Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství XVI.část

imagesCA5XXZ89.jpg 

 

 

 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XVI.

 

 

 

pokračování 

 

 

 

                                Je však také potřeba uznat a ocenit následující nesmírně zajímavý přínos, kterým svatý Augustin obohatil naše křesťanské vnímání eucharistie: „Když jíme obyčejnou stravu, jídlo se v našem těle mění a stává se jeho součástí. Z jídla se tedy stává mé tělo a má krev. Když ale přijímáme Ježíše v eucharistii, účinek je naprosto opačný. Pokrm, jímž je eucharistie, se nestává součástí mého těla, ale Ježíš mě proměňuje v sebe. Když přijímám eucharistii, měním se v Ježíše.“ Tento skutečně úchvatný pohled našeho Otce církve na eucharistickou oběť je nepochybně velkou výzvou pro další možnosti ještě niternějšího způsobu vnímání tajemství vrcholu každé křesťanské bohoslužby. Na druhou stranu, z pohledu nosného tématu těchto našich úvah je zapotřebí nejprve si uvědomit, a pak se snažit pochopit postoj národa, který dal světu nejen samotného Jehošuu - Ježíše, ale také i Saula - Pavla, který nás ve skutečnosti s Ježíšovými eucharistickými slovy při poslední večeři jako zcela první člověk seznámil. Měl je získat přímo od Ježíše přibližně osm či více let po jeho smrt prostřednictvím vidění, respektive slyšení Zmrtvýchvstalého, jehož hlas náhle a nečekaně uslyšel v damašské poušti. Tehdy prostřednictvím Ježíšova hlasu získal většinu informací, tvořících teologickou páteř našeho křesťanského učení, samozřejmě včetně našich velmi dobře známých eucharistických vět. 

Didaché (Učení dvanácti apoštolů) je  nezpochybnitelný starokřesťanský dokument z 1.století a je určen především jako "Křesťanské učení pro katechumeny ve zkratce." Dílo bylo dlouho považované - a někteří odborníci na Písmo tvrdí, že dokonce určitou dobu fakticky bylo - za součást Nového Zákona jako řádný kanonický spis. Mezi kapitolami 9 až 14 se dozvídáme mnohé, nám  méně známé zajímavosti o starokřesťanském způsobu slavení eucharistie a další podrobnosti na toto téma. V době, kdy už svatý Augustin v církvi  nesmírně  aktivně působil, bylo toto dílo velmi známé a mnoho dobových autorů ho užívalo jako vhodnou pomůcku -  ukázku křesťanské praxe a výchovy katechumenů na přelomu prvého a druhého století. Tedy možná v době, kdy náš svatý apoštol Pavel  snad ještě žil, popřípadě krátce poté. Nás vzhledem k tomu, co jsme si řekli o jeho prvenství ve sdělení světu o Ježíšových eucharistických slovech velmi zajímá, co se o těchto slovech říká v Didaché a jak korespondují s Pavlovými na toto téma.

 Z Augustinových prací a dalších zmínek o eucharistii vyplývá, že pravděpodobně tento důležitý spis, který v jeho době slavil velké úspěchy především v Egyptě a jeho širokém okolí, pravděpodobně buď neznal vůbec, nebo mu nevěnoval pozornost jako někteří někteří jiní, třebaže méně známí a později pozapomenutí křesťanští učenci své doby. Existují naopak určité  indicie, že tento křesťanský spis byl znám některým učencům Ježíšova židovského národa, a pokud tomu tak opravdu bylo, máme tu další příklad k našemu pochopení jejich nedůvěry a skepse k uznání svého soukmenovce Ježíše jako Mesiáše, Syna Božího. Podívejme se tedy, co se v Didaché o eucharistii především katechumenům říká. Podotýkáme, že i náš svatý Augustin v roce 400 dopsal svoji vlastní  příručku pro katechumeny De catechizandis rudibus (O vyučování katechumenů). Didaché hovoří o eucharistických slovech poněkud  jinak než je udává Pavel ze svého vidění:  ...Pokud jde o eucharistii, musíte vzdávat díky takto: Napřed poháru: "Děkujeme našemu Otci za svaté víno Davida, tvého dítěte, jehož jsi nám dal poznat skrze své dítě Ježíše. Budiž ti sláva na věky" A dále chlebu: "Děkujeme našemu Otci za život a poznání, jež jsi nám dal poznat skrze své dítě Ježíše. Budiž ti sláva navěky!" Zdůrazňovat rozdíly  v textu,  které nám podal jako vůbec první Pavel a tímto křesťanským dokumentem ze zhruba stejné doby, považujeme za zcela zbytečné.

