Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství XXIII.část

 

 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XXIII.

 

august_01.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 pokračování 

 

 

 

 

                               Jako poslední příklad Augustinových vnímání různých Obrazů synagogy a církve z Písma uvádí autor  třetí části sedmé kapitoly přednášky o sv.Augustinovi a judaismu:

V nádherném kázání o podobenství o marnotratném synovi (LK 15, 11-32) Augustin přirovnává židy ke staršímu bratrovi, který se po návratu mladšího bratra rozhněval na hostinu se zabitým teletem. Augustin říká, že židé jsou proti zkrácené cestě ke spáse pro pohany. Žárlí totiž, že tito nyní mohou zaujmout místo na mystické hostině. Augustin popisuje, jak se starší syn vrací z pole a zastavuje se na prahu domu.

Vidí, že zákon je s ním, a že ten samý zákon je s křesťany. Proroci jsou s ním a ti samí proroci jsou i s křesťany. U něho je jedna oběť a u křesťanů je oběť denní. Zjišťuje, že byl na poli Otce, ale nemůže jíst z vykrmeného telete. A slyší zvuk orchestru, harmonii křesťanské jednoty.

Služebníci vycházejí a vcházejí, aby mu odpovídali na otázky, a ti služebníci jsou slova Písma. Nejprve se však hněvá na jejich hlas.

Tento starší syn je oslovený symfonií, hlasy, chórem, svátky, a hlavně slavením eucharistie a přibližuje se k Církvi, aby poslouchal. Poznává své žalmy a je znepokojený. Ale Otec říká: Synu, ty nejsi stále se mnou?“

Autor přednášky má dokonalou pravdu, když toto  kázání našeho Učitele církve považuje za nádherné, a my se s ním plně ztotožňujeme. Augustin jen na tomto jediném případě potvrzuje své obrovské nadání, proslulé umění především v Písmu a v jeho podobenstvích nacházet podobenství další, tedy jakási nová podobenství, která v sobě ukrývají podobenství stávající. A někdy se nám dokonce tato  jeho vlastní podobenství vytvořená na základech podobenstvích biblických zdají jak výstižnější, tak i někdy citově bohatší  a především působivější oproti originálu. Právě v tomto případě bychom ovšem až daleko nezacházeli, jelikož příběh o marnotratném synovi je sám o sobě skvostným podobenstvím, které autor evangelia zvaného Lukášovo (ten ovšemv žádném případě nebyl oním donedávna považovaným údajným lékařem, průvodcem apoštola Pavla!), zaznamenal až více než půl století po Kristově smrti. Právě toto podobenství, od počátku připisované právě Ježíšovi (viz Sbírka Ježíšových výroků z Pramenů Q), si pro svoji nesmírně hlubokou lidskost a osobitou nádheru zvlášť oblíbila nejen většina věřících, ale i mnoho umělců, a jiných autorů. A jak sami vidíme, nemohlo neoslovit ani po své matce Monice velmi silně citově založeného Augustina.

Z uvedeného textu vyjímáme dpouze tyto dvě věty: „ Augustin říká, že židé jsou proti zkrácené cestě ke spáse pro pohany. Žárlí totiž, že tito nyní mohou zaujmout místo na mystické hostině.“ , a připojujeme malou poznámku:

Chceme-li poznat co nejvíce důvodů, které vedly Ježíšův židovský národ k odmítnutí jeho Mesiášství pro tento národ (a především tímto základním postojem tak iniciovat pozdější oddělení křesťanství od původního judaismu), a zaujmout vlastní nezávislé stanovisko k pozdějšímu neblahému vývoji celé situace, měli bychom v prvé řadě znát alespoň ty nejzákladnější předpisy pro židovský národ, obsažené v Tóře, tedy v základním a naprosto nejdůležitějším dokumentu celého judaismu. Jestliže náš svatý Augustin tvrdí, že židé jsou proti zkrácené cestě ke spáse pro pohany, dokazuje tím bohužel svůj často neoriginální, od své milované církve pouze jen převzatý postoj k této otázce - bohužel nejednou bez vlastního přínosu.

Co se týče věty žárlí totiž, že tito nyní mohou zaujmout místo na mystické hostině, jde o další omyl. Židovská víra je o přibližně třináct a více století starší, než naše křesťanství z této víry vzniklé. Tento zbožný národ se ve své hluboké víře nerozptyluje úvahami o tom, kdo další, ale především se nezabývají zbytečnou otázkou: kdo vůbec se - cit. Augustina – mystické hostiny zúčastní. To je velký omyl všech, kdo takovým způsobem uvažuje. Židé prostě dodržují Boží zákony proto, že jsou to Boží zákony. Náboženský judaismus je náboženství Božích přikázání – nic více, nic méně. O nějaké odměně za jejich dodržování skutečně v žádném případě neuvažují a takovými úvahami se nezdržují od studia Tóry. Konečně Bůh jim vyjma svého požehnání ani žádnou odměnu neslíbil! Nemusíme hovořit o tom, že naše křesťanství v případě dobrého života je v tomto ohledu nejvíce právě o té odměně v nebi u našeho nebeského Otce, o té Augustinově mystické hostině. O tom není pochyb. Jestliže tedy  náš Učitel církve vidí Ježíšův národ tak, že snad žárlí na někoho, že bude v nebi dřív, než oni, nebo snad že  tam vůbec bude ještě někdo, jde o jeho jednoznačně fatální omyl! Židé navíc ve své náboženské praxi nic podobného jako je naše evangelizace - přes určité krátkodobé historické výjimky - nepraktikují, a to z prostého důvodu, že je o to Bůh nežádal.  Nezajímají se o nebe jako místo jejich budoucího nekonečného přebývání, a tím méně o to  kdo, kdy, kolik, proč, a jací lidé se zúčastní nebeské hostiny. Předmětem jejich zájmu není ani vzhled, uspořádání, či způsob přebývání kdesi v nebi. Čekají na svého Bohem slíbeného Mesiáše a co bude následovat poté, je plně v Boží moci.

Tím ale nechceme říci, že v Tóře nenajdeme mnoho nejrůznějších náznaků a nadějeplných proroctví, týkajících se posmrtného života jejich duší. Jelikož se člověk skládá z hmoty a ducha, jsou i Boží přikázání dvojího druhu; to znamená, že některá se vztahují k fyzické podstatě, jiná zase k duchovní  podstatě národa Izrael. Existuje-li soulad těchto dvou podstat, pak je podle judaismu ten pravý okamžik ke studiu Tóry a přiblížení se k Bohu skrze jeho učení. Například Leviticus (Třetí Mojžíšova kniha) ve verších 26, 11-12 říká, že Zákon po příslibu světského štěstí přidává i požehnání duchovním blahem, což je bohužel pro mnoho dnešních lidí naprosto neznámým  pojmem. A kupříkladu v Páté knize Mojžíšově (Numeri) se ve verši  32,  46 - 47 dočteme : Upněte své srdce ke všem slovům, která vám dnes dosvědčuji. Přikážete svým synům, aby bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona. Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život.

Náš geniální Otec církve však tyto jen namátkou a heslovitě naznačená fakta zřejmě nebral v úvahu, (nebo je bohužel snad ani neznal, ale tuto myšlenku zatím raději stále ještě odmítáme) když psal o žárlivosti Ježíšova národa na nás křesťany, směřující k Bohu a o jeho zaměření na čistě pozemský život.

Biblické podobenství o marnotratném synovi je všeobecně natolik populární, že jistě není potřeba hovořit o jeho obsahu. Nás však zaujala především ta skutečnost (zmínili jsme se o ní již dříve v jiném zamyšlení), že svatý Augustin jak vidíme v tomto podobenství, navíc spatřuje ve starším bratrovi židovský národ, kdežto sami mnozí učenci tohoto národa vnímají tuto část „Lukášova evangelia“ úplně jinak. Toto jedno z nekonečné řady židovských podobenství (to jsou pochopitelně i všechna další uvedená v našem NZ) se podle nich může chápat v tom smyslu, že Bůh Otec dvou synů se bude v nebesích nesmírně radovat v tom okamžiku, až se zpět k vlastní rodině (židovství) vrátí ten syn (křesťanství), který načas opustil otcovský dům původní židovské víry, poznává svůj omyl, a otec i bratři se s láskou obejmou. To je pohled, a možná i přání Bohem vyvoleného národa.

Musíme si totiž znovu uvědomit, že Ježíš byl nezpochybnitelným příslušníkem židovského národa, takže také i židovské vnímání svého velkého soukmenovce máme mít na paměti při každém našem pokusu o objektivní stanovisko na toto téma. Vždyť všechny Ježíšovo výroky, jeho učení, názory a přesvědčení, jeho příkladný život, stejně jako podobenství byly určeny především židovským spolubratrům - přestože pohanům nijak skryty nebyly! Jen některé z jeho výroků, jen část z jeho života, jen něco málo z jeho rodiny se pak později stalo páteří našeho nového náboženství, nového vnímání Ježíšovy existence na zemi, našeho přesvědčení. Převzali jsme takové množství základních podkladů, aby tyto základní prvky z náboženského judaismu, z Ježíšova učení a z jeho života dokonale doplňovaly naše nové teologické pojetí původní Ježíšovy židovské víry. Mezi velkými osobnostmi, kteří se především v prvních stoletích nejvíce o učení a jeho další teologický přínos stále ještě poměrně nového křesťanství nejvíce zasloužili, má z přelomu čtvrtého a pátého století jednoznačně bezkonkurenční pozici právě náš svatý Augustin. On sám jak víme, své minimálně po devět století nedostižné učení vystavěl největší měrou na křesťanských základech apoštola Pavla.

My křesťané jsme tedy nejprve především  na základě Ježíšova židovského učení, a teprve až později převážně na jeho osobnosti založili a dotvořili učení své vlastní. Pro příslušníky židovského národa se však jejich Ježíš jako žid narodil, jako zbožný žid žil a nakonec jako žid i tragicky zemřel. Naše učení tyto skutečnosti pochopitelně částečně akceptuje, a v potřebné míře je podle naší teologické koncepce pak vhodně doplňuje. Jsme však naprosto pevně přesvědčeni, že jakákoli soutěživost a rivalita mezi různými cestami k Bohu je Jím samým nežádoucí a zcela kontraproduktivní, protože všechny zainteresované vždy odvádělo od své jistě dobré cesty, kterou se ubírali a stále ubírají. Jediné, co vždy mělo z podobných tendencí užitek, bylo věčné a nesmrtelné zlo; nepřítel Boha i lidí.

Pro židovský národ, který jedinečnou sinajskou Smlouvu  uzavřel, neexistuje krátká, zkrácená, nebo dlouhá cesta k Bohu – je prostě jedna jediná, Stvořitelem určená. Poslední slova shora uvedené věty ...židé jsou proti zkrácené cestě ke spáse pro pohany jsou  už naprosto nelogická, protože vyjadřují naivní výtku, že Ježíšův židovský národ po vzniku křesťanství nepřijal náš "zkrácený" způsob vnímání jejich Bohem daného Zákona. Jinými slovy, podle Augustina by židé dělali správně, kdyby (na základě ničím neopodstatněného, ze židovského hlediska naprosto nehorázného požadavku členů naší nové církve) anulovali základní principy svojí Bohem ustanovené, smluvní víry. Uveďme  jednu méně známou skutečnost, že Ježíšův judaismus také v některých výkladech chápe vztah Boha jako mluvčího, či spíše mluvícího a Mojžíše jako naslouchajícímu. Ovšem pozor – ne neviditelný Bůh hovořící přímo a výhradně k Mojžíšovi, nýbrž hovořící jakoby  pouze „sám pro sebe“. Tedy rozhodně  ne tak, že by si snad nehmotný Bůh pozval Mojžíše na přátelské popovídání do stanu setkání na Sinaji, jak si možná mnozí tato zázračná setkání představovali.  Mojžíš tento Boží hlas zázračným, nadzemským talentem zachycuje ve svém nitru, ve svém vědomí, a nasloucháním Božího monologu dochází k pochopení Božství Stvořitele světa. Poté už Mojžíš poslouchá jen sám své nitro naplněné „odposlechem“ Božího majestátu a poznatky předává svému svěřenému židovskému lidu. Tímto způsobem podle některých výkladů a přesvědčení vznikla Tóra a mimo jiné je tam obsažený „odposlechnutý“ požadavek Boží vůle na nutnost obřízky jako viditelného znamení u příslušníků svého vyvoleného národa. O nutnosti obřízky jako Božího přání se u židů nikdy nediskutovalo a dodnes nediskutuje. Výjimkou byla zmíněná počáteční doba vznikajícího křesťanství a to pouze jen v okruhu Pavla a zbylých původních učedníků Ježíše.

Až přibližně čtvrt století (!) po Ježíšově smrti po Kristově umučení Římany zmiňuje  Pavel v jednom ze svých dopisů do řeckého města Korintu (1.Kor 11, 23-25)  nesmírně překvapivá slova. Uvádí jako zcela první člověk vůbec slova eucharistické hostiny, tedy poslední večeře, základu každé naší bohoslužby s tím, že tato slova přijal ve svém vidění od Pána,  nanebevzatého Ježíše. Teprve až po Pavlovi se o této hostině  ve svých evangeliích postupně a jen s malými obměnami zmiňují ve skutečnosti neznámí autoři evangelií, které známe pod jmény Marek, Matouš a Lukáš. Avšak například v listu Ježíšova bratra Jakuba, který s nim logicky strávil nejvíce chvil ze všech jeho učedníků a přátel, o těchto slovech nenalezeme žádnou zmínku. A přitom se zcela nepochybně  jako jeden člen z dvanáctky učedníků poslední společné večeře s Ježíšem zúčastnil, jak zaznamenává Hebrejské evangelium. Po Ježíšově ukřižování převzal podle židovské rodinné tradice nejen zodpovědnost za jejich matku Marii a mladší sourozence, nýbrž jako bratr ukřižovaného rabiho  i za další existenci hnutí v intencích jeho zakladatele.

 Vraťme se však zpět k našemu zamyšlení. Vzhledem k tomu, že větší část přednášky, která je tématem našich zamýšlení, je věnovaná Augustinovým porovnáváním synagogy ve vztahu k církvi a opačně, splníme dnes slib, který jsme dali v jednom z minulých zamyšlení a zopakujme si něco málo o naší církvi. Připomínáme už mnohokrát zde i jinde řečené, totiž že instituci církve Augustin nesmírně miloval a byla  mu skutečně vším. Považoval jí za Boží dílo a tomu jeho vztah k ní také odpovídal. Naše úvahy na téma Augustin a jeho vztah k judaismu mají v prvé řadě pomoci přispět především nám křesťanům alespoň částečně porozumět postoji židovského Ježíšova národu k jejich velkému synovi, a tím důvodům k jeho nepřijetí především jako jejich Mesiáše. A zamyslet se nad tím, proč jsme se dopustili oné osudné  chyby, když jsme národ, který zrodil Ježíše, pozdějšího Boha naší víry začali za tento jejich postoj zcela protismyslně utlačovat. Právě toto neblahé období začalo nejvíce kvasit v Augustinově čtvrtém a pátém století, aby nakonec ve středověku dosáhlo svého prvního vrcholu. I náš velikán se ve své době tímto rozvíjejícím se trendem bohužel nechal strhnout a jeho vlastní protižidovské teorie se staly pevnou oporou církve k velmi negativnímu přístupu k Ježíšovu národu zvlášť výrazně právě v této době. Krvavé křížové výpravy vyhlašované hlavami katolické církve, masové protižidovské pogromy a všeobecné pronásledování Ježíšova, Bohem vyvoleného národa bylo logickým vyústěním zmíněného protižidovského šílenství, na kterém se svým dílem spolupodíleli i mnozí velcí Otcové a učitelé naší církve, Augustina bohužel nevyjímaje

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  

 Podívejme se tedy nyní na naši církev a její význam z několika hledisek. Kupříkladu naše katolická teologie v duchu Augustinova odkazu učí ve smyslu že Starý Zákon církev připravoval a byl jejím předobrazem, Ježíš jí zjevil a založil. A dále říká, že  Písmo o ní mluví řečí víry a označuje jí za tajemství, kdysi skryté v Bohu, dnes zjevené a částečně uskutečněné, což jak víme, jsou krátké citace z - čeho jiného než - Pavlových dopisů do Efesu a do Říma. Všimněme si naprosto nezastupitelnou, životně důležitou úlohu a především důsledně  potlačovaných zásluh  svatého apoštola Pavla pro vůbec samu existenci církve, a pro její učení. O jeho zásadním vlivu i na našeho svatého Augustina jsme se už zmínili. Když jsme v jednom z předešlých zamyšlení hovořili o tom, že Učitel církve nazývá lid Izraele obrazně synagogou (a také matkou Krista) a křesťany církví (kterou dokonce nazývá Kristovou manželkou), opomněli jsme podotknout, že toto Augustinovo chápání obou pojmů není jeho originální, a že má daleko starší kořeny. Dokonce, a tak už to ovšem asi nevnímal, po určitou dobu oba pojmy církev a synagoga tvořily v mysli mnoha věřících téměř synonymum, ovšem jen do doby, než jsme si první pojem pro sebe přivlastnili my křesťané, a než jsme druhým názvem začali spíše pohrdlivě a s odporem označovat ve své víře nezlomný Ježíšův národ. O této době Augustin psal, a proto i užíval toto dobové označení věřících židů námi křesťany. Poznamenejme k tomu, že například Augustinův současník, velmi vzdělaný učenec a znalec hebrejštiny, avšak rozporuplný, mezi lidmi velmi neoblíbený a nesmírně komplikovaný sv.Jeroným neměl rád lidi všeobecně, avšak k národu, který dal světu Ježíše, byl až odporně nenávistný. Židovští učence, obhajující v disputacích s křesťany svoji prastarou víru, smluvně uzavřenou s Bohem na Sinaji, popisuje například: „Mají roztlemená ústa s pokřiveným jazykem a spršky slin tryskající z oholených rozšklebených čelistí...“ Skutečně pozoruhodná charakteristika Ježíšových soukmenovců, věrných svému Bohu, od jednoho z nejvýznamnějších Otců a učitelů naší západní církve... Důsledně vzato – nemůžeme vyloučit myšlenku, že těmito nenávistnými slovy možná vlastně charakterizoval i některé přímé potomky Ježíšových židovských učedníků, kteří na naše křesťanství nepřistoupili a zůstali věrni víře svých předků. Mimochodem, svatý Jeroným velmi dlouho nesnesl ani našeho velmi významného učitele Augustina a vyjadřoval se o něm pohrdlivě, a s velkým despektem.

Jeden cizí, velmi oblíbený křesťanský slovník biblické teologie o počátcích církve říká: „Zdá se být přirozeným, že když Ježíš zakládal nový lid Boží, navazující na předešlý, označil jej biblickým pojmenováním náboženského shromáždění..., což Mt 16, 18 překládá ekklesia. První křesťanská generace, vědoma si svého vyvolení za nový lid Boží (1 Petr 2, 10), jehož předobrazem bylo shromáždění  - ekklesia -  lidu na poušti (Sk 7, 38)...“

Pro nás křesťany jsou tyto krátké úryvky naprosto jasné, souhlasíme s nimi, a možná až na nepatrné výjimky asi nemáme, co bychom k nim dodali. Ježíš tedy podle naší teologie přišel na svět proto, aby založil nový Boží lid a tento lid nazval církví, jejíž jméno pochází z Chumaše. Naše církev je tedy přímé Boží dílo, a je logickým vyústěním dávných židovských proroctví  – jak už ostatně v pátém století hlásal i náš svatý Augustin. Navazující část věty pak říká, že si generace prvokřesťanů, tedy především nedávných řeckých pohanů jako výsledek usilovné práce apoštola  Pavla a jeho pomocníků, byla svého vyvolení dokonce vědoma. S použitím dalšího oblíbeného Augustinova slova předobraz náš teologický slovník ještě uvádí, že podle autora tzv. Lukášova evangelia bylo biblické setkání Mojžíše s  Hospodinem na hoře Sinaj předobrazem nového Božího lidu, tedy nás křesťanů a tím i naší církve. Nyní se na tuto malou ukázku jedné z mnoha charakteristik naší církve ještě podívejme očima Ježíšova židovského národa,  o kterém se zde několikrát nepřímo hovoří.

Zdá se být přirozeným, že když Ježíš zakládal nový lid Boží...: Předem si k usnadnění pochopení židovského postoje musíme uvědomit dvě zásadní věci.  Za prvé - jak už jsme dříve podotkli - bychom si měli ujasnit, že samu existenci Krista Ježíše, na rozdíl od tvrzení některých novozákonních, a dalších významných textů i našich častých představ, ve skutečnosti evidovalo jen mizivé procento jeho židovských současníků. Možná měl někdo z nás z dětství či mládí vžitou představu, že křesťan Ježíš, Boží Syn i Bůh sám, obklopen mohutnými mnohatisícovými zástupy dalších zbožných křesťanů byl zrazen jedním ze svých učedníků a zlí židé nám křesťanům  pak Boha Ježíše zabili. Ježíšovo křesťanští učedníci se pak ze strachu před židy museli schovávat. Mnoho z uvedeného však bylo ve skutečnosti „trochu“ jinak, na druhou stranu však ne až natolik převratně, aby to snad mohlo  ohrozit naši víru.   

Veřejně Ježíš působil pouze přibližně rok, a to na poměrně malém prostoru, a při tehdejších možnostech předávání informací si tak ve skutečnosti jen velmi nepatrná část židovského národa mohla učinit o Ježíši určité podvědomí, představu nebo názor. Pokud nám naši katoličtí autoři z té doby líčí v různých listech židovský národ, který jako celek nenávistně a krvelačně číhá na vhodný okamžik, aby Ježíše polapil a usmrtil, jde ve skutečnosti o pozdější dětsky naivní interpolaci některého z našich horlivých a zbožných opisovačů, nebo překladatelů. Podle odhadů založených na několika dobových faktorech znalo alespoň nějakým způsobem Ježíše, nebo o něm alespoň něco slyšelo jen asi půl procenta tehdejší  židovské populace. Tedy přibližně každý dvoustý žid té doby měl o existenci svého soukmenovce Ježíši alespoň nějaké ponětí. Je jasné, že kdyby v jejich Ježíši židé viděli dlouhá staletí avizovaného Mesiáše (nemluvě už vůbec o pro židy zcela nepřijatelné myšlence, že by někdy viděli ve svém soukmenovci snad dokonce přímo svého Boha Hospodina), a jeho příchod skutečně provázely všechny prorokované pozoruhodné události, nebylo by ve světě jediného příslušníka vyvoleného židovského národa, který by o svém Mesiáši z Nazareta nevěděl.

Za druhé mějme vždy na paměti, že Ježíš byl velmi zbožný žid a - tak jako většina židů - také v Boží Tóře nadprůměrně vzdělaný příslušník Bohem vyvoleného národa. Přestože naše pozdější křesťanské učení hovoří jinak (viz např. uvedená ukázka:  Zdá se být přirozeným, že když Ježíš zakládal nový lid Boží), Ježíš sám hovořil právě opačně. Tedy ne nové náboženství, o kterém jeho vlastní učení  nikdy ani náznakem nehovořilo, ale důsledný život podle Tóry, přímého Božího učení. Konečně, i on sám se nechal na  úmysl pokání svým bratrancem Janem polít vodou v Jordánu a nakonec i také sám v této řece křtil své židovské spolubratry na znamení obrácení srdce. Toto obmytí vodou zbožných židů, jako symbolický výraz očisty od špíny hříchů však nemělo téměř nic společného s naším daleko pozdějším křesťanským křtem, vyjma toho, že náš obřad byl bezpochyby židovským obřadem inspirovaný. Ze strany důsledků Ježíšovy veřejné aktivity je však na druhou stranu nepochybné, že třebaže bez zjevného úmyslu, přesto svým veřejným působením zkypřil půdu, která několik desetiletí po jeho smrti ochotně přijala první semínka našeho pozdějšího nového náboženství. Ta do této půdy jako vůbec první zasel náš horlivý zakladatel, apoštol Pavel. Svatý Augustin byl pak nesmírně obětavým a horlivým pokračovatele Pavlova díla obrovské, dosud kupodivu plně nedoceněné hodnoty.

K větě Zdá se být přirozeným, že když Ježíš zakládal nový lid Boží ještě znovu připomeňme některá všeobecně známá, často jednoznačná fakta, který však náš Otec církve Augustin v mnoha případech nepřikládal odpovídající význam, nebo je vědomě ignoroval. Důvod je evidentní – dokonalá věrnost již nastoupenému trendu křesťanského nepřátelství vůči vlastnímu národu Ježíše za  nepřijetí Krista jako jejich Mesiáše, a zároveň kvůli falešnému, bohužel však vytrvale udržovanému obvinění z jeho ukřižování.

Nejprve uvádíme skutečnost, že nikde  neexistuje jediné relevantní podložení fakty dokazujícími  tvrzení, že by Ježíš usiloval, a nakonec i založil nové náboženství. Hlásal a svými možnostmi přispěl k probíhajícím krokům vedoucím k duchovní obrodě Izraele, to však nebyl natolik ojedinělý čin, aby si za to od svých židovských soukmenovců vysloužil zvláštní pozornost. Zopakujme si dále, že Ježíš, jeho rodina, jeho učedníci, přátelé a vůbec první následovníci jeho učení, ne však jeho osobnosti jako takové, byli pravověrní židé. Byl obřezaný, plně podřízený zákonům obsažený v Boží Tóře, a stejně horlivě jako všichni jeho židovští soukmenovci navštěvoval  bohoslužby v různých synagogách, kde dokonce vedl i učené rozpravy s jejími návštěvníky. Pravidelně se svojí rodinou a přáteli jako ostatní židé putoval alespoň třikrát ročně do Chrámu v Jeruzalémě na předepsané slavení největších židovských svátků. Ježíš hlásal ne svoje, nýbrž Boží království s příslibem na jeho účasti i hříšníkům. Ježíš při svém ročním veřejném působení oslovoval primárně ztracené ovce z lidu Izraele a nabádal k poslušnosti Božímu Zákonu (na rozdíl od například našeho Augustina, který spolu s výzvami o dodržování tohoto těchto zákonů zároveň vybízel svěřený lid i k dodržování zákonů světských). Boží království v Ježíšově podání zcela korespondovalo s kontextem židovského učení, jeho výkladů a tradice.

K tomu dodejme, že i jakákoli myšlenka kultu vlastní osobnosti byla Ježíšovi naprosto cizí:  Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích...“ Tomu, kdo z nás někdy vyslovil v emocích a  naléhavé potřebě o pomoc slova: Můj Bože!, jsou Ježíšova slova naprosto jasná. Stejně tak ba měla být jasná všem z nás, kteří se několikrát denně modlíme Otče náš. Existuje velké množství záznamů veřejných židovsko-křesťanských disputací, kde jednotlivé strany většinou vášnivě  hájili svoji víru. Učení židé v rozpravách (pokud jim ovšem po určitou dobu vůbec byly námi umožněny) s námi poukazovali i na fakt, že velký syn jejich národa Ježíš nikdy ve skutečnosti netvrdil ani že je Mesiáš, natož snad že je Bůh, Boží Syn a že by někdy z toho důvodu žádal od ostatních židovských spolubratrů úměrný respekt a náležité uctívání. Na námitky našich učenců a poukazy například na úryvky z Jana, kde židé naleznou zcela  nejvíce Ježíšových slov, které právě tomu nasvědčují (viz typu Věříš ve mne? a podobně...), tito zase namítali, že autor Janova evangelia za prvé nebyl tím Janem, za kterého ho my křesťané považujeme (To ostatně dnes skutečně přiznává, a už nejen na teologických fakultách učí (!) sama naše církev). Dále například poukazovali na skutečnost, že autor, který své dílo vydával za Janovo, ho napsal až v druhém století (!), a to s úmyslem v maximální míře poukazovat a zdůrazňovat Ježíšovo Božství. Za další židé v těchto rozpravách často dokazovali, že Janovo evangelium vzniklo delším procesem tradice, a že se na něm podílelo více osob (ostatně i tyto argumenty naše dnešní učení uznává). K našim výkladům, že Jan (o kterého se nejvíce opírá naše dogma Ježíšova Božství), byl jeden z dvanácti židovských učedníků Ježíše, syn Zebedea, „učedník, kterého Ježíš nejvíce miloval“, židé v disputacích logicky  poukazovali, že by Ježíš jako příslušník židovského národa zachovávající všechny jejich tradice a zvyky nikdy nesvěřil starost o svoji rodinu a především o matku někomu cizímu (učedníkovi, kterého Ježíš nevíc miloval, tedy podle naší tradice právě Janovi, jednomu ze dvou z velmi vznětlivých synů Zebedea, „synů hromu“), jak to měl učinit v posledních chvílích svého života na kříži. Rabíni připomínali, že jediná možnost pro žida byla předat starost a zodpovědnost za svoji rodinu dalšímu jejímu mužskému příslušníkovi, nebo příbuznému, ale v žádném případě někomu cizímu.. A v případě Ježíše že to v žádném případě nemohl být v rodinné posloupnosti nikdo jiný, než Ježíšův mladší bratr Jakub. Pro zajímavost ještě doplňme důležitou informaci, že samotné Jakubovo učení je ve věcech víry v naprostém rozporu s učením zakladatele církve Pavla (sic!). (Srovnejme např. Jak 2, 24 - 26 a Gal 3, 6). Jakub nehovoří o bratrově smrti, ani o zmrtvýchvstání, ani o jeho vykoupení a jmenuje ho pouze dvakrát v celém listu (!). A jako vzor k následování neuvádí židovským věřícím svého bratra, nýbrž  proroky.

Ze vzájemných, často bouřlivých  rozprav na toto téma pak tedy většinou vyplývalo konečné tvrzení rabínů, že tzv. "Jan", který nejvíce o Ježíšově Božství hovoří, nebyl Ježíšovým učedníkem, a v žádném případě tedy ani nemohl být  učedníkem, kterého Ježíš miloval, a kterému by předal starost o svoji rodinu. Tím mohl  být podle tisíciletých židovských rodových tradic pouze člen rodiny, v Ježíšově případě tedy jeho bratr Jakub a nikdo cizí. V jedné z takových rozprav je dokonce uvedena velmi odvážná námitka ze židovské strany (která prý okamžitě u nás vyvolala bouři nevole), že žid zvaný Jan žádné evangelium ve skutečnosti nenapsal. Zmiňujeme se o tom proto, abychom konečně pochopili nepřekonatelné vzájemné rozpory v chápání všech hlavních  událostí, které se v Ježíšově době a poté děly v Izraeli, které židům zabraňovaly uznat jejich soukmenovce za jejich Boha a Mesiáše. Připojme nakonec už jen poznámku, že například v roce 1988 vydal ve Stuttgartu velmi  významný německý katolický autor J. Kugler své dílo Der Junger, den Jesus liebte. V něm pokládá evangelistu Jana dokonce zcela fiktivní postavu (sic!), jejíž vytvoření mělo pouze podpořit autoritu jmenovaného evangelia. Názor tohoto autora nevzbudil v Německu oproti očekávání žádné bouřlivé debaty a byl přijat jako názor, se kterým je možno počítat. Podobnost tohoto dnešního křesťanského názoru s tvrzením židů z prvého tisíciletí je však více než podivuhodná.

Osmá kapitola přednášky o svatém Augustinovi a jeho vztahu k judaismu, nad kterou se pravidelně zamýšlíme, hovoří také o nesmrtelnosti židovského lidu, jak jí spatřuje náš Učitel církve. I přes všechna nespočítatelná  trápení a pronásledování židovského národa je podle Augustina jejich existence zaručená Bohem.  Tehdy však ještě neměl tušení o pozdějších nesmírných tragediích Ježíšova národa, na kterých se minimálně formou spolupachatelství budeme my křesťané podílet. Jestliže uznával, že Bůh z určitého důvodu ochraňuje existenci svého vyvoleného národa, pak bychom však od kapacity jeho formátu očekávali i jeho tomu úměrný vztah především k náboženskému  judaismu, ve kterém Ježíš  a jeho rodina žili po celý svůj život. Text dále uvádí Augustinovo přesvědčení, že Izrael a Církev jsou jediné dvě instituce, které mají zaručenou nesmrtelnost. Pro přesnost uvádíme, že Izrael je především národ, který si Bůh vyvolil za svůj, a tento fakt si nikdy nedovolil ani Augustin jakkoli, ani náznakem zpochybňovat. Až následně je Izrael i země, kterou dvanácti kmenům Izraele Bůh přislíbil, a nakonec ničím nezpochybnitelný dnešní stát tohoto národa. Nelze tedy hovořit - na rozdíl od instituce naší církve, která samozřejmě žádným národem není - o dvou nesmrtelných institucích v jedné rovině. O nesmrtelnosti Ježíšova židovského národa existuje mnoho vyjádření a proroctví;tak například jeho Prorok Izajáš ve verši 25, 8 říká: Panovník Věčný provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Věčný. Zde není co komentovat, slova proroka jsou jasná.

 

 

pokračování 

 

 

 

M.Č.