Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha VII. část

sea-of-galilee.jpg

 

 

Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ani i svoji duši, nemůže být mým učedníkem.

 

                                      Kdo je má matka a moji bratři?

 

 

pokračování

 

 

 

 

                                            Ve čtvrté Mojžíšově knize mimo jiné také nalezneme příběh, který patří k velmi podivuhodným, a přestože s hlavním tématem našich úvah zdánlivě nemá mnoho společného, může nám pomoci některé náboženské postoje Židů pochopit. Jde o příběh věštce (neztotožňovat s významem slova prorok)  Bileáma, který dokázal se skutečnými a nedozírnými následky proklít jednotlivce i celý národ. Přestože je v celé Tóře statut věštce silně zavrhován a odsuzován, v dějinách Ježíšova židovského národa a později u vykladačů Tóry má  tento tak mimořádný význam, že se stal jejich součástí. O Bileámovi se ovšem dočteme dokonce i ve třech knihách našeho Nového Zákona (2.P 2, 15; Ju 1, 11; a Zj 2, 14), a to pro nás křesťany znamená mimořádnou záruku autenticity příběhu, který je  podle výsledků detailních rozborů a mnoha výkladů různých učenců pro křesťanskou teologii spíše znepokojivý. Pro tématické zaměření těchto úvah má poznání jeho příběhu velký význam z toho důvodu, že kdo bude chtít, může pochopit nejen názor tohoto národa na jejich velkého syna Ježíše, ale i  další důvody Židů k jeho odmítnutí jako Boha Mesiáše. O důvodech, proč  my křesťané věříme v pravý opak, se zabývat nebudeme, neboť bychom jen stále opakovali už vše dávno napsané a řečené.

Pátá Mojžíšova kniha se uzavírá konstatováním, že „Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář“. Někteří židovští učenci však uvádějí, že u jiných národů povstal, a myslí tím právě pozoruhodného věštce Bileáma. Samozřejmě, že jim nejde o srovnání podle významu a úrovně těchto dvou nepochybných zákonodárných postav světové historie, ale o srovnání podle jejich funkce. Bileáma rozhodně nepovažují za proroka, avšak nepopírají jeho určitou podivuhodnou, přestože Bohem striktně vymezenou moc. Konečně i jeho zákonodárství v pravém smyslu slova se ve skutečnosti s Mojžíšovým nedá vůbec přirovnat, ovšem na druhou stranu z hlediska zákonodárného jako náboženského zcela nepochybně ano. A to navzdory tomu, že ten, kdo je pro některé učené Židy synonymem pro Bileáma, zcela zjevně žádné náboženství nezaložil, a ani to neměl v úmyslu, přestože mnozí jeho vyznavači tvrdí opak. Ano, jde o Ježíše.

Zdánlivá spojitost mezi oběma příběhy bývala častým tématem nekonečných učených debat  mnoha velkých postav rabínského judaismu, i dlouhodobě a široce zpracovávaným tématem v židovské náboženské exegetické literatuře, v midraších. Bileám žil jedno a půl tisíciletí před Ježíšem a je důležité vědět, že nebyl Žid. Bývá proto označován jako mimořádný nežidovský prorok nežidovského světa, který ovšem hovoří k židovskému národu, a to dokonce přímo jménem Boha izraelského národa. A hovoří k němu prý proto, aby ho varoval před jedním z nich, a to před Ježíšem, který prý jednou v budoucnu tento svůj vlastní národ zradí. Abychom pochopili důležitost tohoto mojžíšovského příběhu, musíme si znovu a znovu připomínat nesmírnou důležitost, a existenční závislost Ježíšova židovského národa na Božím Zákonu a na jeho obrovské citlivosti na vše, co by mohlo národ svést na zcestí, tedy k porušování jejich Smlouvy se Stvořitelem všeho existujícího a  možnému následnému úpadku jejich víry. Z tohoto hlediska je nutné chápat příběh, o kterém hovoříme, a stejně tak i stanovisko, které k němu některé autority židovského národa po dva tisíce roků zaujímají.

Jeden text hebrejského midraše, který se tímto tématem v Numeri (Ba-midbar) zabývá a hovoří o něm ze svého pohledu ve smyslu varování před budoucím Ježíšem, svým čtenářům předkládá vysvětlení, co v textu znamenají slova, kterými zmíněný Bileám žehná Izraelskému národu, totiž slova: „Bůh není mužský, aby klamal“ (4M 23, 19). V unikátním věšteckém rozpoložení předpovídá dobu, kdy se „zjeví člověk, syn ženy, který se prohlásí za Boha. Proto Bileám zvedá hlas, aby národy slyšely: „Nepleťte se kvůli tomuto muži, neboť Bůh není člověk (jako člověk nemůže být Bůh) a jestliže tvrdí, že je bůh, klame.“ Tímto způsobem tedy židovští učenci vykládají podle nich skutečný význam uvedeného Mojžíšova verše ze čtvrté knihy, a tak Židé chápou onu osobnost.

V pokračování (4M 23, 24) příběhu dále čteme podivně znějící větu: „A vynesl své přísloví a řekl: Běda, komu dá Bůh přežít?“, kterou stejný midraš vykládá následovně: Běda, kdo může přežít v tomto národě, který následuje slova muže, jenž se zbožštil. O kom je od začátku řeč, je nyní naprosto nepochybné a my máme další možnost poznat, jak židovský národ svého Ježíše vnímal, a následně i proč ho tak sveřepě odmítal. Bileám totiž podle učenců tohoto národa varuje nežidovský svět, aby ho uchránil před omylem uznat někdy v budoucnu člověka za Boha.

Na stejné téma existuje v hebrejské literatuře pochopitelně velké množství dalších prací a midrašů od různých učených autorit. Jeden z midrašů vidí celou věc jinak, než většina ostatních: Bileáma spíše odsuzuje a Ježíše symbolicky spatřuje už přímo v jeho osobě.

Jiný pozoruhodný midraš vykládá, že jednoho prvokřesťana zaujala jistá část Bileámova příběhu, která popisuje zabití hlavní postavy Izraelem, který vedl jistý horlivec Pinchas. Prvokřesťan se prý zeptal významného židovského mudrce, jestli ví, kde četl, nebo od koho slyšel, kolik měl Bileám roků, když zemřel. Učenec mu odpověděl následovně: I když se nám v tomto bodě nedostává učení podepřeného tradicí, domnívám se, že vycházeje z verše“... zákeřníci se nedožijí poloviny svých dnů“ (Ž 55, 24), neměl ani třicet pět let, polovinu běžného  lidského věku. Prvokřesťan (tzv. min) učenci odvětil: „Uvažoval jsi správně, neboť v knize Bileáma jsem našel, že mu bylo třicet tři let, když ho zabil Pinchas Lista (Pinchas Vrah)“. Významný rabín A. Gieger žijící v 19. století například vykládá tento midraš tak, že  uvedený Pinchas Lista je vlastně pseudonymem pro Piláta Pontského a v tom případě by byl už celkem logicky pod jménem Bileám míněn Ježíš. Z toho pak ale vyplývá jen jediné možné, totiž že uvedený midraš knihou Bileáma míní některé naše novozákonní evangelium, vyprávějící o třiatřicetiletém Ježíšovi, kterého Pilát nechal zabít .

Jistý Onkelos ha-ger žijící v prvním století byl geniálně nadaný a vysoce vzdělaný člověk, který konvertoval k judaismu. Jeho nejznámějším a pro náboženské vědomí židovského národa z historického hlediska záchranným činem byl jeho úžasný překlad Tóry z hebrejštiny do přístupné a široce rozšířené  „lidové“ aramejštiny. Jeden midraš o tomto Onkelovi uvádí, že pocházel ze vznešeného římského rodu a když prý poznal jednoduchost a přímost náboženského judaismu, začal velmi vážně uvažovat o konverzi. O svém chystaném kroku se prý však chtěl ještě poradit se třemi význačnými zemřelými osobnostmi pomocí tehdy velmi rozšířeného způsobu - vyvoláním jejich duchů. Každého z nich se ptal, zda mu tento jeho úmysl schvaluje. První byl římský císař Titus, který se ze všeho nejvíce „proslavil“ zbořením jeruzalémského Chrámu, kam třikrát za rok na určené  svátky putoval pravidelně i Ježíš. Druhým mrtvým, od jehož ducha chtěl slyšet názor na uvažovanou konverzi, byl zmiňovaný Bileám, Beorův syn. Třetím, od koho chtěl Onkelos ha-ger slyšet názor, byl duch zemřelého Ježíše. Titus i Bileám jako nežidé prý Ježíšův židovský národ nesmírně pomlouvali a velmi usilovně Onkela přemlouvali, aby se k židovskému národu nepřipojoval, ovšem samotný Žid Ježíš, resp. jeho duch prý svůj židovský národ nesmírně chválil a rozhodně mu jeho uvažovaný čin doporučoval. Tento midraš končí takto:

Zvažte jen rozdíl mezi Židem, který (z hlediska svého národa) poznal hřích (míněn Ježíš, který prý u soudu dostatečně jasně a rozhodně  nevyvrátil podezření, že se snad opravdu považuje za krále židovského národa) a proroky pohanů. Bileám, prorok nežidů, odsuzuje Izrael (protože ho nakonec zabil), a dokonce se snaží proti němu vyvolávat nenávist. Avšak onen Žid, i když se odvrátil, zůstává ve své duši a vědomí blízký svému vlastnímu židovskému národu.

Poznali jsme některé nepochybně zajímavé  postoje Bohem vyvoleného národa k jejich Ježíšovi a možná nás překvapilo, že z nich neplyne žádná „zuřivá nenávist“, jak je velmi často vztah Židů k Ježíši naším křesťanstvím prezentován v podstatě po celou dobu jeho existence. Poslední ukázka midraše ho ukazuje ze židovského pohledu ve skutečném světle: podle nich Ježíš, přestože poznal hřích - tedy svými některými projevy se odchýlil od učení Tóry a odvrátil se od dědictví praotců židovského národa, zůstal mu i po své smrti blízký. Většina Židů ho tedy zřejmě  nevidí jen  jako zarytého odpadlíka od své víry a zakladatele nové bludné židovské sekty, ale často jako zbloudilou ovci, nebo za ztraceného syna svého národa, který se však od něho a od jeho víry ve své (posmrtné, z hlediska židovského náboženského přesvědčení stále existující) duši nikdy neodvrátil.

Ježíš prý pro některé své židovské současníky, především učedníky možná dokonce  působil až jako prorok (většina však s touto interpretací zásadně nesouhlasí), který hovoří z jistého pocitu moci, ovšem  ne jako prorok židovský. Pokud hovořil v prorockém duchu, hovořil za sebe a pro sebe, ne však za národ Izraele a pro něho. A to je jeden z dalších, velmi důležitých poznatků, díky kterým ho národ jako svého Mesiáše musel zásadně odmítnout. Tak znělo a dodnes zní stanovisko jeho židovských soukmenovců ve víře. Ježíš podle nich na veřejnosti hovořil ne jako pravý zbožný Žid žijící podle Tóry a bezpodmínečně se podřizující Smlouvě svého národa s Bohem, ale jako člověk (v některých názorech promlouvající dokonce až jako nežid), který stojí mimo drtivou většinu tohoto národa. Zbožní lidé plně oddaní usilovnému a detailnímu plnění Zákona, který jim dal Stvořitel,  ho většinou sice chápali jako jednoho  z nich, ale jako toho, který se na ně dívá z velké dálky, oproštěn od jejich starostí o své rodiny, živobytí, vzdělávání a vůbec od života izraelského národa jako celku.

Spatřovali ho prý spíše jako toho, o kterém jsem si již před chvílí říkali. Jako nežidovského proroka, který se na Izraelský národ díval nezúčastněně, neosobně a zdálky z vysoké hory. Ježíš podle Židů nehovořil ke svému národu, ale k pár svým učedníkům a momentálním náhodným posluchačům, a tak když například hovořil na téma spravedlnost, hovořil o ní ve velmi úzkém spektru těchto lidí a pouze  pro tyto lidi, ale nehovořil o spravedlnosti veřejné, spravedlnosti pro celý Bohem vyvolený národ Izraele, národ Smlouvy s Bohem. Prostí zbožní přítomní posluchači v Mistrově projevech zachycovali opakující se rozpor: Způsob, jakým vykládá náš nejposvátnější Boží Zákon, je možná aplikovatelný jen pro maličkou hrstku z nás, ale tento Zákon, naše vše, je dokonale pevným měřítkem pro nás všechny, kteří tvoříme Izrael. Je jeden z nás, ale hovoří jako člověk zcela mimo náš národ, jako člověk, kterému na něm nezáleží, jako ten, kdo mluví  jen za sebe a o sobě. Na svůj  národ pohlíží zvýše a zdáli:

Za jitra vzal Balak Bileáma a vyvedl na Baalova posvátná návrší. Odtamtud bylo vidět zadní voj lidu“  (4M, Numeri (Ba-midbar) 22, 14).

Vidím ho z temene skal, z pahorků na něj hledím(4M 23, 9)

Pohlížel vždy zdaleka, přišel proklít, ale Bůh jej donutil žehnat. Váš mistr žehná těm, kdo dělají, co on říká. Dej mi raději pokárání od proroků Izraele, než požehnání od pohanských proroků

Už  dříve jsme se zmínili o jednom neexistujícím přikázání, které Ježíš mylně uvádí jako skutečné. Jde o milování svého nepřítele a také tento příklad Ježíšova vyjadřování nacházíme u některých židovských autorit jako klasický příklad jeho neobvyklého, a pro jeho soukmenovce velmi pochybného a nekompetentního jednání. Intenzivní výuka, opakování a memorování Božího Zákona vždy patřila od doby jeho existence v židovských rodinách k zásadním povinnostem především otců dětí už od jejich nejranějšího věku, takže nás nepřekvapí, že především náboženské vzdělávání a jeho další předávání z generace na generaci patří v Ježíšově židovském národu  k jednomu z hlavních důvodů jejich téměř čtyři tisíce roků staré existence. Na tom ale na druhou stranu není nic až tolik překvapivého, pokud si uvědomíme, že jde o národ, který adoptoval Bůh, Stvořitel všeho existujícího.

Proto je velmi zajímavé, že právě sám Ježíš - alespoň podle evangelia, které je nazváno jako Matoušovo – měl jako Božího Zákona  nepochybně velmi znalý člověk z nějakého neznámého důvodu uvést především pro přítomné posluchače zcela nepravdivé tvrzení. Navíc Židé i tento jeho údajný výrok uvádějí jako další důkaz potvrzující jejich nezvratné přesvědčení, že se mimo jiné i vyvyšoval nad to největší, co národ vlastní, Boží Zákon, a v tom případě i nad jeho autora a proto musel být svým národem zavržen : „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele. Já však vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za své pronásledovatele...“ (Mt 5, 43-44)

Žádný takový citát, nebo spíše příkaz, který uvádí Ježíš slovy: slyšeli jste (a to v tehdejší mluvě v náboženských  souvislostech znamenalo jediné – V Zákoně našeho Boha je psáno:), a pokračuje slovy o milování bližního, atd., v židovském Zákoně neexistuje. Zřejmě ani autor evangelia, nazvaného podle Matouše,  židovský Zákon neznal, jinak by takový hrubý omyl  jistě odhalil a napravil.

Zákon nikde nepřikazuje své nepřátele nenávidět, jak se sami můžeme při jeho četbě přesvědčit. Buď jde z hlediska znalosti Zákona o poměrně zásadní omyl někoho z ústředních postav, tedy toho, kdo měl tento výrok přednést, nebo kdo ho měl po několika desetiletích poté zapsat, nebo prostě šlo o  dezinformaci. Jestliže existuje jen jeden Zákon, který dal Bůh skrze Mojžíše svému národu, a tam nic podobného řečeno není,  pak se přítomní Židé museli znepokojeně a spíše rozhořčeně ptát, odkud že by měli takový příkaz slyšet. Vysvětlení se však nedočkali. Snad se zprvu domnívali, že jen nedávali pozor, nebo se přeslechli, později však už Ježíši oponovali. Jeho slova by po ně byla akceptovatelná v tom případě, kdyby zněla zřejmě takto, nebo podobně: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Budeš milovat svého bližního a nenávidět nepřítele (odporovat nepříteli) svého Boha.“ Tak to konečně jak sami dobře víme, dělal i on sám. Pokud by se tedy jednalo o nenávist nepřítele Boha židovského národa, pak je vše jasné a dokonce Zákonem podložené, jak čteme například v příběhu o Korachovi a jeho vzpouře proti Bohu. Podobně i například v příběhu, kde vystupuje jistý Amalek, ale i Bileám, jemuž jsme věnovali úvodní část této úvahy.

V našich zamýšleních se nezabýváme polemikou o tom, kdo měl pravdu; zda národ, který jako jediný v historii světa dostal od Stvořitele určité předpisy pro dobrý život, nebo pohané, kdo na základě tohoto jejich Zákona vytvořili nové náboženství. Zajímají nás důvody, proč tento Boží národ nepřijal svého člověka Jošuu jako jeho spasitele a dokonce jako svého Boha, jak to chápou vyznavači tohoto nového náboženství, tedy my křesťané. Problém uvedeného Ježíšova sdělení, které tvoří jen jedno z mnoha jiných, pro jeho národ nepřijatelných sdělení a výroků, byl pro přítomné posluchače tedy dvojí. Jistě se shodneme v tom, že uvedeným projevem, resp. jeho formou  Ježíš opět tak jako v mnoha dalších případech zcela nepochybně své posluchače provokoval, a to i za cenu sdělení matoucích, nebo překvapivě  (ne pro jeho soukmenovce, ale pro nás křesťany, jako Jeho vyznavače) nepravdivých informací, jako právě v tomto případě. Mohli bychom pokračovat otázkou, zda a proč vůbec by to měl podle naší víry všemocný Stvořitel  světa a vesmíru Bůh Ježíš – Boží Syn zapotřebí, ale zatím takové úvahy raději odložíme na vhodnější příležitost.  

Ježíš -  na rozdíl od skutečných mudrců svého národa, kteří při výkladu Zákona hovoří každý jmenovitě pouze za sebe - se snaží vylepšovat společný Zákon celého národa, a to je pro zbožné Izraelity něco naprosto nepředstavitelného. Proto také zcela logicky nikdy nemohou přijmout naší „vylepšenou a inovovanou“ verzi jejich o dva tisíce roků starší víry, o tom není potřeba více hovořit.. Desatero Židů, které jim daroval Stvořitel, jsme si pro sebe upravili podle svých potřeb bez ohledu na jeho původní autorství, a z jejich Tóry užíváme opět jen ty části, které mají – podloženy patřičným křesťanským komentářem - sloužit našim účelům. To není nic objevného, ale mějme tuto skutečnost na paměti, kdykoli začneme uvažovat o důvodech zavržení Ježíše a jeho učení a tím i odmítnutí celého našeho náboženství. Kdykoli Mojžíš na Boží výzvu promlouval, nebo přímo prorokoval, nikdy nehovořil o tom, co si myslí on, a neříkal nic podobného, co říkal Ježíš, tedy ve smyslu slyšeli jste, že nebo je psáno, ale já vám říkám. Nemluví svým jménem jako Ježíš, ale jménem Boha a jako Jeho tlumočník. Ježíš svá slova neuváděl jako Mojžíš, který na Sinaji vždy začínal úvodem, při kterém nikdo nebyl na pochybách, že nehovoří za sebe a svoje slova, ale tlumočí vůli Boha jako Jím zvolený prorok, v Jeho jménu a v Jeho zájmu: „Já jsem Hospodin, váš Bůh, který Vás vyvedl z egyptské země...“ Na takový úvod Božích slov byli Židé po dobu mnoha desítek generací zvyklí, ne na zmíněný úvod svých vlastních slov, které jejich soukmenovec na veřejnosti často užil, a také i proto ho nemohli přijmout.

„Evangelista Matouš“ poukazuje na to, že Ježíš hovořil jako někdo, kdo má moc,  a my křesťané toto sdělení vnímáme ve velmi kladném, Ježíšovu Božskou moc potvrzujícím smyslu. Ovšem jako praktikující Žid byl Matouš zjevně z Ježíšova podání sám velmi překvapen a jeho slova o tom, že Ježíš nehovořil tak, jako byli při výkladu Zákona všichni Židé zvyklí, tedy jako jejich zákoníci, naznačují spíše jeho údiv, ale v opačném smyslu, než jak chápeme my. Zřejmě nikdo ze židovského národa  až do této chvíle totiž nevykládal Zákon Boha z pozice toho, kdo má moc, protože výklad  tímto způsobem pro ně vlastně ani není myslitelný. Každý věřící věděl, že ona moc, o které Matouš  hovoří, a kterou přisuzuje Ježíšovi, měl z lidí jen jediný, Bohem zvlášť požehnaný člověk, a to nanejvýš fudovaný překladatel Božích slov Mojžíš. A nepochybně to věděl i Ježíš – i proto jsme  v souvislosti s ním před chvíli hovořili o jeho provokujícím vyjadřování před přítomnými posluchači. Židé ho prý nikdy nemohli považovat ani za zákoníka, protože právě ti učili jen o tom, jaký je obsah a jeho význam Mojžíšem sepsaného Zákona, a nikdy se nestavěli ani vedle něho, natož mimo, a už vůbec ne snad dokonce nad Zákon, jak z mnoha  Ježíšových podání zbožní Židé vnímali. Je zřejmé, že si tohoto rozporu všímali už prvokřesťané a jejich další následovníci, a v takovém případě je pak už zcela zákonité, že v rámci nutnosti odvrácení pozornosti od těchto znepokojujících projevů a vyjádření se k naší velké škodě postupně přenesl hlavní důraz z Ježíšova učení především na jeho postavu.

Není potřeba zabývat se otázkou, zda Ježíš hovořil za svůj národ, nebo za sebe. Podle židovských autorit Bůh Stvořitel jen jednou v dějinách světa hovořil přímo a konkrétně k lidem, navíc k jednomu národu, a to skrze Mojžíše na Sinaji. Nikdy předtím a už nikdy potom.

Ježíš, podobně jako Mojžíš hovořil ke svým Židům z hory, tentokrát v Galileji a mnoha znepokojeným přítomným se prý zdálo, že se snaží celou sinajskou situaci nyní napodobit a vyvolat dojem, že je Mojžíšovi roven. Horlivější a vnímavější posluchači v jeho projevech typu „je psáno, ale vám říkám“ už přímo spatřovali snahu se nad něho i nad Zákon  vyvýšit. A to právě tím, že hlásal názory svoje vlastní a nedrží se přikázání, které skrze Mojžíše obdrželi od Boha. Židovské autority poukazovaly na to, že tento jediný existující Boží Zákon neobsahuje jedinou zmínku o tom, že Bůh jednou bude vydávat další Zákon, který bude v mnoha ohledech jiný, navíc že to bude dělat v tichosti, beze svědků, a to prostřednictvím zcela neznámého člověka, který až do té doby nebude mít  žádné zásluhy o blaho židovského národa. Mnozí z posluchačů začali chápat, že zde se jedná o Zákon, který je odlišný od jejich, a tím se dostáváme k našemu mnohokrát opakovanému přesvědčení. Domníváme se, že naše křesťanství, které ze začátku tvořili v drtivé většině pohané, přestože oficiálně do svého učení přijalo s mnoho výhradami a úpravami Boha Židů i s Jeho Zákonem, se od samého počátku od tohoto Zákona separovalo a ponechalo si z něho jen střípky, které byly použitelné do rodící se inovované teologie. A náš  Zákon  jsme si z velké většiny vytvořili svůj vlastní, přestože jsme většinou pevně přesvědčeni, že je stvořen stejně jako židovský také Bohem (učení církve dokonce říká, že i ona sama Jím byla stvořena). Tedy Bohem původně podle sinajské Smlouvy výhradně Bohem židovským.

Židé mají jediného Boha, my křesťané jsme tohoto dříve jen  jejich Boha začali vnímat jako také i našeho, ovšem jinak než Židé, totiž jako trojjediného Boha. Z jediného existujícího židovského Zákona, kterému jsme začali zcela nesprávně - z nepochybného důvodu vyvolání dojmu již překonaného a  nyní nahrazeného - jsme si do našeho učení ponechali jen ty části, které podle nás do budoucna poukazují na nové učení a prorokují ho. A to přestože tzv. „ Starý“ židovský Bohem darovaný Zákon je více než čtyřnásobně obsažnější než náš Zákon křesťanský. V žádném případě si nedovolujeme uvažovat o tom, jak mnoho je Stvořitel světa a dárce Židovského Zákona v celé záležitosti angažován, ale naše náboženství a celá jeho teologie a způsob jeho praktikování se jak dobře víme od původního natolik liší, že se tyto dva způsoby víry v jednoho Boha nikdy nemohou sloučit, a nebo vrátit zpět do původní sinajské formy.

