Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství XX.část

 

 

t.11.jpg

 

 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XX.

 

 

 

 

 pokračování 

 

 

                             Augustinův vztah k Ježíšovu židovskému národu byl podle našeho přesvědčení, jak jsme si již mnohokrát řekli, spíše v negativním smyslu podle jeho momentálních pocitů, vlastního vnímání tehdejších židovsko - křesťanských problémů a především podle stanoviska jeho církve. (Otevřeně přitom přiznáváme, že tento náš názor zastáváme navzdory skutečnosti, že spíše opačný názor mají nejen mnozí současní křesťanští badatelé, ale dokonce i sami někteří nynější významní židovští učenci. Sami však máme k dispozici dlouhou řadu podstatných argumentů a takových Augustinových vyjádření o Ježíšově židovském národu, že je pro nás nemožné  považovat je za projev přízně a úcty k Bohem vyvolenému národu, který zrodil člověka, aby zásadně změnil svět. K národu, od kterého jsme jako pohanští polyteisté převzali drtivou většinu jejich víry: jejich zákony, monoteismus, proroky, jejich Ježíše a především jejich Boha Stvořitele) Toto stanovisko jak víme, nebylo díky faktickému zakladateli našeho křesťanství Pavlovi z naší strany už od samého začátku - kvůli rozdílnému pojetí Ježíšovo židovské pozemské existence i jeho smrti - nijak přátelské, a to navzdory společné víře ve stejného Boha. Bylo to pojetí dá se říci převratné a pro nás je důležité, že pro židovský národ nepřijatelné především proto, že o ničem podobném, co by se jejich národa mohlo tak významně týkat, na Sinaji od Stvořitele neslyšeli. Respektive očekávali něco jiného a za jiných okolností. A jestliže slíbili věrnost Jeho učení a Zákonům a kývli na důrazný Boží požadavek uznávat jen Jeho za svého jediného Boha, a jejich Mesiáš měl být výhradně člověk, ne jako později vnímaný Ježíš jako Bůh, pak jim pochopitelně nezbývalo nic jiného, než se tak chovat. Tudíž se tak chovali i době, kdy jejich soukmenovec Ježíš započal svoji náboženské, rok trvající náboženské obrodné hnutí v Galileji, chovali se tak po jeho smrti, a chovají se tak i dnes.

Připomínáme, že žid Ježíš byl k tomuto kroku inspirovaný svým příbuzným Janem, zvaným Křtitel, který jako první začal obřadně omývat vodou židovské kajícníky, v brzké době podle starých proroctví očekávajících vytoužený, a generacemi vymodlený příchod Mesiáše tohoto národa. Jan Křtitel pravděpodobně nějakou kratší dobu před počátkem svojí křtící mise žil v přísné, a od světa odloučené esejské komunitě Qumran (Kumrán) u Mrtvého moře, kteří očekávali brzký příchod dokonce dvou Mesiášů. Žádný však neměl být ani Boží Syn, ani snad přímo Bůh, nýbrž příslušník židovského národa zrozený ze židovských rodičů.

Ovšem Ježíš, jak víme z nejstarších a ještě neupravených dokumentů, se nikdy za Mesiáše sám nevydával a stejně tak nikdy nezakládal žádné nové náboženství a především se sám nikdy neprohlásil za Boha, Božího Syna, jak ho vnímáme my křesťané. Svatý Pavel jako faktický zakladatel křesťanství Ježíše, kterého znal jen z vyprávění, ho začal považovat za židovského Mesiáše asi až dvacet, pětadvacet let po jeho smrti a jak víme z jeho nejstarších dopisů (polovina jemu připisovaných byly, jak učí sama naše dnešní církev, bohužel falzifikáty), ani on ho za Božího Syna alespoň veřejně nikdy nepovažoval. To samé se týká členů Ježíšovo rodiny, matky Marie a především jeho bratrů a učedníků. Náš svatý Augustin samozřejmě Ježíše za židovského Krista Mesiáše a zároveň za Božího Syna už považoval, ovšem tato Ježíšova identifikace, jak jí vyznáváme, byla dílem dlouhodobého procesu našich církevních aktivistů započatá především až od druhého století. Zajímavostí je, že byla dokončena v podstatě již za Augustinova života. To znamená, že v době, kdy jako bývalý aktivní vyznavač manichejského bludu přijímá v Miláně z rukou významného biskupa Ambrože křest katolické církve, trvá oficiální vnímání církve Ježíše jako židovského Mesiáše a zároveň Boha jen krátkou dobu.

Náš svatý apoštol Pavel coby Augustinův zásadní teologický zdroj, byl jak víme velký improvizátor, jinak to ani nešlo. A také rád přeháněl a zveličoval. Podívejme se nyní, co o sobě prohlašuje v dopise, jehož adresáti jsou pokřtění korintští bratří ve víře (2K 4, 6-11):

Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, častých postech, v zimě a bez oděvu.“

Za pozornost stojí fakt, že v tomto neskromném výčtu utrpení, které prý musel od svých židovských soukmenovců pro Krista vytrpět, s naprostou jistotou nalezneme některé zcela totožné děje, uváděné už nejstarším řeckým básníkem Homérem v jeho eposech. Pavel byl jak víme Řek, resp. řecký žid, takže nemusíme v tomto případě (a mnoha jiných) ani v nejmenším pochybovat o silné existenci řeckých pohanských prvků v našem náboženství, které založil. Ovšem když uvádí, že byl trestán holí, se zcela evidentním záměrem neupozornil, že byl tímto způsobem trestán ne židy, nýbrž Římany, protože tento trest byl nejmírnějším zákonným trestem Římanů. Pavlova skutečná prokřestanská aktivita sice trvala „jen“ asi dvě desetiletí, možná o pár roků déle, avšak jak sami nejlépe víme, s těmi nejneuvěřitelnějšími důsledky. Na druhou stranu je nutné mít na paměti, že tato aktivita byla v takovém rozsahu a intenzitě především proto, že jako ostatní židé očekával příchod Mesiáše a velmi brzký konec světa; to znamená, že při dobře zvolené a řádně působivé rétorice měl díky tomu především mezi pohany tak obrovský úspěch. Stačilo na ně tak jak to uměl, tedy značně podmanivě působit v tom smyslu, že například už není zapotřebí věřit, vyznávat a snad i obětovat své děti pro usmíření nejrůznějších bohů, když v nepříliš vzdálené židovské zemi už zcela nedávno jeden Mesiáš osvoboditel byl, a už brzy se zase vrátí, aby ty, kdo v něho uvěří, vzal k sobě do nebeského ráje plného blaženosti. Stačilo se nechat pokřtít a věřit v něho, a žádných obětí už nebylo třeba. Čas letí, a jestli nechtějí o brzký druhý Mesiášův příchod přijít, ať přestanou uctívat své bohy a v očekávání ať se klaní už jen Kristu. Pro mnohé řecké pohany, to nebylo těžké rozhodování, tak lákavá byla apoštolova nabídka. Podobným způsobem mohla probíhat Pavlova tak úžasná mise. Přestože náboženský judaismus se považuje jako životní způsob ve víře nemisijního charakteru, jak víme, za jeho života a ještě trochu později tomu tak až do určité doby nebylo.

Pavel uznával stejně jako kupodivu později i Augustin existenci pohanských bohů a oba se jimi také dost důkladně zabývali. Avšak především náš velký apoštol si na jejich existenci výslovně stěžuje a zároveň uvádí, že tito „menší“ bohové nežidů nakonec stejně začnou uznávat Boha Izraele, Stvořitele světa. Zároveň byl přesvědčený, že jediný pravý Bůh je určen židovskému národu. Zajímavá je v této souvislosti také ta skutečnost, že sám Ježíš z nějakého důvodu na téma „menších“ bohů (daimones) svým následovníkům žádné instrukce nezanechal, přestože mu jejich znalost díky jeho zcela mimořádným vědomostem nemohla být cizí. Přesto tento fakt Augustina od jeho zájmu o pohanské bohy nijak neodradil. To už je ale téma pro jiné zamyšlení, na které se ovšem už několik let chystáme. Nyní se však vrátíme zpět k našim původním postřehům a úvahám nad přednáškou o svatém Augustinovi a jeho vztahu k judaismu.

Nebyli to samozřejmě židé, kteří ze svého vlastního rozhodnutí převzali devadesát procent naší o patnáct století mladší víry a našeho Boha, bylo tomu právě naopak. My křesťané jsme na prastaré víře, která vznikla zjevením Boha židovskému národu po jeho útěku z Egypta a jeho vyvolení, pomocí Pavla postupně vystavěli vlastní náboženství, které však stojí na drtivě většinových židovských základech. Bez židů a jejich víry by naše křesťanství nikdy nevzniklo. Je to logické a zákonité, neboť zbožný žid byl pochopitelně jak sám Ježíš, tak jeho učedníci stejně jako jeho rodina, příznivci jeho učení a ostatní. Příslušníkem tohoto vyvoleného Božího národa byl jak víme i sám autor křesťanství Saul – Pavel. A ať už to byla náhoda, nebo ne, Saul zažil své vidění, lépe řečeno slyšení hlasu nanebevzatého Ježíše, které naše budoucí náboženství poprvé iniciovalo, také na poušti, dokonce velmi podobné té sinajské a vzdušnou čarou dokonce nepříliš nepříliš vzdálené.

Základ naší nesporné negace náboženského judaismu spočíval především v našem zcela nesprávném, avšak nesmírně vytrvale udržovaném vnímání židovského národa jako těch, kteří nám křesťanům (!) zabili Boha – viz např. náš ryze křesťanský výraz židé jako Bohovrazi. Přímo až extrémní absurdnost takového pojetí spočívá především ve skutečnosti, že my křesťané jsme za Ježíšova života, ani po jeho smrti až do Pavlova vidění neexistovali, tedy židé - pokud pomineme zásadní fakt, že Ježíše nezabili oni, nýbrž Římané - nemohli svého soukmenovce zabít někomu, kdo tehdy neexistoval. Zcela falešná je v této souvislosti i ex-post velmi pracně dotvořená teorie, ovšem bez jakékoli relevantní opory, že Ježíš přišel na svět proto, aby založil křesťanství. Tato až dětinsky naivní idea je s velkou pravděpodobností dílem těch původních náboženských aktivistů, kteří s jasným úmyslem chtěli tento primát upřít apoštolovi svatému Pavlovi a snížit tak jeho zásluhy a naprosto zásadní význam pro vznik našeho křesťanství. Naštěstí dnes už Ježíše především jako zakladatele křesťanství vidí málokdo. Jeho původní cíl byl jiný, ovšem v takovém případě by zase nežidovský svět nikdy nepoznal takové pojmy, jako je vyspělá západní kultura a další.

K uvedenému pojmenování židů jako Bohovrazi doplňme, že i totálnímu teologickému ignorantovi a odpůrci je jasné, že v žádného Boha nevěří především proto, že ho nikdy neviděl. Tedy i zarytý ateista alespoň ví to samé, co ví každý věřící, čili že Bůh je neviditelný. A je-li neviditelný, pak je také nehmotný, a je-li Bůh nehmotný, pak je i neživý - alespoň v našem lidském pojetí principů života - a tedy i nesmrtelný. Boha, který stvořil vše existující na světě i mimo něj, podle neměnné původní židovské nauky nemůže nic a nikdo sprovodit z Jeho věčného bytí. Bez ohledu na to, jak odlišně chápeme a vyznáváme původního židovského Boha my křesťané, pro tento Bohem vyvolený národ je už samotný pojem Bohovrazi, ať už v později tragickém spojení s nimi samými, nebo s kýmkoli jiným, vrcholným projevem zásadního teologického omylu. V tomto duchu je zapotřebí vnímat jejich tisíciletí trvající stabilní postoj k Bohu, který se jim kdysi zjevil a kterému jako národ přísahali věrnost. Pochopíme-li v klidu, bez emocí, a s rozvážnou názorovou neutralitou právě naznačené, podaří se nám možná vnímat Ježíšův národ v jiném světle, než ho donedávna vytrvale prezentovala naše církev, a než jak ho díky tomuto postoji chápali i takoví velikáni církve, jakým byl například i náš velký Učitel církve Aurelius Augustin.

Víme, že se nikdy nebál přinést a alespoň uvést do vědomí církve některé do té doby ryze originální myšlenky, filozoficko - teologické teorie a jejich nejrůznější kombinace. Proto od kapacity takového formátu bychom spíše očekávali i vlastní, třebaže jistě ne nijak revoluční, přesto do jisté míry osobitý přínos spíše zklidňující nebezpečně narůstající proud nesnášenlivosti vůči Ježíšovu židovskému, v náboženském smyslu zcela nejdůležitějšímu národu v dějinách světa. A to i přes vědomí, že Augustinův pohled byl podle nás zcela v souladu s nepříznivým trendem, který už za jeho života nastolila církev ve velmi úzké spolupráci s prvními prokřesťanskými, a posléze už téměř jen výhradně křesťanskými císaři Římské říše. Především máme na mysli nástup císaře Theodosia v roce 394, který však už započal císař Konstantin čtyři desetiletí před Augustinem. Za Theodosia se pro samu církev (v porovnání s čistotou zcela původního křesťanství prvého a druhého století) bohužel stalo naše křesťanství státním náboženstvím a být tehdy křesťanem bylo pro občana říše především prvním předpokladem jeho existenční jistoty. Být však příslušníkem Ježíšova židovského národa a navíc si uchovat svoji víru, znamenalo přinejmenším naprostou životní nestabilitu, v horších případech opovržení, veřejné ponižování a útisk často končící organizovaným hromadným násilím. To vše bylo důsledkem nepochopení, nebo záměrného opomíjení skutečné náboženské identity židovského národa a jeho proroctvími podložených představ o svém Mesiáši.

Na jeho počátku této problematiky stála tragická smrt velkého syna židovského národa Ježíše, kterého zabili Římané, jejichž potomci za pár století poté právě na této své oběti paradoxně ustanovili křesťanství státním náboženstvím. To už však už byl Ježíš naší církví vnímán nejen jako Mesiáš, nýbrž poměrně nově i jako Boží Syn. Jistě ne náhodou měla ve čtvrtém století zásadní vliv na zrod a rozšíření nauky o Svaté Trojici právě řecká teologie opírající se o původní učení řeckého žida Pavla. Úplně první takové pojetí židovského, posléze i našeho Boha však zavedl křesťanský spisovatel Tertullián z přelomu 2. a 3. století - nadšený konvertita, který se však nakonec s naší církví rozešel ve zlém. (Mimo jiné neuznával církevní dogma Mariina panenství před i po porodu, odpouštění hříchů církví apod.) Ještě dodejme, že Tertullián, výhradní autor latinského slova Trinitas (Trojice), byl stejně jako Augustin severoafričan a jako první napsal protižidovské dílo nazvané Adversus judaeos (Proti židům). Když psal Augustin stejně zaměřené dílo asi o dvě století později, a to těsně před svou smrtí (429-430), nenašel pro něj vhodnější a originálnější název, než naprosto stejný, jaký už použil Tertulián, tedy opět Adversus judaeos. Při této příležitosti bychom se rádi obrátili s jedinou otázkou na ty, o kterých jsme hovořili na začátku našeho zamyšlení, tedy na učence popírající Augustinův náboženský antijudaismus: Tvrdili by o autorovi, který by  napsal knihu například nazvanou Proti Bohu, že má k  němu většinově kladný vztah? 

Další část přednášky o svatém Augustinovi a judaismu, nad kterou se zamýšlíme, hovoří o tom, že: „Kristus už v jednom smyslu zanechal Otce, když se ponížil, stal se člověkem a vzal na sebe podobu sluhy (Flp 2, 6-8). Zanechal i svojí matku synagogu, aby se připojil k Církvi podle Ef 5, 31 ve spojení s textem z Gen 2, 24“ Především první věta je samozřejmě zcela v souladu s naším učením, resp. s učením naší církve, druhá je ukázkovým příkladem časté, a už několikrát námi zmiňované originality Augustinova myšlení. Jestliže však hledáme odpověď na otázku, proč židé nepřijali svého člověka Ježíše jako Mesiáše Izraele, natož snad ještě později jako Boha – Božího Syna, aby se jim pak toto nepřijetí stalo na dlouhá staletí častým zdrojem jejich pronásledování a utrpení (nezřídka iniciované a osobně prováděné našimi zbožnými křesťanskými spolubratry ve víře), musíme znát důvody jejich postoje. Jinak se budeme chovat jako se až donedávna chovala naše církev, a samozřejmě ve své době například i náš velký Učitel církve svatý Augustin. Totiž především jen opakovat, že židé jsou pro jejich domnělý hřích například bohovrazi, zavrženci, nebo že Bůh je za jejich provinění nezabil, ale musí být žijícími svědky křesťanského triumfu všude po světě, nebo že ke své spáse dojdou jen skrze naši církev a následné odpuštění jejich provinění, a podobně. To však samotnou problematiku nikdy neosvětlilo, a silně pochybujeme, že by o to naše církev upřímný a vážný zájem někdy měla.

Standardní postoj běžného věřícího žida k první shora uvedené větě z listu apoštola Pavla Filipanům, která svatého Augustina inspirovala k dalším vlastním rozšířeným výkladům a jejich kombinacím, by podle našich zkušeností s dosavadními dialogy s věřícími Ježíšova národa bylo její naprosté odmítnutí jako ničím nepodložené a zcela zmatečné. Nejprve by nejprve pravděpodobně vznesli námitku, že příslušník jejich národa Ježíš nikdy nebyl podle židovských zvyklostí veřejně a slavnostně pomazaný jako král, prorok, nebo kněz, a ani se za nikoho takového sám nikdy neoznačil. Pro židovské věřící z toho vyplývá jediné: titul Kristus (hebr. Mašiah, Mesiáš), který zde i jinde Pavel užívá, a který mnozí naši křesťanští spolubratři ještě dnes mylně považují za druhé Ježíšovo jméno, jejich slavnému soukmenovci nepatří.

Co se týče další části této věty; bez ohledu na jinak nejdůležitější bod židovsko - křesťanského sporu, totiž naše křesťanské vnímání židovského Ježíše jako Božího Syna, je pro některé židy stejně důležitá odpověď na tuto otázku: z jakého důvodu by podle nás měl naprosto všemocný, věčný, i když neživý, a neviditelný Stvořitel světa i celého nekonečného vesmíru potřebu jakkoli „osobně“ působit mezi svými lidskými výtvory, tedy proč by se tedy podle nás měl vůbec Hospodin stát člověkem. Z mnohých debat známe i související otázku druhé strany, a to proč vůbec by měl všemohoucí Bůh podle Pavla na sebe brát podobu člověka, kterého stvořil, navíc ve služebném postavení, a kde je o tom v jejich nejsvětější Tóře alespoň náznak jakékoli zmínky?

Stejně tak by židé podle našich zkušeností jistě důrazně odmítli druhou větu shora citovaného úryvku z přednášky, a to obrazné užití Ježíšovy židovské matky Mirjam jako synonyma pro místo jejich modliteb, studia Tóry a setkání, tedy pro synagogu. A to především proto, že z jejich pohledu byla Mirjam běžnou, v tradiční zbožnosti dobře vychovanou dcerou židovského národa, která byla ve svých přibližně třech letech jako sirotek předána do výchovy jedné z žen, jejíž muž pracoval ve správě Chrámu v Jeruzalémě. Později prý byla několikanásobnou matkou, která se však mimo náš křesťanský Zákon v jejich dobových židovských pramenech pro svůj údajně zcela standardní životní příběh nikde nevyskytuje. Přirovnávat tedy zbožnou – avšak, zdůrazňujeme že z pohledu  Ježíšova národa ničím neobvyklou – židovskou ženu s místem jejich setkání s Hospodinem, místem studia posvátné Tóry a denních bohoslužeb považují za krajně nevhodné a Augustinovo, třebaže obrazné přirovnání, zcela odmítají.

Současně by pravděpodobně poukázali na skutečnost, že Ježíš ve skutečnosti nikdy neopustil ani svoji matku (doprovázela ho jak víme nejen na jeho cestách, ale také až na místo ukřižování), a až do své smrti navštěvoval synagogy, slavil tam všechny předepsané svátky a jak naše Bible říká, také tam i sám učil z textů posvátné Tóry. Židé znalí náš křesťanský Zákon by v druhé části této věty (...aby se připojil k Církvi podle Ef 5, 31 ve spojení s textem z Gen 2, 24) tak jako mnohokrát předtím v prvé řadě poukázali na skutečnost, kterou připouští už i naše církev, a to že dopis křesťanům do maloasijského Efezu jejich židovský soukmenovec Saul ve skutečnosti nikdy nenapsal. To znamená, že ten kdo je autorem tohoto falza, text napsal (na pokyn, nebo s vědomím naší církve) s intencí přisoudit Ježíšovi navíc ještě úmysl založit církev křesťanů, což mnozí historici a učenci popírají jako evidentní manipulaci s historickými fakty. Bylo by nesmírně zajímavé vědět, kolik například z několika právě uvedených příkladů celé problematiky náš svatý Augustin znal a pokud je znal a také na ně znal odpověď, jak chceme věřit, proč se jimi pro dobro svých věřících nezabýval. Pokud se snad domníval, že jim musí stačit znát základní učení církve, tedy to, co církev především chce, aby prostý věřící znal, mohl mít snad pravdu a pak byl jeho navenek pasivní postoj ke skutečné náboženské identitě Ježíšova židovského národa výrazem jeho pragmatizmu. Dnes už musíme počítat s těmi teologickými a historickými argumenty, které jsou nekřesťanům dobře známy, a v případě potřeby je mnohdy umí i řádně užít. Neznat je, znamená nechat se zaskočit a neumět obhájit to, o čem jsem přesvědčený, že v to skutečně věřím.

Přednáška o svatém Augustinovi a jeho vztahu k židovskému národu, jejíž některá tvrzení iniciovala naše pravidelná zamýšlení, pokračuje na stejné téma ještě přímou citací z Augustinova kázání 91, 7, jeho velmi oblíbeného a originálního obrazného vyjádření způsobu Ježíšovy pozemské existence synagoga jako matka Krista a církev jako Kristova manželka :

Zanechal Kristus otce a matku a přilnul ke své manželce aby se stali jedním tělem. Zanechal Otce, protože zde na zemi se neukazoval rovným Otcovi, ale vyprázdnil sebe samého a vzal na sebe podobu sluhy. Zanechal i matku synagogu, ze které se tělesně narodil. Přilnul ke své manželce, kterou je jeho církev.“ Z pozice Augustina a postoje jeho církve pátého století je tedy téměř vše jasné: Především je Ježíš již více než svým skutečným jménem naší církví vnímán a nazýván  později přiřknutým titulem, a to jako Pomazaný, nebo Bohem vyvolený Král, Pavlovou rodnou řečtinou řečeno Christós (Kristus).

Pouze připomínáme, že v naší katolické nauce je myšlen slavnostní okamžik pomazání na krále jeho křest, tedy omytí vodou v Jordánu svým příbuzným Janem, zvaným Křtitel na znamení odhodlání k začátku nového života (viz  Mt 3,12-15 a Lk 3,21-22). Šlo o tehdy ničím mimořádné Ježíšovo gesto na znamení pokání, stejné jako u jeho ostatních kajících židovských soukmenovců, očekávajících podle dávných proroctví blízký příchod Mesiáše lidu Izraele. Mnohý zbožný člověk z Bohem vyvoleného národa Izraele chtěl vytouženého Mesiáše přivítat v čistotě a kajícnosti a Jan a později Ježíš jim šli příkladem. Nejenže se sami nechali omýt vodou na znamení symbolického omytí hříchů, ale dokonce každý samostatně vedl svoji vlastní křtící kampaň, aby smytí hříchů umožnili všem ostatním židovským zájemcům, kteří chtěli v duchovní čistotě přivítat svého Mesiáše (hebrejsky מָשִׁיחַ‎‎, mašiach ). Dnes již téměř není pochyb o tom, že Ježíš skutečně křtil také, přestože se tato skutečnost později bagatelizovala, nebo ve svatých textech dokonce doplňovala vyjádřeními, které tento fakt popírala. Některým našim náboženským entuziastům se totiž jeho křtící aktivita zdála oslabujícím faktorem majestátu Ježíšova božství. Oba křtitelé si dokonce „napůl“ rozdělili své pole působnosti především kolem řeky Jordánu.

Ježíš tedy podle našeho velkého Učitele církve zanechal svoji matku – synagogu, a stejně tak zanechal v nebi svého Otce Boha Stvořitele, aby přilnul ke své manželce, kterou Augustin také obrazně spatřuje právě v naší katolické církvi. Z důvodů omezeného prostoru pro naše zamýšlení se v této souvislosti nebudeme zabývat například otázkou, zda by se s tímto konstatováním ztotožnila také ústřední postava celého příběhu Kristus. Druhá věta sice už tak zcela jednoznačně a na první pohled jasná není, přesto z ní plyne především konstatování, že Ježíš na sebe vzal podobu sluhy. Z prací některých významnějších židovských autorů novější doby, se kterými jsme se mohli seznámit, a které se mimo jiné také zabývají postavením a úlohou tohoto mimořádného muže židovského národa, vyplývá vzájemně vesměs velmi podobné konstatování, které se však podle očekávání od Augustinova pojetí Krista jako sluhy podstatně odlišuje. Svého velmi významného náboženského aktivistu spatřují také rozhodně jinak, než například Ježíše líčí neznámý křesťanský autor tzv. Markova evangelia – tedy Krista coby osamělého světce, nepochopeného ostatními, který opuštěn téměř všemi, zmučený umírá na kříži.

Někteří židovští autoři spatřují nazaretského Jošuu především jako vzdělaného, vysoce sebevědomého venkovského duchovního buditele a zároveň i náboženského rebela, jednoho z mnohých té doby. Tedy jako silnou osobnost; progresivního příslušníka židovského národa, který sice byl Bohem obdařen nejrůznějšími pozoruhodnými schopnostmi včetně léčitelství, na druhou stranu ne však prý natolik pozoruhodnými, aby tím přiváděl své okolí v úžas a vyvolával tak odpovídající davové reakce přímých svědků. A především měl Ježíš mimo jiné i pro svoje povahové vlastnosti, velké charizma a stupeň vzdělání mezi židovským obyvatelstvem, kteří s ním přišli do styku, velkou oblibu a sympatie, a to hlavně s jeho obrodnou křtící misí před očekávaným Mesiášovým příchodem. Ani jeden ze zmiňovaných autorů, zabývající se Ježíšem však ani slovem nenaznačuje, že by ho kdokoli z jeho židovského národa vnímal podobně jako náš Augustin, tedy jako sluhu. Podle některých z nich Ježíš ve skutečnosti nikdy nevedl život v jakékoli podřízenosti (zde pokazují například na učitelskou pozici suverénního, předčasně vyspělého dítěte Ježíše v synagoze a další), nebo přímo služebnosti druhým lidem, naopak se prý u něho především v posledních několika měsících jeho života plně projevilo jeho mesiášské sebeuvědomění, a tomu odpovídající vůdcovský způsob jeho veřejného vystupování. Pokud dělal zázraky, léčil, uzdravoval a podobně, nebylo to prý natolik z důvodu touhy sloužit druhým, nýbrž ukázat některým svým ve víře zesláblým souvěrcům zázračnou sílu víry v Boha. V tomto směru však prý v žádném případě nebyl jediný, kdo v době očekávání příchodu židovského Mesiáše do židovského národa podobnými vlastnostmi disponoval, a kdo pomocí veřejných zázračných skutků burcoval spoluobčany k pokání a obnově víry. Tedy prý ne jak tvrdí náš svatý Augustin; Ježíš jako sluha, nýbrž Ježíš jako sebevědomý charizmatický židovský vůdce s poměrně velkým, ne však až strhujícím vlivem na okolí.

Další uvedené věty z výňatku Augustinova kázání jsou už jen opakováním předešlých vyjádření, a k tomu jeden ze zmíněných židovských autorů dodává, že Ježíšovo tzv. vyprázdnění („...ale vyprázdnil sebe samého a vzal na sebe podobu sluhy“), které náš slavný pozdně antický autor v kázání užívá, má své kořeny už v myšlení některých jeho oblíbených řeckých filozofů, především v Sokratovi, Platónovi a Aristotelovi. Tam lze tato a podobná vyjádření bezpečně vystopovat.

Bůh se od svého stvoření světa a jeho tvorů ve svých rozhodnutích vždy obrací k nim, to znamená, že se lidem ze své lásky sám sebe v úplnosti vydává, otevírá, neboli vyprazdňuje. Náš učitel a Otec církve velmi toužil po tom, aby se stvoření dokázalo stejnou měrou otevírat či vyprazdňovat naopak ve prospěch Boha a jako jedinečný příklad nejsilnějšího otevření tvorstva Jeho lásce vidí v Kristovi, respektive v jeho smrti na kříži. Z hlediska jeho židovského národa to však rozhodně nebyla smrt sluhy Ježíše, kterého Římané zabili. I my křesťané dobře víme, že na tabulce, kterou měl židovský mučedník umístěnou na vrcholu kříže, na které se dle římského zvyku psalo provinění a příčina odsouzencova ukřižování, nestálo slovo sluha, nýbrž - třebaže v ironickém duchu -  král židovský.

Na nás lidech Augustin požaduje, abychom se vůči Bohu dokázali zcela otevřít, vyprázdnit sami sebe, a teprve pak můžeme totéž čekat od Hospodina s jeho milostmi. Jak říká ve svých Sermones (Kázání) 22, 6: „Když se měníš, mění se On“.

 

 

 

pokračování 
 
 
 
 
 

M.Č. 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství