Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou vírách v jednoho Boha XX. část

t.13.jpg      

 

 

                                             

                                       Ke komu připodobníte Boha?

                                                       Jakou podobu mu přisoudíte?                              

 

                                                                      

 

pokračování

 

 

 

                                                Bez ohledu na to, čemu a proč my sami věříme, musíme konstatovat, že už skoro čtyři tisíciletí existující Bohem daná víra Ježíšova židovského národa má natolik naprosto unikátní učení, že všechny naše pozdější snahy o interpretaci jeho jednotlivých částí přidělováním jiného, skrytého významu ve prospěch naší křesťanské doktríny, jsou výsledkem našeho odcizení se jádra učení člověka Ježíše. A to buď kvůli jeho nepochopení, nebo spíše jeho odmítnutí v této podobě. Jinými slovy řečeno: Do doby, dokud naše prvokřesťanské předchůdce ve víře na Ježíši zajímal především předmět a smysl jeho promluv a ti pak utvářeli malá, často jen rodinná společenství, aby o jeho slovech mohli debatovat, povzbuzovat se navzájem a řídit se jimi, neexistoval žádný důvod k tomu, aby pátrali po důvodech Ježíšovy veřejné činnosti, nebo aby se zabývali pro ně stejně zbytečnou otázkou, zda tento člověk je skutečně "jen" člověkem.

Nepřemýšleli o tom kdo, proč a zda vůbec ho někdo pro tuto činnost ustanovil, protože ani on sám se tím veřejně a tipujeme, že ani ve svém nitru nezabýval víc, než každý jiný nábožensky vzdělaný Žid. Otázka jejich jediného Boha byla s konečnou platností ustanovena okamžikem, kdy jako jediný a poslední národ v historii světa obdrželi Židé Boží slovo formou Desatera na hoře Sinaj (Chóreb) a stali se tak Božím lidem Smlouvy: „Ale tatoť jest smlouva, kterouž učiním s domem Izraelským po těchto dnech, dí HospodinDám Zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jeji budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem. (Jer 31, 33.) Zázračně ratifikaci této Smlouvy Jediného Boha Stvořitele světa s národem Izraele přihlíželo více než 600 000 dospělých mužů a nespočet žen a dětí. Status jejich Boha byl stanoven na dobu existence světa a dál už nebylo co řešit.

Pokud by chtěl někdo namítnout, že podle Písma ale Ježíš velmi často mluvil o svém Otci, případně nebeském Otci a podobně, takže je jasné, že je Bohem - Božím Synem, stojí před otázkou, zda tedy v takovém případě je Hospodinův Zákon zákonem Ježíšovým. Zda tedy je židovský člověk Ježíš tímto Hospodinem Smlouvy se židovským národem. A  dovolíme si jít ještě dál: Zda to byl Žid Ježíš jako jedna Božská osoba, kdo dal svému židovskému národu Desatero. Zda to byl Žid Ježíš, kdo ve stejném postavení stvořil vesmír a svět.

Židovské náboženské autority na problematiku Ježíšova oslovování Boha slovy ve smyslu můj Otec a podobně odpoví, že celý izraelský národ od doby uzavření věčné Smlouvy s Bohem Stvořitelem světa považoval a samozřejmě stále považuje Boha za svého Otce, stejně tak jako Hospodin tento národ považuje za svůj vlastní, osobní národ, který si vyvolil. Viz např. Iz 51, 4: „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem", nebo Ex 10, 3: "Mojžíš a Áron tedy předstoupili před faraóna a řekli mu: „Toto praví Hospodin, Bůh Hebrejů: Jak dlouho se budeš zdráhat pokořit se přede mnou? Propusť můj lid, aby mi sloužil." a nebo zajímavý verš v 1Kr 16, 2: „Ačkoli jsem tě pozvedl z prachu a učinil jsem tě vévodou nad Izraelem, svým lidem, chodil jsi po cestě Jarobeámově a Izraele, můj lid, jsi svedl k hříchu, takže mě svými hříchy uráželi." a konečně třeba 2. Sam 5, 2: "Už tenkrát, když králem nad námi byl Saul, vyváděl a přiváděl jsi Izraele ty. Tobě Hospodin řekl: ‚Ty budeš pást Izraele, můj lid, ty budeš vévodou nad Izraelem.“ a desítky dalších příkladů, které nalezneme v Tanachu. (Židé nikdy nebudou souhlasit s naší křesťanskou ideou, že kdykoli je v jejich pradávných textech uveden Bůh Stvořitel, dárce Smlouvy různými jmény jako Hospodin, Nejvyšší, Věčný a podobně, že se de facto jedná o jejich člověka Ježíše.)

Jestliže tedy je Bůh tvůrce a záštita národa Izraele, je i jeho duchovní otec. Pokud jednotlivec tohoto národa z nějakého důvodu volá toho, kdo ho z hlediska jeho náboženské víry vzato stvořil, obrací se na něho zcela přirozeně : "Otče! Bože!" (můj Otče!, můj Bože!, Otče náš!). Konečně - právě po nich, po Židech i my křesťané například voláme a modlíme se Otče náš, ale bohužel každý máme ve finále na mysli někoho jiného. Rodíme se a jsme na světě jen kvůli tomu, že to tak chce Bůh. Jedině On a nic jiného má zásluhu na tom, že jako lidstvo na Jeho světě vůbec existujeme; je tedy Otec všeho lidstva, protože nás stvořil. Aniž bychom se cítili být jeho mluvčími, přesto si myslíme, že toho už mnohokrát v dějinách svého světa litoval...

Z jedné mezináboženské diskuze k tomuto tématu jsme vybrali následující ukázku: Jestliže považuji všemohoucího Boha, díky kterému existuji, za svého Otce, a v určitých situacích ho tak i volám a oslovuji, znamená to snad automaticky také, že jako jeho syn jsem tím pádem ale synem skutečným, už ne jen metaforickým synem tohoto Boha Stvořitele? Přestože je jen jeden jediný existující Bůh, jak o sobě hned na začátku jejich velkolepého vztahu vyhlásil židovskému národu, tak se snad mým jedním lidským zvoláním "Můj Otče!" změní jeho podstata a už neplatíco svému národu svěřil na SinajiTedy že je „jen“ jeden? Stává se snad jedním oslovením ze židovského člověka jakýsi skutečný Boží syn, a dokonce jedna část Boha?

Není ani trochu pravděpodobné, že by si tomu nějaký příslušník Ježíšova národa dovolil věřit, ale kdyby snad čistě hypoteticky přeci jen ano, pak tento člověk rozhodně není synem Boha židovského národa, ale možná některého z řeckořímských pohanských bohů. V takovém případě by ale už nepatřil do židovského národa.

My k tomu jen doplníme: Jako syn Boha, tedy Boží syn byl v Izraelském národu označován naprosto každý, kdo Mu bohabojně a poslušně sloužil podle Jeho Zákona. Ani my křesťané rozhodně nemůžeme pochybovat o tom, že jedním z těch Židů, kdo tímto způsobem žil, byl i Ježíš. Byl tedy jedním z mnoha milionů příslušníků židovského národa, Božích synů a dcerjako všichni ostatní zbožní Židé, i Ježíš oslovoval jejich Boha „Otče“ a hovořil o něm zcela správně jako o „svém Otci“.

Mimochodem; nejen prvokřesťané, ale ještě dlouhá staletí později se křesťané navzájem nazývali jako „svatý, svatá“. Píše tak o některých pokřtěných nejen Pavel, ale i Marek, Petr, ale daleko později se takovým způsobem o některých afrických křesťanech zmiňuje také i náš Augustin a samozřejmě mnozí další autoři. Chce snad někdo z nás tvrdit, že se křesťané, kteří se navzájem nazývali svatýmipovažovali tímto oslovením automaticky za rovné Bohuza jednu osobu svatého Boha Stvořitele? Nebo snad Bůh není v pravém slova smyslu svatý, přestože tak o něm píše například jak novozákonní Janova literatura, viz Zj 6, 10, nebo 1 J 2, 20, tak i existuje bezpočet označeních Boha jako svatého v Tóře? Takže o Bohu se s naprostou samořejmostí a jistotou hovoří jak v židovské Tóře, tak i v našem křesťanském Zákoně jako o svatém, a přitom v knize Berešit (1. Moj, Genesis) 38, 15 se se stejnou samozřejmostí hovoří o svaté prostitutce!

Co jsme tím chtěli říci? V židovském národě neznamenalo přivlastňovací zájmeno můj ve spojení s jejich Bohem Otcem na můj Otec nic jiného, než že jako každý jiný Žid hovoří o Bohu Izraele, Otci tohoto národa, a nikoho by v žádném případě za tímto důvěrným oslovením nedovolil hledat jiný vzájemný vztah, než že Všemohoucí nežijící, tedy nesmrtelný, ale vždy existující všemocný Bůh je na jedné straně, a na druhé je hříšný smrtelný člověk, Jeho výtvor, který důvěřuje v Jeho otcovskou dobrotu a milost. Pokud měl v období po sinajském darování Zákona židovský národ odhadem jeden a půl milionu všech obyvatel, kteří svého Boha s důvěrou oslovovali " Můj Otče", hovořili o Něm jako o "jejich Otci", "našem Otci", a podobně, napadlo by snad někdy někoho z nich, nebo napadlo by někoho mimo jejich národ o nich říkat, že jejich Bůh Smlouvy má milon a půl synů a dcer a skládá se tedy z jednoho a půl milionu Božích osob? Navzdory tomu, že jim tehdy skrze Mojžíše jasně řekl, že je jejich jeden jediný Bůh a nebudou mít jiného?

V židovském národě existovalo mnoho podobných kazatelů a léčitelů, jako byl Ježíš, ale právě on zřejmě nejvýrazněji zaujal především tím, co a jakým způsobem o jediném Bohu Smlouvy učil. Jeho následovníci se snažili žít podle jeho učení, ovšem vždy ve shodě s Bohem daným Zákonem. A to přestože byl někdy velmi kritický samozřejmě ne k těmto samotným Božím pravidlům pro smysluplný život, ale často k těm židovským autoritám, které si jednotlivé části Zákona vykládali po svém. Nebo také naopak jeho dodržování vyžadovali až příliš a do krajnosti doslovně bez ohledu na to, že Bůh Zákon vytvořil pro chybující lidi. A pochopitelně od začátku jeho uvedení do praxe dobře věděl, že ho lidé budou porušovat.

Ovšem poté, co jsme Ježíše začali vnímat nejprve jako (našeho křesťanského?) Mesiáše (mesiánské téma bylo ale do té doby věcí výhradně židovského národa), a teprve až po přibližně dvousetleté (!) existenci už zformovaného křesťanství také zcela převratně i jako jednu osobu Boha složeného z osob třech (v tu chvíli se ale už z hlediska původní smluvní židovské víry nejednalo o jediného Boha Židů, který se zjevil Mojžíšovi a kterého vyznával Ježíš jako celý jeho národ, ale pro Židy už šlo o jiného Boha), jsme pro toto naprosto nové, nesmírně odvážné vnímání nového Boha nového náboženství i kvůli jeho obhájení a udržení nutně potřebovali nějaké podpůrné prostředky. Příští staletí se tedy pro naši církev a naše nové, nejprve jen mesiánské vnímání Ježíše, později i jeho vnímání až jako Boha Stvořitele světa, stala obdobím hledání důkazů pro oprávněnost a podporu existence našeho nového náboženství. Jelikož naše nová pojetí Ježíše jako nejprve Krista Mesiáše a konečně jako Boha, neměla žádnou jednoznačnou oporu v historii, začaly se zpětně vyhledávat možné shody nebo alespoň náznaky s těmito atributy v Hebrejské bibli. Tedy naše nové náboženství nevzniklo tak, že by například jeho zakladatel Pavel hned na začátku obhajoval jeho založení poukazováním na nezpochybnitelné historické odkazy podporující ideu jeho vzniku ať už v náboženství židovském, nebo jiném, a možná ještě starším duchovním směru. Tyto možné odkazy a náznaky se kvůli podpoře našeho mladého učení začaly hledat až dlouho po jeho pevném ustanovení jako nové náboženství. Ze skutečně obrovského množství hebrejských textů počínaje knihou Genesis, přes kvantum prorockých textů a konče Danielem naši křesťanští předchůdci po nesmírném úsilí vytipovali jen přibližně kolem dvaceti míst z celé obsáhlé Bible, které by se mohly podle úsudku těchto hledačů používat jako podpůrné verše nebo odkazy pro naše učení o Ježíši jako o Kristu, Mesiáši a o Bohu. A Augustin dokonce píše i o těch, které prý předesílají naší církev!

Z tohoto přibližného počtu my sami ještě považujeme pro tento účel jejich menší část za spíše irelevantní, a nad zbytkem těchto údajných důkazů o pradávném předpovídání budoucího Ježíše, církve i budoucího křesťanství se se židovskými učenci - dokud jsme jim dialog umožňovali - vedly vždy velmi bouřlivé polemiky. Tyto autority však zcela striktně jakoukoli možnost existence byť jen jediného jejich textu, nebo jen verše, který by se snad mohl týkat našeho křesťanství, církve, nebo Ježíše, naprosto a s definitivní platností vždy odmítaly. Rané prvokřesťanství tedy ještě částečně v Ježíšově odkazu a snaze o jeho následování určitou krátkou dobu pokračovalo. S přibývajícími roky se díky především Pavlově nadšené iniciativě přenesl zájem o Ježíšovo učení na učení o Ježíši jako božské preexistující bytosti v podobě Boha, která byla (kým?) stvořená jako prvorozená. Nebeský svět se stal hlavním leitmotivem Pavlova duchovního zaměření. Krátkodobý zájem především o hlavní předměty Ježíšových fascinujících promluv, ale i zájmu o duchovní život jejich autora, prostého nazaretského dělníka, byl tedy díky nové teologii brzy nahrazen učením o jeho mesiášství a následně pak o jeho božství.

Na toto zcela nové, a pro samotný Ježíšův národ z hlediska příkazů jejich Boha naprosto nepřijatelné učení, se několik desetiletí po Pavlovi podařilo navázat Janovi, jehož evangelium nejsilněji a nejvytrvaleji za všech novozákonních textů Ježíšovo božství zdůrazňuje, a naopak se ho důsledně snaží od jeho židovství oddělit. Přestože Jan, respektive autor Janova evangelia je sám Žid, „Židé“ jsou zde jmenováni především v negativním smyslu a většinově už přímo jako Ježíšovi odpůrci. Ovšem takové tvrzení se bohužel jeví jako zavádějící a nesmírně pokrytecké, pokud si uvědomíme židovství všech zainteresovaných postav prvokřesťanství Ježíšem počínaje, přes jeho rodinu, učedníky, posluchače a další osoby.

Představme si, že se s přáteli vydáme na nějakou slavnostní večeři a abychom měli klid, máme rezervovaný salonek. A pak se o naší společnosti někde dočteme, že jsme salonek použili  ze strachu před Čechy. Pomyslel by si o nás čtenář, že jsme všichni také Češi, nebo že jsme kdokoli, jen ne Češi, protože se jich bojíme?  Autor Janova evangelia byl úplně stejný manipulátor. Přečtěme si dva úryvky; J 7,  13 a J 20, 19: 

Nikdo ovšem ze strachu před Židy o něm nemluvil veřejně.

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“

Co si měl pomyslet Janův čtenář a co si opravdu mysleli celé generace čtenářů Písma? Ježíš byl křesťan a bál se nenávistných, krvelačných Židů, kteří usilovali o jeho smrt. Povedlo se.

Tady, v těchto našich prvních negativních vyjádřeních o Ježíšově národě hledejme kořeny našeho křesťanského antisemitismu. Podíváme-li se na mapu světa, která znázorňuje všechny oblasti, kam až se naše vítězné křesťanství během dvou tisíciletí rozšířilo, a porovnáme-li jí s podobnou mapou, na které jsou vyznačeny místa a území, na kterých v minulosti došlo k prvním projevům antisemitismu od římských křesťanských císařů, k největším středověkým pogromům, masakrům celých vesnic a obcí, hromadným upalováním Židů v synagogách a dalším zvěrstvům proti Ježíšovu národu (vyvrcholícím dnes jen těžko uvěřitelným holokaustem zrozeným v křesťanské Evropě a praktikovaným po dobu celých dvanácti roků za našeho většinového pasivního přihlížení), nápadná podobnost obou map rozhodně není otázkou náhody. Brzy si i o tom ještě pár slov řekneme...

Z našich poznámek na toto téma už teď vybíráme na ukázku alespoň jen pár základních historických faktů: Kupříkladu Martin Luther byl velmi chytrým a vzdělaným, ale názorově  nesmírně problematickým mnichem v katolickém Řádu svatého Augustina v Erfurtském klášteře. Na začátku 16. století byl vysvěcen na římskokatolického kněze, později se dokonce stal i doktorem teologie. Jeho počáteční přízeň k národu, ze kterého se zrodil Ježíš, se brzy přeměnila na zběsilou nenávist, která v té době až na malé výjimky neměla obdoby a patřila k častým doprovodným projevům jeho narušené osobnosti. Například v jednom svém hrubě antisemitském díle žádal tento římskokatolický kněz říšského knížete, aby nechal vypálit židovské modlitebny, žádal spálení jejich knih a především jejich Bohem ustanovené nejposvátnější Tóry(!), opakovaně požadoval zničení jejich domů, konfiskaci majetku, zavedení internací a podobně. Později byl sice samotnou církví exkomunikován, ovšem ne za svůj nenávistný postoj k Židům, ten byl zjevně v pořádku, ale za to, že v jednom ze svých duševních stavů spálil papežskou bulu. Z jeho odpadlictví od křesťanství se nakonec jak víme vyvinul protestantismus.

Adolf Hitler byl snaživým žákem katolické školy v benediktýnském klášteře v Lanbachu. V klášterní škole se mu líbilo; například zpíval ve sboru tamního kostela a také veřejně prohlašoval, že se chce stát knězem, z čehož samozřejmě měli tamní řeholníci upřímnou radost. Jeho rodiče pocházeli ze zbožných křesťanských rodin, oba byli pokřtěni a církevně oddáni. Hitler byl sice společensky nevýznamný outsider, ovšem jen do doby, než z nedostatku možnosti jiného uplatnění také on začal „dělat“ politiku. A byli to právě Lutherovo protestanti, kdo mu v Říši největší měrou pomohli k pozdější nevídané moci. Už začátkem třicátých let minulého století Hitler říká: „Luther byl velký muž, byl to obr. Jedním mávnutím rozrazil temnotu a viděl Židy tak, jak je začínáme vidět my“. Za necelé dvě desetiletí tento Lutherův také psychicky nemocný obdivovatel ukázal, jak národ, bez něhož bychom neměli Ježíše vidí on. A jak důsledně se knězem, doktorem teologie Lutherem inspiroval, a započal éru holokaustu, během kterého tragicky zahynulo neskutečných 6 milionů bezbranných židovských civilistů. K jednomu Římskými pohany nespravedlivě odsouzenému, nevinnému, a přesto zabitému Ježíšovi tak přibyly miliony jeho stejně nevinných soukmenovců, kteří na rozdíl od něho ale zahynuli v tradičně křesťanské Evropě rukama často potomků křesťanských rodičů. Slovo křesťané, je jak víme, odvozené od titulu Kristus, pomazaný (hebr. mašíach), který jsme na znamení ocenění významu pro založení křesťanství Žida Ježíše posmrtně přidělili jako jeho přívlastek.

Zpravodajská stanice CNN si nedávno nechala udělat průzkum vztahu Evropanů k Židům. Výsledek je ještě horší, než jsme sami čekali. Důsledek našeho dvě tisíciletí trvajícího antisemitismu je, že jen v křesťanské Evropě, jejíž hlavní a dosud ještě stále nejrozšířenější náboženství je založeno na víře v Ježíše zrozeného v židovském národě; právě tento národ ještě dnes nenávidí každý čtvrtý obyvatel západní části tohoto stále ještě původně židovského Boha vyznávajícího kontinentu. Tento tradiční antisemitismus jak už jsme řekli, vznikl přede dvěma tisíciletími souběžně s naším křesťanstvím na základě negativních vyjádřeních o Ježíšových soukmenovcích. A to například právě už zmíněnými Janovými negativními vyjádřeními, a stále se zvyšujícím počtem podobných křesťanských autorů, kteří se svými stále ostřejšími, posléze už neskrývaně nenávistnými vyjádřeními na adresu Židů velmi často zřejmě snažili zalíbit nadřízeným církevním autoritám. Naší „zbožnou“ nenávist proti národu, bez nichž by naše křesťanství nikdy nevzniklo, nesmírně silně akcelerovala věta, u které přesně neznáme jejího autora, každopádně ale podle jeho výplodu předpokládáme, že měl v sobě víc vražedné nenávisti, než inteligence: Židé nám zabili Boha“. Tato věta musela vzniknout nejdříve ve třetím, čtvrtém století, možná ale ještě později. Na toto téma jsme před lety už něco v souvislosti s Augustinem napsali, proto jen krátce zopakujeme: a) Jediný Bůh izraelského národa je i přes svojí trvalou existenci neživý. To znamená, že židovského Boha nemůže navzdory všem našim nejrůznějším teologickým kombinacím nic a nikdo zabít. b) V době, kdy Římští pohané popravili židovského člověka Ježíše, ještě křesťané neexistovali a žádného Žida Ježíše tedy za svůj vzor mít ještě nemohli. Slovíčko nám je tedy ve větě uvedeno s úmyslným klamáním stejně jako předešlé slovo Židé, a to s jasným cílem k Ježíšovu národu vyvolat nenávist proto, že odmítli svého člověka jako Mesiáše a navíc pak i jako Boha Stvořitele vší existence. Uvedená věta by měla podle toho, co se skutečně stalo, správně znít: Římští pohané zabili věřícím Židům jejich Ježíše.“ Na takové, přestože pravdivé větě, která třetí straně sděluje, co se odehrálo mezi pohany a židovským národem, by však nešlo postavit náš antijudaismus.

Vraťme se ale nyní zpět k Pavlovi a prvokřesťanství. Z naší strany už tedy nejde o žádné následování Ježíše, ale naopak odcizení se Ježíšovu učení a jeho odkazu ve prospěch kladení důrazu na jeho Božství. A v návaznosti na to jde o postupné vytlačování skutečnosti, že Ježíš byl Žid. Spojení Bůh Žid by totiž v naší nové nežidovské teologii bylo nemyslitelné. Už nejde o učení, které dal Židům Bůh Stvořitel světa, a které Ježíš interpretoval jeho národu, ale o učení o Ježíši jako synovi tohoto Boha. Následování Ježíše znamená stejným způsobem bezpodmínečně věřit a plnou duší ctít učení, kterému věřil on sám, a které den co den v nepředstírané zbožnosti praktikoval jako každý jiný prostý zbožný Žid. To byl případ i jeho učedníků a několika členů jeho rodiny, který však měl trvání jen do doby, než se na prvokřesťanské scéně překvapivě objevil už zmíněný renegát paradoxně právě od víry, kterou vyznával Ježíš. Odpadl po svém snovém zážitku, kdy ve svém vidění na poušti měl „spatřit“ právě nedávno pohřbeného a pak z hrobu zmizelého Ježíše. Tento pozdější faktický zakladatel našeho náboženství ovšem nenásledoval Ježíše tak, že by například pokračoval v jeho učení, protože ve skutečnosti nevěděl, co Ježíš učil (!), a to z prostého důvodu: Ježíše neznal. Kdyby ho znal a věděl co sám vyznává, nemusel by možná nesmírně horečně pracovat na vzniku židovské sekty, později úspěšně přerostlé až do nového náboženství. Jak jsme už vícekrát zmínili; Ježíšovo víra a učení, jakkoli (a jistě i velmi oprávněně) kritické, samozřejmě nekritizovalo nic ze samotného obsahu Mojžíšova Bohem zjeveného náboženství. Ježíš sám spíše často nesouhlasně komentoval způsob jeho praktického výkonu především některými kněžskými a jinými skupinami a náboženskými proudy, viz např. saduceové, popřípadě v malé míře i farizeové a někteří další.

Na druhou stranu přínos a role, kterou mělo naše náboženství na takřka celý svět, byly natolik významné, že se křesťanství stalo neodmyslitelnou součástí dějin jeho existence. Dokonce i mnozí Židé připouštějí, že hlavně díky křesťanství a jím krutě pronásledovaného judaismu jejich pevná víra prokázala věrnost jejich Bohu a naopak ještě více zesílila, a díky nám tak přežila další dvě tisíciletí. Díky naší takřka trvalé perzekuci národ Ježíše za udržení své existence sice neuvěřitelným způsobem platil, ale nikdy ve své historii nedopustil ohrožení jednoty jejich Bohem vyžádané a smluvně potvrzené víry. O jednotě tohoto národa ve své pevné víře v jediného Boha se našemu silně rozmělněnému křesťanství může jen zdát. Naše nové náboženství tedy vzniklo na základě extatického stavu, do kterého se v poušti u Damašku dostal nesmírně zanícený židovský pronásledovatel prvokřesťanů ve chvíli, kdy je jako jeden z účastníků „trestné výpravy“ jel vyvraždit, doslovně cit.: „vyhubit.“ Jmenoval se Saul a ve své extázi podle svých slov spatřil Zmrtvýchvstalého Krista, který právě jemu měl ve svém duchovním monologu předat své poselství a pověřit ho jeho šířením „po celém světě.“ To znamená, že veškeré nejzákladnější a nejdůležitější stavební kameny naší křesťanské teologie pocházejí z okamžiků tohoto vytržení. Tato chvíle a obsah Ježíšova (kterého viděl opravdu poprvé v životě) sdělení ze záhrobí během trvání Saulova (pozdější Pavel) snového prožitku měly ve mžiku změnit dosavadní pronásledovatelovo vražedné úmysly na aktivitu nesmírně zapáleného aktivisty, na jediného existujícího příjemce a hlasatele veškeré nové údajné Ježíšovy teologie, a na neohroženého propagátora víry právě těch, které jel za jejich víru zabít. Až do této chvíle Žid Ježíš svého židovského soukmenovce Pavla nezajímal.

Kdyby ano, ve svém tehdy ještě euforickém náboženském nadšení pro tradiční židovské učení by Ježíše naprosto nepochybně vyhledal a oslovil ho. Jak známe Pavlovu schopnost okamžitého zápalu pro novou věc, ať Ježíšem povolaný, nebo rázně odmítnutý, zcela jistě by se ho snažil za každou cenu následovat a stát se také jeho apoštolem. (Ostatně za toho se začal sám - ale už nikdo jiný - považovat a veřejně tak deklarovat už velmi brzy po svém duševním prožitku.) To by se však mohlo stát jen tehdy, kdyby Pavel o Ježíše a jeho učení nějakým způsobem usiloval. Dokud Ježíš žil, Pavel měl jiné zájmy. Svým tehdejším postojem k Ježíšovi jen potvrzuje přesvědčení mnoha badatelů a historiků, kteří několika různými způsoby dokazují, že Ježíšova osobnost a jeho veřejná aktivita nebyly v době národem dávno očekávaného příchodu Mesiáše a blízkého konce světa ničím až tak neobvyklým nebo zcela mimořádným, jak se pozdější křesťanská líčení doby Ježíšovy veřejné aktivity snažili zdůraznit s cílem poukázat na jeho Božskou nadpřirozenost. Po izraelské zemi totiž vzhledem k očekávané a dávnými proroky avizované apokalypse v té době působily celé zástupy nejrůznějších potulných léčitelů, buditelů, „božích synů“, kazatelů, proroků i „mesiášů“, poustevníků, podivínů, falešných i skutečných divotvůrců a dalších podobných postav, a snažily se nejrůznějšími způsoby a také s nejrůznějšími úmysly i výsledky židovský národ duchovně mobilizovat před očekávaným mesiášovým příchodem a závěrečnou apokalypsou. Vzpomeňme například na Ježíšova bratrance, zbožného poustevníka Jana a jeho velmi úspěšnou hlasatelskou i křtící veřejnou činnost, která nakonec Ježíše oslovila až k následování. Samozřejmě že mesiánská otázka byla tedy ještě výhradně věcí židovského národa (ne jiné víry, učení ani jiného náboženství), a to do doby, než jsme i tuto tedy původně čistě židovskou záležitost převzali i my křesťané do svého učení a aplikovali jí v plné šíři na jejich člověka Ježíše. Na druhou stranu nelze zcela vyloučit, že sice zřejmě ne hned zpočátku jeho veřejné činnosti (vzpomeňme při tom na některé zmínky v Písmu o období nepřijetí jeho samého, nebo jeho vystupování vlastní rodinou a naopak na některé Ježíšovy reakce na nechtěnou přítomnost jeho rodiny), ale spíše s blížícím se koncem svého hnutí a s předtuchou svého tragického konce se možná nakonec Ježíš za Mesiáše židovského národa začal opravdu sám považovat. Určité jeho výroky nebo chování z posledního období jeho života by tomu snad mohly zčásti odpovídat, jde ale samozřejmě o pouhé dohady. I kdyby tomu tak skutečně bylo, vůbec nic by to nezměnilo na postoji jeho národa k němu i k Mesiáši, na kterého dodnes čekají. Má však přijít jen jednou a jeho příchod mají podle očekávání Izraele provázet a přinést mnohé zásadní změny jak židovskému národu, tak dokonce celému světu.

Evangelista Lukáš, nebo ještě pozdější autor se ke konci prvního století rozhodl sepsat oslavný spis vysoce vyzdvihující Pavlovo evangelizační misionářské úsilí. Tato kniha, jako žádná jiná v Písmu, má největší podíl na tradičním portrétu našeho křesťanství a stala se z ní nakonec možná i autentickým a oslavným záznamem Pavlovy aktivity pro vznik nové víry v Boha, původně jen výhradního Boha Smlouvy se židovským národem. Od deváté kapitoly Skutků, kdy se ve spisu poprvé objeví Pavlova postava, se z knihy stává monotématické vyprávění o jeho činech. A pozor: situace, kdy Pavel zakládá novou církev na základě toho, koho neznal a píše o něm, se v případě spisu o Pavlových obětavých a hrdinských činech opakuje! Dokonce sami naši křesťanští odborníci se totiž většinově shodují na tom, že autor Skutků Lukáš s největší pravděpodobností hraničící s jistotou Pavla nejen neznal, ale nikdy snad ani nečetl jeho dopisy! Dnes bychom toto dílo v této formě možná už nekanonizovali a nazvali ho spíše jako Román o Pavlovi. A právě v této knize, a ne od Pavla, se raději hned třikrát po sobě (!) dozvídáme o začátku Pavlova obrácení, konkrétně hlasu, který měl podle autora spisu Pavel slyšet: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? A on řekl: Kdo jsi, Pane? A on pravil: Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ.“ (Sk 9, 4-5 ). O autentičnosti tohoto úryvku ale musíme mít určité pochybnosti. Odkud má Lukáš tuto informaci? Přijal jí podobným způsobem, jakým měl Pavel přijmout slova eucharistické oběti?

Znovu připomínáme, že Ježíš se narodil jako Žid, žil zbožným životem jako Žid, a tragicky zemřel – také jako Žid! Ježíš nezemřel jako křesťan, žádné křesťanství nezakládal, a za jeho života podobný výraz ještě neexistoval. Pokud bychom nakonec snad i přes všechny pochybnosti přijali možnost, že zmrtvýchvstalý Ježíš si pro zjevení své vůle a odkazu nevybral nikoho z blízkých, ale skutečně vybral člověka, kterého sám nikdy neznal, člověka, který neznal jeho, a ke kterému tedy nikdy neměl naprosto žádný vztah, i přesto všechno je v tomto úryvku evidentní nelogičnost.

Pavel ještě coby Saul, horlivě zapálený dohlížitel nedotknutelnosti židovského Zákona a navazujícího učení, sice jel ve skupině podobně fanatických náboženských militantů do Damašku zabíjet prvokřesťany, ale jak už jsme řekli, Ježíš zemřel jako Žid a ne jako křesťan! Tehdy ještě Žid Saul prostě Ježíše, bráno obrazně, v žádném případě nepronásledoval! Kdyby pronásledoval Ježíše, tak by musel pronásledovat své pevně věřící židovské soukmenovce… ne prvokřesťany. Žid Ježíš trpěl a umíral jako Žid, a své víry se pochopitelně nikdy nezřekl. A jen v této podobě, jako ukřižovaný Žid by Saula pak čistě teoreticky snad mohl v jeho extázi oslovit. Pak by ovšem byly oba dva verše naprosto logické: Žid Ježíš volá z nebe na Žida Saula a ptá se ho, proč pronásleduje Židy, jako byl on sám, dokud žil. V době, kdy se měla podle Lukáše událost s oslovením Pavla stát, ještě nikdo Ježíše za Boha nepovažoval. Šlo by tedy o pouhý vnitrožidovský problém bez křesťanské účasti.

Židovští prvokřesťané, které jel Saul vyvraždit, stavěli svojí víru ne na osobě Ježíše, ale na jeho učení a to samé dělali jeho bratři, rodina a učedníci s dalšími přáteli. Snažili se prostě řídit jeho duchovním odkazem, a zjevně neplánovali žít v uctívání jeho osoby jako Mesiáše či nadpozemské bytosti.

                                  

 

                                         

pokračování

 

 

M.Č.

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství