Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

- 

Zamyšlení nad  Augustinovou tvorbou

Motto:

                Blaze tomu muži, jenž nechodil podle rady bezbožníků a nepostával na cestě hříšníků, nesedával ve společnosti duchaprázdných. Ale je mu zaměstnáním Hospodinova nauka a dnem a nocí o jeho učení hloubá. (Ž 1,1-2)

                             Jeden z naštěstí měnících se pohledů a názorů církve po Druhém vatikánském koncilu na různé problematické prvky svého učení  je například  i eschatologie, tedy učení o posledních věcech člověka i celého světa. Na rozdíl od samotným Ježíšem praktikovaného náboženského judaismu, který z  eschatologie nikdy nedělal učení zásadního významu (Priorita  životní filozofie zbožných židů je starat se především o to, co mají a nemají dělat, tedy jak žít ve shodě se Zákonem Boha Stvořitele), například náš velký učitel Augustin z  tohoto tématu vytvořil poměrně zásadní nauku, která církevní myšlení také i v tomto případě ovlivnila na dalších patnáct století. Typickým příkladem nám může být  jeho  nesporně velmi zajímavé a obsažné dílo O obci Boží (De civitate  Dei), z jehož některých pouček a eschatologických závěrů však běžný věřící musí mít občas mrazivý pocit strachu, beznaděje i pochybností sám o sobě, ale především pochybností o Boží spravedlnosti. Augustin bohužel  člověka nespatřuje především jako úžasné dílo a vyvrcholení celé tvorby Stvořitele světa, ale díky jeho prvnímu hříchu se pro něho člověk stal především opovrženíhodnou hříšnou nádobou. V této souvislosti  se  například jednou  vyjádřil v tom smyslu, že by nejlepší bylo, kdyby se lidé přestali rozmnožovat, protože tak stále dál a dál předávají prvotní hřích, tedy stav a příčinu nedokonalosti a hříšnosti. Na námitku, že by tak lidstvo brzy zcela vymřelo, odpověděl stejně originálně, jako byla tato myšlenka. Řekl přibližně, že tím lépe, protože by o to rychleji nastalo Boží království. Ostatně i k samotné sexualitě náš veskrze originální světec zaujal brzy po své konverzi velmi odmítavý až extrémní postoj, dokonale opačný, než jaký před obrácením vyznával. Pravděpodobnými příčinami jsme se zabývali podrobněji v jiném našem zamyšlení.

Jak víme, učení svatého Augustina (přestože u něho v podstatě  ani v jednom případě nešlo o uzavřené,  jasně vymezené učení a tento stav přisuzujeme především jeho určité emocionální labilitě) spolu s prvotním učením apoštola Pavla tvořilo minimálně devět století, ale i poté,  dva hlavní a nejstabilnější teologické sloupy, o které se církev se svým učením opírala.  V nynějším období téměř neomezených informačních možností však s nově nabytými poznatky  a na základech  mnoha odborných studií již určité prvky Augustinova a tím i církevního učení postupně  ztrácejí svojí dosavadní platnost. Samozřejmě se ale nejedná jen o něho. Tento nezadržitelný, avšak  naprosto zákonitý a pro samu církev především sebezáchovně nutný vývoj začal vlastně ještě za doby světcova života v situaci, kdy přibližně dvě desetiletí svého života po konverzi věnoval velmi úporné a vyčerpávající, ale nakonec zcela marné snaze o církevní uznání jeho zjevně nejkontroverznějšího učení vůbec. Šlo o jeho naštěstí církví - u osobnosti Augustinova formátu zcela výjimečně - nikdy oficiálně nepřijaté, z běžného pohledu pesimistické a pro část lidstva naprosto bezvýchodné skeptické učení o předurčení (predestinace) člověka. To už za jeho života odmítala celá řada nejen severoafrických církevních autorit, ale překvapivě bouřlivý a zásadní nesouhlas s ním projevovalo i několik velmi významných mnišských komunit v jihoevropské oblasti, jak vyplývá z některých pramenů. Jeho celoživotní téměř výhradně jen černobílé vnímání okolního světa, oblast  teologie nevyjímaje (tma nebo světlo, pravý nebo levý, pokřtěný nebo zatracený, nebe nebo peklo...), nebo například zcela originální hodnocení člověka - Božího tvora jen jako bídné a hříšné nádoby, a Božího lidstva jako celku coby hříšné masy (!) se právě v  případě tohoto učení projevilo v celé šíři. Podle něho člověk zřejmě hned  svým prvním hříchem ztratil svoji Bohem darovanou schopnost žít s Ním v požehnaném společenství a  tato bídná a hříšná nádoba tvořící dohromady hříšnou masu je - až na výjimky - předurčena  věčnému zatracení. Jeho nesporná genialita a velikost ducha byla tedy  jak sami vidíme, draze zaplacena  především jeho vnitřní nestálostí projevující se často až extrémním myšlením, ale i projevy.

Přestože své učení jeho tvůrce velmi vytrvale a nesmlouvavě prosazoval a proti jeho kritikům velmi vehementně obhajoval, pro svoji  bezvýchodnost často evokující už jen fatalismus naštěstí nikdy nebylo církví  přijato. Nutno poznamenat, že právě díky  obsahu i způsobu, kterým Augustin toto své originální učení předkládal a prosazoval, nepochybně ztratil část  ze svého dosavadního poměrně vysokého kreditu, a mezi mnohými numidskými spolubiskupy způsobil značný neklid a často i přímý  nesouhlas: Jestliže  věřícím  v jednom kázání slibuje spasení a věčný život v nebi pod výhradní podmínkou přijetí Krista, a jinde uvádí, že jsme-li Bohem předem určeni pro zavržení, nic nám od něho nepomůže, to znamená ani tento Kristus, pak má náš spolubratr problém.

S neuznaným učením o předurčení mimo jiné tématicky úzce souvisí i například  otázka další udržitelnosti stávající platnosti jeho i církevního učení o prvotním, či dědičném hříchu, o spáse, ale i učení o věcech posledních, tedy o limbu. V podstatě patnáct století dokonale statické a nepochybně zcela nadbytečné učení o věcech posledních  však  jednoznačně odmítl kupříkladu i velký Augustinův obdivovatel a bezpochyby nanejvýš ostražitý strážce pravověrné teologie Joseph Ratzinger zvaný „rotvajler boží“, pozdější  papež Benedikt XVI. Jeho vyjádření na toto téma se dají chápat ve smyslu, že otázku limbu považuje nyní již spíše za bezpředmětnou, zbytečnou a odvracející pozornost od daleko podstatnějších a aktuálnějších témat dnešní církve. Míní, že dnešní lidé potřebují především pro své děti  radostnou naději a ne rezignující pasivitu vyplývající z jejich možného zavržení. Právě tento pocit mají mnozí lidé z Augustinova učení o limbu jako místu zavržení pro nepokřtěné děti (limbus infantium ) bez jakékoli naděje na existenci v Boží přítomnosti. Připomeňme, že se  toto učení tak jako mnoho  dalších zásadně lišilo od původního židovského teologického učení, které vyznával a praktikoval také i Ježíš. 

Ačkoli Mezinárodní teologická komise, jako poradní orgán Kongregace pro nauku víry  (jako nástupkyně inkvizice) zřízené papežem Pavlem VI. se svými téměř třemi desítkami teologických špiček z celého světa je v podstatě stejného mínění jako papež Benedikt, v odpovědné nejvyšší církevní hierarchii zřejmě dosud i v tomto případě bohužel převažuje tradiční opatrnost  a schází  odvaha učinit  odpovídající a jednoznačné rozhodnutí alespoň v tomto bodě učení Otce a Učitele církve svatého Augustina. Pro takový postoj však na druhou stranu máme takřka určité pochopení, protože víme stejně dobře jako církev, že po takovém zásadním kroku, jako by bylo rozhodnutí o oficiálním odmítnutí tohoto učení, by dříve nebo později musely následovat oprávněné požadavky na odmítnutí i některých dalších. To by však - z hlediska církve -  mohl být pro ní nebezpečný precedens do budoucna. Z našeho pohledu by však šlo právě naopak kvůli budoucnosti církve o velmi potřebný sebereflexní a sebezáchovný krok.

Také předchůdce papeže Benedikta XVI. Karol Wojtyla, papež Jan Pavel II. měl například na uvedené  téma limbu stejné mínění a pochybnosti, a jako první papež vůbec vydal nařízení Mezinárodní teologické komisi, aby problematiku tohoto učení důkladně zkoumala a snažila se tak o vyvození nových závěrů. Toho se věřící dočkali však  právě až za papeže Benedikta počátkem roku 2007, kdy tato komise  vydala výsledek své dlouholeté práce nazvaný Naděje na spásu pro děti, které umírají pokřtěné.

Zmíněný dokument  je dalším potvrzením našich slov o sice tradičně velmi váhavém a opatrném, přesto však o jistém posunu ve snaze o naslouchání hlasů uvnitř naší církve, volajících po nutných změnách. Učení o limbu se stejně jako zmíněná Augustinova predestinace nikdy nestaly články naší víry. O limbu jako matoucím a nepotřebném učení například Joseph Ratzinger mimo jiné řekl rovnou: „Tento pojem bych nechal padnout, protože byl vždy jen teologickou hypotézou.“ Nestačí naší církvi k potřebné a sebezáchovné aktivitě snad už jen těchto několik namátkou uvedených vyjádření k rozhodnému kroku? Učení o posledních věcech je ale jen dalším z mnoha jiných kontroverzních témat církevního života, nezadržitelně podléhajících vývoji širokého spektra vzájemně na sebe navazujících zákonitostí, které ve svých důsledcích ovlivňují celý rozsah dogmatického pole. Témat, které volají po urychleném zkoumání oprávněnosti jejich dosavadního postavení v církevním učení a zároveň i jejich vlivu na vědomí věřících. Konečně i sám svatý Augustin, o kterém nikdy nešlo hovořit jako o nadmíru pokorném, přibližně tři roky před svojí smrtí  vydal poměrně  překvapivou práci nazvanou Retractationes, ve které se nečekaně a sebekriticky vrací ke svým vlastním teologickým přehmatům a omylům, které do té doby hlásal a  snaží se je zde alespoň vysvětlit, nebo mírnit. Odpovědné  osoby naší církve by si z něho měly vzít příklad (vždyť je to Učitel církve) a v tomto směru ho následovat, protože její přetrvávající uzavřenost a ustálená stereotypnost, váhavost i nemalá pasivita jí nepochybně neprospívá. 

Přísný moralista a  jednostranný Augustinův obdivovatel ze 16. století holandský biskup Cornelius Jansen, o něm napsal knihu, ve které nesmírně obdivně vyzdvihoval jak  jeho problematickou nauku o prvotním hříchu, tak i jeho jiné hojně diskutované učení o nutnosti Boží milosti ke spáse člověka i o absolutním působení této milosti. Plně souhlasil s jeho tvrzením, že právě v důsledku svého prvotního hříchu jsou nepokřtěné děti automaticky uvedeny do stavu věčného zavržení. Správnost této nauky dokládal a hájil především odkazem na dvojí koncilní potvrzení v předešlých staletích, ovšem dnes by si již s touto jedinou argumentací naštěstí nevystačil.  Jansen se měl  také údajně k právě zmíněné knize Retractationes vyjádřit v tom smyslu, že jí Augustin vůbec neměl psát, protože tím sám ohrozil  věhlas své osobnosti i autoritu svého učení.

Limbus je podle Augustina v podstatě prostor, který je  vyhrazený pro nepokřtěné děti, nemající tím nárok na spásu, tedy podle našeho chápání na věčný život. Jak jsme již zmínili, s tímto názorem pak nepochybně a velmi úzce souvisí Augustinovo učení o spáse a milosti, a s oběma tématy stejně těsně konvenuje například i jeho  učení o dědičném hříchu. Mohli bychom pokračovat dál a poukazovat konkrétně na další jednotlivé prvky tohoto učení, které jsou s tímto tématem nerozlučně spjaté a provázané, a které vzhledem k nynějšímu vývoji některých částí církevní nauky vyžadují nové náhledy a postoje. Učený Augustin byl jak známo, bezesporu sám o sobě složitým a velmi svérázným člověkem a proto i mnoho prvků jeho často velmi spletitého a vzhledem k rozsahu zákonitě i  neuceleného učení je ryze originálních. Například jak známo, v Novém Zákoně bychom marně hledali  byť jen zmínku o křtu dětí. Zřejmě jen málokdo z nás, a to jen pokud si tento důležitý fakt vůbec uvědomí, tomu bohužel přikládá odpovídající důležitost. Ovšem vzhledem k tomu, kolik dalších Augustinových prací je s tímto tématem úzce propojených a vzájemně navazujících, jde o ukázkově vypovídající skutečnost. Zdá se, že  Starozákonní  Písmo používal spíše na obhajobu a jako doklad křesťanského tvrzení, že celé toto prastaré Písmo svým obsahem směřuje k budoucímu Novému Zákonu, a zároveň že jeho autoři prorokují o budoucím Ježíši jako o Mesiášovi, o naší budoucí slavné a vítězné církvi, a podobně. V původním židovském Zákonu  tedy zřejmě primárně nehledal to hlavní, proč byl sepsán,  tedy jako návod a doporučení jeho autora  pro dobré prožití lidského života na této zemi. A v novozákonních textech podle našeho přesvědčení zase spíše více hledal inspiraci k vlastní práci, než aby se výhradně jen tímto Písmem zabýval. Jeho velká sebedůvěra, entuziasmus bez hranic a značně neklidná povaha ho mnohokrát hnala neutišitelnou touhou poznat více než mohou poznat ostatní lidé, poznat víc, než je uvedeno v Bibli. Výsledkem této touhy a často dlouholetého zaujetí úsilí pak byla  mnohá díla, která svými tématickými zaměřeními možná měla aspirovat na jakýsi doplněk k Novému Zákonu. A právě do této kategorie bychom zařadili některé jeho práce a učení, o kterých se dnes zmiňujeme. Do kategorie prací  nesporně zajímavých, ale často z teologického a z hlediska přínosu pro církevní učení velmi  diskutabilních, matoucích,  vlastních účelových interpretací. 

Náš osobní názor, mimo jiné i vyplývající z přibližně dvě desetiletí trvajícího badatelského zájmu o jeho osobnost a dílo tedy je, že Písmo především využíval hlavně  jako prvotního zdroje, ze kterého pak vycházel při své další tvorbě, ovšem často bez ohledu na to, jak dalece se od jeho základních principů odchyluje. Jinými slovy řečeno, pokud ho mimořádným způsobem zaujala nějaká ať už převzatá, nebo vlastní myšlenka či vize na teologickém pozadí, dokázal na ní postavit často i celé své často zcela originální učení. Ovšem mnohokrát bez většího ohledu na skutečnost, zda toto učení je v  souladu s Boží vůlí, vyjádřenou právě v Písmu. Jen Stvořitel nejlépe ví, co je pro náš život primární a z toho důvodu jsme také Písmo obdrželi, ovšem Písmo svaté je svaté jen tehdy a tím, že ho zachováváme.  

Jak jsme již naznačili, Augustin měl především v teologické oblasti - ale nejen zde - snad až ničím neomezený rozsah zájmů, jak je patrné z témat jeho obrovského celoživotního díla, ale otázka zní, v jakém rozsahu bude nadále platné jeho učení ještě za několik desetiletí či století. Především v naší době jsme svědky toho, že nahlížení mnoha křesťanských odborníků na Augustinovo dílo se s nově nabytými vědomostmi a poznáními v mnoha případech postupně mění a nezřídka koriguje předešlá vnímání jeho učení a jeho teologických stanovisek.

Domníváme se, že pro další vývoj naší církve je takřka osudová ta skutečnost, že se vedle jejích dalších velkých osobností také i náš jedinečný učitel ve svých dílech nezaměřil daleko více a primárně na učení napojené na to  zcela nejpodstatnější - na téma Božího Zákonu. Právě otázka jeho dodržování a života podle něho je nepochybně  hlavním a zcela nejpodstatnějším středobodem, který ovlivňuje lidský život na naší planetě. Jestliže Stvořitelem výjimečně nadaný teolog nedokáže, nebo nechce svůj úctyhodný talent nevídaného rozsahu plně využívat především ve prospěch Bohem daných deseti nejzákladnějších přikázání, hrozí nastolení situace podobná okolnostem spáchání prvního hříchu. Výhradně sám Stvořitel a nikdo jiný přesně ví, co má jeho stvoření dělat, co má vědět a jak má žít. Pokud první člověk v Edenu nebyl schopen tyto s největší láskou stanovené hranice hodnot dodržovat, a ve své sebevědomé pýše tyto hranice překročil, nastala pro něho předem avizovaná osudová reakce. S ohledem na to, co se stalo, a co už Bůh nikdy nemínil vrátit do původního stavu, dostal člověk později jinou šanci. Tentokrát ti  dávám  jako druhou šanci svůj Zákon, srozumitelný návod jak máš žít. Zabývej se jím všemi smysly, svým talentem, uměním i prostou pílí. Pro nic jiného jsem ti je nedal. Hranice mého Zákona nepřekračuj, a to dokonce ani s  dobrým úmyslem objevit mimo něj ještě něco navíc, co pro Tebe není určeno. To už by ses přiblížil myšlení a jednání prvního člověka, který tak vše zkazil. Ať je Zákon a jeho důsledné dodržování centrem tvého života, snažení i zájmů. A neptej se a nepřemýšlej o nějaké odměně pro sebe. Tou je ti tento Zákon, nic víc a nic méně.

V jakém rozsahu se vlastně shodovalo církevní a Augustinovo teologické zaměření s vlastním životem a skutečným učením  Ježíše, na kterém položil apoštol Pavel základní kameny naší víry? Tato otázka však o to víc platí i pro samotného apoštola, protože obsahy především jeho sedmi listů, které skutečně napsal (1.Sol, Gal, 1.+2.Kor, Řím, Flp a Fil, žádné další ve skutečnosti nenapsal)  jsou primárním Augustinovým pramenem a zcela bezpochyby i základním zdrojem  učení naší církve.  Jak apoštolova teologie koresponduje s hlavním důvodem a průběhem Ježíšovy přibližně rok trvající veřejné činnosti a se skutečným obsahem jeho veřejných promluv, bereme-li v úvahu, že ho nikdy neviděl? Kolikrát  vlastně příslušník židovského národa Pavel ve svých listech Ježíše konkrétně zmiňuje v souvislosti s jeho vlastním životem? Co se od něho dozvíme o Ježíšově narození, dětství, studiu Božího Zákona, o jeho práci, nebo o Ježíšově rodině do doby jeho veřejného působení? Co novým maloasijským křesťanským společenstvím ve svých listech například sděluje o Ježíšově matce a otci? Kolikrát se tento zakladatel naší víry zmiňuje o Ježíšových zázracích a kde ve svých dopisech Ježíše cituje? Jména zásadně důležitých měst Betlém a Nazaret jsou jak víme nedílně a bytostně spojená s Ježíšovým životem, ovšem apoštol a zakladatel naší církve tato města zřejmě neznal, jinak by je vzhledem k jejich významnosti nepochybně ve svých listech s patřičným důrazem zmiňoval.

Co bychom se tedy vlastně ze sedmi dopisů tohoto nesmírně horlivého a pro svoji věc neuvěřitelně obětavého aktivisty dozvěděli o jeho židovském soukmenovci Ježíši, na kterém vystavěl nové náboženství, kdybychom měli pouze tyto dopisy a neexistovala by evangelia?  A co se o skutečném Kristu a jeho životě dozvíme z evangelií,  když pro tento účel oddělíme Marka, který Ježíše stejně jako Pavel nikdy neviděl a podobně tak i Lukáše, který rovněž Ježíše osobně nikdy nespatřil, a navíc má veškerou svoji teologii právě od Pavla?  Tedy výhradně apoštol Pavel byl nejzákladnější teologický zdroj jak pro samu církev, tak i pro Augustina, a ačkoli ve svých listech dával množství nepochybně dobře míněných věroučných poučení i přímých pokynů týkajících se morálky, nikdy se  přitom kupodivu na člověka Ježíše konkrétně neodvolával.  Pokud  náš velký Otec a Učitel církve ve svém mimořádném díle naprosto nepochybně nejvíce využívá a cituje z apoštolovy korespondence, zcela zákonitě na ně musí navazovat právě i v duchu uvedeného Pavlova pojetí Ježíše. To znamená „neztrácet čas“ důkladným  studiem a pečlivým rozborem především toho, co Ježíš jako prostý věřící člověk skutečně učil a jak sám žil, nýbrž převzít a plně zaměřit svoji veškerou pozornost na Ježíše zejména jako na zmrtvýchvstalého pomazaného Krista v duchu této a samozřejmě Janovy teologie.

A právě toto u geniálního Augustina překvapivě neosobní, bezvýhradně převzaté Pavlovo pojetí Ježíše  stálo za jeho nesmírně širokým teologickým zaměřením v té podobě a šíři, v jaké je nám známé. Pokud by tedy například apoštola nenapadla a nešířil by dál svoji ryze originální, ovšem dokonale absurdní tezi, že Kristus svým příchodem nahradil Boží Zákon (přestože Ježíš sám hovoří přesně opačně a navíc dokonce hovoří o absolutní dokonalosti tohoto Božího Zákona „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní“ (Mt 5, 17-18), věříme, že by důkladnému studiu tohoto Bohem daného Zákona náš velký Otec a Učitel církve věnoval pozornost úměrnou jeho důležitosti a podle toho by snad také, jak chceme věřit,  jeho dílo vypadalo.  Jestliže  by svoji víru přijal mnohem dříve, než ve 33ti letech, není s ohledem na jeho vrozenou vysokou inteligenci a nezkrotný entuziasmus po stále nových objevech zcela vyloučené,  že by se tehdy už jasně zaměřené učení církve pátého století (které na oplátku z Augustina silně čerpala) možná jen načas, přesto však alespoň částečně navrátilo od již ustanovené teologie zrozené na Ježíšově osobě k tomu, čím tak výrazně oslovil své učedníky a další příznivce, totiž k obsahu jeho veřejných  promluv. K citovanému plnění Zákona a proroků.

V této souvislosti citujme ještě jeden výrok Augustinova hlavního teologického zdroje, který velmi doporučujeme porovnat s výše uvedenými Ježíšovy slovy o Božím Zákoně. Jak vidíme, apoštol měl na tento Zákon od Ježíše diametrálně odlišný názor, což nás ale u něho už vlastně  nemůže překvapit. Pavel totiž zcela absurdně (a bohužel ne naposled) tvrdí, že Ježíšova tragická smrt vlastně všechny  jeho další následovníky zbavila všech povinností tento Boží Zákon dodržovat! Například právě na tuto větu z dopisu Galatským prvokřesťanům nám  skutečně nesmírně schází určitá adekvátní reakce našeho velkého Otce církve, ovšem výhradně jeho vlastní, tedy ne onu převzatou z již v té době  zavedeného církevního učení. Posuďme sami: „Ale Kristus nás vykoupil z kletby Zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: Proklet je každý, kdo visí na dřevě“. (Gal. 3,13) Zdůrazňujeme, že Pavel zde zcela zjevně nebere žádný ohled na naprosto nepochybný skutečný Ježíšův vztah k Božímu Zákonu - mimo jiné další pohnutky i z důvodu, který jsme již mnohokrát uvedli, tedy že ho sám nikdy v životě nespatřil a tedy ani neslyšel. To znamená, že faktický Ježíšův vztah k Božímu Zákonu ani nemohl znát  a měl zřejmě jen jediné dvě příležitosti v Jeruzalémě, aby se mimo jiné i na něj zeptal několika málo zbylých přímých svědků Ježíšova působení, tedy jeho učedníků. Ti ho však nepřijali podle jeho představ a rozešel se s nimi brzy ve zlém, takže zřejmě ani při této příležitosti se o skutečném Mistrově životě nedozvěděl nic. Dokonce se z jeho vlastních, ani jiných dochovaných listů nikde nedočteme o tom, že by snad o to někdy usiloval. 

Souhlasíme tedy s názorem, že apoštola v podstatě Ježíšův pozemský život zpětně nijak zvlášť nezajímal a proto tedy nic konkrétního z jeho života ve svých listech nemohl napsat. Ježíš ho podle všeho začal zajímat až tehdy, když ho začal sám vnímat jako pomazaného Krále, Krista, ovšem to už bylo vnímání v podstatě už jen čistě nadpozemským prizmatem mlhavě zahaleným do mnoha teologických tajemností a údiv vzbuzujících zázračných dějů a jejich vazeb. Původní židovské Bohem dané Písmo svaté a jeho dodržování se přibližně tři desetiletí po ukřižování stalo v Pavlově mysli  Ježíšovým narozením již neaktuálním tématem; zastaralým a překonaným  souborem příkazů, který znepříjemňuje lidem život do takové míry, až z nich dělá mechanicky poslušné otroky, lidské trosky bez vlastní vůle.

 Apoštol zjevně viděl hodnotu starozákonního Písma jinak, než že skutečná víra, tedy osobní poznání Boha nepřichází žádnými vnějšími projevy, ale právě naopak - z lidského nitra, ochotného přijmout Boží Zákon.  Pokud  udává, že Písmo svým vlivem na lidi způsobovalo jejich prokletí a bylo  proto Ježíšem nahrazeno, pak vysoko upřednostňuje význam Syna  před významem Otce jako Stvořitele světa i jako autora tohoto Zákona. Přestože jako žid by si samozřejmě nikdy ani v mysli nedovolil popřít Boží inspiraci Zákona, a to dokonce  ani po svém vidění a následném odpadnutí od víry svých předků (ani náš Augustin tuto inspiraci ani platnost nezpochybňoval), přesto nyní maloasijským pohanům svojí ve vidění, cit. „Kristem předanou“ teologii  prezentuje tak, že Ježíš Kristus, Boží Syn, svým příchodem na svět a svojí další působností na něm Zákon svého Božského otce zneplatnil a nahradil sám svojí existencí. A to přestože jak Ježíš, tak do zjevení samozřejmě i sám tehdejší Saul považovali stejně jako všichni ostatní  židé jim na Sinaji darovaný Boží Zákon za věčný a nezrušitelný po dobu existence všech pokolení židovského národa. Zákon sám totiž v tomto smyslu zcela nepochybně hovoří, a to například v případě platnosti trvání některých záporných příkazů: "Toto bude provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení ve všech vašich sídlištích: Nebudete jíst žádný tuk ani žádnou krev“ (Lv 3, 17), nebo např. „Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele…“ (Ex 31, 16-17). A oba jmenovaní tyto a všechny ostatní předpisy Zákona pro židovský národ nejenže dodržovali, ale ani ve snu by je nenapadlo považovat je - stejně jako existenci svého vlastního Tórou obdarovaného židovského  národa - za časově omezené. To poprvé napadlo právě až apoštola, ovšem až tehdy, když po svém odpadnutí se svojí verzí  o nahrazení a kletbě tohoto Zákona samozřejmě nemohl uspět u svých židovských soukmenovců, a proto se rozhodl jí hlásat zmíněným maloasijským pohanům. 

O tři století později se k učení apoštola Pavla dostává jedna z největších osobností pozdní antiky, pozdější Učitel a Otec církve Aurelius Augustinus, a v době začínajícího velkého rozmachu křesťanství ho pro potřeby církve mistrným způsobem dále rozvíjí.  
 

pokračování

M.Č.