Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XV. část

images-cm..jpg

 

                                                       

                        

 

                        Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe. 

                                   Kristus, král a pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech.

 

 

 

pokračování

 

                                                         

 

                                            Obě výše uvedené citace uvádíme jako malou názornou ukázku podle našeho názoru zásadní a neslučitelné rozdílnosti víry praktikované Ježíšem a víry naší katolické. K nejprve uvedenému citátu jen dodejme, že jeho první část zcela odpovídá základu židovského náboženského sebeurčení, to znamená, že Židé slouží Bohu tak, jak od nich žádal. Slouží Mu právě jen pro tento fakt a jako národ se většinově nezajímají a neptají  jako my křesťané: A co za to?  Půjdeme  do nebe? Druhá část citátu je tedy jak sami vidíme skutečně už ryze katolická a ať si to přiznáme, nebo ne, je výrazem hlavního důvodu naší  katolické víry. Existuje snad mezi námi někdo, kdo by nikdy  v životě z církevního prostředí  například  neslyšel pobídku: "Věř v Krista a přijdeš do nebe?" Víra  člověka se tak ovšem stává výměnným obchodem církve, ne však Ježíšovým, ani Božím.

Druhý citát je pro tématické zaměření těchto zamyšlení  ještě daleko více transparentnější. Židovský národ nemůže uznat titul Kristus - pomazaný - pro příslušníka svého národa Ježíše, protože z jejich hlediska nikdy nebyl ani korunován, ani královsky pomazán. Králem a pánem celého vesmíru je pro ně jen ten, kdo podle jejich Bohem daného Zákona stvořil vesmír, svět a člověka, tedy sám tento jediný Bůh Stvořitel. Skutečný služebník všech lidí na světě je pro věřící Židy ten, kdo od vzniku světa až do této chvíle zajišťuje, že se Jím stvoření lidé mohou svobodně rozhodnout pro nebo proti uznání jediného Boha a žít, nebo nežít podle Jeho Zákona. Pokud tedy naše katolické učení vyznává židovského Ježíše jako: "Krista, krále a pána celého vesmíru, služebníka všech", je to naše učení a naše víra. Není to však učení samotného Boha Stvořitele vší existence, jak se sami můžeme přesvědčit v Jeho Desateru a Zákoně. Věřící Židé, jak sami říkají, usilovně zachovávají jen to, co jim před téměř čtyřmi tisíciletími svěřil a nařídil Bůh, a nikoli to, co tvrdí člověk. Stejně jako my křesťané po dvou tisíciletích své existence velmi zásadově odmítáme všechny nové a časté pokusy o infiltraci našeho náboženství  cizími, podle nás ovšem bludnými prvky, tak po téměř stejně dlouho trvající existenci věčné Smlouvy židovského národa s Bohem Stvořitelem museli Židé ze stejného důvodu a stejně zásadově odmítnout naše nové křesťanské náboženství, na základě vizionářského podnětu de facto založené jejich soukmenovcem Saulem.    
Židovské rabínské učení uvádí, že slovo „stvořit“ ve smyslu Božího stvoření světa znamená zcela  tajuplný a člověku naprosto nepochopitelný příběh; nezjistitelný a tajemný vztah, existující mezi Bohem a jeho světem. Uvedené slovo stvořit je pro lidskou činnost dokonale cizí, protože přesně vyjadřuje to, co je a vždy bylo  člověku navždy odepřeno; totiž vytvořit něco z ničeho. Je jeden svět a je jeho jeden Bůh a tyto dva pojmy nelze v žádném případě nijak slučovat v jeden. Může, a pravděpodobně existuje ještě mnohem více Bohem stvořených světů, ale nemůže a neexistuje více Bohů, kteří je stvořili!  Náboženský judaismus jak jsme řekli, existuje už čtvrté tisíciletí, a po celou dobu této své existence předává z generace na generaci zásadní poučku: "Bůh není svět stejně jako svět není Bůh a Bůh není člověk stejně jako člověk není Bůh!" Pro nevěřící je bohem právě svět,  respektive vše, co poskytuje, a pro pohany je zase svět určitým "superbohem" nad všemi bohy, jehož všechny krásy, přednosti a dary je zapotřebí do posledního dechu zplna a bez zábran užívat. A k tomu mají lidem pomáhat - v jejich myslích k tomu vytvoření a určení - "bohové", ať již jde o nejrůznější polyteistická náboženství řecká, slovanská, egyptská, mayská, severská, etruská, římská indická a samozřejmě desítky a desítky dalších. O našem křesťanství pak židovští mudrci tvrdí, že sice z monoteistického judaismu zdánlivě v pořádku převzalo pojem transcendentálního Boha, Stvořitele světa, ale bohužel hned vzápětí ho opatřila podobou člověka, existujícího ve světě. Učí, že absolutní Bůh je absolutně nad světem, jinak by to nebyl Bůh, který stvořil svět a dal lidem své učení, ale jeho lidsky nedokonalá atrapa
