Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teologie sv.Augustina

 

 

  

ObrazekShrnutí teologie sv.Augustina

 

 

 

 

 

 

Pojetí Boha - Stvořitel světa

 

  

 

Absolutnost Boha

 

 

 

 

Centrem Augustinovy filosofie je Bůh. Augustin pojímá boha jako nemateriální absolutno, postavené proti světu a člověku. Ale na rozdíl od Platóna ruší všechno, co by mohlo vést k panteistickým důsledkům, k jednotě boha a světa. Především emanaci nahrazuje kreacionismem. To vede k vyhraněnému dualismu boha a světa. Ovšem tento dualismus se liší od manichejského – Bůh je mimopřírodní, nadpřirozené bytí nezávislé na přírodě a člověku, ovšem příroda a člověk naopak zcela závisejí na bohu. Křesťanský Bůh tvoří i látku, a to zároveň s materiálními věcmi. Čtyři živly byly utvořeny najednou v ukončené podobě. Takže se tu nejedná o dva rovnomocné principy – Bůh a hmota. Stvořeni byli i nehmotní andělé a lidské duše.

 

Nepoznatelnost Boha

 

Občas Augustinus přiznává, že božské atributy nelze popsat. V I. knize De doctrina Christiana připouští, že jeho snahy objasnit doktrínu o Trojici byly nedůstojné Boha, a tvrdí, že Bůh je nepopsatelný. Pak poznamenává, že říci „Bůh je nepopsatelný“ znamená popisovat Boha a tím dát najevo, že to, co se říká, je nepravdivé.

 

Boží všemohoucnost a dobrotivost

 

Boha považuje Augustin za osobu, zatímco pro novoplatónismus bylo absolutno neosobní jednotou. Bůh stvořil konečný svět i člověka ze své dobrovolné náklonnosti. Tento bůh se liší také od slepého Osudu antické filosofie. Jeho vlastností je absolutní všemohoucnost.

 

Bůh a svět

 

Augustin na rozdíl od Platónova Tímaia interpretuje Genesis 1: 1 tak, že Bůh stvořil nebe a zemi z ničeho a stvořil i nezformovanou látku, již pak zformoval. Ve Vyznáních XI.5.7 výslovně argumentuje proti možnosti, že by před věcmi existovalo něco, co by nebylo vytvořeno. Všechno, co existuje, existuje proto, že existuje Bůh. Ještě silněji - protože všechno proměnlivé má začátek a nebe a země jistě jsou proměnlivé, Bůh je stvořil.

 

Bůh svět nejenom stvořil z ničeho, ale také jej udržuje a podporuje, aby nezanikl v nicotě. Pokud by božská síla přestala vládnout tvorům – jejich esence by pominuly a celá příroda by zanikla. Když stavitel vystaví dům a odejde, jeho dílo zůstává přesto, že on zde už není. Ale univerzum zanikne v okamžiku, jestliže Bůh stáhne svou řídící ruku (De genesi ad litteram IV.12.22) = koncepce nepřetržitého tvoření. To se vztahuje i na člověka. Svět pak je pojat jako dílo tvůrcovy vůle, a proto lidskému rozumu nepostižitelný.

 

Bůh a ideje – přijetí platónismu

 

Boha chápe Augustin podle trinitárního dogmatu. Druhou hypostazi, logos nebo Boha-syna pojímá jako sebeuvědomění Boha-otce a jako „staniž se“, v jehož důsledku se objevil svět. Při tvorbě světa vycházel Bůh nejen ze své dobré vůle, ale i ze vzorů nebo idejí, které byly v jeho mysli. Tímto učením Augustinus zchristianizoval platónismus. Ideje se ze samostatných a neměnných principů přeměnily ve věčné myšlenky Boha-tvůrce. Jsou neměnné a věčné, protože takové jsou atributy i boha samého.

 

Bůh a zlo – theodicea

 

Augustin se proti manicheismu obrátil k novoplatónismu. Uznával jen jeden princip – Jedno, které je dobrem – a zlo nepojímal jako něco protikladného dobru, ale jako nedostatek dobra. Co bylo v procesu emanace vzdálenější od Jednoho, to bylo méně dobré. Avšak i v hmotném světě se dobro vyskytuje, i když v nepatrné míře, neboť i tento svět vzniká emanací z Jednoho. Zlo tedy je jen nízkým stupněm dobra.

 

Také křesťanský Bůh-stvořitel je charakterizován dobrotou. Proto všechno, co stvořil, má v určité míře účast na dobru. Bůh se totiž při své tvorbě řídil svými myšlenkami (platónskými idejemi) jako nejvyššími a dokonalými vzory všech věcí. Proto v každé stvořené věci je obsažen tento nehmotný vzor. Ten je sice deformován spojením s látkou i tím, že každá pozemská věc se mění, přesto se v určitém stupni zachovává. V tomto stupni obsahují věci i dobro. Podobně jako ticho je absencí hluku, tma absencí světla, je i zlo absencí, nedostatkem dobra a ne samostatným principem.

 

Pojetí času – psychologický a kosmologický pohled

 

Kosmologický význam času

 

Augustinus odmítá odvozování času od pohybu nebeských těles, neboť i ta byla stvořena Bohem a jsou jím ovládána (Bůh zastavil slunce, aby Jozue vyhrál bitvu). Čas je mírou pohybu a změn, které jsou vlastní všem „stvořeným“ věcem. Proto čas neexistoval před stvořením světa, ale bůh jej vytvořil zároveň s věcmi jako míru jejich změny.

 

Čas z hlediska lidského prožívání

 

Dále se Augustin zajímá o plynutí času a řeší vztah minulého, přítomného a budoucího. Dochází k závěru, že pouze přítomné skutečně existuje, minulé závisí na přítomném skrze lidskou paměť a budoucí existuje jen v naději. Přitom přítomnost rychle uplývá, takže ji člověk nestačí zachytit a už musí vzpomínat na minulé. Augustin tedy analyzuje momenty času z hlediska lidského prožívání a dochází k závěru, že měřítkem času je lidský duch.

 

Čas a věčnost

 

Proti lidskému prožitku času stojí boží věčnost. Pro boha neexistuje žádné „předtím“ ani „potom“, neboť ve světě jeho myšlenek-idejí je vše najednou a navždy. V tomto světě všechno existuje jako ustavičné „nyní“. Tato statická věčnost patří k božské podstatě.

 

Vztah víry a rozumu – zdůraznění role víry při poznávání

 

Rozum je podřízeným elementem. Hlavním zdrojem lidského vědění je božská autorita, stanovená v Písmu. Dědičný hřích totiž nenapravitelně poškodil schopnosti lidského rozumu. Rozum proto musí od té chvíle hledat oporu v božském zjevení – „věř, abys rozuměl“. Rozum však může víře prospět, proto Augustinus neodmítá filosofii zcela. Jedinou pravdou pro něj byla pravda zjevení. Ve své touze po poznání ji chtěl obsáhnout všemi svými schopnostmi, tedy i rozumem.

 

Věda i filosofie mají platónský úkol – povznášet mysl od věcí hmotných k nehmotným, a tak cvičit ducha k vidění toho, co je nejvyšší. Ale vcelku Augustinus snižuje úlohu rozumu, neboť rozum sám bez pomoci zjevení k pravdě dospět nedokáže. S postupujícím věkem klesala v jeho očích upotřebitelnost filosofie pro křesťanského myslitele.

 

Augustinus je nový v tom, že autoritou pro víru pro něj není Písmo, jako bylo pro předcházející církevní otce. Poslední instancí pravdy je nyní autorita církve jako jediné a neomylné interpretky Písma.

 

Dědičný hřích, Boží milost, predestinace a svobodná vůle

 

Božské předurčení spásy nebo zatracení člověka a vůbec důraz na božské řízení světa vede k otázkám souvisejícím se svobodnou vůlí člověka.

 

Augustin v tomto bodě polemizuje s Ciceronem, který tvrdí:

 

  1. jestliže Bůh předvídá všechny události, pak všechny události se dějí podle pevného, příčinného řádu, a

     

  2. jestliže všechno se děje podle pevného příčinného řádu, pak nic nezávisí na nás a není tu nic jako svobodná vůle.

     

  3. Jestliže dodáme, že Bůh předvídá všechny události, jak Augustin tvrdí, můžeme dojít k závěru, že

     

  4. nic nezávisí na nás a není žádná svobodná vůle.

     

Augustin tento závěr odmítá následujícími důvody: Do řádu příčin patří i naše vůle samotné (De civitate Dei V.9) a je nutné, že když chceme, chceme svou svobodnou vůlí (V.10). Kromě toho Bůh předvídá i ty věci, které my chceme udělat ze své svobodné vůle. Proto premisa (2) je nepravdivá a Boží předvídání je spíše potvrzením svobodné vůle než jejím ohrožením.

 

Lze uvést dvě tvrzení:

 

  1. Bůh zapříčiňuje všechno, co předvídá, včetně svobodné volby člověka.

     

  2. Člověk nehřeší proto, že Bůh předvídal, že zhřeší (De civitate Dei V.10). Tj. předvídání volby není její příčinou.

     

Pokud se nenajde cesta, jak obě tvrzení smířit, pak (A) nemá být považováno za Augustinův skutečný názor, protože je v jeho spisech mnohem méně důležité než opakované zdůrazňování (B).

 

Nový pohled na dějiny – De civitate Dei

 

Augustinus rozlišuje dvě obce:

 

  • obec pozemskou

     

  • obec Boží

     

První z nich tvoří lidé, kteří jsou předurčeni k věčnému trestu, druhou lidé předurčení ke spáse. Pozemská se vyznačuje sobeckou sebeláskou, která pohrdá Bohem, Boží obec láskou k Bohu pohrdající sebou samým.

 

Obě obce jsou v dějinách zcela propleteny a jejich členy nemůže člověk rozeznat (hříšníkům se často daří, naopak světci jsou vystaveni utrpení). Budou rozlišeny teprve při posledním soudu. Obec Boží není totožná s církví nebo s křesťany, obec pozemská není totožná se státním útvarem. Dějiny světského státu proto nejsou zásadní pro dějiny spásy.

 

S pomocí tohoto rozlišení Augustinus vysvětluje významnou historickou událost – dobytí Říma Vizigóty r. 410. Ve spise O obci Boží chce Augustinus ukázat, že vinu za pád Říma nenese křesťanství a že pád Říma křesťanství neohrožuje. Mnozí křesťané totiž považovali římské císařství (po přijetí křesťanství za státní náboženství) za součást Božího dějinného působení – pád říše v jejich očích znamenal konec křesťanských dějin.

 

Augustinus řadí pád Říma pouze do světských dějin. Ty dělí na šest období podle významných událostí ze Starého zákona. Přitom vytváří analogii mezi šesti dny stvoření (podle Genesis), šesti věkovými kategoriemi lidského života a šesti epochami podle Starého zákona a dějin křesťanství. Lidský život dělí (podle antické literatury) na:

 

  • nejranější dětství (od dětí Adama a Evy po potopu světa),

     

  • dětství (od potopy po Abraháma),

     

  • jinošství,

     

  • mládí,

     

  • zralý věk a

     

  • stáří (od Kristova příchodu a vzniku křesťanství do konce existence lidstva).

     

Konec dějin nastane v okamžiku druhého příchodu Krista, který ovšem Augustinus blíže neurčuje, protože tvrdí, že Písmo nám o budoucnosti nic neprozrazuje. V této době už žádné nábožensky významné události neprobíhají – ani pád Říma nemá z tohoto hlediska žádný význam.

 

Shrnutí Augustinova pojetí dějin

 

Dějiny probíhají lineárně, tj. mají absolutní začátek – stvoření světa a člověka Bohem – a definitivní konec – druhý příchod Krista. Tím Augustin odmítá převládající antické cyklické pojetí dějin jako součásti cyklického pojetí veškerého přírodního dění (Empedoklés, stoikové).

 

Dějiny směřují k žádoucímu konci, jde tedy o eschatologické pojetí. To znamená, že konec bude také vyvrcholením dějin – realizací Božího plánu a konečným výsledkem jeho působení. Z křesťanského hlediska jde o toužebně očekávaný okamžik, proto lze běh dějin považovat za vzestupný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Copyright © 2005–2010 Česká Provincie řádu sv. Augustina
Josefská 8, 11801 Praha 1
osaprag@augustiniani.cz
www.augustiniani.cz