Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XIV. část

desatero.jpg

pokračování

 

 

 

             

                                       

Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, 

ale směřujme k  dospělosti.                                                          

                                       

 

pokračování

 

                                           

                                                       Uvedený verš z listu Židům (6, 1) od neznámého autora  vyjadřuje poměrně přesně zaměření a cíl těchto úvah, které by se jiným způsobem daly charakterizovat přibližně takto: Nebojme se  postoupit ve svých dosavadních vědomostech o kousek dál a směřujme k duchovní dospělosti poznáním skutečného Ježíše a jeho skutečné víry. Poznáním víry Božího národa, který Ježíše zrodil a této víře naučil. 

 

Víme a jako v Boha věřící nijak nezpochybňujeme fakt, že Bůh jako Stvořitel vší existence kolem nás si ke své, v dějinách světa zcela ojedinělé nabídce na předání svého Zákona zvolil právě Ježíšův židovský národ. Okamžikem ratifikace vzájemné Smlouvy o   dodržování tohoto Zákona se Stvořitel světa stal jediným pravým Bohem Izraele. My křesťané, tehdy ještě jako pohanští polyteisté, jsme  tohoto Boha židů o téměř dvě tisíciletí později  převzali také i za Boha našeho, ovšem již ne v rozsahu a ne plně v souladu s Jeho Zákonem. Upravili jsme si totiž ke svému obrazu především obě nejdůležitější podstaty této víry, a to jak formu vnímání existence samotného židovského Boha, tak i jeho Zákon.

Už čtvrté tisíciletí Židé chválí Stvořitele především za to, že Mu mohou nepřetržitě, generace po generaci sloužit dodržováním Zákona a velebit Ho za to. Zbožný Žid, který velmi usilovně zachovává Boží Tóru, se ani nedožije většího věku než ten, kdo tak nedělá, a dokonce ani nemá v životě větší štěstí než ostatní. Jeho národ má na rozdíl od jiných jen tu jedinečnost, že slouží svému Bohu v naději, kterou v Něho skládají. Tato naděje však není spojena s jakousi odměnou (jako u mnoha jiných náboženství, například naše  na takové odměně de facto stojí) za tuto službu, nýbrž s toužebným přáním, aby i ostatní národy, společenství a nejrůznější náboženství objevily a uznaly jediného existujícího Boha stejně, jako to udělal právě národ Izraele. V takovém případě by se tyto denominace ale musely předem vzdát všech líbivých, ale čistě lidských představ o jakékoli odměně  za takové rozhodnutí. Jedinou odměnou by jim totiž byla - stejně jako je Izraelcům -  povinost  žít podle Jeho vůle, kterou jim zjevil na sinajské poušti. A to se stalo tehdy, když se Mojžíšovi před šesti sty tisíci dospělými Izraelci - a o téměř dvě tisíciletí dříve než údajně Kristus Šavlovi ve chvílích jeho vytržení - zjevil skutečný Stvořitel světa. Ruku na srdce - kdo z nás, kteří jsme byli církví vychováni pod podobnými výzvami ve smyslu: „Věř v Ježíše Krista a přijdeš do nebe“, je schopen opustit tuto svůdně lákavou a zároveň zcela nenáročnou nabídku k takřka bezpracnému zajištění si své nesmrtelnosti ve společnosti stejně nesmrtelného Boha, jaké jsou nám se zárukou nabízeny pod "patronací" mnohých velkých církevních osobností? Kdo z nás chce raději začít žít podle Božích pokynů a Jeho vůle toho, u kterého si podle našeho přesvědčení už nyní jen pouhou svojí vírou v Krista rezervujeme ta nejlepší místa? Kdo z nás se chce začít chovat podle Božího Zákona a dodržovat všechny jeho příkazy tak, jak Bůh chtěl, když to ale vůbec není lehké, nýbrž právě naopak – alespoň z našeho křesťanského pohledu - až dost náročné? Když například jen modlitnou k Bohu stráví průměrný židovský věřící  za den prokazatelně tolik času, jako my běžní křesťané přibližně za dva, spíše ale za tři týdny? Když  ten samý věřící Ježíšova národa mimo času věnovanému  modlitbám navíc ještě stráví studiem Tóry a dalších posvátných textů podle statistik každodenně v průměru  jednu a půl hodinu a více?

Povšimněme si nyní  jedné zajímavosti: zmíněnému skutečnému „otci“ křesťanství, tedy od své víry odpadlému Židovi Šavlovi, se podle jeho slov pouze jako  jemu jedinému z celé skupiny tehdejších prvokřesťanských pronásledovatelů u Damašku zjevil zřejmě podivnou shodou okolností také na poušti Nanebevzatý Ježíš a předal mu tam - velmi podobným způsobem jako původně Bůh Židům skrze Mojžíše - zřejmě také veškerou novou, snad i kompletní (?), ale především v těch nezásadnějších bodech převratnou teologii. Jeví se nám tato až opravdu příliš nápadná podobnost okolností obou pouštních zjevení jen jako čistě náhodná,  jako výsledek vůle Boží, vůle některých lidí, nebo jako výsledek určitého jedincova momentálního duševního rozpoložení ?

