Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství XVIII.část

 

milano---misto-krtu-augustina-biskupem-ambrozem.jpg 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XVIII.

 

 

 

 

 

 

 

pokračování 

 

 

 

 

 

                                  Korytu životodárné řeky víry, kterou před patnácti a více stoletími vybudoval a uvedl v život sám Hospodin Stvořitel, jako první a s těmi nepochybně nejlepšími úmysly postavil hráz apoštol Pavel  svým vlastním výkladem toho, co mu podle jeho slov ve vidění zjevil židovský mučedník Ježíš, brzy po své smrti také zvaný Kristus. Usilovnou prací mnoha nadšených křesťanských aktivistů včetně našeho svatého Augustina na definitivním odklonu hlavního toku, začala tato řeka postupně nabírat sice ne snad přímo jiný směr, ale  začala proudit zcela novým umělým kanálem, který v prvotním Božím  projektu skutečně chyběl. Tvrdíme to navzdory nepříliš přesvědčivému tvrzení těch, kteří se od druhého století výše snažili v prastarých mapách usilovně dohledat jakékoli historické doklady o pradávné existenci tohoto toku.   Původní řece Boží Smlouvy nakonec nescházelo mnoho, aby se z ní především naším přičiněním nakonec nestalo dokonale  vyschlé, zapomenuté řečiště. Jestliže k tomu Božím řízením nikdy nedošlo, a pokud v některých úsecích snad dnes opět tato řeka pomalu dosahuje hodnot, v některých ohledech snad už srovnatelných s jistými hodnotami z předkřesťanského věku, je to pro nás křesťany potvrzení trvalé Boží ochrany tohoto Jeho nezničitelného díla. Neznamená to, že naše později vybudovaná řeka teče jiným směrem a do jiného moře; teče jen korytem o poznání jiným, než vybudoval, a do užívání Izraelitům smluvně předal sám Bůh. O tom není pochyb. Teče korytem, které je významné, přínosné a člověka obohacující, teče však korytem, které můžeme směle pojmenovat po našem svatém apoštolovi Pavlovi. Tak jako je původní tok víry v jediného Boha vlastním dílem Stvořitele světa, naše odlišná cesta je především dílo příslušníka židovského národa Pavla, který ovšem sám až do svého pouštního vidění vyznával jako ostatní židé jen víru jediného toku Božího. Dodejme, že vzájemné propojení nebo splynutí těchto dvou řek v jejich dosavadních podobách je z mnoha důvodů zcela vyloučené.

Z našich minulých zamyšlení vyplynulo, že jakékoli původní snahy o eliminaci nejraději všeho židovského z naší křesťanské víry byly jen bláhovostí mnoha nerozumných lidí předem určenou k nezdaru a nutno zdůraznit, že náš svatý Augustin se naštěstí k podobným snahám nikdy nepropůjčil; právě naopak zdůrazňoval zaručenost židovské existence jako Božího díla až do konce věků. Ne židovská víra, kterou praktikoval sám Ježíš a jeho rodina, je celá prodchnuta naším křesťanstvím, ale naprosto opačně; naše učení od samého Pavlova začátku stojí na učení židovském a bez něho, bez jejich smluvního a jediného Boha, a bez hlavních židovských postav náboženského judaismu by naše víra nikdy neexistovala. Odstraňme čistě hypoteticky z naší víry nejprve Pavlův teologický přínos a podívejme se, co nám zůstane. Pokud z této zbylé části ještě odstraníme původní židovské učení, jsme zase to, co jsme byli kdysi - řečtí pohané z prvního století našeho letopočtu.

A ještě jeden poznatek. Judaismus se na první pohled  oproti našemu křesťanství může zdát tvrdý a strnulý, umíněně nepřístupný, studený a bez lásky, vypočítavý a podobně. Většina pokřtěných badatelů a našich skutečných odborníků na Starý Zákon, s nimiž jsme měli tu čest se během několika desetiletí ať už osobně, nebo alespoň  korespondenčně  seznámit, hovoří však o pravém opaku a velkém omylu takového pohledu na Ježíšovu víru. Téměř bez výjimky hovořili právě o velké živosti židovského učení, prosté dogmat, hierarchie, na rozdíl od nás o schopnosti soustavného, ale svobodného studia a výkladu Božích pravd a zákonů u každého jednotlivce, a zároveň i obhajoby každého takového výkladu. Jeden náš známý biblista dokonce hovořil přímo o své fascinaci obrovskou flexibilitou a zároveň pevností náboženského judaismu, která si dokáže za každých okolností a ve všech obdobích jeho rozmachu i útisku zachovat doslovnou věrnost původnímu Božímu učení. Zároveň však pomocí ústních výkladů mnoha učenců a soustavného celoživotního studia Tóry každého jednotlivce v každém věku  dokáže přijímat nové a nové poznatky, které z takové praxe vycházejí, diskutovat o nich a předávat je dalším generacím. To znamená, že každý věřící Ježíšova národa se svým vlastním přínosem už tři a půl tisíciletí podílí nejen na soustavném, až úzkostlivém zachovávání Božích předpisů a tím na nepřetržité oslavě Stvořitele, ale zároveň k takovému odkazu přidává i výsledek svého vlastního úsilí. To byl ostatně i Ježíšův případ.

Z takových dědictví pak jsou židovskými učenci i prostými věřícími přijímána ty nejkvalitnější a pro víru nejpřínosnější jako Bohem inspirovaný materiál nejen pro zkvalitnění každodenního praktického života ve víře, ale i jako další studijní látka a inspirace zpřístupněná příštím generacím. S tím, jak se postupem doby mění podmínky k životu každého člověka, mění se i podmínky pro přesné dodržování Božích Zákonů a právě jejich zachovávání v každé době a situaci je věcí nepřetržitého studia a ústních výkladů rabínské tradice. Ježíšův náboženský judaismus je tedy stále živá, ústřední tepna prvního monoteismu na světě, která si svoji tři a půl tisíciletou kondici udržuje stále novými a novými teologickými poznatky, které přijímá jako další Boží dary a nové přínosy Jeho posvátné nauky.

Náš Otec církve Augustin se však na judaismus díval jinak, a to především prizmatem apoštola Pavla, který po svém pouštním vidění Zmrtvýchvstalého svoji dosavadní víru začal spatřovat jako již nyní ukončenou přípravu pro příchod židovského Mesiáše, který byl pro něho právě Ježíš. Jak zdůrazňoval, Kristus svým příchodem na svět učení Boží Tóry nahradil, a to navzdory tomu, že Ježíš sám ve svých promluvách  tvrdil pravý opak. Augustin na judaismus nikdy neměl extrémně záporný názor; ten totiž kolísal pod vlivem jeho častých emočních projevů a okamžitých, mnohdy unáhlených reakcí na různé podněty. Rozhodně však nelze říci, že jeho názor na Ježíšův národ by se nějak lišil od postoje církve, který byl vždy na negativní úrovni kvůli jejich věrnosti učení Boží Tóry. Židé byli pro něho především živými svědky křesťanského triumfu a omylu svého nepřijetí Ježíše jako Boha, a za to byli podle něho tímto Bohem až do konce světa potrestáni podřízeností křesťanům a navíc jejich rozptýlením po světě. Jak vidíme, o nějakém kladném postoji k Ježíšovu národu z Augustinovy strany nelze v žádném případě hovořit.

Ne našemu křesťanství předal Bůh svá pravidla, ne s námi uzavřel svoji dohodu, ne nás si jediný existující Bůh Stvořitel světa vyvolil za svůj národ (samozřejmě jsme žádným národem nikdy nebyli). To však v žádném případě nevylučuje pozdější Boží požehnání také i  naší snaze jít svojí cestou, ovšem k jejich židovskému cíli, respektive připojit se k národu jdoucím za jejich - a v tom případě tedy už i našim - Bohem, to však už je téma pro další úvahy.

Připomeňme si nyní pár citáty, zkrácenými úryvky, nebo heslovitým shrnutím  jeho různých tvrzení, jak vnímal právě zmíněnou problematiku náš svatý Augustin, Učitel církve. Hned první větou uvedeme posluchače do reality Augustinova vnímání židovského národa, od kterého jsme přijali jejich soukmenovce Ježíše podle našeho chápání v podstatě  jako za svého Ježíše - křesťana. Všimněme si, že Augustin vůbec připouští tu možnost, že by Hospodin Stvořitel světa mohl mít v úmyslu vyhubit svůj vlastní vyvolený národ a porušit tak svůj jedinečný slib o jejich trvalé ochraně. Pokud dospěl až tak daleko, ptáme se, jaká tedy byla jeho skutečná víra v Boha, pokud připouští myšlenku, že by všemocný Stvořitel nedodržel svůj slib. O své církvi však nezapochyboval nikdy:

Bůh tím, že nevyhubil židy, dokazuje naší církvi milost svého soucitu...Nám křesťanům stačí proroctví, které pocházejí z knih našich židovských nepřátel... Židé jsou nosiči knih křesťanům...Židé jsou odkázáni na to, aby žili ve stavu podřízeném. Toto podřízení však pro ně není jen trest...Kristus opustil synagogu i s jejím zachováváním Starého Zákona... Židé slouží jako svědkové křesťanské pravdy...Židé jsou naši nepřátelé...Obrácení židů není v souladu s Božím plánem...Židé jsou svědkové vítězství křesťanství...Hebrejské Písmo je důkaz pravdy Krista jako Spasitele... Bůh právě na židech ukázal své milosrdenství, protože jejich zločin se stal spásou národů. Proto je také  nevyhladil...Jestliže židovský lid přežil, je to díky tomu, aby se přes jeho přežití rozmnožoval lid křesťanský...Židé nechápou, co čtou...Byla to určitě i synagoga, která zabila Pána, o tom nikdo nepochybuje...Kristus opustil synagogu, jako mladý člověk opouští rodiče...Když slyšíš hovořit o synagoze, nemysli hned na tu, která zabila Krista...Neúčinnost náboženských praktik židů je následek jejich zločinu...A tak dále...

Pro ilustraci propastného rozdílu mezi chápáním nesmírné závažnosti Božího Zákona Ježíšovým národem jako jeho jediným příjemcem, a těžko pochopitelným důvodem zlehčování jeho významu Augustinovým nejoblíbenějším židovským teologickým zdrojem  uveďme malý příklad z listu svatého apoštola Pavla Římanům 3.kapitola, verše 19-20, kde jeho autor píše: Víme, že co Zákon říká, říká těm, kdo jsou pod Zákonem, aby tak byla zacpána každá ústa a aby byl celý svět vystaven Božímu soudu. Na základě skutků Zákona před ním nebude ospravedlněn nikdo; Zákon totiž přináší jen poznání hříchu.“ Zatímco náš velký africký teolog po něm - jak víme z jeho prací - také i tuto myšlenku převzal a dále rozvinul, pro fakticky jediné pověřené, skutečné majitele tohoto Božího Zákona je to nepředstavitelně rouhavá a trestuhodná vzdorovitost Božímu majestátu, podobná zpupnosti prvních lidí před spácháním osudového hříchu v Edenu. Ani oni dostatečně neodhadli nepřekonatelně propastnou vzdálenost mezi Stvořitelem a jeho stvořením, chtěli jí snížit „na dosah“ a stálo je to nesmrtelnost. „Skutečný, v Boží bázni a darovanou Tórou žijící žid  by podobná slova nikdy nenapsal“, tvrdí jeden starý židovský učenec.

A skutečně se od prvního století také objevovaly mnohdy absurdní  ohlasy, různě komentující okolnosti Pavlova odpadlictví. Při studiu některých starých materiálů jsme se dokonce setkali s jedním až úsměvně znějícím tvrzením pocházejícím ovšem z nábožensky nezaujatého prostředí. Totiž s tvrzením, že Saul, pozdější Pavel ve skutečnosti nebyl žid, protože prý není myslitelné, aby skutečný rodilý Hebrej citoval Tóru z překladu (Pavel ve svých dopisech používá výhradně řecký překlad – Septuagintu). Tento zdroj mnohé další zajímavosti z jeho rodiny ještě doplňuje spekulativním tvrzením, že Saul prý byl ve skutečnosti pohan, syn řeckých pohanských rodičů, který v dospělosti se všemi náležitostmi konvertoval k židovství  kvůli jisté židovské dívce, do které se prý zamiloval. Když si měla jeho vyvolená nakonec vzít jiného soukmenovce, zhrzený konvertita  prý nesmírně silně zanevřel na vše židovské. Jak vidíme, Pavlovo nečekané a dokonalé obrácení se všemi pozdějšími důsledky ve své době zřejmě vyvolávalo různé podivné spekulace a konstrukce nejrůznějších úrovní.

Víme že křesťanské a blízké prameny uvádějí, že Pavel  byl farizej, Tóře nesmírně věrný Žid, který studoval dokonce v Jeruzalémě u slavného rabína mudrce Gamaliela. Především na tomto tvrzení náš pramen dokazuje nereálnost Pavlova faktického židovství i případného studia u tohoto velkého učence, neboť prý je naprosto vyloučené, aby někdo z jeho vždy jen několika málo vybraných nejlepších studentů z celé země neznal původní jazyk, tedy aby nebyl rodilým židem. O svatém Pavlovi toho skutečně nevíme zase až tolik původního a důvěryhodného, abychom  mohli podobné spekulace rovnou ignorovat a je dobré se předem na tento možný budoucí diskusní argument připravit. O  tomto apoštolovi, Augustinově i církevním hlavním teologickém zdroji, víme vlastně  jen z jeho vlastního dopisu Galatským přátelům a pak už jen ze Skutků, které  až někdy koncem prvního století psal stejný autor, jako napsal tzv. Lukášovo evangelium, vzniklé v téže době. Doplňme, že tento zcela neznámý autor kvůli dodání větší věrohodnosti píšící pod Lukášovým jménem Pavla nikdy nepovažoval za apoštola a nikde ho tak také nenazývá. Samo naše dnešní církevní učení hovoří o celé polovině knihy Skutků v tom smyslu, že jde v podstatě pouze o oslavné líčení Pavla a dále o tom, že mnohé zázraky, které tam jsou uvedené, se dnes považují spíše za ( doslovná citace ze studijního materiálu pro teologické fakulty) : „Nereálný výplod autorovy představivosti.

 Obraťme nyní ještě na chvíli list zpět k našemu dříve uvedenému náhledu na Augustinovu představu nebeské blaženosti vyvolených, a uveďme slíbený pohled do místa, kam podle něho budou uvrženi v Boha Krista nevěřící, tedy mimo jiné i Bohem Stvořitelem vyvolení židé. A opět si vezměme k ruce druhý svazek jeho spisu  De Civitate Dei – O Boží obci, tentokrát si přečteme některé výňatky z knihy XXI., ale i pár z jiných prací:

 Jen si na žádný způsob nesmíme myslit, že ta těla budou (v pekle) v takovém stavu, že jim oheň nebude působit žádnou bolest…Bude to jeden a týž oheň, který bude nástrojem trestu pro lidi i démony…Mohl bych sice říci, že duchové prostí těla budou hořet tak, jako hořel v pekle…Leč to peklo, které sluje i ohnivým a sirným jezerem bude ohněm hmotným a bude mučit těla zavržených, a to buďto tuhá těla lidí i vzdušná démonů… Nebude-li to oheň nehmotný, jako je duševní bolest, nýbrž hmotný, ubližující dotykem, aby mohl trýznit tělo, jak v něm budou moci nalézt trest i zlí duchové? Je protismyslné, že by tam bolest tělesná nebo duševní chyběla… Což by Bůh nemohl učinit, aby těla zatracenců trápena byla ohněm věčným, jestliže stvořil tento svět naplněný divy nesčíslnými? V pekle trápí hříšníky mnohá muka: nesnesitelná zima a horkost ohně nehasnoucího… Pláč a slzení oči pochází z palčivosti, skřípění pak zubů působívá zima… Z těchto dvou pochodí nepočetné druhy muk, totiž: nesnesitelná žízeň a hlad, hrůza a strach,přítomnost ďáblů, hryzení svědomí, ohnivé slzy, vzdechy bídy, trest bez konce, a nejvíce zavržených bolí ztráta Boha, ztráta nebe, ztráta radostí nebeských…Pamatuj, že pekelný oheň vždy mučí…Jakým způsobem vyjdou svatí, aby viděli potrestání zlých? Kdokoli tedy chceš uniknout věčným trestům, dej se nejen pokřtít…

Po těchto několika ukázkách je nyní ovšem nutné s velkým povděkem uznat, že zvláště v posledním století se konečně názor církve na spásu člověka oproti původnímu,  úzce vymezenému (nejen) Augustinovu přesvědčení značně změnil. Jsme přesvědčeni, že už brzy přijde doba, kdy se na  jeho tvrzení o tom, kdo bude spasen, bude  pohlížet jako na v mnoha bodech nesmírně osobité, a mimořádné učení, výrazně  překonávající dobové myšlení, a na dlouhá staletí výrazně ovlivňující základní církevní principy, které zvláště v době svého vzniku a ještě několik století poté úspěšně splnilo svoji úlohu. Zároveň se však pravděpodobně v hlavních bodech začne toto učení považovat za už dlouho překonané, a naše církev si s konečnou platností a oficiálním vyhlášením přestane nárokovat postavení exkluzivního poradce Stvořitele na otázky lidské spásy, které má - jak už jsme řekli - svoji nejvýraznější základnu a oporu u našeho svatého Augustina. (Povšimněme si, že v biblických zmínkách o spáse člověka figuruje jako jejich autor nejčastěji opět svatý Pavel, případně také podle očekávání i svatý Jan) Stejně tak jsme přesvědčeni, že naše církev - především pro svoje dobro - s definitivní platností veřejně uzná stejnou možnost a dokonce pravděpodobnost spásy každému člověku rozličného vyznání, který žije podle vůle Boha, ať je to křesťan, muslim, žid, nebo věřící jiné konfese.

A navíc dokonce sami  jako křesťané věříme, že v rámci akutní potřeby velmi nutného restartu a revitalizace  současného způsobu existence celosvětového křesťanství bude už brzy naše církev oficiálně vyučovat  možnost spásy dokonce i pro slušně žijící bezvěrce, to znamená i pro ty „nevěřící“, kteří především věří tomu, že nevěří... Tato nejen pro našeho svatého Augustina naprosto nemyslitelná představa ovšem nebude v žádném případě znamenat nějaký odklon od původního učení, nebo oslabení a ústup zpět ze „získaných pozic“, ale naopak velký krok kupředu. Bude to krok pro mnohé z nás možná těžko přijatelný, ale nevyhnutelný a především vnitřně sebeuzdravující. Naše mnoha především morálními nemocemi už značně oslabená církev nemá jiné cesty, to ostatně ví nejlépe sama nynější nejvyšší hlava církve. Jako jeden z mnoha příkladů mnohde již probíhajících změn v křesťanském myšlení uveďme jeden výrok  francouzského mnicha B. Cadoré, příslušníka dominikánského řádu:  „V posledních letech jsme všude svědky snahy posilovat jen svou vlastní identitu. To většinou zakrývá skutečnost, že mám vlastně z druhého strach, nebo že ho odmítám vůbec vzít na vědomí“

 A právě skutečnost, že jsme od Pavlova prvního století  přes Augustinovo páté a dále odmítali brát původní na Sinaji Bohem darovanou víru na vědomí v celém jejím rozsahu, ale jen tam, kde konvenovala s naší novou, značně inovovanou teologií, je známkou toho, že jsme se - ne  jak říká mnich Cadoré  „v posledních letech“, nýbrž od samého začátku  soustředili na „posilování jen své vlastní identity“. Identity ovšem už v Augustinově  století zřetelně odchýlené od původní jen velmi krátké, nadšené prvokřesťanské  koncentrace na Ježíšův vlastní život a obsah jeho židovského učení obsaženého v Boží Tóře. Tedy už naší vlastní identity, snažící se ovšem z Ježíše samotného, jeho rodiny a okolí vytěsnit maximum všeho židovského, a z prapůvodní víry v Jeho učení vytvořit víru o Něm samém. Jen krátce trvající víra spojující oba tyto faktory měla možná nekonečnou perspektivu, avšak jejich oddělením se už po pár staletích vyskytla potřeba čistě lidské, mocenské podpory pro její udržení a další rozvoj. Svatý Augustin ovšem takovou podporu vnímal jako podporu Boží a je zřejmé, že prvních pár století se jako taková i mohla jevit. 

Nepochybný fakt, že Bůh poslal Ježíše zrodit se právě do židovského národa, byl v prvních stoletích velkým problémem tehdejších konstruktérů našeho křesťanství. Jako zásadní omyl, projev teologické bezradnosti a neschopnosti jejich pokračovatelů chápat a ctít židovskou věrnost původnímu Božímu Zákonu, se projevil pozdější trend našich  náboženských horlivců ve formě dokonale nelogické negace především náboženského judaismu, to znamená většinově záporné vnímání vlastního Ježíšova praktického života ve víře. Diaspora Ježíšova národa a aktivita několika římských císařských pragmatiků především ve čtvrtém století a pátém století definitivnímu rozdělení zmíněné křesťanské víry o Ježíšovi od víry v Ježíšovo židovské učení rozhodujícím způsobem napomohla. Ovšem ještě v pátém století (zdaleka nejen) Augustin tvrdě kritizuje z jeho pohledu těžký nešvar mnoha severoafrických křesťanů, vyznávajících obě dvě náboženství zároveň a to na stejné úrovni, nebo vyznávající jistý teologický novotvar vzniklý ze spojení tradičního židovského způsobu života ve víře s křesťanským náboženstvím.

Za jeho doby byla naše křesťanská negace židovství oproti budoucnosti teprve na začátku, horší věci na Ježíšův národ teprve čekaly. Příčina byla jasná - nepřijetí Pavlovy teologie týkající se jejich židovského soukmenovce Ježíše jako očekávaného Mesiáše. Židé, kteří osobně od  Boha přijali jeho Zákon a uzavřeli s ním vzájemnou Smlouvu se však naprosto logicky museli držet pouze a výhradně Božích příkazů a smluvních formulací a pokud v nich neexistovala zmínka o tom, že by Stvořitel světa měl jednou z nějakého pro nás jen těžko pochopitelného důvodu přijít na svět jako člověk, nemohli tuto tezi - zdůrazňujeme, že ze svého hlediska - pochopitelně nikdy přijmout. Slib samotnému Bohu na Sinaji o doslovné věrnosti Jím předanému učení nešlo nikdy porušit, o tom je zbytečné hovořit. Jestliže se však už v druhém století z naší jen krátce existující křesťanské strany objevovaly nové a nové teologické výklady Pavlových pokračovatelů, jako například svatého Ireneje z Lyonu, že:Bůh tomu chtěl, a v daný čas se stal navěky člověkem, abychom skrze viditelné lidství mohli spatřit neviditelné Božství a vzít na něm skrze duchovní znovuzrození účast.“, bylo hned  jasné, že už od samého začátku jde o dvě, v zásadních teologických otázkách bohužel naprosto odlišná náboženství. Přesto mohla celé věky existovat vedle sebe v míru a Boží lásce, nebýt často nevzdělaných a tím lehce zmanipulovatelných, o to však nebezpečnějších až militantních horlivců, většinou však jednající z jiné, než vlastní iniciativy.

Následky nastoleného antijudaismu jsou také jasné – ve spolupráci se státem postupné omezování základních práv židovského národa, přecházející v útisk, a pozdější  násilí proti jednotlivcům nakonec přerostlé v organizované a vyprovokované protižidovské pogromy, ničení synagog, vraždění věřících a podobně. Vypalovaly se synagogy i s věřícími - synagogy, ve kterých se slavily stejné bohoslužby, jako navštěvoval sám Ježíš a jeho rodina...a ve kterých také sám učil, jak víme z evangelií. I přes skutečnost, že v době svatého Augustina byl uvedený proces proti Ježíšovu zbožnému národu už dávno vyvolaný, zní přesto některé jeho výrazy a tvrzení na jejich adresu až s jakousi nadčasovou zlobou, předchůdkyní pozdějších hrůz. Vzpomeňme v této souvislosti na už čistě nepřátelské aktivity proti Ježíšovu Božímu národu například od našich světců Justina Martyra ve druhém století, svatého Cypriána jen o něco později, nebo nejhorší protižidovské kazatelské aktivity té doby od svatého Jana „Zlatoústého“ už v době našeho velkého Otce a Učitele církve. Necelých čtvrt století před jeho narozením se na Prvním nikajském koncilu za souhlasného bouřlivého potlesku přítomných církevních veličin vyjádřil římský císař Konstantin I., kterého východní církve dodnes považují za svůj vzor a tedy ho uctívají jako svatého, například takto: „...Dovolte nám nemít nic společného s ohavnou židovskou lůzou, neboť jsme přijali jiné způsoby od našeho spasitele.“ Toto  o Ježíšově národu  mimo jiné  prohlásil východokřesťanský světec; císař, skrze něhož se dodnes tito naši křesťanští bratři modlí vroucně k Bohu, a také císař, který se až do své smrti honosil zároveň i titulem nejvyššího pohanského velekněze...Když pak  tento nevyšší státní hodnostář na katolickém sněmu hovoří o tom, že jsme přijali jiné způsoby od našeho Spasitele, zřejmě jako pohan dost dobře nechápe, že křesťané vnímají tohoto Spasitele zároveň jako Syna Božího. A že právě tento Bůh Otec dal oné ohavné židovské lůze exkluzivně svůj Zákon obsažený ve vzájemné Smlouvě, a dále že si právě tento židovský národ jako první a poslední v dějinách světa určil za svůj vyvolený, tedy do konce světa i požehnaný.  

Náš Učitel a Otec církve měl velmi oblíbené téma mučedníci pro církev. Velmi často o nich psal i kázal, jejich srdnatostí a hrdinstvím povzbuzoval své věřící a nabádal je modlitbám k Bohu skrze ně. Rád vypravoval o zázracích , které se skrze tyto křesťanské mučedníky staly a jezdil po blízkém africkém venkově, kde vyhledával jednotlivá  místa zázraků, a dokonce si zapisoval nejrůznější svědectví obyvatel na toto téma. Například ve své knize De civitate Dei, ale i ve svých kázáních věnoval těmto svědectvím a vůbec mučednickému tématu mnoho prostoru. Zmiňujeme se o tom proto, že naši křesťanští mučedníci trpěli a hynuli pro hlubokou a upřímnou víru v Ježíše Krista; pro náboženské vyznání, které jako první uvedl v existenci člověk, shodou okolností žid zvaný Saul, pozdější křesťanský apoštol svatý Pavel. Pokud Augustin tak nesmírně silně - a samozřejmě zcela oprávněně - obdivoval a vyzdvihoval hrdinství našich křesťanských mučedníků, až na smrt vyznávající teologii vzniklou na základě pouštního vidění tohoto člověka, proč stejným způsobem nedokázal pochopit realitu a smířit se s faktem, že Ježíšův národ nikdy nemůže za svoji přijmout naší (o jeden a půl tisíciletí později na jejich  navazující) víru? A to primárně z již zde mnohokrát zmíněného důvodu, že jejich víru jim předal na rozdíl od nás přímo Bůh Stvořitel světa a nikde se přitom nezmínil o svém synovi.

Právě především náš Augustin měl jako velký  obdivovatel a vroucí uctívač hrdinných mučedníků jako první pochopit, že jsou-li ochotni křesťané dobrovolně umírat pro Ježíše Krista, který svojí teologii svěřil ve vidění člověku Pavlovi, o co více pevná pak musí být židovská víra, kterou jim na Sinaji předal sám Hospodin? Kdyby si tuto skutečnost dostatečně uvědomil,  a  kdyby  dokázal sílu a nezlomnost židovské víry v celém rozsahu pochopit a  veřejně uznat, nemusel by mrhat svojí nespornou genialitou a ztrácet svůj drahý čas také i tvorbě poplatné protižidovské tendenci naší tehdejší církve ruku v ruce se státní mocí.  Pokud se podíval například někdy ve středověku z nebe na zem, nemohl jistě s pozdní lítostí a velkým smutkem přehlédnout, jak také i jeho některá vlastní tvrzení a často unáhlené, v emocích pronesené protižidovské výroky udržují a uměle podporují  nenávistné myšlení mnohých strůjců pogromů proti Ježíšovu národu.     

Vraťme se však nyní raději zpět k textu přednášky o svatém Augustinovi a jeho vztahu k judaismu, která se původně stala prvotním impulzem k našim zamýšlením. Ve své sedmé části tato přednáška pokračuje citací z Augustinova veledíla Enarrationes in Psalmos (Výklad Žalmů) 81, 1 na jeho oblíbené a značně originální téma židovský lid jako synagoga. V úryvku je několik zjevných nejasností, především když text uvádí, že: „ Pod synagogou chápeme lid Izraele, protože právě shromáždění hebrejů se zvykli nazývat synagogou, i když byli nazýváni eklésia – Církev.  Apoštolové však nikdy nenazývali synagogou shromáždění křesťanského lidu. Chtěli se totiž odlišit od židovských skupin, ale i zdůraznit, že je jistý rozdíl mezi shromážděním  (ze slova synagoga) a povoláním (řecky kaléo, eklésia), z čehož si vzala jméno Církev …

Hned na začátku poznamenejme, že chápání lidu Izrael pod jménem synagoga je zcela chybné a celá první věta je skutečně značně zmatečná. Pokud Augustin hovoří v množném čísle, tedy jako „my křesťané“  pod synagogou chápeme lid Izraele, protože právě shromáždění hebrejů se zvyklo nazývat synagogou...“, dokazuje tím své nepříliš dobré znalosti Ježíšem praktikovaného judaismu, a to především  kulturní a náboženskou součást celého systému. Příčina je zřejmá – Augustinova neznalost původního hebrejského jazyka ivrit, neboli lešon ha-kodeš (jehož původ hledejme v období tří židovských patriarchů – Abraháma, Izáka a Jákoba - ten byl později přejmenován na Izraele, orig. Jisra´el), a z ní už zmiňovaná vyplývající nutnost vycházet pouze z  překladů.

V prvé řadě je dobré si připomenout, že naprosto drtivá většina textu Nového Zákona, kde se slovo církev vyskytuje, je Pavlova, nebo jeho méně či více úspěšných napodobitelů píšících pod jeho jménem. Jako příklad uveďme list údajného svatého apoštola Pavla do Efezu 2, 20: „Spasitel před svou smrtí a Vzkříšením znovu založil na zemi svou Církev postavenou na základech apoštolů a proroků, přičemž On sám je hlavním úhelným kamenem.“ Velký problém uvedeného verše spočívá na jedné špatně pochopené skutečnosti a jedné evidentní nepravdě: První je sám obsah tvrdící zpětně něco, co však prokazatelně nemá s vlastním životem našeho Ježíše Krista nic společného, neboť jak víme, utváření naší církevní instituce je záležitostí pouze logické, avšak ryze lidské organizační potřeby. Prohlašujeme to, přestože  dobře víme, že i náš  velký svatý Augustin tvrdil pravý opak a právě církev jako Boží instituci nesmírně uznával a miloval. Když jsme před chvílí velmi diplomaticky hovořili také o jedné evidentní  nepravdě ohledně uvedeného verše z listu svatého apoštola Pavla Efezským, měli jsme na  mysli skutečnost, že tento skutečný zakladatel a základní pilíř křesťanství jmenovaný  list do Efezu prokazatelně nikdy nenapsal.

Velmi frekventované slovo církev se v jeho pravých i nepravých listech skloňuje ve všech pádech, je v nich nesmírně velebena a vyzdvihována, a hovoří se o ní ve všech souvislostech jako o dávném Božím díle. Tzv. „Starý zákon“ podle Pavlovy představy údajně církev připravuje a dokonce je jejím předobrazem. (Ve skutečnosti takový zákon neexistuje, jde pouze o naše křesťanské pojmenování na Sinaji předané Boží Tóry a to především proto, aby se pod pojmem „Starý“ rozumělo cosi jako Ježíšovým zrozením tento Zákon už „Překonaný“. To je však pro samotný Ježíšův vyvolený národ pouze svévolný a naprosto nepřípustný výklad odpadlíka od původní víry Saula). Je to prý Ježíš Kristus, Bůh, který církev zakládá a tato církev přichází na svět v den Kristova velikonočního přechodu z tohoto světa ke svému Otci.

Samotný Ježíš  totiž slovo církev ve smyslu, jak tuto instituci chápeme my křesťané dnes, ve skutečnosti nikdy nepoužíval, mimo jiné už z toho důvodu, že podle původních textů bez pozdějších interpolací - na rozdíl od Pavlova a především Matoušova tvrzení, které zaznamenal až přibližně šedesát let po Ježíšově smrti - žádnou církev nikdy neměl v úmyslu založit. Byl to z pohledu jeho národa především putující židovský kazatel, léčitel a vzdělaný vykladač Tóry, buditel náboženského judaismu a k této své činnosti nepotřeboval zakládat žádnou instituci - a opravdu také během svého hnutí žádnou nezaložil. To byl až výsledek nesmírně usilovného díla dodatečného apoštola Pavla. 

Tzv. evangelista Matouš ve skutečnosti nebyl oním apoštolem Matoušem, ale neznámým autorem, jak o tom učí sama naše dnešní církev, a tak nemůže nikoho překvapit, že ze všech čtyř evangelií nalezneme slovo církev pouze u něho. Naše církev proto jmenované  evangelium sama nazývá jako „Evangelium církve“, jindy o evangeliu hovoří jako o „oslavě církve“ a podobně, ovšem jak dále připouští, evangelium je neznámým autorem (pro větší věrohodnost však podepsaným jako Matouš) pečlivě  upravenou směsí záznamů minimálně ze tří až čtyř odlišných pramenů. Pro Ježíšův židovský národ nejsou uvedené skutečnosti ničím novým, ani zajímavým, to samé ovšem rozhodně nelze aplikovat na mnohé naše křesťanské spolubratry. U mnohých po ověření uvedené skutečnosti totiž hrozí alespoň rozčarování, ne-li přímo zklamání. Přesto se na rozdíl od skutečnosti náš svatý Augustin držel především „Matoušových“ výkladů a jeho chápání církve – v prvé řadě jako díla Boha, který své vlastní dílo i úzkostlivě chrání. A také církve jako místo trvalé  přítomnosti Krista Mesiáše, žijícího zde uprostřed svých věrných.

Dnešní úvahu ukončeme konstatováním, že okamžikem našeho přijetí příslušníka židovského národa Ježíše jako svého Boha, respektive jako Syna jejich Boha, jsme na sebe vzali zodpovědnost, kterou jsme  bohužel nikdy v potřebném rozsahu nepochopili. To podle všeho platí i pro našeho tak mimořádného teologa pozdní antiky Aurelia Augustina.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

pokračování

 

 

M.Č.