Chápání Boha a jeho existence, a praxe jeho vyznávání u obou způsobů je podle našeho názoru bohužel dokonce v mnoha ohledech  natolik odlišná, že to až může vyvolat naprosto falešnou a v podstatě hrůznou představu ne dvou způsobů vyznávání jednoho jediného existujícího Boha, nýbrž – nedej Bože – dokonce až chápání a vyznávání dvou Bohů dvou náboženství. A to přestože víra Ježíšova židovského národu  ve skutečnosti  není náboženstvím, nýbrž téměř  čtyři tisíciletí trvajícím smluvním vztahem s Bohem. Jedno „náboženství“ po celou tuto dobu vyznává to, co smluvně slíbilo Bohu, tedy jeho samého a jeho Zákon, naše si vzalo za ústřední bod své víry osobu z tohoto národa, a objevila v ní skryté atributy Boha Židů. Jak sami vidíme, u tohoto národa je v podstatě od samého začátku vše jasné, jednoduché a po celou dobu  od sinajského uzavření Smlouvy a předání Zákona až do této chvíle  stejné. Naše teologie je mnohem členitější, plná tajemství, hluboce zaměřená na nitro člověka a jeho kajícnost, na shledání s Bohem v ráji, plná záhadných dějů, zázraků a podobných úkazů, a tím ovšem  pro osobní  pochopení složitější. Mimo jedinečné zázračné zjevení a předání Tóry spolu s uzavřením Smlouvy je podle našeho názoru dál už původní náboženská praxe, ze které naše vzešla, velmi jednoduchá: Důsledně dodržuj můj Zákon a o víc se nestarej.

Z četby našeho Zákona vyplývá, že Ježíš někdy na veřejnosti vystupoval jako všemocný, kdo je nad Zákon a tedy Bohem,  ale jindy buď prokazuje jeho znalost jen v omezeném rozsahu, viz předcházející oddíl o  neexistujícím zákonu, nebo takovým jednáním něco sleduje. Velmi dbal na to, aby o sobě hovořil jako o synu člověka a zároveň aby hovořil o svém Otci v nebi. Ovšem každý Žid měl vždy svého Otce v nebi, jak plyne ze Smlouvy, a konečně každý člověk na světě vděčí své existenci Bohu, takže ten je v přeneseném významu i jeho Otec. Takovým běžným oslovením Ježíš tehdy své soukmenovce nijak neohromil, ani nezaujal, ovšem přesto naše pozdější náboženství v něm vidí jasný důkaz  jeho Božího Synovství. Na druhou stranu, nevoláme my křesťané ve vypjatých chvílích takřka totožně s Ježíšem a neobracíme se na svého Stvořitele naléhavou výzvou „Bože, můj Bože?“ Nemodlíme se snad „Otče náš...“ , tedy k Otci každého z nás, i Ježíše? Neinterpretuje konečně evangelista Matouš  (Mt 6, 6) Ježíšova slova ke svým židovským soukmenovcům o tom, že máme vejít do svého pokoje a modlit se ke svému (tedy vlastnímu), ne tedy výhradně k jeho Otci? Neříká, že také i mě tento můj Otec odplatí? Hovořil snad Ježíš o nějakém našem Bohu Otci a o jiném svém Otci?

Všimněme si, že Ježíš hovoří pro skupinu posluchačů, a pak se zřejmě čistě náhodně obrací na jednoho z nich a hovoří o jeho Otci. Nemusíme zdůrazňovat, že nehovoří o jeho fyzickém otci, ale také se k tomuto posluchači rozhodně neobrací jako k Božskému Synovi, jehož Otec sídlí v nebi. Pokud tedy kdykoli Ježíš hovoří o svém Otci, hovoří o stejném Otci  také i každého člověka na této zemi. To z pohledu Ježíšova národa znamená, že i jakýkoli člověk na světě  může kdykoli hovořit  o svém Otci v nebi, ovšem žádný z lidí se díky tomuto statusu samozřejmě nemůže považovat svému Stvořiteli za rovného, nebo snad dokonce přímo za Stvořitele. Stejně tak si z tohoto titulu nemůže nárokovat k činy a díla tohoto Boha Stvořitele jakkoli kriticky posuzovat a komentovat, natož se je snažit "vylepšovat", napravovat, nebo snad dokonce nahrazovat!

A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svojí odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6, 5-6)

Tuto část evangelia my křesťané z našeho hlediska správně chápeme jako  kritiku těch, které Ježíš vnímá jako pokrytce. Ovšem ze židovského hlediska se má situace trochu jinak. Jako už mnohokrát předtím i poté zde Ježíš opět vystavuje obraznou zeď, a to - jako sám Žid - mezi sebe a jiné své věřící soukmenovce a navíc je nazývá pokrytci. Židé z důvodů, které si nyní jen krátce nastíníme, nemohou ani v tomto případě s Jejich Ježíšem bezvýhradně souhlasit. Náboženský judaismus je, jak se na to snažíme trvale poukazovat, výsledkem a obrazem společného vyznávání Boha a praktickým denním plněním jeho Zákona celým národem na základě Smlouvy uzavřené mezi Ním a Jeho národem. Není tedy osobní věcí každého jednotlivce, protože na Sinajské hoře slíbil věrnost Bohu jednohlasně a  hromadně celý židovský národ v počtu minimálně šesti set tisíc dospělých mužů. V žádném případě tedy nejde o víru jednotlivců, ale společnou víru Božího národa a Ježíš byl jedním z něho. Vzhledem k minimu zachovaných (nebo spíše pro svůj účel vhodných) záznamů o jeho životě před veřejným působením nemáme možnost posoudit odbornou kvalifikaci, nebo praxi,  která by ho opravňovala ke kritice chování některých svých souvěrců, na druhou stranu dokonce i sami Židé uznávají,  že v některých případech byla trefná a tedy oprávněná.

Tak jako v našem křesťanství, tak i v judaismu vždy existovalo množství pokrytců (chování našich často kritizoval i náš velký Augustin) a bezbožně zbožných jedinců; narcisů, kteří navenek prezentovanou zbožností neoslavují Boha, ale sami sebe. Ježíš si jich všímal a nepochybně ho svým chováním rozčilovali a často  i přímo provokovali. Jeho oprávněná kritika takového chování by nepochybně zasluhovala absolutorium, a to připouští často i sami Židé, nebýt jednoho pro ně dost zásadního problému. V žádném případě prý nelze akceptovat fakt, že skutečná modlitba, která je Bohu milá, je především modlitba soukromá, skrytá před ostatními věřícími. Každý alespoň  jen průměrný znalec Zákona ví, že Izrael slouží Bohu především plněním tohoto Zákona, jeho trvalým studiem a modlitbou, a to ne každý individuálně, nýbrž tak, jak kdysi dávno jejich předci slavnostně slíbili  věrnost přímo Bohu, tedy všichni společně. To samozřejmě neznamená popření platnosti, a v některých ojedinělých případech i přímo potřebu výrazné individuální modlitby, ale Boží příkaz ke společné modlitbě jeho národa je  nezpochybnitelný, a tedy bez diskuzí závazný.

Konečně, praktické plnění této vůle Boha zachováváme i my křesťané. Jinak bychom nepotřebovali své modlitebny, chrámy a kostely, a také bychom nepovažovali svoji případnou neúčast alespoň na společné nedělní bohoslužbě za hřích. Naše křesťanství tedy samo podle svého  rozhodnutí, jako i mnohé jiné, ignoruje také i tento Ježíšův pokyn a stejně jako židovský národ využívá modlitebních prostor ke společným modlitbám, a to v obou případech především během bohoslužeb, ale i při jiných příležitostech. Židovská společná bohoslužba složená z modliteb a Božích chval je dokonce platná jen tehdy, pokud se jí zúčastní alespoň deset ve víře dospělých mužských věřících, tedy minjan.

Už jsme se o tom dnes krátce zmínili. Mnoho křesťanských filozofů a jiných učenců tvrdilo a dosud tvrdí, že největší chybou v dějinách křesťanství bylo, že jeho prapůvodní základ, tedy víra jeho učedníků v to,  co Ježíš učil,  a čemu sám věřil, později s dalším vývojem a směřováním církve téměř vymizel a nahradila ho především víra v Ježíšovu osobu. S ohledem na to, co jsme si  řekli o jednom jeho pokynu ohledně způsobu modlení, máme další důvod k zamyšlení.

 

 

 

 

pokračování

 

 

M. Č.