Sv. Augustin a židovské náboženství XV.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XV.
pokračování
K závěru předešlé části našich úvah o svatém Augustinovi a jeho vztahu k judaismu ještě dodejme, že v době, kdy se Nový Zákon kanonizoval, byl už Augustin na světě. Složitost celého procesu plně vystihuje skutečnost, že kanonizace našeho křesťanského Zákona nebyla otázka roků, nebo desetiletí, ale staletí a její začátek můžeme datovat přibližně na rok 170 (Tacián). Ukončení kanonizace, tedy závěrečná shoda na uznání 27 knihách tzv. Nového Zákona jako Bohem inspirované texty - značně odlišná v západní a východní církvi - lze datovat v rozsahu 4. až 7. století. Doplňme, že správně pojato by se název Nový Zákon měl jmenovat Křesťanský Zákon. Bůh na Sinaji dal Ježíšovu národu jenom jeden Zákon a jeho platnost pochopitelně nikdy neanuloval. Nedovolil si to udělat ani sám Ježíš Kristus, až svatý Pavel jako první člověk na světě ano. Ten ve své nadšené a nesmírně horlivé aktivitě dokonce nepříliš logicky prohlašoval, že Zákon (myslel tím Bohem předanou Tóru - Chumaš) Ježíš svým příchodem na svět nahradil. To však ve skutečnosti Ježíš sám o sobě nikdy netvrdil. V případě nejen Augustinova pojetí a velmi častého titulování Ježíšovy osobnosti jako Boha Ježíše však vzniká evidentní rozpor, protože v takovém případě pak i na Sinaji dal svému židovskému národu Zákon sám Ježíš (jako i Bůh). A pokud ho tam opravdu tomuto svému národu dal, pak by ho po mnoha stoletích někdy během svého života a krátkého pozemského obrodného hnutí měl Ježíš také sám veřejně a okázale zrušit – a to nejspíš v podobně efektní kulise, jako to udělal Bůh Hospodin v sinajském případě.
Ještě pár desetiletí před Augustinem se křesťané nijak nepozastavovali na skutečností, že se do novozákonních textů a jejich přepisů ať už neúmyslně, především však vědomě a cíleně podle potřeby vkládaly a svévolně upravovaly jednotlivá slova i celé věty včetně různých větných kombinací a interpolací. Naprosto největší, skutečně ohromující kvantum a oproti „původním“ nejstarším dochovaným listům a jiným záznamům opravdu zásadní změny byly v novozákonních textech - se zcela nepochybným úmyslem - prováděny hlavně ve druhém a třetím století. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že nejrůznějších zpráv, které zachycovaly Ježíšův život a jeho učení (evangelia), se v době utváření evidence tohoto materiálu podařilo shromáždit z nejrůznějších zdrojů minimálně kolem dvou set verzí (!), z nichž žádná nebyla naprosto totožná. Navíc, a to je zajímavé, se zvlášť v ranější době shromažďování těchto záznamů ještě nepohlíželo na velmi krátkou dobu Ježíšova života, a především jeho veřejné (snad jen roční) činnosti tak zásadním teologickým objektivem, jako později. To znamená, že mezi zmíněnými dvěma stovkami evangelií bylo velmi mnoho různých, často odlišných a protichůdných verzí typu spíše románového životopisu a někdy ani to ne.
Mezi verzemi, které se dostaly do užšího výběru případně vhodných k budoucímu užšímu výběru a následné kanonizaci, se objevila i pro církev různá naprosto nepřípustná, matoucí „evangelia“, která například svým obsahem ukazovala, že Ježíš byl svými soukmenovci vnímán jako jeden z mnoha samozvaných proroků a potulných kazatelů, kterých bylo v době prorokovaného a očekávaného příchodu židovského Mesiáše ze svého lidu (nikdy však ne Boha) velké množství. Jiné záznamy ukazovaly Ježíše sice jako mimořádně obdařeného léčitele a vzdělaného, výborného znalce Zákona, o Jeho Božství však nic nehovořily. Další evangelia líčila Ježíše s uznáním pro jeho vykonanou práci, ale ve zcela střídmém, pozemském duchu a zmiňovala se mimo jiné i o jeho početné rodině, ve které vyrůstal. Jiná evangelia zase naznačovala, že Ježíšův život a jeho veřejná činnost oslovila pouze nepatrnou část všech obyvatel židovského národa. Tedy že o jeho obrodném hnutí a dalších aktivitách vědělo, nebo někdy z pozdějšího vyprávění zaslechlo jen maximálně kolem dvaceti tisíc židů (z přibližně jednoho milionu židů žijících v židovské Palestině), a to především z okolí Galilejského jezera. Pokud by podobná, nebo především posledně jmenovaná verze evangelia byla zařazena do kánonu, znamenalo by to velké problémy – například popření, nebo alespoň snížení věrohodnosti některých jiných novozákonních listů, které se snaží celý Ježíšův židovský národ nastínit spíše jako zlobou a nenávistí překypující krvelačnou smečku, v prvém století jako celek žijící především touhou po zabití tohoto svého velmi významného židovského souvěrce. Máme na mysli především evangelistu Marka a pak i do určité míry Matouše. Lukášovo evangelium se nakonec jeví jako nejvěrohodnější a nejméně tendenční vyprávění, ovšem nezdá se, že by je podobným způsobem hodnotil i svatý Augustin.