Náboženský judaismus odpovědných autorit v tomto smyslu dále často uvádí,  že stejně tak jako je Bůh nad člověkem, tak je Bůh i nad světemBůh neexistuje kvůli světu, a především ani kvůli člověku (!!!), naopak je nad nimi naprosto neporovnatelným  rozdílem, pro jehož velikost vlastně neexistuje jí odpovídající výraz. To je alespoň pro některé z nás křesťanů - vzhledem k našemu zcela odlišnému vnímání i oficiálnímu církevnímu učení o rozsahu Boží existence a osobní zainteresovanosti na Jeho světě po jeho dotvoření -  zřejmě velmi překvapivé stanovisko Ježíšova národa. Toho, který jako první a poslední národ v dějinách světa měl naprosto jedinečnou osobní zkušenost se Stvořitelem, korunovanou Smlouvou s Ním a předáním Jeho Zákona. Svět včetně na něm existujícího člověka je tedy podle tohoto myšlení oproti všemocnému majestátnímu Bohu naprosto druhořadou, a zcela a ve všem naprosto nesrovnatelnou a neslučitelnou záležitostí. To ovšem prý neznamená, že se jedinému skutečnému Bohu nelze nijak  blížeji duchovně přiblížit a že Bůh - přestože je od člověka i od světa tak nesmírně vzdálen - nemá ke svým výtvorům, tedy světu a člověku žádný vztah a žádný zájem o ně. Rozhodně ale Bůh je věčný, kdežto člověk žije a svět existuje jen po omezenou, jen tímto jediným existujícím Bohem krátce stanovenou dobu. Podle judaismu právě jen skrze Boží vztah ke světu se člověk může v určitém omezeném rozsahu Bohu přiblížit. Ovšem sama podstata Boha je už neproniknutelně daleko za hranicí našeho chápání.
Podle tohoto učení však také Bůh Židů nemá pražádnou potřebu (a nikdy nic podobného jim  také ani nikdy neavizoval) za nedostatky svého výtvoru - člověka, způsobené jeho svobodnou vůlí a jeho svobodným rozhodnutím konat jak koná, jakkoli "trpět". A navíc dokonce ještě sám sebe usmiřovat za jeho jednání, a ještě dále: vžívat se dokonce (po našem "zrodit se") fakticky do svého lidského výtvoru až natolik, aby na malou chvíli žil životem který sám "vymyslel" a aby si zase od jiného svého vlastního výtvoru tento život nechal vzít a nakonec aby po lidském způsobu zase "zemřel". Pokud prý naše učení vidí jejich učení jinak, je to věc naší víry, ale v žádném případě jsme kvůli tomu nikdy v minulosti neměli vůči Ježíšovu národu vytvářet a posléze aktivovat naší křesťanskou, mnohdy až doslova vražednou nenávist. Ta byla vyvolána v prvé řadě naší nevzdělaností v oblasti náboženského judaismu, dále například závistí způsobenou jejich vyvoleností i jejich pozdějšími ekonomickými a dalšími úspěchy a  celou řadou dalších uměle vytvořených důvodů. 
Židovství (vůbec prvním Židem byl praotec Abrahám) považuje za prvořadé hlavně činy,  to znamená, že silně dbá na náboženskou kvalitu osobního života s Bohem každého jedince a na plnění Bohem daných náboženských a morálních předpisů. Právě čin je v judaismu jedním z nejdůležitějších prostředků jejich náboženského uvědomění. Na rozdíl od nás odmítá teorii o protikladu víry a činu a  naopak považuje čin za zcela logický následek víry. Učené teologické rozpravy pro Ježíšův národ samozřejmě  nejsou tabu, právě naopak, ale jsou "jen" vhodným doplňkem uvedeného. Judaismus učí člověka, aby zbytečně neztrácel svůj Bohem vymezený, nesmírně kratičký čas na zemi zbytečným hledáním poznání, které ho převyšuje, hledáním poznání, které je už za ním a hledáním poznání, které je pod ním. 
Připomínáme, že naše zamýšlení mají křesťanské autorství a také i původní určení. Nemají za cíl zpochybňovat rozhodnutí žádného věřícího člověka pro ten či onen duchovní směr, ani je vzájemně porovnávat s úmyslem na závěr vyzdvihnout jedno za "nejlepší" a tedy jedině správné, kterým jistě dojdeme k blaženosti. Blažení totiž už jsme, respektive měli bychom být blažení, a to  od doby, kdy nám lidem dal Bůh svůj Zákon jako srozumitelný návod ke smysluplnému a bohulibému životu. Pokud alespoň z větší části podle něho žijeme, pak je podle autora těchto myšlenek úplně jedno, v jakém monoteistickém systému. A protože úplně prvním takovým systémem na světě byl judaismus, zákonitě vyznávaný i Ježíšem, snažíme se mu věnovat alespoň malou část pozornosti, kterou si nepochybně zaslouží. Protože Ježíš se narodil, žil a působil právě ve Svaté zemi Izrael, o které Stvořitel světa prohlásil, že je Jeho zemí. To neřekl už nikdy o žádné jiné. 
