K naší nenávisti Ježíšova národa XII.
Kéž se Ti líbí řeč mých úst, i to, o čem rozjímám v srdci,
Hospodine, má Skálo, můj Vykupiteli.
On je jeden a není žádný druhý,
kdo by mohl vládnout jako Jemu rovný.
V minulých úvahách o antijudaismu a následném antisemitismu jsme se zabývali několika ukázkami naší převážně rané křesťanské protižidovské rétoriky v podání různých autorů. Dnes si ještě jednou zopakujeme, případně doplníme pár informací o našem – hlavně v důsledcích jeho postoje k Židům – velmi neblaze proslulém světci Janovi Chrysostomovi, Augustinova současníka ze čtvrtého století. Ten je pro svá vášnivá, nesmírně plamenná a nenávistná kázání proti Ježíšovu národu naší církví opravdu „velmi příhodně“ nazýván dokonce i jako tzv. Zlatoústý. Jeho „zlatá ústa“, především ale odpudivě antisemitská ústa, byla jednou z několika zásadních příčin, opor a zdrojů naší v podstatě nepřetržité šestnáct století trvající otevřené nenávisti židovského národa. Primární důvod této naší v podstatě až do nedávna trvající, v nesčetně případů doslova a do písmene vražedné nenávisti byl naprosto lživý a uměle vykonstruovaný určitým okruhem prvokřesťanů. Ti se sice ve většině vyznačovali silným náboženským entuziasmem, ale v případě většiny z nich bohužel také nepříliš zářivou znalostí nedávné historie. Pokud se později takové prosté myšlení ještě spojilo se stádovým efektem a nějakým charismatickým, dav strhujícím antisemitským řečníkem, stačil už jen nepatrný podnět, a vyrazilo se „na Židy“. Proč? Přeci pomstít se jim za to, že „nám zabili Boha !“ A protože nám zabili našeho Boha, tak je taky zabijeme. Tak je to už přeci psané v Bibli, že „oko za oko, zub za zub!“
Protože první, ve skutečnosti dětsky naivní Pavlova snaha uspět se svým novým nežidovským náboženstvím nejprve právě u zbožných Židů zcela logicky a očekávaně skončila fiaskem, musel se pro své záměry vytvořit základ svého nežidovského poselství vydat mezi pohany až do Malé Asie. To byl od něho velmi chytrý tah, protože odsud pocházel a velmi dobře tedy znal pohanskou mentalitu. A také proto, že tito aktivní pohanští polyteisté, vyznavači množství pohanských kultů se logicky nezajímali, a nevěděli takřka nic jak o Židech a náboženství jejich národa, tak především nevěděli v podstatě nic ani o jednom člověku z tohoto národa, který se jmenoval Ježíš. Zde je nutné připomenout, že o Ježíši z hlediska osobního poznání stejně tak nevěděl naprosto nic ani jeho židovský vrstevník a náš zakladatel Pavel, který přestože nesčíslněkrát mohl, nikdy Ježíše ani nespatřil, a nikdy pro to také nic neudělal. Dokud Ježíš žil, tak našeho apoštola nezajímal, a jeho nábožensky obrodné hnutí na Pavla nijak nezapůsobilo, spíše naopak. Otevřeně řečeno: Pavel mohl těmto našim pohanským předkům ve víře, říkat o sobě, stejně jako o svém židovském národu a především o Ježíši v podstatě cokoli, protože pokud vůbec, tak možná existovalo jen jejich naprosté minimum, které by s ním o těchto tématech mohlo fundovaně diskutovat. Pavlovo nové, z teologického hlediska převratné náboženství (Stvořitel světa má Syna) mohli pohané buď přijmout jako celek ve formě, v jaké jim ho předkládal, nebo ho prostě odmítnout.
Takže pokud židovský odpadlík od víry, kterou vyznával Ježíš, a náš zakladatel učil a nesmírně intenzivně a sugestivně promlouval k pohanům, že budou-li věřit, že Ježíš je Bůh, respektive jedna jeho součást, mají už jen tím jediným skutkem víry rezervovaný posmrtný pobyt u něho v nebi plný nicnedělání, nekonečné věčné radosti, plných stolů, smíchu, lásky, radování a veselého tancování za nepřetržitého hlaholu andělských sborů. Nic víc po nich už nikdo nebude chtít. Stačí, jen když uvěří všemu, co jim Pavel říká, a už nikdy nemusí praktikovat své složité a náročně obětní a jiné obřady mnoha pohanským Bohům a bát se jejich moci, zloby a nepředvídatelné náladovosti. Kdo Pavlově představě o Božím Synovi nevěří, tomu je Kristovo nebe navěky uzavřené. Pokud k podobným slovům nakonec naslouchajícím pohanům přidával další velmi emotivně vedená prohlášení, především o nesmírně zlých, krvelačně nenávistných Židech, kteří právě tohoto Boha Ježíše nesmírně krutě umučili, a toto své nepravdivé a zavádějící tvrzení v nich neustálým opakováním udržoval, je celkem logické, že někteří pohané nakonec postupně od Pavla přejali většinu z toho, co jim říkal a soustavně opakoval. A mnozí z nich, případně horké hlavy jejich potomků ve svém nadšení pro toto Pavlovo nové učení o krásném nebi, ale i o zlých a krvelačných Židech, začali spřádat plány, jak na nich Ježíšovu smrt pomstít, přestože nikdo z nich nevěděl, kdo a proč ho zabil ve skutečnosti. (Kdyby se chtěli mstít skutečným Ježíšovým katům, museli by svoje odhodlání zaměřit samozřejmě na Římany, ale tak daleko jejich vědomosti bohužel nedosahovaly.) S postupem doby jejich touha se Židům začít mstít začala i za vydatné pomoci některých církevních autorit nabývat konkrétní podoby. Tyto osobnosti však rozhodně nestály o to, aby se člověk sám a bez ohledu na jejich oficiální učení začal zajímat, jak to se židovským národem, jejich Bohem, s Ježíšem, jeho rodinou, jeho židovskými učedníky a jejich vlastní vírou bylo ve skutečnosti. Případné pokusy zvídavých byly hned v zárodku církví potlačované, takže noví křesťané o něm mohli čerpat znalosti jen skrze oficiální učení a následná dogmata.
Jinak by totiž tito naši předkové ve víře nikdy nemohli svoji rostoucí aktivní nenávist vůči národu, který dal světu Ježíše (jemuž na základě Pavlovy představy jeho nové náboženství až několik desítek let po jeho smrti přisoudilo božskou podstatu. Do té doby to nikdy nikoho nenapadlo), se zadostiučiněním a falešným pocitem bohem daného práva na mstu odůvodňovat nesmírně prostoduchými vyjádřeními typu: „Židé nám zabili Boha“, případně Krista, Mesiáše, Ježíše, Spasitele, Stvořitele a podobně. Kdyby dostali možnost nikým neovlivněni, a třeba od očitých svědků podle skutečnosti zjistit, že Židé Ježíše nezabili, stejně tak jako že „nám“ ho nikdy ani teoreticky zabít nemohli, protože „my“ křesťané jsme za jeho života prostě neexistovali. Kdyby bylo našim předkům ve víře umožněno se podle své vůle seznámit s historií Ježíšova židovského národa, aby poznali, kdo ve skutečnosti byl a jakou víru v Boha vyznával, nikdy by nemohli tento Bohem vyvolený národ nenávidět, nikdy by ho v nemohli vyvražďovat, nikdy by se tito křesťané nemohli tento národ Smlouvy se Stvořitelem snažit definitivně vymazat z Jeho světa. Pokud by náš zakladatel Pavel a jeho pokračovatelé v budování nového křesťanského náboženství netajili nebo nepřekrucovali historická fakta nevědomým maloasijským pohanům, u kterých evangelizoval a ze kterých pocházíme, a dal jim možnost seznámit se s tím, kdo byl Žid Ježíš ve skutečnosti, a poznat v co a v Koho věřil, pak by zřejmě nikdy k žádné nenávisti Ježíšova národa Smlouvy nedošlo. Pohané, mezi kterými Pavel tak nesmírně obětavě působil proto, aby je získal pro své vlastní náboženství, by se totiž mohli celkem logicky přiklonit ne k víře Pavlově, nýbrž raději k víře Ježíše, a začít praktikovat stejné vyznání jako on. Pavlova evangelizace by tak byla marná.
Proto Pavel a jeho následovníci Ježíšovu židovskou náboženskou praxi prostě nezmiňovali, a důraz kladli především na jeho - jak byli možná už sami pevně přesvědčeni - údajné božství. Božství, o kterém však sám Ježíš neměl nejmenší tušení, a pro víru, kterou sám vyznával, byla myšlenka bůh člověkem a člověk bohem zcela nepředstavitelná, a naprosto postrádající jakýkoli smysl. Ale jelikož právě pohané ze své polyteistické náboženské praxe byli zvyklí, že někteří jejich bohové mají potomky, a to především syny, byla pro ně přijatelná představa, kterou jim hlásal Pavel. Totiž že bůh, o kterém jim vypráví, má také syna, který se jmenuje Ježíš. A pak obsahuje ještě jednu osobu, Ducha. Dokonce i například vtělení boha do člověka, nebo zázračnou přeměnu vína v krev, o kterých pohané nyní v souvislosti s novým náboženstvím slyší, pro mnohé z nich nebyly úplné novinky, protože se s podobnými zázraky jejich bohů už mohli při některých svých obřadech v různých variantách setkat. Tím jim s tímto podáním pro přijetí své víry Pavel vyšel maximálně vstříc. Vzhledem k tomu, že mezi těmito pohany minimálně do dospělosti žil (některé prameny dokonce bez možnosti ověření uvádějí, že byl v mládí sám aktivní polyteista), věděl velmi dobře, co „chtějí slyšet“, a jakými argumenty na ně zřejmě zapůsobí. Je jisté, že širokou problematiku týkající se kultovního uctívání pohanských bohů dobře znal, až se zdá jen málo pravděpodobné, že by v ní v domácím čistě pohanském prostředí nikdy nedosáhl žádných osobních zkušeností.
Oslovení pohané mohli tedy volit mezi třemi způsoby vyznávání a uctívání Boha (nebo bohů). První znamenal nepřijmout ani Pavla a jeho nové náboženství, ani se nadále jako až dosud nezačít zajímat o žádné židovství a víru Izraele, i víru jim neznámého Ježíše a spokojeně dál praktikovat své dosavadní pohanské kulty a obřady. Druhá možnost byla poznat víru Žida Ježíše, poznat jeho Boha, a přijmout všechny závazky a požadavky kladené na židovské věřící. To ale znamená přijmout bezpodmínečně celé jho tohoto náročného náboženství, mezi něž například patří přijetí 613ti Božích příkazů, mužská obřízka, jednoznačné přijetí Božího Zákona, Desatera, Smlouvy, provádění pevně stanovených obřadů, povinnou účast na svátcích a desítky dalších povinností... A konečně se tito pohané mohli rozhodnout (a také jak víme, mnozí z nich se tak skutečně rozhodli) pro nové, velmi nenáročné náboženství člověka, který jim o něm s takovým obdivuhodným entuziasmem opakovaně a s velkým důrazem vypráví. To bylo pro ně nejpřijatelnější řešení, znamenající nijak zásadně se neodchýlit od své dosavadní tradiční polyteistické náboženské praxe, takže přijetí Pavlova Boha ve třech osobách výměnou za to, že po smrti mají u tohoto Boha v nebi zaručený nekončící posmrtný život, se mnohým z nich zdála rozumným rozhodnutím. Konečně, nikdo jim zatím nehrozí žádnými tresty, jestliže si své pohanské zvyklosti ponechají i v novém náboženství, jak k tomu skutečně ještě dlouhá staletí poměrně běžně docházelo k velké bezmoci církve.
Vraťme se nyní zpět k původnímu tématu. Chrysostom k nenávisti Ježíšova národa nejen aktivně a velmi úspěšně podněcoval, ale skrze svá plamenná, za jejich údajné usmrcení Ježíše vášnivě protižidovská kázání v podstatě přímo vybízel k odvetným činům proti příslušníkům tohoto národa. Z původní pozice pronásledované církve a mnoha nesmírně hrdinných prvokřesťanských obětí pro svoji víru, jsme se díky tomuto rasistovi a jemu podobným stejně nenávistně smýšlejícím církevním autoritám nakonec sami dostali do pozice často nesmírně krutých, nenávistně běsnících pronásledovatelů a postupných likvidátorů židovského národa. A to navzdory tomu, že jsme za ústřední postavu našeho tehdy nového náboženství díky Židovi Pavlovi ustanovili jejich židovského člověka Ježíše. Církví tolik ceněný antisemita Chrysostom a její Otec, ovlivnil další směřování nenávistného postoje církve k Ježíšovu národu na dalších šestnáct století zcela zásadním způsobem.
Jak už jsme naznačili, v jeho době bylo ještě poměrně běžné, když mnozí věcně uvažující křesťané, vědomi si židovství Ježíše, jeho rodiny, učedníků a dalších přátel a jejich neochvějné společné židovské víry, se vedle křesťanských bohoslužeb právě z úcty k Ježíši a jeho osobní židovské víře často zúčastňovali také tradičních židovských bohoslužeb a i významných svátků. Některých z těchto svátků se před několika staletími osobně zúčastňoval i Ježíš, takže mnozí křesťané svoji účast na takových oslavách považovali za zcela přirozenou. S touto pro církev už nepřijatelnou situací sice vášnivě, ale s nepatrnými výsledky bojovali například v Numidii právě biskup Augustin, v Miláně zase biskup Ambrož a mnozí další. Na tuto situaci, tedy de facto na často společné neformální židovsko-křesťanské bohoslužby a oslavy reagoval Zlatoústý nesmírně emotivně, neboť měl oprávněné obavy, že jemu svěřené křesťany více zaujme víra, kterou praktikoval Ježíš, a jeho působení ve funkci antiošského presbytera skončí nedůstojným, ponižujícím výsledkem. Ve svých protižidovských kazatelských zápalech bohužel často evidentně ztrácel rozumnou soudnost, a tak například jednoho dne roku 386 ve svém vášnivě plamenném kázání během jistého společného modlitebního shromáždění Židů za přítomnosti některých „jeho“ křesťanských oveček dokonce konkrétně nařkl přítomné (!) židovské věřící z Kristova umučení. Křesťanské přátele židovských věřících zase charakterizoval jako „ctitele Kristových vrahů, zrádce Ježíše.“atp.
Otázce, kdo a proč zabil Ježíše, a kým byl pro národ, ve kterém se narodil, jsme již věnovali už tolik písemného prostoru a času v mnoha diskuzích, že považujeme za zbytečné je v tuto chvíli znovu opakovat. Stačí jen připomenout, že příkladně zbožný Žid Ježíš až do své smrti vyznával víru svého národa spočívající ve vyznání, že existuje jen jeden jediný Bůh, který stvořil svět, vesmír a vše, co obsahují, a jiného Boha není A že tento Bůh je jako Stvořitel všeho co existuje také skutečným Otcem každého člověka, který se v případě potřeby, touhy a podobně na Něho obrací slovy „Otče, můj Otče, Otče náš“ a podobně. Tímto velmi důvěrným oslovením se však žádný Žid pochopitelně nikdy nepovažuje za skutečného Boha, nebo snad Jeho Syna, kterého však Bůh Židů podle svého vlastního vyjádření nikdy neměl. Pokud by se - jen čistě hypoteticky - snad i přesto nějaký nábožensky či jinak labilní příslušník Ježíšova národa opravdu za Boha považoval, pak by vzato z hlediska principů Ježíšovy židovské víry už takový člověk nebyl Židem, ale bezbožným pohanem, ze svého národa navěky vyvrženým (tzv. vyťatým) strůjcem pokusu člověka o vzpouru proti vůli svého Stvořitele.
Hned v prvním roce svého vysvěcení na kněze (386) a roce následujícím si Chrysostom především v Antiochii získal velkou reputaci svojí vlastní sérií protižidovských kázání Adversus Iudaeos plné vrcholně záštiplného nepřátelství vůči jak Židům samotným, tak i en bloc židovství. Ježíšův Boha vyznávající národ a jeho jednotlivé zbožné příslušníky s typickou křesťanskou nenávistí charakterizuje například jako čaroděje, ožraly, vrahy, zloděje, smilníky, žrouty a podobně, a nejen to. Ve svém zklamání, že mezi svěřenými křesťany nemají ani tato odporná nařčení náležitou odezvu, a svoji protižidovskou nenávist se mu u nich nedaří iniciovat s ohlasem, jaký by si tolik přál, se uchýlil k dalším, ve svých důsledcích hlavně v budoucnu k ještě horším útokům. Svým věřícím se spíše umírněným židokřesťanským myšlením (vždyť jejich Kristus byl přeci Žid!) se snaží nesmírně usilovně na teologické bázi dokazovat, že: „Židé jsou zcela zavrženým (kým?) národem proto, protože zavrženíhodni jsou odvěků, nejen od chvíle, kdy zabili Pána. Nejméně od chvíle, kdy zradili svojí Smlouvu s Bohem.“ Chrysosotom s horečnatým úsilím hledá a okamžitě ve prospěch svého úsilí přetváří a dál užívá nejen jakékoli použitelné novozákonní protižidovsky laděné argumenty, (například že „Židé jsou určeni jen k utrpení a záhubě“), ale i v historii tohoto národa vytrvale pátrá po jakékoli události, která by mohl využít pro Ježíšovo židovské soukmenovce v ještě více očerňujícím smyslu. Výsledkem takového horečného úsilí je jeho kázání ve smyslu, že náboženství Izraele symbolizoval především jejich jeruzalémský Chrám a bohoslužby v něm konané. Ovšem v roce 70 n.l. ho Římané vedeni Titem zbořili jako trest pro Židy za ukřižování Ježíše (sic!), a tím Bůh svůj lid opustil. Ovšem zcela záměrně zamlčuje, že Ježíše zabili právě tito Římané, kteří si dokonce za tři století poté z křesťanského náboženství vytvořili vlastní, nevídaně privilegované státní náboženství, nazvané Římsko-katolické. Všimněme si označení římského imperia na prvním místě názvu našeho náboženství...Nejprve jako prioritní je jmenovaný stát, který zabil Ježíše, až poté je zmíněno vyznání tohoto státu.
Chrysostom z našeho křesťanského Zákona pro své protižidovské kazatelské záměry kupříkladu mnohokrát využil i Ježíšovo podobenství (Mt 21, 33-46) o zlých vinařích, o kterém píše neznámý autor evangelia, kvůli zvýšení autority textu pojmenovaného podle Ježíšova apoštola Matouše. S odkazem na tento biblický příběh káže, že podobně jako vinaři, tak i Židé zabili, ti ovšem už přímo Božího Syna a tím na sebe přivolali neodvratnou záhubu! Údajným spácháním tohoto zločinu se sami odsoudili k trvalému utrpení až do Kristova návratu na zem. Příkladem takového údajně oprávněného a Bohem řízeného utrpení židovského národa je prý podle Chrysostoma například jejich téměř genocida a vyhnání zbytku přeživších z Palestiny po prohrané druhé židovské válce proti Římanům vedené mezi roky 132 až 135. Utrpení a smrt desítek tisíců Židů v této válce a v následném vyhnanství (podle Chrysostoma prý za jejich usmrcení Boha Syna) jejich zbytků ze své země je údajně odstrašující příklad pro křesťanské dědice zaslíbení.
Příkladný a zvlášť východní církví velmi uznávaný a dodnes velebený Otec církve Chrysostom svoji hrůznou rasistickou teologii nakonec z hlediska církve a jejích hegemonních potřeb dovedl až téměř až na vrchol. Žádný z jeho křesťanských kolegů podobného protižidovského myšlení ( např. Origenes, Augustin, Tertulian a další) se v ustanovení široce rozvinuté, a dodnes de facto platné primitivně vulgární antisemitské argumentace zřejmě nikdy nedostal dál než on.
Právě jeho kázání se především pro církevní protižidovsky zaměřené autority a široký klér, stejně jako pro mnohá mnišská společenství stala na šestnáct staletí zdaleka nejčtenějším nenávistným bestsellerem a nejvydatnějším zdrojem antisemitského jedu. Z jeho rasistických kázání byli nesmírně nadšeni především hodnostáři východního křesťanství, a to natolik, že jejich nejagresivnější části zařadili do každoroční velikonoční liturgie byzantského ritu. Pravidelné každoroční opakování Chrysostomových nenávistných rasistických výlevů ve Svatém týdnu systematicky a především nesmírně zhoubně působilo (a často dosud působí) nejen na celé generace prostých věřících, ale bohužel i na mnohé teologicky vzdělané, a zdánlivě rozumné, inteligentní křesťany. Pak už jen stačilo, aby například nějaký „zvláště zbožný“ řeholník, zpitý nenávistí vystoupil na kazatelnu, a ve fanatické, divoce vášnivě vedené protižidovské promluvě za pomoci Chrysostomových citací vyzval k pogromům na místní židovské komunity věřících. A na Ježíšově národě se z křesťanské strany začaly dít naprosto nemyslitelná a nevyslovitelná zvěrstva. To se dělo nejen na mnoha místech Malé Asie, Evropy, ale s neuvěřitelnou brutalitou například také i v oblastech kyjevské Rusi. Tam měli dokonce místní zbožní křesťané pro povzbuzení a udržení protižidovské nenávisti doslovný překlad Chrysostomových kázání v kostelích a chrámech volně k dispozici pro další šíření.
-o-
Závěrem si Vám dovolíme ocitovat jednu velkou židovskou moudrost od J. Leibowitze. Zdánlivě nemá s tímto naším tématem nic společného, ale opravdu jen zdánlivě.
"Ten, kdo věří v Boha, nespojuje svoji víru s důvěrou v Boží pomoc a především takovou pomoc neočekává. Věří v Boha pro Jeho Božství a nikoli proto, co Mu přisuzuje ve vztahu k člověku."
M.Č.