Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XXI. část

jezisuv-narod-na-krestanske-hranici.jpg

 

 

   

 

 

 

                  Ve světě vyjma Božího Jména neexistuje nic, co by bylo svaté. 

                                 V žádném stvoření není svatost sama od sebe, ale jen v 

                                               tom, kdo zachovává jediný Zákon jediného Boha.   

                 

                                         

 

 

 

 

pokračování

 

 

                                                               Ježíš se měl po svém Zmrtvýchvstání postupně zjevit stovkám svých učedníků, rodinných příslušníků, přátel a dalším lidem: „...ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.“ (1 Kor 15, 5-8) Všimněme si, že tento zcela první záznam v Písmu o zjevení Ježíše po jeho ukřižování nepochází od evangelistů, lépe řečeno z evangelií, které jsou pojmenovány jako Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo, ale už po kolikáté - opět od Pavla, který jak víme, Ježíše neznal a nikdy ho za jeho života neviděl! (To samé se ovšem týká například eucharistie a dalších pilířů našeho křesťanství, jak jsme už vícekrát zmínili.). Kupodivu ani jednoho z těchto oslovených o těchto zázračných zjeveních zemřelého Krista zřejmě nenapadlo o tomto superzázračném, v dějinách světa zcela ojedinělém úkazu napsat jakoukoli zmínku, nebo zprávu pro příští generace. Zjevování mrtvého člověka tedy zřejmě nikomu ze zbožného židovského národa nepřipadlo ani trochu jako neuvěřitelný, naprosto unikátní úkaz? Nikomu ze svých bratří či učedníků a dalších židovských příznivců  zemřelý Ježíš tedy nic ze svého záhrobního poselství a ze své vůle nezjevil, ale podle všeho zřejmě počkal, až se horečně zapálený pronásledovatel jeho vyznavačů vydá na trestnou výpravu proti křesťanům do Damašku.

A tehdy právě jemu, Pavlovi, se kterým se vzájemně neznali, má údajně svěřit zázračně zmrtvýchvstalý  ve snu  snad vše ze své zcela nové teologie a vůbec veškerého nového náboženského učení, které snad má už kompletně připravené k realizaci zřejmě jako náhradu za víru, kterou ovšem za svého života sám horečně vyznával.  Jedním bodem z posmrtně ve zjevení předaného zcela nového a kompletního náboženského učení jemu zcela neznámému člověku byl mimo jiné zřejmě i uvedený výčet těch, kterým se Ježíš po své smrti měl z nějakého zvláštního důvodu prý ukázat. Jak jinak by mohl Pavel vědět a psát do Korintu o tom, komu všemu se Ježíš měl zjevit? Kde jinde by vzal jejich údajný soupis, pokud by to nebylo od zemřelého Ježíše? V této záležitosti bohužel existuje jen velmi dlouhá řada otázek, ale na žádnou z nich neexistuje jediná relevantní odpověď. Co nám například naše učení odpoví na jednoduchou otázku: Proč se zmrtýchvstalý Ježíš například neukázal ani svému mladšímu bratrovi Jakubovi, který po něm převzal vedení zbylých učedníků v Jeruzalémě? (Více jsme se o Jakubovi zmínili v XVIII. dílu těchto úvah). Přestože se nám jak Pavel, tak vlastně i evangelisté snaží naznačit něco jiného, Ježíš se ani svému bratrovi, který  až do své smrti pokračoval v jeho díle, nikdy posmrtně nezjevil třeba už jen proto, aby ho instruoval byť jen ohledně vedení a strategie v další činnosti skupiny svých spolubratří.

Nic podobného se nestalo, jelikož ani Jakub o Ježíšově zmrtvýchvstání nenapsal ani čárku! Proč? Vždyť by se jednalo o bezpochyby naprosto ojedinělý, nečekaný a také  nikým neprorokovaný, zcela  převratný úkaz v celých dějinách židovského národa i celého světa, přestože sám Bůh o takovém spatření svému národu nikdy nic nezjevil! Stejně tak se Jakub nikdy nezmínil ani slovem o tom, že by jeho bratr mohl, nebo přímo měl snad být  židovským Mesiášem, nebo dokonce až Bohem, Stvořitelem všeho, co existuje. Jeho list nemá nic společného s Pavlovou christologickou teologií, právě naopak mu oponuje například v jeho učení o spáse „vírou bez skutků“, např: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“  (Řím 10, 9) (viz též Augustinovo učení O spáse). Jakub nepíše vlastně nic o osobě svého bratra, protože k tomu zřejmě nevidí důvod, ale pokračuje v jeho původním židovském učení, které se zase Ježíš učil od svého příbuzného Jana. O něm, jak víme nejen z Lukáše, Ježíš řekl (pro církevní učení z hlediska jejího dopadu) naprosto znepokojující větu: „Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan(Lk 7, 28) a teprve když si naše církevní autority dostatečně uvědomily závažnost a přímé nebezpečí tohoto verše pro svojí teologii, dodatečně jako v mnoha jiných podobných případech nechaly ještě dopsat: „ avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on.“ O tom, že ale tato „doplňující“ část verše zcela evidentně nepochází od Ježíše, dnes snad už nikdo nepochybuje.

 

Jakub na rozdíl od Pavla (a později celého křesťanského učení) osobu svého bratra jako křesťanské poselství jasně odmítá, protože je jím pro něho jen jeho učení,  ne však jeho osoba. Mimochodem – hlavně z těchto důvodů málem nebyl list tohoto Ježíšova bratra do našeho Zákona zařazen. Nelíbil se totiž mimo mnohé jiné církevní osobnosti ani velkému učenci Jeronýmovi, ani našemu Augustinovi. Alespoň v tomto bodě se tito dva učenci na rozdíl od jiných vzájemných rozporů vzácně shodli. Některé tehdejší církevní autority byly za určitých podmínek schopny částečně připustit, že Ježíš měl ještě čtyři bratry ( jedním z nich byl právě Jakub) a několik sester, a tuto skutečnost jaksi strpět navzdory svému pozdějšímu učení, že jeho židovská  matka i přes všechny své porody měla po celý svůj život zůstat pannou.  Ale zřejmě větším problémem byl však naprosto běžný, zcela lidský, sourozenecký postoj Jakuba ke svému bratrovi, kterého ne on, ne jeho rodina a samozřejmě ani ne jeho vlastní židovský národ, ale my křesťané považujeme za Mesiáše a Boha. Skutečnost, že se Jakub ani náznakem o svém bratrovi nezmiňuje jako o někom nadpřirozeném, dokonce snad jako o tom, kdo by existoval ještě dříve než svět, byla málem příčinou toho, že mnoha horlivými autoritami odmítaný Jakubův list (všimněme si,  jaké místo v Novém Zákoně zaujímá) z teologických důvodů téměř upadl v zapomnění. Naše církev ho z uvedených důvodů potlačila jak nejvíce mohla a jen skutečnost, že byl Ježíšův bratr, zachránila jeho existenci.

Na Ježíšových údajných zjevováních je velmi zajímavá nejen jeho možná motivace, ale existuje ještě jiná otázka. Za jeho života jeho osobě i učení mělo podle evangelistů uvěřit možná i desetitisíce židovských věřících, viz: Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc.“ (Sk 4, 4) Matouš uvádí jiný příklad: A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.“(Mt 14, 21) A podobně... Z křesťanského prostředí plynou i jiné zmínky a náznaky o poměrně vysokém počtu Židů, které jejich soukmenovec Ježíš svým učením a chováním zaujal. Otázka, která se v této souvislosti sama nabízí je tedy ta, kam se tyto údajné desetitisíce Ježíšem prý nadšených Židů podělo v době, kdy se pozdější faktický zakladatel našeho náboženství Pavel  pokoušel s evangelizací mezi svými židovskými soukmenovci, a kvůli drtivému nezdaru své snahy raději obrátil svoji obětavou angažovanost mezi řecké pohany, odkud pocházel. Z jakého důvodu by ale tyto  fakticky nereálné „desetitisíce“, zřejmě náhle a hromadně od své také náhlé víry v Ježíše zřejmě odstoupily? Vždyť přestože úplně první křesťané byli nepochybně obřezaní Židé, byl jich vzhledem k počtu obyvatel izraelského národa ve skutečnosti jen nepatrný zlomek, protože z pozice jejich židovské víry se tímto svým postojem z dosavadní  náboženské praxe svých předků  automaticky vyloučili. Proto také jak už jsme uvedli, měl Pavel se svojí evangelizací mezi svými soukmenovci jen tak mizivý úspěch.

Co se týče otázky už zmíněné možné Ježíšovy motivace k tomu, aby se po svém zmrtvýchvstání ukazoval údajně masám lidí, ať už rodinným příslušníkům, svým učedníkům, známým, přátelům a podobně: Jaký by k tomu měl podle Pavla a později i podle dalších evangelistů důvod? Aby v něho, nebo v jeho učení alespoň posmrtně uvěřili? V co vlastně aby uvěřili, když jak ti oslovení, tak   i sám Ježíš, všichni věřili v to samé! Ježíš i věřící jeho národa věřili v jednoho Boha, Stvořitele vší existence, se kterým Mojžíš po vyvedení svého národa z Egypta uzavřel na Sinaji jedinečnou Smlouvu za účasti šesti set tisíc dospělých židovských mužů, ženy a děti nepočítaje. Všichni zbožní Židé včetně Ježíše (i Pavla až do svého snového vytržení, po kterém od své víry odpadl a za pár roků poté založil nové náboženství) vyznávali svého jediného smluvního Boha, dárce Zákona a všichni včetně Ježíše očekávali svými proroky avizovaný příchod svého Mesiáše, člověka ze židovského národa. Nikdo z nich ale neočekával osobní příchod Boha Stvořitele, protože nic podobného jim nikdy žádným způsobem sám nezjevil.

O Bohu, který  sice je jeden, ale má tři osoby, v té době ještě nikoho nic podobného nenapadlo; taková idea se díky nám křesťanům poprvé objevila až několik staletí poté. Proč se tedy měl Ježíš podle Pavla posmrtně zjevovat, když všichni zúčastnění do jednoho věřili v to samé, tedy ve svého jediného Boha a nebylo tedy zapotřebí nikomu nic dokazovat? Ježíš za svého života ve skutečnosti neřekl nic jasného ve smyslu, že by se cítil být dávnými proroctvími avizovaným židovským Mesiášem (a také vůbec nic z prorokovaných velkých  změn pro židovský národ souvisejících s očekávaným Mesiášovým příchodem, viz např. Prorok Micheáš 5, 1-4, Prorok Izajáš 2, 2-4, Prorok Ezechiel 36, 24-30, 30-36, 37, 21-28  a jiní, se podle Židů ani náznakem neudálo.) O tom, že by snad měl být Bohem, jak jsme my křesťané později začali vyznávat, a že tedy by v takovém případě měl stvořit (nebo alespoň s Otcem a Duchem spolustvořit) nekonečný vesmír, svět, lidstvo, atd., samozřejmě v židovském národě nikoho, tedy ani samotného Ježíše, nemohlo ani napadnout a také ani nikdy nenapadlo. Už jen pouhá idea na takové pojetí Boha nebyla v židovském národě v žádném případě myslitelná a nikdo z věřících Židů by si jí nikdy nedovolil nahlas před jejich skutečným Bohem vyslovit, protože by zásadně odporovala Jeho učení a Jeho zákonu. Bůh Židů svému národu jasně vyjevil, co by ho potkalo, kdyby snad měli začít vyznávat jiného Boha, než je On. Proto tak jasné nekompromisní odmítnutí našeho pojetí jejich Boha, které jim ze strany naší církevní instituce bohužel přineslo během přibližně sedmnácti staletí tak nesmírné, neuvěřitelné  utrpení a nejkrutější násilí s desetitisíci mučedníky z Ježíšova vlastního národa. Církev sice velmi oprávněně vyzdvihuje velké  hrdinství mnoha prvokřesťanských mučedníků, pronásledovaných během prvních tří století počínaje Neronem a konče Diocletianem, ale už nezmiňuje nepopiratelnou  skutečnost, že počínaje Konstatntinem I. se od čtvrtého století z pronásledovaného křesťanství vyznávajícího Ježíšovo Božství stalo náboženství pronásledovatelů Ježíšova židovského národa pro jejich víru v jediného existujícího Boha.

Zmrtvýchvstalý Ježíš se měl několik roků po své smrti zjevit ze všech svých blízkých a přátel, které kdy v životě potkal, právě tomu, kdo ho vůbec neznal, a koho nepochybně do své smrti  nepoznal ani on sám. A měl neznámému  a v mnoha ohledech velmi problematickému soukmenovci Pavlovi podle jeho vlastních slov předat „zjevení a poslání“ že Ježíš je Kristus vyzdvižený na nebesa. Takže ne Ježíšova rodina, ne učedníci, věrní přátelé a další jeho příznivci, kteří ho na jeho náročné misi doprovázeli; ne, nikdo z nich se nedozvěděl po mistrově smrti o něm, a případně přímo od něho jako od Zmrtvýchvstalého vůbec nic! Všichni jmenovaní a další  museli po jeho smrti čekat několik dlouhých let na to, aby se dozvěděli od  člověka, kterého dosud nikdo z nich osobně neznal, ani o něm nikdy neslyšel, nejen co se dělo po Ježíšově ukřižování a komu se zjevil, ale dokonce se až od Pavla dozvěděli celou novou teologii, kterou mu měl zemřelý v jeho pouštním vidění podle jeho slov sdělit. Takové údajné jednání Ježíše po jeho zmrtvýchvstání se ale vůbec neslučuje s tím, jak se choval a s jakou láskou jednal za svého života, a to nejen se svými blízkými!

Pavel o zmrtvýchvstalém Ježíši píše: „ukázal se Petrovi“. Co o tomto unikátním zázračném úkazu Petr napsal, co z toho vyvodil? Dále píše: „.potom Dvanácti“. Kde najdeme dvanáct spolehlivých původních svědectví jeho učedníků o naprosto šokujícím Ježíšově posmrtném zjevení? Následuje: „Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou“ Ani jeden z údajných  pětiset židovských bratří o tomto zázraku nezanechal žádné svědectví? Kdo vůbec byli tito "bratří"? Považovali ho snad tito Židé za zcela standardní úkaz? Zmrtvýchvstání blízkého člověka, rabiho, tedy nechává jeho „bratry“ a žáky bez povšimnutí? A tak dál...Proč má v sobě naše náboženství víc otázek naž odpovědí? Teprve přibližně 15 roků po Pavlovi o Ježíšových zjeveních sice rozdílně od Pavla, přesto však také o spatření Ježíše píše jako druhý v pořadí i evangelista Marek: „Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali. Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili. Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov. Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili. Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.“ (Mk 15, 9-14) A právě u tohoto evangelisty a jeho záznamu o tom, co se mělo stát přibližně před čtyřiceti roky, se nyní na chvíli zastavíme.

Nejprve si připomeneme, kdy přibližně vznikala evangelia a Pavlovo dopisy. Pavel, kterého považujeme za zakladatele našeho náboženství, začal psát o Ježíši jako vůbec první ze všech autorů někdy kolem roku 55 - 58 a dále. Autor evangelia, kterého známe pod jménem Marek začal na stejné téma psát ještě o patnáct roků později než Pavel (ten byl ovšem Markovi velmi podstatným zdrojem informací) své první dopisy, to znamená, že o Ježíši psal přibližně 36-38 roků po jeho ukřižování. Další autor evangelia, nazvané jako Matoušovo, své informace o Ježíši čerpal zase především z Marka a začal ho psát zřejmě někdy až po roce 80. Lukáš, respektive skutečný autor Lukášova evangelia se rozhodl o Ježíši psát ještě o deset roků později, což znamená, že jeho evangelium zaznamenává události z Ježíšova života až přibližně 56-60 roků, (tedy dvě až tři generace) poté, co Ježíš zemřel. A konečně autor Janova evangelia své dílo začal psát ještě minimálně deset let poté, tedy téměř tři čtvrtě století po Ježíšovi. Tolik na úvod k následující zajímavosti.

Přestože jsme před chvílí citovali Marka a jeho záznam o Ježíšových zjeveních jako druhý v pořadí za Pavlem, existuje zde velký problém. Původní rukopisy „Markova“ evangelia totiž o zjeveních vzkříšeného Ježíše neuvádějí naprosto nic (sic!). V poslední větě k úvodu Evangelia podle Marka českého vydání Bible z roku 1991 o tom čteme: „Závěrečné verše (16, 9-20) nejsou v nejstarších  rukopisech a byly patrně doplněny podle tradic (!!!), z nichž čerpala ostatní evangelia.“(!!!) Za citovanou „tradici“ nemůžeme ale považovat nic jiného, než Pavlovu zcela první zmínku v citovaném dopise do Korintu, nic víc... Co to vše tedy  zřejmě znamená? Že navzdory tomu, že Pavel byl  jeho primární teologický zdroj, neodvážil se Marek podle něho opsat tu část 1 Kor, kde píše o Ježíšových zjeveních! Pokud by i v tomto - z teologického hlediska – naprosto zásadně důležitém bodě Pavlovi věřil, nepochybně by jeho vyprávění tak jako v mnoha dalších případech možná jen mírně upravil a jinými slovy ho prostě zopakoval.

Na podporu Pavlova líčení, komu se měl Ježíš ukázat po své smrti v jeho dopisu do Korintu, podobné zprávy o Ježíšově „spatření“ sice v různých obměnách  uvádějí všichni evangelisté, ale  jak jsme právě uvedli, Marek jako autor nejstaršího evangelia o tomto zázraku původně nenapsal ani čárku. Shrneme, že všichni autoři evangelií (stejně jako drtivá většina našeho křesťanského učení)  ve svých pracích  používají jako svůj původní a základní zdroj o Ježíši Pavlovy dopisy,  a že Marek  se pak nepochybně stal zcela zásadní, primární teologickou studnicí pro další evangelisty. Ale právě tento Marek, literární vzor a pramen informací salších pozdějších evangelistů, se o Ježíšových zjeveních, jak je podává Pavel, vůbec nezmiňuje! Jak se ale nakonec v jeho evangeliu takové líčení přeci jen objevilo? Vždyť jeho evangelium původně (viz úvod k Markovu evangeliu v Bibli) končilo slovy: „Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ ( Mk 16, 8, původní konec evangelia) Jestliže věříme, že evangelia vznikla působením a inspirací Ducha svatého, a jsou tedy Božím dílem, máme z chybějícího popisu Ježíšových posmrtných zjevení snad vyvodit závěr, že v tomto případě nebyl u Marka Boží Duch svatý důsledný a že mu „zapomněl“ vnuknout z hlediska naší teologie jednu ze zcela nejdůležitějších informací? Totiž že se zmrtvýchvstalý Ježíš zřejmě z věroučných důvodů zjevoval mnoha lidem, než si ho vzal jeho nebeský Otec už natrvalo k sobě na nebesa? Nebo tuto informaci Marek raději vynechal sám ze svého rozhodnutí i s vědomím všech možných budoucích rizik, jak už jsme výše naznačili? Máme tuto situaci chápat tak, že odmítl přijmout Pavlovo líčení o Ježíšových zjevováních proto, že pramenilo z jeho pouštního vizionářského prožitku?  Že ho Duch svatý o těchto posmrtných úkazech prostě neinformoval a že z nekonečné úcty k Bohu Stvořiteli tedy jeho druhou osobu prostě poslechl a své evangelium výše uvedeným způsobem Marek raději ukončil? Nebo snad o tom, že se měl Ježíš posmrtně zjevovat, nikdy nic neslyšel ani nečetl, a proto Pavlovi prostě nevěřil?

Markovo, jak věříme, Duchem svatým inspirované evangelium zůstalo bez jediné zmínky o Ježíšových zjevováních další tři století (!) a zřejmě s tím naše církev neměla větší problém. Stejně jako například tak zásadní postavy křesťanství třetího století, jakým byl Órigenes, nebo Klement Alexandrijský. Ovšem hlavně od třetího století se církev v rámci hledání vlastní identity a opodstatnění existence nového náboženství začala silně zabývat nejen hledáním údajných důkazů o naší budoucí církvi a Ježíšova nejprve mesiášství, a následně pak snad i Božství ve spisech  starých židovských proroků, a v dalších hebrejských posvátných knihách.  Ale jak už víme, věnovala se zpětně i různým doplněním a jiným tendenčním „úpravám“ dokonce i vlastních novozákonních textů! Obdobným způsobem zřejmě došlo i na Markovo evangelium, u kterého  chybějící popis  původně jen Pavlem deklarovaných Ježíšových posmrtných zjevování zřejmě mezi zbožnými křesťany a duchovními osobami vyvolávalo pohoršení a obavy. Mnozí z nich zřejmě cítili až ohrožení některých principů své víry a proto se nakonec celé nepříjemné záležitosti ujal snad nějaký zručný opisovač, a ve své značně nedokonalé snaze o napodobení Markova vyjadřovacího způsobu značně necitlivě, jakoby „horkou jehlou“ připsal „za něho“ za konec jeho 16. kapitoly dalších dvanáct veršů o Ježíšových zjeveních ve stylu Pavlova listu do Korintu a dalších evangelijních záznamů. Pokud už jednou Duch svatý snad způsobil, že se od něho Marek nic o Ježíšových zjevováních nedozvěděl a ukončil své vyprávění tak, jak ho svým osmým veršem skutečně uzavřel, tedy Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“, neměl už nikdo z lidí do Bohem inspirovaného textu (ovšem jen v případě, že jím opravdu byl), cokoli dopisovat.

 Nebo snad byl i tento opisovač při své práci na dodatku evangelia veden druhou  Božskou osobou Božím Duchem? Byl Bohem veden například i svatý Augustin, když údajně „z katechetických důvodů“ svévolně upravil pro potřeby našeho křesťanského učení nejposvátnější Boží chartu - Desatero, které dva tisíce roků předtím zjevil Bůh židovskému národu? Co vše asi bylo do kanonizovaných a tedy již uzavřených posvátných textů tvořících dohromady Písmo v mnoha dalších staletích kamuflované, opravované, škrtané, mazané a nebo naopak dopisované s vědomím, že nás křesťany i v takových konáních vede a inspiruje Duch svatý? Nebo  snad těmto zřejmě příkladně zbožným „korektorům“ bylo nakonec už úplně jedno, kdo a co je vlastně k takovému jednání vede?  Podobným způsobem bylo později „upraveno“ mimo jiné například i Janovo evangelium (J4, 1-3), snad z důvodu, že se někomu zřejmě zdálo velmi nevhodné, aby Ježíš jako Boží Syn křtil. Původní Janův text zněl nepochybně: „Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan, opustil Judsko a odešel opět do Galileje.“ Taková věta má smysl, je jasná a tedy plně vypovídající. Tradičním zásahem zřejmě těch „nejzbožnějších“ autorit naší církve se ale naivně do textu mezi první a následující verš vložila zcela zbytečná a zjevně nepřirozeně znějící věta: „... ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci...“ Interpolace je tak jasně evidentní a natolik naivní a nápadně podobná s výše uvedeným případem v knize Lk 7, 28, že se sama nabízí otázka, zda snad dokonce nešlo o „dílo“ stejného člověka.

Jestliže naše náboženství vyznává, že Ježíš je de facto i Bohem, který stvořil mimo vše ostatní také i nás lidi, pak by si nikdo z těchto Ježíšem stvořených lidí v žádném případě  neměl dovolovat jakkoli zasahovat do záznamů projevů toho, kdo ho stvořil a vyškrtávat, nebo naopak doplňovat jednotlivá slova, nebo celé věty tak, aby Ježíšovo sdělení konvenovalo našim lidským představám. Nikdy nebyl žádným křesťanem, ale až do své smrti pravověrným a tradičně zbožným Židem, a vůbec nepochybujeme o tom, že by si rozhodně nepřál, aby záznamy jeho proslovů a nejrůznějších vyjádření po jeho smrti kdokoli různými způsoby upravoval a dokonce jim i často skrytě dával  jiný smysl. To ovšem platí jen v případě, že všechny biblické texty vznikly skutečně působením Duch svatého, což v našem učení o Trojičnosti Boží znamená, že i tento Duch svatý tvoří Ježíše a Ježíš tvoří tohoto Božího Ducha. Jinými slovy; že by autorovi evangelia své vlastní projevy a myšlenky diktoval v určitém vytržení shůry přímo jejich původce. Kdyby tomu tak snad ale nemělo být, a nebo by k tomu scházela dokonalá jistota, pak by možná ani Ježíšovy projevy nemusely být plně autentické, a v takovém případě by se určité lidské korekce textu například v rámci větší srozumitelnosti a zpřístupnění nejširší veřejnosti daly akceptovat. Takže bychom se zřejmě měli zamyslet, v čem je problém. Buď jde o jednoznačně Boží slova, a ta pro nás jako v Něho věřící musí být za každých okolností naprosto nedotknutelná, nebo to jsou jen slova člověka, navíc zapsaná až dlouhé desítky roků po jejich vyřčení, a to lidmi, kteří je navíc nikdy osobně neslyšeli.

Ježíš, jak jsme už mnohokrát uvedli, sám žádné nové náboženství nezakládal, ani to podle Písma ve skutečnosti neměl v úmyslu. Narodil se, žil a zemřel jako pravověrný Žid, přestože byl k některým způsobům praktikování svého náboženství některými židovskými autoritami, a to nepochybně naprosto oprávněně, velmi kritický. Ježíš nikdy nebyl křesťan, a za jeho života ho nikdo v takovém smyslu ani pokládat nemohl, protože nic podobného jako křesťan ve smyslu příslušníka nového náboženství, nebo křesťanství, stejně jako pojem církev ještě neexistovalo. Přestože měl podle Matoušova evangelia (10, 34) prohlásit: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“, Ježíš nikdy své názory a učení neprosazoval násilím. To jsme až později dělali my křesťané, podivnou shodou právě na jeho vlastním národě... Ovšem nesmírně impulzivní, někdy jízlivý, těkající a v citových projevech často výstřední Pavel jak víme, jednal především pudově, nečekaně a často velmi překotně a unáhleně. Zatímco tedy Žid Ježíš s nevěrci, hříšníky a se svými protivníky hovořil a jednal v míru s láskou, jeho horlivý židovský současník Pavel k nábožensky pasivním spoluobčanům nebo k bludařům byl naprosto netolerantní a zřejmě považoval za svojí povinnost ty, kteří se podle něho nechovali nábožensky na dostatečné úrovni, nebo svoji víru opustili, potrestat třeba smrtí. Aby mohl své představy zrealizovat, ale i zlegalizovat, opatřil si údajně od jistého jeruzalémského významného rabína jakýsi glejt, který ho k takové činnosti opravňoval. Vyzbrojen touto listinou pak prvokřesťany horlivě pronásledoval po celém Judsku. Ale po svém obrácení se otočil o sto osmdesát stupňů a svoji dosavadní netolerantnost proti prvokřesťanům se stejnou vášní začal praktikovat proti svým ještě zcela nedávným židovským soukmenovcům. To nám názorně předvedl, ačkoli sám jako každý Žid samozřejmě obřezaný, například tímto způsobem: „Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘! (Fp 3, 2)

 V okamžiku, kdy se po své pouštní vizi spatření Krista sám začal považovat za jeho speciálního  vyslance, nebral už v úvahu obřízku svoji vlastní, ani Ježíšovu, a začal se o ní vyjadřovat uvedeným nesmírně zahořklým způsobem. A navíc zřejmě už zapomněl na skutečnost, že obřízka jeho samého, Ježíšova a vůbec naprosto každého mužského věřícího Žida je znamením smlouvy, které Bůh uzavřel s Abrahamem, tedy vůbec první smlouvy, které Stvořitel uzavřel s tím, koho sám stvořil, např: „Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu, jejímž znamením se stala obřízka“. (Sk 7, 8) Nyní mu už Bohem schválená obřízka byla jen ke křečovitému neupřímnému posměchu a vhodným cílem svých ironických vyjádření. Později se už dokonce nebál základ celého židovského (a tedy Ježíšova) učení Tóru nejen relativizovat, ale nakonec o ní tvrdit, že tuto Boží smlouvu s izraelským národem zrušila víra v Krista! Vzápětí, když to vzhledem k okolnostem uznal za vhodné, mu znovu nedělalo nejmenší problém naprosto obrátit a bez uzardění hlásat naprostý opak svého předešlého tvrzení ve smyslu, že Boží Zákon je svatý, i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Pavlovo jednání, které nakonec vyvrcholilo vznikem nového náboženství, se dá charakterizovat jako jen těžko zvládnutelný euforický stav vyvolaný jeho snovým vytržením.

Například v dopisu prvokřesťanům do Korintu (1. Kor, 9, 20-21) se zcela bezelstně chlubí tím, že když bylo třeba, klidně své židovství zapřel. To by nikdy žádný skutečně zbožný Žid nikdy neudělal a raději se nechal zabít, jak se to stalo statisícům Židů v průběhu dvou tisícileté existence našeho křesťanství. „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.Ať už nazveme jeho jím samým  uvedené své „schopnosti“ jako znak utilitárního jednání, chameleónství, nebo bezcharakternosti typu „kam vítr, tam plášť“, je otázkou, jak se asi na tuto jeho vlastnost dívali Ježíšovo bratři a další jeho učedníci. Ovšem i na to můžeme při troše hledání najít odpověď v novozákonních textech. Napovíme, že jejich hlavně počáteční  přístup k Pavlovi by se dal charakterizovat slovy odmítnutí a později velká ostražitost a na rozdíl od církví prezentovaného romantického obrázku: silné rozepře s Petrem.

Budoucí církev nemohl začít stavět na Ježíšově učení, které neznal a proto - jak píše například ve svém dopisu do Korintu: „Nehledím k viditelnému nýbrž k neviditelnému .“ (2.K 4, 18) Tím si chytře vytvořil dostatečně velký prostor pro své vlastní učení, které bylo jen málo napadnutelné, protože nebylo o fyzickém Ježíši, ale už přímo o nebeském Kristovi a jeho království, kde prý všichni, kdo v něho jako v Krista uvěřili, s ním budou toto jeho nebeské království sdílet. Ježíšovo vlastní jméno a skutečné učení se díky Pavlově vlastní teologii začalo vytrácet, aby ustoupily ve prospěch jeho originální kristologie. A aby si hned na začátku - přestože o Ježíši nemohl mluvit nic z vlastní zkušenosti - zjednal mezi prvokřesťany respekt a autoritu, začal o sobě před učedníky pronášet jen těžko uvěřitelné výroky typu že „ proklíná všechny, kdo hlásají jiné evangelium než on.“ Zatímco Ježíš hlásal své vlastní poselství, Pavel za pár let po jeho smrti začal zcela nekompromisně vytvářet poselství z Ježíše.

 

 

pokračování

 

 

M.Č.