Už jsme se o tom v minulosti několikrát zmínili: Základní principy práva a spravedlnosti v judaismu jsou vlastně velmi jednoduché a tím i zcela jednoznačné: Především dnešní doba nám více než názorně dokazuje, že není možné porušovat Bohem stanovené přírodní zákony, aniž bychom se dočkali pro sebe a pro své děti neblahých následků. Stejně tak je nemožné porušovat Bohem určené mravní zásady, aniž by za to pro nás nenásledoval trest. Tak to Bůh stanovil v Zákoně a není proto pro člověka jiné možné cesty. Tak byl vychován i Ježíš, a podle toho také vypadala jeho veřejná reformátorská činnost, často vedená ve velmi kritickém duchu  a vedená hlavně proti různým nešvarům v židovské náboženské praxi. V rámci naší snahy o dodržování pokud možno objektivního pohledu na velmi širokou problematiku židovsko-křesťanských vzájemných vztahů musíme ale znovu připomenout, že současně s Ježíšem, před ním i po něm existovalo v Izraeli ještě mnoho dalších buditelů náboženského vědomí a jiných podobných aktivistů. A podle různých historických zdrojů si prý mnoho z nich svým vystupováním získalo  dokonce daleko větší věhlas mezi židovským obyvatelstvem, než právě galilejský Ježíš.  Jeho učení a především chování,  na rozdíl od toho, co o Kristově veřejné činnosti a jejím následkům učí naše  církev,  údajně nevzbuzovalo oproti mnohdy často skutečně strhující činnosti některých jiných náboženských aktivistů v posluchačích v podstatě  žádné následné mimořádné ohlasy, nebo po náboženské stránce strhující davové reakce. Toto tvrzení židovských, ale i některých zcela nezávislých zdrojů samozřejmě vůbec nezapadá do naší pozdější křesťanské koncepce Ježíše jako pomazaného Krále, Krista Spasitele a zároveň Boha, který se zjevil v člověku. Přesto je nutné i tyto dobové informace znát, a to především v případě, jestliže nás zajímá, nebo se už sami aktivně zabýváme příčinami rozdílnosti obou nejdůležitějších náboženských směrů vyznávajících stejného Boha.
Nebýt od své původní židovské víry odpadlého Pavla a jeho snového vytržení na poušti,  upadl by prý podle zmíněných názorů Ježíš a jeho  veřejná kazatelská činnost velmi brzy - tak jako u mnoha jiných podobných náboženských aktivistů - zcela v zapomenutí. Problematika vzájemné diametrální rozdílnosti obou vyznání podle stejných zdrojů netkví v tom, co Ježíš svým židovským soukmenovcům kázal, ale v naší až o hodně pozdější křesťanské prezentaci jejich člověka Ježíše jako Boha, a to znamená i Stvořitele světa a vůbec vší existence. A v tom případě samozřejmě také i toho, kdo jim daroval Zákon a s kým na Sinaji uzavřeli věčnou Smlouvu. Právě tam tkví zatím stále neřešitelný rozpor židovského a křesťanského pohledu na Ježíše. Na jednu stranu nás svojí vírou spojuje, na druhou nás víra v něho nesmiřitelně rozděluje. Pro Židy byl a je jejich člověk Ježíš v některých ohledech příkladným člověkem. Ale ničím jiným. A podle toho se prý také narodil, žil v obyčejné židovské rodině a nakonec i jako Žid samozřejmě zemřel.
Uvědomme si, že židé se sami sebe chápou a považují za Bohem vyvolený lid. Především proto, že své vyvolení jim slavnostně oznámil, i že celý jejich národ zázračně vyvedl z Egyptského otroctví. A mimo další důvody i proto, že výhradně s nimi, jako s jediným  národem v historii světa tento Bůh uzavřel Smlouvu a dal jim svůj Zákon. O této skutečnosti se všem ostatním pozdějším monoteistickým směrům může jen snít. To jim ale v žádném nedává nárok kvůli tomu na na tento národ jakkoli žárlit, závidět jim, nebo je dokonce za to nenávidět. Ano, v silně sebekritickém duchu narážíme především na chování a činy nás křesťanů, které byly se židovskou vyvoleností bohužel nerozlučně spojené. A přitom jsme jaksi přecházeli fakt, že samozřejmě  i Ježíš jako příslušník tohoto národa do této vyvolenosti zcela přirozeně patřil a pokud opravdu byl, jak věříme Bohem, pak by to podle této víry musel být právě Ježíš, který mimo jiné (viz. Boží - Ježíšova existence "odjakživa", stvoření vesmíru, světa a člověka Ježíšem a podobně...)  také svůj vlastní židovský národ zázračným způsobem vyvedl z Egypta, dal mu svůj Zákona a uzavřel s ním věčnou Smlouvu.

Proč tedy Ježíšův Boží národ kvůli této vyvolenosti často až do nejzašší krajnosti nenávidět? Pokud jí kdokoli z nás křesťanů a dalších lidí považoval za  vyjádření židovské arogance a pocitu nadřazenosti, kterou je nutno trestat, šlo jen o klasické projevy lidské hlouposti, náboženského analfabetismu a ukázkového primitivismu. Když jsme vyvolený Boží národ v zaujetí náboženského fanatismu a mstitelském šílenství pro jejich víru po dlouhá staletí šikanovali, pronásledovali a často dokonce hromadně zabíjeli; nezabíjeli jsme v nich ale obrazně vlastně právě toho Ježíše, kterého vyznáváme jako Boha Stvořitele? Neospravedlňovali snad naši předkové ve víře svá vražedná zvěrstva "ve jménu Ježíše Krista" proti Ježíšovu národu nesčíslněkrát pod heslem : "Protože nám  zabili Boha" plně dokazujícím naši  tehdejší ukázkovou teologickou zaostalost?

Vyvolenost, lépe snad řečeno oddělenost židovského národa, kterou ostatně naše oficiální církevní učení včetně jejích nejvýznamnějších Otců si nikdy nedovolilo jakkoli zpochybňovat, je Bohem danou milostí, rozhodně však ne snad jejich jakýmsi nárokem. Oproti jiným společenstvím spočívá především v "práci a povinnostech navíc", a to hlavně usilovným, detailním plněním všech (z našeho křesťanského hlediska) ne vždy  jednoduchých ustanovení Zákona. Vyvolenost však také znamená naplnění poslání vytvořit z tohoto světa odpovídající příbytek pro jediného Boha. A  po celý život uchovávat, nést a až do Mesiášova příchodu dál předávat Boží slovo, poselství, které je nepochybně jediným platným zdrojem pravdy a spravedlnosti na světě. Vzhledem ke svému odlišení od ostatních národů má Bůh na své vyvolené nejen větší nároky, ale jak historie ukazuje, zřejmě také i daleko přísnější měřítka pro jejich náboženské chování.  Dokazuje to konečně i tzv. Tarjag Micvot, čili 613 přikázání vyvozených z Tóry podle tradice talmudských učenců. 248 z nich je kladných a 365 záporných.

Židovský národ tedy má k Bohu nepochybně zvláštní vztah, který je skutečně jen těžko srovnatelný s naším. Tím však rozhodně nechceme říkat, že například právě náš je jakkoli méněhodnotný - to je konečně věcí Božího, ne našeho posouzení - ale je opravdu velmi odlišný: 
"A nyní, budete-li poslouchat můj hlas a budete-li zachovávat moji smlouvu, budete mi zvláštním majetkem mezi všemi národy..." (Ex.19, 5, heb. Šemot. )
" Neboť svatý lid jsi Hospodinu, Bohu svému, a tebe vybral Hospodin, abys mu byl národem vlastním ze všech národů, které jsou na povrchu země." (Dt.14, 2, heb. Deuteronomium)
" Hleď, předal jsem vám zemi. Jděte obsadit zemi, o níž Hospodin přísahal vašim otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ji dá jim a jejich potomstvu.“ (Dt.1, 8)
Zmiňovaná zvláštnost, nebo vyvolenost izraelského národa existuje zcela mimo všech historických událostí, skrze které národ vznikal, vedle nichž už čtyři tisíciletí trvá a kterými stále prochází. A vyvoleným byl zcela nepochybně, a kdyby už ničím jiným, tak jen svojí židovskou národností, už od okamžiku svého zrození i sám Ježíš, což by pro nás mělo být rozhodujícím činitelem  určujícím náš vztah k judaismu. 
Hovoříme - li o zvláštnosti izralského národa, dovolíme si k ní podle našeho vlastního přesvědčení přidat ještě jednu. Zbožná praktikující židovská veřejnost většinou svoji víru nepovažují za součást náboženství, nýbrž "za způsob života podle Božího Zákona". Pokud se tedy budeme i nadále  v souvislosti s judaismem snažit vyhýbat jeho označování jako náboženství, pak nám ale tuto možnost dává jiné, tentokrát už nepochybné a úplné židovské náboženství. S tím už snad budou naši starší bratři ve víře ve stejného Boha souhlasit. Jde totiž o naše křesťanství, a to zdaleko nejen kvůli svému původu. Víru Ježíšova národa však s naším nábožensvím - i přes jeho mnohé převzaté  základy z judaismu - sloučit z již uvedných a mnoha dalších důvodů opravdu nelze. Konečně - nezdá se, že by o to jedna zaintresovaná strana nějakým způsobem usilovala, nebo se k tomu alespoň chystala. Předem, a výhradně v tomto případě se stoprocentní neomylnou  jistotu ale podotýkáme, že to nikdy nebude strana židovská, protože by jednala proti Boží vůli.
 Teologicky vzdělané autority Izraele ví velmi dobře, že výhradně jen naše novozákonní texty jsou jediným svědectvím o jejich člověku Ježíšovi. S jistotou vědí, že tyto texty byly sepsány až na základě několika dopisů svého od víry odpadlého soukmenovce Pavla, a to navíc dokonce až několik desítek let po Ježíšově smrti. Tak jako my křesťané samozřejmě i Židé vědí, že ani jeden ze čtyř autorů, kteří tvoří základ našeho tzv. Nového Zákona, nebyl tím, komu je jeho evangelium připisované,  a že v podstatě všichni tito autoři méně či více ve svých pracích vycházeli - zase z Pavlových dopisů. Uvedené novozákonní spisy v žádném případě nejsou nestranným dokumentárním svědectvím jeho života.

Připomínáme naší výše i jinde vícekrát uvedenou poznámku, že za svého života svým jednáním a životem  mezi židovským lidem skutečně nevzbuzoval Ježíš tolik veřejného zájmu a pozornosti, aby jeho činy a projevy někdo příležitostně, nebo systematicky zaznamenával. Jeho veřejná činnost, která je hlavním tématem novozákonních evangelií, trvala podle různých židovských dokonce jen pouhý rok (!) a i z tohoto údaje se lze přiklonit k naším židovským zdrojům, které nás o uvedenou reakci lidu na Ježíšovu aktivitu informují. Zdá se skutečně reálný předpoklad, že za rok trvající veřejné činnosti by opravdu nemohl nabýt mezi miliony židovských obyvatel Ježíšův věhlas tak udivujících rozměrů, jak se nám zmíněná o mnoho roků později už s jasnou tendenčností vytvořená evangelia snaží sdělit. Jde v nich totiž naprosto logicky o jediné; o vybídnutí k víře v Ježíše, Božího Syna, případně o posílení této víry u již věřících. 
Osobně neznáme křesťana, který by byl v novozákonních listech s rozsahem uvedených údajů o Ježíši naprosto spokojený. Osobně v nás nezapomenutelným způsobem zůstala odpověď jednoho z nejvýše teologicky vzdělaných našich kněží na naší otázku, jaký názor má na skutečnost, že evangelia ve skutečnosti začínají až zvěstováním třicetiletého Ježíše. Jeho odpověď byla opravdu dokonale vypovídající: "Protože to tak církev uznala za vhodné."

Vzhledem k tomu, jak obrovskou  úlohu v dějinách světa i vesmíru Ježíšovi naše víra přisoudila, působí tedy evangelia většinou spíše jako velmi angažovaná svědectví víry, než jako jeho podrobný fakty podložený a chronologicky sestavený životopis se zvláštním zaměřením a důrazem na jeho vlastní víru, na jasný smysl jeho činnosti a na stejně jasný odkaz lidem do budoucnosti. Bohužel, z celkově přibližně dvou stovek evangelií, již existujících v době velmi dlouho probíhajícího procesu výběru a nakonec i kanonizace pro své záměry těch nejvhodnějších evangelií, církev  nakonec vybrala tak, jak vybrala. Tedy "jak uznala za vhodné". Vybrala by ale dnes stejně? Nutno však popravdě připustit, že při pozorném pročítání těchto textů můžeme objevit i skryté fragmenty  skutečného lidského příběhu jedné velké víry v jednoho Boha. A ještě dále; zjistíme, že vše, co je tam obsažené, je ryze židovská minulost, přítomnost, ale i budoucnost! Hnutí, které spolu s Janem Křtitelem založil, nebo správněji řečeno, na jehož hnutí Ježíš sám navázal, v principu tedy nemělo s později Pavlem vytvořeným křesťanstvím nic společného. Ani Ježíš, ani Jan Pavla neznali a nic o něm nevěděli. To samé se o vztahu k Janovi a Ježíšovi však dá říci naopak o Pavlovi. Ten si k nim vytvořil určitý vztah až ex post po jejich smrti.
Z většiny evangelií přes všechny pozdější interpolace a jiné svévolné manipulace opisovačů a překladatelů ze "zbožných důvodů" i dnes v jejich závěrech - přes všechnu snahu o opak - vyčteme nejen určitou nepříliš dobře ukrytou hořkost ze skutečnosti, že u svého vlastního židovského národa nacházel Ježíš stále méně kladné odezvy a že mnozí jeho ještě nedávní nadšení příznivci ho kvůli jeho některým názorům postupně opouštěli. To samé zklamání existovalo u jeho rodiny, učedníků i nejrůznějších příznivců z jeho nikým neočekávaného finálního životního fiaska, ve který vyústilo jeho poslední hlásání zvěsti v Jeruzalémě před velkými pesachovými svátky a bylo dovršené jeho tragickou, z pohledu svého národa prý ale zcela zbytečnou smrtí. Šel jí prý zcela vědomě a cíleně naproti. Známe některé židovské zdroje které uvádějí, že ne dříve, nýbrž zřejmě právě až  v Jeruzalémě, nebo během dlouhé cesty tam se postupně začal Ježíš natolik vžívat do svého, prý ale jen domněle výsadního postavení, že buď až do okamžiků své smrti očekával Boží pomoc (sám si prý od svého zatčení ale už samozřejmě nijak pomoci nemohl, přesto, že my křesťané vyznáváme jeho Božství, to  znamená jeho vše-mohoucnost), nebo prý počítal s tím, že během svého ukřižování a hlavně hned po něm využije své léčitelské schopnosti, (které měl údajně získat v Egyptě?) a sám sebe nějakým způsobem zachrání.

Existují názory některých badatelů, pracujících s některými pro církev nepřijatelnými evangelii a jinými zdroji, kteří tvrdí, že Ježíš prý podle předem pečlivě a dlouho připravovaného scénáře spolu se svým bratrem Jakubem v žádném případě neměl na kříži zemřít a jeho skutečná smrt byla tedy pro jeho rodinu a učedníky naprosto nečekaná, šokující a zdrcující. Svojí připravovanou domnělou smrtí a následným svým oživením prý v žádném případě nechtěl dokazovat, že by snad sám měl být Bohem, ale právě naopak prý demonstrativně přímo na sobě chtěl  lidem názorně ukázat skutečnou moc  jediného Boha Izraele. 

Dnes už mnoho různých křesťanských exegetů zcela oficiálně vyjadřuje k některým Ježíšovým zázračným činům tak, jak jsou jako důkaz jeho Božství uvedeny v evangeliích, stejně skeptické připomínky, jako vznášel jeho vlastní národ už před dvěma tisíciletími. Kupříkladu jde o otázku jeho skutečného mesiášského  sebeuvědomění, existence nejrůznějších poselství a hlasů "z nebe" jeho samého, nebo jeho Otce, jeho zázraků, ale i dalších. Pomalu se tak, a to nepochybně Božím řízením ocitáme ve zvláštní situaci:  Odpovědné a duchovně nejvyspělejší autority ortodoxních věřících židovského národa především v této době apelují na jeho hlavní Bohem stanovený úkol a hlásají nutnost mravní a duchovní očisty a obnovy národní identity s tímto úkolem. To znamená duchovní návrat Izraele o čtyři tisíce roků zpět ke svým náboženským kořenům. My, pokorokověji smýšlející křesťané, kteří se mimo jiné zabývají i otázkami existence relevantnosti  smyslu křesťansko-židovského dialogu, máme zase naopak pocit, že by se tímto dialogem naše náboženské sebeuvědomění posunulo kamsi "kupředu". A máme tu znovu problém; Židé jsou na cestě ke svým duchovním kořenům, my se ale primárně  k Ježíšovu učení zatím nevracíme, ale chceme jít dál a ještě více a důsledněji vzývat jeho osobu. To znamená, že bez ohledu na to, co si od možnosti intenzivního křesťansko-židovského dialogu  a "kráčení kupředu"  slibujeme my, židovská cesta zpět ke své původní sinajské čistotě víry vzájemný rozdíl nijak nezkracuje, ale naopak. Toho si jsou Židé samozřejmě vědomi, ale nejsou to oni, ale my, kdo se - vzhledem k našemu ještě nedávnému  (?) silně negativnímu  vztahu k nim - cítí zavázáni povinností takový dialog vést.

Oni totiž v podstatě nemají, o čem by ho vedli. Jejich víra je pro ně jedinou existující smluvně potvrzenou vírou v jednoho Boha a víc nemají o čem hovořit. Tedy slušné a korektní vzájemné vztahy ano, ale dialog o Ježíšově Božství? Jeden známý představitel náboženského judaismu nám před lety v tomto duchu řekl přibližně toto: "Můžeme se spolu bavit o společných bodech, které nás spojují, ale to je vše. Můžete naší víru studovat, můžete jí hodnotit i třeba kriticky posuzovat. Ale bez nás. Naše víra je totiž od Boha, ne od člověka.
Přestože věřící Židé - z jejich hlediska celkem pochopitelně - nevidí potřebu dialogu už proto, že jediný Bůh dal jediné od něho existující, a tedy konečné, od svého začátku před cizími vlivy už hermeticky uzavřené a ochráněné "náboženství", někteří jsou s námi o svém Bohu schopni hovořit. Ovšem jen v případě, že při  diskuzi nepadnou slova jako boží trojičnost, nebo Ježíšovo mesiášství, jeho početí a zrození z Ducha, a podobně. To je pro ně téma pro křesťanské historiky, kteří studují christologii vysoce tendenčních helénistických koncilů, ne však pro dialog s Bohem ustanoveným národem.

Pro nás jiné přitažlivé téma, jakým je  nesporně Ježíšova  matka, které jsme přiřkli celou řadu mimořádných, nadlidských vlastností, by tématem zatím jen hypoteticky uvažované diskuze také nemoha být. Židé tuto ženu považují za stejně významnou, jakou je každá jiná matka jejich národa, v žádném případě však něčím navíc. Mariiny křesťanské atributy jsou tedy pro ně věcí interního studia a dialogu nás křesťanů, pro ně zbytečným, irelevantním tématem odsouzeným k nezdaru ještě dřív, než začal. Tím se ale pro nás natolik zužuje výběr přijatelných témat natolik, že už i pro některé z nás takový vzájemný dialog  vlastně zcela ztrácí smysl. A to je  přesně to, co dnes Židé říkají. Dobře vědí, co Ježíš pro vznik nové víry, pro Evropu i  dějiny světa znamenal, ovšem podle sebe naprosto nepochybně vědí i čím - a to nejen v očích jeho národa - pro Židy byl a čím pro ně prý opravdu nebyl. O dialog na takové téma ovšem  bychom  však zřejmě naopak neměli zájem my. 
Věřícím židovského národa až na malé historické výjimky nikdy nešlo o hlásání své víry jinověrcům - na rozdíl od nás, kdy evangelizace a snaha o udržení stávajících členů církve je jedním z nejdůležitějších, a v dnešní době morálního úpadku věřících i některých čelních náboženských  představitelů, i nejaktuálnějších úkolů a cílů zaměření naší církevní instituce. Zatímco některé křesťanské společnosti mají až do nejmenších detailů vypracované směrnice, jak osobně vystupovat na veřejnosti, a jakými argumenty a způsoby působit na nevěřící nebo jinověrce, aby do svého společenství potenciálního věřícího přivedli a už ho nepustili, Židé žádné židovství pro pohany nemají a mít nebudou. Nic podobného od nich Bůh na Sinaji nepožadoval, protože lidem dal při jejich vytváření rozum a svobodnou rozhodovací vůli.

Jediný Bůh Izraele, který tento národ obdaroval svým specifickým Zákonem, se po dvou tisíciletích od uzavření svého svazku s židovským národem stal naším vlastním rozhodnutím i Bohem nás a naší církve. Izraelský národ se má a  nepochybně i nadále se bude řídit výhradně Boží Tórou, zatímco úloha křesťana v jeho víře v Ježíšovo Božství je celkem jasně naší církví ustanovena.

 

 

 

pokračování

 

 

 

M. Č.

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství