Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XII. část

im.-jud..jpg

  
 
 
Izrael je můj prvorozený syn

 

 

 

 

 

pokračování

 

 

 

                                 K závěrečným slovům minulého zamyšlení jen připomínáme, co v této souvislosti řekl sám Ježíš Kristus, hlava naší církve: „Je  snadnější, aby pominuly nebe a země, než aby padla jedna čárka Zákona.“   Podobně mimo jiné i apoštol Pavel, kterého osobně považujeme za faktického zakladatele našeho náboženství uvádí, že: „Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré.“ A ještě třeba prorok Daniel, který s hrůzou spatřuje, co se jednou skutečně stane: „ Bude se snažit změnit doby a Zákon.“

Jan jak víme, svého bratrance Ježíše v Jordánu pokřtil naprosto stejným způsobem a na stejný úmysl, jako křtil ostatní příchozí židovské kajícníky. (Je samozřejmé, že tito Židé nekřtili způsobem, jakým známe my, tedy „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“!) To znamená polití vodou na znamení pokání za své dosavadní hříchy a jejich symbolické omytí a zároveň touhy po zásadní, radikální změně dosavadního života před očekávaným Mesiášovým příchodem. Následně - přestože se o tom v naší církvi nemluví a zřejmě ani neexistuje takové vyobrazení -  Ježíš sám odešel křtít další zbožné židovské zájemce o tuto změnu života a hlásat jim a vysvětlovat slova Zákona, a zároveň se snažil o vytvoření určité trvalé, pomocné skupiny svých příznivců, pozdějších učedníků. Některé historické a další prameny dokládají, že v té době zdaleka nebyli Jan a jeho příbuzný jedinými náboženskými aktivisty, kteří v Izraeli v té i jiné době promlouvali k lidem, omývali je různými způsoby jako symbolickou očistu od dosavadních  hříchů, léčili, konali zázraky a dalšími způsoby veřejně působili.

K tomu nebyla zapotřebí žádná zvláštní kvalifikace, ani nebylo nutné splňovat  nějaké požadavky. Stačila velmi dobrá znalost Zákona, což je pro každého věřícího Žida (bohužel většinou na rozdíl od nás křesťanů) naprostou samozřejmostí, trocha charismatu a s tím související rétorická schopnost. V některých nalezených dobových dokumentech se hovoří dokonce až o desítkách takových putujících kazatelů, v době očekávání Mesiáše působících v zemi Izrael. Jeden dějepisec uvádí, že jen v samotném Jeruzalémě jich v těsném okolí Chrámu s různými kazatelskými úspěchy působilo nejméně šest, ale spíše ještě více takových postav. Tří nejdůležitějších náboženských židovských svátků, tedy Pesach, Šavuot a Sukot, se samozřejmě stejně jako všichni ostatní židovští věřící povinně a každoročně zúčastňoval i Ježíš – nejprve se svojí rodinou, v dospělosti pak ve skupině příbuzných, přátel a dalších poutníků. Slavné obřady, které tyto svátky provázely, celý obrovský Chrám i Jeruzalém velmi dobře znal, a stejně tak mu nečinilo žádné potíže pohybovat se mezi mnoha tisíci poutníky, kteří stejně jako on přijeli z celého Izraele splnit svojí náboženskou povinnost.

Na rozdíl od toho, co později o Ježíšovi začala učit naše církev, je podle historiků zřejmě mnohem reálnější představa, že jeho zřejmě jen rok trvající (evangelista Jan však uvádí 3 a půl letá) veřejná kazatelská aktivita se zařadila mezi řadu jí podobných a právě probíhajících, a v podstatě ničím nebyla až natolik mimořádná, aby vyvolávala větší pozornost nebo snad přímo pozdvižení v jeho vlastním národě. V Izraeli tedy rozhodně nešlo o nic nového; všelijakých cestujících kazatelů a nejrůznějších putujících náboženských aktivistů stejně jako i dokonce „spasitelů“ existovalo v každé době bezpočet, a jejich aktivity podle některých dobových záznamů u přítomných lidí nevyvolávaly žádný mimořádný zájem nebo spontánní či bouřlivé reakce. I z tohoto důvodu byla Ježíšovo některá vystoupení brána židovskými soukmenovci přinejmenším skepticky, častěji však rezolutně odmítavě. To především tehdy, kdy začal používat věty typu: „Zákon uvádí, ale já vám říkám...“ a podobné. Dokonce ani jeho veřejně prováděné léčení a zázraky, podle nás potvrzující jeho Božské Synovství, sice u většiny přítomných Židů vyvolávaly velký údiv a pochopitelně i projevy nespoutané radosti a velebení Boha, avšak nikoho z přítomných svědků, ani z právě uzdravených by nenapadlo za těmito skutky vidět něco víc, než projev Stvořitelovy vůle a velké, „vymodlené“ milosti. Uzdravování nemocných, zázračná vyléčení a dokonce skutečná zmrtvýchvstání zemřelých prováděná nejrůznějšími léčiteli a mágy před mnoha svědky na veřejnosti prováděné často až pouťovým způsobem na náměstích a jiných veřejných prostranstvích samozřejmě v žádném případě nebyla otázka jen židovského národa, ani jen počátku našeho letopočtu. O některých vlastních zkušenostech s různými údajnými zázraky a uzdraveními severní Africe pátého století se například zmiňuje sám náš velký Otec a Učitel církve svatý Augustin ve XXII. knize De civitate Dei – O Boží obci a tomuto tématu jsme před několika lety věnovali následující úvahu: 

http://www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/dalsi-tematicke-prace/svaty-augustin-a-zazraky.html

Motiv a hlavní téma Ježíšovy veřejné kampaně bylo velmi podobné, s jakým působili i ostatní náboženští aktivisté, tedy obnova zbožnosti, vlastní výklad pasáží ze Zákona,  a výzvy k pokání před očekávaným příchodem Mesiáše, mimořádného člověka ze židovského národa, ne Boha(!). Určitá část židovských věřících dokonce očekávala (a i dnes očekává) že Mesiáši přijdou dva najednou; jeden z Davidova rodu a jeden kohen (kněz), člen kmene Lévi a Áronův potomek. Nikoho ze židovského národa by tedy v žádném případě nikdy nenapadlo, že Mesiáš by měl být jejich neviditelný a nehmotný Bůh Stvořitel, se kterým na Sinaji uzavřeli smlouvu - taková představa je naprosto vyloučena. A tvoří zásadní rozdíl mezi vírou tohoto jediným Bohem vyvoleného národa, a po téměř dvou tisících letech z ní vyšlou vírou nás křesťanů věřících ve stejného Boha, se kterým Židé uzavřeli Smlouvu a od kterého přijali Desatero a celý Zákon.

Vzhledem k naší křesťanské víře v Ježíšovo Božství na nás působí velmi rozpačitě skutečnost, jak málo toho víme od evangelistů, případně i z jiných dobových zdrojů o jeho dětství a dospívání jako bohočlověka. (pozn.: Může podle nás vrcholně dokonalý všemohoucí Bůh Stvořitel vší existence ještě nějak „dospívat?“. K čemu, do jaké podoby dospívat může Bůh? Může se dokonalý Stvořitel - podle nás - snad ještě „zdokonalovat“? Ku obrazu koho? Svého vlastního?) S ohledem na to, co se z Nového Zákona dozvídáme o okolnostech jeho početí a zrození jako židovským národem očekávaného Mesiáše, a námi křesťany navíc chápaného jako Boha a zároveň Syna Boha Stvořitele veškeré existence (v našem křesťanském chápání je tedy Ježíš spolustvořitelem či přímo sám Stvořitelem světa i vesmíru), vždy vyvolávalo takřka mlčení evangelistů o jeho životě až do veřejného působení nekonečné množství nejrůznějších spekulací. Jaký důvod by měl židovský národ k  nezájmu, k ignoraci a odmítnutí svého soukmenovce Ježíše, pokud by o něm bylo známo, že je to opravdu Mesiáš; na kterého tento národ s nesmírnou nadějí v té době čekal už velmi dlouhou řadu století? V případě, že by si byl tento národ plně vědom toho, že se do jejich středu narodil podle naší víry dokonce přímo Bůh Syn Stvořitel (který se tam ale podle toho samého Boha nikdy narodit neměl), tedy vlastně ten, se kterým Židé uzavřeli na Sinaji smlouvu o poslušnosti, mimo jiné i o tom, že budou mít a uctívat jenom jednoho Boha? Skutečně by se tento národ choval tak, jak se k Ježíšovi choval přes tři desetiletí, tedy v podstatě nijak? Nebo možná vzhledem ke svým předchozím širokým zkušenostem s nejrůznějšími kazateli, kteří zároveň konali na veřejnosti různé divy a mnozí i na místě léčili, se k němu chovali s jistou shovívavostí, ale v žádném případě ne jako k  jejich slíbenému židovskému Mesiášovi.  Z některých nejstarších dostupných záznamů vyplývá, že Ježíše znalo, bylo jím nějak zaujato, nebo o něm alespoň z doslechu vědělo údajně jen velmi malé procento izraelského národa, na základě jednoho rozboru se uvádí údaj přibližně čtyř procent obyvatelstva. Ze židovského pohledu byl prý jejich tragicky zemřelý soukmenovec svými nestandardními náboženskými názory a chováním zajímavý, charismatický člověk, ovšem jen jeden z mnoha jiných podobných nestandardních postav.

