Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XVI. část

 

tora23.jpg

 

 

 

 

   Podstata víry v Boha není v tom, co od této víry očekáváme, ale ve víře samé.

 

               Neboť všichni bohové národů jsou bůžci – ale Hospodin učinil nebesa.

 

 

 

pokračování

 

 

 

 

                                         V minulém zamyšlení jsme se jen velmi krátce a původně zcela neplánovaně zmínili také o některých možných okolnostech Ježíšových posledních dní a hodin sabatického roku 26 - 27 o velmi významném židovském poutním svátku Pesach v Jeruzalémě (téměř vůbec nejstarší židovský svátek, oslavující vyvedení židovského národa z egyptského otroctví Mojžíšem), jak je vnímaly některé židovské autority, a připojili jsme jako vždy i některé vlastní poznatky a názory. Dnes se na přání k tomuto tématu   ještě   vrátíme a pokusíme se některé naše poznámky alespoň částečně doplnit a ve zkratce vyjasnit. Předesíláme, že právě uvedený rok 26 až 27 po Kristu byl mnohými zbožnými Židy považován jako začátek sedmiletého období před prorokovanou apokalypsou, například předpovídanou už přibližně v šestém století př. n. l. významným prorokem Danielem, kap.7-11, ale dokonce i Henochem žijícím údajně šest generací po Adamovi, 1. kniha (především oddíly Podobenství a Snů). Před koncem tohoto věku se však ještě měli objevit - podle některých učenců počínaje talmudským obdobím - dokonce dva generacemi toužebně očekávaní Mesiáši narození ze židovského národa. Především kvůli nám křesťanům zdůrazňujeme, že židovské mesiášství je otázkou jednoho, nebo dvou jeho příslušníků a v žádném případě Mesiášem nebude Bůh, nebo jiná nadpřirozená bytost! Týká se výhradně člověka ze země Izraele. A právě nesnesitelný útlak židovského obyvatelstva v Izraeli od římských okupantů očekávání příchodu Mesiáše ještě stupňoval a zvlášť výrazně právě v Ježíšově době akcelroval vytvoření různých hnutí, majících za úkol národ na takový slavný osvobozující příchod připravit. Židovský národ čeká na svého Mesiáše dodnes, ovšem některé soudobé náboženské autority spatřují ve vzniku státu Izrael a v procesu dlouhodobě probíhajících návratů Židů z celého světa zpět do Izraele jako jakousi předzvěst blížícího se příchodu, tentokrát pro ně už skutečného Mesiáše.

Během procesu vzniku a ustanovení křesťanství jsme začali příslušníka židovského národa Ježíše považovat a vyznávat jako svého křesťanského Mesiáše, vykupitele našich křesťanských duší. Ale vzhledem k tomu, že Ježíš z hlediska jeho vlastního národa za svého života nesplnil žádný z očekávaných mesiášských skutků, například nikdy nikomu nevládl, neočistil Izrael od cizích vládců, neshromáždil rozptýlený Izraelský národ atd., nemohl ho logicky jeho vlastní židovský národ jako svého Mesiáše nikdy přijmout. Jejich dávní proroci také nikdy nehovořili o dvou, ale vždy jen o jednom Mesiášově příchodu. Myšlenka opakovného příchodu Mesiáše do židovského národa se zrodila v našem křesťanství jako vyřešení problému, který nastal, když - podle naší víry židovský Mesiáš - Ježíš tragicky zemřel, aniž by se za jeho života stala byť jen jediná mimořádná událost, kterých se po Mesiášově příchodu mělo podle dávných proroctví stát několik.  Od tohoto národa jsme ale současně téměř dva tisíce roků vyžadovali po dobrém a především po zlém uznání jejich člověka Ježíše i za Boha - Syna Stvořitele světa, což samozřejmě z principu své víry také nemohou  Židé nikdy učinit. Pokud by tak udělali, vzbouřili by se proti příkazům svého Boha. Kdyby tedy - čistě teoreticky - Židé Ježíše přijali za svého Mesiáše, přijali by tím ovšem automaticky i zároveň naší víru, že jejich člověk Ježíš je Bohem a Bohočlověkem. A naopak, hypotetickým přijetím Ježíše za svého Mesiáše a zároveň Boha Stvořitele světa a vesmíru, který je vyvedl z Egypta, a se kterým uzavřeli sinajskou Smlouvu by uznali, že jejich očekávaný Mesiáš už přišel a protože nic ze slíbeného nesplnil, museli by s námi křesťany čekat na parusii, o které jim ale Bůh naprosto nic "neříkal". Tím by se ale tehdy už dva tisíce roků starý náboženský systém izraelského lidu, tedy náboženský judaismus, stal nevratnou minulostí.

