Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z katecheze sv.Augustina o Židech I. část

s.ago. 

 

 

O jednom vyjádření z Augustinovy (?) katecheze

 

 

 

 

 

                                        Někoho z věřících  možná překvapí, že zcela první  systematická metoda katechetického výkladu především pro dospělé pochází teprve z doby, do které se narodil pozdější velký katecheta, filozof a teolog svatý Augustin. Bylo to v roce 348, tedy šest let před Augustinovým narozením, kdy svatý Cyril Jeruzalémský vydal první ucelený spis 24 katechezí o článcích víry, které byly formulovány především na základě apoštolského učení prvotní církve. Katechetické spisy všeobecně měly za úkol především zajistit dostatek vhodného a  pokud možno i jednotného materiálu pro katechumeny, některé z nich  ale byly určeny spíše  pro vlastní studium už pokročilejších uchazečů, samozřejmě v případě jejich gramotnosti. Ta za Augustinova života a ještě dlouhá staletí poté zdaleka neznamenala samozřejmost a normu. Jedno z úplně prvních významných katechetických děl vůbec však bylo Didaché, rozdělené  na liturgickou část pro katechumeny, a na část převážně z oblasti křesťanské disciplíny.

          Učení Dvanácti, známé jako Didaché, (vyslov did a ké) pocházející už z konce 1.století n.l. je v mnoha směrech pozoruhodné katechetické dílo, se kterým by se měl důkladně seznámit každý křesťan, kupříkladu už jen proto, že některými Otci církve a dalšími významnými osobnostmi církevního učení bylo zpočátku automaticky přiřazované do kánonu Písma. Didaché se však v kánonu dlouho neudrželo pro svoji častou rozdílnost některých bodů svého učení oproti textům, které byly jako teologicky vhodné a nezávadné do kánonu nakonec po více než dvou staletích(!) dohadů a jednání schváleny a zařazeny. Uveďme v krátkosti jen jeden z více rozdílů, které později zapříčinily nepřijetí tak významného díla do kánonu.

        Například oddíl zabývající se křtem a eucharistií hovoří o Ježíšových slovech při poslední večeři o poznání rozdílněji, než jak slyšíme při bohoslužbě v okamžicích proměňování.  (Tehdy ale nešlo  o pesachové jídlo (!), které se tradičně jí v rodinném kruhu, šlo o běžnou večeři s učedníky, jelikož Ježíš po vypití poháru vína lámal chléb, jinak by podle židovské tradice v rodinném kruhu jedli pesachové placky macos. To je z hlediska církevního učení velmi důležitý fakt.) Učení Dvanácti  totiž  přináší znění tradičního a standardního židovského požehnání,  ovšem bez slov, které jako zcela  první autor biblických textů použil ten, který ale Krista nikdy neviděl, ani neslyšel,  tedy apoštol svatý Pavel a po něm pak evangelista Marek, který jím byl  ovlivněn stejně dominantně, jako ještě později svatý Augustin.  Existuje i několik dalších jiných zdrojů, které  tato zásadní slova, tvořící liturgický vrchol, kupodivu uvádějí bez  nesmírně důležitých (především z liturgického hlediska) Ježíšových slov jezte mé tělo a pijte mou krev. A například pro texty Nového zákona zcela nepostradatelný evangelista Jan v 13, 1-20 se o Ježíšově  požehnání nad večeří kupodivu nezmiňuje vůbec; z poslední večeře ho zaujalo především omytí nohou učedníkům.

          V Didaché jsou pro představené prvních maloasijských církevních obcí  tyto instrukce: „Pokud jde o eucharistii, musíte vzdávat díky takto: Napřed poháru (sic!): „Děkujeme našemu Otci za svaté víno Davida, tvého dítěte, jehož jsi nám dal poznat skrze své dítě Ježíše. Buď ti sláva na věky!“ A dále chlebu: „Děkujeme našemu Otci za život a poznání, jež jsi nám dal poznat skrze své dítě Ježíše. Buď ti sláva na věky!“ Povšimněme si zde obráceného, tradičního židovského pořadí požehnání nad pokrmem – nejprve víno, poté chléb. Židé však po jídle dodnes žehnají ještě  nad druhým pohárem vína, tradiční židovská a tedy i Ježíšova eucharistie nemohla  probíhat jinak, než předpisové požehnání vína, poté chleba, nakonec opět vína!

           Takový způsob pořad požehnání však již není v naší  liturgii zmíněný, a to pravděpodobně z jednoho hlavního důvodu, který převažuje nad ostatní. Apoštol Pavel o  takovém pořadí nehovoří – mimo jiné  i proto, aby ještě více zdůraznil své oblíbené tzv. „oddělení starého od nového“ a také snad z možné snahy o naznačení, že Ježíš už některé židovské tradice svého národa nedodržoval, protože zakládal nové náboženství. K tomu ovšem jako bohabojný Žid  neměl pražádný důvod, žil naprosto předpisově a dodržoval až do smrti všechna židovská náboženská ustanovení. Naše náboženství sice původně vzniklo především díky svatému Pavlovi z obsahu Ježíšova učení, ale pak už brzy a stále silněji převládal důraz z podstaty tohoto učení na osobu kazatele.

             Pro doplnění informace ještě uveďme záznam z poslední večeře od evangelisty svatého Lukáše, který buď o Pavlově formulaci nevěděl, nebo jí prostě ignoroval. (V tuto chvíli se nebudeme zabývat už i církevně uznaným faktem, že co se skutečného autorství týče, je tzv. Lukášovo evangelium další novozákonní falzum, protože ho prokazatelně napsal 55 – 60 let po Ježíšově smrti někdo zcela jiný, než ten, za kterého se vydává, tedy Lukáš, spolupracovník apoštola Pavla). V Písmu (Lk 22, 17-20):  čteme „Vzal kalich (!),  vzdal díky, a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ Pak vzal chléb (!), vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich (!!!) a řekl: „ Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“

         Didaché tedy jako katechetické dílo učí první křesťany o poslední večeři Páně téměř totožně, jako evangelista Lukáš. Tím chceme říci, že také i z tohoto důvodu bylo původně Učení dvanácti vnímáno jako důvěryhodná součást Písma. Později se ze stejného důvodu už do kánonu nepočítalo, protože se lišilo od již pomalu ustálené „pavlovské“ verze z jeho vidění. Svědectví evangelisty Lukáše však naštěstí v Bibli zůstalo a Augustin si tohoto rozdílu byl velmi dobře vědom, ovšem vzhledem ke své absolutní loajalitě církvi, kterou chápal jako instittuci vytvořenou na přání Boha, se tímto faktem nijak nezabýval a „diplomaticky“ ho přehlížel. Šlo  totiž, a kvůli možným důsledkům  i dnes stále ještě jde o krajně citlivé téma, které na tomto místě není možné více rozebírat.

         Pokud se snad  nyní někdo ptá po souvislosti mezi katechetikou svatého Augustina a starým katechetickým dílem Didaché, chtěli jsme pouze připomenout  Augustinovu absolutní a nekompromisní oddanost učení, které hlásalo ne přímo a výhradně Písmo, nýbrž tak, jak Písmo chápala církev. Augustinovo chápání teologie je na rozdíl od jiných Otců církve zcela nové, a to právě v tom, že  pro něho přestal být obsah Písma hlavní autoritou pro víru. Poslední instancí pravdy je pro Učitele církve Augustina pouze autorita církve jako jediné a neomylné interpretky Písma (volná interpretace ze Shrnutí  Teologie sv.Augustina, publikované Českou provicií Řádu sv.Augustina v Praze), přestože jeho vlastní význam sám tak bravurně ovládá.  Augustinův postoj k obsahu teprve nedávno kanonizovaného Písma je naprosto věrný odraz postoje církve.  A postoj církve je zase věrným odrazem teologického dědictví  řeckého Žida Saula, později známého jako apoštol svatý Pavel, svým dílem úžas vzbuzující zakladatel prvotní církve pokřtěných pohanů ve své rodné vlasti.            

         Z uvedeného důvodu  se tedy náš velký učitel Augustin  například v tomto konkrétním  případě nepřiklonil na stranu jinak oblíbeného evangelisty Lukáše, natož byť jen polemicky na tvrzení z Didaché, ale na interpretaci své milované církve, která jakoby omylem ponechala v kánonu Lukášův odlišný popis poslední večeře Páně. Až se za chvíli pozastavíme nad jeho několika výroky z jistého katechetického dílka, jehož autorství je mu připisované, ukážeme si i na něm, že učení, jak ho ustanovila církev, staví nejen nad učení Písma, ale  i nad vlastní poznatky, které mohl z Písma snadno sám vyčíst a přidat ke svým vlastním. A nepochybujeme ani v nejmenším, že je i snadno vyčetl, avšak z velkého respektu a své bezbřehé lásky k instituci církve je většinou neuplatnil. A i v těch případech, kdy některé své vlastní objevy vycházející z Písma nakonec částečně a velmi ohleduplně v některých  svých dílech uvedl, v žádném případě nezavánějí případným náznakem polemiky s učením svatého Pavla a  jeho církve. Té církve, kterou  tento největší apoštol po svém vidění začal jako naprosto první mezi maloasijskými pohany tak nevídaně obětavě a úspěšně zakládat, a která  tak zcela logicky stojí na základech právě jeho učení.   

           Spis Učení dvanácti je ale pro nás v tuto chvíli zajímavý především tím, že už v prvním století, kdy  teprve pod jmény známých apoštolů vznikala evangelia, poznáváme první důslednou snahu o ujasnění a sjednocení hlavních bodů křesťanského života, svátostí, pedagogiky a podobně. Z dalších spisů, které se po Didaché zabývaly katechetikou, jmenujme například významné dílo Paidagogos Klementa Alexandrijského, představitele největší dobové katechetické školy v Egyptě,  práci svatého Ireneje pod názvem Demonstratio praedicationis apostolicae, nebo Katechésies svatého Řehoře z Nyssy a podobné.

         Jak už z jeho pozdějšího čestného titulu Učitel církve, ale hlavně z jeho původního i pozdějšího povolání vyplývá, Aurelius Augustinus byl celou podstatou své osobnosti především rodilý vynikající kantor, který po své konverzi zcela logicky přeměnil svůj původní zájem z vrcholného umění světské  rétoriky na velmi úspěšnou evangelizační a katechetickou práci. Jeho hlavním a celoživotním teologickým zdrojem mu byl - stejně jako celému církevnímu učení - apoštol Pavel, a podobně jako on dokázal i Augustin trpělivým, ale vysoce emotivním způsobem strhnout mnohé své posluchače pro svoji víru. O jeho mnohostranných a velmi silných vazbách na svatého Pavla jsme se už mnohokrát zmiňovali, v tuto chvíli jen pro ilustraci uvedeme, že v některých případech vypjatého emotivního zaujetí nalezneme u Augustina  téměř totožný vyjadřovací způsob, stejně jako podobné větné stavby.  Dokonce i mnohé výrazy přebírá po Pavlovi; tak například někdy vysloví otázku, na kterou si okamžitě odpoví „pavlovsky“: Naprosto ne!, nebo své severoafrické posluchače oslovuje velmi často stejně jako Pavel, a to: „Milovaní“, atd... Oba jsou ve věcech víry stejně nesmlouvaví a důrazní, v emocích stejně vypjatí, nadmíru obětaví, ale i direktivní, a pokud mají pocit, že je to na místě, pak i sarkastičtí, překvapivě cyničtí a chladní.

        Katechetické příručky a učení jmenovaných autorů, ale i mnohých jiných hipporegijský biskup Augustin velmi pečlivě studoval, a vybíral si z nich pro něho to nejpodstatnější,  aby pak na tomto už osvědčeném základu postupně sám vypracoval rozšířenou systematickou metodu výuky. Tu velmi obratně přizpůsoboval aktuálním duchovním  potřebám jeho doby s ohledem na širokou  rozličnost věku, vzdělání a intelektu uchazečů o přijetí do severoafrické katolické církve.  Tato katechetická metoda se samozřejmě netýkala pouze  zájemců o křest, ale autor jí  s úspěchem využíval i při dalším náboženském vzdělávání příslušníků své komunity i církevní obce.

        Podstata  metody výuky svatého Augustina pro větší děti a dospělé je stejná, jakou známe ze současných katechezí bratrů augustiniánů, tedy především názorný výklad dějin spásy podávaný neškolometským, a pro posluchače velmi přitažlivým způsobem. Katechumen tak stejně jako za Augustina i dnes nejprve poznává náboženské pravdy, které tvoří základ církevního učení, a posléze je jeho pozornost směrovaná  k některým historickým událostem a osobnostem, které mají už konkrétněji poukazovat na Boží záměry se svým stvořením. Energickým a zároveň laskavým zaujetím katechety, jeho schopností trpělivě diskutovat a ochotně odpovídat na rozličné otázky, improvizační variabilitou, ale i pomocí dalších osvědčených rétorských pomůcek je posluchač postupně stále hlouběji  vtahován  do celého procesu spásy skrze lásku  Krista Ježíše a nakonec dospívá do stadia poznání, kdy chce sám být jeho radostným a nadšeným svědkem.

        V okamžiku uvedení do církve pokřtěním byl katechumen tehdy stejně jako dnes, vybaven velmi solidními základy církevního učení, počínaje starozákonním líčením vzniku světa a následných osudů vyvoleného židovského národa, přes příchod Ježíše na svět a jeho několikaletou spasitelskou misi, smysl jeho umučení, vznik církve a nového křesťanského náboženství, a konče současnou situací církve a jejím postavením v současném světě. Dokáže se již orientovat v základech Písma a jeho novozákonních evangeliích, v tajemném uspořádání Nejsvětější Trojice, mariánské úcty, v cestě spasení a podobně, a svojí víru se nejenže nebojí veřejně vyznat, ale především je v ní nyní nepředstíraně šťastný.

         Nově pokřtěný, který prošel pečlivou přípravou, by měl mít také jasnou  představu o samotné podstatě své víry, o naději ve spásu skrze nekonečnou lásku Boha k lidem, ale i o tom, jak se sám chce podle svých možností aktivně podílet  na životě církve a církevního společenství, jehož se stává členem. Měl by už být připravený nejen od Boha přijímat všechny dary, které nabízí, ale Bohu skrze své bližní také sám dávat alespoň v té míře, jak ho učí jeho nová víra, a jak mu napovídá jeho svědomí. Skutečně věřit srdcem ale neznamená jen pouhou příslušnost k určité církvi; život ve víře má znamenat především odpovídající způsob života každého věřícího člověka podle Božích zákonů.. I to měl svatý Augustin na mysli, když své katechetické spisy sepisoval, a to je na celé víře v Boha jistě  to nejdůležitější.  

          Katechetické spisy svatého Augustina musíme posuzovat s ohledem na dobu, ve které Augustin žil a tvořil. Jeho několik málo předchůdců, (např. původní častý Augustinův zdroj, velmi významný alexandrijský teolog Órigénes) kteří se mimo jné zabývali i stejným tématem jako on, psalo své nejrůznější  katechetické poučky a návody v době pro církev většinou ještě nejistou, nebo přímo nepříznivou. Ovšem Augustin se zabývá svými katechetickým metodami přibližně v době, kdy katolická církev a její náboženství bylo před asi třiceti lety (přesně v roce 380) císařem Theodosiem prohlášeno za státní (!), tedy za jediné legální, státem výrazně privilegované. To mělo samozřejmě svůj dopad také i na Augustinovo myšlení, jednání a tvorbu až do konce života. Oproti předešlým katechetickým poučkám je jeho nynější způsob katecheze rozhodnější a sebevědomější, a z mnoha jeho vyjádření vyznívá naprostá jistota v pevnou budoucnost církve  založené na pomalu už ustálené „dědičné“ přízni každého nového císaře a z toho důvodu i na dynamicky se rozvíjejícím křesťanství v celé Římské říši.

         Před chvílí jsme si v otázce týkající se skutečného autorství některých spisů v Novém zákoně na evangelistovi Lukášovi (v Bibli to zdaleka není jen ojedinělý případ) ukázali, že církev částečně logicky staví nad autorství  jejich obsah. I v případě dalších velkých postav církve docházelo k mnoha více, či méně úspěšným pokusům o vsunutí vlastního textu neznámého autora mezi jejich spisy. Svatý Augustin musel už kvůli nesmírnému objemu svých prací zákonitě patřit mezi „oběti“ takových snah. Počet textů, které napsal někdo jiný pod jeho jménem, se odhaduje na několik desítek  a dlouho bylo velmi obtížné taková falza odhalit. Dokonce i v dnešním jedenadvacátém století se občas někde v archívech a knihovnách po světě objeví nový text, který si nárokuje Augustinovo autorství – a někdy kupodivu ne vždy zcela a na první pohled naprosto vyloučeně. S užitím dnešních  moderních metod, především díky různým speciálním počítačovým programům a analýzám se nyní daří takové práce s velkou úspěšností odhalovat.

       Jedno z malých děl z této kategorie je s největší pravděpodobností kázání i zároveň katechetická poučka nazvaná De symbolo sermo ad catechumenos - O vyznání víry ke katechumenům -  která je mezi Augustinova díla dosud stále ještě řazena.  Celkový styl, jakým je spisek vytvořen, se přes všechnu snahu od jiných originálních prací autora  částečně odlišuje, takže určité pochybnosti bude mít asi i běžný čtenář, který Augustina a jeho práce důkladněji nezná. Poukazujeme na to z důvodu naší trvalé snahy o korektní postoj nejen k jeho dílům, ale i k Augustinovi jako člověku. To znamená, že za mnoha podmínek částečně připouštíme sice nepříliš pravděpodobnou, přesto však stále existující myšlenku, že skutečný Augustin by následující text  snad nepsal až tak krajně tendenčně vyhroceně a především mimo realitu.      Pravdou je, že z hlediska samotného obsahu sice byl onen zřejmý falzifikátor s Augustinovými názory do určité míry obeznámen, ale mnoho prací od něho zřejmě nepřečetl, jinak by si dal více práce alespoň se stylizací. Co však musí být pro každého naprosto jednoznačné, autor dílka byl „markovsky naladěný“ antisemita par excellence a o důvodu už padla zmínka.

        Původní, v obrovském evangelizačním nadšení jistě dobře míněná snaha apoštola  Pavla oddělit staré od nového u něho dospěla až do bodu, kdy se rozhodl Ježíšovo židovství  v povědomí svých řeckých pohanských posluchačů a adresátů tlumit a bagatelizovat (Ve stejném, snad ještě výraznějším duchu později tvořil další neznámý autor, jehož spis se uvádí jako Evangelium podle Marka, ačkoli ho ve skutečnosti sepsal kdokoli jiný,  jen ne onen Jan, nazývaný Marek ze Skutků – např. 12, 25. A do třetice: Podle novodobého církevního vyjádření a učení dokonce  ani autor kanonického Matouše není apoštol Matouš, za kterého byl až dosud vydávaný. To už je ale jiné téma). 

      Apoštol Pavel dost dobře nemohl  pracovat s vědomím, že Božím Synem by mohl být zároveň zbožný, všechny židovské předpisy a tradice poctivě dodržující příslušník židovského národa, přestože jím byl i on sám. Co se mu tedy nemohlo podařit ze začátku Ježíšova života, o to se (a nakonec podle dalších dějin vztahů křesťanů k Židům i úspěšně...) pokusil po Ježíšově umučení, jak ještě uvidíme. V tomto směru s oním neznámým autorem, který napsal „pavlovsky  protižidovsky“ laděné tzv. Markovo evangelium, možná jen „na dálku“ v duchovním spojení pracují oba na stejné věci... Co z této  selektivní interakce vzešlo, je jasné. Při této příležitosti vzpomínám  na jednoho z našich posledních velkých kněží – skutečných myslitelů konce dvacátého století, který mi v jednom z našich rozhovorů o víře svěřil, jak v něm - kdykoli je slyší, nebo čte -vyvolávají údiv první slova z Janova evangelia 20, 19 : „Téhož dne večer - prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi... A pak krátce vysvětlil proč.  Řekl přibližně toto: „Napsat učedníci  se ze strachu před Židy shromáždili... je stejné, jako naspat, že někde se shromáždili Češi ze strachu z  Čechů. Všichni přeci byli Židé“

       

     Pokud by „Augustinovu“ práci De symbolo sermo ad catechumenos  napsal někdo z okruhu  apoštola Pavla, nebo z tzv. Marka, je jednoznačně protižidovský tón části textu, o kterém budeme krátce hovořit, vzhledem k už uvedenému logický. Pokud by dílo napsal skutečný Augustin, pak v době, kdy údajně měl příručku napsat, byla už taková rétorika dávno zažitá a zbytečná, navíc daleko od skutečné reality. Na druhou stranu nezapomínejme, že se jedná - ať už Augustinovo, či někoho ještě horlivějšího – o katechetickou práci, čili návod, co a jak mají učitelé, kazatelé, katecheté a duchovní pátého století učit a kázat. K Pavlově teologii oddělení a pak u  Marka k už přímo a jasně  vyostřenému protižidovskému postoji  brzy přibude ze strany horlivých budovatelů nového křesťanského náboženství pro Bohem vyvolený národ, do kterého se narodil  Ježíš,  název bohovrazi.

           V oddíle III/10 této katechetické práce mimo jiné čteme: „ Hle, zde je Pánův konec: Židé ho zajmou, lidé se mu vysmívají, Židé ho svážou, korunují ho trním, ostouzejí plivanci, bičují, zasypávají nadávkami, pověsí na dřevo, probodnou kopím a nakonec pohřbí. Jako by byl opuštěn. Ale v jakém smyslu  opuštěn ? Opuštěn těmi, kdo se mu posmívali!

 

            Projděme si nyní jen v krátkosti uvedená tvrzení bod po bodu:

 

- Židé ho zajmou, lidé se mu vysmívají

                                                           

   Saducejští kněží byli nesmírně bohatí správci jeruzalémského Chrámu, kteří zvlášť  o velkých židovských svátcích vydělávali obrovské peníze. O svátcích Pesachu, kdy Ježíš podle svého velmi precizně promyšleného plánu vjel do Jeruzaléma, se podle dobových historiků v Chrámu a okolí pohybovalo jeden a půl až dva(!) miliony Židovských věřících, kteří museli být někde ubytováni, museli jíst a museli si v místě koupit obětní zvíře beránka, nebo alespoň holoubata k oběti ve Chrámu. U směnárníků si navíc měnili nejrůznější druhy mincí  za šekely, které saducejové jako jedinou měnu přijímali do pokladny Chrámu. Tento obrovský byznys měli ve své plné režii tito saducejové v neoficiální, ale tolerované a vzájemně prospěšné spolupráci s římskou posádkou. Nenávidění a velmi brutální římští okupanti potřebovali mít v Jeruzalémě především v těchto dnech klid, protože se báli možné vzpoury, kterou by vzhledem k počtu židovských poutníků jen těžko zvládli. Když Ježíš obklopený několikasetčlenou skupinou svých galilejských přátel začal převracet ve vnějším prostoru Chrámu stolky oficiálním prodavačům obětních zvířat a potřebným směnárníkům, bylo to jeho další dokonale promyšlené a připravené jednání vycházející ze Zachariášova  proroctví a dosáhl tím přesně toho, co chtěl. Strhl na sebe pozornost nejen poutníků, ale především velmi početné  ochranky saducejů, zajišťující klid a pořádek  v okolí Chrámu. Velmi brutální rabijáckou  ochranku tvořili hlavně nežidovští a pohanští otroci, kteří se svojí rozhodností  chtěli zavděčit svým pánům a na prostých židovských poutnících a místních věřících jim v žádném případě nezáleželo. Jak mohli, snažili se je jakýmkoli způsobem před Římany pro jejich pobavení ponížit nebo přímo napadnout. Právě tito pohanští otroci své saducejské pány jako první na jednání Ježíše a jeho početného doprovodu upozornili. Jeho chováním vzniklo pro chrámové kněze nebezpečí, že nekonečný přísun peněz by se v případě nepokojů mohl zastavit, nebo alespoň po určitou dobu zpomalit, nehledě na to, že je ostatní zbožní Židé pro své nezřízené hromadění peněz  neměli rádi.

       Podle Lukáše židovský lid minimálně třikrát projevil hlasité sympatie se svým soukmenovcem odsouzeným na smrt (u zmíněného „evangelisty Marka“ tato zmínka chybí). Ženy pláčí, lkají, truchlí, a podobně, lidé se při odchodu z Golgoty v pláči bijí do prsou, lidé stáli a dívali se, atd... Neexistuje zde ani písmeno, dokazující výsměch Židů Ježíšovi. Zdůrazňujeme, že z Galileje s ním do Jeruzaléma přišel zvědavý zástup odhadnutý na minimálně 600 (!) dospělých židovských sympatizantů a přátel Ježíše, který ho ani na krok, od Getsemanské zahrady po Golgotu neopustil.

       Kdo z cizích židovských poutníků, kteří přišli ve slavnostní náladě na tradiční Pesachovou oslavu do Chrámu by si troufl prodrat se tímto davem a vysmívat se Ježíšovi a proč by se měl posmívat věřící Žid věřícímu  Židovi, navíc  před nenáviděnými římskými okupanty, kteří by pro zpestření své služby jen přivítali jejich vzájemné násilí?

        600  galilejských průvodců  doprovodí Ježíše samozřejmě také až na Golgotu a  cestou se k nim  ještě přidá mnoho dalších židovských poutníků a stálých obyvatel Jeruzaléma. Všichni jsou nervózně zvědaví, zda Bůh skutečně nechá svého syna zemřít, nebo zda se stane nějaký div světa a syn bude osvobozen.  Kdo se zdravým rozumem by si v krajně vypjatých okamžicích provázející ukřižování troufl prorazit dav přátel a pořádek udržující římské vojáky a posmívat se jejich vůdci?

        Začátek věty Židé ho zajmou z textu zní už trochu věrohodněji, i když...Kteří Židé to vlastně měli být?  Prameny udávají počet lidí, kteří v noci přišli do getsemanské zahrady zatknout, mezi dvěma sty až šesti sty muži. Druhá varianta by byla pravděpodobnější v případě, že by nedůvěřovali Jidášovi, který Ježíše přišel udat s tím, že v zahradě s ním nejsou všichni Galilejci, nýbrž jen jeho jedenáct učedníků, a báli se, že by mu šestisetčlenný dav přátel během zatýkání přišel na pomoc. Celá operace už kvůli bezpečnosti Jeruzaléma a okolí byla pochopitelně plně v režii Římanů, o tom není sporu.  Jak víme, zatčení byli přítomni saducejští kněží, římští vojáci a zmíněná pohanská  chrámová milice, na slovo poslušná příkazů svých pánů – kněží. V žádném případě není možné jakkoli zpochybňovat aktivní účast Židů – saducejských kněží na zatýkání Ježíše, a v tom má autor De symbolo sermo ad catechumenos  pravdu, ovšem je nutné  zároveň vědět, jaké důvody je k tomu vedly.

      Existuje jeden primární důvod, který chrámové  kněze vedl. Důvod, za kterým vždy stojí všechny války, násilí, pogromy, vraždy a zabíjení celých národů od počátku světa bez ohledu na jejich víru, nebo vyznání. Majetek, nenasytnost, touha mít to co druhý, nebo ještě lépe víc než on. Nezřízená touha po vlastnictví, touha po ještě větším bohatství a modla mamonu byly hlavní motivací pro již tak nesmírně bohatou chrámovou kněžskou šlechtu k rozpoutání urychlené strategické operace proti Ježíšovi a jeho přátelům.

       Těmto Židům, kteří si předávali svůj nesmírně výnosný chrámový byznys  z generace na generaci, šlo především o to, aby se jim obrovský tok peněz kvůli jednomu Galilejci nezastavil. U kněží, chorobně posedlými a oslepenými  mamonem, byly náboženské předpisy až na druhém místě. Nebyli to krvežízniví Židé (jak jindy píše Augustin), byli "jen" nemocní. Poté, co Ježíš na sebe zcela promyšleně soustředil v Chrámu pozornost nesmírných davů poutníků, chrámové stráže i Římanů, udělali by saducejští cokoli, aby se situace zklidnila a vrátila do běžných kolejí, aby výnosný obchod běžel dál. Víra, nábožnost, židovské tradice a předpisy v tyto dny měly v myslích kněží jen minimum prostoru. Kněžím by stačilo Ježíše snad pro výstrahu tvrdě potrestat, ale především ho pak potřebovali dostat z města pryč. Netoužili po Ježíšově krvi, byl to především Žid jako oni, Žid stejně jako oni žijící v omezeních  pod nadvládou krutých římských modloslužebníků, což bylo pro celý, většinou velmi zbožný národ to nejhorší, co je mohlo potkat.  A velmi důležité je si uvědomit, že i bohatí saducejové museli tak jako celý židovský národ v brzké době podle starých proroctví očekávat příchod Mesiáše, vysvoboditele jejich národa možná právě nyní z římské pohanské poroby.  Vzhledem k jejich smyslu pro ryzí praktičnost muselo tedy jejich myslí probíhat: Co kdyby?

        Co kdyby byl opravdu tenhle galilejský rebel tím slíbeným Mesiášem na kterého čekáme? Nikdo z nich by si nedovolil vzít na svědomí smrt tolik očekávaného Vykupitele jejich národa, takovou eventualitu nemohli riskovat. Ať se raději vrátí odkud přišel a neruší nám náš velký byznys. Některé dobové prameny hovoří o tom, že zvlášť v období Pesachu se po Jeruzalémě a nejbližším okolí pravidelně rok co rok pohybovalo několik falešných proroků a také „Mesiášů“, kteří přišli „spasit židovský národ“. Náš nejdůležitější historický zdroj hovoří  o pěti až šesti dalších „Mesiáších“, které se mimo Ježíše měli údajně na místě v tomto roce pohybovat. Snažili se na sebe upoutat zjevem, oblečením, hlasitými apokalyptickými projevy  a podobně, ovšem šlo o jednotlivé více či méně pomatené osoby a saducejští je většinou nebrali vážně, natož Římané. Ovšem Ježíš se svými učedníky a několikasetčlenným zástupem průvodců a zvědavců všeho druhu už problém byl.

       Když Ježíš - aby splnil proroctví - vjížděl v čele na oslici do Jeruzaléma, hlučný dav utvořený z mužů, žen a dětí, psů, domácích zvířat a různých povozů a kár se stany a zásobami musel končit někde u Olivové hory. Místní zbožný jeruzalémský lid ho skutečně vítal, ovšem ne jako Mesiáše, protože lidé ho natolik neznali ani z doslechu. Vítali ho tradičními slovy Žalmu (118, 26), kterým ovšem vítali i jiné poutníky z dalekých krajin. Jeruzalémští hlasitě volali: "Zachrań nás ó Hospodine! Hosana!" a poutníci je doplňovali: " Tak se staň, Hospodine!". Následovalo provolání místních: "Požehnaný, jenž přichází v Jeho jménu!" a spontánní odpověď zněla: "Žehnáme vám z domu Hospodinova." Vítání se místních jeruzalémských občanů s takovým davem galilejských muselo být slyšet nejen až v Chrámu, ale i v Pilátově honosném sídle.

     Saducejským chrámovým kněžím bylo brzy jasné, že tahle galilejská karavana jim místo dalších peněz do pokladny přináší velkou nepříjemnost. Znervózněli, ale i zpozorněli a do města vypustili další své informátory, aby věděli o každém Ježíšově kroku.

 

 

 

M.Č.

 

 

pokračování

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění VI. díl