Sv. Augustin a židovské náboženství XXI.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XXI.
pokračování
Pro nás křesťany znamená uvedený krátký výňatek z promluvy - přes všechnu svojí obraznost - velmi dobré a tradičně pozoruhodné vyjádření Augustinova chápání Ježíšovy pozemské existence. Kristus nechal v nebi svého Otce Boha, Stvořitele všeho, opustil své židovské soukmenovce, do jejichž národa se narodil a založil na zemi církev. Skutečnost, že Augustin slovy zanechal i matku synagogu nepochybně myslí, že opustil, nebo se snad možná přímo zřekl svého židovského národa Izraele, nalezneme v jeho díle Enarrationes in Psalmos (Výklad Žalmů) 81, 1 a dále. Také tam náš velký učitel překvapivě tvrdí, že pod názvem synagoga my křesťané chápeme lid Izraele. V takovém případě to tedy jednoznačně a nepochybně znamená, že pokud podle Augustina Kristus zanechal matku synagogu, ze které se tělesně narodil a zároveň chápe tuto synagogu jako národ Izraele, pak tedy Kristus opustil národ, do kterého se z Boží (tedy ze své) vůle narodil. A to proto, aby přilnul ke své, a tedy i naší, už za Augustina bohužel značně nejednotné církvi pokřtěných.
Od našeho velikána pozdní antiky nám v tomto, stejně jako v mnoha dalších případech, schází bližší vysvětlení a jasně srozumitelná odpověď na zdánlivě jednoduchou základní otázku, kterou můžeme slyšet od svých starších bratří ve víře: proč by to všechno podle jeho názoru Hospodin, Stvořitel našeho světa i všeho vesmíru, respektive Jeho Syn, rovněž Bůh vlastně dělal? Z jakého důvodu tolik složitostí, kombinací a tajemství, když vše je tak jednoduché? Přehodnotil snad Bůh podle našeho velkého učitele většinu svých závazků vůči národu, kterého si minimálně patnáct století před narozením Ježíše vyvolil za svůj, a navíc mu předal „manuál pro život“ v podobě Tóry? Vůči národu, od něhož nechal jednu část své Trojjedinosti Ježíše zrodit?
Samotné Boží vyvolení židovského národa si však ani Augustin nikdy nedovolil zpochybnit, a o to více tedy toužíme najít ucelenější obraz jeho skutečného vztahu k Ježíšovu národu, který se nám v mnoha případech zdá plný protimluv, rozporů a názorové nestálosti. Navíc jen málo svých postojů k židovskému národu dokáže obhájit i jiným způsobem, než velmi častými odkazy na výroky svatého apoštola Pavla, nebo takřka totožnými tvrzeními své církve. Pokud na podporu svých tvrzení o Ježíšově vyvoleném národu argumentoval odkazy a citacemi z jednotlivých částí Tóry, případně vyjádřeními některých židovských proroků, nebyl prvním ani posledním křesťanem, který se o to snažil. A ani v tomto případě bohužel v podstatě nenacházíme to, na co jsme u našeho Učitele církve zvyklí – tedy na množství originálních myšlenek, bravurních nápadů, nepochybných tvrzení, a jejich úžasné vzájemné kombinace spolu s mnoha odkazy na patřičné zdroje, to vše dohromady tvořící argumentační náboj často mimořádného kalibru, před kterým jeho disputační odpůrce raději s uznáním kapituluje, nebo hluboce ztrapněný utíká z teologického bojiště. Samotní židé jako přímí potomci Bohem obdarovaných na Sinaji však jakékoli naše o šestnáct, sedmnáct staletí mladší výklady, nebo návody jak oni mají rozumět svému učení od Boha samozřejmě v žádném případě nepřipouští, protože k tomu nemají žádný důvod. Jak uvádí, jediným jejich partnerem a teologickou autoritou je Hospodin. Boží Tóra je pro ně neměnitelná a není tématem určeným pro jakékoli diskuze o jejím obsahu vedené z nežidovského prostředí. Ovšem to zdaleka neznamená, že vypracování vlastního, od církevního postoje možná částečně odlišného stanoviska k Ježíšovu židovskému národu a k jeho teologii v takovém případě postrádá smysl. Právě naopak – pokud by svatý Augustin v tomto případě po usilovném studiu historie náboženského judaismu nabyl potřebnou škálou vědomostí, pomohl by tím nejen sobě, ale především svým věřícím. Ovšem k tomu by bylo potřeba dobré vůle a především odvahy, protože by se nepochybně setkal s odporem minimálně ze strany církve. Ovšem jestliže křesťanství, resp. katolictví v té době už bylo státním náboženstvím, mohl by očekávat také problémy i z této strany. A my nejen z jeho Vyznáních víme, že pragmaticky založený Augustin se nikdy v životě nechoval jako bájný hrdina z římské či řecké mytologie, ani se s jejich postavami nesnažil stylizovat. Měl jiné, vyšší zájmy a ke své práci potřeboval především klid, zabezpečení a jistotu. Jiná cesta by pro něho nepochybně znamenala ohrožení vlastní práce.
Jsme si vědomi i reálné možnosti, že by zmíněné znalosti o historii a teologii židovského národa v potřebném rozsahu skutečně měl, a možná si i na jejich základě určitý vlastní úsudek, nebo přímo teorii nakonec vytvořil. V případě, že tomu tak skutečně bylo, a přesto se rozhodl je nezveřejnit, to může znamenat jediné: jeho vlastní poznatky se od oficiálního církevního postoje k Ježíšovu národu a jeho víře v určitých bodech musely více či méně odlišovat.
Schází nám určitý pokus některé z tehdejších církevních kapacit o nezávislý pohled do historie židovského náboženského života a z něho vycházející vlastní, originální názor na teologii Božího národa neovlivněný nastupujícím negativním směrem nové, státně - církevní politiky římských císařů. Především náš svatý Augustin k tomu měl velmi mnoho předpokladů. Řekli jsme si, že pokud by se čistě teoreticky rozhodl v této záležitosti jít svojí vlastní cestou, musel by dojít ke stanoviskům, často odlišným od oficiálních postojů své církve, kterou však miloval jako svojí matku. A to nemohl udělat, jelikož ve své církvi nejenže viděl přímé Boží dílo, ale po více než patnáctiletém hledání pravého Boha právě v ní nalezl svůj konečný cíl a v mnoha ohledech bezpečné útočiště. A za to se jí odměňoval, jak nejlépe uměl.
Jeho duchovní potenciál byl natolik jedinečně, a tak intenzivně zaměřený na naší křesťanskou teologii, jak vidíme z jeho často se opakujících témat v nejrůznějších variacích a z celkového počtu takových prací, že očekávat po odborné stránce podobně bravurně zpracované téma také i Ježíšova židovství a jeho národa by bylo jen našim naivním přáním a přeceněním limitu učencových možností.
Už několikrát jsme zmínili, že náš Otec církve ze svého pohledu zcela logicky spatřuje a často nazývá Krista jako Bůh Ježíš (viz Efezský koncil rok po Augustinově smrti, který vyhlásil, že Ježíš byl jednou osobou - zcela Bohem i zcela člověkem), a podle toho že nám tedy nezbývá nic jiného, než v takovém případě považovat za jednu podstatu Stvořitele světa - doslovně pojato - pozdějšího příslušníka právě židovského národa Ježíše. To znamená, že už při samém utváření celého vesmíru a naší země musel mít jejich Stvořitel jasné úmysly s budoucím národem, který (podle uhlíkové metody 14-C, tzv. Biblické za nějaký ten tisíc roků, a podle jiných vědeckých výpočtů za x milionů let) měl vzniknout díky jistému Avramovi (Abrahám). S takovou myšlenkou by však nesouhlasila nejspíše ani jedna strana, a to znamená, že se někde stala chyba.
Na malý okamžik teď odbočíme. První schizmatický krok v naší mladé církvi se odehrál jak už jsme zmínili, rok po Augustinově smrti, tedy v roce 431 na Efezském koncilu a následoval osudný rozkol, trvající dodnes, a to už v roce 451 na Chalcedonském koncilu. Dovršením pak bylo tzv. Velké schizma roku 1054 a za pět století ještě následovala reformace katolictví.
Tato základní a jen ta nejdůležitější data připomínáme proto, abychom si zbytečně nevytvářeli příliš zidealizovaný obraz o církvi, kterou náš Augustin nesmírně miloval a byla pro něho opravdu vším. Bojoval za její jednotu a vyzdvihoval jedinečnost a pravost jejího učení nejen svými proslulými plamennými kázáními, zanícenými promluvami a veřejnými disputacemi s jejími odpůrci, ale především po nocích svým psacím náčiním ve své klášterní cele.
Svoji církev skutečně viděl přímo jako Boží instituci, další výtvor Stvořitele, kterou podle jeho přesvědčení založil příslušník židovského národa Ježíš Kristus z pověření svého Otce Boha. A nejen to, náš velký Učitel církve chápal tuto instituci také tak, že Stvořitel světa jí nejen založil, ale toto svoje dílo i trvale řídí, žehná mu a střeží všechny jeho kroky. V takovém případě pak ale tato instituce zřejmě nikdy nemohla činit mylná rozhodnutí a závěry. Svatý Pavel a jeho dopisy prvním církevním obcím byly jednoznačně Augustinovo primárním teologickým zdrojem , ale jeho jedinečnou zásluhu o vznik církve jak víme, nijak mimořádně nezdůrazňoval. (Nevylučujeme však možnost, že i s touto argumentací by si poradil přibližně v tom smyslu, že žid Pavel snad možná církev skutečně založil, avšak výhradně na přímý Boží pokyn, aby jí pak tento Stvořitel světa mohl shůry řídit. Tedy pokud apoštol Pavel skutečně naši církev založil, zdárně dokončil svoji úlohu a starost o tuto instituci pak už jen předal Bohu). Problémy s jednotou naší církve trvající v podstatě od samého začátku však také mohou naznačovat, že nazaretskému Ježíši šlo v jeho rok trvajícímu veřejnému působení zjevně o něco jiného, než o založení nového náboženství. V prvé řadě mu šlo stejně jako několika dalším náboženským aktivistům o obnovu duchovního života svého židovského národa. Tu jak sami dobře vidíme, potřeboval, a stále potřebuje, ovšem rozhodně nejen on. Židé sami říkají, že příchodu jejich Mesiáše se dočkají tehdy, až třeba jen na jediný okamžik budou všichni židé na světě žít podle pravidel života, který jim dal ve formě Tóry jejich Bůh na Sinaji. My křesťané na příchod svého Mesiáše čekáme spíše jako na okamžik jeho vlastního rozhodnutí, ale jistě by nám neuškodilo přiznat si to samé, co židé. Tedy že jsme svým dosavadním chováním zatím pro jeho příchod nepřipravili odpovídající prostředí.
Vraťme se zpět k naší přednášce a Augustinovým obrazným vyjádřením o Kristově matce synagoze a manželce Církvi. Do důsledku vzato by jeho slova znamenala, že se Ježíš zřekl své v té době minimálně patnáct století staré otcovské víry v Boha a tím své příslušnosti k národu Jeho vyvolených, protože to považoval za předpoklad pro cit.: „přilnutí ke své manželce, kterou je jeho církev“. Nic z toho se však pochopitelně ve skutečnosti nestalo. Víry v Boha židů se Ježíš nikdy nezřekl, právě naopak byl jedním z více židovských kazatelů a reformátorů duchovního života té doby, kteří cestovali po celé zemi a její obyvatele mobilizovali k pokání před brzy očekávaným příchodem židovského Mesiáše (I z tohoto důvodu vyvinul Pavel tak obrovské evangelizační úsilí mezi řeckými pohany). Augustinovo vyjádření, že Ježíš - až později po své smrti námi křesťany chápaný jako židovský Mesiáš, Christós - „Kristus zanechal i matku synagogu“, je tedy zcela mylným a zavádějícím argumentem, jehož původní prvky vycházely z myšlení horlivého zakladatele prvních církevních sborů a vůbec křesťanství svatého Pavla.
Po přečtení sedmi listů, které skutečně Pavel napsal (připomínáme, že jde pouze o 1.Sol, Gal, 1. a 2. Kor, Řím, Flp a Fm) sami snadno zjistíme, že jen minimálně hovoří o čemkoli, co Ježíš učil, a jen v naprosto zanedbatelném rozsahu se zmiňuje o jeho životě. To však není nic překvapivého vzhledem ke skutečnosti, že Ježíše nikdy neviděl a to co učil, Pavel znal jen z doslechu, nebo ze svého pouštního vidění. Zmínili jsme, že Augustinovo obrazné rčení, že „Kristus zanechal i matku synagogu, aby přilnul ke své manželce, kterou je Církev“ také může - alespoň podle našeho mínění, mít kořeny v myšlení svatého Pavla.
Až někdy v padesátých letech našeho letopočtu (tedy přibližně deset a více roků po Ježíšově smrti) začal Pavel mimo jiné také veřejně prohlašovat, že nová, tzv. kristovská víra vyžaduje zřeknutí se tradic židovské víry tím, že učení Bohem dané Tóry není věčné, a za druhé že ti, kteří uvěří v Krista, nyní „nahrazují Izrael“. Upozorňujeme, že tyto Pavlovo výroky vybíráme z listu, který na rozdíl od některých jiných nepochybně napsal, tedy z listu Galatským. A dále říká, že podle těla už není Izrael skutečným Izraelem, nebo že židům Bohem daná Tóra byla jen dočasné opatření do doby, než přijde Kristus, dále například že židovský národ coby děti zrozené z těla je nyní vyvržen, jestliže neuzná Ježíše Krista jako svého Spasitele. Věřící v Krista jsou prý součástí nového stvoření. Tóra, kterou dal židovskému národu na Sinaji sám Stvořitel světa, a kterou více než tři desetiletí Pavel velmi horlivě sám dodržoval, je od jeho vidění Ježíše už jen jejich "dozorcem": „Zákon (Boží Tóra) byl naším dozorcem až do příchodu Kristova. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce“. To znamená, že nedávný horlivý židovský vyznavač Božích Zákonů je náhle od svého vidění spatřuje jako překonané a ten kdo jim věřil, neměl skutečnou víru. Ovšem jejich věrným a zbožným vyznavačem byl samozřejmě i sám příslušník židovského národa Ježíš a jeho rodina a z toho vyplývá jediné:
Apoštol Pavel tímto tvrdí, že zbožný Ježíš, který sám po celý svůj život Boží Zákon vyznával a striktně dodržoval, přišel z nebe na svět z určitého důvodu Otcovo (nebo jako Bůh Ježíš sám svoji) učení zrušit a Jeho (neboli své) Zákony jsou tak již nadále neplatné. Na Sinaji zjevená a věčná Boží Tóra jako ústřední slučující bod židovské národnostní a náboženské identity je prý už minulostí. Nynějším Zákonem pro židovský národ je podle Pavla sám Ježíš, ačkoli on sám by si to nikdy nedovolil tvrdit. V této souvislosti připomínáme výše uvedené Augustinovo obrazné vyjádření, že: „Kristus zanechal i matku synagogu“, (opustil tedy svůj vlastní židovský národ i s jeho Bohem - a tím ovšem i samotným Ježíšem - danou Tórou) které jak nyní již sami vidíme, koresponduje s Pavlovým pojetím Ježíšovy pozemské existence vedoucí ke splnění svého úkolu a cíle.
Druhá část dotyčné Augustinovy věty, která zní: „...aby přilnul ke své manželce, kterou je Církev“, i nadále využívá Pavlovo vlastní, originální vnímání působnosti Ježíše a vůbec smyslu jeho existence na tomto světě. A také i zde poznáváme Augustinovu zásadní inspiraci v Pavlově vlastní, „zjevené“ teologii. Je třeba si uvědomit, že v Novém zákoně se slovo církev (řec. Ekklesía), v tom smyslu, jak ji chápeme my křesťané, vůbec poprvé objevuje díky tomuto apoštolovi, ne díky Ježíšovi. To je velmi důležité vědět! Ten slovo církev znal jen tak, jak bylo do v jeho době často užíváno, tedy jako shromáždění lidu Izrael svolané Bohem (viz např. událost na Sinaji). Tedy rozhodně ne Kristus, ale je to znovu apoštol Pavel, který více než deset let po smrti Ježíše jako první - a opět naprosto originálně – představuje zbrusu novou jedinečnou instituci: Boží církev jako nevěstu Kristovu, která je jedním tělem a jedním duchem s tímto nanebevzetým Kristem. Velmi zajímavá slova našeho svatého Augustina o manželce Církvi mají tedy naprosto nepochybně původ tam, kde inspiraci pro svá díla čerpal nejen důsledně, ale také nejčastěji – v teologické pokladnici svatého Pavla.
Obřezaný Pavel jak se zdá ignoroval skutečnost, že Ježíš sám byl jako každý žid mužského pohlaví na Boží příkaz pochopitelně také obřezán, nebo možná poukazovat na tuto skutečnost právě u Mesiáše považoval za nežádoucí. Ovšem v dopisu Galatským své pohanské adresáty důrazně varoval, že pokud by se někdo chtěl nechat obřezat (a tímto závažným aktem potvrdit svoje odhodlání žít podle přání zjeveného v darované Tóře na hoře Sinaj), odloučí se tímto skutkem paradoxně právě od (obřezaného!) Ježíše Krista a pozbude (Kristovy) milosti (Gal 5, 4)! Přestože výraz milost apoštol v tomto případě už bohužel blíže nespecifikoval a dál nerozvedl, právě systematické zaměření na téma milosti se jak víme, stalo o pár století později svatému Augustinovi zdrojem mnoha nesmírně pozoruhodných prací. Většina jeho myšlenek o Boží milosti má i dnešní platnost a v církvi se kvůli jejich významu poprávu ujal i Augustinův další čestný titul - Doctor Gratiae – Učitel Boží milosti.
Je evidentní, že stejně jako byla například pozice a zásadní význam jednoho z Ježíšových bratrů Jakuba postupně vytěsňována, až nakonec jeho novozákonní List Jakubův neměl být vůbec do NZ zařazený, také i Pavlova zásluha o vznik naší církve křesťanů byla umenšována ve prospěch Krista. A to především z toho důvodu, aby o to více vyniklo Ježíšovo Mesiášství, poté Božství a tím ještě silněji důraz na Boží autorství katolické církve plánované dokonce prý už od samého stvoření světa. Na takovou teologickou konstrukci mající své počátky přibližně od druhého století našeho letopočtu však už bylo jen Pavlovo jméno přes všechny jeho zásluhy až příliš málo. Boží církev zní z teologického hlediska zcela bez diskuzí nepochybně lépe, než Pavlova církev. Navíc jak víme, termín Boží církev byl pro našeho svatého Augustina synonymem pro církev Boha Ježíše, jak ho velmi často tituloval.
Jinak řečeno, Pavel sice má nepochybně jedinečné evangelizační zásluhy, ale církev a vůbec křesťanství přišel na svět založit podle svého pradávného plánu, kdy ještě formoval svět, sám Bůh Ježíš; z nějakého tajemného důvodu ovšem v těle příslušníka židovského národa. Za časů Pavla přibližně tedy byla patnáct století trvající existence náboženského judaismu z hlediska výše uvedených faktů pouhou epizodou, přípravou pro: „... předání učení židovského monoteistického učení nám křesťanům“. A to nejen z hlediska uvedených skutečností – slova o tom, že židé nám křesťanům předali své učení jsme osobně zaznamenali například na přednášce jednoho ze současných nejvyšších církevních hodnostářů na mezináboženské diskuzi na jedné akademické půdě. Tímto výrokem také i uvedený velmi vzdělaný současný teolog dokazuje, jak naprosto zásadní a neměnná je pro naší církev a víru i v této době vlastní teologie apoštola Pavla, která vzešla z jeho vidění nanebevzatého Krista na poušti poblíž Damašku.
Židé však jakoukoli myšlenku o předání jejich Božího učení nám křesťanům samozřejmě velmi striktně odmítají jako důkaz naprostého nepochopení nejzákladnějších principů náboženské existence jejich národa. Uvádí, že Tóra, kterou jim dal na Sinaji sám Bůh se stala neodmyslitelnou součástí jejich národa a po dobu jeho bytí tak také bezpochyby zůstane. Boží učení lze od jejich majitelů „převzít“, a následně třeba i chápat jako své vlastní, pro tento národ je však zcela nemyslitelné někomu svoji Tóru od Boha předat, navíc snad dokonce nežidům, nedávným pohanům. Tóra je pro každého věřícího žida tím nejcennějším pokladem, který v rámci židovského národa dědí z generace na generaci, a byla tím samozřejmě i pro jejich Ježíše a jeho rodinu. A nezapomeňme, že tím samým byla až do jeho pouštního vidění i pro přibližně stejně starého, a v Boží Tóře zřejmě stejně vzdělaného Pavla.
Ježíšova bratra Jakuba jsme vzpomněli proto, že jeho list (ve skutečnosti je to jen krátký spisek úryvků z jeho promluv a některých výroků) byl do kánonu zařazen v podstatě „na poslední chvíli“ , po mnoha diskuzích a nesouhlasných stanoviscích a v podstatě až na konec Bible. Pro nás je zajímavé, že se to stalo téměř až za Augustinova života. To vše jen proto, že ve svém listě žádným vyjádřením svého bratra Ježíše nijak neuctívá a ani jedním poukazem - z jeho sourozeneckého pohledu spíše logicky – nenaznačuje jeho Mesiášství či přímo Božskost. Při posuzování důvodů, proč židé tesaře Jošuu jako svého Mesiáše odmítli, musíme brát v úvahu také i jejich argument, že jeho židovská matka Mirjam ve skutečnosti nikdy o tom, že svému národu zrodila očekávaného Mesiáše, nic nenaznačila, přestože jí to podle našeho učení bylo andělem zjeveno brzy po početí. To samé prý platí o Ježíšových bratrech, včetně jmenovaného Jakuba. Naši starší bratři ve víře budou vždy poukazovat na předpoklad, že v případě, že by o Ježíšově Mesiášství kdokoli z jeho rodiny věděl, netajil by to ani před samotným dítětem Ježíšem v případě, že by o tom věděl, ani před okolím a vlastně celým národem, jelikož na Mesiáše všichni netrpělivě čekali a denně se za jeho brzký příchod modlili. (Ostatně modlí se za něj několikrát denně až dodnes). Poukazovali také i na to, že pokud by o svém Mesiášství Ježíš věděl, naprosto nepochybně by se prý choval zcela jinak. Samotný příchod Mesiáše, kterým měl být podle proroctví příslušník židovského národa, mělo předcházet mnoho podivuhodných znamení, ovšem až teprve jeho osobní přítomnost v židovském národě měla přinést mnoho jedinečných projevů. Tak například mělo ustat násilí a pronásledování židů a všichni židé se měli vrátit z diaspory zpět do země Izrael, měl být znovu vystavěn duchovní příbytek Boha na zemi – Chrám v Jeruzalémě, národ měl projít obrovskou duchovní obrodou a podobně. O tom všem prý Ježíš jako žid musel vědět, a přesto se nic z toho nestalo, a nic podobného se Ježíš ani nepokoušel realizovat.
Ve svém velmi krátkém biblickém příspěvku jak víme, Jakub kupodivu nehovoří o bratrově smrti, ani o jeho zmrtvýchvstání, a ani o vykoupení. V celém listu Ježíše jmenuje jen několikrát, a to ještě formálně, což je na bratra našeho Boha, Božího Syna a Stvořitele světa naprosto neuvěřitelné a nepochopitelné. O bratrovi se v této souvislosti nezmiňuje, velký důraz však klade na jádro jeho učení. A úplně největším nedostatkem vůči naší pozdější křesťanské teologii je nesporný fakt, že příslušník židovského vyvoleného národa Jakub jako vzor k následování – k nepříjemnému překvapení prostých věřících i odborníků - neuvádí svého bratra Ježíše, nýbrž starozákonní proroky! Zmiňuje se o nanebevzetí zachránce židovského národa Mojžíše i proroka Henocha, avšak ve stejném smyslu o svém bratrovi tam není bohužel ani zmínka. Především jmenované skutečnosti stály za zmíněným odporem mnoha našich učenců té doby, Jakubův list na poslední chvíli zařadit do kanonizované Bible. I velký Luther měl k postavě Jakuba, resp. k jeho sepsaným výrokům a několika krátkým promluvám mnoho výhrad a přestože je i tento list kanonizovaný jako Bohem inspirovaný, nazýval ho posměšně „slaměnou epištolou“.
Řekněme si ještě jednu zajímavost: Žid Jakub ve svém listě zcela nepochybně naznačuje že nesouhlasí s Pavlovým pojetím, který zastával přesvědčení, že člověk může dosáhnout tzv. ospravedlnění na základě víry (myšleno víry v Ježíše jako Boha Mesiáše). Naopak Jakub, který sepsal své promluvy později než jmenovaný velký apoštol, říká to, co mnohokrát slyšel od svého bratra: „Budete ospravedlnění na základě svých skutků“
Tím jsme se znovu dostali na pole dělící naše novější křesťanství a původní židovství, názorně třeba právě zmíněných bratrů Ježíše a Jakuba. Většina vzdělaných věřících židů si svého soukmenovce vážila především jako Bohem obdarovaného a vzdělaného aktivisty, který se nechal inspirovat svým příbuzným Janem, a který se na jeden rok až do své smrti také zapojil do veřejných aktivit, usilujících o pokání a duchovní obrodu židovského národa před tehdy zvlášť intenzivně očekávaným příchodem Mesiáše. Tak ho chápali také mnozí Pavlovo prvokřesťané, vzešlí především z řeckých pohanských kruhů. Teprve později se ustálila názorová mnohočetnost na středobod naší nové víry Ježíše tak, aby jeho lidská podstata ustoupila novému teologickému chápání jeho existence. Náš svatý Augustin se už narodil do doby, kdy byl tento proces v základu ukončen a kdy například právě jmenovaní apoštol Pavel a Jakub byli i navzdory svým zásluhám o vznik a zdárné překonání prvního velmi obtížného údobí mladé církve postupně vyčleněni z popředí zasloužené pozornosti v Ježíšův prospěch. Přesněji řečeno - za Augustina už v církvi výrazně ustupoval zájem o Ježíšovo učení podle Tóry, a naopak byl zvyšován důraz na jeho osobnost jako křesťanského pomazaného Mesiáše, Boha – Božího Syna a vykupitele světa. Mesiáše spasitele židovsko – Božího původu.
Zmiňovaný Ježíšův bratr Jakub byl všemi zvaný jako Spravedlivý a převzal vedení nazaretského hnutí a učedníků svého Mistra po jeho ukřižování. Nebylo jistě náhodou, že byl nakonec popraven jako jeho bratr, tentokrát však už ne Římany, nýbrž skutečně židovskými náboženskými horlivci. Ironií osudu ho za porušování Božích Zákonů nechal v roce 62 popravit zákonným židovským způsobem, tedy ukamenováním, a shodou okolností (?) opět před Pesachovými svátky velekněz Annáš. Ten ovšem nebyl nikdo jiný, než vlastní syn saducejského správce jeruzalémského Chrámu velekněze Annáše, který tři desetiletí předtím vedl první soudní frašku nad Ježíšem s následnými tak tragickými důsledky.
M.Č.