Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XIII. část

galilejske-jezero.jpg

 

 

pokračování

 

 

                                                 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi,                                                                      ani syn, jenom Otec 

        

                                               

                                           Už mnohokrát jsme uvedli, že jedním ze základních rozdílů mezi židovským a křesťanským myšlením je velmi odlišné vzájemné chápání existence Boha a projevů jeho vůle. O téměř dvě tisíciletí starší – a ryze původní židovská monoteistická náboženská praxe je ve své podstatě velmi jednoduchá. Existuje jen jeden Bůh, který dal tomuto národu po vzájemné dohodě ustanovení, jak se má chovat, jak žít; tedy jaká je vůle toho, který vše existující, a to nejen na tomto světě a v tomto „našem“ vesmíru stvořil. Dalo by se říci, že v porovnání s našim daleko mladším, ale také daleko komplikovanějším křesťanstvím plným nejrůznějších tajemných zjevení, zázraků, vtělení a podobě je judaismus v základu  poměrně prosté a průzračně jednoduché „náboženství“ (správněji řečeno „způsob života věřícího Žida“), myšlenkově přístupné každému intelektu :

Věř v jednoho jediného existujícího Boha a plň jeho jednoznačný požadavek – zachovávej důsledně ZákonProč to dělat? Protože to nařídil Bůh. To je všechno. Neexistuje žádný jiný, ještě „skrytý“ důvod a Stvořitel dokonce za plnění své vůle Židům nic neslibuje. (Proč by a za co  vlastně by měl ještě odměňovat?) Odměnou je jim právě Boží Zákon. Přibližně taková a tak nesmírně prostá byla a už čtvrté tisíciletí trvá základní podstata víry Ježíšova národa v Boha.

My křesťané vnímáme Boha Izraele a jeho vůli z pohledu věřících tohoto národa prý zbytečně komplikovaně, tedy jako Boha Stvořitele světa, ve kterém jsou z nějakého (v jejich, ale i v našem Zákonu neexistujícího) důvodu ještě dále obsaženy dvě další osoby - Ježíš a Duch. Do důsledku vzato by se díky tomu dalo tvrdit, a již jsme se skutečně v našem katolickém prostředí s takovou tezí setkali, že: pokud byl Ježíš vždy Božskou osobou, pak by to byl ale Žid, kdo stvořil svět, a to ještě o 4 a půl miliardy roků dříve, než židovský národ vůbec vznikl. Je tedy snad Bůh Žid? Něco je zde špatně a zcela se vymyká skutečnosti i rozumu, a záleží na naší ochotě, vůli nebo vůbec schopnosti, zda  na to "něco" ukážeme a jasně pojmenujeme.

Navíc máme ještě Ježíšovu matku Marii jako matku Boha, a k tomu dále ještě  i zřejmě už nespočitatelné množství svatých. K těm všem vznášíme svoje prosby a od nich očekáváme pomoc, a nejen to. Od těchto všech očekáváme (skutečně oprávněně?) přímluvu nebo přímo odměnu za to, že v ně věříme, že se k nim modlíme (ruku na srdce - modlíme se především za pomoc a splnění našich přání a snů), a také že na rozdíl od těch druhých (samozřejmě  horších než jme my) dokonce jednou týdně na hodinu zajdeme do kostela. Za to žádáme odměnu nemalou -  a to naši posmrtnou, napříště už trvalou a šťastnou existenci přímo u Boha Stvořitele vší existence v jeho těsné blízkosti v nebi, jak nám slíbily naše církevní autority. Uvedená náboženská praxe je však pro židovské myšlení naprosto nadbytečná. Navzdory poměrné jednoduchosti praktického judaismu, tedy dodržuj Boží Zákon, to je vše, je tento náš způsob víry (v začátcích silně ovlivněný řeckým pohanským myšlením, od pátého a šestého století zase řeckou teologií), podle přesvědčení nejrůznějších autorit Ježíšova národa silně komplikovaný, a tím i od žádoucího soustředění na jediného a pravého Boha a jeho učení naopak odvádějící.

Podle učení židovských učenců intenzivní celoživotní  studium Božího Zákona - Tóry znamená přímou cestu k poznání Boha. Podle nich však Bůh nemůže být poznatelný jako člověk, ale jako jedna jediná, nejvyšší existence, jejíž výplodem jsme my lidé, svět i vesmír. To je další významný rozdíl mezi původním judaismem a naším křesťanstvím, protože se - s nesrovnatelně menší intenzitou - snažíme Boha poznat především právě skrze člověka Ježíše. Židé poznávají Boha tak, jak chtěl On, tedy soustavným studiem Tóry, my křesťané jsme se před dvěma tisíciletími především díky Pavlovi rozhodli jít cestou jinou. Opakujeme: díky Pavlovine díky Ježíšovi, který sám za poznáním Boha šel klasickou židovskou cestou.

Mnozí v Boha věřící lidé spatřují za geniálně fungujícím Božím dílem  vesmír - svět - člověk  v podstatě vrcholnou souhru nekonečného množství procesů logicky fungujících dějových celků, jejich částí a detailů, z nichž každý z nich má Bohem přesně stanovenou úlohu, a které fungují a budou tyto úlohy plnit až do té doby, dokud bude existovat jejich naprosto logická řetězová návaznost jeden na druhého. Tak dosud funguje jak vesmír, tak svět, a jistě ze stejného důvodu dosud existuje i člověk.

možná je to jen zdánlivě výrazná absence dosavadní geniální "Boží logiky", kterou snad i my křesťané v Jeho díle spatřujeme, a kterou mnohé logicky uvažující náboženské a filozofické autority nejen židovského národa postrádají v našem křesťanském trinitárním dogmatu, o kterém také není v Novém Zákoně žádná zmínka. Jestliže dal Bůh svému židovskému  lidu Zákon, mimo jiné s jasným příkazem: Nebudeš mít  jiného boha mimo mne!, pak se tedy ve skutečnosti - jak ve svých modlitbách vyznával i samotný Ježíš - opět zcela logicky jedná jen o jednoho Boha. Jeden náš náboženský badatel  v této souvislosti napsal:  „Bůh není atom, aby se štěpil na další části.“ Jindy uvedl: „Rozdělte zeměkouli na tři stejné díly. V tu chvíli původní svět přestane fungovat a tři jeho části už nikdy jako svět fungovat nezačnou. Tak osobně spatřuji  konec světa.“

Ježíše jako putujícího židovského kazatele by  samozřejmě naprosto nikdy nenapadlo zabývat se, veřejně hovořit, nebo snad dokonce vyjádřit pochybnosti o tom, proč Bůh Stvořitel přikázal Mojžíšovi do desek vyrýt větu, že židovský národ nebude mít jiného boha. Tak to řekl Bůh, tak to je a tak to bude do konce světa. O žádném Božím příkazu se nediskutuje nad jeho smyslem, ale plní se proto, protože to je příkaz Boha který nás stvořil. Ježíš, stejně jako jeho zbožní soukmenovci už od útlého dětství samozřejmě věděli, že slovo bůh se v Desateru uvádí odlišným způsobem právě proto, že jen Stvořitel má nárok být uváděn pod jménem, které patří výhradně Jemu a proto ho z úcty ani nevyslovují. Jako jediný existující skutečný Bůh, který stvořil veškeré jsoucno, dává tímto způsobem zároveň najevo, že se židovský národ v současné i budoucí době setká s mnoha nepravými „bohy“, tito však budou jejich pouhými pokušiteli a svůdci. O jejich blízkém či budoucím výskytu samozřejmě přesně ví, ale nebude proti nim vůbec nic dělat, protože to je Jeho vůle. Tak Bůh zkouší věrnost svému Zákonu a pevnost jejich víry.

S Bohem Stvořitelem Židé samozřejmě - tak jako nic jiného a nikdo jiný na světě - nemají už nic jiného společného, protože skutečný Bůh je jediný a s lidmi má společné jen to jediné: že je podle své vůle stvořil. Tím veškerá „podobnost“ končí. Bůh je Bůh, jím stvořený člověk je jen člověkem. Jestliže Židé od Boha obdrželi jeden Zákon, nemají jich logicky víc než ten jeden. Jedna je a vždy znamenalo číslo jedna. Nesmějí-li mít jiného boha, musejí mít „jen“ tohoto jednoho, i kdyby nechtěli. A co se samotného Ježíše týče; pocházel z rodiny kde měl několik sourozenců, ale - a opět logicky - jen jeden z těchto sourozenců byl Ježíš.  A celá jeho rodina se modlila jen k Bohu Stvořiteli, a samozřejmě už k nikomu jinému. A byl to nepochybně i on, kdo  pochopitelně jako každý zbožný Žid denně ráno a večer vyznával svoji víru také i velmi důležitou recitací Šema (Slyš): „Slyš Israeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný“. Pro tento národ je jakékoli lidské dělení Stvořitele světa důsledkem špatného chápání jeho Božské podstaty a chybným krokem; nepochopením, které nás od skutečného Boha odvádí. Poukazuje i na to, že ani za Ježíšova života, ani celá první dvě století se v rodícím se novém náboženství se nic podobného neřešilo, protože by to nikoho ani nenapadlo. Tak silný byl stále ještě vliv židovského učení, přestože  toto náboženství se stalo záležitostí především konvertujících řeckých pohanů. Mimochodem - je známo, a z mnoha církevních dokumentů vyplývá (Augustin, Jeroným a další), že dokonce ještě na konci pátého a začátkem šestého století měly naše církevní autority velký problém s velmi mnoha jedinci, rodinami, křesťanskými společenstvími a v několika případech i s celými církevními obcemi, které vedle církevních předpisů zároveň zachovávaly i různé židovské svátky, zvyky, tradice i mnohé židovské předpisy. Podobně tomu ovšem bylo i s některými čistě pohanskými tradicemi.

Na naše křesťanské trojičné dogma měla největší vliv řecká teologie, ovšem zcela první, kdo slovo trinitas (trojice) až dvě století po Kristově smrti (!) vůbec použil, byl  (stejně jako Augustin) původně severoafrický pohan a pozdější tradičně zapálený konvertita, spisovatel Tertullianus, který ovšem nakonec zase naši církev opustil. Otázka existence či neexistence Trojice se jak jsme již ukázali, u židovského národa nikdy neřešila a je jim naprosto cizí, ovšem paradoxně nejvíce problémů způsobila tam, kde vznikla, tedy v našem křesťanství. Náboženství, která nevyznávají naší nauku o Trojici, nebo jiným způsobem chápou její jednotlivé části, je velmi mnoho, a to platí i pro velkou část náboženství křesťanských. Konečně - nejdůležitější a pro budoucnost křesťanství zjevně osudové  schizma (někdy též jako Velké) na východní (pravoslavní) a západní (katolíci) proudy této víry v raném středověku mělo svojí hlavní podstatu především právě v nepřekonatelné odlišnosti chápání otázky a problematiky Božího Synovství. Pro Ježíšův židovský národ je taková trvale bezútěšná situace v našem křesťanství ohledně trojičného dogmatu (konkrétně v tomto případě vzájemného vztahu Duch – Syn, ale i další podobné rozpory a někdy dokonce přímé odmítání  trojičnosti, nebo její částí jiných křesťanských denominacích) nejen potvrzením  správnosti jejich učení a platnosti Božího příkazu v Zákoně po dobu existence světa. Podle nich jde i o ukázkovou situaci, kam až by se mohl dostat věřící židovský člověk, pokud by nedbal Božího Zákona a odchýlil se od něho.

Nezapomeňme, že několik prvních století po svém zrodu bylo křesťanství považované za židovskou sektu. Teprve až později po rozšíření křesťanství hlavně ve čtvrtém a pátém století jsme začali být vnímáni sice jako již pevně ustanovené a fungující náboženství, avšak z pohledu jejich Zákona a s ním spojené víry jako náboženství pomýlené.  Právě skutečnost, že se o Trojici jako o faktu nebo alespoň jako o nauce nikde našem Novém Zákoně nikde nepíše, na druhé straně se v něm ale vyzdvihuje, že jen jediný pravý Bůh, ten který nemá počátku ani konce je nade vším,  jen potvrzuje to, co jsme o vzniku a problematice trojičnosti právě uvedli. Otázka, jak závažné důvody nás i přesto vedou v její víru a vyznávání, je osobní věc každého z nás; přesto chceme věřit, že jde o naše pevné přesvědčení na základě vlastního teologického studia, ne pouze o předanou tradici.

Ještě pro připomenutí. Ježíš, ani jeho učedníci, či jeho rodina samozřejmě nebyli pokřtění současným trojičným způsobem, tedy  „Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“. Neznali samozřejmě ani znamení kříže, ani například žádnou svoji židovskou modlitbu pochopitelně nezačínali tímto úvodem. Všichni byli věřící Židé a všichni zachovávali Boží Zákon a jeho ustanovení.

Vidíme, že některé zcela primární rozdíly obou vyznání jsou natolik podstatné, že v žádném případě nemá smysl pokoušet se o vytvoření nějaké „střední náboženské cesty“, která by byla jejich jakousi umělou syntézou, protože by se na obou stranách musely učinit některé úpravy alespoň těch nejzákladnějších teologických principů, na kterých  jsou založeny (to jak už bylo poukázáno, se ani během čtrnácti a více století nepodařilo ani mezi rozštěpenými křesťany.) Ze strany Ježíšova národa, který je jediným přímým příjemcem Boží vůle v historii tohoto světa, je samozřejmě jakákoli její sebemenší korekce naprosto nemyslitelná. To přibližně osmnáct století po obdržení tohoto Zákona židovským národem zcela jasně odmítl vedle židovských prvokřesťanů především Ježíš, který sám Boží Zákon - tak jako celý jeho národ – pečlivě dodržoval a vyznával. Samozřejmě včetně zásadního ustanovení, že je jen jeden Bůh, který stvořil svět a židovský věřící nebude mít jiného, a k tomuto Bohu se stejně jako ostatní věřící i Ježíš po celý život usilovně modlil. O nedotknutelnosti Zákona jediného Boha se například, jak uvádí evangelista Lukáš v 16, 17 vyjádřil takto: „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“  Mohl lépe vyjádřit závažnost a nejvyšší posvátnost Božího Zákona pro člověka? 

A přesto: navzdory například i  tomuto Kristovu varování jsme si my křesťané s tímto - po stvoření světa a vesmíru - druhým nejdůležitějším Božím dílem dovolili manipulovat, upravovat a vypouštět z něho pro naše křesťanství zřejmě „nevhodná“ vyjádření všemohoucího Boha Stvořitele. Učitel a Otec církve svatý Augustin nám v tomto (a nejen v tomto) případě dluží vysvětlení. Upravili jsme si zcela svévolně část Božího Zákona i přes uvedený naprosto jasný varovný výrok Ježíše; ovšem podobně arogantních ignorování Ježíšových slov, jeho vůle a varování z naší strany prokazatelně existují desítky. Pomíjí snad už nebe a země?

Ocitáme se tak ve zvláštním schizofrenickém fluidu: Krista horoucně vyznáváme jako jednu z osob všemocného Boha, ale mnohé z toho, co sám dělal, učil a kázal  prostě ignorujeme. Radostnou zvěst Ježíšovu jsme brzy přeměnili v radostnou zvěst o Ježíšovi. Ten, který o své osobní víře v Boha svým životem věřícího Žida ostatním lidem nepochybně sám svědčil, se pro nás křesťany nakonec stal především symbolem základního ustanovení, kterým vyznáváme svoji víru. Ne však naší ikonou ve snaze o důsledné plnění jeho vůle, slov a celé zvěsti. Evangelium Ježíšovo bylo v podstatě  nahrazeno evangelii o Ježíšovi.  Vyznáváme ho, ale neslyšíme.

Na rozdíl od Bohem vyvoleného židovského národa (o jejichž vyvolenosti k určitým specifickým službám Bohu nepochyboval dokonce ani žádný z našich nejvýznamnějších církevních Otců, Augustina nevyjímaje. Nesnažme se o to tedy ani my), který se už čtvrté tisíciletí modlí v základech stejně, jako se modlil Kristus, tedy  výhradně ke svému jedinému Bohu a důsledně se snaží tento Zákon plnit velmi podobným způsobem;

 na pomyslném žebříčku našich nadějí, našich proseb a naší víry nejvyšší místo nepatří - tak jako bylo u Ježíše - přímo tomuto Bohu Stvořiteli, ale podle naší křesťanské víry až jeho druhé Osobě. To znamená právě tomu Ježíšovi, který, opakujeme: sám své modlitby tak  jako každý jiný věřící  Žid soustřeďoval výhradně k jedinému Bohu. A stejně jako všichni ostatní židovští soukmenovci tohoto Boha vnímal jako svého otce a stejně jako oni se tak k němu obracel a mluvil tak o něm, jak ostatně čteme v evangeliích. Mimochodem: kdo z nás nikdy v nějaké vypjaté situaci neřekl „můj Bože!“ a to nejen v modlitbě? Nemodlíme se snad „Otče náš“, v jednotném čísle „Otče můj“? Prohlašujeme jsme se snad tím za Božího Syna? A v případě věřící ženy z toho snad vyplývá, že se takovým zvoláním či oslovením považuje a prohlašuje za Boží dceru, tedy už za další, čtvrtou Božskou osobu?

Ani v pořadí druhé místo v našich modlitbách, prosbách, nadějích a vlastně v celém našem křesťanském náboženském myšlení ve většině nepatří přímo Bohu, díky kterému existujeme. Zcela nepochybně toto místo patří Ježíšově židovské matce Marii, kolem níž se v křesťanství postupně vytvořil a obrovským způsobem rozšířil tzv. mariánský kult opírající se především v prostém lidovém prostředí o její mnohé nadpřirozené Boží dary, vlastnosti, schopnosti a zázračné děje kolem ní, a to právě proto, že jí uctíváme jako Matku tohoto Boha. Tento kult zcela jistě patří k vrcholu (ne-li přímo už na vrchol)  několika málo těch nejklíčovějších složek tvořících gró naší křesťanské zbožnosti. Například od středověku uznávané a později za křesťanské dogma prohlášené Neposkvrněné početí Panny Marie, dále  třeba panenské početí Ježíše nebo její až do smrti trvalé panenství po porodu, Mariino nanebevzetí, sestoupení Ducha, uznání za rodičku Boží, je Matkou církve, prostřednicí, v poslední době dokonce i spoluvykupitelkou, Nebeskou královnou, orodovnicí, pro některé z nás je dokonce další, už čtvrtou Božskou osobou, atd., atd. Je pro nás spolupracovnice Ježíše na naší spáse, nezranitelná satanem, ochránkyně křesťanů, přímluvkyní u svého Syna, vzorem církve, naší spásou a nadějí, a podobně a existují desítky, možná stovky dalších úžasných vlastností, které my křesťané dále Marii nově přisuzujeme.

Zvláštní kapitolou mariánského kultu jsou pak její mnohá zázračná zjevení – nejvíce jich bylo především v určitém období, zjevování podobným typům lidí a z podobného sociálního prostředí, a někdy i opakovaně v Marií zřejmě oblíbených destinacích. Nic ze zde jen namátkou a  příkladně  uvedeného víra Mariiných židovských soukmenovců nezná a tedy ani neuznává, protože nic podobného ani není uvedeno v Božím Zákoně. Například některé židovské náboženské autority, které se zúčastnily středověkých disputací s křesťany mimo jiné často na obranu svého učení argumentovaly v tom smyslu, že pokud by jejich žena Mirjam byla matkou živého Boha, pak by musel být jejich Bůh také i smrtelnýne tedy věčný Stvořitel, který existoval vždy, to znamená i před tím, než stvořil svět. Takovou interpretaci však hned na začátku svého smluvního vztahu se židovským národem  rázně zavrhl právě sám Bůh.To je další, opět zcela nepřekonatelný rozdíl mezi judaismem a křesťanstvím.

Teprve třetí příčka naší „ankety“ o  tom, ke komu se my křesťané modlíme, koho prosíme, komu důvěřujeme, koho se snad bojíme i koho milujeme, patří - podle našich takřka už celoživotních zkušeností s našimi křesťanskými spolubratry  i s křesťanstvím samotným - Stvořiteli světa, i vesmíru, Bohu. Zapravdu nám jistě dá třeba i jen velmi pasivní křesťan, občasný návštěvník bohoslužby. Jméno Ježíše Krista, naší vírou chápaného jako Syn všemocného a neviditelného, tedy nehmotného, neživého, ale existujícího Stvořitele, se během mše svaté naprosto zaručeně uvádí (také i v závislosti na kazateli) x-násobně častěji, než je zmiňován ten, bez něhož by nebylo naprosto nic. Nebyl by ani Ježíš, ani jeho matka, neexistovalo by skutečně NIC. A přesto Mu - ačkoli výhradně Jeho sami vyznávali - patří jen až další příčky na žebříčku cílů našeho uctívání a našich modliteb až za právě jmenovanými. Další podstatný rozdíl mezi původním židovským, Kristem praktikovaným monoteismem a našim křesťanstvím. Židé tak, jak jim přikázal Bůh Stvořitel především slouží, uctívají, vyznávají, důvěřují, milují i bojí se právě jen tohoto Boha, ničeho a nikoho jiného. Výhradně tak zcela samozřejmě praktikoval svoji náboženskou víru i  velký syn tohoto národa Jošua, jehož osoba je už na prvním místě našeho teologického zájmu i vyznání.

Nakonec jen zlomek z nás vyznává, zabývá se, modlí, prosí, očekává pomoc a podobně od - Ducha svatého, kterého my křesťané sice vnímáme jako další, tedy třetí Božskou osobu, přesto je nepochybně až na úplném konci našeho zájmu.  Snad s námi budete souhlasit, že pokud vůbec za přijatá dobrodiní děkujeme, naše případné díky jsou nejvíce adresovány právě Ježíši Kristu (maximálně ještě jako Božímu Synovi). A také  stále a stále tvrdíme: Věř v Ježíše Krista a přijdeš do nebe! Opakujeme:  Věř v Ježíše Krista, neříkáme tedy věř v to, v co věřil Ježíšnebo uč se to, co učil JežíšParadoxně jeho vlastní židovská víra o žádné konkrétní odměně za dodržování Božího příkazu nehovořila, my křesťané si však odměnu za naši víru nárokujeme, a takřka vynucujeme, v lepších případech na ní alespoň v duchu často a rádi myslíme a počítáme s ní jako se zaslouženou a nezpochybnitelnou samozřejmostí - často už jen za to, že chodíme do kostela. A právě v této naší - naprosto falešné - jistotě osobně vidíme jednu z příčin mnoha chyb a morálních úpadků církve v dobách minulých i dnešních, o kterých naštěstí poměrně nezřídka hovoří - a nejen hovoří papež František. Mnozí církevní autoři nám vykreslují krásy nebe, které v Krista věřící křesťanská obec čeká tak barvitě a s takovou jistotou, jako by už tam sami  za svého života alespoň nahlédli. Z nám nejbližších velikánů církevního písemnictví uvádíme jako zvlášť výrazný příklad takových líčení především svatého Augustina (např. De civitate Dei a další, některé  promluvy, kázání a pod).

A ještě doplníme přesvědčení našich předků ve víře nepřímo reagující na jeden výrok z Pavlových dopisů.: (Žid) Ježíš už jen pouze svojí existencí prý Boží Zákon nahradil. Čím ho ale podle autora nahradil, jestliže Kristus sám tento Zákon jediného židovského Boha až do své smrti zachovával, ovšem není jasné ani nám křesťanům, natož pak Kristovým židovským soukmenovcům... Pokud totiž  někdo něco nahradí, logicky to, co nahradil už neužívá – v opačném případě by „to“ samozřejmě nenahradil, ale maximálně se na další existenci toho něčeho spolupodílel. Pavel ale píše o nahrazení; užívá tedy slovo, které by si sám Ježíš – na rozdíl od tohoto apoštola - v souvislosti s nedotknutelným Božím Zákonem nikdy nedovolil ani ve snu vyslovit. Musíme si však  uvědomit, že Ježíš zůstal své židovské víře věrný až do své tragické smrti, na rozdíl od Pavla, který od ní po svém vidění odpadl.

 

 I Židé mají svaté a slovo svatost v mnoha obměnách je v náboženském judaismu dokonce velmi frekventované a existuje v mnoha obměnách. Ovšem Židé se ke svatým nemodlí, ani je samozřejmě nijak neuctívají - k tomu mají jen jediný objekt; Stvořitele světa. V naší církvi se v této souvislosti  už od II. Vatikánského koncilu řeší poměrně velký problém, a to v současné době už zcela neúnosné množství osob, které církev, resp. její členové považují za světce. Tedy ty, které pro nás mají být svým vlastním životem příkladné a následováníhodné postavy církevní minulosti. Problémů je v tomto ohledu víc, především jde o to, že při důkladném zkoumání - při využití nejmodernějších informačních zdrojů - často vychází najevo nejen to, že mnozí už uznaní svatí, nebo ti nově nominovaní na tento titul si ho svým skutečným životem vlastně nezaslouží. Hrozí nebezpečí, že vyznavači svatosti a příkladného života dotyčné osoby by se jím mohli inspirovat ke kopírování takového života nebo jednání zcela nežádoucím směrem.

To, že naše církev určitou osobu prohlásí za svatou a tedy příkladně následováníhodnou, vůbec  nemusí  znamenat, že toto rozhodnutí kopíruje Boží vůli a Jeho náhled na takovou osobu, tedy že je to Jeho vůle. Další problém, který církevní autority řeší je, že se nejširší církevní obec ve světě – a to enormním způsobem především v rozvojových zemích -  svými modlitbami stále více upírá právě přímo ke svatým, ne jako k případným přímluvcům a opomíjejí toho, kdo jediný může jejich prosby skutečně slyšet a možná i splnit, tedy Boha, Stvořitele vší existence. Ježíšův judaismus je také i těchto problémů svým direktivním zaměřením výhradně na Boží Zákon ušetřen.

 Ježíš, kterého od jeho pokřtění vnímáme jako pomazaného krále, tedy Krista, sice v našich myslích má pevné místo především jako náš Pán a Spasitel, ale jsme vůbec schopni odpovědět na otázku, kdo a co vše konkrétně se podle nás skrývá za  těmito - především v dnešní době - nepříliš jasnými pojmy? Víme skutečně kdo byl, co učil, jak žil, kdo ho učil, co dělal, jaké měl sám problémy, jaký měl skutečný vztah ke své rodině, jaké měl dětství atp. tento námi vzývaný Pán a Spasitel? Jestliže věříme v Ježíšovu osobu, známe opravdu i  jeho (židovskou) víru, nebo o ní máme zase jen povrchně abstraktní představy? Pokud - a tom nepochybujme - byl středem Ježíšovy víry Zákon, který Bůh předal židovskému národu, proč se ho nesnažíme napodobit a nepokoušíme se pochopit alespoň něco z toho, co z tohoto Zákona pochopil on?

Zákon stvořil Bůh pro nás lidi, ne pro sebe. Jeho důkladné studium na rozdíl od judaismu bohužel mezi naše hlavní priority nepatří. Měl by Ježíš jako nepochybně příkladně zbožný rabi a výjimečný židovský učitel, větší radost z toho, co vše sám své židovské posluchače o Bohu a Jeho vůli naučil, a co vše z toho pak dál předali dalším generacím, nebo z toho, s jakým zalíbením na jeho nejrůznější vyobrazení hledíme, co všechno od něho požadujeme a jaké dary a milosti očekáváme, za což si od něho ještě navíc nárokujeme domněle zaslouženou odměnu v nebi? Skutečně víme dobře proč a co učil a s jakým úmyslem?

 

 

 

 

 

 pokračování

 

 

 

 

 

 

M. Č.