Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XXIV.

dokončení

                                                       Minulé zamyšlení nad přednáškou o svatém Augustinovi a jeho vztahu k Ježíšovu judaismu jsme zakončili Bohem proklamovanou nesmrtelností Izraele, svého vyvoleného židovského národa, ale zároveň i nesmrtelností instituce naší církve, jak náš Otec církve chápe. Řekli jsme si, že o nesmrtelnosti – tedy věčné existence židovského národa, nejenže nepochybují staří proroci, a ani nikdo jiný ze židů, ale vzhledem k závažnosti Boží Smlouvy s tímto národem o této jejich nesmrtelnosti nepochybuje ani náš Otec církve Augustin. O vyvolenosti národa, který světu zrodil Ježíše, existuje v Bohem darované židovské Tóře obrovské množství nejrůznějších náznaků i jednoznačných veršů, například v Devarim - (Deuteronomium) 7, 6 se říká jasně: „Jsi přece svatý lid Věčného, svého Boha; tebe si Věčný, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.“

Ovšem co se nesmrtelnosti naší církevní instituce týče, zde nemůžeme s Augustinem zcela a bezezbytku souhlasit. Osobní niternou víru v Boha, vedoucí k nesmrtelnosti, v žádném případě nelze podmiňovat příslušností k jakékoli formaci, kterou založí lidé. To už bychom se pak rovnou mohli vrátit zpět k onomu našemu velmi nešťastnému omylu sv. Cypriána, který byl nadšený konvertita, biskup, Otec církve a významný rétor, který pocházel ze severoafrického Kartága - vše snad pouhou shodou okolností stejně jako náš Augustin. Vzato do důsledků, i on si vzal za své, a dovedl téměř až k „dokonalosti“ heslo Extra Ecclesiam nulla salus, tedy: Mimo církev není spásy (Epistola 73, 21) tohoto svého krajana. Ježíšův židovský národ pak Cyprián v nepochybně té nejlepší vůli a velkém zanícení pro evangelizaci - tedy hlásání evangelií s cílem rozšíření počtu věřících soustředěných v naší církevní instituci - důrazně vybízel, aby se podle tohoto hesla zařídil a přijal náš křest, chtějí-li lidé tohoto národa tak jako my přijít jednou do nebe. Svatý Augustin si však bohužel pravděpodobně dost dobře neuvědomil, nebo prostě nevěděl, že posmrtný pobyt v nebeské blaženosti není pro židy tématem dne, ani přímým cílem jejich náboženské praxe. Původní učení Boží Tóry jim totiž nic podobného neslibuje. (Díky tomu bude mít pochopitelně naše v tomto směru jednodušší, na požadavky praktického života ve víře daleko méně náročné, a kvůli vidině nebeské odměny nepochybně „lákavější“ křesťanství vždy nepoměrně více věřících. To je podle jejich vlastních slov však úplně ta poslední věc na jejich víře, která by židovské věřící zajímala). Spíše se řídí tisíci roky osvědčenými návody pro jejich život a víru, jako jsou například tyto Mojžíšovy verše z jeho už zde zmíněné Páté knihy - Devarim (Deuteronomium) 30, 11 – 14:

„Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili? Ani za mořem není, abys musel říkat: Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili? Vždyť to slovo je velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“

Autor přednášky uvádí, že znak, který dal Bůh lidu, a prostřednictvím kterého jsou nesmrtelní, je náboženství předků. Zároveň tlumočí Augustinovo přesvědčení, že pro nesmrtelnost judaismu hovoří další důvod, totiž že existence židovského národa je pro nás křesťany potřebná. V tom má Augustin nepochybně naprostou pravdu, jelikož bez existence židovství a jeho víry by naše křesťanství skutečně nikdy nevzniklo. Nezapomeňme, že do doby založení „církve kristovců“ maloasijským židovským aktivistou Pavlem jsme my budoucí křesťané v době, kdy přísný monoteismus zbožného Izraelského národa existoval už kolem třinácti a více století, byli uctívači mnoha nejrozmanitějších Bohů a kultů, včetně i těch s lidskými oběťmi. Přednáška dále pokračuje velmi podivným vyjádřením, že Izrael bez náboženství nemá žádný motiv existovat jako národ, a k nim cituje Augustina: „Pokud jednoho dne zapomenou na svoje obřady, zemřou s nimi“. Nebudeme nyní raději hledat a rozvádět možné důvody, které autora vedly k jeho značně znepokojivým slovům o tom, zda národ, od kterého jsme převzali celou jsoucnost jejich Ježíše má, nebo snad nemá motiv ke své existenci, pokud by - skutečně jen čistě hypoteticky – přestal aktivně nábožensky žít. Na druhou stranu musíme s Augustinem souhlasit v tom, že existence národa Izrael je s jeho vírou v Boha Stvořitele nerozlučně od samého počátku až dodnes spjata a předchozí zmínka o jeho náboženské pasivitě patří naštěstí výhradně do oblasti fantazie. Je také nutno uznat, že pokud by měl k judaismu skutečně veskrze až tak negativní postoj, jak se v některých případech může jevit, jistě by ve vztahu k otázce existence Ježíšova židovského národa hovořil cosi ve smyslu: už aby se tak stalo...s oním v jeho době tak často opakovaným, leč zcela nesmyslným a zlovolným dovětkem... když nám zabili Ježíše.

Podobné, to znamená, že bez praktické víry by „zemřelo“ křesťanství, je to i s touto naší daleko mladší teologickou orientací, ovšem s tím rozdílem, že židé jsou odjakživa národ. Navíc - a tím je jeho „náboženství“ potvrzené - národ, který si na Sinaji kdysi dávno zvolil Stvořitel světa k tomu, aby Mu čistě specifickým způsobem sloužil. Doslova vzato, a mnozí židé to často zdůrazňují, židovská víra není žádné náboženství. Víra v Boha je nedílně spjata s existencí tohoto Bohem vyvoleného Ježíšova národa; to znamená, že judaismus je způsob snahy o dokonalý život ve víře v Hospodina pomocí Jeho pravidel, předaných národu Izrael na Sionu. Důležitá poznámka: nezaměňujme vyvolenost ke službě za oblíbenost a privilegování nad ostatní Boží lid. Takto pokřivené chápání přineslo Ježíšovu židovskému národu nejen z naší křesťanské strany nesmírně mnoho naprosto nezaslouženého utrpení. Došlo tím k trestuhodné vzpouře lidí věřících v Boha proti jeho vůli, proti suverénnímu, nezpochybnitelnému rozhodnutí majestátu samotného Stvořitele světa.

Osmá část přednášky končí autorovým konstatováním: „Ustavičná existence tohoto lidu je pro Augustina morálním zázrakem a evidentním důkazem o prozřetelnosti, kterou Bůh vede lidské dějiny“. K tomto prohlášení pouze poznamenáváme, že bohužel jen v menšině jeho podstatných vyjádřeních o židovském národě a jejich víře v Boha bychom našli i taková, která by svým obsahem potvrzovala autorův optimismus, vyplývající z této věty.

Devátá, poslední kapitola má název Křesťané a židé jsou protagonisté Božího plánu. Dále pokračuje: „Ježíš vícekrát podotkl, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Sv.Augustin si posloužil těmito větami, aby nám dal klíč jednoty mezi dvěma zákony. Pravý křesťan nemůže judaismus znevažovat a znehodnocovat.“ K první větě o nerušení židovského Zákona Ježíšem z této části přednášky pouze připomínáme, že zmíněný faktický zakladatel našeho křesťanství, Řek Pavel (Saul) z Tarsu, sám příslušník židovského národa, snad proto, že žida Ježíše nikdy ani nespatřil, viděl tuto věc jinak. A nezdá se, že by s touto anomálií měl nějaké větší problémy i náš geniální severoafrický teolog a filozof Aurelius Augustin. Pavel, který sám sebe vyhlásil za tzv. dodatečného apoštola, s největší pravděpodobností uvedená (a některá další) Ježíšova slova o nezrušení židovského Zákona neznal, jinak by logicky nemohl hlásat, že jeho nová kristovská víra de facto vzato vyžaduje zřeknutí se židovských posvátných tradic. Nemohl by ani hlásat, že jeho víra vyžaduje odmítnutí platnosti Bohem zjevené Tóry židovskému národu na Sinaji a nahrazení Izraele všemi, kdo věří v Ježíše jako Krista, tedy pomazaného Mesiáše židovského národa. Pavel dokonce řekl, že „podle těla“ už není Bohem vyvolený Izrael Izraelem, a zpochybňuje nejen způsob předání Tóry (tedy právě toho Zákona, o kterém Ježíš hovoří), ale považuje jí dokonce za dočasné opatření (sic!) do doby, než přišel na svět Ježíš. Tedy vše podstatné je jinak, než se učil a než donedávna jako horlivý žid vyznával on sám, a než vyznával a hlásal i sám Ježíš. Vše z teologického hlediska naprosto nejdůležitější pro židovský národ je podle jejich nábožensky odpadlého soukmenovce podstatně jinak, než jak na Sinaji hovořil sám Bůh. Není pochyb o tom, že Pavel Boží slova v mnoha případech poopravil, přetvořil, nebo dal jim jiný smysl, než jaký po dlouhá staletí chápali sami židé; jediný národ světa, který uzavřel Smlouvu s přímo s Hospodinem.

Nebudeme zde jednotlivě odkazovat na každý zdroj, ze kterého čerpáme naše právě uvedená tvrzení, doporučujeme ale všem zájemcům přečíst si velice pozorně především (v tomto konkrétním případě nepochybně pravý) Pavlův list Galaťanům. Uvidíme, že se tam jeho učení o Kristu v mnohých případech od učení samotného Ježíše zcela nepochybně a podstatně liší. A to nejen v tomto dopise, ale i v jeho dalším pravém listu poslaném do makedonských Filip (např. 3, 2-3), kdy - ač sám (stejně jako Ježíš) obřezaný - odsuzuje tento Božím Zákonem nařízený obřad Smlouvy, a podobně... Pavel také jak víme na rozdíl od samotného Ježíše například proklíná lidi. Skutečně, pro ilustraci třeba rovnou proklíná ty, kdo hlásají „jakékoli jiné evangelium“ , než to, které hlásá on (opět Gal 1, 6-9), a to už je jistě i pro nás křesťany jen těžko přijatelné a nedostatečně promyšlené vyjádření. Ve stejném zdroji nalezneme i jeho další, nadmíru originální, pro jeho židovské soukmenovce však naprosto nepřijatelné tvrzení; totiž že Smlouva Izraele s Bohem byla otrockým systémem (!) a že židovský národ coby „děti zrozené z těla“ je nyní vyvržen (kým – soukmenovcem Pavlem, nebo svým Hospodinem Smlouvy?), jestliže nepřijme Krista Ježíše jako svého Spasitele.

Pokud bychom například nyní k právě uvedeným skutečnostem chtěli připojit nějaký Augustinův postoj nebo komentář, nemůžeme, protože v souvislosti s naším tématem o žádném konkrétním nevíme. Buď evidentní rozpory mezi učením Ježíše a Pavla přesně neznal, což se nám nejeví příliš jako reálné, nebo je naopak znal dobře, ale Pavlova teologie už byla v pátém století natolik pevně zakotvená, že otevírat tento problém by pro něho byloz jeho pohledu zřejmě  značně kontraproduktivní. Vzhledem k pragmatičnosti našeho církevního Otce bychom se přikláněli spíše k druhé možnosti. Augustin jak víme, viděl v naší církvi Boží dílo, a to pro něho znamenalo, že pokud církev přijala bez výhrad Pavlovo teologii, pak je to Boží přání, a teologie samého Stvořitele světa, o které se nediskutuje.

Text přednášky pokračuje citací Augustinovy věty z jeho veledíla (které psal s přestávkami neuvěřitelných 28 roků!) Enarrationes in Psalmos - Výklad žalmů 72, 4, kde píše: „ Když slyšíš hovořit o synagoze, nemysli hned na tu, která zabila Krista. I my jsme synové synagogy.“ Jeho slova synagoga, která zabila Krista, pro nás znamenají to samé, co jsme si právě řekli o Augustinově postoji k Pavlovi a jeho často naprosto odlišnému přístupu k některým Ježíšovým výrokům (viz např. zmíněná věta Ježíš vícekrát podotknul, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit). To znamená, že s ohledem na inteligenci, neuvěřitelnou pracovitost, rozsah vědomostí a zájmů, a vůbec všeobecně zcela mimořádnou osobnost našeho Otce církve téměř nepochybujeme i v tomto případě o tom, že Augustin dobře věděl své, ale ze stejných důvodů jak jsme si už řekli, i v tomto a dalších případech prostě mlčel. A pokud tomu tak skutečně bylo (opak by znatelně ubral na jeho dodnes velmi vysokém kreditu, a to nejen u nás křesťanů), tak ještě tím více vystupuje do popředí jeho církví tolik ceněná angažovanost v její prospěch. Protože pokud věděl mnohem víc, než hlásal, psal a kázal, a přesto až do konce života dokázal některé své možná velmi znepokojující poznatky světu nikdy nezjevit, dokazovalo by to navíc i na jeho úžasně silnou vůli ve svém odhodlání o některých svých poznatcích a vědomostech z mnoha důvodů raději mlčet „až za hrob“. Není totiž možné, aby člověk takového formátu přes všechny své vnější náznaky o smířlivější tón vůči Ježíšovu národu po celý život zastával mnohé velice zlovolné protižidovské formulace typu nemysli na synagogu, která zabila Krista. Celé generace zapálených křesťanských entuziastů pak do této a jí podobných vět pak jak víme, ještě vkládaly mezi slova která a zabila slůvko nám, a z toho pak vznikla přestože dokonale nepravdivá, přesto velmi často užívaná věta hlavně při rozněcování nepokojů a protižidovských nálad.

Ze stejného zdroje, tedy z Augustinova díla Enarrationes in Psalmos autor přednášky užívá i některá další autorova rčení, například jeho obrazné vyjádření, že: „Synagoga je matka Ježíše, ženicha Církve. Synagoga je pak naše babička...“ Sami židé, kterých se uvedené především týká, a které Augustin obrazně vnímá právě jako synagogu, vnímají svého Ježíše z různých pohledů celkově vzato jako mimořádného člověka, ne však jako svého Mesiáše. Ovšem vzhledem k tomu, že žádné nové náboženství sám nezaložil, a ani to neměl v úmyslu, k uvedenému vyjádření oslovení podotýkají, že jejich Ježíš zemřel dřív, než vzniklo naše křesťanství, tedy že ani obrazně nelze spatřovat Ježíše jako ženicha (ještě neexistující) církve. Podobně odmítavý názor mají na Augustinovo rčení, že Synagoga (podle Augustina = židovský národ) je naše babička. Podotýkají, že v Mojžíšově Bohem daném učení ve skutečnosti není ani zmínka o tom, že by že by z věřícího židovského národa měla někdy vzniknout jakákoli náboženská odnož, vyznávající jejich Boha Smlouvy.

Ovšem postoj svatého Augustina musíme chápat, protože z jeho, a tedy i našeho pohledu nebýt židovského národa, nemáme Krista, víru, ani Boha, není církev, nejsou křesťané a podobně... Nebyla by vyspělá západní civilizace, a nakonec vzato – neexistoval by zřejmě už ani Ježíšův židovský národ. Ten by se nejspíš rozptýlil po světě a splynul s ním do svého nenávratného konce. Ovšem právě díky expanzi našeho křesťanství si náboženský judaismus - pokud chtěl přežít - musel dlouhá staletí po staletích v nejrůznějších podmínkách znovu a znovu uvědomovat, obnovovat a dále upevňovat svoji identitu. Právě skutečnost, že se mu to i přes všechny národní tragedie podařilo, potvrzuje mimo jiné i Augustinovo přesvědčení, že židovský národ, na jehož Ježíši jsme díky Pavlovi vystavěli vlastní náboženství, a kterému Bůh slíbil své věčné požehnání, je skutečně nesmrtelný. Není vyloučeno, že právě díky tomu, že psal své Enarrationes in Psalmos takřka tři desetiletí (392 – 420), a během té doby si minimálně v severoafrické církvi získal téměř neotřesitelnou pozici, dovolil si v tomto díle mimo jiné o židech napsat to, co uvádí i autor přednášky, nad kterou jsme se určitý čas pravidelně zamýšleli. Ten jako příklad Augustinova posunu myšlení nabízí například 30.hl., II,6 tohoto veledíla, kde čteme: „Praví nepřátelé nejsou židé, anebo pohané, ale zlí křesťané“. To je, zdá se, jistý posun jeho myšlení, bohužel však jen dočasný, jak poznáme dále.

Přednáška pokračuje konstatováním, že židovský lid jako takový představuje pro Augustina teologický problém, což je ovšem pro myslitele jeho formátu naprosto logické. Zjevně mu totiž neunikly mnohé skutečnosti a souvislosti, které v euforickém evangelizačním nadšení jako faktickému zakladatelovi našeho křesťanství zřejmě unikly apoštolovi Pavlovi. Text o Ježíšově židovském národu dále uvádí: „Je jediný, který vlastní většinu své historie napsané Bohem: povolání, vyvolení, přislíbení, smlouvy, zem, zavržení.“ K poslednímu slovu poznamenejme, že přes všechna důsledná Boží varování a různé seslané tresty na Ježíšův národ za jejich neposlušnost, nebo rouhání a modloslužebnictví, nebyl vyvolený Boží lid Izraele nikdy tímto Bohem zavržen – jakkoli často si to přáli jeho nejrůznější odpůrci a pronásledovatelé. Pokud má autor na mysli spíše vhodnější výraz vyhnanství Izraele, nelze ho se zavržením absolutně v žádném případě zaměňovat. Vyhnanství totiž chápe Ježíšův národ jako zaslouženou a potřebnou duchovní očistu svého národa a to znamená z náboženského hlediska bezpříkladný postoj sebeuvědomění si vlastní nedokonalosti ve víře a hříšnosti, a nutnosti pokání a návratu k životu podle Boží Smlouvy. (Ostatně ze zcela stejných důvodů, navíc ještě zdůrazněných tehdy intenzivně očekávaným příchodem židovského Mesiáše - člověka, soukmenovce z jejich národa – započal svoji veřejnou kazatelskou a očistnou křtící činnost nejprve Jan zvaný Křtitel, a posléze i jeho bratranec Ježíš.)

Diaspora či vyhnanství má lidu Izraele sloužit k očištění od hříchů a ve svém důsledku k naplnění předpovědi obsažené například ve verši 30, 6 Devarim, (Deuteronomium), Pátá kniha Mojžíšova : „Věčný, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Věčného, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.“ Zavržení Ježíšova Božího národa, o kterém se v textu přednášky hovoří, nemá relevantní podklad v Tóře, naproti tomu o vyhnanství jako očistném trestu se ve svatých textech hovoří vícekrát, například prorok Jechezkel (Ezechiel) ve verši 22, 15 hovoří Božími slovy k hříšnému Izraeli: „Rozptýlím tě mezi pronárody, rozpráším tě po zemích a dokonale tě zbavím tvé nečistoty.“ Nepřehlédněme třetí část věty, tedy: diasporou tě zbavím tvé nečistoty, Izraeli. Ani náznak o zavržení, tedy o duchovní smrti Izraele, nýbrž o jeho vyléčení. A kniha Ejcha (Pláč) ve verši 4, 22 hovoří v podobném tónu. „Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství.“ Jako poslední příklad uvedeme verš 26, 44 z Vajikra (Leviticus), třetí Mojžíšovy knihy, kdy Stvořitel světa slibuje jasně: „Avšak i když budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je, jako bych s nimi měl skoncovat a zrušit svou smlouvu s nimi. Já jsem Věčný, jejich Bůh.“

Přednáška dále pokračuje: „Sv.Augustin aplikuje na židy často i zlé charakteristiky, věty pejorativní a hanlivé. Avšak všeobecně řečeno, byl vlídnější k židům než svého času k heretikům a schizmatikům. „Méně zhřešili židé, když ukřižovali Krista, než ti, kteří ho znevažují dnes, když se nachází v nebi.“ (Enarrationes in Psalmos 68,6 ; 85,19)

Jestliže jsme u předešlé citace ze 30.kapitoly tohoto Augustinova veledíla vyjádřili vnitřní naději a konstatovali možný částečný posun v autorově myšlení na téma židé a Ježíšův židovský národ, v dalších kapitolách to jak vidět konstatovat už nemůžeme, a Augustin se zde vrací k církevní i svojí oblíbené protižidovské rétorice včetně nekonečného opakování zjevně nepravdivých argumentů. Zopakujme, co jsme si řekli v předešlých zamyšleních na toto téma už několikrát; totiž konstatování, že svatý Augustin buď skutečně na Ježíšovo židovství vlastní pevný názor neměl, nebo měl, ale pak se v některých zásadních bodech musel lišit od oficiální církevní doktríny, a proto své poznatky raději nezveřejňoval. V případě, že skutečně svůj vlastní, originální názor na Bohem vyvolený národ "raději neměl", se tak mimo jiné mohlo stát například z důvodů ryze praktických, a nebo časových, kdy by mu důsledné celkové studium především náboženského judaismu ubralo velkou část času, který věnoval křesťanské nauce a dalším příbuzným tématům. Praktickými důvody míníme, že jako věrný a zapálený služebník církve možná nechtěl „jít hlavou proti zdi“ církví v té době už pevně nastoleného protižidovského směru a přidělávat si tak velké problémy. Musíme si totiž, přestože neradi, přiznat, že Augustin neměl mezi svými numidskými biskupskými hodnostáři a dalšími kolegy jen samé dobré přátele, a to samé se dá říci například i o jeho vzájemných nepříliš urovnaných vztazích s nesmírně oblíbeným milánským biskupem Ambrožem, nebo s velmi vzdělaným, ale nesmírně problematickým betlémským knězem, kleštěncem Jeronýmem. V několika případech měl náš Otec církve zase vážné teologické rozepře s některými jihoevropskými mnišskými komunitami a podobných příkladů samozřejmě existuje více.

Během svého života vedl Augustin dlouholeté teologické boje proti heretikům a schizmatikům a k jejich potírání neváhal dokonce v několika případech požádat na pomoc světskou moc. Na první pohled jeho překvapivé chování lépe pochopíme, pokud si uvědomíme, že katolická církev byla v jeho době už státní církví, to znamená, že dostávala všeobecnou, především však materiální podporu od římských císařů, kteří se z různých důvodů hlásili ke křesťanství. Konečně i proto má naše římsko-katolická církev dodnes název „věčného města“. Co se týče už tradičního křesťanství stávajících i nastupujících císařů, nedělejme si raději o jejich víře v Krista a ctnostném životě podle Desatera přílišné naděje – úzká spolupráce státu s církví a naopak měla těžiště v ryze praktickém uvažování císařů: Křesťané se budou modlit u svého mocného Boha za naše vojenské úspěchy, my jim za to dáme bohaté materiální zabezpečení i nemalou světskou moc. Ukázkovým příkladem je křesťanství císaře  Konstantina I. zvaného Velikého a po něm dalších.

Když tedy Augustin nedokázal opačné, nebo odlišné náboženské směry o jejich domnělém omylu přesvědčit argumentačně, a teologické rozepře postupně přerostly až k násilí, na obranu své víry na svých věřících neváhal souhlasit s vojenským zásahem proti radikálním členům znepřátelené církve. A nejen to, dokonce souhlasil s násilnými a opakovanými křty (!) a přijímání zpět do naší církve těchto odštěpenců, to však byl spíše projev jeho zoufalství a nenávisti k těm, kteří – přestože sami křesťané – měli na některé teologické otázky či dogmata naší církve jiný názor. Nebo nenávisti k těm církvím , kteří naopak naší katolickou pohrdali pro její úzkou spolupráci se státní mocí. (Pro vzdálené připodobnění si vzpomeňme kupříkladu na státem silně podporovanou organizaci sdružující určitou část kněží uvnitř naší církve v čase komunismu, nazvanou Pacem in Terris, a na pohrdání touto organizací většinou věřících i ostatními knězi, kteří do této státem privilegované instituce nevstoupili.) Ukázkovým příkladem je Augustinův nikdy nedokončený, a v podstatě prohraný boj s křesťanskou církví donatistů. Právě ti naší církev považovali za kolaborantskou se státem a svými určitými skutky v podstatě neplatnou (více viz naše přednáška na toto téma: Svatý Augustin a donatismus).

Řekli jsme si, že náš Učitel církve věnoval boji proti schizmatikům a heretikům velmi mnoho svého času, a bez nadsázky se dá říci, že podle počtu jeho děl na toto téma a podle roků jejich vzniku, věnoval Augustin tomuto svému boji přibližně třetinu svého křesťanského života. K uvedené větě Méně zhřešili židé, když ukřižovali Krista, než ti, kteří ho znevažují dnes, když se nachází v nebi, jen zopakujme to, co jsme si už tolikrát řekli: Především co se Ježíšova judaismu týká, Svatý Augustin přestože při své nepochybné genialitě pravdu znal, snižoval svůj obrovský duchovní potenciál naprosto nepravdivými, matoucími a zavádějícími prohlášeními typu právě uvedeného projevu. Nebudeme se již vracet k úloze židovských soukmenovců Ježíše při jeho zatčení, ani k tomu, kdo a na základě jakého porušení římského zákona ho římští vojáci ukřižovali. Nebudeme ani připomínat paradoxní situaci, která vznikla v Augustinově době; totiž že snad i přímí potomci těch, kteří Ježíše skutečně v prvním století zabili, právě tuto tragickou oběť svých předků nyní alespoň veřejně vyznávají jako svého Boha a církevní instituci založenou na jeho osobě všeobecně podporují. V zájmu naší církve nebylo tuto skutečnost příliš připomínat a zdůrazňovat, proto se raději staletí po staletích soustavně a zarytě držela demagogických frází typu židé ukřižovali Krista. Naštěstí počínaje Druhým vatikánským koncilem naše církev v sobě našla tolik odvahy a snahy o napravení svých omylů a křivd vůči Ježíšovu národu, že se za uvedené a další typově stejná vyhlášení církve a jejich Otců a Učitelů v mnoha dokumentech, vyhlášeních a podobně veřejně omluvila, a s věčnou platností se jich zřekla. Nyní tedy naše církev konečně učinila to, co si nedovolil svatý Augustin ani tehdejší církev v pátém a dalších patnácti stoletích - totiž učit své věřící pravdivě a ze všech dostupných aspektů o židovském národu a o skutečných vrazích jejich velkého syna Ježíše, později zvaného Krista.

Přednáška, ze které jsme dlouhodobě čerpali náměty na naše zamýšlení, se chýlí ke konci nepochybně zvláštní citací, že: „Židé jsou sluhy křesťanů - ale pozor, ne na sociálním žebříčku, jak to chápal středověk - oni slouží křesťanům ve smyslu, že věří v Písmo, které podle křesťanů ohlašuje Krista.“ I toto vyhlášení by si v dnešní době církví nastoupeného přehodnocování svého vztahu k Bohem vyvolenému národu zasloužilo alespoň malou korekturu, či dovětek, neboť z ní ještě vyznívají patrné zbytky starého, neblaze tendenčního postoje naší církve. Po několika citacích na toto téma (hovoří se tam například o stálé nevědomosti židů, což také ještě patří do slovníku oblíbených, dnes díky Bohu už překonaných frází – kdo by i dnes ještě hovořil o Ježíšově národě jako nevědomém, jestliže jediný v historii světa obdržel učení a návod k životu přímo od Stvořitele světa? Tento fakt nezpochybňoval nikdy ani sám Augustin, a tím spíše ho uznává za nepochybnou skutečnost i dnešní naše církev) končí tato nesmírně podnětná přednáška těmito slovy:

„Musíme to dokázat s láskou. To je základ Augustinovy polemiky se židy. Jeho kázání nebo spisy jsou o židech, ne proti nim, přestože i Augustin použil titul knihy, jak bylo zvykem v jeho době (myšleno jeho dílo Proti židům) K uvedenému připomínáme, co jsme si už v dnešním posledním zamyšlení řekli – přestože Augustin věděl své, přesto z praktických důvodů mlčel, nebo dával svým dílům na toto téma podobné názvy, aby „nešel proti proudu“. Nebyl hrdina, ani nebyl bojovník v pravém slova smyslu, byl jen prakticky uvažující geniální teolog, potřebující klid na svoji práci. Vzhledem ke své povaze ho však stejně mnoho neměl... Pokud někoho nás nyní napadá otázka, proč se tedy vůbec tématem judaismu tak široce zabýval, (navíc pokud pravděpodobně stejně neuvedl vše, co o židovství skutečně věděl), a nerozptyloval tak své soustředění na teologické a filozofické aspekty své víry, odpovíme: Proto, protože to byl právě Aurelius Augustinus, člověk neklidného srdce a ještě neklidnější mysli. Člověk extrémně pracovitý a nesmírně zvídavý, člověk sdílný a mnoha zájmů, člověk nečitelný i zcela průzračný.

Závěrečné věty přednášky nakonec připouští, že Augustin použil mnoho výrazů protižidovského charakteru, ovšem hned podotýkají, že tato vyjádření musí být pochopené na základě jeho řečnické i dobové mentality. Domníváme se, že tato autorova formulace si žádá drobnou polemiku, protože takový postoj je až příliš zjednodušeným, a vlastně nic neřešícím konstatováním. Náš názor je, že kořeny Augustinova většinově protižidovského postoje jsou daleko hlubší, než jen dlouhá staletí stereotypně opakovaná a svými důsledky pro Ježíšův národ nesmírně tragická lež typu židé nám zabili Krista. Jeho protižidovská vyjádření patří k výrazným obrazům, vytvářející profil jeho druhé tváře, odvrácenou stranu jeho mnoha vynikajících povahových vlastností. Nebylo to poprvé v životě, kdy se Augustin „vezl s proudem“ buď aby z toho měl určité výhody, nebo proto, aby si zbytečně nedělal nepřátele. K první možnosti uveďme například jeho dokonale vykalkulovanou materiální a další pomoc od manichejců v době, kdy se jím podle vlastních slov „ už necítil být“, tedy v době, kdy obelstil svoji matku Moniku a odplul „za lepším“ do Říma. Tam využil pohostinství i finanční pomoc jednoho tajného římského manichejce, přestože se svým dlouholetým manichejstvím v Africe skončil už dříve, jelikož se příslušnost k této církvi stávala kvůli pronásledování ze strany státu velmi nebezpečnou. Manichjeský disent mu tento skutek nikdy neodpustil.

Druhá možnost, tedy především „nejít proti proudu“ proto, aby si nedělal problémy a případné nepřátele ze strany církve, je právě jeho kolísavě více či méně negativní postoj k judaismu. Uvedené konstatování, že Augustin použil mnoho výrazů protižidovského charakteru, že ovšem tato vyjádření musí být pochopené na základě jeho řečnické i dobové mentality, ho skutečně v žádném případě neomlouvá, protože člověk tak nesporně velkého formátu a věhlasu si mohl dovolit jak nebát se vyjádřit veřejně své vlastní, ničím neovlivněné názory na Ježíšův židovský národ, tak i zdržet se unáhlených a tendenčních vyjádřeních poplatných tehdejší církvi a státu. Měl už natolik pevnou pozici jak v náboženském, tak sekulárním prostředí, že by svým jistě originálním přístupem a alespoň určitými umírněnými připomínkami k nastolené protižidovské mentalitě církve v pevné součinnosti s římskými císaři, pomohl upravit zejména naše křesťanské myšlení na toto téma. Především právě nesporné Ježíšovo praktické a duchovní židovství se však bohužel v učení církve stávalo stále více nežádoucím prvkem.

Na úplném konci přednášky se ještě dozvídáme, že v tématických dílech svatého Augustina vidíme v jeho protižidovském postoji dokonce pokrok v porovnání s obdobnými díly Tertuliána, Komodiána, Ambrože, Jeronýma a Chryzostoma. S tímto konstatováním zřejmě budeme bez větších výhrad souhlasit. Ovšem přečteme-li si mnohá velmi tvrdá, v některých případech až ryze nepřátelská Augustinova slova o národu, díky kterému chápeme jejich Ježíše jako našeho Boha Krista, středobod naší víry, pak se nám už asi raději nebude chtít přečíst si alespoň některá vyjádření uvedených církevních veličin na stejné téma. V porovnání s nimi totiž nakonec mnohá těžko přijatelná vyjádření našeho učitele vyznívají   v podstatě jen  jako dobře míněné laskavé rady mladšího bratra ke staršímu, který má velký zájem, aby oba sourozenci došli ke spáse u svého Otce. Ostatně tímto a dalšími podobnými způsoby se někdy Augustin  snažil  mnohé své unáhlené výroky na adresu Ježíšova národa vysvětlit a obhájit.

Nabídka ke společné cestě za spásou ruku v ruce se starším bratrem však zcela ztrácí smysl tehdy, podmiňuje-li jí mladší z bratrů bezpodmínečným přijetím své teologie, odlišné od pradávné víry staršího a používá-li přitom ještě argumentum ad baculum. To je případ mnoha pozdějších fanatických křesťanských militantů, kteří se ve své fatální aktivitě proti Ježíšovu národu bohužel často zaštiťovali některými ryze protižidovskými výroky také i našeho Otce a Učitele církve svatého Augustina.

                                                                                    - o -

M.Č.