Jdi na obsah Jdi na menu
 


O křesťanských řečnících

imagesCATIY98O.jpg   

 Sv.Augustin o křesťanských řečnících

 

 

          Mezi spisy pojednávajícími o vzdělávání křesťanů zaujímá nepřehlédnutelnou pozici dílo svatého Augustina nazvané De doctrina christiana – Křesťanská vzdělanost. Pro svůj mimořádný teologický a zároveň i filozofický obsah sloužil tento spis jako neodmyslitelný pramen inspirující vlastní práce mnoha pozdějších velkých teologů. Z těch nejznámějších nelze neuvést především jméno největšího středověkého italského teologa a filozofa, žáka Alberta Velikého, dominikána Tomáše Akvinského, jehož myšlení a vrcholnou teologickou práci nezanedbatelnou měrou Učitel církve Augustin ovlivnil. Skutečně mimořádný spis se skládá ze čtyř knih a velmi zjednodušeně se dá hovořit o první knize hovořící  o věcech, o znacích pak  pojednávají další dvě knihy, a konečně čtvrtá kniha je naukou o kazatelském umění, tedy homiletikou.

         Samotný mnoho let trvající vznik  tohoto spisu  nejprve předcházely, a pak provázely mnohé pochybnosti o jeho smyslu od Augustinovi nepříliš nakloněných lidí, kterých ani ve vlastním táboře nikdy nebylo málo. Od samého počátku musel kvůli poučnému spisu čelit mnoha různým pochybovačným názorům, až nakonec kvůli jejich četnosti napsal poměrně dlouhou a dá se říci, že více útočnou, než obrannou  předmluvu namířenou převážně proti těmto svým současným, ale také proti budoucím kritikům díla. Tak například vypočítává nejrůznější možnosti a důvody, proč budou někteří jeho dílo kritizovat a že je na takové kritiky dobře připravený, dokazuje například touto větou: „ Za třetí jsou zde kritikové, kteří svatá Písma buď opravdu správně vykládají, nebo si to o sobě alespoň myslí: a protože vidí, nebo se domnívají, že získali schopnosti interpretovat posvátné knihy, aniž četli nějaký návod, jaký jsem se nyní rozhodl podat, budou rozhlašovat, že tato pravidla nikdo nepotřebuje, atd…“ Bojovník Augustin, který nemá rád své kritiky, k nim tedy hned na začátku spisu zaujal bojovně-ironický postoj, za kterým si stojí. Pokračuje dál: „Těm, kteří tomu, co píši, nerozumějí, říkám: za to, že nerozumějí, není přece možné kritizovat mne.. Ať tedy jedni i druzí přestanou kritizovat mne a ať prosí o osvícení vlastního zraku shůry.“  

         Podobných vyjádření v tomto duchu je v předmluvě jeho Křesťanské vzdělanosti ještě tolik, že to vzhledem k názvu díla může na čtenářově tváři vyvolat až úsměv. Ovšem snad jen do doby, než si uvědomí, že toto nijak objemné dílo začal psát hned po nástupu na biskupský stolec v Hippu v roce 396 a ještě po třiceti letech (!) ho  neměl zcela hotové. Samozřejmě, že práci  musel alespoň jedenkrát na čas přerušit; i tak je doba, strávená nad jedním spisem neuvěřitelná. S přihlédnutím na tuto skutečnost možná alespoň v duchu částečně upravíme trochu rozpačitý pocit ze způsobu, jakým předmluvu napsal pravděpodobně někdy během, nebo možná až ke konci své práce. Na kritiky, kteří se během té doby mohli alespoň s některými částmi seznámit (a pak hodnotit a kritizovat), byl už asi alergický, jak trochu napovídá tón několika ukázek z předmluvy. Navíc si musíme uvědomit, že dílo zcela dokončil jako unavený, přepracovaný člověk až necelé čtyři roky před smrtí.     

         Augustin byl mimo jiné špičkově vzdělaný rétor a učitel,  proslulý severoafrický mistr slov a pro své umění obávaný (téměř vždy vítězný) a vytrvalý vyzyvatel k teologickým disputacím se všemi, kdo měl  jakkoli odlišný názor, než jaký mělo oficiální učení jeho milované církve (a  také častý vyzyvatel i kritik těch, kteří měli jiný názor, než on sám, jak jsme se právě přesvědčili). Po své konverzi věnoval své nedostižné řečnické umění zcela do služby přesvědčivě výmluvnému hlásání a neúnavné obhajobě Boží pravdy, jak jí hlásala především církev a její apoštolové. Čtvrtá kniha spisu De doctrina christiana se v tomto duchu také tak nazývá, a to Řečnické umění ve službě pravdy a v úvodu se také dočteme, že: „Nejprve tedy v tomto úvodu uvedu na pravou míru očekávání čtenářů, kteří by se mohli domnívat, že hodlám podávat rétorické předpisy, jež jsem studoval i vyučoval ve světských školách, a upozorním, že toto se ode mne očekávat nemá. Ne že by snad tyto předpisy neměly žádný význam, ale proto, že pokud význam mají, a chce-li snad i tomu věnovat některý dobrý  člověk studijní úsilí, je třeba to studovat jinde a nelze to hledat u mne. A to ani v tomto, ani v žádném jiném mém spise.“ Augustin tím jasně říká, že rétorické předpisy, jež studoval i vyučoval ve světských školách, pro něho po přijetí víry a dosažení určitého věku pozbyly svůj podstatný význam. Jak se dočteme dále, trvá na tom, že řečnická pravidla a předpisy, které spolu s vytrvalým cvičením jazykové obratnosti tvoří řečnické umění, se člověk naučí nejsnáze především v náležitém věku, když je schopný naučit se to rychle. Uznává, že těm věcem se sice někdy mohou naučit i méně bystří jednotlivci, ale jako vyzrálý a moudrý hlasatel Boží pravdy zároveň podotýká, že si řečnické umění všeobecně tolik necení, aby schvaloval jeho studium v dospělosti, nebo dokonce ve stáří. Při jiné příležitosti se dokonce o vzdělávání vyjádřil s pravou horlivostí nadšeného konvertity v tom smyslu, že nevede-li vzdělávání výhradně k poznávání Boha, je taková činnost  v podstatě ztrátou času. V tomto poněkud unáhleném prohlášení ale tehdy ještě nepočítal s tím, že sebevzdělávání jakýmkoli směrem ve skutečnosti  musí nakonec skončit vždy u Boha a je naprosto jedno, zda si to člověk přeje, nebo ne. Neplatí to jen u lidí s limitovanou schopností chápat, co je jim naznačované.

         Čtvrtou knihu pojednávající o řečnictví  uzavírá zajímavá kapitola nazvaná Jaký život má vést křesťanský řečník, kazatel, učitel a její  poučky jsou stále aplikovatelné i v dnešní době nejen pro kazatele a další, ale díky svým univerzálním základům i pro pedagogy (zatím) bez víry. Při psaní kapitoly jistě vycházel z bohatých zkušeností vlastního života, a jistě si přitom vzpomněl na svá léta hledání pravdy a své silné ovlivnění Ciceronem, který sám považoval mravný život řečníka za nutnost.

         Hned na začátku závěrečné části Augustin píše, že vlastní život řečníka hraje větší úlohu, než sebevznešenější rétorika. Na této velké pravdě by normálně nezměnilo vůbec nic ani šestnáct století uplynulých od doby, kdy byla Učitelem církve vyslovena, ovšem jen v případě, že by na ní byl v dnešní době brán  náležitý ohled. Ten, kdo nám chce něco sdělit,  poučit nás, nebo nás dokonce napomínat k lepšímu životu, má  svým vlastním příkladným životem dokazovat  oprávněnost k takovému jednání. Přestože v tomto případě hovoří Augustin o křesťanském řečníkovi, kazateli, nebo učiteli, jeho slova mají naprosto všeobecnou platnost pro každého, kdo se cítí oprávněn druhé poučovat, nebo komu se dokonce takové poučování stalo povoláním, nebo posláním, ať už jde o věřícího, nebo ateistu. Že se tak velmi často neděje a ani nikdy v minulosti řádně nedělo, je patrné hned z prvních vět této kapitoly, kde čteme: „Vždyť mluví-li někdo moudře a výmluvně a přitom žije ničemně, vzdělává sice druhé, ale své duši je neužitečný.“  Část věty o neužitečnosti duši je jednou z verzí překladu ze Starého zákona (Sirachovec 37, 19).

         Autor sám se od dob přijetí víry usilovně snaží o dvojí; ve svých promluvách  o kvalitní a smysluplnou rétoriku, a svůj život vést takový, aby byl Bohu milý  a  aby ho nikdo nemohl nařknout z pokrytectví. Ovšem je realista, který sice ví, jak by měl kazatel žít, ale který také dobře zná skutečnost. Pokud by Krista hlásali jen morálně bezúhonní, zůstala by jeho drahá církev asi na tom místě, kde začala  existovat za apoštola Pavla, ale vlastně i tam měl sám Pavel k některým kazatelům výhrady. Proto Augustin raději  cituje větu z apoštolova listu Filipským (1, 18): „Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně, zvěstuje Kristus.“ Ovšem navazuje tím na jeho předchozí slova (1, 15): „Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem.“ Přes své jasné stanovisko uvedené na začátku tedy musí dál uvést, že: „ Kristus je pravda, a přece se pravda může zvěstovat i  pomocí  nepravdy, správné a pravdivé věci tedy mohou být zvěstovány i zvráceným a falešným srdcem.“  Jako potvrzení těchto slov pak ještě uvádí  evangelistu Matouše (Mt 23, 3):, respektive jeho vyprávění o Ježíši, mluvícího k zástupům a učedníkům“ „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám (zákoníci a farizeové) řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ O těch, kdo nejednají užitečně, ale musí napsat další větu: „Takoví se  sice snaží hledět si jen svého, ale neodvažují se svému zájmu vyučovat, pokud zaujímají vysoké místo na církevním stolci, který ustavilo správné učení.“  A dál o nich Otec církve pokračuje: „Činili věci ve svém zájmu ve vlastním životě, ale vyučovat svému zájmu jim ( Mojžíšův) stolec, který nebyl jejich vlastní, nedovoloval.“  Jinými slovy řečeno, ani sám Mojžíšův stolec je tedy sice bohužel nepřiměl k tomu, aby nehřešili, ale alespoň k tomu, aby hřích sami nekázali…

        Augustin dále v podstatě  říká, že křesťanští řečníci, kteří lidem říkají věci, které sami nečiní, sice prospějí mnoha lidem, ovšem prospěli by daleko ještě většímu počtu, kdyby to, co říkají, také činili. Rozumíme tomu tak, že křesťanství by mohlo být všeobecně daleko rozšířenější, kdyby ti, co ho hlásají, podle toho také žili. Správnost tohoto úsudku potvrzuje hned další větou, když píše, že je mnoho těch (už tehdy!), kteří svůj křesťanský špatný život obhajují příkladem svých představených a učitelů a (dělají v podstatě to, co často a téměř logicky děláme my sami) v nitru - někdy i navenek a nahlas – si to zdůvodňují takhle: „Proč neděláš sám, co mi kážeš?“  Augustin se tím dostává k jádru problému, proč ještě tolik lidí odmítá věřit v Boha: „Tak se stává, že tomu, kdo neposlouchá sám sebe,nenaslouchají lidé s ochotou uposlechnout a zatracují spolu s takovým kazatelem i Boží slovo, které se jim zvěstuje.“ První polovinu kapitoly uzavírá ještě citace z Písma (Tim 4, 12): „Ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě“. K tomu už nepovažuje Augustin za nutné cokoli  dodávat, ovšem možná bychom od něho očekávali jeho tak oblíbený dodatek k citacím z Písma, tentokrát přibližně tento: „ A nejenom těm, kdo věří, nýbrž a to především těm, kdo nevěří, právě proto, aby uvěřili...“

         V druhé části autor rovnou navazuje na předešlou citaci a říká, že takový učitel pak může učit (kázat) bez ostychu skromně, vyváženě a také vznešeně, protože žije tak, že jím nemůže nikdo pohrdat. Vzhledem k tomu, že před slovo pohrdat nenapsal až, nebo slovo dokonce, znamená to, že se s takovými případy pohrdání kazateli během své praxe nejednou setkal. Přednášejícímu dále doporučuje, aby své úsilí soustředil více na samotný obsah, než na slova, které užívá; ...ať je pevně přesvědčen, že každá věc je řečena tím lépe, čím pravdivěji je řečena, a že učitel nemá sloužit slovům, nýbrž slova učiteli.“  K tomu znovu cituje apoštola Pavla, tentokrát z prvního listu Kolosanům (1, 17): „Ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“, a přidává jeho výrok z listu Timoteovi (2 Tm 2,14): „Nepři se o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů.“ Podotýká, že tím není řečeno nehájit pravdu, ale vysvětluje, že přít se o slova neznamená přemáhat blud pravdou, ale to, že přednášející usiluje o to, udržet si své posluchače, aby neposlouchali jiného. Ovšem tomu, kdo se nepře o slova, ať už hovoří skromně, nebo vznešeně, jde jen o to, aby lidem ukázal pravdu a aby si jí lidé zalíbili.

         V závěru kapitoly Augustin ještě vysvětluje, co znamená hovořit k posluchačům nejen výmluvně, ale také moudře a připomíná, že to, co kazatel přednáší, musí být i pravdivé. Pokud ale někdo nedokáže hovořit moudře a zároveň výmluvně, pak ať to, co neříká výmluvně, řekne moudře; je to lepší, než kdyby říkal něco nemoudrého výmluvně. Augustin ale zná i takové řečníky, kteří nedokáží ani to. Takovým už ale z oblasti kazatelského umění nemá co navrhnout, a tak jim doporučuje, aby alespoň vedli život, který by byl  příkladný pro ostatní. O jejich další pedagogické činnosti se ale už raději nezmiňuje.

        

 

 

M.Č.