Ovšem evidentní rozdíly v evangeliích sám připouštěl a vyjadřoval se k nim přibližně v tom duchu, že pokud jde o inspiraci Bohem, nezáleží na rozdílnosti obsahu textu. To je skutečně šalamounské vysvětlení...Doplňme ještě, že kupříkladu ve svém veledíle O Boží obci - De civitate Dei si vůči Ježíšovu židovskému národu už žádné servítky nebere a v duchu Markova a Pavlových novozákonních textů hovoří o židech rovnou jako o nepřátelích, jinde pak přímo jako o zločincích. Těžko pak se ale dá někomu s úspěchem oponovat, jestliže řekne, nebo když tak jako v případě jistého současného filozofického sborníku autor příspěvku píše, že náš: „Aurelius Augustin patřil k úzké špičce vzdělaných křesťanských antijudaistů, jmenovitě Órigena, Tertuliana, Cypriána, Chrysostoma, a několika dalších, mající a využívající svůj velký vliv na formování a udržování trvale negativního postoje především prostých, jen málo vzdělaných, a tak snáze ovládnutelných věřících k národu, který dal světu Ježíše. Tento postoj bohužel trval až do dvacátého století a velkou měrou se spolupodílel na protižidovském tažení trvajícím stejnou dobu.“
Nepochybné nepřátelství k Ježíšovu národu sice naši vzdělaní křesťanští předchůdci nevymysleli, ale velmi decentně řečeno ho nesmírně posílili. Židé byli s naším jednoznačným přispíváním nábožensky odsuzováni a na sociální a politické úrovni byli postupně degradováni až k samému dnu společnosti, ve které se právě nacházeli. Náš svatý Augustin, jak už jsme mnohokrát poukázali, se od tohoto tehdy se teprve formujícího procesu nijak nedistancoval, právě naopak se do něho s vervou jemu vlastní aktivně vložil. Kopíroval tak nastolený antijudaismus (nezaměňovat s antisemitismem!) nejen státní, ale především své milované církve kvůli podílu tohoto národa na Ježíšově smrti, jehož existenci my křesťané chápeme odlišně od Jeho národa. (Opakujeme už mnohokrát poukázané, že Augustinův primární teologický zdroj byl tak jako celé církve apoštol Pavel, odpadlý původně nesmírně horlivý žid s pozdějším stejně horlivým protižidovským postojem. Až po sepsání jeho dopisů začal psát také i těmito dopisy ovlivněný Marek svůj vlastní evangelijní záznam. A až po něm Matouš, vedle dalších zdrojů inspirovaný především právě Markem i Pavlem. Konečně i evangelista Lukáš - podle vědeckých studií jeho literárního stylu - v přibližně polovině svých textů v podstatě pouze opakoval Marka.) Nezdá se, že by se při tom nějakým způsobem zneklidňoval otázkou, zda lze vůbec, a případně jakým způsobem spojit nesjednotitelné. A to skutečnost, že naše náboženství zrozené na Ježíšově (tradičním židovském) učení a později přeměněné na učení o (židu) Ježíši zaujímá proti tomuto světově prvnímu monoteistickému židovskému národu, skrze kterého nám všem Bůh daroval Zákon, a skrze kterého nám později dal i Ježíše, veskrze negativní postoj. Byl také i nesporně geniální Augustin až tolik ovlivněn tím dokonale stupidním pojmenováním Ježíšova židovského národa jako národa bohovrahů? Je-li Bůh neživý a tedy i nesmrtelný, nemůže ho nikdo ani zavraždit, to není těžké pochopit. Vnímal skutečně i mimořádný Augustin Ježíšův národ tak primitivním náhledem jako národ, který nám křesťanům zabil Ježíše, jak to dělali mnozí militantně naladění náboženští extrémisté už před ním a především po něm?
