Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha I. část

augustinus_057_m.jpg

 

 

 Ve světle Smlouvy s Bohem

 

 

 

                                          Když pak Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tehdy otevřel ústa a začal je vyučovat. (Mt 5, 1)

 

 

Připrav se na život budoucí: pohrdej vším přítomným ( Aurelius Augustinus)

 

 

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. (Mt 5 17-19)

 

 

                                                   Na začátku dnešního a dalších plánovaných zamyšlení si určíme dvě primární témata našich úvah. První  je náš pokus o pochopení skutečných příčin a hledání možností případného opodstatnění známých i méně známých důvodů odmítnutí příslušníka židovského národa Ježíše jeho vlastními zbožnými soukmenovci jako jejich Mesiáše a Boha. Druhé hlavní téma je úzce související, a tím je především původní, židovskému národu za vzájemných smluvních podmínek Bohem předaný Zákon, neboli Smlouva, jiným slovem Tóra. Tento Boží dar vždy byl a samozřejmě stále je a nadále bude alfou i omegou života zbožných příslušníků Ježíšova národa.  Obě témata spolu trvale a velmi úzce souvisejí a porozumíme-li alespoň částečně jednomu z nich, jsme na dobré cestě. Je dobré si občas připomenout, že první monoteismus  v dějinách světa vznikl téměř před čtyřmi tisíci lety a po celou dobu existence je to jediná víra jediného národa v jediného Boha. Tento fakt nemá na světě obdoby. Kdo se chce aktivně podílet na životě v této víře, musí být, nebo se stát příslušníkem národa, se kterým Bůh jako jediným v dějinách světa uzavřel svoji Smlouvu.

Ten z nás, kdo  pochopí  některé zcela nejdůležitější principy toho, co Smlouva znamená pro národ Izraele, mohl by možná alespoň v těch nejzákladnějších dimenzích začít reálně vnímat některé důvody neuznání Ježíše jeho vlastním národem jako svého pomazaného Mesiáše, stejně tak jako Božího Syna, či dokonce jako samotného Boha. Tedy toho, kdo pro židovský národ tento Zákon stvořil, a kdo jim ho na Sionu předal. Připomínáme, že hovoříme o židovském Bohu, o židovském Zákonu a o židovské víře v Něho. Naše křesťanská víra a její principy jsou nám věřícím všeobecně dostatečně známé a vypovídající. Znovu o nich hovořit, hodnotit je a navzájem se znovu a znovu ujišťovat o jejich správnosti by bylo jen další opakování již nesčetněkrát opakovaného.  Následující zamyšlení nebudou o obnově ani o posilování víry naší, budou upřímnou snahou o pochopení víry Ježíšova  národa, ze které ta naše o dvě tisíciletí později vzešla.

Jen menšina z nás však bohužel má alespoň určitý přehled a vědomosti o našem přímém náboženském předchůdci, prvním monoteismu na světě, o židovském národě a jeho víře v jejich Boha. Ještě méně z nás zná skutečné důvody, proč zbožní Židé usilovně se snažící žít podle Bohem předaného Zákona museli - pokud se nechtěli Bohu vzepřít a těžce hřešit - svého soukmenovce Ježíše odmítnout. A podle našich zkušeností jen zcela nepatrné procento z nás má upřímný zájem  se o těchto důvodech dozvědět něco více a možná i trochu jiného, než tvrdí sterotypní učení. Především pro ně jsou určeny následující řádky.

Jelikož je mimo jiné naším mnohaletým zájmem také i studium života, díla a zejména osobnosti velkého Otce a Učitele církve svatého Augustina, uvedeme nejprve jeho zcela originální názor na to, kdo má ve věcech víry „patent na pravdu“. Zjednodušeně řečeno; nikdy si nedovolil zpochybnit fakt, že Smlouva byla židovskému národu na Sinaji skutečně předána Bohem, a to skrze jejího interpreta, vysvoboditele Židů z egyptského otroctví Mojžíše. Ovšem obsah Smlouvy a pro zbožné židovské věřící stejně autoritativní posvátné texty tvořících dohromady Tóru Augustin chápal a pracoval s nimi jen v těch intencích, jak jí  na základě Pavlova vnímání viděla, a nebo chtěla vidět naše církev. A konečně, jak dokonce chtěla, aby Bohem danou Smlouvu tehdy - po téměř dvou tisíciletích od jejího přijetí - viděli v mnoha ohledech nově  i sami její smluvní židovští příjemci, a  do té doby úzkostně, doslova a do písmene jí dodržující její židovští vyznavači. Pokud Židé takové požadavky naší církve v čele se svatým Augustinem pochopitelně rezolutně odmítali, byli jím pak už trvale nazýváni jako zaslepený národ, zatvrzelí,  neústupní, slepí, a podobně, jak se můžeme dočíst i v mnoha jeho více či méně rezolutních protižidovských  spisech a emotivních kázáních. Na zmírnění takového postoje kupodivu skutečně nemělo ani ryzí židovství samotné ústřední postavy křesťanství Ježíše nejmenší vliv. V očích církve i jejího učitele Augustina byli celé generace zbožných židovských věřících zaslepení a zatvrzelí nepřátelé především proto, že jim jejich pevná víra nedovolila porušit svůj Zákon, nebo ignorovat své proroky. A to právě to by se stalo v okamžiku, kdy by uznali Ježíše jako již příchozího Spasitele a dokonce jako Syna toho Boha Stvořitele, který jim tento svůj Zákon na Siónu předal. Jiným souvisejícím důvodem hrubého a stupňujícího se křesťanského nepřátelství a odporu k příslušníkům Ježíšova  národa bylo například i jejich rezolutní odmítání poukazů na různé části textů knih těch židovských proroků,  které naši křesťanští učenci začali vnímat jako dávná proroctví o Ježíšovi jako Spasiteli a jiné dokonce i jako židovská  proroctví o budoucím vzniku naší křesťanské církve.

Pro Augustina bohužel Písmo samo o sobě neznamenalo pravou autoritu pro osobní víru člověka: Jediná a definitivní podstata pravdivé víry sice je  obsažena v Písmu, ale poslední instancí pravdy je autorita naší církevní instituce. Výhradně naše církev je jediná a neomylná interpretka jeho obsahu. Podle tohoto Augustinova přístupu tedy zbožní Židé po celou dobu téměř dvou tisíce let žili v  celých generacích podle své Smlouvy s Bohem  zbytečně, protože si jí špatně vykládali. Nyní je tu však církev pokřtěných, aby  židovskému národu  jejich pradávné nejposvátnější texty vysvětlila po svém, a tedy nepochybně správně.

Možná se v této souvislosti někomu vybaví vůbec první procírkevní židovský aktivista, autor prvotních teologických principů našeho náboženství a pozdější křesťanský apoštol Pavel s jeho ryze originálními názory na židovský Zákon, především na jeho údajné překonání a nahrazení samotnou Ježíšovou existencí. A právě apoštolova teologie přijatá v jeho vidění na poušti u Damašku, stejně jako zrod a další existence církve znamenala pro Augustina projev Boží vůle a její dovršení.

Boží Smlouva je podle našeho mínění stejně unikátní výsledek tajemné Boží činnosti, jako je například Jeho stvoření světa, vesmíru, nebo člověka. Na světě existuje nekonečné množství lidmi stanovených zákonů, avšak jen tento jeden je zcela nepochybně vytvořen přímo Bohem, navíc přímo adresně a „na míru“ pro jím vyvolený národ Izraele. Svět stvořil pro člověka a z něho pak vytvořil i další nespočetné kmeny  a národy, ale jen národu Izraele dal později po jeho zrodu po vzájemném ujednání i své zvláštní požehnání a Smlouvu. Nikomu předtím a už nikomu poté. Podle některých výkladů židovských učenců jiné národy  tuto nabídku obdržely také, ovšem ke své škodě jí prý nevyužily. Je vhodné si uvědomit, že právě tato židovská Smlouva s Bohem v mnoha ohledech tvoří  základ našeho Nového Zákona. Ovšem skutečně jen základ, oba Zákony jsou jinak totiž naprosto odlišné jak po stránce autorské, tak i obsahové, objemové (NZ tvoří necelou třetinu Bible) a především teologické, stejně jako po stránce účelu jejich vzniku. Židovský Zákon vznikl jako vodítko, učení, nebo návod k dennímu životu člověka podle Boží vůle.  Křesťanský jak víme, má význam jiný. Vypráví o působení Ježíše jako Krista, Božího Syna a o počátcích vzniku církevní instituce, skrze níž dojde člověk ke spáse.  

Bez tehdy téměř dva tisíce let  trvající existence Boží Smlouvy, kterou pochopitelně jako příslušník židovského národa vyznával a svědomitě zachovával i Ježíš, jeho rodina i učedníci, by samozřejmě nevznikl Nový Zákon, vytvořený jako její křesťanská protiváha. Jakékoli úvahy, názory a nejrůznější vyhlášení o nahrazení či zrušení Božího díla - židovského Zákona ať už čímkoli, nebo kýmkoli, byly, a to nejen pro samotné Židy, zcela irelevantní. Stejně, jako by někdo vyhlašoval, že jiné unikátní Boží dílo, například svět nebo vesmír, bude nekonečně chybujícími lidmi (které stvořil ten samý Bůh) zrušený, nahrazený, nebo vylepšený k větší dokonalosti, ovšem podle jejich vlastního lidského měřítka. Jak všechny podobné pokusy v historii lidstva dopadly, jistě není zapotřebí připomínat.

Dodržování Božího Zákona má pro jeho smluvní národ jednoznačný a přímý vliv na velikost a trvanlivost Božího požehnání pro jejich život. Bůh sám samozřejmě nikdy svůj Zákon nezrušil, stejně jako zatím nezrušil další výsledky své činnosti, například zmíněný svět, vesmír, nebo člověka. (Který věřící realista v optimální psychické kondici si dovolí tvrdit, že Bůh Stvořitel světa činí nedokonalá rozhodnutí a vytvořil nedokonalá díla, které je po čase nutno  - navíc lidmi které sám vytvořil - vylepšit,  opravit, nebo přímo  nahradit?). Bůh svůj Zákon ho  pochopitelně ani nikdy nijak „nevylepšil“, ani „neupravil“, tak jako nevylepšil a neupravil svá ostatní díla. Ta jsou nepochybně stejně dokonalá jako jejich Stvořitel. Jediné, co o úpravu a zdokonalení přímo úpěnlivě volá, je způsob života nás lidí - tady nám ale Bůh nepomůže. Na rozdíl od uvedených  Božích děl jako je svět, vesmír, nebo Smlouva, jen člověk byl stvořen k životu, navíc z vlastní vůlí. Neživá Boží díla fungují podle principů zákona, který nikdo z lidí nezná, ti však mají žít podle jiného Božího díla - Zákona, který znají.

Ve snaze o pochopení alespoň některých základních příčin záporného postoje Ježíšova národa k jeho Mesiášství, Božství a náhradě Smlouvy jím samým uvádíme: V žádných nejstarších dostupných židovských pramenech neexistuje  zmínka o tom, že by se někdy Bůh  zmínil o dočasné platnosti a budoucím překonání své Smlouvy. Bez ohledu na to, v co věříme a co vyznáváme my pozdější křesťané musíme vědět, že židovský národ, který tento Zákon od Boha převzal, v něm nikdy nenalezl žádnou zmínku o Boží Trojici ani o tom, že jejich Bůh Izraele by měl mít ještě Boha Syna, navíc Syna, který dokonce jednou Otcův Zákon nahradí sám svojí existencí. V něm je skutečně jen zcela opačný Boží příkaz židovskému národu: Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

(pozn: Zcela první označil počátkem třetího století Boha neologismem „trojjediný“ severoafrický spisovatel, nesmírně horlivý konvertita ke křesťanství Tertullianus (nakonec však z církve stejně vystoupil). Status dogmatu dostalo křesťanské chápání Boha ve třech osobách dokonce teprve až v roce 381 na Prvním konstantinopolském koncilu, tedy v roce, kdy tehdy zanícený stoupenec bludařského manichejského učení Augustin vyučuje na škole v Kartágu a vysmívá se svým pokřtěným žákům. Je vhodné připomenout, že uvnitř lidového křesťanství, ale nezřídka i církevní instituce existoval přibližně první dvě století našeho letopočtu skutečný nesouhlas s novým chápáním Stvořitele jako Trojjediného, protože takové pojetí odporuje tradičnímu pojetí židovského monoteismu, který jsme téměř po dvou tisících letech od nich převzali do svého náboženství.)

Člověk, svět, vesmír či Zákon podle našeho názoru spolu vytvářejí nedílný a neměnný celek a tento celek potrvá až do chvíle Božího rozhodnutí o jeho naplnění a úplném konci. Jestliže je Bohem stvořený člověk pevnou součástí nejen Bohem stvořeného světa, ale i Jeho vesmíru, pak musí být jejich nedílnou součástí i Boží Zákon, který Bohem stvořenému člověku radí; pomáhá mu a učí ho, jak žít po dobu jeho pozemského pobytu. A přestože tuto nauku za svůj souhlas nepochybně obdrželi adresně jen Židé, nepopírá to v žádném případě jeho univerzálnost pro všechny lidi na světě.

Víme, že Stvořitel není žádný neomezeně mocný nebeský diktátor a krutovládce, čekající na každé klopýtnutí člověka, aby ho hned poté mohl řádně potrestat. Osobně si Boha přestavujeme spíše jako jakési nepředstavitelně mocné, nehmotné a všudypřítomné fluidum, které nesmírně citlivě, a to od samého stvoření světa, reaguje na každý lidský podnět. Myslíme tím nejen naše činy, ale především myšlenky každého jednotlivce.  Pokud jsou podněty, které vydává člověk dodržující Boží Smlouvu  kladné, a to alespoň v míře minimálně převyšující podněty záporné, funguje svět podle  principů dobra, se kterými byl původně stvořen a lidé žijí dobrý a smysluplný život v osobní spokojenosti, radosti a štěstí. V opačném případě, tedy při ignorování a nedodržování tohoto Zákona, projevujícího se ve zvýšeném výskytu zla na světě, původně myšlená ideální funkčnost světa díky tomuto špatnému působení člověka nejprve vázne, poté ustupuje, a nakonec rezignovaně dává plný prostor pro lidské projevy zloby, chaosu a globálního zlořádu. Taková situace ale nemůže mít dlouhé trvání.

Jiný velmi jednoduchý způsob představy fungování Božího světa může být obyčejné do sebe zapadající a stále se otáčející ozubené soukolí. Dobré skutky a život člověka podle Božího Zákona jsou mazacím olejem, díky kterému svět - soukolí dobře funguje v účelu, ke kterému byl stvořen. Naše špatné a zlé myšlenky a skutky jako následek odmítnutí Božského Učení jsou jemný písek, který soukolí pomalu zadírá. Svět – soukolí bude existovat do té doby, dokud bude mít dostatečný přísun oleje – dobrých myšlenek a skutků. Jakmile se poměr obrátí a zlých skutků i myšlenek – písku  bude ve světě - soukolí existovat více, zadře se a už natrvalo přestane fungovat.

V  další představě Boha Stvořitele a jeho Zákona existuje ještě jedna podobná idea: Jakákoli lidská myšlenka a jakýkoli čin každého jednotlivého člověka je od stvoření světa až do jeho konce stále živou, trvalou a neodstranitelnou  součástí vesmíru,  jehož mikroskopickou součást tvoří i náš svět. Boží Zákon je dar, který nám má pomáhat  myslet i žít tak, jak jeho autor ví, že je pro nás dobré. Každá myšlenka a každý skutek člověka nadále existují i po jeho smrti, a to až do konečného vystavení účtu.  Už jen z toho důvodu bychom pak měli být velmi obezřetní nejen k tomu, co veřejně děláme a jak žijeme, ale snad ještě více k tomu, jak v duchu myslíme. Uvedená představa o Bohu Stvořiteli a o možných principech, na kterých možná funguje náš svět i náš život, nepochází z křesťanského prostředí. Kořeny této představy jsou nepřímo naznačeny například v Luriánské kabale, určitým způsobem podobné myšlenky  ale objevíme i při podrobném studiu některých jiných židovských učení.

Původní Smlouva Ježíšova národa má tedy především výchovný charakter. Židé si v drtivé většině nekladou otázky typu proč mají svůj Zákon dodržovat a jakou odměnu obdrží za její dodržování. Jejich zdůvodnění tohoto počínání je logické a prosté - dodržují ho proto, protože to tak chtěl Stvořitel. Náš o téměř dva tisíce let novější křesťanský Zákon jsme později v rámci praktického realizování vlastní představy apoštola Pavla o překonání a nahrazení  původního židovského Zákona jako již zastaralého, rázně oddělili od původní židovské Smlouvy tím, že jsme jí začali nazývat Zákonem Starým. Bylo to rozhodnutí  učiněné především v nadšených emocích vznikajícího křesťanství, které však jednoznačně odporovalo skutečnosti. Židovskému učení a jeho zbožným vyznavačům naše rozhodnutí takto nazývat (a tedy i považovat za něco staré, překonané) jejich Zákon bylo a je zcela lhostejné a v jejich vztahu k němu se pochopitelně naprosto nic nezměnilo. Jediný výsledek zmíněného přejmenování z naší strany je spíše ten, že naši běžní věřící především ke své vlastní škodě věnují námi takto pojmenované židovské Smlouvě s Bohem většinou jen zcela okrajový zájem. To ale byl i jeden z hlavních důvodů tohoto pojmenování. Po vzniku a kanonizaci našeho Zákona  bylo  podle tehdejšího názoru tvůrců křesťanství v prvé řadě zapotřebí plně soustředit zájem na  nové učení postavené na zcela novém principu. A ze "starého učení" především využívat jen ty části, které podle našeho názoru předvídají a poukazují na události, o kterých hovoří právě naše učení nové. 

To byl zcela nepochybně původní záměr takového pojmenování a v tomto bodě lze hovořit o jeho „úspěchu“. Ovšem bez alespoň základních znalostí a porozumění dějinám Ježíšova národa, proroků, žalmů, Mojžíšových knih a dalšího obsahu Smlouvy nemohou zájemci o toto téma nikdy dost dobře pochopit nepřijetí Ježíše jeho vlastním národem. Samozřejmě ani v nejmenším není naším cílem, aby naši věřící s rozhodnutím tohoto národa souhlasili, ale aby ho  na základě znalostí principů jejich víry pochopili. Ani případné pochopení by však podle našeho vlastního v praxi ověřeného názoru nemělo mít žádný dramatický a převratný vliv na osobní víru a přesvědčení. Konečně, to zcela nejdůležitější, víru v jednoho Boha, stvořitele nebe i země jako její základ, máme stejnou.

Na rozdíl od jeho již zmíněného výchovného či pro život člověka doporučujícího charakteru je jak všichni víme, náš co do obsahové velikosti asi třetinový Zákon Nový zaměřen především se zřetelem a maximálním důrazem na osobu Ježíše Krista jako jedinou možnou cestu k našemu spasení a k trvalému pobytu v nebeském království jako odměnu za naše rozhodnutí touto cestou jít. Pavel, Augustin i církev chápali Ježíše jako prostředníka, který nás k Bohu Otci dovede. Judaismus naopak klade důraz na všeobecnou trvalou Boží přítomnost v maximální možné míře kdekoli na světě a v každém okamžiku. Tato všeobecná přítomnost (hebr. Šchina) Boha je svět natolik maximálně vyplňující, že neponechává už žádný prostor na světě pro jakékoli prostředníky.

Odlišnost ve smyslu vytvoření a způsobu vnímání obsahu obou Zákonů jejich věřícími je patrná například již v chápání Mesiáše a jeho úlohy. Na rozdíl od nás křesťanů  není téma příchodu Mesiáše a jeho následných skutků pro zbožnou část národa Izraele překvapivě nijak podstatná a v posledních staletích většinou zůstává až na spodních příčkách žebříčku  náboženských zájmů a cílů jejich života. Židovství jako víra a způsob života se zabývá  především každodenním životem na tomto světe v souladu se Smlouvou se Stvořitelem světa. S eschatologickými otázkami, např. otázkou konce světa, Mesiáše, posmrtného života a podobně, se nyní zbožní Židé v každodenní životní praxi setkávají zcela minimálně a tuto situaci spíše lépe vystihuje slovo vůbec. Mesiánská otázka je  dnes pro ně zbytečně předčasným tématem na úkor nepoměrně důležitějších zájmů a Bohem svěřených úkolů pro dobrý současný život. Jedná se tedy jen o jakýsi vzdálený ideál, optimistickou vizi budoucnosti, k níž sice lidské dějiny směřují, ovšem také o nic víc. Pro zbožné příslušníky Ježíšova  národa vždy byl a je důležitý především život na tomto světě a v tuto chvíli. Zabývá se jím naprosto drtivá většina jejich učení. Vize světa a nebeského království po Mesiášově příchodu, v případě našeho křesťanského pojetí po jeho druhém příchodu, kterému například právě svatý Augustin v některých svých dílech věnuje tolik prostoru, není pro nynější národ Izraele aktuálním tématem.

Jak jsme již uvedli, v židovské Tóře jako základním bodě jejich víry a denního života nenalezneme naprosto žádné zmínky o trojjediném Bohu, navíc  v jakékoli spojitosti s jeho Synem. Nenalezneme tam ovšem ani jednou slovo Mesiáš v souvislosti  spasitelské, nebo eschatologické. Národ, který zrodil Ježíše předpokládá, že jejich židovský Mesiáš, rozhodně nebude Bůh, nýbrž „obyčejný“ smrtelný člověk. Přijde až to určí Bůh, se kterým jejich předci uzavřeli Smlouvu, a učiní věci, které mu Bůh přikáže vykonat. To se podle víry židovského národa nepochybně jednou stane, ovšem nyní se jejich věřící nenechávají unést pasivním sněním a líbivými představami co vše, a jak krásně bude vypadat život v zemi Izrael a v jeho národě po Mesiášově příchodu.  Nyní se starají především o to, jak se svými rodinami a přáteli prožít každý den svého života na zemi ve shodě s Boží vůlí přesně vyjádřenou a detailně specifikovanou v jejich Smlouvě.

Tím však v žádném případě nechceme tvrdit, že otázka židovského Mesiáše byla pro některé zbožné Židy vždy bezpředmětná, mnohokrát tomu bylo spíše naopak. Existovala celá období, kdy nejrůznější osoby, sekty a různé odnože oficiálního židovského učení věnovaly mnoho všestranné pozornosti a přípravné činnosti k očekávanému Mesiášově příchodu, stejně tak vizím svobodného a radostného života židovského národa po dokončení jeho mesiášské činnosti. Připomeňme si například některé ovšem spíše jen nekonkrétní zmínky a pouhé náznaky, které nalezneme v Bibli a u některých proroků na mesiánské téma.

Téma Mesiáše bylo velmi aktuální i například u židovské esejské sekty, v určitých obdobích Chrámu, nebo v dobách kolem počátků občanského letopočtu a následujících prvních dvou století, a to především díky krutému římskému útlaku židovského národa ve své, těmito pohany okupované vlasti. Konečně jak všichni víme, i Jan Křtitel, Ježíš, nebo apoštol Pavel mimo mnoha dalších aktivistů vyvíjeli svojí veřejnou činnost zvýšeným tempem právě kvůli tehdy aktuálně očekávanému Mesiášově příchodu. Totéž lze hovořit o dlouhém období středověku a ještě pozdějším, kdy obnovený židovský mesianismus byl reakcí na jejich kruté pronásledování a nesmírné utrpení Ježíšova národa bohužel způsobené především našimi fanatickými předchůdci ve víře. Velmi obecně lze říci, že větší zájem zbožných Židů o jejich Mesiáše skončil přibližně sedmnáctým stoletím, kdy se falešnému Mesiáši jménem Šabtaj Cvi podařilo na více než jedno století svými kacířskými tvrzeními zmanipulovat židovské věřící a velmi otřást jejich vírou. Navzdory tomu, že Židé byli vždy nesmírně opatrní a nedůvěřiví vůči každému, kdo se kdy mezi nimi objevil s tvrzením, že je jejich Mesiáš. To je i případ jejich nedůvěry končící odmítnutím mesiášství Ježíše, kterého znali jako syna galilejského tesaře. Ovšem i on sám ve své velikosti před svody falešných proroků mnohokrát varoval své židovské učedníky, jak kupříkladu uvádí evangelista Matouš v 7, 15: " Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte." Židé tedy i  podle slov samotného Ježíše měli poznat svého mesiáše či proroka podle toho, jaký bude výsledek jeho činnosti.

Od příchodu a na základě činů svého Mesiáše si Židé  v obdobích jejich zájmu slibovali například návrat všech svých souvěrců z diaspory, konec válek a utrpení a podobně, například: „ I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. (Iz 2, 4). Nebo Ozeáš například prorokuje: „Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim (Ježíšovu národu) uléhat v bezpečí.“ Jindy uvádí prorok Izajáš vizi Izraelské země po Mesiášově příchodu takto: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Věčného, jako vody pokrývají moře“(Iz 11, 6-9). Závěrem opět Izajáš na stejné téma: „Kdo bude na zemi dávat požehnání, bude to činit při Bohu pravdy; kdo bude na zemi přísahat, při Bohu pravdy to udělá. Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta budou před mýma očima“ (Iz 65, 16).

Ježíš (přestože se v tomto verši sám přímo za Mesiáše výslovně  neprohlašuje), potvrzuje židovské obavy z falešných proroků a mesiášů a varuje před nimi i v tomto verši: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé“ (Mat. 24, 4-5). Podobné příklady, nebo náznaky obav z falešných mesiášů najdeme i v Novém Zákoně více. I přes uvedené lze spíše říci, že v tuto chvíli však ani pro židovské, ani pro křesťanské věřící není otázka termínu Mesiášova (prvního či opětovného) příchodu tématem aktuálního očekávání a vzrušených diskuzí. O to více můžeme být v případě naší nepřipravenosti jednou zaskočeni.

Z uvedeného vyplývá, že jak židovská, tak křesťanská strana jsou kvůli výskytu falešných mesiášů a nebezpečí možného svodu věřících obezřetné. I přes tento zcela pochopitelný postoj dochází v této souvislosti velmi často v Zaslíbené zemi k politováníhodným i úsměvným příhodám. Především ve starém Jeruzalémě se totiž celoročně objevuje několik podivuhodných existencí z celého světa, které se za židovského, stejně jako za našeho Mesiáše prohlašují. Doba jejich aktivity je různě dlouhá. Není nijak mimořádné se s nimi ve frekventovaných starobylých uličkách potkat, většinou hovoří anglicky a uděláte je nesmírně šťastnými, když se s nimi dáte do hovoru. Někteří hlavně v blízkosti synagog ohlašují  svůj první  příchod, jiní zase  poblíž kostelů svůj příchod druhý. Na okraji tohoto města je jedna nemocnice, kde mají také i uzavřené tzv. mesiášské oddělení pro ty  hlasatele, kdo svojí „mesiášskou“ aktivitu přeháněli natolik, až byli nebezpeční sami sobě, nebo okolí. Oddělení nikdy není  prázdné.

Bohem předaný Zákon vede své židovské vyznavače především k velké zbožnosti, která se v praxi projevuje dennodenní snahou o dobře prožitý každý okamžik svého života ve zbožnosti podle Bohem stanovených kritérií. Mají k tomu jeden jediný důvod: Chce to tak Bůh a jeho Zákon. My křesťané náš Nový zákon  ve své podstatě považujeme především za vodítko, návod, jak za odměnu za naši víru v Ježíše Krista získáme po smrti věčný život v trvalé radosti za hlaholu nebeských chórů a věčném jásotu v Otcově domě, tedy v Jeho nebeském království. Přes tuto zjevnou rozdílnost důvodů a cílů naší snahy o zbožnost existují však mnohé shody v obou učeních, například ve způsobu jejich praktikování věřícími.  Víme že v úplných začátcích rodícího se křesťanství jsme ještě jako zcela nedávní pohanští řečtí polyteisté do nového rodícího se učení plně převzali do té doby světově naprosto unikátní židovský monoteismus. Máme velmi podobnou základní konstrukci naší liturgie, způsob a princip modlitby, filozofii víry i života, strukturu modlitebních prostor, do svého učení a modliteb jsme převzali například i židovské proroky, Žalmy a mnoho jiných prvků judaismu.  To by ale pro nás nemělo být nijak překvapivé zjištění, pokud se celé naše křesťanství zrodilo na Ježíšem praktikovaném náboženství.

Přejděme nyní postupně ke slíbeným pokusům nestranně  nastínit našim věřícím některé námitky a možné důvody, které židovskému národu podle jejich přesvědčení bránily v uznání soukmenovce Ježíše jako jejich Spasitele. Začněme otázkou, jak bychom se asi dnes my křesťané zachovali, kdyby nám někdo chtěl „vylepšit“, doplnit, měnit a především po svém vykládat některé části našeho Nového Zákona, dokonce často přímo v průběhu našich bohoslužeb. Nad podobnou otázkou nepochybně stáli mnozí věřící Židé, když před dvěma tisíciletími jejich asi třicetiletý soukmenovec začal putovat po Galileji a pokoušel se přesně o totéž s jejich nejsvětějším Zákonem, který jim předal Bůh.  Nikdo věřící z jejich národa by si jistě  až do této chvíle nedovolil říci to, co tento tesařův nevlastní syn: „Slyšeli jste, že v Zákonu bylo řečeno, ale já říkám...“ A za tímto úvodem mnohokrát zazněla slova, která ovšem byla hned na místě  věřícími perfektně znalých Zákona vyhodnocena jako nesprávná, mylná, a často dokonce jako slova rouhající. Jindy říká Ježíš na jiném místě: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit...“. Mohli  například tyto dvě věty chápat jeho židovští soukmenovci jinak, než jako protiřečení? Jestliže nechce Zákon Boha rušit (nehledě na takovou nemožnost), nemůže ho ani jakkoli doplňovat, nebo se dokonce nad ním vyvyšovat negací, pochybnostmi, nebo jinými výklady Božích slov! O  Zákonu si nedovolil žádný zbožný Žid nikdy ani na okamžik jakkoli zapochybovat a nyní snad chce tento Ježíš Zákon Boha Stvořitele naplnit tím, že ho bude interpretovat svým vlastním pohledem, a vkládat mezi Boží slova svá vlastní, tedy slova typu  já říkám? Žádný zbožný Žid prostě tuto - pro ně velmi rouhavou - interpretaci Smlouvy s Bohem nemohl přijmout, aniž by se jí sám zpronevěřil a těžce zhřešil.

Judaismus byl a  je především o nezlomné víře, o zbožném životě každého jedince podle Smlouvy a především o harmonicky fungující zbožné rodině. Vychovat ze svých často mnoha dětí skromné, zbožné a nábožensky nanejvýš vzdělané potomky pro další život v hluboké víře vždy patřilo k těm nejvyšším životním  prioritám židovských věřících. Nyní si představme reakci těchto prostých lidí na následující prohlášení jednoho jejich souvěrce, o kterém do této chvíle možná nikdy neslyšeli: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni(Mat 10, 34-36). A co když se z vedlejší  vesnice donese, že tam zase prohlásil: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! .....Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! (Lk 12, 49-53) Dokážeme si představit  nesmírné znepokojení židovských věřících nad jedním z nich, který veřejně hovoří o tom, že přišel dát jejich národu nepokoj a rozkol, své vlastní zemi války a rozpad toho nejvzácnějšího, co mají na světě, tedy jejich rodin? Proč nám tento člověk zvěstuje neštěstí? A nejen zvěstuje, co je to vůbec za člověka, který nám ho prý přináší? Kdo je to, že chce upalovat  nás i naše děti? Toto že má být Mesiáš? Copak nám třeba velký prorok Micheáš (4, 3) neprokoval o našem Mesiáši Izraele  úplně jinak? „On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji“. Mesiáš měl vyvolenému národu přinést mír, lásku a pokoj, ne rozkol jejich zbožných rodin. Jindy a na jiném místě stejný člověk všem přítomným zase říká že: „ ... nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“, a Židé hned namítají, že v takovém případě to ale nemůže být jejich skutečný Mesiáš, o kterém  psal žalmista (Ž 72, 11): „Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.“  (V tomto místě připomínáme v této věci velmi přínosné dílo sv. Augustina – jeho  Enarrationes in Psalmos, neboli Výklad Žalmů, kde je i výklad tohoto verše.)  Zbožní věřící tohoto putujícího a často pronásledovaného kazatele jako svého Spasitele opravdu nemohou přijmout, vždyť i v knize Daniel (7, 27) je o něm úplně něco jiného: „... a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat.“ A vzpomeňme na proroka Zachariáše, co o  budoucím Mesiáši psal ve verši 9, 10: „... jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.“ Jak může vykládat náš nejposvátnější Bohem svěřený Zákon slovy : „Slyšeli jste že bylo řečeno..., ale já vám říkám“? Nejistota a zmatek v hlavách mnoha svědků Ježíšových promluv k přítomným ať už přímo v synagogách, nebo na veřejnosti, se střídalo s rozhořčením. Tento kazatel nesplňuje nic z toho, co prorokovali naši proroci. Hlásá nám pravý opak toho, co od nás žádá Bůh v naší Smlouvě. A dokonce si jí dovoluje opravovat  a upřednostňovat svá slova před Božími!

Nepochybujeme, že určitá část našich věřících se již setkala  s pokusem některých současných křesťanských kruhů vysvětlit si výše uvedené protiřečení (mnoho dalších ještě v našich zamyšleních postupně uvedeme) úsilím oddělit Krista a jeho víru, jak ho v duchu viděl apoštol Pavel, a po něm i  spolu s naším Augustinem, od víry historického Ježíše. A dokonce přímo oddělit skutečného Krista od instituce církve, která se z vlastní vůle chápe jako  Jeho mystické tělo. Zřejmě se někteří z nás také setkali s názorem, že sám Ježíš jako historická osoba by rozhodně nesouhlasil s vírou, která se  teprve až v Augustinově době ustálila do pevné podoby, v jaké jí dosud vyznáváme. Tito lidé většinou plně a bezezbytku uznávají osobnost židovského Ježíše a jeho skutečný reálný život  a jeho opravdové autentické učení, odmítají však nejrůznější pozdější doktríny, zformulované a vytvořené církví snad k vylepšení Kristova obrazu. I tyto názory budeme muset v našich následujících zamýšleních někdy brát v úvahu  už proto, že prostě existují.

Stejně tak nebudeme ignorovat i jiné názory věřících badatelů a odborníků o Kristu Ježíšovi jen proto, že možná všechny nebudou zcela totožné s církevním učením. Ani se nebudeme stále a stále ujišťovat o jediné správnosti naší víry s církevním výkladem, jak charakterizoval církev už na začátku pátého století svatý Augustin : jako jedinou možnou autoritu  pro pravdivý výklad Božího Zákona.

 

 

 

pokračování


 

M.Č.