Vzhledem však k tomu, že hledáme příčiny a důsledky židovského odmítnutí Ježíše a sledujeme Augustinův přínos k tomuto problému, pouze jen poznamenáváme, že v právě uvedeném textu nenacházíme ani náznak toho, že by Ježíš při poslední hostině hovořil o vínu jako o své krvi a chlebu jako svém tělu. Toto poznání už dávno nepovažujeme za nijak ohromující, přesto nám křesťanům zcela jasně dokazuje zásadní rozpor. A znovu se tím ocitáme u židovského odmítnutí Ježíše, jelikož právě židé poukazovali na to, že skutečný zbožný žid, syn zbožného židovského národa (kterým i podle tehdejších, i dnešních židů  Ježíš nepochybně byl), by skutečně nikdy, třebaže obrazně, nepoužil žádná slova o konzumaci Jediným Bohem (navíc tedy svým Otcem) přísně a výslovně zakázané krve, o obrazném  pojídání těla nemluvě. Někde je ukryt velký problém, ale v žádném případě není ve skutečných Ježíšových slovech. Už několikrát jsme při různých příležitostech vzpomněli, že žid Pavel, původně Saul pocházel z oblasti dnešního Řecka, kde i v jeho době byly známy a praktikovány  velmi populární nejrůznější magické obřady, příběhy a legendy, kde měla mimo jiné značnou a tajemnou úlohu právě krev... 

Závěrem  zrekapitulujme: Počínaje Noemem mají židé co nejpřísněji samotným Bohem (v návaznosti na předešlé poznámky tedy vlastně Bohem Ježíšem; víme, že Ježíše Krista  tak svatý Augustin často jmenoval) zakázáno požívat krev. Takto křesťansky chápáno a  formulováno to ovšem zní pro národ Ježíše tak, že Bůh jim jednou něco velmi přísně zakázal, ovšem za pár tisíc roků by ten samý Bůh v Ježíšově osobě musel ohledně požívání krve změnit svůj názor - to je však pro tento národ naprosto nepřijatelná myšlenka - a to samé by pak od nového, z původního judaismu odvozeného náboženství vyžadoval, třebaže pochopitelně obrazně. Ovšem už jen ta sama představa je pro židy věc naprosto nemyslitelná a zcela postrádající smysl.  Kupříkladu již zde zmiňovaný Ježíšův velmi zbožný židovský bratr Jakub podle Skutků trvá na tom, aby nežidé, kteří se chtějí připojit k „nazaretským“, nezbytně  dodržovali tento historický požadavek pro židovský národ a krev nikdy nepili.

Lukášovo Skutky, které jsou zvlášť v druhé části jasnou oslavou Augustinova nejcitovanějšího teologického zdroje svatého apoštola Pavla - přestože ho Lukáš sám za apoštola podle skutečnosti rozhodně odmítá, protože apoštolem se  Pavel prohlásil sám; tedy Lukášovo Skutky, konkrétně 15, 19-20 uvádějí Jakubova slova takto: „Proto já soudím, abychom (my židé) nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso ze zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev“. Nyní uvedeme dvě malé ukázky ještě jiných Augustinových výroků na téma eucharistická oběť:  Kristus sám sebe nesl ve svých rukou, když podávaje své tělo, pravil: Toto je moje tělo...Co tedy vidíte, je chléb a kalich, to vám říkají vaše oči. Čemu se však musí naučit vaše víra, je toto: chléb je Tělo Kristovo, kalich je Krev Kristova...“

Dokončeme naše zamyšlení na toto téma konstatováním logicky vyplývajícím z našeho učení: Bůh a tedy sám Ježíš nejprve věřícím židovského národa, které si tento náš Ježíš Bůh vyvolil ke své službě,  přísně zakázal požívání krve a řádně neupraveného masa. O tisíce let později nám novým křesťanům pak ten samý židovský Bůh Ježíš (samozřejmě v symbolickém, obrazném pojetí) požívání krve a lidského masa skrze Pavlovo pouštní vidění přikázal, a pouze doplňme zajímavý fakt, že evangelista svatý Jan Pavlem poprvé uváděná Ježíšova  slova při poslední večeři vůbec nikde nezmiňuje. Proč právě velký Jan ne? Právě do Janova evangelijního příspěvku, který se tak výrazně liší od ostatních svým takřka meziplanetárním, nebeským projevem i obsahem, dílo, které má za úkol duchovně ještě intenzivněji vykládat, poukazovat a zdůrazňovat Ježíšovo tajemné Božství, právě od tohoto evangelia bychom jednoznačně a ze všech ostatních nejvíc očekávali  Janovsky typické velebení moudrosti  a nekonečné lásky Boží, která se projevila v eucharistické oběti a je od té doby středobodem a vlastně i smyslem každé naší bohoslužby.  

Především od něho bychom nejpodstatnější slova vrcholu naší bohoslužby rozhodně očekávali! Jan je u Augustina spolu se Žalmy jeho druhý nejcitovanější teologický zdroj a přesto ho v jeho evangeliu nechává zdánlivě klidným absence nejdůležitějších slov celé bohoslužby, kterou denně sám slouží. Slova, která denně u stolu Páně pronáší, zcela schází u veledůležitého zdroje celého jeho teologockého poznání! Pokud by se náš  Učitel církve zeptal kartaginského rabína, se kterým určitý čas osobně komunikoval a konzultoval s ním některé důležité textové a překladatelské otázky, pokud by se ho skutečně zeptal na jeho názor na absenci Ježíšových slov, které uvádí Pavel právě v Janově evangeliu, dostal by zřejmě jednoznačnou odpověď. Konečně, kdo může zcela vyloučit myšlenku, že toto téma při jejich konzultacích nikdy nebylo zmíněno, a že právě odpověď židovského učence, pro Augustina jistě neuspokojivá a nepřijatená, nebyla dalším důvodem k ukončení jeho velmi ojedinělých osobních styků s tímto židovským  vyznavačem stejného náboženského životního způsobu, jaký přirozeně vyznával i Ježíš.