Přibližně sto až sto padesát let před Augustinem v naší mladé církvi probíhal názorově nejednotný, velmi složitý proces jejího finálního teologického i organizačního formování. A v době své konverze už vstoupil do již několik desetiletí státem materiálně nesmírně štědře podporované, všeobecně privilegované, avšak bohužel státní katolické církve. Říkáme a zdůrazňujeme slovo bohužel, jelikož z historie i vlastní zkušenosti víme, kam až může dojít původně čistá a ze srdce upřímná lidská víra v Boha, podlehne-li nejtěžšímu kalibru nejúčinnější zbraně zla. Tou je především podřízení a ovládnutí myšlení mnohého člověka pomocí viru materialismu, a poskytnutí svůdné, nakonec vždy zhoubné a sebedestruktivní moci nad ostatními lidmi. O bohulibé užitečnosti souhry světské moci s duchovní však Hospodin na hoře Sinaj pochopitelně nehovořil, protože dokonale přesně zná škodlivost takového vztahu i se svými dříve či později tragickými důsledky. Konečně, vždyť všechny zákony, které židovskému národu předal, jednoznačně vedou ke kvalitnějšímu, ne sebezničujícímu životu lidí. Náš Otec a Učitel církve však takovou těsnou státně – náboženskou spolupráci považoval naopak za Bohem chtěnou a požehnanou, a proto u svých věřících velmi často propagoval a obhajoval nutnost loajality vůči státnímu zřízení a bezpodmínečné poslušnosti světským vládcům a jejich zákonům.
Doba, kdy Augustin premiérově vstupoval na rychle se zvětšující křesťanské pole, nemohla být pro splnění jeho dávných představ, ani pro sotva dotvořenou organizační strukturu církve a její teologické směřování, nikdy příznivější. Mohutná státní, rozhodně ne však nezištná všeobecná podpora křesťanství započatá císařem Konstantinem I. Velikým (zemřel 17 let před narozením Augustina a tehdejší biskup Eusebios tohoto pohanského císaře dokonce považoval za nového Mojžíše (sic!), byla dovršená císařem Theodosiem v době kdy se nechal pokřtít, a kdy Augustin ještě jako horlivý vyznavač Máního bludu učil řečnictví v Kartágu, to znamená v roce 380. Sedm let po Theodosiovi se nechal pokřtít i náš pozdější Otec a Učitel církve a brzy potom se o svém pokřtěném císaři začal velmi pochvalně vyjadřovat, přestože se Theodosius i před veřejností - ze židovského pohledu nesmírně rouhavě - považoval za zástupce samotného Hospodina Stvořitele na zemi. Církev a její představitelé dostaly naprosto nevídanou světskou moc a obrovskou materiální podporu, ovšem výměnou za státní, dozorované a císařem spoluovládané křesťanské náboženství. Aby vzájemné propojení státu a církve nabylo úplné dokonalosti a spravedlivého vyvážení vlivu, naše církev začala naopak ovládat císaře, viz. například známá scéna z roku 390 z milánského dómu a její hlavní aktéři mocný biskup Ambrož a zmíněný císař Theodosius, podle svého chápání tedy Zástupce Stvořitele na zemi.
Důraz na skutečný původní smysl a cíl Ježíšovy veřejné angažovanosti mezi svými židovskými spoluobčany byl bohužel postupně zcela odsunut, a jak jsme si již řekli, původní Ježíšovo učení bylo už definitivně nahrazeno učením o Ježíši a to navzdory tomu, že jemu samému byla každá myšlenka kultu vlastní osobnosti naprosto vzdálená. Navzdory také i tomu, že v prvních třech evangeliích nenajdeme žádné citace Ježíše o tom, aby lidé věřili v Něho samotného, nýbrž aby věřili v Boha – Otce Jeho i nás všech. To znamená, že pro nás křesťany asi nejdůležitější osobnost prvního monoteistického národa světa Ježíš se choval téměř přesně podle učení Boží Tóry. Toto učení nepřišel bořit, ale resuscitovat jeho provádění v praxi. Tak to chápali jeho učedníci, rodina i nejbližší okolí, a pokud někdo po Ježíšově smrti začal jeho obrodnou angažovanost vidět jinak, bylo to především jeho vlastní vnímání existence člověka, kterého za jeho života nikdy netoužil osobně spatřit, přestože k tomu měl bezpočet příležitostí.
Sama naše církev dnes přiznává a dokonce i interně vyučuje, že v celém množství všech dochovaných rukopisů Nového zákona se neshoduje ani polovina slov (!) a zároveň učí, že neexistuje ani jedna jediná novozákonní kniha, která by přesně odpovídala originálu (!) A konečně uvádí pro běžného věřícího laika jen těžko uvěřitelné; totiž že nejrůznějších, především v dogmatické oblasti důležitých úmyslných, nebo někdy možná i náhodných odchylek od originálů je v našem křesťanském Novém Zákoně až 250 000 (sic!).
To je naprosto ohromující, a pro naše učení zároveň i varovné číslo, které by v budoucnu mohlo mít jen těžko odhadnutelné důsledky. Církev dnes sama považuje za největší systematicky pracující falzifikátory Nového Zákona právě výše uvedeného syrského apologeta a extrémního asketika Taciána, který kanonizaci svatých textů paradoxně začal (to by ale ve svých důsledcích znamenalo, že už na počátku procesu kanonizace Nového Zákona se vědomě pracovalo s padělky, což by pro nás křesťany znamenalo nejen hluboké zklamání...), a potom ještě daleko výraznějšího novozákonního padělatele, neblaze proslulého křesťanského teologa II. století Markióna ze Sinopé. Ten shodou okolností pocházel stejně jako apoštol Pavel z Malé Asie. Nejenže odmítal vše židovské a tedy i Ježíšův národ, ale dokonce i celý první monoteismus na světě i se svým Božím Zákonem a Jeho učením. A opět shodou okolností (?) uznával z Nového Zákona podobně jako náš Augustin téměř výhradně jako dogmatické učení právě Pavlovo dopisy do prvních křesťanských sborů, aniž jak doufáme oba tušili, že jich je polovina padělaných. Markión byl nesmírně aktivní a velmi „úspěšný“ heretik, který v druhém století založil svoji vlastní, až překvapivě početnou aktivní církev založenou v prvé řadě na Pavlových dopisech, na odmítnutí Tóry a vůbec židovství, a pak na neskutečně fantaskním a zcela zmateném mixu vlastních teologických vizí. Teprve pomalu se utvářející Nový Zákon tak v mnoha důležitých bodech přepracoval zcela podle svých představ a potřeb, a nakonec tento zarytý nepřítel Ježíšova národa šel až tak daleko, že vymyslel dualistickou nauku (vzpomeňme na podobně dualistický manicheismus svatého Augustina) o zlém Bohu Starého zákona (!) a dobrém Bohu Ježíše Krista (!). To však už bylo přespříliš i pro samu církev, která tento zjevně abnormální výplod lidského myšlení zásadně odmítla jako zcela heretický.
I tak nás však může zajímat, kde se v naší utvářející se církvi už přibližně 100 roků po Ježíšově smrti vzali křesťanští extrémisté pravděpodobně s obrovským vlivem na věřící, které v jejich nevědomosti strhávali na svoji stranu, a jejichž hlavní myšlenkou bylo přestat sloužit Boží vůli na základě dvoustranného smluvního vztahu, jako to s takovou důsledností dělal Ježíšův národ. Neměli dokonce - jako v případě markionismu - ani za cíl řídit se učením a životem Ježíše, přestože byli křesťané. Pro tyto heretiky tedy nebyl rozhodující ani Bůh (kterého svým učením totálně znetvořili), ani Ježíš, ani jeho židovský národ, nýbrž podivně zmutované duální učení o Bohu v kombinaci s učením o Ježíši židovského odpadlíka Saula. A přestože náš svatý Augustin se držel postoje církve a Markiona se nijak nezastával, i jeho hlavní teologický pramen je stejně jako v případě naší církve v učení apoštola Pavla. Vše dobré, ale jak vidíme, i to méně dobré i přímo škodlivé v teologické oblasti ranného křesťanství se tedy nějakým více, či méně zřetelným způsobem odehrává kolem středobodu, kterým je svatý apoštol Pavel a jeho vnímání Ježíšem zjevené teologie, o tom není pochyb.
Obrovský význam pro dokončení nekonečně zdlouhavého a velmi nejednotného procesu kanonizace měl Augustinův současník a mimořádná postava církve svatý Jeroným, který s naším velikánem bohužel neměl zcela nejlepší vztahy. Někteří badatelé tvrdí, že biskup Augustin - přestože svým intelektem výjimečný člověk - za vysoce vzdělaným svatým Jeronýmem i tak zaostával v několika základních bodech a že tato skutečnost mu údajně velmi srážela jeho sebevědomí. Přesto, nebo právě proto prý vůči staršímu a vzdělanějšímu Jeronýmovi zcela úmyslně neprojevoval úměrný respekt a očekávanou dávku úcty vůči staršímu (podobný osobní vztah měl prý ke starému primasovi celé numidské církve, sídlícím v Kartágu), vzdělanějšímu a v církevních kruzích i uznávanějšímu spolubratrovi. Augustin měl k Jeronýmovi více výhrad, a jedna z nich měla být i proti jeho přílišnému a neskrývanému (podle Augustina nevhodnému) nadšení z posvátných židovských textů tvořící Tóru, ve kterých Jeroným jako expert na hebrejštinu spatřoval evidentní přímý vliv Boha. Ovšem jak víme, náš Otec církve Augustin spatřoval stejný přímý Boží vliv na instituci své církve, kterou pokládal za Boží dílo, a těžko snášel představu, že by Stvořitel svoji přízeň ke katolické církvi dělil se židy. Ale bylo tomu tak. Lépe a popravdě řečeno, Hospodin uzavírající na Sinaji svoji Smlouvu s národem, který si vyvolil, tehdy o žádné církvi nemluvil. To však samozřejmě neznamená, že by svojí Božskou milost nemohl v žádném případě po třinácti a více stoletích na naši novou církev „rozšířit“. Na druhou stranu pod tímto zorným úhlem snad lépe pochopíme postoj (podle Augustina zaslepeného) Ježíšova národa, který sice takové „rozšíření“ nikdy nemohl důkazně popřít, ovšem logicky a zcela zákonitě uznával jednoznačnost a do konce světa neměnnost jednotlivých bodů Boží Úmluvy, kterou na Sinaji jednomyslně ratifikovali.
Oba zmínění Otcové církve byli povahově podobně problematičtí a svatý Jeroným měl údajně ještě více osobních problémů, než náš Augustin, ovšem kvůli svému významu pro církevní učení jsou oba dva církví uznaní jako její Učitelé. Jak jsme si právě řekli, Jeroným na rozdíl od našeho Augustina ovládal bravurním způsobem hebrejštinu a proto mohl mít – a také měl – na některé svaté texty Tóry jiný názor, než měl Augustin, který hebrejštinu neovládal ani v základech. Nám však jde nyní především o opětovné připomenutí skutečnosti, že zjevené učení apoštola Pavla bylo jak pro církev, tak pro našeho svatého Augustina základním stavebním kamenem novozákonní teologie a následně i celého křesťanství. A jestliže se, jak se domníváme, zúčastnil jako host a obratný kazatel už synodu konaného právě v Hippo v roce 393 (tedy dva roky po svém vysvěcení), kde se mimo jiné kanonizace posvátných knih slavnostně ohlašovala, tak se už tam nevědomky stal obětí několika podvržených a přesto potvrzených listů svatého apoštola Pavla jako pravých posvátných textů závazného učení zařazeného do našeho křesťanského Zákona. Pozdější snahy o korigování vyvstávajícího problému zmírňujícími větami typu o Boží inspiraci těchto textů je pochopitelné, ale z našeho hlediska příliš zjednodušené a problém bagatelizující východisko „z nouze“. ( O tom, které spisy byly Bohem inspirované a které ne, rozhodovali vždy lidé, a to se týká jak židovství, tak našeho křesťanství. Tito lidé měli být ke svým rozhodnutím inspirováni opět Bohem. Ovšem sám Bůh se k těmto lidským aktivitám nikdy veřejně nevyjádřil, vše je otázka pouhé víry v Jeho souhlasné stanovisko. Poprvé a naposled se Bůh Hospodin veřejně vyjádřil jen na Sinaji a podle všeho se zdá, že pak už to neměl zapotřebí.) Z výše uvedených důvodů jsme naše minulé zamyšlení ukončili otázkou, jakým směrem by se asi ubíralo Augustinovo teologické myšlení a jeho názor na Ježíšův židovský národ, kdyby o celé polovině nepravých, přesto kanonizovaných dopisů apoštola Pavla věděl, a i kdyby bral zároveň v potaz i jediný možný, dodnes užívaný argument církve o Boží inspiraci, pod kterou neznámí autoři psali jménem apoštola Pavla.
Vyvstává však otázka, kdo vlastně mimo samotného Hospodina může ještě hovořit za jeho majestát, kdo z lidí se může považovat za Jeho mluvčího a určovat, co Jím bylo inspirované, případně i co nebylo. Můžeme si myslet, že to tak bylo, můžeme si přát, aby to tak bylo, můžeme být pevně přesvědčeni, že to skutečně tak bylo, ale to je asi tak vše, co v té věci můžeme dělat. Kdo z lidí může tvrdit, že zná Boží úmysly a Jeho následné skutky?
Mnohokrát opakovaně, a tedy snad už i zbytečně zdůrazňujeme, že tématem těchto zamyšlení není v žádném případě ani otázka smyslu Ježíšova zrození právě do židovského národa, ani existence a poslání Ježíše na tomto světě, ani konfrontace naší křesťanské víry s Ježíšovou židovskou, nýbrž především odhalit smysl úporné snahy o eliminaci židovství Jeho samého, Jeho rodiny, Jeho učedníků a dalších sympatizantů. Uvažujeme nad podobnými otázkami, jak například proč se z našeho vědomí záměrně již téměř vytratila nesmírně důležitá osobnost Ježíšova nevlastního, velmi zbožného bratra, taktéž mučedníka, novozákonního Jakuba Spravedlivého (nezaměňovat s Jakubem Zebedeovým!), který byl vrchní rabi synagogy v Jeruzalémě, či například jiná významná postava jeho dalšího bratra Judy. Samozřejmě nás nesmírně zajímá i jaký byl důvod Pavlovy obětavé a tolik důsledné (a později jak víme nesmírně úspěšné) snahy zaměnit pozornost většiny věřících ze skutečného Ježíšova pozemského a duchovního života na zaměření čistě na Ježíšovu osobu. Za jednu z nejdůležitějších otázek, na kterou také hledáme odpověď, je skutečný důvod systematické, téměř dvě tisíciletí trvající negace národa, který dal světu Ježíše, kterou naši křesťanští prapředci nepochybně iniciovali, a na jejímž začátku stál další příslušník tohoto národa, Saul z Tarsu. Jinými slovy řečeno: Proč jsme se jako křesťané tak nesmírně aktivně podíleli na snaze z Bohem vyvoleného národa, díky kterému máme Ježíše, vytvořit národ asociálů, vyvrhelů a domestiků, existující už jen proto, aby svým ubohým přežíváním dokazovali celému světu triumf našeho vítězného křesťanství. Proč jsme se při tom nebáli jejich Boha, o to více, když jsme tohoto Boha židů my bývalí pohané správně vyměnili za svoje dosavadní bůžky a přijali ho také jako i našeho Boha křesťanů? Není bez zajímavosti zde připomenout, že skutečnost, že česká populace vykazuje velký stupeň příbuznosti s dávnými keltskými předky, znamená, že apoštol Pavel se ve svém listu Galatským v podstatě obracel na naše pohanské předky, kteří se ve třetím století před Kristem usadili v Pavlově Anatolii, dnešním Turecku. Stopy některých keltských významných svátků nalezneme i v našem křesťanství dodnes. Pro úplnost podotýkáme, list Galaťanům skutečně napsal svatý Pavel, nejde tedy jako v jiných případech o podvrh.
Jak vidno, neztrácíme čas úvahami nad tím, do jaké míry Ježíšův národ trpěl od nás jako od mladšího bratra ve víře ve stejného Boha Stvořitele, ale rovnou hledáme důvod proč tomu tak bylo. Proč se i tak mimořádné osobnosti světa, jako byl nepochybně velký Augustin, ještě dříve, než se k tomuto děsuplnému trendu přidaly, raději důkladně neseznámily s předmětem své kritiky a svého tvrdého odsudku? Chceme zjistit, nebo se podělit o vlastní názor například na důvod, proč geniální africký myslitel pátého století Augustin nevnímal Ježíšovu a Janovu příbuzenskou kazatelskou a křtící aktivitu na obou březích Jordánu také i jako možnou velmi výraznou, ovšem soukromou duchovní ofenzívu na základě dávno prorokovaného, a právě tehdy očekávaného příchodu Božího království. Nesmírně rádi bychom dospěli k odpovědi na otázku, zda svatý Augustin, který vnímal a také nazýval Ježíše Bohem a tedy ho chápal jako nedílnou součást Boží podstaty, zda podle něho i Ježíš existoval dříve než svět. A pokud existoval Bůh Ježíš vždy a vždy existovat bude, utvářel v takovém případě náš svět. Ježíšův počátek tedy nemá počátku, a ani jeho konec nemá konce.