Je nepochybné a zcela logické, že Bohem vyvolený národ, který zrodil Ježíše, a který s neochvějnou jistotou výše uvedenou koncepci své víry po celou dobu její existence zastává, nemohl kvůli Zákonu jejich Boha nikdy přijmout naší pozdější křesťanskou za svoji. Po dobrém, ale bohužel z naší křesťanské strany ani především po zlém. V žádném případě nemohl  přijmout z hlediska jejich před takřka dvěma tisíciletími ratifikované Smlouvy se Stvořitelem světa naše, ne Boží pojetí, že jejich židovský soukmenovec by měl být Bůh - Boží Syn a že jako Bůh by tedy právě on měl být podle  nás stvořitelem světa a vesmíru se všemi křesťanstvím udávanými pevnými vazbami především na tento svět a jeho lidstvo. V opačném případě by se zcela zpronevěřili Boží vůli a Božím příkazům a svému slavnému slibu a čekaly by je zcela nepochybně tresty, které jsou jasně uvedeny v Tóře. (Národ však nemohl přijmout za svoji ani naší víru, že jejich židovská žena Mirjam jako Jošuova matka je matkou i neviditelného a neživého Stvořitele všeho, co existuje. Tedy de facto toho samého Boha, kdo s nimi uzavřel Smlouvu, ten ale samozřejmě žádnou matku nikdy neměl...a nežije, nýbrž existuje. Nemohli přijmout ani naší křesťanskou představu, že tento jejich běžný galilejský soukmenovec byl generacemi toužený Mesiáš židovského národa a oni si toho zřejmě ve své hlouposti a zaslepení prostě nevšimli. Navíc ještě, že na svět přijde ještě jednou, to prostě nikdo nikdy ze Židů neočekával a i tento naši verzi tedy nemohli přijmout. Žádné židovské proroctví totiž nehovoří o opakovaném příchodu zmrtvýchvstalého mesiáše na svět, navíc ještě z důvodu jeho neúspěšné první mise, atd, atd...)

V podstatě téměř nepřetržité a často velmi kruté Boží zkoušky v průběhu existence tohoto národa nikdy nevedly k jeho trvalé rezignaci a k odpadnutí od  své víry a Smlouvy s Bohem. Měli věřit člověku, nebo svému Bohu, Stvořiteli jejich, světa a vůbec vší existence? Měli věřit svému Bohu Smlouvy, nebo lidem, kteří tvrdili, že k nim po dvou tisíciletích  už přestal hovořit a zjevovat se prorokům proto, že nyní  obrátil veškerou svou pozornost a požehnání k nám křesťanům a k naší svaté církvi?

Neodpadli ani poté, co Bůh dopustil už ve čtvrtém století z naší křesťanské strany výraznou aktivní spoluúčast na prvních vážných protižidovských perzekucích a následných zločinech, přerostlé v mnoha místech velké Evropy až ve středověký, církví tolerovaný likvidační náboženský antisemitismus spojený s mnoha pogromy a cíleným vyvražďováním Ježíšova národa. Tato námi pasivně přihlížená, ale bohužel i často aktivně projevovaná nenávist k Bohem zvolenému národu jak víme ve dvacátém století vyvrcholila jejich částečnou genocidou, a to ze strany národa, který se hlásil ke křesťanství a se kterým Vatikán v roce 1933 uzavřel osudný Říšský konkordát. Ten dal tamní katolické církvi celou řadu záruk a ochran pro další svobodnou činnost, ovšem pro věřící Ježíšova židovského národa  znamenala jeho existence náš tichý souhlas a velké usnadnění cesty k Hitlerovu nástupu k moci a k rozpoutání v dějinách světa naprosto ojedinělému vyvražďování Božího národa. Ani tehdy, ani hned poté, co následovalo, šílenstvím a vražednou nenávistí téměř ubitý, zdecimovaný židovský národ svého milovaného Boha (ke kterému se ale, jak jsme už zmínili, bohužel oficiálně hlásili i jejich vrazi) nezradil a na svůj slib nezapomněl. Vše se dělo za zbaběle ustrašené sobecké pasivity, především však za více či méně zřetelného souhlasu nás, vyznavačů stejného Boha. A to jen kvůli původnímu židovskému odmítnutí uznání jejich Ježíše jako svého Boha a Nejvyššího zákonodárce, které bylo z jejich hlediska jako smluvního Božího národa jediná možná reakce, pokud se nechtěli svému Bohu a Smlouvě s Ním zpronevěřit.

Konečně, antisemitismus jak víme, neskončil ani v tomto novém tisíciletí a náš křesťanský přístup k němu se od té doby až na pár oficiálně deklarovaných výjimek nijak výrazněji nezměnil. A to bez ohledu na téhož Boha obou vyznání, bez ohledu na osobu židovského národa Ježíše, který se stal už přímo středem, ne-li rovnou cílem naší víry, bez ohledu na židovský Zákon, který jsme si naprosto svévolně převzali a stejně svévolně upravili. Stále ještě souhlasíme s našimi některými přehorlivými Otci a Učiteli církve, a dalšími osobnostmi, kteří tvrdili, že bez naší církve není pro člověka spásy, stejně tak že Židé jsou národ prokletý, slepý, zatvrzelý a podobně za to, že zůstali věrni svému Bohu? Ano, právě tomu Bohu, kterého – a opravdu se zdá, že ve skutečnosti až na druhém místě – vyznáváme i my křesťané? Souhlasíme i dnes například se slovy našeho svatého Augustina o podřízenosti (sic!) židů křesťanům, že právě judaismu chybí víra (sic!) a že  zůstává slepý, nebo že si židé zasluhují sedm trestů za usmrcení Krista (sic!)? Platí pro nás i pro naši církev  ještě i dnes slova  zásadně významného Učitele církve, že židé jsou horší než démoni, a že jejich náboženské praktiky (pozn. aut.: praktiky, které jim však přikázal Bůh, ve kterého i my věříme, a ze kterých jsme konečně velmi významnou část převzali i my...)   jsou zcela neúčinné a marné? Odkud ale svatý Augustin věděl, že naše náboženské praktiky jsou oproti těm židovských zcela účinné a významné? A nakonec z kategorie až tragikomických, leč bohužel smrtelně vážně míněných protižidovských argumentů ještě citujme a uvažme, zda souhlasíme s touto Augustinovou charakteristikou špatnosti a zvrácenosti Božího národa: Židé  jsou špatní, protože často chodí do divadla a křičí tam silněji než ostatní. Tedy zřejmě další dostatečně pádný argument k jejich zavržení. S trochou stejného sarkasmu k tomu dodáváme: My křesťané jsme dobří, protože do divadel chodíme minimálně, a křičíme tam slaběji než ostatní. A to je zase zřejmě dostatečně pádný argument pro náš nekonečný posmrtný život v nebeském království. Snad nám nebude na překážku, že tam ovšem vládne právě ten Bůh, který si vyvolil právě národ Izraele za svůj milovaný.

 

Bylo by zajímavé položit si otázku, v CO vlastně my křesťané skutečně věříme. Autor tohoto zamyšlení je na základě celoživotních zkušeností se širokým a velmi rozmanitým spektrem věřících osobně přesvědčen, že věříme především ve splnění svých nejroztodivnějších přání a v závěrečnou trvalou, nesmírně radostnou až zajíkavě jásavou odměnu v ráji, zřejmě spojenou s naší nikdy nekončící posmrtnou existencí v nekonečně euforické radosti asi především z toho, že za tak málo jsme dostali tak moc. Abychom toho dosáhli, věříme v Kristovu osobu v Pavlově podání, který nám prý takový pobyt, jak víme, zaručeně - a až donedávna v církvi platilo, že jako přímý zprostředkovatel výhradně jen on - zajistí u svého Otce. Věříme ale také i v jediného Boha židovského národa, a Stvořitele světa, nebo náš Bůh už s ním není totožný? Třeba tak jako naše Desatero?

Věříme v Boha, jediného skutečného Stvořitele naprosto vší existence? Věříme v jeho Zákony, které vytvořil exkluzivně pro nás lidi žijící na této Jeho zemi? (Nedělejme si ale  příliš nadějí, že jsme v celém vesmíru jediní koho stvořil, na kom Stvořiteli záleží a o koho má zájem, a snad i komu také dal návod k existenci jinou formou jiného "Zákona".). Nevěříme lehkomyslně jen v nonstop Boží pomoc a trvalé vedení za ruku po květinami zasypané cestě do nebe, nekonečné milosrdenství na každém kroku a náš posmrtný  azyl v Jeho ráji, kde budeme nonstop navzájem objímat a radovat se z Boha? Za nepřetržitého oslavného hlaholu nebeských polnic? A tento Bůh se zřejmě zase bude radovat z nás a s neúnavným úsilím otcovsky pečovat o naše nikdy nekončící blaho?

Skuteční věřící  židovského národa svoji víru s žádnou důvěrou v Boží pomoc nespojují a tedy jí rozhodně neočekávají – právě na rozdíl od nás! My křesťané jsme v tomto „vztahu“ dokonce tak „daleko“, že nejen Boží pomoc a odměnu samozřejmě od nekonečně dobrého Boha očekáváme - vždyť se k němu přeci pár okamžiků denně modlíme a v neděli někteří z nás ještě stále zajdou na bohoslužbu - ale my odměnu dokonce přímo nárokujeme a vyžadujeme jako zaslouženou a spravedlivou odměnu za to, co všechno pro toho Boha děláme! Něco za něco! Dnes my u Tebe v kostele, za čas za to po zásluze u Tebe v nebi! A nepochybně máme pocit, že nám je všemocný Stvořitel za takový „nepochybně férový“ handl ještě vděčný. Ježíš a jeho národ však věřili a stále věří pro něco jiného. Věří v Boha právě proto, že to je Bůh. Plní jeho příkazy ne z chladné vypočítavosti, nebo ze strachu, či snad kvůli naději, ale prostě proto, že to jsou příkazy Boha, Stvořitele. Nevěří v Boha kvůli tomu, co vše Mu člověk, většinou naprosto mylně,  přisuzuje ve vztahu  k člověku. Náboženský judaismus v otázce důvodu víry v Boha zná termín, který nám nepochybně bude úplně cizí a nesrozumitelný: víra pro ni samu. Protože pro tento druh víry nejsme a nikdy jsme nebyli vedeni, budeme mít zřejmě velký problém uvedený výraz alespoň zhruba vůbec pochopit. Chce to trpělivost, ale pro většinu z nás to pak bude zřejmě velmi překvapivý, možná životní objev.

Řekli jsme už mnohokrát: Židé se vždy snažili dodržovat Zákon a zachovávat svému Bohu a jeho vůli věrnost, a z jejich hlediska smluvních příjemců tohoto Zákona vzato jednoznačně museli svého soukmenovce Ježíše jako Boha Spasitele odmítnout, protože Hospodin jim na Sinaji pohrozil nesmírně tvrdými tresty, pokud by uznávali za boha ještě někoho jiného. Co o tom říká například kniha Devarim, Deuteronomium, 5. Moj. 13, 1-9, která je stabilní součástí základního židovského učení?

1  Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš2  Kdyby povstal ve tvém středu prorok nebo někdo, kdo hádá ze snů, a nabídl ti znamení nebo zázrak,  3  i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: „Pojďme za jinými bohy,“ které jsi neznal, „a služme jim,“ 4  neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů. To vás zkouší Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší. 5 Hospodina, svého Boha, budete následovat a jeho se budete bát, budete dbát na jeho přikázání a poslouchat ho, jemu budete sloužit a k němu se přimknete.  6  Avšak takový prorok nebo ten, kdo hádá ze snů, bude usmrcen, protože přemlouval k odpadnutí od Hospodina, vašeho Boha, který vás vyvedl z egyptské země a vykoupil tě z domu otroctví. Chtěl tě svést z cesty, po které ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal chodit. I odstraníš zlo ze svého středu.  7  Kdyby tě tvůj bratr, syn tvé matky, nebo tvůj syn nebo tvá dcera nebo tvá vlastní žena nebo tvůj nejmilejší přítel potají ponoukal: „Pojďme sloužit jiným bohům,“ které jsi neznal ty ani tvoji otcové,  8  některým z bohů těch národů, které jsou kolem vás, ať blízko tebe nebo daleko od tebe, od jednoho konce země až k druhému konci země,  9  nepřivolíš mu a neuposlechneš ho, nebudeš ho litovat ani s ním mít soucit ani ho krýt.“ 

Pokud tehdy už druhé tisíciletí velmi důsledně a v největší zbožnosti i bázni židovský národ až úzkostlivě  dodržoval, nebo se alespoň upřímně snažil dodržovat každé písmenko ze Zákona, který jim skrze Mojžíše předal samotný Bůh, mohli se Židé po vzniku našeho křesťanství přestat řídit těmito příkazy Boha Stvořitele jen proto, že jsme to my lidé po nich vyžadovali? Zkusme na chvíli čistě hypoteticky zapomenout na naši víru a přesvědčení. Jak bychom se v jejich situaci zachovali my? Zpronevěřili bychom se Božímu Zákonu, své jedinečné smlouvě s Bohem v případě, že bychom s Ním nějakou uzavřeli, a to jen proto, že by si to přálo nějaké nové, na naší prastarou tradiční víru částečně navazující „inovující náboženství" ? Začali bychom kvůli tomuto požadavku snad svojí dosavadní náboženskou praxi považovat za náš velký omyl? Za omyl  samého Boha, který svůj velkolepý Zákon pro nás vytvořil? Děkovali bychom snad takovému novému náboženství za to, že nám - oproti sice všemohoucímu, vševědoucímu, ale i přesto zřejmě mýlícímu se Stvořiteli světa - “otevřelo oči” a ukázalo pravdu a správnou cestu?

Každý z nás se může snadno přesvědčit, že apoštol Pavel Ježíšovo reformní náboženské poselství - přestože ho z jeho úst sám nikdy neslyšel - velmi významným způsobem pomocí své vlastní teologické konstrukce změnil do té míry, že se s tímto poselstvím zcela zjevně přestalo shodovat. A právě tímto způsobem - v rámci původního judaismu a z jeho pohledu - vznikla křesťanská sekta. Ježíšovo soukmenovci jeho výrazné židovské vlastenectví a reformní poselství do určité míry a do určité doby buď částečně a s výhradami přijímali, nebo prostě odmítali, ale stále se jednalo jen o jejich putujícího židovského kazatele a náboženského aktivistu, přestože s mnoha revolučními názory. V podstatě ho tedy tolerovali a i když byly jeho veřejné projevy i činy často značně nekonvenční a z náboženského hlediska občas také velmi znepokojující, za Boha se samozřejmě jako příkladně zbožný Žid nikdy neprohlašoval a ani neměl žádný úmysl pokoušet se snad o vznik nějakého náboženství. A už vůbec ne snad náboženství o něm! (Jinak by to udělal sám už za svého života a nečekal by, až to za něho, ale bez něho udělá Pavel.) Vše co dělal a kázal, bylo samozřejmě v rámci stávajícího judaismu, přestože občas na hraně přijatelnosti. Někteří jeho posluchači znali i jeho rodiště, matku, otčíma i sourozence, věděli mnohé o jeho dětství i dospívání, ale nic z toho pro ně nebylo ničím nijak výjimečné, nebo pozoruhodné. Pavel nezaložil církev na Ježíšových slovech, o kterých jen z jiných úst možná  něco zaslechl, nýbrž na jeho osobě, kterou však nikdy nespatřil. Sami za sebe dovolujeme tvrdit, že pokud by se toho byl Ježíš dožil, nikdy by nic podobného nepřipustil a Pavel by si  nic takového vůči Ježíši jistě ani nedovolil. Natolik byl tehdy ještě ve své tradiční židovské víře pevný a bohabojný. Odpadl od ní až několik roků po Ježíšově smrti. O možné příčině jeho odpadnutí od víry, kterou sám Ježíš praktikoval, jsme četli několik úvah a názorů, asi žádný z nich se podle nás ale k publikování nehodí.

Jakmile ho však Pavel  přibližně šest až osm roků po jeho ukřižování začal jeho židovským soukmenovcům prezentovat v jiných, než lidských dimenzích, setkával se od nich hlavně s rozhodným a rozhořčeným odmítnutím výkladů jeho snové vize. Díky Pavlově náhlému, vysoce extatickému vytržení a následnému euforickému zápalu pro Krista se však i přes všechny překážky začala pomalu a  postupně během dalších let rodit další nová sekta, a to především z řeckých (Pavel jak víme byl Řek) pohanů, kteří do té doby z drtivé většiny pochopitelně o Ježíšovi z dalekého Izraele nic neslyšeli. Apoštol převážně svým řeckým soukmenovcům začal hlásat, že Ježíš je božská bytost, která byla stvořená jako prvorozená z veškerého Božího  stvoření. Jeho úkolem podle Pavla bylo žít na světě bez hříchu a pak zemřít na kříži jako pokání za naše hříchy. Ježíš byl samým Bohem  poslán z nebes na svět. Je nade vším ve své nebeské slávě. Bůh, který nás miluje se kvůli nám ztotožnil se hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. Ježíš existuje v podobě Boha a je Bohu rovný. A tak podobně. Ovšem pozor: žádné z těchto jen namátkou a příkladně uvedených prohlášení nepochází od toho, koho se týkají!

Bez ohledu na to, že právě tato a mnohá další podobná Pavlova vyjádření se stala hlavním základem naší křesťanské víry, musíme si  na ně umět představit reakci Pavlových židovských soukmenovců, jejichž praprapředci přísahali Bohu a jeho Zákonu bezpodmínečnou poslušnost a nezlomnou věrnost. Židovský Bůh podle Pavla obětoval sám sebe za lidi, ale zbožní židé se ptali, kdy že to nám křesťanům  řekl a kde je to v Jeho vlastním  Zákoně uvedeno? Ptali se také, zda a kde konkrétně je uvedeno, že neživý Bůh Stvořitel vší existence se potřebuje usmiřovat sám se sebou? Navíc prý tak, že se kvůli svému lidském stvoření rozdělí na několik částí a jedna z nich ožije a nakonec zahyne smrtí, kterou ovšem jako Stvořitel také sám „vytvořil“? Zcela nové a do té doby neslýchané a z hlediska jejich víry pro ně nemyslitelné teologické formulace a jejich vzájemné kombinace byly  naprosto revoluční a často až do základů bořily a zásadním způsobem vyvracely jejich už dva tisíce roků, velmi usilovně a do nejmenších detailů praktikovanou víru v  jediného existujícího Boha. Lépe řečeno: ...bořily by... a ...vyvracely by..., kdyby jim Židé uvěřili, a nechali se jimi - jejich hlediska vzato - svést ke hříchu, a nesmírným způsobem tohoto svého Boha rozhněvat, což ale se jak víme nestalo. Proto taková často až smrtelná nenávist k národu, bez něhož  by naše křesťanství nikdy nevzniklo.

Zbožní Židé nebyli příliš znepokojeni tím, co jejich  nazaretský kazatel a  radikální náboženský reformátor Ježíš učil a dělal, ale tím, co O NĚM později ve svých horoucích vytrženích tvrdil  již zmíněný odpadlík od jejich víry Šavel, a zopakujeme; přestože ho neznal. Například jeho tvrzení, že už samou Ježíšovou existencí přestal platit Boží Zákon, protože ho svojí existencí (!) nahradil,  bylo pro zbožné Židy smrtelným rouháním a nejvyšší urážkou Boha zasluhující ten nejhorší možný trest. Zmíněné tvrzení mohli přijmout možná s mnoha připomínkami maximálně řečtí pohané, kteří o Ježíši dosud nic neslyšeli a především proto měl Pavel mezi  nimi právě největší evangelizační úspěchy, nikdy ne ale Židé. Pohané mu na rozdíl od nich nemohli nijak oponovat, ani jeho výklady jakkoli zpochybňovat. Je zřejmé, že se jim faktem, že Ježíše zná jen ze svého vidění, příliš nechlubil. Naopak jim velmi důrazně vyzdvihoval, že má jako jediný z lidí od zmrtýchvstalého Krista exkluzivní pověření pro tuto misionářskou práci. Pověření k obdobné činnosti od Ježíše - ať už za jeho života, nebo po smrti - nedostal ani žádný z jeho židovských učedníků, nebo z jeho vlastní židovské rodiny. Nikdo. Ještě jednou: Ježíš za svého života ve skutečnosti nikoho nepověřoval, aby na jeho osobě zakládal nové náboženství, ani aby o Všemohoucím Bohu hovořil jako o otci, který má syna, kterým je právě on. Dovolujeme si upozornit, že právě tato skutečnost může mít pro naše myšlení velmi závažnou vypovídající hodnotu.

Nově vznikající Pavlovo učení a jeho původní tzv. "sektu kristovců" museli zbožní Židé z principu zachování věrnosti svému Bohu a jeho Zákonu - stejně tak jako předtím i poté mnohé jiné pokusy – velmi rázně odvrhnout jako pokušení a další Boží zkoušku stálosti a pevnosti jejich víry. Ze svého hlediska nemohli jinak. Nutno podotknout, že po Ježíšově smrti  jeho rodní bratři, a další zbylí židovští učedníci, kteří určitou dobu ještě v Jeruzalémě zůstali (někteří se ale vrátili domů), se snažili zachovávat a dál budovat Ježíšův odkaz, pochopitelně však opět jen v rámci Ježíšem praktikovaného judaismu. Nic ze své dva tisíce let staré víry samozřejmě neztratili, ani  se jí pochopitelně  nesnažili jakkoli „inovovat“ a dále jí jako dříve ve stejné míře praktikovali. Nikdo z nich svého mistra a učitele (hebr. rabi, rav) za Boha ani za Mesiáše židovského národa neprohlašoval. (Podotýkáme, že židovský rabín musel být podle dávné tradice ženatý vzdělanec a očekávala se od něho pokud možno velká rodina). Život této skupiny Ježíšových pamětníků až po létech svým příchodem narušil ještě nedávný velmi horlivý pronásledovatel prvokřesťanů Pavel, který se dokonce sám mezi nimi začal velmi odhodlaně deklarovat jako Ježíšův dvanáctý učedník (prý náhradou za Jidáše) a vyžadovat tomu úměrné jednání s ním a zacházení. Dokonce jim tvrdil, že je více než oni a to proto, že ačkoli oni s Ježíšem po určitou dobu nepochybně byli, výhradně jeho si jako jediného ze všech Židů vyvolil Ježíš osobně po své smrti a tímto vyznamenáním je vlastně oproti nim v lepším postavení. Pavlovi se však především kvůli projevované určité nedůvěře vzhledem k jeho pronásledovatelské minulosti a následným rozepřím kvůli dodržování zvláště některých podstatných příkazů Zákona nepodařilo v této skupině natrvalo udržet, a proto se roztrpčený začal raději vydávat na své legendární misijní cesty k pohanům, kteří Ježíše, ale ani Pavla neznali.

V minulých zamyšleních jsme několikrát uvedli, že pro své soukmenovce nebyl Ježíšova rodina ani on sám ničím natolik mimořádný, aby ho snad na každém kroku bedlivě sledovali, zapisovali si  jeho promluvy a jeho činy. Dokazule to fakt, že první zmínky o Ježíšovi nepochází od jeho současníků, ale od různých autorů, keří o něm psali nejdříve několik desítek roků od jeho smrti. Dokonce ani jeho tragická smrt ukřižováním (tehdy běžným, hojně užívaným trestem smrti zemi vládnoucích Římanů) tento zájem u jeho židovských spoluobčanů ani zpětně nevyvolala. Někteří jedinci možná znali z doslechu některé informace z jeho rodiště o jeho rodině; o matce, nevlastním otci, o sourozencích a podobně, ale žádná taková zpráva zjevně o nich neobsahovala - na židovské poměry - nic mimořádného. Z jejich pohledu šlo o standardní zbožnou židovskou rodinu, která pečlivě dodržuje Boží příkazy a Tóru a předepsaným způsobem třikrát do roka o stanovených svátcích navštěvuje jeruzalémský Chrám. Teprve o hodně později, po již pevném ustanovení a následném rozvoji křesťanství se především o jeho matce,  ale také o nestandardních vzájmených vztazích údajně panujících v Ježíšově rodině začaly objevovat nejrůznější poznámky a spekulace. 

Ježíše chápali jako zbožného náboženského radikála, který kritizoval určité poměry v židovském kněžstvu (jak víme, často a adresně kritizoval určité kněžské organizace, ovšem zejména naše křesťanství vedle naší víry stojí a padá právě s existencí ještě stále velmi mocné církevní organizace složené z kněží), i některé způsoby výkladů a výkonu jejich náboženské praxe; tedy jako jednoho z mnoha jiných podobných židovských aktivistů, kritiků, kteří se v jeho době v Izraeli vyskytovali. Konečně - jedním z nich byl i jeho velmi osobitý a radikální příbuzný Jan, který ho k jeho veřejné angažovanosti zřejmě nejvíce inspiroval a obmyl ho na jeho žádost stejně jako ostatní zájemce stejným způsobem v řece Jordánu na pokání ze svých hříchů a jako symbolického počátku změny svého dosavadního  života k lepšímu. Je dobré také uvědomit si, že mezi Ježíšovými učedníky a jeho dalšími nejdůvěrnějšími přáteli bylo také i  několik aktivních radikálních protiřímských bojovníků za svobodu a to militantních zélotů (hebr. kanaim), viz například Šimon. Z toho vyplývá vysoká pravděpodobnost, že pro jeho židovské spoluobčany byl Ježíš nejen radikál náboženský, ale i minimálně sympatizoval a přátelil se i s radikály světskými; to by mohlo znamenat, že měl zřejmě i ke světskému militantnímu radikalizmu minimálně blízko. V takovém případě ale Židé, jak podotýkají některé naše zdroje, nemohli Ježíše chápat jako svého Mesiáše, a už vůbec ne jako Boha jejich Smlouvy, preexistujícího Stvořitele všeho a navíc tvůrce jejich nedotknutelného Zákona.

Židé tedy dál čekali na svého dávnými proroky slíbeného mesiáše a nenapadlo je, a to dokonce ani jeho vlastní rodinu nebo učedníky  ani na chvíli přisuzovat snad tuto úlohu právě Ježíšovi. Na to, co se o něm začalo říkat později, totiž že by měl být nejen židovský mesiáš, ale i Bůh, tedy jejich jediný židovský Bůh, avšak ve své trojičnosti zároveň i Jeho syn, by si zbožní Židé nedovolili ani pomyslet, aby svého Boha nerozhněvali. Jakákoli možnost o Ježíši  uvažovat v duchu Pavlova vidění a jeho následné, pro Židy nepřijatelné teorie, stejně jako o pozdější, už církevní prezentace Ježíše jako Mesiáše a nakonec jako přímo Boha a k tomu ještě Božího Syna, byla vzhledem ke svému slibu skutečnému jedinému Bohu na Sinaji, naprosto nemyslitelná a zcela bezpředmětná. Židé od tohoto dávného naprosto jedinečného Božího zjevení tehdy už téměř dvě tisíciletí prožívali díky své Smlouvě velmi silné pouto, a to osobní sjednocení celého národa s Bohem. Přesně tak si to Bůh přál. Právě kvůli tomuto naprosto dokonalému sjednocení  tak jako mnohokrát předtím v drtivé většině svým postojem k Pavlovým a později už církevním představám a Židy nevyžádaným výkladům o jejich Bohu,  tedy o smluvním Bohu židovského národa prokázali nesmírně silnou morální sílu a naší i všem ostatním náboženským nabídkám neoblomně odolávali a dosud odolávají. Pro Ježíšův národ samozřejmě nikdy nemohlo platit a bylo zcela nepřijatelné, že se kupříkladu naše církev velmi troufale prohlásila za jediného Božího zástupce zde na zemi. Z  pohledu  národa, který jediný na světě uzavřel s tímto Bohem Stvořitelem Smlouvu, je takové tvrzení, citujeme: „ ... nejen nesmírně troufalým útokem člověka proti samotné Boží jedinečnosti a svrchovanosti, ale zároveň učebnicovým příkladem zásadního omylu této církevní instituce“. Bůh jako nade vším všemohoucí nejvyšší existence a dokonale autonomní, na nikom a ničem nezávislý subjekt prý samozřejmě nepotřebuje od kohokoli a kýmkoli být zastupován. Jakýkoli jiný výklad tak dokazuje nepochopení skutečné Boží existenční podstaty. Zmíněné a další podobná tvrzení považovaly židovské náboženské autority vždy za důkaz našeho velkého omylu.

Zmiňme ještě jiný příklad vzájemně neslučitelného náboženského myšlení. Například ukřižování jejich soukmenovce Ježíše Římany považovali Židé za interní, čistě sekulární problém bez teologického pozadí ohledně prohlášení se, nebo jasného nevyvrácení podezření, že nebo zda se Ježíš snad skutečně sám chápe jako samozvaný židovský král své Římem okupované izraelské země. Židovské vnímání podstaty této lidské tragedie (samozřejmě diametrálně odlišné od chápání našeho) navíc poukazuje na fakt, že Ježíš svým jednáním po zatčení v Getsemanské zahradě neudělal pro svoji možnou záchranu vůbec nic, přestože mohl a ze židovského náboženského hlediska pro hodnotu lidského života vzato, udělat měl. Naopak si už pro svůj příchod s několika sty svými především galilejskými příznivci  do Jeruzaléma zcela záměrně vybral pro jeho další osud dobu Pesachových svátků, kdy se v okolí Chrámu pohybovaly desítky až stovky tisíc poutníků, kteří přišli splnit svojí náboženskou  povinnost. Některé naše zdroje uvádějí, že Ježíš (bez ohledu na úlohu, kterou mu v této tragedii přisuzujeme my křesťané) od začátku vjezdu do Jeruzaléma naprosto přesně a plánovaně věděl, co a na jakých místech bude dělat tak, aby na sebe přitáhl pozornost davů poutníků.

Stejně přesně - a k tomu nepotřeboval být Vševědoucím Bohem - věděl, jaká bude reakce římských vojáků, ale hlavně, a to bylo pro začátek celé operace zcela nejdůležitější: Jak se k jeho činnosti nepochybně postaví aristokratická třída saducejských správců Chrámu. Ti byli mezi prostými zbožnými Židy značně neoblíbení pro své jak politické ambice a funkce ve státě, tak i pro jejich spolupráci s římskými okupanty, oficiálně deklarovanou jako spolupráce čistě na hospodářské úrovni. Existence této výsostné kněžské třídy byla postavena a udržována v podstatě jen na základě přehojně navštěvovaných (často však nedůvěryhodně vedených chrámových bohoslužeb) a z toho plynoucích obrovských zisků. To vše Ježíš zcela nepochybně věděl, a nebylo nijak nesnadné předem znát jejich reakci na předem pečlivě připravené veřejné  výstupy v buřičském duchu.

Římanům, pokud ovšem nepřesáhly do větších násilností, časté vášnivě vedené náboženské rozepře a různé výstupy mezi příznivci různých skupin a směrů nevadily a v podstatě jim i vyhovovaly, a vojáci jim se zájmem a často i s pobavením jen přihlíželi. Jako pohané jim po náboženské stránce pochopitelně nerozuměli a neměli nejmenší šanci si o nich učinit nestranný úsudek. Ovšem pro případ, že by se snad někdo z porobeného národa prohlásil za jejich krále, což bylo chápáno jako vyhlášení vzpoury proti císařovi, případně jako pokus o lokální  převrat, měli připraven jediný trest, ukřižování. Stejný trest byl například také za povstání, nebo pokus o něj. Židovská víra sama a její projevy tedy skutečně Římanům velké vrásky na čele nedělala. Ovšem jen do chvíle, dokud se mezi různými znepřátelenými náboženskými frakcemi nezačaly na veřejnosti objevovat bouřlivé rozepře provázené často končící až fyzickými konflikty znepřátelených náboženských skupin. V tu chvíli Římané kvůli zajištění pořádku zasáhli okamžitě a většinou velmi brutálně zúčastněné rozehnala, ale jednotlivé vedoucí aktéry nikdy nekřižovali.  