Další zajímavosti zjištěné studiem Písma Svatého dnes už raději uvádět nebudeme - mimo jiné i kvůli vymezenému časovému prostoru těmto úvahám, a také abychom se až přespříliš neodchýlili od našeho hlavního tématu. Přesto považujeme také i předešlé odbočení od našeho původního tématu za přínosné – kdyby kvůli ničemu jinému, pak alespoň proto, abychom lépe pochopili nepřekonatelné překážky, které měl židovský národ při našem nepopiratelném a dlouhá staletí trvajícím  nátlaku na to, aby i oni přijali naše křesťanské učení, chtějí-li také jako my dojít spásy. Díky našemu Augustinovi je nám totiž jasné, jak lze k Bohu Ježíši dojít. Opakovaně prohlašuje,  že jediná možnost dojít k Bohu vede po cestě, kterou je Kristus Ježíš. Jindy říká, že spojnicí mezi člověkem a Bohem je výhradně bohočlověk Kristus. S tím však jeho vlastní národ nemůže souhlasit, protože je Bůh učil něco jiného. Velmi prostě vyjádřeno, toto Boží učení chápe Ježíšův židovský národ asi takto: "Dodržujte mé Zákony  už jen proto, protože jsem je pro Vás připravil a měl jsem proto dost dobrý důvod. Dodržujte je prostě proto, že vím nejépe, jak vám prospějí. Dodržujte je a starostmi o svoji spásu neztrácejte svůj drahocenný a velmi kratičký čas, který jsem vám dal k životu. Vaši spásu nechte jen mě, na vašem Stvořiteli a nechte se překvapit. Nechci od Vás abyste snili, chci abyste na sobě pracovali

Škoda, že kupříkladu z Augustinova velmi podstatného spisu  De Trinitate - O Nejsvětější Trojici, ale i z jiných, nevyplývá ještě zřetelněji odpověď na otázku, která plyne z právě uvedených poznámek. Bylo by nesmírně zajímavé znát jeho nepochybně brilantní výklad konkrétně na otázku, proč podle jeho názoru náš preexistující Bůh Ježíš Kristus, (který tedy jako jedna osoba Boha – Stvořitele, nemajícího začátku, ani konce, také i spoluvytvářel nebesa, zemi i člověka, planety a možný život i na nich, a tak dále..) nejprve jako Bůh Hospodin a Stvořitel světa zásadně, bezvýhradně a pod hrozbou nejpřísnějších trestů židovskému národu zakazuje jíst nevykrvené a nečisté maso a pít krev (respektive cokoli, co by mohl nést jen její stopu), a jaký smysl měla podle něho radikální změna tohoto svého vlastního tisíciletého příkazu  v posledních chvílích svého pozemského působení v podobě příslušníka právě židovského národa, který si kdysi dávno sám v osobě Boha nejen vyvolil jako sobě milý národ, ale i zavázal. A to mimo jiné právě přísným dodržováním svého příkazu nepít krev a nejíst nečisté maso. Není potřeba znovu podotýkat, že šlo o Boží Ježíšovo přání samozřejmě jen symbolického aktu požívání Boží Ježíšovy krve a Božího Ježíšova masa. Ovšem bylo to v době, kdy tomuto našemu Bohu Ježíši Stvořiteli zbývalo už jen několik málo hodin života; to znamená, že naprosto bezpečně věděl, že v době, kdy se mezi budoucími křesťany ujme a zcela zakotví tento  akt eucharistického tajemství, (které se nám jak víme, dochovalo díky Ježíšovu zjevení svatému Pavlovi), bude už dávno zpět v nebi opět v podobě Boha Stvořitele. Ovšem Boha Ježíše nyní už nehmotného, neviditelného, neživého a tedy nesmrtelného.

V tomto místě už bohužel celý tajemný děj přestáváme dost dobře a souvisle chápat, protože nejprve vnímáme Boží Ježíšův sinajský zákaz, později naopak Jeho samého a tomu samému národu (všichni učedníci byli pochopitelně také židé) jeruzalémský příkaz jíst - třebaže symbolicky - zapovězené maso a pít zapovězenou krev, ovšem požívat tak už opět nehmotného, tedy i neživého, a tím ani tělo, ani krev nemajícího Boha Ježíše Krista. Není nám jasný zhruba dva tisíce let trvající a dodržovaný přísný zákaz, a následně pak během jediného okamžiku a bez jakéhokoli vysvětlení absolutní přeměna zákazu v příkaz, obojí od našeho Boha Ježíše Krista.  Odpovídající vysvětlení důvodu Božího příkazu nejprve nejezte, nepijte, vyřčeného před šesti sty tisíci sinajskými svědky, náhle a zcela nečekaně změněného na překvapivý příkaz  jezte a pijte vyřčený v intimním prostředí „horního“ pokoje jednoho jeruzalémského domu před dvanácti učedníky, jsme bohužel  v pracích  našeho Učitele církve dosud nenalezli. Vzhledem k tomu, že  svatý apoštol Pavel, který jako první tak revoluční Ježíšův  příkaz uvedl, byl Augustinův primární zdroj teologického vědění, doufáme, že dříve nebo později určité vyjasnění tohoto problému v některém z jeho prací nakonec dá-li Bůh nalezneme, a o výsledku se nakonec rádi podělíme s ostatními.

Zopakujme, že svatý Augustin v rámci velkého množství svých spíše negativních charakteristik a výroků o židovském národě kvůli nepřijetí jejich soukmenovce  Ježíše za Mesiáše a Boha také tvrdil, že židé nejprve nepřijali, a pak zabili Krista, protože v něm nepoznali Boha. Už jsme mnohokrát podotkli, že učení jeho bylo i učení církve a naopak. Uveďme znovu toto tvrzení na pravou míru z pohledu Ježíšova vyvoleného židovského národa. Především židé jako první a poslední národ v celých dějinách tohoto světa uzavřeli svoji jedinečnou  sinajskou Smlouvu s tím, kdo tento svět stvořil - o tom nepochyboval ani náš Augustin, nepochybuje o tom naše církev, a to znamená, že o tomto faktu nepochybujeme ani my, běžní křesťané. Za druhé z pohledu  jejich chápání jejich nedotknutelného dokumentu nebylo v této Smlouvě obsažené nic, co by říkalo o cokoli tom, že tento Bůh Stvořitel světa se má jednou v tomto národě osobně zjevit, dokonce snad v ještě jiné, než duchovní podstatě! Za další - a stále ještě z pohledu národa, kterých se to primárně týká – nic, co Ježíšovo tehdejší soukmenovci osobně znali z jeho rodiny, dětství, a konečně i z veřejného působení v dospělosti pro ně neznamenalo natolik podstatného, aby se jím vážněji zabývali a věnovali mu nějakou zvýšenou pozornost hodnou jimi toužebně očekávaného Mesiáše. To bychom měli mít na mysli vždy, kdykoli čteme o krvelačném a zuřivém židovském národu, který přestože Ježíše zrodil, měl především jeden hlavní zájem – zabít nám našeho Boha v podobě Bohočlověka Ježíše Krista.

Některé hebrejské, ale i jiné, především římské historické prameny zmiňují  množství nejrůznějších  kazatelů, proroků, léčitelů a divotvůrců, kteří také i v době Ježíše cestovali po Izraeli a podle svého zaměření také veřejně působili.  Jeden známý dobový historik uvádí, že v době, kdy Ježíš se svým doprovodem (podle střízlivých odhadů čítal přes šest set převážně galilejských mužů a žen spolu s potřebnou logistikou) mířil na Pesach k Jeruzalému, evidovali jen v tomto jediném městě výskyt minimálně šesti až sedmi falešných mesiášů, lžiproroků, a divotvůrců, hlásající brzký příchod Mesiáše a následný konec světa. Existovali tam však i někteří, kteří podobně jako Ježíšův příbuzný Jan Křtitel především hlásali  nutnost okamžitého pokání před tímto očekávaným příchodem. Židovští kajícníci a mnozí poutníci přicházející splnit svoji pesachovou povinnost a navštívit Chrám byli těmito nejrůznějšími aktivisty poléváni vodou na znamení symbolického smytí svých vin a odtud také pochází náš pozdější křestní obřad. Někteří tito křtitelé, nejrůznější kazatelé, léčitelé, ale i podivíni a exhibicionisté kolem sebe shromažďovali neustále měnící se počet svých přívrženců, a strhávali na sebe za každou cenu pozornost nejen domorodců, ale i římských vojáků, zajišťujících pořádek v okupované židovské zemi. Pod tímto úhlem pohledu je zapotřebí vnímat nedůvěru a následné odmítnutí většiny židů Ježíšovu přibližně roční veřejnou aktivitu především kolem horního Jordánu a po Galileji a blízkém okolí.

V Bibli najdeme zmínku - třebaže později dodatečně upravenou – o tom, že nejen Jan, ale po jeho smrti i Ježíš křtil zájemce o pokání před tehdy očekávaným příchodem židovského Mesiáše. A k tomu potřeboval dostatek vody, proto tedy orientace jeho působnosti především na okolí Jordánu  a na místa kolem Galilejského jezera. Bohužel později byla mnohým našim horlivým učencům nepřijatelná představa, že by měl žid Ježíš, jako Bůh a zároveň Boží Syn omývat vodou židovské kající spoluobčany před dlouho avizovaným a tedy také očekávaným příchodem Spasitele. Z toho důvodu postupně mizely všechny existující zmínky o Ježíši jako křtiteli. Proto na světě pravděpodobně dodnes neexistuje jediné vyobrazení křtícího Ježíše. Přitom je celkem logické, že po popravě svého příbuzného Jana převzal jeho násilně ukončené hnutí právě on, Janův bratranec a jeho žák, o kterém sám Ježíš (pro mnohé pozdější křesťany naprosto překvapivě) podle L 7, 26-28 prohlásil, že je více, než prorok a dále: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, není nikdo větší než on.“