Zabýval se například někdy Augustin odpovědí na standardní židovskou otázku, kdy, kde a na základě jakých podkladů vznikla idea, podle které vždy existující, ale neviditelný, nehmotný, neživý a tím i nesmrtelný Stvořitel (a tedy podle křesťanského chápání i sám Ježíš - Bůh) všeho měl na jedné z nikdy nespočitatelného množství všech planet, které sám stvořil, také i zemřít, když jako neživý Bůh zemřít nemůže? Otec církve například dále přesvědčivě tvrdil, že židé trpí za svojí slepotu a zatvrzelost, se kterou odmítají přijmout svého soukmenovce za Boha a svého slíbeného Mesiáše. Ptáme se a hledáme odpověď na otázku, zda Augustin znal odpověď na svoje tvrzení z úst nejpovolanějších, tedy od některých židovských učenců. Ti věc vidí zcela jinak a hovoří v tom smyslu, že jejich utrpení trvá s malými přestávkami od samého vzniku židovského národa. Bůh totiž nešetří především ty, které si vyvolil, protože na ně klade nároky, které na ostatní národy neklade. Status Bohem vyvoleného národa, třebaže „pouze“ ke služebným úkonům, vyžaduje stoprocentní součinnost vyvolených s Boží vůlí. A přes všechnu snahu většiny tohoto národa se v židovských dějinách pokaždé našel někdo, kdo svým chováním jejich vysoký kredit v Božích očích dramaticky oslabil. Tak to trvá už od dob čtyřicet roků trvajícího putování pouští na Sinaji a existence, nebo v minulosti ještě neexistence křesťanství na tomto stavu nemá nejmenší vliv. Utrpení Ježíšova národa je niternou záležitostí mezi ním a Bohem, se kterým tento národ uzavřel Smlouvu a kterou jako celek nedodržuje tak, jak jeho předci slíbili. Podíl ostatních nežidů včetně nás křesťanů na jejich už tak častém utrpení byla Bohem Smlouvy naprosto nežádoucí, naše nadbytečná vlastní aktivita na vyvoleném, ale i těžce zkoušeném Ježíšově národě, která jednou bezpochyby dojde adekvátního posouzení.
Zdá se, že Augustin nedělal rozdíl mezi Božím dopuštěním utrpení na svůj vyvolený národ za porušování vzájemné Smlouvy, protože za tento exkluzivní dar očekával Bůh i stejně exkluzivní chování obdarovaných, a utrpením, které židovskému národu poskytovalo jejich nežidovské okolí jako oprávněný trest navíc za nepřijetí Krista jako svého Spasitele. Ve svém spisu Contra Faustum Manichaeum (Proti manichejci Faustovi) mimo další zneklidňující vývody svého myšlenkového potenciálu zdůrazňuje vinu židů (tedy známá kolektivní vina židovského národa !) na Kristově smrti a dokonce je obviňuje z Kristovy vraždy. Zároveň tam podotýká, že židé nebyli prokleti zemí jako Kain, ale později církví. To už je ovšem jen krůček od klasického obvinění židů jako bohovrahů, prokletých naší Boží církví.
Rádi bychom se dopátrali Augustinovy fiktivní odpovědi i na naši otázku, zda jako nesmírně zapálený vyznavač, horlivý ctitel a neúnavný kazatel – propagátor zcela oprávněné posvátné úcty k tajemné eucharistické oběti, vrcholu každé naší bohoslužby, vnímá jako logické, že vůbec první zmínka o tomto nepochybném pilíři naší víry nepochází od žádného z evangelistů, nýbrž z 1.dopisu svatého apoštola Pavla pokřtěným bratřím do řeckého Korintu (11, 23-25). Není potřeba dodávat, že také i tento „záznam“ nejposvátnějšího aktu spásy lidstva od svých hříchů získal, jak sám říká, „přijetím“ od zjeveného Ježíše v damašské poušti: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal...“ Tímto se dostáváme oklikou zpět k dalšímu z bezpočtu jiných důvodů nepřijetí naší víry Ježíšovým židovským národem, který bychom měli mít vždy na paměti. Text proměňování darů chleba a vína v tělo a krev Páně při slavení eucharistie všichni velmi dobře známe, takže už z jeho samotného obsahu musíme pochopit, že židé - jestliže se nechtěli postavit proti jednoznačným Božím zákonům – museli rezolutně a v největší hrůze odmítnout vše, co by třeba jen symbolicky naznačovalo požívání lidského masa a pití lidské krve. O tak nemyslitelné věci jako by byl případný kanibalizmus nepovažoval za potřebné hovořit ani Bůh, ovšem co se krve týče, tady už to za nutné považoval. A to naprosto jednoznačně, stejně jako zní celý Zákon, aby se pak jednou někdo nevymlouval...Pomineme - li samozřejmou symboličnost tohoto posvátného eucharistického obřadu a jeho slov, které Ježíš jako prvnímu člověku vůbec posmrtně nezjevil žádnému ze své rodiny, ani ze svých nejbližších, ale právě tomu, kdo Jeho příznivce těžce pronásledoval s úmyslem, cit. „vyhubit je“, i tak bychom rádi znali možné Augustinovo stanovisko. A to k naší otázce, proč Ježíš Kristus jako velmi zbožný příslušník židovského národa, důsledně zachovávající Tóru, předpisy a všechny přikázané svátky, podle záznamu poslední večeře od svatého Pavla takovým způsobem vyhrotil jinak jistě posvátnou atmosféru požehnané židovské večeře se svými učedníky. Rádi bychom znali názor našeho geniálního učence a Učitele církve na okolnosti, které by při poslední večeři - podle slov z Pavlovy pouštní vize - poprvé v dějinách židovské víry vedly Ježíše k použití z pohledu přítomných židovských učedníků dosud neslýchaných, nesmírně šokujících, byť symbolických slov o pití lidské krve a pojídání lidského masa, jako by Boží Zákon se svými 613 předpisy vůbec neexistoval. Ježíš byl nesporně velmi zbožný a vzdělaný žid, pro kterého byl tento zákon Boha Otce svatý a neměl jediný důvod tento Zákon nějakým způsobem porušit, navíc při sederové večeři o středeční noci před Pesachem.
Vědecké rozbory křesťanských učenců tzv. Janova evangelia (vzniklo mezi rokem 100 až 150) bezpečně ukázaly, že je společným dílem několika autorů a že v žádném případě jeho autorem nemůže být Ježíšem milovaný učedník apoštol Jan, jeden z Dvanácti, syn Zebedeův a bratr Jakuba Staršího. Evangelium je tedy společným výsledkem delšího procesu tradice a navíc prošlo několika podstatnými korekcemi. Kromě toho, že celá 21. kapitola tzv. Janova evangelia je výsledkem další, ještě pozdější snahy jiných autorů o jejich „přispění k tématu“, a toho, že toto evangelium nejvíc ze všech ostatních hovoří o Ježíši jako o Bohu, nás na něm v tuto chvíli nejvíc zajímá velmi podstatná skutečnost: V Janově evangeliu není žádná zmínka o Ježíšových slovech, ustanovujících nový obřad eucharistie v tom pojetí, v jakém ho známe od svatého Pavla. Tedy podle vůbec první zmínky o tomto ustanovení, které od tohoto apoštola známe, Ježíš při této večeři poprvé zavedl praxi požívání chleba jako Jeho těla a vína jako Jeho krve. Ani jeden autor, který se spolupodílel na vytvoření tzv. Janova evangelia však z nějakého důvodu neprosadil, a nebo nepovažoval za potřebné, aby se toto Ježíšovo pro nás nesmírně důležité ustanovení do tohoto evangelia začlenilo. Není tam. Proč? Tento fakt nás dlouhodobě velmi zneklidňuje a proto jsme dosud marně usilovně hledali vysvětlení také i tohoto problému právě u našeho velkého učitele svatého Augustina. Jako v mnoha nezodpovězených otázkách kolem jeho skutečného vztahu k Ježíšovu národu a vůbec celému judaismu si zatím i v této otázce musíme vystačit s fiktivní odpovědí, kterou sami pro podobné případy dočasně vkládáme do Augustinových úst. Zřejmě by zněla přibližně v tom smyslu, že pokud to a to napsal svatý apoštol Pavel, je to bezpochyby pravda. A protože to stejně tak vnímá i církev jako instituce, kterou zřídil sám Bůh, pak je to přímo Boží pravda. Není nad čím bádat.
pokračování