Podívejme se pro ilustraci na několik málo ze stovek příkladů, kterými Židé své odmítnutí jejich  Ježíše jako Mesiáše i Boha svého národa zdůvodňují a na základě kterých ho označují mimo jiné i jako falešného proroka svého národa:

„Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil...“ (Mt 20, 28 a Mk 10, 45) – tento verš Židé chápou tak, že Ježíš sám popírá dogma o jeho Božství, protože se prohlašuje nejen za syna člověka, ale i za služebníka a ne za vládce. Nejvyšší autority tohoto národa uvádějí, že jejich skutečný Mesiáš bude neomezeným králem, jak např. uvádí Zachariáš (9, 10):  „Jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.“ A poukazují i na verš 11 Žalmu 72:  „Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.“ Příkladně i na proroka Daniela, který ve verši 7, 27 píše: „ Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat.“ V této souvislosti citují i například i Izajáše 44, 6: „Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.

Pro účely našeho studia a další práce v tuto chvíli disponujeme více než dvěma stovkami nejrůznějších odkazů, veršů a různých výroků, kterými Ježíšův národ Ježíšovo mesiášství i božství popírá. Osobně musíme jednoznačně uznat za plně vystihující ty výroky, ze kterých vyplývá naprostá vzájemná odlišnost a z ní vyplývající následná nemožnost jakékoli případné slučitelnosti obou způsobů víry v jednoho Boha do jedné společné. Uveďme nakonec na ukázku alespoň  ještě některé jiné argumenty, které tato naše slova jen potvrzují.  Učenci tohoto národa například uvádějí argument, že Ježíš říká: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem  uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10, 34), ale Písmo říká v židovské knize Izajáš ve verši 2,  4 o příchodu skutečného Mesiáše do židovského národa: „I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.

Jiný příklad: Ježíš milující lidi tak velkou láskou, že za ně položil svůj život vševládného Boha v Mt 10, 35 říká: „Neboť jsem přišel  postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni.“, zatímco v knize Malachiáš ve verších 3, 23-24 se dozvídáme o době kolem příchodu Mesiáše toto: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Věčného veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ Otázka podle židovských autorit zní: Co udělal Ježíš ve svém životě jako Mesiáš? Přinesl na svět meč, jak říká? Odpověď: Ne, meč už tam dávno byl. Druhá otázka: Pokud by měl být Ježíš naším Mesiášem, zmizely naopak meče ze světa, jak o skutečném Mesiášovi prorokoval Izajáš? Odpověď: Ne, jsou tu dodnes a v daleko větším množství. Z velkého počtu dalších vybíráme už poslední příklad ukázky, kterou Židé uvádějí jako další důkaz, že jejich Ježíš hlásal pravý opak toho, co říkal Bůh Izraele, například v 3. knize Mojžíšově 19, 17 (hebr. Leviticus), a proto ho prý nemohou považovat ani za Mesiáše, a už vůbec ne za Boha: Nebudeš nenávidět svého bratra ve svém srdci.“. Podle Lk 14, 26 však řekl na stejné téma Ježíš větu:  Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ani i svoji duši, nemůže být mým učedníkem." Máme o čem přemýšlet. 