Vzhledem k tomu, že i Ježíš jako Bůh Stvořitel se nepochybně „narodil ze ženy“, která je však opět dílo Boha Ježíše, patří toto jeho prohlášení k těm výrokům, které si zaslouží mimořádnou pozornost každého věřícího člověka, protože Bůh Ježíš Stvořitel světa zde před zástupem svědků uvádí, že jistý člověk, kterého jako Bůh stvořil, je větší než on sám – Bůh všehomíra, jediný Hospodin. Může být někdo větší, než Bůh Otec, Bůh Ježíš a Bůh Duch, který stvořil vše existující?  Zdá se, že tento problém chtěli řečtí opisovači svatých textů vyřešit hned zpočátku, proto ona pozdější jasná interpolace v podobě dovětku k L 7, 28, totiž že: „...i ten nejmenší v království Božím je větší, než on.“ V původní, to je hebrejské verzi Matoušova evangelia  totiž tento dovětek neexistuje. Doplňme, že Ježíšovo skutečně podivuhodné uznání svého příbuzného Jana nalezneme i v této původní verzi Mt 11, 13. Tam se na rozdíl od pozdějších přeložených verzí  dočteme výrok Boha Ježíše, že: „Všichni proroci i Zákon prorokovali o Janovi.“

Nejen Ježíš Kristus, jeho bratr apoštol Jakub zvaný Spravedlivý, ale i jeho širší  rodina tedy podle originální hebrejské verze vykazuje další tajemnou podivuhodnost a mimořádnost, na kterou, jak se zdá, náš svatý Augustin - stejně jako svatý Pavel - svoji bližší pozornost už nezaměřoval. Doplňme, že Jan později zvaný Křtitel měl v okruhu svých učedníků ještě před vlastním Ježíšovým hnutím čtyři, kteří se později stali členy Ježíšovy dvanáctičlenné rady. Byli to Filip, Nathanel a bratři Ondřej a Šimon. Všechny pokřtil Jan Křtitel, a nemusíme snad zdůrazňovat, že to tehdy ani nikdy potom ještě nebyla křestní svátost, jakou známe ze své vlastní praxe, tedy: Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Jak jsme už dříve jinde uvedli, křest Janových i Ježíšových učedníků  logicky ještě nemohl obsahovat naše pozdější křesťanské formulace o odpuštění hříchů a přijetí do církve, které jsou zase předpokladem k obdržení Ducha Svatého a tím i účasti na Těle Ježíše Krista. Všichni, o kterých jsme se v uplynulých chvílích zmiňovali, byli židovští věřící, poctivě dodržující příkazy a učení Tanachu.

V samotném Jeruzalému podle zmínek některých historiků (nebo naopak soudě podle úplné absence zpráv o Ježíšovi u jiných dobových záznamů) až do jeho příchodu o Ježíšovi v podstatě nevěděli jeho obyvatelé buď vůbec nic, nebo někteří znali nanejvýš  jen určité útržkovité zmínky z doslechu. Pravděpodobně první možné zprávy o něm a o jeho působení pocházely od poutníků, kteří do města na svátek Pesach  přišli z Galileje a dalších míst, kde Ježíš poseldní rok působil. Neznáme, jak dalece si byl náš svatý Augustin  této skutečnosti vědom, každopádně pokud by podobná fakta znal a bral  odpovídajícím způsobem v úvahu, možná by jeho vyjádření typu židé nejprve nepřijali, a pak zabili Krista, protože v něm nepoznali Boha, vypadala trochu jinak. Hovoří totiž o židech en bloc jako o celém národě, skutečnost je však taková, že židovský národ jako celek o Ježíši téměř nevěděl, a pokud určitá část alespoň něco ano, pak tato část tvořila odhadem jen několik procent z celkové populace. Toto konstatování je ovšem pouze čistá kalkulace založená na reálných podkladech, a nijak nemohla mít vliv na obrovský význam Ježíšova života i jeho osobnosti. Takže ona malá část židovské populace, která Ježíše skutečně znala, ho nepřijala právě z toho důvodu, že jí svým životem, svým hnutím, svojí rodinou a podobně nepřipadal jako ten, koho jako svého Mesiáše očekávali. To ale byl a dosud je problém čistě jejich národa, který jejich Ježíše zrodil, nikoho jiného.  

O tom, že židé svého soukmenovce nezabili, se už zmiňovat nebudeme, protože bychom se neradi dostali na úroveň těch, kteří toto hlásali. A konečně  ukončení výše uvedené Augustinovy věty   protože v něm nepoznali Boha je opět jeho dokonale vystižné vyjádření skutečnosti.  Židovský národ tehdy na Sinaji skutečně nepoznal, že k nim promlouvá Bůh Ježíš. V opačném případě by se po přibližně třinácti stoletích nemohlo stát to, co se bohužel stalo. Pokud by se Bůh Ježíš na své pozemské misi projevoval stejně ohromujícím způsobem, jak se projevil na Sinaji, židovský národ by svého sinajského Boha zřejmě poznal. Ale nestačilo by se projevit jen úměrným ohromujícím příchodem, musel by zároveň splnit a vykazovat několik nepochybných indicií, které byly Mesiášovi prorokované a které židovský národ při jeho příchodu očekává na důkaz jeho pravosti. Jde například o nastolení trvalého míru ve světě, sjednocení a návrat Ježíšova národa z diaspory, znovuvystavení jeruzalémského Chrámu a podobně. Víme, že nic z toho se za Ježíšova života nesplnilo. Především z tohoto pohledu je potřeba chápat židovskou skepsi vůči Ježíšovu mesiášství pro jejich národ. Zdůrazňujeme a opakujeme: šlo a dosud jde o Mesiáše židovského národa! Národ Krista Ježíše se  o žádné  jiné mesiáše jiných národů nezajímá a nestará se o ně.

Zopakujme, že Augustinova milovaná Boží církev hovořila ve stejném duchu jako její věrný africký zastánce a ochránce, tedy že: židé nejprve nepřijali, a pak zabili Krista, protože v něm nepoznali Boha.  Zatímco  v té době zhruba tři staletí starou  církev za Boží dílo náš Otec církve považoval, židovský národ - tím že podle něho i přesvědčení tehdejší církve  zabil Boha Ježíše – za národ Boží i přes jeho uznanou a tedy nezpochybněnou vyvolenost už  nikoli. Což je u osobnosti takového duchovního formátu, jakým Augustin jednoznačně  byl, důvodem k hlubšímu zamyšlení každého jeho obdivovatele.

Z toho, co jsme si před chvílí uvedli, pak ovšem musí vyplynout jen tento závěr:

Bůh stvořil svět a celý nekonečný vesmír ve své trojjedinosti jako Bůh Otec, Bůh Syn Ježíš a Bůh Duch Svatý. Bůh Ježíš (ve stejné platnosti jako zároveň i Bůh Otec a Bůh Duch svatý) je tedy nepochybně zároveň i Stvořitelem světa. Jestliže se na Sinaji zjevil židovskému národu Bůh který řekl, že je jen jeden Bůh,  musel to pak být nevyhnutelně Bůh Ježíš. Ten se - přestože je zároveň jako Bůh Otec, a Bůh Duch svatý neživý a tedy nesmrtelný – po mnoha dlouhých staletích rozhodl značně „inovovat“ své vlastní sinajské rozhodnutí: dát sám sobě stejný život a stejnou smrtelnost, jako kdysi dal svému výtvoru - člověku a to proto, aby sám sebe skrze jinou svoji osobu usmířil za hříchy, které spáchali jím vytvoření  tvorové. Velmi, skutečně velmi zhruba řečeno to je zcela základní princip našeho křesťanství, našeho chápání Ježíšovy bytosti a jeho poslání.

Paradoxem je, že stejně, nebo podobně  mnozí židé chápali a stále chápou naše náboženství! (Při této příležitosti je však nutno podotknout, že drtivá většina zbožných židů je natolik zaujata svým vlastním způsobem aktivního duchovního života podle Božího Zákona, že nemá důvod a ani mu nezbývá čas zabývat se jinými náboženstvími včetně našeho, z jejich vzešlého. Je to podobná situace, jako když se drtivá většina našich křesťanů důkladně věnuje snaze o dobrý křesťanský život a prakticky jí nezajímá náboženství například různých schizmatiků.)  Ovšem zdůrazněme: naše náboženství , které je v několika bodech principiálně odlišné od toho, co jim na Sinaji sdělil jejich židovský Bůh. Pochopitelně, že Bůh je jen jeden, tedy „židovský Bůh“ je i náš Bůh – jde však o skutečnost, že tento jediný Bůh si za svůj vyvolený národ nevyvolil  nás budoucí křesťany, ale stávající židovský národ potomků praotce Avrama (Abraháma). Tato skutečnost byla v minulosti mnoha našimi entuziasty nejrůznějšími způsoby zpochybňovaná, zlehčovaná a znevažovaná, ovšem bez většího úspěchu, a to dokonce i v našem křesťanském prostředí.

Před Ježíšem, během Ježíšova života i po něm tedy židé čekali a nadále čekají na příchod jejich Mesiáše, kterým má být člověk poslaný Stvořitelem, nikdy ne však samotný Bůh, třebaže v jiné Božské osobě. Takové pojetí Stvořitele je jim zcela cizí, neboť o existenci této Boží varianty jejich Smlouva uzavřená právě s tímto Bohem dokonale mlčí. Nejvyššímu Tvůrci a autorovi této Smlouvy přísahali absolutní věrnost jejímu obsahu, takže pokud by  existenci jejich židovského soukmenovce Ježíše jako Boha Mesiáše snad připustili, pak by z pozice Jeho smluvních partnerů tuto přísahou stvrzenou Smlouvu zásadně porušili, a tím si přivodili zkázu. Opakujeme, že v uvedené ukázce (z mnoha podobných) Augustin užívá ve své době v křesťanství nepravdivé, ale donekonečna opakované a tedy bohužel už zcela zažité tvrzení o tom, že Ježíše zabili jeho židovští soukmenovci. Tato zpočátku neškodná, dětsky naivní, později pro Ježíšův vlastní národ už velmi nebezpečná a nakonec osudná lež mnoha našich horlivých aktivistů měla za biskupa Augustina a později především odvést pozornost od zde již mnohokrát opakované skutečnosti, že římští pohané nejprve žida Ježíše odsoudili, poté ho nesmírně krutě umučili, a po 350 letech za římského císaře Theodosia náboženství ustanovené právě na této své oběti vyhlásili za jediné platné náboženství celého římského státu.

A konečně snad zcela nejdůležitější připomínka  k  uvedené a pro Ježíšův národ téměř osudné  větě, že židé nejprve nepřijali, a pak zabili Krista, protože v něm nepoznali Boha. Židé nikdy svého Ježíše nenazývali Kristem (a ani on sám se ve skutečnosti tak nikdy nenazval), protože z pozice jejich vnímání tento titul (maššíach) patří veřejně a slavnostně pomazanému Bohem vyvolenému  králi židovského národa, a to fyzicky jejich soukmenovec nikdy nebyl. Židé Ježíše nepřijali, protože - jak Augustin správně píše – ho nepoznali. Nepoznali ho ani podle nějakého vnějšího znamení, nepoznali ho ani podle jeho rodiny a vlastního způsobu soukromého života, a Ježíše jako očekávaného Mesiáše izraelského lidu nepoznali  dokonce ani podle jeho veřejného vystupování, které pro ně nevykazovalo žádné známky mimořádnosti, odpovídající jejich představám a proroctvím o vlastnostech a skutcích slíbeného Mesiáše.  

Avšak tato problematika je interní záležitostí výhradně národa, který svého - a teprve třicet pět a více let po jeho smrti i našeho - Ježíše zrodil, a nám bývalým maloasijským pohanům nikdy nepříslušelo postoje tohoto Božího smluvního a prvního monoteistického národa světa jakkoli posuzovat. Natož se různými způsoby angažovat ve prospěch změny smýšlení a víry Ježíšova národa, později dokonce „za každou cenu“. Naše křesťanská aktivita v tomto směru nikdy a v žádném případě neměla přesáhnout mez nejvýše vyslovení našeho názoru Božímu národu na jejich slavného syna, který se pro naše nové náboženství vedle Pavlova učení stal teologickou alfou a omegou. Navíc jsme k Ježíšovu národu měli mít vztah odpovídající jeho pozici národa, který si Stvořitel světa vedle smluvního partnerství ještě vybral ke specifické službě. K podobnému závěru se však bohužel náš svatý Augustin alespoň oficiálně nikdy nedopracoval;  podle výsledků jeho angažovanosti na toto téma dospěl ke zcela opačným názorům, tedy například k tomu, že židé trpí právě za to, že zabili Krista, nebo že Bůh nezahubí židy proto, jelikož chce, aby svojí zbídačelou a po světě roztroušenou existencí dokazovali triumf našeho křesťanství !

Velmi oblíbená, často užívaná a skutečně originální bylo Augustinovo užití Tanachového příběhu  bratrovraha Kaina, jako synonyma pro židovské vrahy Ježíše. Tak jako v Tanachu starší bratr zabil mladšího, tak i podle Augustina starší židé zabili svého mladšího bratra Ježíše. Proto prý jejich  diaspora, proto jejich údajné zlořečení, proto odsouzení k utrpení, proto prý odsouzení Bohem k trvalé službě a podřízenosti  mladšímu bratru – nám křesťanům...A mnohé další tresty za to, že zabili Ježíše. S novými tresty a nejrůznějšími omezeními  pro Ježíšův národ za to, že nám zabili Krista, jsme pak  my křesťané přicházeli průběžně napříč dlouhými staletími. To už ale náš svatý Augustin sledoval jen z věčnosti.

Augustin nepochybuje ani na okamžik, že Bůh svůj vyvolený židovský národ trestá za to, že přinejmenším nesou vinu za smrt (někdy jak víme, však hovoří rovnou o zabití, nebo dokonce o vraždě)  Jeho Syna. Na druhou stranu se při jiných příležitostech velmi obsáhle zabývá nekonečným Božím milosrdenstvím a všeobjímající  láskou, díky kterému se Stvořitel světa rozhodl obětovat svého Syna za naše hříchy.  A jsme opět u svatého apoštola Pavla jako hlavního teologického zdroje naší víry, učení naší církve a samozřejmě i našeho církevního učitele Augustina. Apoštol tuto událost charakterizuje především (viz např. 2 Kor 5, 14-21, nebo Řím 3, 25 a další) tím způsobem, že sám  Bůh Stvořitel světa, identický s příslušníkem židovského Smlouvou vyvoleného národa Ježíšem, usmířil jeho smrtí lidstvo sám se sebou.

Tento náš křesťanský pohled na Ježíšovo  poslání však  znamená pro jeho vlastní národ nepřekonatelný problém, jelikož - mimo už dříve řečené, že takový budoucí postup by jim Bůh na Sinaji prostě musel záměrně zamlčet -  podle jejich chápání by si je tak Bůh sice nejprve vyvolil a smluvně podchytil jako národ Jemu nejvhodnější k vykonávání určitých specifických služeb, ovšem poté se do tohoto svého národa neavizovaně zrodil jako člověk, který cílevědomě a v poměrně krátké době přesně podle tohoto jim zcela utajeného plánu také zahyne. A za to, že tento Bůh jako Syn sám sebe skutečně zahyne - přestože rukama římských pohanů, trestá za toto dokonalé uskutečnění svého záměru ne jeho faktické vrahy, nýbrž svůj národ, se kterým kdysi dávno uzavřel Smlouvu, a kterému věnoval své Desatero základů dobrého chování člověka na zemi podle svých představ. Tedy trestá národ, se kterým nejen uzavřel svoji výhradní Smlouvu, ale do kterého se narodil s jasným cílem být v podobě člověka, kterého sám stvořil, umučen. Trestá ho podle svatého Augustina tedy za doslovnou věrnost své Smlouvě s jejich Bohem?

Zopakujme už řečené, avšak nesmírně důležité: s jejich Bohem (Bůh je zase na oplátku nazval jeho národem), protože v době uzavření sinajské smlouvy byli židé jediným národem, kdo odpověděli na  výzvu jediného existujícího Boha o dobrovolném přijetí  smluvního závazku o způsobu života podle Jeho předpisů. Byl to na dlouhá staletí zcela první monoteistický národ v celých světových dějinách. My, budoucí křesťané jsme v té době stejně jako ostatní pohanské kmeny a národy vyznávali nejrůznější zcela falešné bohy a praktikovali naprosto odlišné a mnohdy zvrácené pohanské kultovní oběti. Hospodin si Abrahamův, Mojžíšův a Ježíšův  lid nepochybně vyvolil za své zvláštní vlastnictví, i proto  tedy klademe náš důraz na slovo jejich Bůh. Není snad zapotřebí znovu podotýkat, že Hospodin Izraele je zároveň i Bohem a ochráncem  všech ostatních lidí na světě, kteří se řídí Jeho sinajskými předpisy, alespoň v té základní formě originálního Desatera.

Židé jsou ochotni připustit a uznat za oprávněné, že jako celek trpí za nedostatečné plnění této Smlouvy, nemohou však přijmout myšlenku mimo jiné i našeho Učitele církve v tom smyslu, že je Hospodin předurčil do svého plánu jako oklamané obětní beránky. V takovém případě by podle mínění učenců Ježíšova národa neměl v historii světa zcela ojedinělý úkaz skutečné Boží přítomnosti před šesti sty  tisíci dospělými muži na Sinaji naprosto žádný smysl. A Stvořitel by si ze svého rozmaru se svým vyvoleným národem jen hrál jako kočka s myší a libovolně porušoval své smluvní závazky.Otázka zní, proč by to vlastně Bůh dělal. Pokud by totiž tento jediný Bůh porušoval své závazky, vytrácel by se dokonale smysl jeho důrazných napomínání židovského národa ohledně bezvýhradné věrnosti a poslušnosti ve věci dodržování jejich vzájemné Smlouvy. Tím totiž podmínil své požehnání celému Abrahámovu pokolení až do konce světa. Bůh nedodržující své závazky by nebyl pravým všemocným Stvořitelem.

Uvedenými poznámkami jsme se snažili především o to, co bychom očekávali od našeho Augustina – ještě lépe pochopit postoj a důvody židovského vyvoleného národa k  nepřijetí jejich syna Ježíše jako svého Mesiáše a Boha. Přestože my křesťané máme na poslání jejich Ježíše jiný názor a máme svoji vlastní pevnou víru a přesvědčení, musíme dobře znát zároveň i víru, tradici i přesvědčení těch, od kterých jsme vše podstatné v této věci vlastním rozhodnutím převzali, abychom našemu novému náboženství dodali pevné historické základy a vazby. Pokud by naši velcí církevní otcové věnovali odpovídající pozornost nejen osobě Ježíše Krista, ale především způsobu jeho duchovního života, jeho veřejnému učení a zároveň i historii jeho národa, a nenechávali se občas více či méně strhávat nebezpečnými emocemi mnoha militantních náboženských entuziastů, mohly žít vyznavači původního i pozdějšího způsobu víry v toho samého Boha až dodnes v trvale  pokojném soužití. Mohli jít pokojně dvěma odlišnými cestami, kterou si každý sám a především svobodně zvolil, do stejného cíle. Podivní lidé s velmi nejasnými úmysly, kteří však byli zásadně proti a chovali se podle toho, se ovšem v takovém případě nejspíš příliš nemohli počítat mezi ty, které Bůh učinil ku obrazu svému.

Bůh je totiž jak víme, a jak se modlíme: milosrdný, shovívavý, a plný lásky. A tento Bůh bezesporu miluje spravedlivé. I naše křesťanství jich má a vždy mělo bezpočet. Kde však tito spravedliví tehdy byli?

 

 

 

 

M.Č.

 

 

 

 

pokračování