Sv. Augustin a židovské náboženství XXII.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XXII.
pokračování
Sedmá kapitola přednášky, nad kterou se dnes opět zamýšlíme, ve své třetí části hovoří o některých znázorněních Synagogy a Církve uváděných v Písmu - jak je tam obrazně vidí Augustin, a jak je uvádí v některých svých pracích. Text uvádí: „Jeden z nejrozvinutějších obrazů synagogy je slavná epizoda Šalamounova soudu (1 Kr 3, 16-27). Dvě prostitutky se hádají o pozůstalé dítě. Jedna představuje synagogu, druhá církev. První je evidentně matka mrtvého dítěte, připravená vidět raději rozsekané druhé dítě, než ho vrátit matce. Pro Augustina synagoga zabila svého syna během spánku. To znamená, že se uspokojovala se světlem tohoto světa, namísto toho, aby přijala Pána jako světlo.
To, že dvě ženy žijí v tom samém domě znamená, že z náboženského hlediska existovaly jen dvě kategorie lidí: židé a pohané. Jedna i druhá žena jsou prostitutky. Tedy židé a pohané jsou pokládáni za stejné hříšníky. Židé nepřijali Krista pravdu, pohané se klaněli modlám.“
Některá z uvedených překvapivých a běžnému čtenáři také i méně srozumitelných vyjádření si opět přímo říkají o naši zvýšenou pozornost a také snad i o několik našich poznámek.
V minulých zamyšleních jsme sledovali, jak svatý Augustin s opětovnou dávkou značné originality chápe obrazně židovskou synagogu jako synonymum pro židovský lid. A z tohoto učencova chápání se odvíjí jeho další překvapivé charakteristiky synagogy, které nám uvádí autor zmíněné přednášky. Tedy synagoga jako matka Krista, které Augustin dokonce připisuje znaky ženství a mateřství, doslova lůno, prsa a podobně, dále například ve svém obrazném vnímání uvádí, že synagoga zabila Krista, a že o tom nikdo nepochybuje, a konečně také velmi osobitě uvádí, že synagogu jako svoji matku zanechá Kristus pro svoji manželku, kterou je Církev. A zároveň jsme si jako příklad uvedli také ještě jednu jeho charakteristiku židovského národa, a to že: „Členové synagogy (tedy Ježíšův vlastní židovský národ) byli většinou dobří, ale obrátili se z dober duchovních na materiální.“ K tomuto výroku jsme přibližně poznamenali, že právě tímto vyjádřením svatý Augustin dokazuje své možná překvapivě nedokonalé znalosti celého židovského náboženského systému. Příkladně touto větou jasně říká, že židovský národ byl podle něho sice původně dobrý, ovšem jen do té doby, než se odcizil původnímu Božímu plánu a jeho předpokladům, a obrátil se z dober duchovních na materiální. Jednoznačnější důkaz o nesprávném pochopení základních principů života Ježíšova národa podle Božích příkazů nám náš velký Otec církve snad opravdu nemohl poskytnout.
Ovšem podle nás existuje také i možnost, že tyto principy možná velmi dobře chápal, ale oficiálně plně zastával stanoviska své církve, tedy taková, které se často zjevně lišila od skutečnosti. Chtěli bychom raději věřit této druhé možnosti. Konečně – vždyť i Augustinův vzor Pavel se nechoval vždy podle svého přesvědčení i svědomí, ale někdy i ryze účelně podle momentální potřeby – viz například jeho 1. dopis do Korintu 9, 20-22. Pokud byl příslušník židovského národa Pavel ochotný pro svoji věc žít určité období svého života jako pohan, což je pro skutečného židovského věřícího naprosto nemyslitelné, pak se možná jeho velký duchovní žák Augustin mohl chovat stejně nevyzpytatelně v případě, že to považoval za správné. A z určitých důvodů za správné možná mohl - alespoň navenek - považovat úplné ztotožnění se s převážně negativním postojem církve k Ježíšovu judaismu za postoj židů ke svému soukmenovci.
Jeho hlavní zásady totiž vždy zdůrazňovaly nutnost - a vzhledem ke své naprosto jedinečné smlouvě s Hospodinem i principiální povinnost tohoto vyvoleného národa - pokud možno co nejdokonaleji a nejusilovněji zachovávat Boží Tóru a její učení, a způsob veškerého praktického, naprosto detailního plnění Božích příkazů předávat dalším generacím. Takový způsob života ve víře je ovšem nám křesťanům v porovnání s naší vlastní náboženskou praxí často nejen neznámým, bohužel mnohdy však i nepochopitelným fenoménem. Toto konstatování neznamená nic jiného, než že se náš praktický život ve víře od duchovního života našich starších bratří už od druhého, nejzřetelněji však od čtvrtého století v některých bodech značně odlišoval podle zaměření, kterým se už nevratně vydala naše tehdy státní církev. To znamená postupnou přeměnou zaměření z původního prvokřesťanského nadšeného zájmu o židovské učení Ježíše o Bohu na nové učení především o Ježíši jako o Bohovi, Božímu Synovi tak, jak ho známe dnes. Byl to tedy de facto Ježíš, kdo stvořil svět. Ovšem k Ježíšovu Božství se podle mínění našich tehdejších náboženských představitelů příliš nehodil jeho židovský původ i jeho stejně židovský způsob vlastní existence na zemi ve víře v Boha Hospodina. A také v tradičně důsledném zachovávání předpisů Božího učení obsažených v posvátné Tóře.
Vzpomeňme na některá pro židy naprosto nepřijatelná vyjádření o zbytečnosti zachovávat určitá ustanovení Bohem darované Tóry od faktického zakladatele církve a jejího učení, apoštola Pavla – tedy hned z prvního století. Říká-li tento Augustinův hlavní teologický zdroj, že od příchodu Krista už není zapotřebí zachovávat mnohé příkazy Boží Tóry, pak jde však vlastně o revoltu vůči Bohu (a tím ovšem i o revoltu, jak my křesťané věříme, vůči samotnému Ježíši jako Bohu, Božímu Synovi). A vzhledem ke skutečnosti, že svatý Pavel byl Augustinův jasně většinový teologický zdroj a s Pavlovými tvrzeními (a tím i shodným církevním názorem) nepolemizoval, znamená to, že i náš učitel církve alespoň oficiálně zastával mimo mnohé jiné také i Pavlovy názory na význam učení Boží Tóry.
Abychom věděli, co pro příkladně pro Ježíše, jeho učedníky, rodinu, a také pro (až do jeho obrácení) Pavla znamenala Tóra, uvedeme o vztahu židovského národa k Boží nauce několik poznámek. Předem zopakujme, že náš pozdější křesťanský termín Starý Zákon, kterým označujeme jejich Boží Tóru (a kterou jsme zčásti převzali do našeho učení), židé zásadně odmítají jako pokus o manipulaci s jejich náboženskou identitou. Pro obdarovaný židovský národ není Tóra ve skutečnosti žádným zákonem, natož „starým“, tedy už možná neplatným, či jak říkal Pavel, omezujícím a Kristem nahrazeným zjevením, jak evokuje náš křesťanský výraz „starý“. Židé totiž svoji Tóru obecně považují za jedinečný soubor Božího učení a pouček, návod k životu podle Jeho vůle a žádné Boží dílo se podle nich nikdy nemůže jakkoli změnit, modernizovat, nebo dokonce anulovat člověkem. Apoštol Pavel však požadoval něco podobného za možné, či přímo Bohem žádoucí.
Když si Augustin v roce 391 jako čerstvý novokněz vyžádal od svého hipporegijského biskupa Valeria půlroční studijní volno na důkladné seznámení se s Písmem, zaujaly ho tam - soudě podle jeho pozdějších vlastních prací – nejvíce Žalmy a dále listy uváděné jako Janovy. Ovšem zdrojem, který nejvíce ovlivnil jeho vlastní teologické myšlení, se mu staly dopisy, jejichž autorství je připisované právě faktickému zakladatelovi křesťanství svatému Pavlovi. Vezmeme-li v úvahu, že obsah těchto listů tvoří základní kámen celého učení naší církve, kterou Augustin chápal jako Boží dílo a podle toho tak také církev vnímal, je zákonité, že i on Pavlovo učení převzal en bloc a zcela bezvýhradně.
Židé svoji Tóru nestudují kvůli tomu, aby za jejich snahu obdrželi nějakou odměnu, nebo kvůli tomu, že by snad museli. Od Boha mají totiž nařízeno jí „pouze“ dodržovat. Darovaná Tóra je naprosto unikátním způsobem zjeveným kodexem, který Mojžíš přijal od Hospodina pro svůj lid po útěku z Egypta. Je vodítkem, učením zjeveným na zákonné podstatě určeným pro židovský národ, který si Bůh vyvolil. Jak židé sami uvádí, je to zákon jejich životů a tím i jejich životem a proto se ho nepřetržitě po celý život učí ne proto, že musí, ani ne pro vidinu nějaké odměny, ale učí se ho tzv. pro něj samotný (orig. výraz je Talmud Tora li-šma). Povinnost po celý život Tóru studovat je důsledkem tisíce roků trvajícího jedinečného vztahu tohoto národa k Bohu a jeho učení, a předpokladem k co nejdokonalejšímu plnění a zachovávání Boží vůle.
Jestliže tedy podle autora naší přednášky Augustin věc chápe tak, že se prý někdy židé obrátili z dober duchovních na materiální, znamená to, že jejich snahu o žití podle jedinečného Božího učení ze Sinaje považuje za materiální dobro. Kde však je v dodržování a plnění Boží vůle ona zmíněná materie, tedy nějaká věcná podstata víry židovského národa, kterou bezpochyby se vší důsledností praktikoval i sám Ježíš a jeho rodina? Augustin má pravdu v tom, že - jak už jsme dříve několikrát zmínili - židovské učení se vždy, tedy i za Ježíše, v absolutní většině věnovalo způsobu života na zemi podle Boží vůle a převážně se nestará o to, co s jeho vyznavači bude po smrti. A už vůbec si židé nedovolí jakkoli uvažovat o nějaké odměně za svoji snahu a zachovávání Boží vůle. Tu zachovávají proto, protože to je Boží vůle, a tak se choval i Ježíš. Kde je v takovém způsobu života ve víře v Boha - navíc tímto samým Bohem přikázaném – zmíněné Augustinovo tzv. materiální dobro? (Pozn: podotýkáme tímto samým Bohem proto, že Augustin připouštěl existenci ještě jiných bohů – viz např. jeho De civitate Dei).
Pravý opak je pravdou; zbožní židé by raději i se svými rodinami hladověli, než by snad kvůli svému případnému materiálnímu nedostatku měli omezit svá celoživotní studia Božích předpisů! Nemusíme zde nijak zvlášť poukazovat na skutečnost, že my křesťané naopak velmi otevřeně hovoříme o odměně, která nás jednou za splnění určitých podmínek čeká tam, kam často hledíme, tedy nahoře v nebi u našeho Boha Otce. V podstatě je tato očekávaná nebeská odměna za naši projevenou snahu o dobrý život celoživotní vize a touha každého křesťana, a kdo z nás by tvrdil něco jiného, nemluví před Bohem pravdu. Podotýkáme, že se Augustin zcela vážně a velmi důkladně zabýval nejen důležitými, ale i takovými otázkami, jako například jak bude například po posledním soudu vypadat v nebi zmrtvýchvstalé nanebevzaté tělo zbožné ženy, nebo tělo mrzáka, zda v nebi bude tak jako bylo na zemi rozdílné pohlaví a podobně... Nejsme zde proto, abychom jakkoli porovnávali správnost jednotlivých cest k Bohu (vedou tam podle nás všechny, které jsou prostě dobrým životem), jde nám jen o to, připomenout cestu, kterou šel sám Ježíš a kterou kupodivu tak kritickým způsobem vnímal náš svatý Augustin. Cestu, kterou po svém obrácení považoval apoštol Pavel paradoxně právě už samou Ježíšovou existencí za překonanou, ukončenou. A to přestože touto cestou sám Ježíš šel a ve skutečnosti jako žid nikdy neřekl nic ve smyslu našeho pozdějšího motta: Extra Ecclesiam Nulla Salus, čili Mimo církev není spásy. Tímto očividným rozporem se k naší velké smůle bohužel náš Učitel církve nikdy nezabýval. Už jen asi těžko se dozvíme odpověď na naši otázku, čemu a komu sloužila negace Ježíšovy víry a její příkladné praxe v jeho životě ...
Svatý Augustin musel mít velmi silný důvod ke svému učení, že k Bohu se člověk dostane jen po cestě, kterou je Kristus, ovšem už nezmiňoval, že sám Kristus šel po cestě svých židovských předků. Bez ohledu na to, kterou cestou jdeme my sami – Ježíš, právě proto, že byl Ježíš, nemohl jít cestou špatnou. A tak jako my si neumíme představit, že by naše křesťanská cesta byla někdy tzv. překonaná (Pavlova slova) nějakým novým náboženstvím, bezpochyby si to stejně tak nemohl představit o té své cestě i Ježíš. A jistě by ho i přes své podivuhodné nadpřirozené schopnosti nenapadlo, že nová náboženská praxe, která vznikne na podstatě jeho existence, bude vůči jeho vlastní židovské cestě tak málo tolerantní, tak silně vymezená, a nakonec až tak tragicky konfrontační.
Na začátku uvedená epizoda z Královské knihy ilustruje nevídanou moudrost legendárního židovského krále Šloma (Šalamoun) z 10.století před naším letopočtem, který pro židovský národ proslul především jako stavitel jeruzalémského Chrámu jako sídla Boha Stvořitele na zemi, náboženského centra všech židů v Izraeli a kdekoli na světě. Připomínáme, že do tohoto Chrámu alespoň třikrát ročně podle Božího příkazu putovali všichni věřící židé na poutní, tedy hlavní svátky židovského kalendáře: Pesach, Šavuot a Sukot, aby tam skládali předepsané oběti. Pravidelně tam putoval i Ježíš - nejprve s rodiči, později jako dospělý s přáteli, takže celý rozsáhlý chrámový komplex velmi dobře znal. Pro nás křesťany je důležité, že přítomnosti obrovského množství věřících (odhadem se jich během každého svátku vystřídalo kolem dvou a půl milionu), přebývajících v Jeruzalémě na svátek Pesach využil zcela cíleně s největší pravděpodobností v druhé polovině března roku 30 se svým doprovodem odhadem čítající kolem šest set převážně galilejských přívrženců k tomu, aby tam uskutečnil svůj plán, jehož vyvrcholení mělo tak nesmírně tragický, avšak zcela předvídatelný konec. Bez něho, ale především bez celého řetězu pozdějších událostí by naše křesťanství nikdy nevzniklo.
Na příkladu Šalamounova slavného rozsouzení dvou žen ve sporu o jedno dítě se Augustin snaží obrazně vyjádřit vztah Bohem vyvoleného Ježíšova národa a naší církve. Tvrdí, že: „... synagoga zabila svého syna během spánku. To znamená, že se uspokojovala se světlem tohoto světa, namísto toho, aby přijala Pána jako světlo.“ Podle toho tedy tvrdí, že vyvolený židovský národ, kterému se před šesti sty tisíci dospělými muži poprvé v dějinách světa zjevil Bůh Stvořitel aby jim předal svoji vůli, se navzdory jejich poté už naprosto jedinečnému způsobu duchovního života choval minimálně třináct století až Ježíšovy doby přízemně, tedy světsky. Jiným způsobem bohužel zatím nedokážeme Augustinova slova pochopit. Z druhé části věty vyplývá, že kdyby namísto takového způsobu (sice Bohem určeného, podle Augustina zřejmě i tak nevhodného) života bývali přijali svého židovského soukmenovce jako své světlo, míněno tedy jako Mesiáše, zachovali by se správně. To znamená, že židé, kteří se na přání samého Boha snažili dlouhá staletí chovat přesně podle jeho pokynů, se podle Augustina přesvědčení chovali špatně. Ježíšův národ (i on sám) po celou dobu své existence za každých okolností dodržoval asi nejpřísnější Boží příkaz Nebudeš mít jiného boha mimo mne, a zachoval se tak i v případě existence svého Ježíše - a to bylo podle našeho Otce církve příčinou veškerého jejich utrpení.
Z toho vyplývá, že ne všemocný Bůh Stvořitel všeho, ale náš učitel Augustin znal recept na správné chování Ježíšova národa, zřejmě i se zpětnou platností přibližně osmnácti století, které ho dělily od událostí na Sinaji. Židé se tedy zmýlili, když poslechli Boha a jeho Tóru pokud možno přesně zachovávali. Jejich zbožný život jim až do doby, než se do jejich národa narodil Ježíš, respektive až do Pavlova vidění, tedy zřejmě nepřinesl žádné, třebaže samotným Bohem slíbené požehnání. A vlastně ani potom, jelikož Ježíše jako své světlo (tedy pomazaného Mesiáše) nepřijali nikdy, protože podle jasného, nesmlouvavého příkazu Boží Tóry ani přijmout nemohli. Podle Augustinova učení to tak skutečně vyznívá - vždyť jasně říká, že nepřijmou-li Krista, který je cestou, nebudou Bohem spaseni. Ovšem už nedodává, že v případě této cesty budou logicky spaseni tím samým Bohem, který jim kdysi dávno sice spasení - na rozdíl od Augustina - přímo neslíbil, ale vyvolil si je jako svůj národ a daroval jim Tóru jako návod k dobrému životu. Augustin v tomto případě hraje velmi vysokou a odvážnou hru s Bohem, ale má zjevně nízké karty.
Vzhledem k tomu, že i Ježíš byl tradiční, velmi zbožný žid a i on se pochopitelně ze všech sil snažil tyto Boží příkazy zachovávat, Augustin tak v podstatě říká, že i Ježíš jako příslušník židovského národa se uspokojoval se světlem tohoto světa. To je ovšem pro nás křesťany vyznávající jeho Božskou podstatu už příliš silné, varovné tvrzení, a Augustinovi buď tento fakt zcela unikl, nebo na něho ve svém tradičním rétorském zanícení momentálně nebral ohled. Z velké úcty k našemu velkému teologovi a filozofovi však raději pomíjíme reakce některých židovských učenců na tento, a jeho další podobné výroky, které máme k dispozici.
Připomínáme pouze, že židé tvrdí, že k tomu, aby jak Augustin říká : „ přijali Pána (svého soukmenovce Ježíše) jako světlo“, tedy jako svého dlouho očekávaného Mesiáše, musel by býval splnit několik alespoň několik základních bodů, které jeho příchod měly podle dávných proroctví provázet. To znamená například znovuobnovit jeruzalémský Chrám, svolat všechny židy z diaspory zpět do své zaslíbené země a podobně.
Měl to být Mesiáš bojující i sjednocující, shromážditel všech deseti rozptýlených a ztracených základních kmenů Izraele. V jeho dnech měl poté nastat pokoj a utichnout všechny války, poníženým se mělo vrátit právo a podobně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit (Ž 72, 11). Z pohledu židů se však nic podobného za života Ježíše nestalo; žádný král se mu neklaněla, žádný národ mu nesloužil, a v případě svého skutečného mesiášství by prý měl na vykonání příkladně uvedených prorokovaných činů alespoň dvacet let svého života. Z tohoto úhlu je tedy nutno vnímat příčinu židovského odmítnutí svého soukmenovce Ježíše jako svého Mesiáše. Znovu opakujeme své přesvědčení, že naše církev, a tím samozřejmě i náš velký Augustin měli své úsilí namísto zatvrzelé, nakonec téměř dva tisíce roků trvající tvrdé kritiky a až agresivního odsuzování a útisk Božího národa, zaměřit svůj zájem buď na pokus o snahu o mírumilovné a bratrské veřejné dialogy na nejvyšší teologické úrovni, nebo židovský postoj přijmout s láskyplnou tolerancí, případně pokusem o vzájemnou spolupráci na dvou cestách vedoucím stejným směrem. Názorně uvedenými kritikami duchovního života a postoje národa, který si za svůj nepochybně vyvolil sám Stvořitel, a který světu zrodil Ježíše, dokazuje buď neznalost, nebo spíše neochotu příkladně našeho svatého Augustina, a tím samozřejmě i celé církve přijmout uvedené základní důvody odmítnutí Ježíše jako prorokovaného Vykupitele tohoto národa. Ve skutečném duchovním životě podle Boží vůle není místo pro nějakou soutěživost a hašteřivost, a už vůbec ne na útisk a násilí. Stvořitel světa i všeho kolem nás jistě nevykonal své velké dílo jen proto, aby se sadistickou rozkoší sledoval nenávistný boj jedné skupiny v něho věřících proti druhé skupině zaměřených naprosto stejně. A kteří si k tomuto násilí dokonce od tohoto Boha žádají požehnání, a možná i upřímně věří, že jim k tomu bylo skutečně dané.
Další text naší přednášky uvádí další obraz Augustinova chápání vztahu synagogy - tedy podle něho židovského národa s jeho prý tzv. tělesným zachováváním Zákona - a církve jako tzv. Kristovy manželky. Jde o kámen z Danielova vidění (Dan 2, 35) a jen pro přesnost uvádíme, že tento úryvek a ještě další část knihy Daniel je původně psána aramejsky. Zmíněná druhá část této knihy pojednává o podivném snu krále Nebúkadnesara, který nedokázali různí věštci, hvězdopravci, zaklínači, a dokonce ani největší babylónští mudrci králi vyložit. Král se nesmírně rozhněval a rozkázal mudrce pozabíjet, nakonec mělo dojít i na Daniela a jeho druhy Chananjáše, Míšaela a Azarjáše. Všichni se v noci úpěnlivě modlili k Bohu o záchranu a Bůh se nakonec smiloval a Danielovi výklad králova snu zjevil. Ten ho králi přednesl a tím zachránil sebe a další mudrce ze svého národa a Nebúkadnesar ho za výklad dokonce jmenoval nejvyšším mudrcem Babylónie, nesmírně ho obdaroval a dal mu velkou moc.
Daniel králi vyložil, že ve snu viděl obrovskou sochu ze zlata, stříbra a drahých kamenů, kterou zničil velký kámen, který na ní spadl a podává mu k tomu rozsáhlý komentář. Úryvek (Dan 2, 35), který Augustin užívá jako zmíněnou symbolickou ukázku vztahu synagogy a církve zní: „... a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.“ Jak sami jistě velmi snadno uhádneme, náš Učitel církve vidí v kameni rozbíjející sochu právě svoji církev. Socha sama značí mnohá království od médského až po Alexandrovu říši a její hlava symbolizuje samotného Nebúkadnesara. Kopec, ze kterého se kámen ulomil vidí jako synagogu - podle Augustinovy alegorie židovský národ a samotný kámen je podle něho Ježíš Kristus. Z kamene - Ježíše - se pak prý stane vrch, který zaplní zemi a toto nové království zůstane už navěky. Přestože toto Augustinovo užití úryvku z knihy Daniel nebylo ryze originální, dosáhl právě jeho výklad velké popularity a jeho milovaná církev ho velmi často a rád užívala jako komentář k zaslíbení o příchodu Božího království nastoleného Ježíšem, prorokovaným prý už v Danielovi.
Velkým paradoxem uvedeného výkladu však zůstává, že ten samý verš, tedy Dan 2, 44: "Rozdrtí a učiní konec všem královstvím, avšak samo zůstane navěky", argumentačně dodnes užívá Ježíšův národ jako proroctví jejich velkého proroka Daniela právě naopak, a to s velkým důrazem – prorok prý nepochybně hovoří o vítězném postavení Izraele a jeho lidu po příchodu jimi dodnes očekávaného Mesiáše. V tomto případě židé také i poukazují na naše údajné velmi často užívané vytržení vět z kontextu, ke kterým jsme se prý uchylovali kdykoli, když jsme potřebovali v jejich Tóře najít a ve svůj prospěch náležitě využít jakékoli možné náznaky o prorokovaném Ježíšovi, církvi, i křesťanství jako celku.
O prorokovi Danielovi i o samotném verši 2, 35 jsme před časem vedli zajímavý korespondenční dialog s jedním rabínem vyučujícím ve Svaté zemi. Z naší vzájemné korespondence jsme vybrali několik jeho odkazů proti výše uvedenému Augustinovu chápání tohoto verše a některé zde ve zkratce uvedeme. Rabín nám pro ilustraci přidává některé další verše, které se k již zmíněnému v kontextu bezpochyby vztahují a nakonec poznamenává, že si i přes jeho postoje k židům našeho Augustina váží především jako velmi chytrého a nesmírně pracovitého člověka, který se ve většině případů vzdal vlastních vysokých ambicí zcela ve prospěch církve. K Danielovu verši 2, 35, ve kterém náš učitel církve spatřuje symbolicky církev, synagogu a Krista, přidává další a apeluje, abychom si o správnosti užití Augustinova verše udělali úsudek sami:
Hned v následujících verších 2, 44 a 45 se jednoznačně hovoří o pomoci Izraeli poskytnutou jeho Bohem Stvořitelem: Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato.
- verše 7, 21 a 22 zní: Viděl jsem, že ten roh vedl válku proti svatým a přemáhal je, až přišel Věkovitý a soud byl předán svatým Nejvyššího; nadešla doba a království dostali do držení svatí.
- verš 7, 27 říká : Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat.
- Danielův další verš 8, 24: Bude zdatný svou silou, a nejen svou silou, bude přinášet neobyčejnou zkázu a jeho konání bude provázet zdar. Uvrhne do zkázy zdatné a lid svatých.
- a verš 12, 7 říká: Zvedl svou pravici i levici k nebi a přísahal při Živém navěky, že k času a časům a k polovině, až se dovrší roztříštění moci svatého lidu, dovrší se i všechno toto.
Učenec dále vysvětluje, že termín Nejvyšší, který v knize Daniel autor často uvádí, a který také i náš Augustin logicky spojuje s Ježíšem Kristem, se ve skutečnosti nepochybně vztahuje k Izraeli jako celku, ne pouze k některému z jeho lidí.
Jako jeden příklad k našemu posouzení uvádí například Boží knihu Devarim a verš 26, 19 :
Podle něho by tedy už jen z několika uvedených veršů mohlo být Augustinovi zřejmé, že prorok Daniel ve svém proroctví skutečně neměl na mysli nic víc, než konečné postavení Bohem vyvoleného Izraele.
Připomeňme, že případů, kdy některá proroctví o židovském Mesiáši a vůbec o jejich národu, která jsou uvedená v Tóře, a která jsme my křesťané začali argumentačně využívat jako židovská proroctví o našem Ježíši a naší církvi, je mnoho. Na podporu správnosti našeho nového křesťanského učení se důkazy od našich učenců začaly objevovat už v druhém století, a pokračovaly i v Augustinově době. Tehdy bylo naše hledání důkazů o zmínkách o Ježíši v židovských textech v podstatě otázkou další křesťanské existence. Naše nové náboženství bylo známé (podobně jako osobnost Ježíše a jeho lidský osud) jen poměrně malému počtu židovského obyvatelstva a jejich věřícími bylo zpočátku chápáno bez většího rozruchu a s velkou tolerancí jako nová neškodná sekta jakýchsi kristovců, jako jen další z desítek jiných bludných učení, které prošly židovskými dějinami, aniž by na jejich pravé víře způsobily jakoukoli podstatnější škodu. Pokud tedy mělo teprve rodící se náboženství pokřtěných přežít jako konkurence tehdy tomuto zcela nedostižnému náboženskému judaismu, muselo být podpořeno jakýmkoli způsobem, především však teologicky i historicky. Proto ono usilovné pátrání učených (museli především umět hebrejsky, což ani náš Augustin neuměl) příznivců nového náboženství právě v textech, které jsou Ježíšovým židovským soukmenovcům vším na světě - v textech Boží Tóry zjevené Mojžíšovi na hoře Sinaj.
Jak jsem si už řekli, další usilovné snahy o objevení nových důkazů o prorokování Ježíše jako vítězného Mesiáše v prastarých textech Tóry z naší strany pokračovaly ještě několik dalších století. Tyto jednotlivé nálezy, které byly oficiálně uznány jako vhodný příklad uvádění zmínek a proroctví o budoucím Ježíši a jeho církvi už v nejstarších židovských náboženských textech, byly používány především v případech majících doložit pravost a jedinečnost naší křesťanské víry. To je i příklad uvedeného Augustinova užití veršů z knihy proroka Daniela o rozbité soše, ve kterých spatřuje obrazně jak církev, tak i židovský národ a dokonce i Ježíše. Nutno však podotknout, že každý nový objev v židovských posvátných textech, mající podle našeho křesťanského mínění obrazně či v různých podobenstvích prorokovat a potvrzovat pravost a jedinečnost naší víry v Mesiáše a Boha Ježíše židovští učenci se stejnou vehemencí argumentačně vyvraceli. Používali k tomu tak jako v případě našeho korespondenčního konzultanta opět texty své Tóry, a to většinou buď předcházející, nebo následující dotyčný verš, nebo úryvek, které naši křesťanští učenci určili jako důkazný.
Naše učení a víra nám říká, že Ježíš zrozený ze židovského národa je tím v Tóře dávno prorokovaným, pomazaným Mesiášem, navíc pak podle o několik století pozdějšího křesťanského dogmatu je i Boží Syn, svatý Duch a zároveň sám Bůh; tím ovšem je i Stvořitel světa. Toto trojičné pojetí ovšem jak víme, na rozdíl od mnoha náznaků a zmínek o Mesiáši v Tóře neexistuje.
Pokud bychom byli důslední, museli bychom nakonec dospět až k tezi, že Stvořitel už při realizaci své vůle, tedy při svém utváření světa musel mít v plánu jednou založit národ, který se bude jmenovat Izrael. Tento zatím ještě jen v Božích plánech existující národ by si ovšem nejenže už tehdy předem vyvolil za ten, kterému v jeho bytí jednou požehná a obdaří ho vlastním kodexem chování, ale dokonce by se už při utváření světa musel rozhodnout, že se do tohoto národa v pravý čas jednou podstatou své existence sám zrodí jako jeho příslušník. A už tehdy by také musel mít v plánu na svém světě jednou založit svojí instituci, která o něm bude učit po světě jako o tom, skrze jehož Syna lze dosáhnout věčného života a jeho blízkosti v nebeském království. Tuto instituci, totiž naši církev, právě svatý Augustin vždy vnímal jako Boží dílo, které tento Bůh ochraňuje, a jejíž vznik měl na mysli už minimálně v době utváření světa.
Z uvedeného křesťanského pohledu vyplývá, že měl-li jak věříme Stvořitel skutečně už při utváření světa plán zrodit se jednou určitým tajemným způsobem právě do budoucího židovského národa, a zároveň z něho - jak z našeho, a samozřejmě i Augustinova učení plyne - vytvořit i církevní instituci pokřtěných, musela být Stvořitelovým plánem existence minimálně dvou jím stejně požehnaných způsobů víry v Něho a alespoň dvou pravých cest k Němu. Rozum nám však radí odhodit nemístnou sebejistotu a konečně připustit možnost i cest jiných...
V případě židovství a křesťanství pak ovšem onen téměř dvě tisíciletí trvající, bohužel často hrůznými tragediemi provázený postoj mladší formy víry v Boha vůči víře původní, nebyl ničím jiným, než zlovolným ignorováním Boží vůle a vzpourou tvorů proti vůli jejich všemocného Stvořitelie.
M.Č