O apoštolovi Pavlovi, jako - podle nás - faktickém zakladatelovi našeho křesťanství raději nemluvě; od něho se o dětství, dospívání a vůbec o soukromém životě Ježíše nedozvíme vlastně vůbec nic. Nic o něm totiž ve skutečnosti nevěděl, Ježíše neviděl a neznal a proto ho nikdy nemůže jmenovat v souvislosti s jeho pozemským životem. Ovšem my stejně tak nevíme takřka nic ani o dětství a dospívání Pavla! Zvláštní je na tom fakt, že ještě jako Šavel patřil k nesmírně horlivým a podle jeho vlastních slov údajně i nábožensky velmi kvalitně vzdělaným Židům, kteří toužebně očekávali příchod svého židovského Mesiáše do svého židovského národa. (Podle něho samého údajně studoval v Jeruzalémě u velkého židovského učence Rabana Gamaliela, což však mnohé náboženské autority zpochybňují, či přímo odmítají. Pavel jako rodilý Řek totiž hovořil a své dopisy psal řecky, z čehož prý plyne, že neovládal hebrejštinu. A to je u studenta, kterého měl učit naprosto mimořádný učenec Gamaliel, zcela naprosto nemyslitelné.) Ježíšovi by přitom mohl Pavel velmi dobře rozumět, protože byli přibližně stejně staří a oba jako horlivě praktikující Židé měli mít vlastně i stejné teologické přesvědčení a zájmy. Přesto se za Ježíšem nikdy nevydal, aby ho vyslechl, pozoroval, diskutoval s ním o jeho činnosti jako ostatní a podobně. S klidným svědomím můžeme uvést, že až do svého snového spatření a následného obrácení ho Ježíš nezajímal. Naopak velmi se zajímal o ty, kteří v jeho mesiášství uvěřili; tyto heretiky, resp. jejich církev jak sám uvádí: „...se snažil vyhubit“.

Ještě jedna zajímavost. Pavel nikdy nevyjasnil  svoji záhadnou cestu kamsi do Arábie, kterou z zřejmě z neodkladných, ale z veřejnosti navždy utajených důvodů uskutečnil takřka vzápětí po svém vidění Krista a kde pak dlouho přebýval. Spekulacemi obestřená je stejně tak jeho pozdější nespecifikovaná činnost v Damašku po návratu. Tam "působí" zřejmě tři roky - opět neznámým způsobem (u koho, proč, s kým se tam stýkal, učil se něco, nebo připravoval se snad u někoho na svoji pozdější apoštolskou misi?). Teprve za tyto dlouhé tři roky (!)  odjíždí do Jeruzaléma, aby se vůbec poprvé osobně seznámil alespoň s někým z přímých svědků Ježíšova života.  Tedy snaží se nakontaktovat alespoň některé jeho učedníky, ti se k němu však  staví  kvůli jeho nepřátelské minulosti a jeho nyní naopak nesmírně euforickému zaujetí Kristem velmi opatrně, rezervovaně a nedůvěřivě, a v mnoha případech i jasně odmítavě. Jemu to však zdá se vůbec nevadí, naopak se sám začne považovat za Ježíšova přímého učedníka jako náhrada za Jidáše a nárokuje si pro sebe odpovídající chování ostatních skutečných učedníků, včetně Ježíšových rodných bratrů.

Pokud  by Pavel už v Arábii, a zvláště pak v Damašku  začal veřejně působit ve prospěch jemu zjeveného Ježíše a jeho učení, proč se o tom vůbec nezmiňuje?  Co a proč tají? Ohrozil by tím například smysl svého pozdější působení? Vždyť Pavel jinak velmi rád hovořil a ve svých dopisech vypočítával, co vše pro Krista vykonal a uvádí tam dopodrobna i každou ránu a všechna příkoří, které utrpěl hlavně během svých neúspěšných evangelizačních misí u Židů a poté i u mnoha maloasijských pohanů... V listu Galaťanům o těchto tajemných letech pouze píše: „Odešel jsem do Arábie a pak se vrátil do Damašku“. (Gal 1, 17) To je vše. Mezi Arábií a Damaškem ovšem uplynulo několik let, a o těch nezvykle zarytě mlčí a tím jen vyvolává nejrůznější spekulace a domněnky. Teprve po tomto velmi podivném období se rozjel do Jeruzaléma, aby tam našel skutečné Ježíšovo učedníky a seznámil se s některými z nich. Do té doby žádného z nich nespatřil.

Ježíšovo zmrtvýchvstání a především následná výzva z jeho zjevení „Jděte do celého světa a kažte evangelium každému stvoření“ později odstartovala u mnoha horlivých křesťanů tendenci kázat evangelia nevěřícím a jinověrcům za každou cenu. (Pozn: Evangelia jsou v několika bodech bezpochyby ovlivněná původní Pavlovou teologii s jeho některými řecko-římskými mytologickými a rituálními prvky, jelikož byl řecký Žid s římským občanstvím a s touto mytologií se setkával od malička. V této souvislosti jako příklad uveďme: Pavel říká, že ve svém pouštním vidění přijal od Ježíše /mimo zřejmě celé naší křesťanské teologie/ jeho slova při poslední večeři, která tvoří střed každé naší bohoslužby při tzv. „Proměňování“ /1. Kor 11, 23-25/. Je jen náhoda, že kupříkladu určité egyptské, ale právě i některé řecko-římské popisy magických rituálů hovoří v různých variantách o pohárech vína, které představují krev – a naopak, nad kterými se s různými úmysly pronášely rozličné zaklínací  formule?)

Od zmíněné tendence kázat evangelia nevěřícím  za každou cenu byl pak už jen malý krůček k zášti a nepřátelským postojům proti všem, kteří onu zvěst o již v podstatě utajeně uskutečněném příchodu Spasitele světa, Izraelem toužebně očekávaného Mesiáše, spolu s líčením života a mimořádných skutků jejich Ježíše z mnoha důvodů přijmout odmítali. Tři evangelisté vyjma Marka nám podávají zprávu o spatření či zjevení vzkříšeného Ježíše, který na své nejbližší shůry apeluje uvedenými slovy o kázání evangelia celému světu. (U Lukáše se ale přímo o této konkrétní výzvě ke kázání evangelia celému světu v této podobě nehovoří.) Marek se kupodivu podle nejstarších, tedy původních rukopisů svého evangelia o zmrtvýchvstání Krista Ježíše skutečně nezmiňuje ani slovem a končí ho šestnáctou kapitolou, osmým veršem, který končí slovy: „A nikomu nic neřekly, protože se bály“. Řeč je o Salome a Marii, které hned prvního dne po židovském šabatu ukřižovaného Ježíše v hrobě nenašly. Uvedená věta původně ukončovala celé Markovo evangelium, ovšem jak víme, naše křesťanství je založeno právě především na Ježíšově zmrtvýchvstání a jeho následnými zjeveními svým blízkým. Nesmírně znepokojující fakt, který mohl mít na naší víru až osudový vliv, totiž že jedno evangelium tuto pro nás křesťany naprosto zásadní, klíčovou událost vůbec nezmiňuje, se našim křesťanským předchůdcům podařilo velmi originálně vyřešit, ovšem jak Židé podotýkají, ne dříve, nežli po více než třech stoletích.

Zbožní opisovatelé Markova evangelia (které bylo původně nesmírně důležité a inspirativní pro ostatní evangelisty) se rozhodli z této situace vyjít sice ne až tak originálním, přesto radikálním, pro zachování víry ale z jejich pohledu záchranným řešením. Jednoduše onu chybějící, pro nás velmi zásadní část jeho textu sami dopsali. A tak se připsáním veršů 9 – 20 do 16. kapitoly do jeho původního evangelia zrodilo po třech staletích evangelium inovované, potřebám naší církve nyní již vyhovující. Ježíš tedy nakonec i v tomto evangeliu vstal z mrtvých. Technicky v tomto pozdním dodatku šlo o jakýsi komprimát skládající se z různých zmínek od zbylých třech evangelistů o Kristově spatření, ovšem stylem řečtiny se zjevně lišícím od způsobu projevu zbytku evangelia. Někteří učenci raného křesťanství, jakým byl například Órigenes ze 3. stol., ze kterého kupříkladu čerpal i náš Augustin a mnozí další, tento nový dodatek Markova evangelia samozřejmě ještě neznali, ale nezdá se, že by je tento nedostatek znepokojoval. Jednoduše akceptoval, že u Marka k zmrtýchvstání nedošlo a víc se tím problémem nezabýval. Například velmi učený Jeroným, Augustinův současník a také jeho častý oponent, už tento zcela nový doplněk zná, ovšem neodváží se ho pro svoji nepůvodnost jakkoli posuzovat či ho snad jako jen dodatek neznámých autorů do původního evangelia posuzovat. Aby si však nadále zachoval svojí nepochybně vysokou hodnotu nepochybně významného učence a teologa, v souvislosti s Markovým evangeliem několikrát uvádí, že v jemu známých řeckých rukopisech tohoto evangelia téměř vždy část 9 -20 chybí (!).

Snad většina z nás již dnes chápe, že za vším základním a prioritním z našeho novozákonního náboženství pokaždé nalezneme práci, úsilí či zásadní vliv jeho architekta a hlavního stavitele apoštola Pavla. To se samozřejmě týká i vlivu, který měl na pozdější autory novozákonních evangelií. Mezi pouhými sedmi dopisy, o které se opírá naše náboženství a které Pavel skutečně napsal (ostatní jsou pozdější falza), jak víme figurují jeho dva dopisy nedávným konvertitům do Korintu. První z roku 54 uvádí, že jeho autor nejprve převzal a poté dál předal tradici o Ježíšově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání. Pavel, aniž poukazuje na zdroje svého tvrzení poukazuje, že se Ježíš po svém zmrtvýchvstání nejprve zjevil Petrovi, poté „všem učedníkům“ (z jakého důvodu by ale právě Ježíšovi učedníci a údajní přímí svědkové o tomto historicky zcela ojedinělém, naprosto šokujícím a převratném zjevení svého ukřižovaného Mistra neučinili žádné záznamy a nikomu o tom nepodali žádné relevantní svědectví?), dále Jakubovi - jako svému rodnému bratrovi, všem tzv. dalším (proč alespoň tito tzv. další o svém naprosto ohromujícím zážitku zcela nic nenapsali?), apoštolům (platí zde stejná otázka) a jako poslednímu se podle listu Ježíš „ukázal“ právě Pavlovi. O tom, co míní tímto „ukázáním“, není pochyb. Jedná se o zcela klíčový bod zrodu našeho náboženství, Palovo „obrácení na víru“ zmrtvýchvstalým Ježíšem na poušti blízko Damašku nejspíše v roce 36. „Ukázání se“ Pavlovi Ježíšem ve zjevení, snovém vytržení, včetně údajného ústního předání kompletní nové teologie, byly základními podněty, které Pavel zřejmě pochopil jako pokyn Zmrtvýchvstalého k založení nového náboženství. Můžeme jen spekulovat, proč nikdo z té dlouhé řady zázračným Kristovým zjevením obdarovaných židovských přátel nezaložilo nové náboženství. To učinil právě až Pavel, který s ním však - na rozdíl od ostatních jmenovaných - neměl naprosto žádné osobní zkušenosti.

Není zapotřebí dlouze hloubat nad skutečností, že autoři našich čtyř evangelií o životě a působnosti Ježíše byli logicky vybráni z velkého množství jiných existujících evangelií (prameny hovoří o počtu kolem dvou set dalších tehdy existujících zpráv a zmínek ze židovského prostředí) především proto, že jejich texty nejlépe vyhovovaly záměru církve. A to bez ohledu na to, že v nich mohl o Ježíšovi chybět třeba i nesmírně důležitý fakt, převratný poznatek, situace a podobně, o kterých se mohli s velkým důrazem kvůli jejich významu zmiňovat právě autoři jiných, do kánonu nezařazených evangelií. Několik takových zpráv se nám naštěstí zachovalo, takže vylíčení Ježíšova života a některých jeho skutků také i od jiných, do kánonu nezařazených autorů může i překvapivě obohatit naše dosavadní vědomosti čerpané právě z Písma.

Když Ježíš v Matoušovi 5, 17 uvedl, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, jakoby tak chtěl podle tohoto evangelisty zřejmě naznačit nejen že má tu moc Boží Zákon zrušit, ale dokonce že všechny předcházející generace učenců jeho židovského národa Boží Zákon učili méně dokonale, než nyní přítomní posluchači uslyší. Museli být nejen velmi překvapeni, ale především z první poloviny věty nesmírně pohoršeni a jsme přesvědčeni, že mnozí horliví posluchači už okolo sebe hledali kameny, aby tak autora tak neuvěřitelně rouhavých slov ztrestali podle platného židovského zákona. Kdo je tento nevlastní tesařův syn odněkud z Galileje, který si dovolí říci nahlas před ostatními nesmírně rouhavou myšlenku o tom, že by snad vůbec kdokoli z lidí mohl Bohem ustanovený Zákon, základ a smysl života židovského národa zrušit? Dokážeme si živě představit ten zmatek, pobouření i křik zbožných přítomných, který po těchto slovech nastal?  Vždyť od něho posluchači očekávali jen další tradiční způsob výkladu, možná doplněný novými pohledy a zajímavými názory tak, jak byli až dosud zvyklí od svých rabínů, a dalších vzdělaných vykladačů Božího Písma, někdy snad dokonce i od různých potulných kazatelů a náboženských aktivistů. Když se podle našich představ nakonec vzrušená bouře, křik a nevole přítomných zřejmě částečně utišila, a část nejvíce pobouřených posluchačů možná dokonce z místa i znechuceně s reptáním odešla, zřejmě teprve pak Ježíš ke svým slovům doplnil druhou část původně zamýšleného oznámení, tedy že přišel Zákon naplnit. Tímto smírným dokončením svého prohlášení se situace podle našich představ mohla uklidnit a Ježíš mohl zbylým posluchačům pokračovat ve výkladu.

Je někde v původních textech Písma zaznamenaná situace, kdy by ho jeho matka, bratři, učedníci, nebo posluchači nazvali Mesiášem, nebo dokonce Bohem? Dozvíme se spíše opak. Ježíš si minimálně od začátku své mise, ale kvůli svým názorům zřejmě ještě dřív se svojí matkou i s některými bratry prostě nerozuměl. Kdo čte Nový Zákon pozorně, dá nám nepochybně za pravdu. Konečně některé Ježíšovy výroky v této souvislosti hovoří jasně a nutno říci, že alespoň pro nás překvapivě tvrdě.

Pokud hovoříme o evangelistech, resp. o dílech sepsanými pod jejich jmény, je dobré si připomenout alespoň několik nejzásadnějších skutečností, které dnes sama naše církev připouští a uznává. Autoři evangelií, které byly po dlouhých dohadech z ostatních asi dvou stovek jiných záznamů nakonec kanonizovány, vycházeli z různých ústně předávaných informací, dále z pramenu sbírky Ježíšových výroků, kterému se říká Q (Quelle – pramen) a navíc z velké části opisovali jeden od druhého. Hlavním zdrojem informací o Ježíšovi byly však pro všechny evangelisty listy svatého Pavla, které začal psát konvertitům ke křesťanství hlavně v Malé Asii přibližně v polovině prvního století. Opakujeme, že nebyl apoštol a přestože měl k tomu mnoho příležitostí, Ježíše nikdy neviděl a neslyšel, a až do svého snového vidění nanebevzatého Ježíše na poušti u Damašku naopak nesmírně tvrdě jeho sympatizanty a následovníky pronásledoval. Jak jsme již uvedli, přestože nebyl svědek Ježíšova života, ani jeho veřejného působení, na sedmi dopisech, které skutečně napsal, a na výsledcích jeho horečné misijní aktivity vzniklo naše náboženství.

Evangelista Marek ve skutečnosti také nebyl Ježíšův učedník, jak jsme se už dříve několikrát zmiňovali. A stejně jako Pavel, ani Marek Ježíše nikdy neviděl a neslyšel, a vše co o Ježíšovi napsal, zase slyšel z vyprávění, nebo četl od apoštola Petra a z různých zmínek. Pramen zvaný Q neznal. Svojí zvěst o Spasitelově příchodu začal psát dokonce až přibližně čtyřicet (!) roků po jeho ukřižování.  Silnou inspiraci Pavlem a právě Markem pak už nalezneme i u ostatních evangelistů, Matouš dokonce fakticky opsal více než polovinu Markova textu! Odpověď na logickou otázku, proč se začaly zápisy o Ježíšovi a jeho působení sepisovat až několik desítek po jeho tragické smrti a ne hned za jeho života, jestliže právě podle těchto evangelistů a ještě před nimi podle Pavla byl Ježíš už za svého života považován za generacemi toužebně očekávaného židovského Mesiáše, pomazaného krále - Krista a dokonce i za samotného Boha Syna, se nabízí sama. Prorokovaný Mesiáš židovského národa měl nastolit mír (což se jak víme za Ježíše nestalo, navíc sám o sobě podle evangelistů prohlásil, že přišel dělat pravý opak a k tomu dokonce i rozeštvat židovské rodiny proti sobě!). Například Matouš o Ježíšovi, jako pomazaném Kristu Spasiteli a Božím Synovi v kap. 10, 34-39 uvádí tato jeho slova: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ Jsou toto slova bohočlověka, Spasitele, který až k smrti miluje svůj lid?, ptali se Židé.

A ještě později cituje milujícího Boha - Mesiáše Lukáš ve 14, 26 : „Jestliže někdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, ano, a dokonce svou vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“ Měli podle nás zbožní Židé, kteří si nesmírně zakládají na početné rodině, žijící spolu láskyplně a oddaně ve víře v jednoho Boha, vnímat uvedené úryvky až despoticky krutých vyjádření, jako slova toho, koho celý národ tehdy už druhé tisíciletí toužebně očekával, tedy svého Mesiáše? Měli se snad na základě tohoto brutálního, vůli Boha zcela odporujícího vyjádření svého židovského soukmenovce přestat chovat podle příkazu Stvořitelova Desatera: „Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh? O Lukášovi si jen připomeňme, že „jeho“ evangelium (tedy evangelium uváděné pod jeho jménem) vzniklo asi 60 roků po Ježíšově ukřižování a jednoznačně čerpalo stejně jako Matoušovo z Markova a z již zmíněné sbírky logií Q. Autor tohoto evangelia byl dějepisec, který stejně jako Pavel nikdy Ježíše neviděl ani neslyšel.

Vzhledem k tomu, co jsme si již výše řekli, a co vše zmíněná podstatná interpolace „Jděte do celého světa a kažte evangelium každému stvoření“ do Markova evangelia později zažehla vůči všem, kdo nepřijali naše učení, tedy vůči Ježíšovým židovským soukmenovcům, osobně pokládáme tuto zdánlivě nevinnou větu za jednu ze základních příčin vzniku a rozvoje našeho nezpochybnitelného křesťanského antisemitismu, který dnes už konečně dokážeme přiznat.

 

 

 

pokračování

 

 

 

M. Č.