V souvislosti s křížem jako římským popravčím nástrojem pro otroky, politické rebely a podobné přestupníky římského zákona (na římské občany se ale tento trest nevztahoval) na závěr dnešního zamyšlení ještě uvedeme, že židovskému myšlení je mimo jiné naprosto cizí i ta skutečnost, že ústředním a nejrozšířenějším symbolem našeho  křesťanství se stal právě tento římskými pohany nejužívanější popravčí nástroj, který má na svědomí smrt mnoha desítek tisíc, ale spíše ještě mnohem více odsouzených. K mnoha nepřekonatelným a zásadním rozdílům v teologickém chápání mezi oběma náboženskými směry patří, jak jsme už mnohokrát zmínili, zcela odlišné vnímání podstaty smyslu Ježíšovy existence na světě. Pokud tedy Ježíšův židovský národ svého soukmenovce nevnímá a odmítá jako pomazaného vítěze nad smrtí a hříchem, pak ani nemůže vnímat náš křesťanský symbol smrtícího nástroje kříže jako naše znamení právě tohoto vítězství. Židé sami žádný ústřední symbol svojí víry, či "náboženství", správně však řečeno  jejich způsobu života ve víře nemají a ani se žádným neznamenají. Pochopitelně to  platilo i v Ježíšově době. V žádném případě to není a nikdy nebyla ani Davidova hvězda, jak by se snad někomu mohlo zdát. Hexagram je znakem Izraelského státu a symbolem judasimu (rozhodně ne však judaismu náboženského), v souvislosti se židovskou vírou se poprvé objevil někdy ve třetím a poté zřejmě snad až ve dvanáctém století; šlo však o naprosto nevýznamné a pouze jednotlivé výskyty. I tento malý příklad může ilustrovat zcela odlišné náboženské praxe Ježíšova národa a křesťanství: Na jedné straně nesmírně silná víra v Boha, která je záležitostí především samotného nitra židovského člověka a která nemá žádnou potřebu pro její vnější demonstraci a pro jiné, než přirozené šíření, na straně druhé naopak potřeby vnější prezentace své vítězné víry z důvodů především propagačně evangelizačních, k čemuž je právě symbol kříže nepochybně ideálním pojítkem i majákem. 

Doplňme, že trest smrti ukřižováním zakázal až  začátkem čtvrtého století římský císař Konstantin I, církví zvaný Veliký. Ten se jak víme ke křesťanství dostal tak, že byl údajně dvěma křesťanskými dvořany přesvědčen, že za své nejnovější válečné úspěchy vděčí pomoci jejich křesťanskémho  Boha. Od obou dvořanů to byla naprosto geniální,  a jak se následně ukázalo, zcela zlomová strategie pro celé budoucí křesťanství. Být křesťanem se totiž občanům římské říše už brzy začalo po stránce finančního zabezpečení rodin a vůbec životním jistotám velmi vyplácet. Aby si císař získal další pomoc od tohoto Boha, obrovským způsobem totiž začal především po materiální stránce, ale i různými privilegujícími dekrety podporovat jak samotné jejich věřící, tak i celou církevní instituci. Pokřtěn byl několik týdnů před svojí smrtí, ne však pravověrným křesťanským biskupem, nýbrž ariánským biskupem Eusebiem z Nikomédie. Zajímavostí je, že právě ariánství je ovšem naší církví oficiálně zavržené učení, protože popírá Ježíšovo božství, a které v této zásadní otázce tedy zastává stejné stanovisko, jako právě Ježíšův židovský národ. To samé platí například i pro islám

V minulém zamyšlení jsme se jen velmi krátce zmínili o našich křesťanských světcích a dnešní úvahu zakončíme na toto téma navazující  poznámkou.   Východní křesťanství obdařilo tohoto pohanského císaře zřejmě za jeho mohutné mecenášství pro církev (jiný důvod z jeho "pozoruhodných" životopisů nevyčteme) titulem svatý. Z toho vyplývá, že zbožní věřící náležející do  celkem třiadvaceti východních katolických církví své prosby k Bohu přednášejí také i na přímluvu právě tohoto světce, svatého Konstantina Velikého. To znamená světce, který se  ale nenechal pokřtít biskupem církve, která Ježíšovo Božské synovství nadevše vyznávala, ale cíleně právě té církve, která toto synovství  Boha zásadně popírala. Tedy pro nás neplatným křtem. V tom případě ale nemá být prezentovaný jako křesťanský císař, když ve skutečnosti křesťanem nebyl. Tomu by odpovídal i fakt, že až do své smrti a bez ohledu na svůj "ariánský křest" se nikdy nezřekl svého titulu pontifex maximus, který znamenal zastávat nejvyšší postavení mezi pohanskými knězi. Závěr je tedy takový, že mnozí věřící třiadvaceti východních katolických církví se modlí k Bohu na přímluvu svatého, který nejen že byl neplatně "pokřtěn", ale až do smrti stál v čele vysoce postavených pohanských mnohabožských obřadníků. Podobných problémů je  oproti tomu Ježíšův národ  se svým jediným Bohem a absencí svatých osob už čtvrté tisíciletí  ušetřen. 

 

 

 

 

pokračování

 

 

M. Č.

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství