Jdi na obsah Jdi na menu
 


Inspirace a zaměření tvorby sv. Augustina II. část

 

pametnici-augustina-a-moniky.jpg

  Zamyšlení nad  Augustinovou tvorbou

 

 

dokončení

                 

                                     

  

                             

Bůh svůj jedinečný Zákon, správněji řečeno Tanach, nebo Učení, dal židovskému národu na dobu jeho existence a jakýkoli pokus o jeho hodnotovou, časovou a další relativizaci považujeme za nesmírně naivní pokus autora o vzpouru proti jeho nejmocnějšímu tvůrci. Jaké následky mívají podobné pokusy vidíme na rebelii prvních lidí v rajské zahradě. Je s velkým podivem, že se apoštol o jediném veřejně předaném učení Stvořitele světa vyjadřuje jako o něčem překonaném, co mělo přinést prokletí pro ty, kteří ho v té době už téměř dvě tisíciletí dodržovali. Jak jinak a lépe interpretovat jeho slova o „kletbě Božího Zákona“? Není toto slovní spojení našeho zakladatele samo o sobě naprosto neuvěřitelná, mrazivě troufalá rouhavost vůči Stvořiteli, nad kterou zdravý rozum zůstává stát? Bohužel nenalézáme umírněná slova, která by přijatelným způsobem vyjádřila náš zásadní odpor k užitému spojení slov v souvislosti s tím Učením, který vedl Ježíšův vlastní život. A nemůžeme se smířit s možností, že by tak nepochybně výjimečná duchovní osobnost, jako Augustin bezesporu byl, i tuto Pavlovu zjevně nedomyšlenou, proti Bohu postavenou kritickou interpretaci přijal do své koncepce zřejmě jako správnou a dokonce - velmi paradoxně - i tím samým Bohem inspirovanou. Co ho k takovému pravděpodobnému chování vedlo, se již nedozvíme, ale případů podobně překvapivého jednání jsme schopni uvést několik desítek. Budeme se tedy i nadále držet našeho dávného a mnohokrát opakovaného optimistického přesvědčení, že vnitřně v sobě uchovával ještě daleko více poznání, než byl ochotný veřejně prezentovat. Důvody tušíme. A také že jistě ne všechno, co v sobě, jak jsme přesvědčeni hluboko ukrýval, konvenovalo s tehdy již téměř ustáleným učením církve.

 

Je vhodné si uvědomit i jiné možné důvody, které ho k uvedenému, navenek přímému a nekriticky bezvýhradnému převzetí teologického zaměření apoštola Pavla i naší církve vedly. Augustin jak víme zbytečně ztratil se zcela  bludným učením peršana Máního devět let svého života, myšleno zde především po duchovní stránce. Na téma co v něm toto bludné učení zanechalo, a jak ovlivnilo jeho pozdější křesťanskou tvorbu, se dodnes mezi augustinology hojně diskutuje, ovšem jen málokdo se zabýval i jinými než oficiálně udávanými důvody jeho příklonu k manichejství. Sám Augustin o těchto důvodech píše velmi málo, a pokud, tak ve zcela předvídatelném duchu. Domníváme se, že jeho zapojení do této sekty bylo mimo jiné s největší pravděpodobností také i výsledkem nešťastného nátlaku, který na něho v té době už několik let velmi intenzivně vyvíjela jeho matka. Ta, ač sama křesťanka, na svého syna v tomto směru od jeho dětství působila v míře podle všeho velmi zanedbatelné, pokud se vůbec u ní dá hovořit o jeho výchově či směřování ke křesťanství. Jako dítě horlivé křesťanky kupodivu nebyl pokřtěn, přestože k tomu Monika neměla jediný pádný důvod, nezúčastňoval se bohoslužeb, a ke křesťanství podle všeho doma nebyl nijak systematicky veden. Augustin nikde nevzpomíná a nikdy nezmiňuje situaci z dětství, kdy by s matkou například klečel před svatostánkem - nic podobného. Řekněme tedy přímo, že do kostela nechodil, protože ho k tomu nikdo nepobízel. V opačném případě by se o tom totiž velmi rád zmínil alespoň ve svých Vyznáních, ve kterých se své čtenáře snaží přesvědčit, že na určitém stupni víry v Boha do doby své konverze žil od malička. Jindy ale sám sebe nechtěně utvrzuje ze lži, když o tomto svém údajném žití s Bohem říká v zápalu upřímnosti úplně něco jiného: „ Než jsem Tě poznal, v mé paměti jsi nebyl”, nebo na to samé téma jinde říká: „ Má zlá a bezbožná mladost již pominula a vstupoval jsem do mužného věku, čím starší, tím hanebnější marnivostí”. Podobných příkladů, kdy on sám hovoří o svém dřívějším životu bez Boha známe desítky. Od svých 11ti let byl navíc s jedinou roční přestávkou mimo domov na „internátních“ školách a tato situace rodičům, a později zřejmě i Augustinovi zjevně vyhovovala.

Zlom ze strany matky a její náhlá, překotná snaha tento synův stav dosud neaktivované víry změnit začala až poté, co zemřel její manžel, Augustinův otec. Tehdy se rozhodla svěřit synův další osud výhradně Bohu, ovšem její další chování jasně ukazuje, že se u tohoto vedení rozhodla Bohu velmi aktivně asistovat. Dospívajícímu, sebevědomému a nadanému synovi ovšem v té době bylo už 17 let, žil daleko od matky v Kartágu, kde byl nucen se starat sám o sebe a navíc se svojí družkou očekával narození nemanželského potomka. Jistě dobře míněná matčina vůle v nastalém vdovství dohnat vše, co v synově mládí zanedbala, přišla bohužel značně opožděně a vzhledem k Augustinově životní situaci i naprosto nevhod a z jeho strany především nechtěně. Pokud byl do této doby „volný jako pták“, pak se logicky její náhlý obrat v extrémní zájem o každý synův krok nemohl setkat s úspěchem a v podstatě dalších patnáct let de facto ani nesetkal. Jedna reakce na tyto snahy mohla být pro Augustina, ale především pro církev téměř osudová. Udělal přesně to, čeho se Monika nejvíce hrozila: odvrhl její trvalé naléhání a neustálé, velkými emocemi provázené pobídky ke křesťanství, a stal se na dlouhých devět roků aktivním členem manichejské církve. A dokonce se jí samé i jejímu křesťanství veřejně a dlouhodobě vysmíval. Už jen z toho jediného důvodu si dovolujeme o jeho dosavadním hledání a životě ve víře v Boha silně pochybovat. Sám totiž říká: „Místo abych se slzami prosil o tvou pomoc, vrhnul jsem se s celou duší do bádání a učených rozmluv.“, případně na jiném místě: Stvořil jsi mě a na mě nezapomínal, když já zapomínal na tebe“.

Uvedená devítiletá absence potřebného duchovního vývoje správným směrem přímo navázala na zmíněné předchozí roky dětství a mládí Augustinova života, mající pro něho nepochybně stejně zanedbatelný duchovní přínos. Tato skutečnost se později projevila v nepříznivém světle hned dvakrát. Za prvé už zmíněné fantaskní učení proroka Máního v jeho myšlení prokazatelně zanechalo evidentní stopy patrné v mnoha jeho dílech, a to překvapivě bez ohledu na dobu jejich sepsání. Příkladem může být jeho veledílo De civitate Dei, které dokončil tři roky před smrtí. Navíc, pokud by na něho nebyl matkou náhle vyvíjen pozdní, o to více však nevybíravý a intenzívní citový nátlak k příklonu na křesťanskou víru, možná by tak dříve nebo později učinil sám, ale především ze svého svobodného rozhodnutí dospělého, vysoce inteligentního člověka. V době, kdy by z vlastní vůle sám, bez nátlaku a zcela vyrovnaný porovnával křesťanství s jinými duchovními směry té doby, by se možná ponořil způsobem jemu vlastním do důkladného studia křesťanské nauky, a věnoval by Ježíšově Tóře a dalším původním textům pozornost v té míře, jakou si zcela nepochybně jako výsledek projevu Boží vůle zasluhují. A podle toho by zřejmě jednou v budoucnu tyto nabyté poznatky i náležitě uplatnil. Matčina výchovná pasivita v tomto směru a jeho dlouholeté aktivní sektářství ho bohužel svedlo zcela jiným směrem a následkem toho se pak už nemohl vyhnout - pro kněze velmi prekérní - situaci, která za přibližně dvě desetiletí nastala.

Augustin ani po své pozdější konverzi nikdy nezatoužil být knězem. Když se jím však nečekaně, nechtěně a velmi překotným, až násilným způsobem náhle stal, a své bleskové jmenování a uvedení do kněžského stavu biskupem Valeriem v Hippo Regio podle svých vlastních slov doslova oplakal, musel svého světitele následně požádat o šestiměsíční „studijní volno“ k nastudování Písma, jelikož měl podle svých slov velké mezery v jeho znalosti. Připomínáme znovu, že velmi důkladné a nepřetržité (!) studium Božího Tanachu a snaha o jeho skutečně detailní dodržování byl pro Ježíše stejně jako pro celý jeho židovský národ jednou ze základních povinností na celý život, o které by si nikdo a nikdy nedovolil ani zapochybovat. Nebylo myslitelné, aby se o hodnotě a významu tohoto jedinečného Božího daru pro lidský život snad někdo ze zbožných židů pokoušel diskutovat. Jestliže se Augustin po svém bleskovém vysvěcení překvapivě rychle se svojí zcela novou situací vyrovnal, a rozhodl se tedy být pro církev jednou v budoucnu užitečný, musel během se během asi stoosmdesáti dní, které měl od biskupa k dispozici, nastudovat kompletní látku, která je hlavním zdrojem své existence. A to jak víme byl a je Nový zákon, primárně však listy apoštola Pavla a jeho teologie. Ta ho na celý život plně uchvátila a trvale motivovala, jak je z jeho prací zcela zřejmé.

Tím však v žádném případě nechceme naznačit, že by později nevěnoval zájem daleko objemnějšímu židovskému Učení – kdyby kvůli ničemu jinému, tak rozhodně proto, že z něho náš Nový zákon vycházel. Židovská víra, nyní trvající už čtvrté tisíciletí, ke své existenci pochopitelně náš křesťanský Zákon nikdy nepotřebovala, naopak naše křesťanské učení je s některými prvky Tóry zcela logicky nerozlučně propojeno. Je tedy pochopitelné, že se Augustin při své nesmírné dychtivosti hledat stále nové podněty k bádání a při svém velmi širokém tvůrčím záběru nemohl vyhnout ani studiu dalších starozákonních textů, jmenujme především Žalmy a Proroky. Některé se mu pak staly inspirací k vytvoření dalších velkých prací, ovšem vždy v souladu se stávající církevní interpretací. Vzhledem však k tomu, že neuměl řecky ani hebrejsky, pracoval výhradně s pozdějšími latinskými překlady nestejných kvalit. Jako jeden z  příkladů uveďme Enarrationes in Psalmos - Výklady na Žalmy, na kterých pracoval neuvěřitelných 28 let (což ovšem na druhou stranu jen potvrzuje nesmírnou závažnost Tanachu a mnohdy i jeho značnou obtížnost při skutečně důkladném studiu), nebo jeho zaujetí knihou Genesis, k níž napsal tři díla, z nichž je z našeho pohledu pro nás velmi zajímavé například De Genesi ad litteram – Komentář ke Genesis slovo od slova. O autorově zaujetí a obtížnosti námětu i v tomto případě hovoří jasně doba, po které na dílu pracoval, tedy celých 13 roků. I přes tyto uvedené příklady jsme však přesvědčeni, že by v případě Augustinovy jazykové vybavenosti a při zřejmě hlubším a důkladném ponoření do studia posvátných textů, které vyznával a hlásal sám Ježíš, by tehdejšímu církevnímu učení přineslo nesmírné obohacení a nová, podobně hodnotná a přínosná díla, jako ta, o kterých se zde zmiňujeme.

Je nepochybné, že nesrovnatelně více zájmu a času strávil pracemi na témata, která byla jeho velmi širokému náboženskému zaměření bližší. Namátkou uveďme například jeho hlavní teologické dílo, které vytvořil jako podporu tehdejší ještě značně nesourodé církevní dogmatiky. Je jím De trinitate - O trojici, se svými patnácti knihami. Na tomto díle například pracoval dlouhých 20let. Ovšem trváme na našem názoru, že například psaní moralistních spisů Contra mendacium - Proti lži, či De mendacio - O lži, nebo De bono conugali - O dobru manželství, či De catechizandis rudibus - O učení neučených, nebo De patientia - O trpělivosti, De conjugiis adulterinis - O cizoložných vztazích, De dono perseverantiare - O daru vytrvalosti a mnohé další mohl psát v podstatě kdokoli s průměrným vzděláním. Zcela výjimečná kapacita, jakou bezesporu byl velký myslitel Augustin, psaním těchto a desítek podobných spisů z našeho pohledu ztrácel vzácný a rychle ubíhající čas i energii a zbytečně tak rozmělňoval svůj mimořádný talent a tvůrčí potenciál. Nemusíme zde uvádět výčet a zabývat se zde jinými jeho velkými současníky, kteří po sobě v porovnání s velikostí a tématickým rozsahem Augustinových prací často zanechali na první pohled jen nepatrnou část, ovšem svým významem a dopadem na budoucí generace šla v mnoha případech o díla zcela mimořádná.

Za všechny uveďme jen příklad kleštěnce svatého Jeronýma (kvůli své nesmírně problematické a silně cholerické povaze ale nikdy nebyl oficiálně svatořečen), Augustinova velmi učeného současníka, které rozdělovala nejen jejich vzájemná rivalita (i přesto napsal Augustinovi celkem 19 „pracovních“ dopisů), ale především Jeronýmova vysoká teologická vzdělanost, ke které byl už od dětství přímo vedený. To se jak víme, bohužel Augustina netýkalo. Na rozdíl od něho získal Jeroným nejvyšší vzdělání i ve filozofii a perfektně ovládal dva základní jazyky, které byly každému křesťanskému vzdělanci základním předpokladem k možnému dosažení širokého, nejen teologického poznání. Jak ovládání řečtiny, tak především nepochybně nutná potřeba výborné znalosti hebrejštiny (tu Jeroným ovládal bohužel jako jediný ze všech čtyř Otců církve a naučil se jí a přivedl k dokonalosti díky přímé a dlouhodobé spolupráci s několika židovskými učenci) byly jak už jsme uvedli, Augustinovi odepřeny a tento svůj hendikep také těžce nesl. Jeroným svůj vrozený mimořádný talent od Boha na rozdíl od svého současníka nerozptyloval (myšleno ve výsledném přínosu pro církevní učení) až neefektivní šíří svých zájmů a zaměřeními také i na - z teologického hlediska - méně závažná, nebo podružná a pomíjivá témata dokonce až ze sekulární oblasti, ale dar svého velmi nevšedního nadání splácel Bohu tím nejlepším způsobem. Navíc teologicky neustrnul na jednom místě, právě naopak se jeho teologické myšlení dále posouvalo.

Oproti Augustinovým často velmi rozsáhlým a někdy pro laiky špatně srozumitelným textovým kombinacím psal Jeroným přímočařeji a vypovídajícím způsobem. V rané dospělosti se zasvětil číst a studovat jen ryze duchovní literaturu a Písmo a tvořit výhradně jen v tomto duchu. Výsledkem jeho rozhodnutí je oproti obrovskému počtu Augustinových prací všeho druhu a zaměření jejich daleko skromnější počet. Na druhou stranu svým nesmírně vytrvalým úsilím na cestě správným směrem však uskutečnil velmi náročnou revizi čtyř Evangelií v latině, poté i Žaltáře a také větší části židovského Učení. Vytvořil však především významově jedinečné dílo, a to dokonce v několika verzích, které se svojí hodnotou za čtyři století později plně a nejvýrazněji projevilo ve vývoji kultury, umění i politiky jak pro západní křesťanství, tak i pro celou Evropu (Podobně je však označováno i Augustinovo dílo De civitate Dei). Své dlouholeté úsilí zaměřené především na kořeny naší víry korunoval přeložením nejdůležitějších biblických starozákonních knih z hebrejštiny do latiny. Hovoříme samozřejmě o jeho zcela nejvýznamnějším díle Vulgata, které ho později nejvíce proslavilo. Jeroným se proto stal mimo jiné také i patronem překladatelů.

V tuto chvíli je zbytečné znovu zdůrazňovat výjimečnost a inteligenci Augustinovy osobnosti, jeho nevídaný řečnický talent, a podobně jako měl Pavel, i úžasné odhodlání, nasazení a zápal pro Boží věc spojený s buldočí vytrvalostí. Především sama církev nejlépe ví, co pro její učení na dlouhá staletí znamenal a jak se po tuto dobu důsledky jeho učení projevovaly v myšlení i životě lidí všech stupňů vzdělání. Hlavně proto ho později obdařila tituly Učitel a Otec církve. O to více můžeme litovat toho, že z pohledu běžného čtenáře v podstatě snad žádné jeho zásadní dílo se díky tak širokému spektru jeho zájmů především v teologické oblasti - ale často nejen tam - vlastně nedá považovat za ucelené dílo jednoho tématu, dílo jasné, zcela srozumitelné a ukončené. Jakoby si chtěl u mnoha svých velkých prací v závěru díla ještě ponechat prostor na své možné pozdější další poznatky nebo doplňky. Na rozdíl například právě od apoštola, kde jsou obsah a hranice teologického poselství v jeho sedmi dopisech od samého začátku jasné, a proto také s touto předem promyšlenou koncepcí slavil takový úspěch. Uvědomme si, na kolik dlouhých let po zjevení téměř „zmizel“ kamsi do anonymity v ústraní v Arábii, a přestože se o těchto velmi tajemně prožitých rocích sám nikdy nezmiňuje - a nepochybně pro své mlčení má svůj pádný důvod - lze předpokládat, že tam po celou tu dobu nesmírně pečlivě a jak jsme přesvědčeni, ne sám připravoval osnovu svého budoucího teologického poselství.

Ovšem na druhou stranu je nutné brát v úvahu, že - podle svých slov - měl Pavel celou převratnou teologii, na které vystavěl základ našeho křesťanství, ve svém pouštním vidění převzít přímo od vzkříšeného Krista. Ten jí tedy nesvěřil nikomu ze své rodiny, přátel, nebo ze svých učedníků, kteří ho dnem a nocí minimálně rok doprovázeli na každém kroku a snášeli s ním všechno dobré i zlé. Ježíš překvapivě předal veškeré své učení tomu, kdo ho nikdy neviděl a kdo se vydal do Damašku zabíjet jeho vyznavače. U Augustina však, jak víme, při ani po jeho konverzi nešlo o žádné podobné přímé zjevení a předání „teologie v kostce“ přímo shůry, ale o soustavnou, nesmírně obětavou a nepřetržitou tvůrčí činnost. Výsledek je sice nepochybně zcela ohromující, ovšem jak už jsme mnohokrát dříve podotkli, vzhledem k ojedinělému rozsahu této činnosti se jeho dílo jako celek bohužel nedá s odstupem jednoznačně posuzovat. Je velmi rozdílné pokusit se ho charakterizovat podle vlivu na další církevní učení a tím i na myšlení nemalé části společnosti, a posuzovat ho podle hodnoty díla ve smyslu odborném, nebo ve smyslu jeho přínosu v dějinném pojetí a podobně. Navíc je svojí velikostí zcela ojedinělý rozsah takového díla příčinou další překážky pro laickou snahu o jeho pochopení jako celku, a to nejen pro svoji nesystematičnost,  nevymezenost a neohraničenost tohoto naukového ne-systému, ale často bohužel i pro zarážející rozporuplnost. Té se vzhledem k velké náročnosti a obtížnosti mnoha témat bohužel zákonitě nemohl vyhnout například ani při  jeho tak mimořádném zaujetí svým originálním učením o předurčení člověka, ale i v jiných svých koncepcích. A nutno říci, že se tímto faktem zřejmě příliš netrápil. V opačném případě by musel některá svá díla zpětně redigovat, ale tím by ztratil čas určený zřejmě pro další bádání, k dopisování jiných rozepsaných prací, nebo pro psaní nové publikace. 

Vraťme se však k jeho tématicky příbuznému učení o spáse, kterou prý mohou dosáhnout výhradně jen od prvotního hříchu symbolicky omytí lidé přijatí do naší církve. Jedna z vůbec prvních zpráv o dětském křtu se datuje teprve někdy ke druhému století a hovoří o jisté malé maloasijské křesťanské komunitě a jejím vlastním rozhodnutí obřadně omýt své děti na znamení symbolického očistění od prvotního hříchu. Tato zmínka by mohla být pro nás zajímavá především z několika důvodů. První je námi už mnohokrát zmiňovaný fakt, že sám Augustin, přestože jeho matka je církví považována za příkladně velmi zbožnou světici, pokřtěn jako dítě nebyl. Neobstojí zde ona alibistická snaha některých jeho životopisců o vysvětlení této skutečnosti ve smyslu, že to tehdy prostě nebylo zvykem. Jak jsme právě uvedli, někde to prostě bylo zvykem už dvě století předtím.

V té době byl ovšem rozvíjejícím se křesťanstvím samotný křest už prezentován zásadně jinak, než s jakým úmyslem ho v Jordánu ve třetím desetiletí našeho letopočtu u židovských kajícníků hromadně prováděli i dva jejich soukmenovci, bratranci Jan a od něho stejně pokřtěný Ježíš, následně i jeho rodina, učedníci a další zájemci. Tehdy šlo o omytí jako znamení symbolického očistění od dosavadních vin a pochybení a jako projevu vůle k pokání před tehdy zvlášť intenzivně očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Samozřejmě dospělých lidí, kteří měli o svém rozhodnutí jasnou představu. Je snad zbytečné poznamenávat, že tehdy ovšem při takovém obřadu ještě nemohlo jít a také nešlo o ponoření do vody provázené slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Krátký obřad, jak vyplývá z některých dochovaných pramenů, byl provázen formulací v přibližném znění: „ Křtím tě pro pokání k odpuštění hříchů.“ O tom, že podle Janova příkladu křtil v jiné oblasti Jordánu i Ježíš, co do počtu pokřtěných prý ještě úspěšněji než jeho příbuzný, se dozvídáme přímo z Janova evangelia 4, 1. Text sice pokračuje ubezpečením „...ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci...“, mnozí dnešní biblisté a další křesťanští odborníci se většinou netají pevným přesvědčením, že jde o pozdější teologicky inspirovanou interpolaci. V textu tohoto evangelia uvedený dodatek působí hned na první pohled skutečně nepřirozeně a nápadně z něho vyčnívá. V případě skutečného pozdějšího dodatku do textu evangelia (nešlo by ale samozřejmě o nic neobvyklého) by bylo zajímavé dozvědět se jeho skutečný důvod. Osobně, ovšem zřejmě na rozdíl od jiných, nevidíme nic znepokojujícího, nevhodného, nebo snad urážlivého na faktu, že by Ježíš jako pozdější významný galilejský aktivista na samém začátku své mise křtil. Pokud by skutečně právě tato jeho bohulibá činnost měla někoho z pozdějších církevních teologických strážců jakkoli znepokojovat, proč se pak stejně neznepokojovali nad jinou, pro Ježíše nesrovnatelně více služebnou činností, totiž nad jeho umýváním nohou svým učedníkům při poslední společné večeři? Dokonce jim v Písmu nevadil ani Ježíš, který potře svými slinami oči slepce u Betsaidy; proč tedy v Janově evangeliu nemohl polévat jordánskou vodou židovské kajícníky, kteří tehdy napjatě očekávali prorokovaný brzký příchod svého Mesiáše?

Možné vysvětlení proč se někde děti křtily a jinde ne, je zřejmě takové, že spíše záleželo na tom, kdo a kde vnímal křest jako podmínku ke spáse a kdo a kde toto učení nebral příliš závazně, nebo ho rovnou odmítal. Je docela překvapivé, že právě v severoafrické Numidii, Augustinově rodišti, ve čtvrtém a pátém století tamní věřící nepovažovali zásadní představy římské církve o nutnosti křtu již pro narozené děti za dostatečně relevantní a závazné, přestože tam bylo křesťanství již od konce 1. století poměrně zakořeněné, a v době Augustina tuto oblast po duchovní stránce spravovalo více než 100 biskupů. Jedním z možných důvodů odmítání dětských křtů v severní Africe mohlo být zvlášť pro Augustina jistě hluboce otřesné poznání, že stejně jako Ježíšovo židovští soukmenovci, ani tito severoafričtí křesťané neuznávali učení církve o dědičném hříchu.

Tedy učení, které později tak vytrvale prosazoval, a které je úzce provázané s jeho dalšími dvěma diskutabilními učeními – s doktrínu o spáse a milosti a o předurčení. Jestliže tedy světcova nábožensky nesmírně zapálená matka Monika svého syna (a nepochybně i další své dvě děti), přestože kdykoli a svobodně mohla, pokřtít nenechala a tento svůj krok žádným způsobem neřešila, pak skutečně otázka prvotního hříchu a z ní plynoucí životní nutnosti pokřtít novorozené dítě musela být v této části severní Afriky samotnými věřícími, ale snad i některými duchovními považovaná za nepodstatnou, nebo přímo mylnou. Jiným způsobem totiž neumíme odpovědět na vyplývající otázku, proč zřejmě až do nástupu Augustina a jeho nesmírně horlivé angažovanosti v otázce prvotního hříchu byla podle všeho místní církev tak pasivní. Zdá se, že tento fakt v něm brzo vyvolal horečnou činnost k nápravě. K zajímavostem patří i skutečnost, že právě náš originální Augustin je mimo jiné i autorem zcela nového výrazu pro dědičný hřích, a to peccatum originale, neboli prvotní hřích, který církev tak jako mnoho dalších pojmů a drtivou většinu výsledků z Augustinovy a Pavlovy teologické pokladnice převzala do svého učení.

Někdy se však náš učitel s učením apoštola ať už vědomě, nebo ne, v některých bodech částečně rozcházel, ovšem v jeho době se ještě mělo za to, že je autorem všech 14 dopisů, uvedených pod jeho jménem v Novém Zákoně.  Například měl odlišný názor na jeden velmi zásadní princip ohledně milosti a spáse v listu Timoteovi (2, 3-4), který ovšem Pavel ve skutečnosti nenapsal. Jde o verš: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“. Naopak  Augustinovo učení o milosti naprosto nepochybně a jasně říká, že si Bůh spasení a blaženost všech lidí nepřeje a zjevně se nezabývá vyplývajícím faktem, že tímto učením odporuje Bibli a její tradici. Vůbec neváhá se proti domnělému apoštolovu výroku vzepřít, a to hned v několika rovinách. Podle něho například v nás Bůh tímto výrokem jen probouzí vůli po blaženosti. Nebo o tomto verši tvrdí, že (jím domnělý autor) Pavel zde hovoří výhradně o lidech, kteří jsou určeni k vyvolení. A co je na jeho učení o milosti vlastně nejvíce znepokojující, je jeho naprosto nepřijatelná vize o „Božím charakteru“.

Zatímco jedna část lidstva bude navěky trpět, druhé části lidstva to bude zcela jedno a budou se bez jakýchkoli ohledů na trpící bratry za nepřetržitého nebeského oslavného hlaholu jen vesele a nekonečně radovat ve své spáse. Zavržení mají prostě smůlu a Augustin je ani v nejmenším nepolituje, naopak vystupňuje své představy o jejich utrpení když říká, že na nich ukáže svůj Boží hněv, a u dosud žijících vzbuzující strach a hrůzu. Na jednu stranu tedy předpokládá, dokonce požaduje od Boha spravedlnost, zároveň ovšem svým výkladem tuto možnost rovnou neguje, ať už si tento otřesný výsledný paradox uvědomuje, nebo ne. Obojí je ale u našeho Učitele církve nejen silně alarmující, ale i vypovídající.

Vraťme se ale k naší počáteční zmínce o eschatologii a navazujícím tématům v Augustinově pojetí. Pro připomínku zopakujme uvedené stanovisko našich posledních papežů, v podstatě se shodujících v názoru na zbytečnost a nadbytečnost neoficiálního učení o limbu. Dnes jde skutečně už jen o zbytečně matoucí učení, kterému však svého času, a jak dnes vidíme, také zbytečně věnoval Augustin velmi mnoho úsilí. Jeho zaměření i na toto téma podle našeho názoru patří k těm jeho zájmům a pro naši víru nepodstatným zaměřením, kterými utratil určitý úsek svého života, který podle našeho mínění mohl vyplnit smysluplnější orientací například na důkladné studium a prohloubení svých znalostí Písma. Potvrzuje nám to například i velmi přísný katolický směr jansenismus v původní formě existující pouhé dvě století, než ho církev odsoudila jako herezi, který se mimo jiné téměř doslovně opíral o Augustinovo učení na téma prvotního hříchu, predestinace, milosti a spáse. Pouze v otázce možnosti převzetí i jeho učení o limbu panovaly spíše negativní reakce.

Tvrdému jansenismu velmi imponovala Augustinova přísnost a teologická nesmlouvavost, takže tento směr velmi důsledně hlásal a podporoval Augustinovu protibožskou, neuvěřitelně mrazivou tezi, že dítě, které je nepokřtěné, je následkem svého postižení prvotním hříchem automaticky uvrženo do pekla.  Naše církev se dodnes nedokázala vyrovnat také i s otázkou, co se stane s dušemi všech zbožných zemřelých lidí, které by podle Augustina měly přebývat v limbu jen proto, že jejich tělesné schránky zemřely před vzkříšeným Ježíšem, který je tedy z toho důvodu nemohl svojí tragickou smrtí následně spasit. Paradoxně se to tím pádem ovšem týká i proroků a patriarchů izraelského národa (Mojžíš, Abrahám a pod.), z něhož Ježíš pocházel. V limbu by s proroky, patriarchy a vůbec se všemi nepokřtěnými z celého světa za dobu jeho existence podle tohoto učení Otce církve ovšem měly být i nepokřtěné děti a pokud nyní někdo spatřuje další protiklad, má pravdu. Jednou Augustin skutečně posílá nepokřtěné děti do předpeklí, jindy rovnou do pekla. I z tohoto rozporu se snažil několikrát vymanit svým osvědčeným způsobem pomocí opakovaného užívání velmi širokého a složitého argumentačního nástroje. Tím však problém nevyjasnil, spíše naopak.

Původní monoteistická víra národa Izrael, kterou Ježíš jako jeho příslušník bez nejmenší pochyby sám vyznával, nikdy neuznávala a tedy se ani nezabývá pojmy jako je dědičný hřích, nebo předurčení. To znamená, že židé jsou pevně přesvědčeni, že lidstvo jako celek není nijak zodpovědné za prvotní Adamův hřích, jehož následkem se člověk stal smrtelným. To se ostatně dočteme namátkou třeba v Deuteronomiu - Páté knize Mojžíšově (heb. Dvarim) ve verši 24, 16 – Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Člověk se tedy rodí čistým a hříchem nijak nezasaženým. Podle této víry také není člověk předem předurčen k věčnému životu, nebo zavržení bez ohledu na způsob, jakým prožije svůj předem vymezený čas na zemi. Tedy bez ohledu na to, co vyznával sám Ježíš, Augustin tvrdil pravý opak. A právě v jeho ( a původně apoštolově) určitém upřednostnění vlastního teologického zaměření jiným směrem, než který učil a sám svým životem příkladně vyznával Ježíš, vidíme podstatný problém.

Připomeňme si, že určitou nemalou dobu svého křesťanského života (od roku 412 až do své smrti v roce 430) věnoval Augustin boje proti učení moudrého britského křesťanského kazatele Pelagia, který mimo jiné popíral i dědičný hřích a s tímto názorem měl u věřících velký úspěch. Tím však ještě více inicioval Augustina k činnosti, která měla dokázat jeho existenci a Pelagiův (ovšem jak jsme výše poukázali, tím i Ježíšův!) omyl. Patřil k ní i Janův verš 3, 5: „Pokud se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“, který stál na samém počátku celého problému. Pelagius o chystané argumentační ofenzivě Augustina věděl a proto se rozhodl svůj názor upřesnit ve smyslu, že o tomto Janovi sice nepochybuje, ale rozlišuje mezi Božím královstvím, kam jak uznává, je křest podmínkou vstupu, a věčným životem, kterým žijí nepokřtěné děti mající přesto nesmrtelné duše. A to proto, protože nemají žádný dědičný hřích z jediného prostého důvodu, že neexistuje. Augustin si však byl z jistého důvodu pevně jistý, že ano a vyrazil proti Pelagiovi rezolutně a svým tradičně nesmlouvavým způsobem do útoku. Za ideální ukázku navrhujeme jeho 294. kázání. V něm veskrze drastickým způsobem vykresluje hrůzu budící úděl dítěte, které tím, že není pokřtěné, musí čelit nekompromisnímu soudu Boha Stvořitele a je jím také nemilosrdně odsouzeno. Podle Augustina je takové dítě nádobou smrtelného hříchu a nádobou hanby. Už už se stává obyvatelem království smrti a ďáblovy moci, ale má poslední a jedinou možnost záchrany: křest! Jestliže se ho dítěti urychleně nedostane, může se pak někdo divit, že pak proto musí trpět v plamenech spolu se satanem? Nepochybujte o tom, vyzývá Učitel církve své posluchače, nepokřtěnec musí jít do věčného ohně. Boží hněv plane proti nim, protože nejsou pokřtěni. Vlastní dodatek: „Mohu milovat a celým svým srdcem a duší vyznávat Boha, kterého nám Augustin tak barvitě vylíčil? Nejde o zcela jiného, nereálného Boha, než jakého vyznáváme a ke kterému se s nadějí modlíme? Na základě jakých pohnutek se v tomto případě Augustin rozhodl prezentovat věřícím Boha jako zlou, pomstychtivou a hrůzyplnou existenci, když ho jindy tak vzývá, vyzdvihuje a nesmírně emotivně velebí?“ Jsme přesvědčeni, že Pelagius si pokládal podobné otázky.

Mimochodem, pokud někdo zapochyboval o našem přesvědčení, že se na Augustinově duši a jeho díle nesmazatelně projevilo jeho devítileté manichejství, nyní už s námi bude bezpochyby souhlasit. Vidění dvou bohů v jednom, boha dobra a boha zla, které se nám v tuto chvíli musí nutně vkládat do mysli, je totiž základem Máního učení vyznačujícího se některými nepochybně schizofrenickými znaky. Augustin jak jsme se právě sami na tomto jediném případě přesvědčili, vidí jednoho Boha ve dvou podobách; jako Boha dobra, lásky, milosrdenství, odpuštění a podobně, druhý, přestože ten samý Bůh, je jím vykládán jako k nevinným dětem krutý, nemilosrdný, bezcitný, dětem ubližující. Manichej vyznával dualismus vesmíru na dobro ve jedné jeho části a na zlo v druhé. Jedna měla být světlo, druhá tma a každému vládne  všemocný vládce, přesto prý ale jednou zvítězí zlo nad dobrem (nevítězí snad zlo nad dobrem už právě v uvedeném Augustinově pojetí prvotního hříchu a trestu pro nepokřtěné?). Tedy jedna část všemocného boha jednou porazí svou vlastní druhou část. Doplňme, že Mání nebyl původce a první průkopník tohoto učení. Navázal jen na ještě absurdnější učení velmi bohatého syna jednoho stejně bohatého maloasijského biskupa ze začátku druhého století, heretika Marciona. Ten v podstatě uznával jen Pavlovy dopisy, zavrhoval cit: „zlého Boha Starého zákona“ (!) a nepříčetně tvrdil, že celé Stvoření je výsledkem práce zlého Boha. To už bylo i na naši církev příliš, a proto ho nakonec exkomunikovala.

Marcion a Tacian zvaný Syrský byli dva největší samozvaní fanatičtí cenzoři čistoty Božích textů a zároveň horliví inovátoři a především falzifikátoři jiných částí Nového Zákona. Mnohé z těchto svévolných „novozákonních úprav“ od tohoto heretika však kupodivu „přežily“ až dodnes. Náš velmi významný teolog, profesor novozákonní biblistiky Ladislav Tichý udává, že neexistuje jediný novozákonní rukopis, ve kterém by alespoň jen jedna (!) kniha odpovídala přesně a doslova originálu. Počet odchylek a nejrůznějších variant těchto textů našeho Zákona velmi střízlivě odhaduje na neuvěřitelných 250 000 (sic!!!) To je na tak „mladý“ křesťanský Zákon naprosto ohromující číslo, ze kterého nás při uvědomění si možných dalších souvislostí skutečně mrazí. A co je snad ještě zarážející, vědomých úprav, a úmyslných oprav, vyškrtávání, vpisování a nejrůznějších dogmatických „vylepšení“ z „dobrého a zbožného úmyslu“ je dohadováno na přibližně 200 000 a více (!). Počítáno i s vědomým (a církví uznávaným) přímým falšováním textu jmenovaným (a stejnou církví zároveň i exkomunikovaným) biskupem Marcionem a mnohými dalšími falzifikátory. Oproti tomu v učení Bohem předané Tóry, které jak víme bravurně ovládal a nepochybně vyznával Ježíš, za téměř čtyři tisíciletí své existence nepřibyla ani neubyla jediná tečka.

Z hlediska uvedeného je nutné vzdát znovu Augustinovi velký hold, uvědomíme-li si nyní, na základě koho a čeho stálo jeho devět roků velmi aktivně a s nadšením praktikované manichejství, ze kterého se vlastním úsilím nakonec dokázal vymanit. O tom, že určité stopy a následky ze studia těchto nepochopitelných bludů byly zřejmě z duše už trvale a stoprocentně neodstranitelné, už dál hovořit nemusíme.

Příklad Augustina jako bojovníka za milost Boží proti Pelagiovi a jeho četným stoupencům znovu vzbuzuje otázku o smyslu tohoto a dalších vnitrocírkevních bojů, ve kterých náš Otec církve nesl bojový prapor. Přibližně třináct let nejprve horečně bojoval proti manicheismu, jehož nadšeným a aktivním stoupencem byl sám devět roků. Dalších dvanáct let ztratil bojem proti donatismu, který přes všechny zákazy a odsouzení ze strany církve trval ještě několik dalších desetiletí po Augustinově smrti, na Východě dokonce ještě další dvě století. Navíc tento boj přinesl církvi první opravdové schizma ve své krátké existenci. Jeho třetí a poslední velká válka byla proti učení Pelagia. Vynecháme-li jeho první bojovou etapu svého už křesťanského života, kterou oprávněně věnoval úsilí proti bludům manichejců, zbývají nám dvě období, které s odstupem šestnácti století spatřujeme jako dohromady tři desetiletí života geniálního myslitele, prožitých jiným způsobem, než jaký bychom od člověka takového formátu očekávali a především právě od něho potřebovali.

Samozřejmě ani v nejmenším nechceme naznačit, že zmíněných třicet let kvůli své bojové angažovanosti nic jiného nedělal, ničím jiným se nezabýval a nic jiného nenapsal. Naopak, po literární stránce bylo toto období zrodem jeho nejpřínosnějších prací. Ale s postupem času jsme stále více přesvědčeni o tom, že také i tato jeho vysilující dlouhodobá vášnivě bojová činnost a priori proti každému, kdo měl jiné názory než on a církev, ho důsledně odváděla od daleko důležitějšího tématu. Ale jak jsme již mnohokrát zmínili, přes veškerou svoji mimořádnost je pro nás Augustin především člověk, který se ke  skutečnému studiu Písma dostal poprvé až ve svých sedmatřiceti (!) letech a začal ho logicky studovat od Nového Zákona. Teprve později se podle svých časových, pracovních a dalších možností postupně seznamuje s původní, daleko objemnější částí společného Písma, s Tórou, který už dnes mnoho křesťanských badatelů a učenců nazývá logičtěji První Zákon, popřípadě Tanach místo původního nesprávného a nepochybně tendenčního křesťanského názvu Starý Zákon. Tento název vznikl na podporu celé Pavlovy teologie a jeho tvrzení o nahrazení židovského otrockého Zákona Ježíšem, který ho ovšem sám vyznával, jak jsme už mnohokrát připomínali. Texty obsažené v  jím vyznávaném učení Tóry vznikaly v průběhu zhruba 1100 roků a náš křesťanský Nový Zákon (dnes už spíše tedy raději Druhý Zákon) vznikal o celých 1000 roků méně a na obsahu celé Bible se jak víme podílí necelou čtvrtinou.

Důvod, proč se i naši biblisté a další křesťanští učenci přiklánějí k jiným názvům obou částí Písma je jasný a logický. Náš křesťanský vklad do Písma jak víme neobsahuje žádný obecně platný závazný předpis a přestože židovská část má předpisů 613, tvoří tento právní úsek jen nepatrnou část z celého textu. Tedy oba dva názvy postrádají svojí relevanci a z více hledisek i své opodstatnění.

Tóru Židé nikdy nestudovali kvůli tomu, aby za svoji snahu obdrželi nějakou odměnu, nebo jen kvůli samotnému příkazu Tóru dodržovat. Ta je Mojžíšovi Bohem zjeveným učením, je naukou pro život a přímo také životem národa, který dal světu Ježíše. Proto se tuto Boží nauku učí jen a jen kvůli jeho existenci. Tento způsob vnímání Tóry je pro nás křesťany neobvyklý a jistě velmi překvapivý. Snažíme se žít podle Desatera ne pro jeho Boží autorství, nýbrž především pro slibovanou nebeskou odměnu za jeho dodržování. Proč ne. Augustin sice o takové odměně zaníceně a slibně hovoří a píše v desítkách případů, ovšem sám Stvořitel žádnou pevně stanovenou a konkrétní odměnu nikomu neslibuje.

Ze studia a dodržování Tóry vyplývá pro člověka vzácné duchovní blaho a tento stav jí zase umožňuje rozvážně a pozorně studovat a ve stavu vnitřního usebrání a poklidu pak nedělá větší problém jí také důsledně dodržovat. Jakékoli neuroticky vypjaté, emotivní a nátlakové veřejné projevy svého vztahu k víře přinášejí jen odpor a fiasko, jak se kupříkladu přesvědčila Augustinova matka Monika v době jeho dospívání. Pouze člověk, který je v klidném a vyrovnaném stavu se může plně a zcela věnovat své víře a plnění Božích příkazů. O duchovní odměně říká židovské Písmo  - ono Písmo je váš život, a o pozemské odměně se dočteme - Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi. Tím jen potvrzuje, co jsme o odměně právě uvedli. Studium Božího Učení naplňuje člověka především bohatým a spokojeným vnitřním životem a je-li člověk spokojený a vyrovnaný, lépe se vyrovnává se všemi nástrahami denního života i s nejrůznějšími bolestmi a nemocemi, a má reálnou šanci žít „dlouho“. A žije-li dlouho, tak se zase v rámci svých možností i v pozdním stáří nadále zabývá pečlivým a vytrvalým studiem posvátných textů a řídí se jimi, aby byl dobře připraven na to, v co věří a co očekává.


 

 

 

                                       

 M.Č.                                 

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství