Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství XVII.část

11. 1. 2014

augustine_teacher.jpg 

 

 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XVII.

 

 

 

 

 

 

pokračování 

 

 

 

 

                                 Vraťme se dnes ještě jednou už jen krátce k tématu utváření našeho křesťanského kánonu. O uzavřené kanonizaci Nového Zákona se v Africe mimochodem jednalo ještě jednou, a to jen o čtyři roky později, než jsme se už dříve zmínili, tedy v roce 397 na synodu v Kartágu. Toho se  svatý Augustin skutečně zúčastnil již jako oficiálně delegovaný sídelní biskup z numidského přístavního města Hippo Regio. Mohl někdo například  z právě zde přítomných nejdůležitějších osobností severoafrického křesťanství včetně našeho Augustina  jen tušit, že své de facto nejdůležitější teologické základy (o které se naše církevní učení opírá dodnes), tedy dopisy svatého Pavla,  včetně jeho osobního vnímání náboženské praxe Ježíšova židovského národa, jsou z poloviny vědomý podvrh? K již zmíněnému svatému Jeronýmovi v této souvislosti doplňme, že to byl právě on, kdo jako jediný z církevních otců ovládal vynikajícím způsobem hebrejštinu, a právě z důvodu možnosti číst hebrejské svaté texty Tanachu a další v originále měl  od církevního, a tím i od Augustinova vnímání někdy značně odlišný názor na některé prvky judaismu. To mu pochopitelně - přestože se o tom příliš nehovoří - v církevním i sekulárním prostředí působilo nemalé problémy, které se mnohokrát bagatelizovaly poukazem na jeho zmíněnou „nejednoduchou“ povahu.

A byl to opět Jeroným, kdo bez bázně, nejhlasitěji, ale nakonec téměř zcela zbytečně jako možná vůbec první poukazoval na to, že až do nedávna  domnělý Pavlův List Židům je podvrh. I tak byl tento list (skutečnost neznalými?) církevními učenci a dalšími osobnostmi zařazen mezi posvátné novozákonní listy, do kategorie Pavlovo dopisy. To samé se až do asi druhé poloviny 19. až 20. století týkalo (myslíme tím všeobecné přesvědčení běžného věřícího lidu o nepochybném apoštolově  autorství, ovšem mnohé pochybnosti o tom trvaly v samotné církvi už od doby samotné jejich  kanonizace) dalších nepravých „Pavlových“ dopisů z Písma: 2.listu Slouňanům, dále Kolosanům a dopis do Efezu. Pavel nenapsal ani jeden z dopisů Timotejovi, a bohužel nic nepsal ani  Titovi. Dnes k tomuto tématu už jen závěrem položíme otázku pro vlastní zamyšlení: Jak by možná vypadala Augustinova teologie i v tom případě, kdyby například na už zmíněném synodu v Kartágu již jako horlivý biskup a obhájce církevních pravd tušil, že například novozákonní „evangelista svatý Marek“ ve skutečnosti nebyl oním Janem Markem, Petrovým učedníkem a tlumočníkem, nebyl ani apoštolem, ale byl to zcela anonymní autor, někdo docela neznámý, ovšem se zcela zjevným posláním? Mělo by snad vliv na Augustinovo myšlení a další učení nějaký vliv kdyby tehdy věděl, že například  „evangelista svatý Matouš“ (který jako jediný autor evangelia vůbec (!) užil v Písmu ještě mimo Pavla  poprvé slovo církev), v žádném případě nebyl onen v Augustinově době čtyři století, v naší době tedy už skoro dva tisíce roků  domnělý autor jednoho z evangelií svatý Matouš, ale opět někdo zcela neznámý, a že toto evangelium je výsledným komplimátem pocházejícím minimálně ze čtyř rozdílných zdrojů? Pokud snad výše uvedené skutečnosti  někomu připadají jako až příliš fantaskní, doporučujeme mu prostudovat některé komentáře k Novému Zákonu od křesťanských autorů přibližně od poloviny minulého století počínaje, přečíst si oficiální stanoviska  k tomuto tématu, nebo stačí si nakonec přečíst třeba jen česká skripta bohosloveckých fakult typu „Úvod do Nového Zákona.“ Po jejich pečlivém prostudování však hrozí běžnému tradičnímu věřícímu jisté rozčarování, nejedna otázka a touha po vysvětlení. Mohli bychom stejně tak pokračovat i s dalšími autory našeho křesťanského Nového Zákona. Znovu ale opakujeme své pevné přesvědčení, že svatý Augustin neměl o pravosti autorství mnoha dopisů svého nejvýraznějšího teologického zdroje svatého Pavla ty nejmenší pochyby, a to samé platí i o zmíněných dalších nepravých autorech našeho křesťanského „novozákonního“ příspěvku k souboru posvátných židovských textů tvořících Tóru.

Jestliže původní  prvocírkev zastávala negativní stanovisko například k Ježíšovu národu kvůli sice zcela mimo realitu, bohužel od prvního století už trvale a zcela systematicky udržovanému tvrzení o ukřižování Ježíše ne podle skutečnosti Římany, ale s dnešního pohledu naivní (o to více tvrdošíjně až urputně opakovanou a nakonec úspěšně zakotvenou) nepravdou právě Bohem vyvoleným Ježíšovým židovským národem, zastával ho zdánlivě logicky náš Augustin také. A protože to byl i názor takového velikána naší církve, byl to názor i celých generací dalších křesťanů. Častá nenávist vůči vyvolenému národu, který ne nám pozdějším křesťanům, ale světu zrodil Ježíše; vyvolaná a patnáct a více století uměle udržovaná negace všeho židovského, nenávist k národu, kterému Bůh jako jedinému v dějinách světa svěřil svůj Zákon, tak zapustila hluboké kořeny, které se bohužel dodnes nepodařilo definitivně vymýtit. Dokázal by dnes někdo tvrdit, že tento stav někdy byl Bohem Stvořitelem světa požehnaný? Z Augustinova učení vyplývá, že on to tak  v pátém století chápal a dokonce ospravedlňoval. Nutno však podoktnout, že v jeho době budoucí tisíciletá perzekuce Ježíšova zbožného národa  ve svém vzestupu "teprve" začínala. 

Na druhou stranu v rámci objektivity však v žádném případě nelze upřít určitý podíl na Ježíšově vydání římskému guvernérovi Pilátovi - ale ne už  na jeho odsouzení a následné smrti - židovské skupiny saducejských kněžských správců jeruzalémského Chrámu. Především Saduceje ke své aktivitě v tomto směru vedly hlavně osobní, zištné důvody. Těmi byly jejich oprávněné obavy z možných nepokojů, které mohly Ježíšovou aktivitou na svátky Pesachu vypuknout. V takovém případě by římští okupanti z bezpečnostních důvodů pravděpodobně uzavřeli kompletní obrovský Chrámový komplex na celou dobu těchto velmi významných židovských svátků a saducejské pokladnice by zůstaly prázdné. Právě příjem z těchto pokladen tvořil ze Saducejských kněží téměř nejbohatší vrstvu tehdejších obyvatel Jeruzaléma. Náboženské  a snad i jiné důvody zcela nepochybně stály až velmi hluboko pod hlavním důvodem jejich momentální „protiježíšovské“ aktivity, za kterou byla především hamižnost a nenasytná chamtivost této nesmírně bohaté židovské kněžské  skupiny.  Stejně jako v mnoha jiných případech je i nyní otázkou, zda vůbec, a v jaké míře uvedená fakta náš Otec církve znal. Pokud ano, musel také vědět, že  podobně jako k Ježíšovi se Saduceové zachovali i k jiným židovským buditelům,  potulným kazatelům, a pouličním buřičům, kteří svojí veřejnou aktivitou v Jeruzalémě v době „velkých svátků“ v Chrámě ohrožovali především jejich finanční zájmy. Tedy žádný systematický hon na Ježíše v režii většiny rozběsněného židovského národa, jak se ho později tolikrát snažili stále více barvitěji a dramatičtěji vypodobňovat prostým věřícím mnozí naši náboženští horlitelé především od druhého a třetího století výše. Ani velký myslitel Augustin se v některých svých vyjádřeních bohužel tomuto proudu zcela nevyhnul, přestože věděl své.

Saduceje k vydání podle všech dostupných ukazatelů skutečně nevedly  náboženské důvody, protože putujícího galilejského kazatele Ježíše nejspíše ani neznali. (V době proroky tipovaného příchodu lidského Mesiáše se totiž v Judei pohybovaly desítky osob, často s doprovodem přívrženců, tvrdících o sobě, že právě oni  jsou spasitelé židovského národa. Židovský Mesiáš však nikdy nebyl ohlašován jako Bůh, který by měl sestoupit z nebe, ale vždy jen jako člověk a v některých proroctvích se dokonce hovoří o dvou Mesiáších vzešlých ze židovského národa.) Kněžskou třídu motivovaly především obavy z reálné možnosti těžké finanční ztráty, která by vyplynula z římského zásahu při případných nepokojích ve městě. Vzpomeňme, jakými činy na sebe Ježíš v předvečer velkého svátku v přeplněném Jeruzalémě záměrně strhával pozornost a pak ještě lépe pochopíme „oprávněné“ obavy správců Chrámu z finanční ztráty. Ostatně, Ježíš Jeruzalém a celý obrovský Chrámový komplex velmi dobře znal, jelikož tam jako každý jiný zbožný žid podle předpisů minimálně třikrát ročně putoval na významné svátky vyhlášené v Pentateuchu jako Boží přání.   

Tedy ne židé jako en bloc národ, jak bývá líčen, nýbrž relativně malá, ale o to  mocnější saducejská  kněžská třída spravující Chrám vydala svého soukmenovce Ježíše římské soudní stolici. Ne z důvodů náboženských, nýbrž především z důvodů ohrožení jejich osobního prospěchu, avšak jednou provždy - ani tito židé Ježíše samozřejmě nezabili! 

Těmito Saduceji podplacení Římští okupanti mezi porobenými židy neřešili žádné vnitřní náboženské spory, kterým jako pohané stejně nerozuměli, ale Ježíšovu „kauzu“ vyřešili urychleně v předvečer velkého Pesachového svátku podle svých zákonů. Neukřižovali ho tedy z důvodů teologických (to zůstalo v pravomoci židovské justice, která  z toho důvodu také Ježíše nesoudila a ani neodsoudila, nehledě na skutečnost, že poprava odsouzence ukřižováním byla výhradní „specialita“ Říma), nýbrž z důvodu, na který jejich zákon pamatoval jediným možným trestem – ukřižováním. Ten důvod měl umučený Ježíš podle římských předpisů napsaný na tabulce na vrcholu kříže, kde skonal. Římané zabili dalšího příslušníka židovského národa za to, že jasně nevyloučil možnost, že je králem židů. A to se rovnalo vzpouře proti Římu. Ježíšovi stačilo jedno, dvě slova a mohl žít. Když pak slovy 22. Žalmu volal na kříži  Boha o pomoc, Stvořitel světa nijak nezasáhl.

Připomínáme, že první monoteismus na světě, tedy i Ježíšem a jeho rodinou praktikovaná   víra svých otců byl jeho národem chápaný ne jako náboženství, nýbrž jako  způsob života ve víře v jednoho Boha a v době jeho tragické smrti existoval přibližně už patnáct až osmnáct století. V římské říši naproti tomu tehdy existovalo státní náboženství, a to  kult římských bohů, kterých bylo uctíváno více než šest desítek!!! Za pohanského boha, jejich nejvyššího velekněze - pontifex maximus - se považoval o dvě století později dokonce i římský císař Konstantin I.  Ten je díky svému náhlému, všeobecnému a zcela nevídanému privilegování mladistvého křesťanství a zároveň i kvůli zahájení pak už trvalého útlaku příslušníků Ježíšova židovského národa uznáván za prvního „křesťanského císaře“. Našimi východními křesťanskými bratry je dokonce dodnes uctívaný jako Svatý Konstantin, přestože se zmíněného titulu nejvyššího pohanského velekněze pontifex maximus nikdy nezřekl. O skutečných a nepochybných důvodech, které náboženská politika tohoto pohanského císaře dovedla ke krokům, znamenající zásadní dějinný zvrat v historii našeho křesťanství, a zároveň počátek jeho výsledné světové monopolizace,  jsme se zmínili v několika z našich dřívějších úvah na jiné téma. Kult polytheismu byl velmi zásadní součástí života celého římského státu i všech jeho provincií a zároveň i zdrojem a příčinou napětí a  v rámci místních možností i silného odporu Ježíšova nesmírně zbožného židovského národa vůči těmto pohanským okupantům v celé Judei.

Přibližně v duchu, který jsme před chvílí zmínili, vnímali Ježíšovo židovští spoluobčané a přítomní poutníci v Jeruzalému jeho ukřižování.  Především tedy jako další z mnoha jiných tragedií spáchanou římskými pohany na příslušnících jejich Bohem vyvoleného národa. V žádném případě ale ne snad tak, že by jim,  židům nenávidění okupanti zabili  už tak dlouho očekávaného Mesiáše ze starých proroctví. Jakékoli důvody teologického rázu na tabulce, kde se vždy psalo provinění a příčina odsouzení, jak vidíme nad ukřižovaným Ježíšem chyběly:  Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, čili Ježíš Nazaretský, král židovský. Tedy ani stopa po teologii, nic podobného římští pohané neřešili.  Vzhledem k tomu, že Bohem předané učení židovskému národu na Sinaji nehovoří vůbec nic o našem pozdějším křesťanském termínu dědičný hřích, Ježíšův národ neuznává ani nechápe náš výklad, že sám nehmotný Bůh Stvořitel všeho přišel svět zemřít jako jím stvořený člověk proto, aby svůj vlastní svět vykoupil pro sebe za hříchy svého výtvoru. Židovští  učenci často poukazovali na to, že se hřešilo - samozřejmě včetně jejich národa – před Ježíšem, že Ježíš sám se nechal pokřtít jako mnozí jiní židé na znamení pokání a obmytí od dosavadních hříchů, a dnešní učenci k tomu dodávají, že se neztenčenou měrou bohužel hřeší dodnes bez ohledu na to, zda je člověk věřící, nebo ne. Ani Ježíšova smrt na tom vůbec nic nezměnila, protože lidská hříšnost je bohužel od počátku světa jeho součástí. A bude trvat do konce světa. Někteří židovští rabíni také zmiňovali, že pokud Ježíš jako Bůh Stvořitel přišel svůj vlastní Boží svět vykoupit za naše hříchy - pak ale v takovém případě prý spíše někomu, pro někoho, než sám sobě - tak bez ohledu na samotný  smysl svého konání byla jeho mise neúspěšná, protože se hřeší dál. Tím pádem prý ještě svět nemohl být vykoupen. Představa jakékoli  Boží neúspěšnosti, jakéhokoli nezdaru ve svém rozhodnutí  nebo ve svém konání je ale pro židovský národ (ale  i pro nás křesťany) naprosto nemyslitelná. Uvedenými nejasnostmi vyzývajícími k vysvětlení se mimo jiné náš svatý Augustin, jak z jeho učení vyplývá, nijak mimořádně nezabýval, opět nejspíše proto, že se jimi nezabývala ani tehdejší naše církev.

Jak jsme si už řekli, teologie především v posledních hodinách Kristova života nebyla tématem dne. Židovští učedníci, kteří minimálně rok svého rabiho provázeli, se počínaje Ježíšovým zatčením - až na nepatrné výjimky - zachovali zbaběle. Přátelé a učedníci Hospodina a Stvořitele světa v druhé osobě  jednali naprosto neadekvátně. Rozutekli se jako vyděšené opuštěné děti, Ježíše zapírali (kdo z nás by si troufl před pouhou venkovskou služkou zapřít všemocného Boha Stvořitele světa???) a starali se především o to, jak se co nejrychleji dostat daleko od Jeruzaléma, místa Mistrova ukřižování. Vyděšení a strach o vlastní život brzy vystřídal pocit hlubokého zklamání a těžké frustrace z toho, že jejich velký učitel skutečně na kříži zemřel a přes všechna tajná očekávání mu nikdo jeho osud nepomohl ani zmírnit, ani změnit. I členové jeho vlastní rodiny, přítomní na Golgotě v posledních, nejtragičtějších chvílích Ježíšova života ho slyšeli volat Boha o pomoc a možná stejně jako on sám, i oni čekali na nějaký zásah shůry, který jejich syna a bratra konečně v poslední okamžik zachrání, ale marně.

Židovští učedníci a členové jeho rodiny tedy hned po exekuci prchali domů, protože se báli, aby je nepostihl podobný konec. Kdyby už v dobách, kdy Ježíše  na jeho cestách po Galileji doprovázeli, byli přesvědčeni o jeho Božství, zachovali by se v posledních hodinách jeho života rozhodně úplně jinak a se zjevnou radostí a zadostiučiněním by jistě pozorovali, jak se Bůh Ježíš Stvořitel světa, kterého doprovázeli, na místě vypořádává se svými římskými soudci a mučiteli. Nehledě na to, že ke Stvořiteli  by se jistě chovali zcela jinak, než líčí evangelia, pokud by byli nějakého chování, nějakého přímého osobního kontaktu s Bohem Hospodinem světa vůbec schopni. Příkladů chování právě nanejvýš úměrného pouhému vztahu žáků k moudrému učiteli Ježíši, avšak ne vyděšených ubohých hříšných tvorů ke svému všemocnému Bohu Stvořiteli najdeme v evangeliích drtivou většinu. A jistě by například synové Zebedea Jan a Jakub nechtěli od nekonečně dobrotivého a trpělivého Stvořitele světa i všeho vesmíru, aby jim dal pokyn k vypálení vesnice plné nevinných židovských soukmenovců, které si Hospodin dlouhá staletí předtím sám určil za své vyvolené, viz například Lk 9, 54: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ (Mimochodem, odkud vzali prostí nevzdělaní venkovští bratři živící se rybolovem takovou moc ničit? Od mírumilovného Boha Ježíše Stvořitele všehomíra plného lásky? Kde tito prosťáčci a další učedníci vůbec vzali odvahu všemocného Hospodina Stvořitele světa nazývat stejně jako každého jiného člověka, nanejvýš jako učitele? ) Tak se s Bohem nehovoří, o tom ví každý, kdo v Boha opravdu věří a o tom věděl své především Mojžíš na Sinaji – viz kniha Exodus.

Tehdy prostě ještě zdaleka nebyla otázka podstaty Boha ve dvou osobách existujícím  tématem. To se stalo až několik desetiletí poté, především na základě Saulova vidění. Trojjedinost Boha Stvořitele světa a smluvního partnera vyvoleného židovského národa  byla naší církví závazně definována jako dogma dokonce až za života našeho svatého Augustina roku 381 na I. konstantinopolském koncilu. V té době byl ale ještě nadšeným  manichejským bludařem.

Ježíšovo židovští soukmenovci, kteří ho určitým způsobem znali, vnímali události předcházející jeho smrt i následné děje  především v duchu, který jsme zde již několikrát naznačili. Z jejich pohledu o Ježíšově mesiášství a snad dokonce Božství nic relevantního ani za jeho života,  ani po jeho smrti nenasvědčovalo, a jejich moudrého spolubratra jen postihl osud mnoha jiných, kteří se snažili o nápravu a duchovní obnovu svého vyvoleného národa. Teprve o několik desetiletí později zásluhou svatého Pavla  z drtivé většiny ne sami židé - jeho přátelé, učedníci, nebo rodina,  nýbrž především řečtí pohané začali Ježíšův život, jeho roli a poslání, vnímat postupně jinak a v jiném světle. Velký křesťanský teolog Augustin se o pár století později zcela zákonitě musel na uplynulé dramatické události s tak tragickým koncem dívat právě už pod tímto naším vlastním, křesťanským  světlem. Pohledem člověka, který už byl nesmírně hluboce ovlivněn naší vlastní křesťanskou teologií, která se do maximální možné míry snažila vymezit všemu židovskému, všemu abrahámovsky původnímu. Přesně podle teologie svatého apoštola Pavla, jak je více než jasně patrné z jeho listů, stejně jako z čistě nadzemské teologie svatého Jana, která se týká především věcí příštích, rajsky nebeských. Víra Izraele je však primárně o vrcholné službě Bohu, a to především zde na zemi, jak to vystihuje jeden rabínský výrok: „ Jako je nekonečný Bůh, je nekonečná i služba Bohu na této zemi

V tom je zcela zásadní rozdíl mezi původním, jediným Bohem určeným způsobem života židovského národa na tomto světě, a naším mnohem pozdějším, návazným křesťanským náboženstvím vycházejícím z  konečného učení o Bohu ve třech osobách (židy ovšem naprosto nepřijatelném, Bůh na Sinaji důrazně hovořil o tom, že je jen jeden a napomínal židy, aby jiného boha nikdy neznávali), který na nás čeká v nebesích. Židé se snažili žít dobrý život na zemi čistě proto, že to je Boží příkaz a o nic jiného se na způsob „ a co za to?“ v podstatě nezajímali. Tedy žádné starosti nebo naděje v nebe, bělostné anděly se šustivými křídly, v úsměvy, radost a v lásku, v hlaholy a oslavné sbory nekonečně zpívající aleluja, a nad tím vším vysoko na zlatém trůně sedící Bůh, Stvořitel světa, jak známe z mnoha  líčení vlastních představ prostých lidí našeho posmrtného života po Božím soudu. Tím však nemá být řečeno, že by židům otázky typu zmrtvýchvstání a podobných byly neznámé, nebo snad přímo zapovězené.

Dá se však říci, že jsou pro ně spíše nadbytečné a přílišné úvahy na téma rajský život po smrti by je odváděly od snahy ke každodennímu životu podle Boží vůle a především od usilovného studia Tóry. Jak náš Otec církve mnohokrát poukazoval, cesta k těmto metám vede výhradně po cestě, kterou je Kristus. Jindy ve stejném duchu učil, že Ježíš Kristus je jedinou možnou spojnicí mezi zemí a naší spásou u Boha v nebi. Samotní Ježíšovo blízcí židovští soukmenovci svého rabiho za jeho života však v takovém duchu ve skutečnosti rozhodně nevnímali, protože jim - podle jejich mínění - svým životem k tomu nedal nejmenší příležitost. Nepřijetí Ježíše za svého Mesiáše, či dokonce za svého nového a zcela neavizovaného Boha však v žádném případě nemělo být záminkou k jakémukoli odsuzování a pronásledování tohoto Bohem vyvoleného národa. Nikdo a nikdy k tomu samozřejmě  od Boha Stvořitele neobdržel jakékoli poslání a pokud to tak někdo vnímá jiným způsobem, pak to ale logicky nemohlo být poslání od tohoto jejich smluvního Boha ze Sinaje, ale od úplně někoho jiného. Vnímavý posluchač si jistě sám zodpoví otázku, kdo konkrétně měl z takového stavu největší prospěch a uspokojení. Otázka je to velmi snadná a ještě lehčí je odpověď.

Svatý Augustin byl pevně přesvědčen, že stejně negativní stanovisko Ježíšovu národu, jaké má církev, musí zákonitě  zaujímat i Bůh, který stvořil svět, jestliže - jak tvrdí -naši církev skutečně ustanovil za svoji  a navíc jí i osobně řídí. To už je ovšem představa skutečně absurdní, a nás mrzí hlavně proto, že není špatné se zmýlit, ale je zlé o  své mýlce vědět a dál na ní přesto trvat a opakovaně jí hlásat nevědomým. Pokud Bůh založil církev, a ta zastává určité stanovisko, je to logicky stanovisko zároveň - nebo ještě lépe řečeno především - i svého zakladatele, protože v takovém případě je pak církev Jeho jediná oprávněná mluvčí. Nastává tím však patová situace a více než zjevný problém: Bůh, který pochopitelně  svá stanoviska a  rozhodnutí ze své podstaty nikdy nemění (jinak by náš svět musel už dávno nenávratně zlikvidovat), by v případě námi domnělé negace svého vyvoleného národa musel jednat zcela nemyslitelně, totiž  nevyzpytatelně a nespolehlivě, tedy podobně, jak velmi často jedná jeho  stvoření - člověk. Nejenže by podle tohoto tvrzení musel změnit své rozhodnutí o vyvolenosti Ježíšova národa a jednostranně vypovědět  svoji Smlouvu, ale navíc by dokonce i sám Bůh hovořil skrze svoji církev v tomto konkrétním případě v rozporu se skutečností (!)

Tím by ovšem Hospodin sám sebe deklasoval na úroveň charakterových vlastností člověka, kterého stvořil, což už samo o sobě je vrcholně rouhavá myšlenka hodná výplodu duševně nemocného člověka. Jestliže si dokonale všemohoucí Bůh Stvořitel mimo jiné vyvolil k jistým službám určitý národ (jenž je mimo jiné také jeho dílo), pak má tato vyvolenost stejně dlouhou platnost, jako má náš svět a celý vesmír. Jiným způsobem nelze činy všemocného Stvořitele světa vnímat. Žádné Boží dílo, rozhodnutí, Jeho vůle a podobně, nelze v žádném případě člověkem  jakkoli měnit, upravovat, doplňovat, nahrazovat, nebo „vylepšovat“, jelikož jeho díla jsou dokonalá stejně jako On sám – přestože se nám to díky naší Bohem velmi dobře uvážené  vrozené omezenosti nemusí vždy tak jevit. Přibližně v tomto duchu celou situaci chápou i ti, kterých se nejvíce – od Abraháma počínaje, a zcela nejpozději od darování Tóry – týká, totiž Bohem příslušníci vyvoleného národa, který zrodil Ježíše.

Svatý Augustin unikátní Smlouvu židovského národa s Hospodinem a předané Zákony samozřejmě uznával stejně jako jeho vyvolenost a mnohokrát  to v různých souvislostech s judaismem také zdůrazňoval. (Tím spíše pak ale vyniká nelogičnost některých jeho postojů a vyjádření, kterými zase toto své dřívější veřejné uznání několikrát v podstatě anuloval). Na druhou stranu se alespoň oficiálně příliš nezabýval skutečností, že židovská jedinečná Smlouva s Bohem je však také i nejposvátnější dokument v dějinách světa, nezrušitelná, nenahraditelná a nevypověditelná úmluva a trvalý svědek Boží milosti. Jak víme, náš učitel dokonce nedotknutelné Boží Desatero židovského národa „mírně poupravil“ podle svých vlastních představ a potřeb církve. Jeho velký a téměř výhradní duchovní učitel svatý Pavel se ovšem tragicky mýlil, když psal zcela nedávným pohanům, v jeho době pak vůbec prvním maloasijským společenstvím pokřtěných o opaku, tedy o tom, že jeho židovský soukmenovec Ježíš už jen samotnou svojí existencí židovský Zákon darovaný Bohem zrušil, případně tzv. nahradil. To samozřejmě ve skutečnosti Ježíš jako zbožný žid zákonitě sám nikdy říci nemohl, a to ani v případě našeho  křesťanského chápání jeho osobnosti jako Boha, Stvořitele světa, a už vůbec ne v případě  židovského chápání existence jejich soukmenovce Ježíše jako pouhého člověka! Ve skutečnosti to ani neřekl (bylo to naprosto naopak), ani nenaznačil, vždyť se sám tímto Zákonem poctivě řídil samozřejmě stejně jako ostatní věřící židé! Evidentní kolize této části Pavlova učení spočívá v tvrzení vyznívající v tom smyslu, že Bůh Stvořitel jednou „něco“ slavnostně před celým národem zavede, aby „to“ po čase ten samý Bůh v jiné osobě, ale v tom samém národu zase zrušil. To se snad mohlo stávat v polyteismu v jednání některých římských a především řeckých  pohanských - samozřejmě falešných - „bohů“, a nezapomeňme, že v této pohanské kultuře žid Saul, pozdější apoštol Pavel vyrůstal. Z této skutečnosti nevyhnutelně vyplývá, že určité ovlivnění jeho myšlení v tomto směru hraničí s jistotou. Tamější „božstvo“ mělo vlastnosti především lidské, a často záporné, a naprosto se lišily od vlastností jediného Hospodina Stvořitele, tvůrce židovského vyvoleného národa a výhradního autora jejich vzájemné Smlouvy. I v některých dalších prvcích jeho učení je zřejmé ovlivnění rodným pohanským prostředím, jak jsme už dříve alespoň na jednom konkrétním případě uvedli.

Bývalí pohané, nyní už budoucí křesťané však z drtivé většiny neznali ani Ježíše, a často ani židovský Zákon; to znamená, že většinový obsah Pavlových dopisů pro ně býval naprostou novinkou. A vzhledem ke zdánlivé jednoduchosti zásadních principů nového učení bylo i velmi přitažlivé, jak ukázala budoucnost. Nejen řečtí pohané neznali Ježíše, ve skutečnosti ho osobně neznal ani sám autor listů a veškerá jeho teologie pochází, jak jsme si už mnohokrát řekli, z vidění zjeveného Ježíše na poušti u Damašku, kde mu celé teologické učení podle Pavlových vlastních slov osobně v tomto vidění předal. Proto se v dopisech do prvokřesťanských sborů místo na Ježíšův vlastní život, jeho víru a jeho učení, klade důraz na teologii vytvořené především na jeho osobě. V podstatě to samé  dělá později náš velký učitel Augustin. Jednou z mnoha zajímavostí vyplývající z toho, že  apoštol svatý Pavel Ježíše nikdy osobně nepoznal, je především skutečnost, že ve svých dopisech prvokřesťanům například ve své podstatě nezmiňuje alespoň způsob Ježíšova praktikování vlastního náboženského života. Pavlovo dopisy jsou tedy jak už jsme vícekrát zmínili, především učení o osobnosti a významu Ježíše Krista, Božího Syna pro zájemce o nebeský ráj, ale  ti, co by v nich hledali zachycení jeho života, případně jeho rodiny a učedníků ve smyslu jejich každodenního žití židovskou vírou zděděnou po předcích, v listech tohoto dodatečného apoštola nic takového nenajdou. Skutečným apoštolem ve smyslu pravých Ježíšových učedníků pochopitelně nikdy nemohl být, protože Ježíše za jeho života neznal, a po Mistrově smrti jeho přívržence ještě jako horlivý strážce judaismu naopak brutálně pronásledoval.

Po svém vizionářském zážitku u Damašku je náhle vše jinak a ze zarytého nepřítele příslušníků nové křesťanské sekty se - údajně během pár chvil - stává jejich horlitel a nadšený aktivista. Dokonce své adresáty zdraví způsobem, že jim vlastně předává pozdravy přímo od židovského Boha, který se nyní stává i Bohem křesťanů: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“.) Jinými slovy řečeno, Pavlova teologie zahrnuje především pojetí, ve kterém je vše pozemské sníženo do minimální hodnoty, aby se o to více maximalizovaly věci nebeské. To stejně tak platí i o samotném Ježíši, kdy pro Pavla už není tak důležité, co hlásal a učil, ani jeho vlastní život, ani jeho rodina. Jeho teologický zájem se soustřeďuje především na okamžiky počínaje jeho prázdným hrobem a dále. A na toto učení svatý Augustin bez zaváhání a s plnou vehemencí navázal a nebral přitom v úvahu, že učení Ježíšova národa je zcela opačné. Potvrzuje nám to mnohokrát sám, například když v odsuzujícím tónu hovoří v tom smyslu, že židovská víra je chybná v tom, že věřící jsou příliš soustředěni na pozemský život. Ale s tímto pojetím se židé setkávali i u mnoha dalších sekt, které ze židovského učení podobně jako křesťanství vznikly, a za kterou také bylo i naše náboženství Ježíšovým národem velmi dlouho považované. Lze proto snadno najít bezpočet dobových zmínek o tzv. „sektě Kristovců

Hospodin podle Pavlova chápání učinil rozhodnutí zjevit v mnohém úplně novou, nebo alespoň inovovanou vlastní židovskou „sinajskou teologii“ skrze svého Syna Boha Ježíše (spojení slov Bůh Ježíš, nebo Kristus Bůh a podobně známe z častého užívání právě u svatého Augustina), a to kupodivu ne skrze například některého z jeho učedníků, nebo z  rodiny, nýbrž skrze židovského horlitele Saula, který ovšem jak sám o sobě říká, původně chtěl prvokřesťany vyhubit. Toto rozhodnutí, respektive toto Pavlovo chápání svého ryze vlastního vizionářského zážitku na poušti je sice jistě hodné Stvořitelova majestátu, přesto však bylo skutečnými Ježíšovými židovskými učedníky v Jeruzalémě dlouho předmětem svárů, protože Pavlovi velmi dlouho nevěřili. Augustin se ani nad touto skutečností podle všech ukazatelů nijak nepozastavoval, stejně jako (alespoň navenek) otázkou, proč se stalo rané křesťanství náboženstvím v drtivé většině pohanů a ne židů, což by vzhledem k jejich důvěrnému jeden a půl tisíciletí trvajícímu smluvnímu vztahu s Bohem bylo přirozenější a zákonitější. Samozřejmě že odpověď známe a také se stala ústředním motivem těchto našich úvah, ve kterých jsme už mnohokrát vyslovili přesvědčení, že ke stejné odpovědi musel v pátém století dojít i náš Učitel církve. Ve svých pracích na toto téma se jí však velmi obratně vyhýbá a pouze systematicky obrací pozornost k oficiálnímu stanovisku naší církve. To se stává i jeho stanoviskem – a naopak. Takovým postupem se však běžný čtenář nemá šanci dozvědět skutečnost, kterou rozumný, jakkoli věřící člověk prostě vezme na vědomí, aniž by svoji vlastní, třebaže odlišnou víru ve svém nitru jakkoli ohrozil. Hovořili jsme ale o reakci racionálně uvažujícího a pokorného věřícího ochotného připustit, že i rozdílný výklad téže věci může dojít ke stejnému konci.

A jsme opět u paradoxu Augustinova veřejného postoje k judaismu. Když totiž hovoří o možných odlišných výkladech Písma při jeho studiu více lidí, upozorňuje na to, že všechny jsou správné, jsou-li vedeny Duchem svatým. Proč tuto moudrost, kterou mimochodem sám převzal právě z židovského učení, tak zatvrzele odmítal aplikovat  na judaismus a jejich cestu k Bohu, se kterým navíc máme stejné základy, které jsme prostě tam, kde bylo potřeba, jednoduše převzali? Chtěl snad svým celoživotním tendenčním postojem vyjádřit stanovisko, že  o přibližně patnáct století starší cesta Ježíšova národa k Bohu byl jen omyl? Uvědomoval si dostatečně, že jím z mnoha stránek tolik odsuzovaný národ tehdy skutečně v posvátné hrůze naslouchal jako první a poslední v dějinách Stvořitele všeho na světě i mimo něj?

Nezasloužila si židovská teologie od Augustina a dalších velkých postav církve namísto kritiky a odsudků alespoň posvátnou úctu a respekt – třeba jen proto, že jejím autorem je bezpochyby sám Bůh? Nebo proto, že nebýt zbožného židovského národa, nebylo by ani naše  křesťanství, a nebyl by ani „náš židovský“ Ježíš. Nebyl by monoteismus a netušili bychom ani, že kdysi velmi dávno poprvé a naposledy v dějinách světa Hospodin Stvořitel oslovil jeden jediný národ a uzavřel s ním skrze jejich vůdce Mojžíše Smlouvu a předal své Boží Desatero. Že si tímto aktem Bůh vyvolil tento národ za svůj a určil ho tím k určitým úkolům, uznával a ctil i náš svatý Augustin, a tuto vyvolenost si pochopitelně už nikdy nemůže nárokovat  žádný jiný národ, stejně jako žádné náboženství.

Ovšem opakujeme, že celé jeho učení, včetně toho o Ježíšově národu a jeho víře je ve skutečnosti jen jakousi rozšířenou naukou jeho primárního teologického zdroje apoštola Pavla, který samu podstatu Ježíše spatřuje jako překonání tohoto Bohem darovaného Zákona, Tóry. A to je i názor Augustina, který z Božího učení židů uznává a ve svém vlastním učení využívá jen určitou nezbytnou část, například Žalmy. A jiné zase podle potřeby upraví, jako v případě Desatera. Osobnost, poslání a význam  Ježíše pro nás stejně jako Pavel vnímá naprosto jednoznačně a svým věřícím  radí: „Jdi ke Kristu: tam je tvůj cíl, všude jinde je cesta.

Jestliže se však náš Učitel církve zároveň nerozpakoval učit, že například: „Židé si zasluhují sedm trestů za usmrcení Krista.“ , pak je jisté, že takovým učením jen přidával poslední kameny na vysokou pevnou zeď oddělení, nepřátelství a netolerance, který mezi židy a námi křesťany vybudoval jeho vzor a faktický zakladatel křesťanství, velký apoštol svatý Pavel. A nejen to. Mnozí naši předchůdci ve víře tyto a podobné věty vnímali dokonce zvráceně  jako interpretaci Boží vůle, jako Jeho příkaz a tedy svoji svatou povinnost -  a podle toho se také k Ježíšovu národu mnohdy chovali. Škoda že v každé z obětí této své šílené náboženské horlivosti tehdy neviděli především příslušníka židovského národa Ježíše Krista, kterého tentokrát už ne římští pohané, ale právě Ježíšovo údajní vyznavači a uctívači coby římští katolíci znovu trýzní, bičují, a znovu zatloukají hřeby do jeho zmučeného těla. 

 

 

 

pokračování 

 

 

M.Č.