 

Autor Janova evangelia (které se ale svojí zcela „nadzemskou formou“ zcela vymyká běžnému popisu osoby nebo situace z historického hlediska, viz např. jeho teologické vnímání Ježíše jako Božího ducha v lidském těle, které nám ale o Ježíšově rodině a jeho faktickém pozemském životě nic neřekne...), nám popisuje, že bratři Petr (Šimon Petr) a Ondřej, a Filip, živící se jako rybáři, pocházeli z Betsaidy u Galilejského jezera (hebr. jam Kineret). Ještě před Ježíšovým pokřtěním zřejmě na podzim roku 26 vysoce zbožným esejcem Janem Křtitelem, přímým příbuzným Ježíše a oblastním etickým vůdcem asketických židů, vytvořili kolem Salim na Jordánu malou skupinu náboženských aktivistů, která si jako jedna z mnoha dalších podobných dala za úkol mezi svými židovskými soukmenovci vyvolat masové obrodné náboženské hnutí před - už v nejbližší době očekávaným - příchodem židovského Mesiáše. Na tuto velkou Janovu národně buditelskou činnost se však bohužel jaksi „pozapomíná“, především na skutečnost, jak velký a rozhodující motivační vliv měla jeho činnost na Ježíše a jeho rozhodnutí dát se stejnou cestou. Pokud by nebylo Janova inspirativního příkladu, možná by nikdy nedošlo k Ježíšově jeruzalémské tragedii.

 

Když se k hnutí svého bratrance nakonec aktivně přidal i sám Ježíš, aby také i on kázal brzký Mesiášův příchod a také křtil omytím vodou z řeky na znamení duchovní i tělesné očisty a schopnosti v čistotě ducha přijmout očekávaného spasitele Židů, stal se tak v této masové celoizraelské náboženské, ale i politické kampani po jistou nezbytnou dobu de facto Janovým pozorným učedníkem. Ten mu předával své rozsáhlé znalosti výkladů Zákona i své bohaté zkušenosti s lidmi, a Ježíš tuto nezištnou službu a vůbec celou Janovu osobnost, jak za chvíli uvidíme, dokázal svým nečekaným výrokem náležitě ocenit. Divoce vypadající a radikálně zbožný Jan s dlouhými neupravenými vlasy a oblečen do velbloudí srsti svým vzezřením i nesmírně emotivními, hlavně hrůznými apokalyptickými projevy k sobě přitahoval velké davy nejen kajícníků, ale i pouhých náhodných zvědavců. A v neposlední řadě i udavačů a agentů paranoidního krále Heroda Antipy, žijícího ve stálém strachu o své postavení. Politická stabilita v Judeji byla pro Římany prioritou a pokud kdokoli ze zbožných Židů začal přitahovat davy a hovořit před nimi o blízkém příchodu nového království, tentokrát Božího a trvalého, jeho zbývající dny na svobodě se začaly odečítat.

 

Své hlavní křtící a kazatelské stanoviště měl Jan na severu v historicky velmi významném Ainon u Salim, jižně od Galilejského jezera a Ježíš později křtil na několika k tomu příhodných místech na jihu v Judsku. Už zmínění rybáři Šimon Petr a Ondřej spolu s Filipem pak podle předem dohodnutého plánu s Janem jeho skupinu působící u Salimu opustili, aby se stali pevným základem Ježíšova nového agitačního týmu. Ani v tomto případě, tedy ve faktu že Ježíš své kající židovské spolubratry křtil, neznáme racionální důvod k vytěsňování a zamlčování tohoto velmi významného činu v jeho církví schválených životopisech. Evangelista Jan, respektive jeho pozdější, horlivý zbožný redaktor se zřejmě pro něho nevhodný fakt pokusil napravit, ovšem jak sami vidíme, naivně s jasně průhledným výsledkem. Do textu (J 4, 1-3) za první verš prostě svévolně připojil druhý: „...ač sám Ježíš nekřtil, nýbrž jeho učedníci...“ a pak zase nechal promlouvat evangelistu, jako by se nic nestalo. Pro Božího Syna Ježíše se zřejmě podle odpovědných církevních cenzorů nehodilo, aby kajícníky sám křtil. Ale na výše zmíněnému Janu Křtitelovi, který ovšem právě podle Ježíše byl „největší“ člověk zrozený na světě, to zřejmě nikomu nevadilo. Snad proto, že Jan vždy byl a zůstal jen člověkem...A bylo jedno, že jak už jsme řekli, Jan dříve než Ježíš aktivně započal, nebo se připojil k probíhajícímu obrodnému očistnému a křtícímu procesu mezi židovským lidem před očekávaným příchodem mesiáše a že to byl Ježíš, který se svým příbuzným později nechal inspirovat k veřejné činnosti, kterou nikdy před tím nevykonával. Do té doby se zdržoval hlavně doma v Nazaretu, kde se živil svým řemeslem. Proto tedy hovoříme o tom, že na začátku své veřejné kampaně byl Ježíš nejprve sám žákem a učedníkem. Teprve až Ježíš zhodnotil svojí připravenost na splnění tak náročného úkolu, který před ním stál, odhodlal se z pozice učedníka postavit do role učitele a sám začal hledat své vlastní vhodné učedníky.

O křtitelovi Janovi, který až do začátku své vlastní náboženské obrodné mise žil určitý čas osamoceným poustevnickým asketickým životem, a s největší pravděpodobností se učil i v přísné Kumránské komunitě esejců u Mrtvého moře, jeho bratranec Ježíš jednoho dne prohlásil: „Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan“ (L 7, 28). To je autentická, naprosto podivuhodná a znepokojující část Ježíšova projevu, ale jeho pokračování : „..avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on. “ je další pozdější evidentní církevní interpolace kvůli obavám z možnosti případného nového zpochybňování Ježíšova Božství, už po několikáté založené právě na jeho vlastním vyjádření na toto téma. Ježíš jak vidíme, sám tímto výrokem významově řadí svého příbuzného nad sebe a to je pro nás, věřící v jeho Božství, naprosto šokující a zcela nepochopitelné.

Nezávislým a nestranným, čistě pragmatickým pohledem vzato z této první, autentické části Ježíšova výroku jednoznačně vychází že jeho příbuzný je ještě více, než on sám, tedy jak věříme, Bůh. Jinými slovy řečeno; Bůh Ježíš, který se zrodil ze ženy, podle Lukáše sám uznává, že jeho příbuzný Jan, který se také zrodil ze ženy, je ještě „větším“ (tedy větším člověkem – nikdo přece nikdy netvrdil, že Bůh je Jan) než on, Bůh. Člověk Jan je tedy podle samotného Boha - Ježíše větší než on sám? To ale vůbec nedává smysl ani pro nás křesťany, natož pro věřící židovské soukmenovce Ježíše. Nikdo ze židovského národa by o sobě nikdy neprohlásil, že je Bůh a žádný věřící Žid by o nikom, samozřejmě ani o Nejvyšším Stvořiteli všeho, co existuje, neřekl, že je někdo či něco ještě nad tímto Bohem! Někde se stala zásadní chyba a Ježíš sám nám při jejím hledání napovídá... (Cokoli o Ježíšových slovech nyní řekneme, bude pro možná pro někoho z nás bohužel znít značně nepatřičně. Omlouváme se za to, ale cesta za pravdou často bolí a působí zklamání. Bůh nejlépe ví o naší snaze poznat o Něm a jeho národu pravdu a kdybychom nebyli přesvědčeni, že naše práce je s Boží vůlí nejen v souladu, ale snad i požehnaná, zabývali bychom se jiným tématem). I kdybychom z našich myslí dokonale vypustili vše, co jsme se z Ježíšových slov o Janově velikosti právě snažili vyčíst, zřejmě se shodneme v konstatování, že až do doby, kdy se Ježíš od Jana odpojil a započal vlastní samostatné hnutí, byl Ježíš Janův učedník. To mimo jiné dokázal i tímto svým výrokem o Janově velikosti. A vůbec nezáleží na tom, jestli uvedené prohlášení o velikosti svého příbuzného učinil - podle naší víry - jako Boží Syn, Bohočlověk, Bůh, Všemocný Stvořitel, nebo jako obyčejný zbožný, Zákon zachovávající židovský člověk narozený z obyčejné zbožné židovské ženy, matky několika dalších potomků, jak Ježíše a jeho rodinu chápe jeho vlastní národ.

Pokud je Jan výše než i Ježíš, který - ať už podle sebe samého (nikdy za svého života samozřejmě o sobě sám neprohlásil, že je Bohem), podle náboženství, které sám vyznával, i podle Božího učení židovského národa, že v žádném případě nikdo než jediný Stvořitel světa není a nikdy nemůže být Bohem; v takovém případě by mohla Ježíšova slova nabýt možná zcela nového významu. Z tohoto hlediska vzato by totiž prostý zbožný člověk Ježíš dodržující Boží Zákon upozorňoval na svého asketicky žijícího příbuzného, že právě on je po duchovní stránce nejvýše postaveným člověkem ze židovského národa, větším než Ježíš. Co by to ale pro nás mohlo znamenat?

Například že Ježíš možná nepřímo a navzdory přesvědčení jeho židovských soukmenovců avizuje, že generacemi jeho zbožných soukmenovců prorokovaný a netrpělivě očekávaný mesiáš, člověk ze židovského národa, se podle jeho vlastního názoru už objevil a začíná působit. Ježíš by tak teoreticky mohl nepřímo naznačovat, že ne snad on, ale Jan je národem očekávaný Mesiáš. (V tom případě by se ale  Ježíš jako neomylný Vševědoucí Bůh musel mýlit, protože Jan - stejně jako brzy poté on sám -  také zemře předčasně a tragicky, aniž by  splnil cokoli z očekávaných Mesáišových činů). Z hlediska naší křesťanské víry by to mohl v podstatě revoluční poznatek, ale nikdy ze zřejmých důvodů nebude přijat. Ovšem jde, a nebo nejde původně jen o mesiáše židovského národa, ne nás křesťanů, takže nevidíme důvod, abychom tajili nebo mlžili kolem něčeho, co se týká náboženského judaismu; právě toho, co vyznával a čemu věřil i Ježíš! Z  pozice víry Židů je ale úplně jedno, jestli my křesťané otázku jejich mesiášství vkládáme k jejich Ježíšovi, k jejich Janovi, nebo snad ještě někomu jinému. Zbožní Izraelité disponují velkým množstvím argumentů, kterými dokazují, že se Mesiáš v jejich národě dosud neobjevil. Židé totiž od něho například očekávali, že bude vládnout na Davidově trůnu, ale Ježíš, ani Jan na kterého poukazoval, nikomu v zemi nevládl. Mesiáš měl v Izraeli nastolit vládu spravedlnosti, ani tu nikdo nenastolil a Židé na ní čekají dodnes. Očekávaný Mesiáš židovského národa měl očistit zemi a její hlavní město Jeruzalém od cizích vládců – ani to se za Janovo či Ježíšovo působnosti nestalo. Měl shromáždit všechny rozptýlené židovské kmeny zpět a oddělit hříšníky od zbožných Izraelců – také to se nestalo. Židé z hlediska svého očekávání tedy kvůli těmto a dalším nesplněným mesiášským předpokladům Ježíše nebo kohokoli jiného za svého Mesiáše přijmout nemohli.

I jiná možnost, jak si vysvětlit Ježíšova slova o Janovi, bude pro obě vyznání stejně nepřijatelná. Je-li Ježíš zrozený ze ženy Bohem a další člověk zrozený ze ženy je ještě „větší“, pak by to také mohlo znamenat, že se zde hovoří o dvou bozích, ovšem jeden z nich musí být "větší", tedy mocnější, než druhý. To je ale samozřejmě naprosto nepřijatelná a zcela nesmyslná spekulace především pro původní monoteistickou víru židovského národa s jeho Smlouvou s Bohem Stvořitelem a Jeho Zákonem. Uvést jsme ji však museli.

Jak praví židovské vyznání víry Šema (Slyš), což je spolu s Amidou (Stojící) pilíř a nejdůležitější modlitba v židovské liturgii, kterou dvakrát denně vyznávali stejně jako každý věřící Žid zcela nepochybně Ježíš i Jan, který je, jak jsme slyšeli, větší než kdokoli jiný, kdo se narodil ze ženy:

 

Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest. Milovat budeš Hospodina, Boha svého, celým srdcem svým a celou duší svou a celou silou svou, a budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, na srdci tvém. A vštípíš je dětem svým a budeš mluvit o nich, sedě v domě svém a kráčeje po cestě a uléhaje a vstávaje. A uvážeš je jako znamení na ruku svou a budou čelním páskem mezi očima tvýma; a napíšeš je na veřeje domu svého a na brány své.

I stane se, když poslušně poslouchat budete příkazů mých, které já přikazuji vám dnes, abyste milovali Hospodina, Boha svého, a sloužili mu celým srdcem svým a celou duší svou, tak dám déšť země vaší v (pravý) čas jeho, ranní a pozdní, a budeš sklízet obilí své a mošt svůj a olej svůj. A dám trávu na poli pro dobytek tvůj a (ty) budeš jíst a nasytíš se. Střežte se, aby nebylo omámeno srdce vaše a vy jste sešli a sloužili bohům jiným a klaněli se jim! Pak by vzplanul hněv Hospodinův proti vám a on bránil by nebi, aby nebylo deště, a půda by nedala úrodu svou (!); a (vy) byste zmizeli rychle se země krásné, kterou Hospodin vám dává. Vložte tedy tato slova moje na srdce své a duši svou a přivažte je jako znamení na ruku svou a nechť jsou čelním páskem mezi očima tvýma; a učte jim děti své, mluvíce o nich, když sedíš v domě svém a kráčíš po cestě, uléháš a vstáváš, a napíšeš je na veřeje domu svého a na brány své, aby byly rozmnoženy dni vaše a dni dětí vašich na půdě, kterou přísahou zaslíbil Hospodin otcům vašim, že jim ji dá, pokud (trvají) nebesa nad zemí.

I pravil Hospodin Mojžíšovi řka: Mluv k synům Jisraele a řekni jim, aby si dělali cicit [třásně] na cípech svých oděvů, pro pokolení svá, a aby dali na třásně cípu niť z modré [látky]. A bude vám [památnou] třásní, abyste se dívali na ni a abyste si vzpomínali všech příkazů Hospodinových a abyste je vykonávali a abyste se nepouštěli podle srdce svého a za očima svýma, za kterýmiž následujete záletnicky. Abyste pamatovali [si] a vykonávali všechny příkazy mé a abyste byli svatými Bohu svému. Já jsem Hospodin, Bůh váš, jenž vyvedl jsem vás ze země Egyptské, abych byl vám Bohem; já jsem Hospodin, Bůh váš.

Ale i pro nás křesťany, vyznávající Ježíšovo Božství, není idea dvou, a v našem případě navíc snad dokonce dvou trojjediných bohů jakkoli myslitelná, především, kdyby snad měl být nějaký jiný bůh ještě „vyšší“ než je ten náš, převzatý ze židovství. Ze  slov Ježíše, kterého vyznáváme, že je všemohoucí Bůh a v tom případě i Stvořitel světa a celého vesmíru, tedy alespoň pro nás osobně vyznívá, že podle něho existuje někdo, shodou okolností (?) jeho příbuzný, kdo je ještě mocnější, než on. Podle naší víry všemohoucí Bůh Ježíš tedy v takovém případně ale uznává, že není všemohoucí, protože kdosi je ještě „větší“ a tedy má větší moc ! (Kdo je ale podle Ježíše větší než Bůh?). Aby byl někdo větší než Bůh, je pro židovský věřící národ naprosto šílená koncepce, prý znovu a znovu dokazující náš velký zažitý omyl. Bůh je „jen“ jeden, je nejmocnější a není jiného, jak jsme slyšeli v jejich vyznání víry! Kdo tedy podle Ježíše (resp. podle autora Lukášova evangelia) může být ještě nad tímto Stvořitelem světa? Samozřejmě, že nikdo a nic. Pokud tedy není nikdo mocnější, „větší“ než Stvořitel (a na tom se shodují obě dvě víry), ale sám Ježíš, kterého za tohoto Stvořitele my křesťané považujeme, říká, že takový ze ženy zrozený člověk – existuje, pak má podle nás tato otázka zřejmě jediné logické vyústění. Hlavní téma těchto našich zamýšlení je ale jak víme trochu jiné, a tak se k němu raději zase vrátíme.

Křtící mise obou příbuzných skončila pro oblíbeného charizmatického Jana tragicky. Počátkem roku 28 se k Ježíši dostává zpráva, že Herodes Antipas nechal příbuzného zatknout a uvěznit v jedné ze svých pevností, konkrétně v Machariúsu. Evangelista Matouš o tom říká, že Jan Heroda veřejně odsuzoval za to, že se oženil se svojí švagrovou. Historik Josephus zase píše, že se Herodes bál Janova obrovského vlivu na lid a možné rebelie, vzpoury proti římským utlačovatelům. Tato verze je pro nás osobně navzdory Matoušově poutavému biblickému příběhu (Mt 14, 1-10) přijatelnější z důvodu, že ten samý Herodes se později přímo spolupodílel i na smrti Ježíše.

Janova křtící kampaň v Galileji byla tedy tragicky ukončena, možná i kombinacemi obou uvedených důvodů. Z pohledu židovského národa, ale i nás křesťanů byla jeho smrt zbytečnou a nesmírně bolestnou ztrátou. Ovšem bez ní by zřejmě zase nedošlo ke stejné misi Ježíše, bohužel nakonec se stejně tragickým koncem.

Ježíš zřejmě začal pro sebe chápat uvěznění a následnou tragickou smrt milovaného příbuzného přímo jako Boží výzvu. V minulosti existovalo mnoho proroctví, slibující kdesi v budoucnosti národní i náboženskou svobodu porobenému židovskému lidu, kterou v posledních dnech zajistí král z Davidovy linie. „ V jeho dnech dojde Judsko ke spáse a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: Hospodin – naše spravedlnost“ prorokuje například Jeremijáš (23, 6) Ale - a to je z hlediska postoje židovského národa k Ježíšovi jako možnému prorokovi velmi důležité - Jeremijáš zároveň věnuje velmi mnoho prostoru k varování před falešnými proroky; citujme např. 23, 16-22: „Toto praví Hospodin zástupů: Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových. Stále říkají těm, kteří mě znevažují: „Hospodin promluvil: Budete mít pokoj a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem slibují: „Nedolehne na vás nic zlého“. Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal?Hle, vichr Hospodinův! Vzplálo rozhořčení. Vichr šíří, stáčí se na hlavu svévolníků. Hospodinův hněv se neodvrátí, dokud nevykoná a nesplní záměry jeho srdce. V posledních dnech to určitě pochopíte. Já jsem ty proroky neposlal a přesto běží, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují. Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků.“ Věnujme zvláštní pozornost větě: „V posledních dnech to určitě pochopíte.“, protože se vztahuje právě k době, o které nyní hovoříme, tedy k nedávnému Janově a nynějšímu Ježíšově nábožensky obrodném kazatelském hnutí před očekávaným příchodem židovského mesiáše a následným „koncem věků“. O posledních dnech a jejich okolnostech prorokují také například i mnohé Žalmy, Daniel, Malachiáš, Ámos, Izajáš, Micheáš a další židovští autoři.

Po Janově naprosto neočekávaném, a pro všechny jeho učedníky a další židovské přátele nesmírně šokujícím uvěznění Ježíš přerušil svojí křtící misi a silně znepokojený z možného ohrožení svého kazatelského úsilí se vrátil zpět do Galileje. Petr ho nechal bydlet u sebe v Kafarnaum. Téměř celá jeho doprovázející skupina se dočasně rozpustila, a někteří rybáři z ní se vrátili ke svému řemeslu do stejného města, kde znovu začal pracovat i celník Matouš. Nikdo z nich zatím netušil, co bude dál. Ježíš si nechával čas na rozmyšlenou, zda své kazatelské hnutí obnoví, nebo ukončí, ale brzy začal znovu veřejně kázat ve smyslu: Boží soud je za dveřmi, obraťte se od svých hříchů a čiňte pokání. Evangelista Marek v 1, 14-15 o tom píše: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Netrvalo dlouho a Ježíš svým učedníkům oznámil svůj úmysl přes všechna varovná nebezpečí z římské strany ve hnutí pokračovat a dokončit původní plány, které měli s Janem. Rozhodl se před okupanty neskrývat, ale naopak jim po vzoru předků ukázat tradiční židovskou odhodlanost a nezlomnou odolnost, o které se tolik píše v Tóře.

Tentokrát - na rozdíl od předešlé mise - už šlo skutečně „do tuhého“ a všichni oslovení si uvědomovali nebezpečí, kterému se nyní mají vystavit. Bude-li Ježíš i nadále hlásat, že se přiblížilo nebeské království, Římané to budou považovat za vzpouru proti králi a za tu znali jen jediný a konečný trest. Tradiční křesťanské líčení, jak Ježíš oslovuje znovu rybařící bývalé učedníky a další přítomné a v reakci na to všichni oslovení v transu pouštějí sítě z rukou do vody a rovnou z loděk se v bezmezné radosti a nadšení jeden za druhým řadí kolem Ježíše, je spíše námět pro ilustraci dětského katechismu pro předškoláky. Z takového obrazu nikdo z nás nevyčte mnohem reálnější dramatickou situaci, která zřejmě po Ježíšově výzvě k nové výpravě nastala. Nebyli to rozhodně žádní ti nejlepší z nejlepších, a všichni měli nepřekonatelně daleko k tomu, abychom je mohli označit za pečlivě vybranou a z hlediska charakterových, náboženských a morálně volních vlastností za židovskou elitu. Byli to obyčejní lidé se svými přednostmi i nedostatky jako každý jiný. Dokonce i evangelia se zmiňují o jejich vzájemné nedůvěře a především o jejich pochybnostech o smyslu jejich cesty s Ježíšem, stejně tak o jejich lžích a u někoho nakonec, jak víme, u někoho i o ztrátě víry v Mistrovo zmrtvýchvstání a nanebevzetí.

Musíme si uvědomit, že v té době - a v podstatě ani potom - téměř nikdo z přítomných Židů v žádném případě o jejich rabim neuvažoval jako o mnoha generacemi očekávaném Mesiáši. Natož jako o Bohu, Stvořiteli světa, který s nimi na Sinaji uzavřel Smlouvu a daroval jim Zákon, nebo snad dokonce jako o Jeho Synovi! To vše jsme na základě Pavlovy pouštní vize začali židovskému Ježíšovi posmrtně přisuzovat až my pozdější křesťané, a na tom jsme také jako postupně formující se křesťané založili svojí víru v jeho osobnost. Ovšem pro svůj vlastní národ byl Ježíš především vysoce charizmatický a vzdělaný kritik často neutěšených náboženských poměrů, odvážný revolucionář, zapálený kazatel, úspěšný léčitel a exorcista, později ho někteří vnímali dokonce také i jako nového proroka. Ale vždy jen jako člověka! Ježíš sám hlásal blízký příchod židovského Mesiáše a následné ustanovení Božího království v Izraeli, ale ani jednu očekávanou událost jakkoli nespojoval se svojí osobou! Nehlásal potřebu založení nového náboženství, a samozřejmě ani nutnost nahradit Boží Zákon jiným, ani se neznal s pozdějším zakladatelem našeho křesťanství Pavlem. O budoucím křesťanství, založeném ne na jeho učení, ale na jeho osobě, netušil nic. Jako každý zbožný Žid úzkostlivě dodržoval Bohem darované Desatero a nikdy se pochopitelně ani nevyjádřil o potřebě, nebo vůbec jen o možnosti jeho úpravy, jak to ovšem „z katechetických důvodů“ o pár století později s tímto významově monumentálním Božím dílem zřejmě bez nejmenších skrupulí udělal náš velký Učitel a Otec církve Augustin.

 

 

 

 

pokračování

 

 

 

 

M. Č.