Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XIX.

pokračování 

                               Hned na začátku bychom chtěli - vzhledem k jedné poměrně očekávané reakci na jedno z našich minulých zamyšlení – opětovně připomenout, že smyslem těchto úvah není a ani nebude jakékoli ujišťování o správnosti, přednostech, výjimečnosti a jedinečnosti naší křesťanské víry v porovnání například právě s vírou, kterou jistě ne náhodou praktikoval sám Ježíš. Pouze se na základě původně jen  jedné přednášky o svatém Augustinovi a jeho vztahu k židovskému národu snažíme nalézt, pochopit, a nakonec se s vámi podělit o pravděpodobné důvody, proč Ježíšův Bohem vyvolený národ ve své podstatě nikdy nemohl naše o jeden a půl tisíciletí mladší náboženství přijmout místo svého. Nejjednodušší odpovědí by mohla být opět otázka typu: „A proč by to vlastně Bohem vyvolený národ dělal?“ Skutečně; proč vůbec jsme my křesťané od začátku až donedávna  očekávali, že židé svoje Bohem darované „náboženství“ se vším svým nedostižným učením mají a dokonce pomocí všech prostředků musí zavrhnout v náš prospěch formou přijetím křtu? Opravdu jsme si mysleli, že bohabojný národ Ježíše kvůli nátlaku našich křesťanských předchůdců  prostě zruší svůj dávný slib věrnosti a poslušnosti samému  Stvořiteli světa,  a en bloc přijme zcela novou teologii svého soukmenovce Saula z jeho damašské vize?

Abychom ještě lépe pochopili zcela  zákonitý postoj Ježíšova židovského národa, zkusme si na chvíli představit, že by si nás křesťany přibližně jeden a půl tisíce let před občanským letopočtem vyvolil sám Bůh Stvořitel světa za své vyvolené, uzavřel s námi jedinečnou Smlouvu a postupně by nám předal své zákony a učení. Jeden z nejdůležitějších bodů Smlouvy by byl ten, že nebudeme mít jiného boha. Po patnácti stoletích naší usilovné  snahy dodržovat všechny Zákony Stvořitele by se mezi námi našel velmi zapálený spoluvěřící, který ve svém vidění náhle spatřil jednoho našeho mimořádného duchovního buditele a obnovitele víry a náboženské horlivosti, kterého před lety zabili římští okupanti. Po svém procitnutí by začal hlásat novou, od naší původní Bohem dané značně odlišnou teologii, kterou mu tento náš velký mučedník měl kdesi na poušti „předat“. A především by začal po okolí hlásat, že zmiňovaný nejdůležitější bod o našem  jediném Bohu už neplatí, protože ten, kdo se mu na poušti zjevil, je vlastně Synem toho, který nám ovšem velmi přísně nakázal, že nebudeme mít jiného boha. Jaký postoj bychom jako Bohem vyvolení, a jeho Zákony horlivě dodržující věřící nyní zachovali? Přijali bychom nové učení od našeho souvěrce, nebo bychom dál zůstali věrni slibům našich otců, a učení  všemohoucího Boha Stvořitele?

V žádném případě se nevyhýbejme okamžité a přímé odpovědi tím, že bychom snad nejprve začali obě teologie porovnávat, nebo že bychom uvažovali už z naší křesťanské pozice, ale rovnou si odpovězme na otázku, komu bychom dali jako Bohem vyvolení nepochybně přednost. Respektive, zda bychom kvůli našemu bývalému souvěrci, nyní odpadlíkovi od naší víry byli ochotni třeba jen uvažovat o tom, že nyní přestaneme dodržovat náš slib Bohu i Zákon samotného Stvořitele světa. Hodně zjednodušeně řečeno – právě v takové situaci se ocitl Ježíšův národ v prvém a dalších stoletích. O tom, jak volba v mysli Bohem vyvoleného židovského národa dopadla, a co jim tato volba od odlišně věřících lidí přinesla, není třeba hovořit. Uvedené okolnosti tohoto rozhodnutí by však měli mít na mysli všichni, kdo za tuto jednoznačnou volbu Boží národ nejprve kritizovali, poté vášnivě odsuzovali, a nakonec pronásledovali. Náš svatý Augustin se naštěstí pohyboval spíše v mezích příliš nepřesahující stupeň kritiky tohoto národa. Znovu apelujeme – nesmíme tuto situaci porovnávat jako křesťané, jinak se do situace Ježíšova národa nikdy nevžijeme a tím jejich rozhodnutí nepochopíme. Že s ním nesouhlasíme,  je jiná, výhradně ale naše věc.

Ovšem vyvolený  národ své rozhodnutí nemusel s nikým na zemi konzultovat – a také nekonzultoval. Tak jednoznačná byla a je jejich víra, oddanost a věrnost všemohoucímu Bohu Smlouvy - tomu, kdo stvořil svět. Pro židy jsme my křesťané byli především v prvních dvou stoletích tzv.  sektou kristovců, židovskou sektou, ve které ovšem nebyli téměř žádní židé, nýbrž hlavně pokřtění řečtí pohané. Víme, že nesmírně energický entuziasta svatý Pavel s náborem ke křtu u židů neuspěl, proto se vrátil do míst, které znal z mládí, a kde především kvůli avizované jednoduchosti a nenáročnosti cesty do ráje začal shromažďovat první pohanské zájemce. Navíc mu v této horlivé činnosti nepřímo napomáhal řecký široce rozvinutý mytologický systém. Pro ještě plastičtější představu jednoznačnosti  stanoviska židovského národa k tehdejší teprve se rozrůstající sektě kristovců  se například můžeme přenést do dnešní doby a připomenout si, jak rázně (a bezpochyby správně) se naše církev vypořádává s nejrůznějšími křesťanskými sektami. Jakým způsobem naše křesťanství sekty vnímá, napoví následující definice z mnoha obdobných:

Křesťanských sekt je velmi mnoho, mnohem více, než samotných církví. Patří sem početné, známé a starší sekty, ale i úplně nové, které vznikají ze dne na den a mají jenom desítky členů. Potřeba zakládání křesťanských sekt vzniká u křesťanů nebo u lidí, kteří sympatizují s křesťanstvím, ale nevyhovuje jim struktura, ceremonie nebo působení určité církve, a proto se snaží najít si vlastní pravidla a pomocí těch dojít ke spáse. K obecným znakům sekt patří striktní dodržování docházky, pravidel, placení poplatků a povinnost šířit a předávat svoje mínění za každou cenu.

A nyní si představme, že stejný, nebo podobný názor, ovšem právě naopak na naše nové křesťanství měli zbožní židé. Také oni spatřovali potvrzení o tom, že vznikající  křesťanství je z jejich pohledu sektou, v podstatě  v těch samých bodech, ve kterých spatřujeme sektu my křesťané po dvaceti stoletích, tedy především v tom, že: „K obecným znakům sekt patří striktní dodržování docházky, pravidel, placení poplatků a povinnost šířit a předávat svoje mínění za každou cenu.“ A o všem zde právě  uvedeném se zmiňuje apoštol svatý Pavel (nebo jeho falzifikátoři) ve svých listech jako o potřebě nebo přímo nutnosti!

To znamená, že my křesťané používáme na specifikaci sekty téměř  stejnou definici, jaké používali kdysi dávno židé na naše rané křesťanství. To by ale mohlo velmi pomoci těm, kdo snad stále ještě nechápou příčinu postoje židovského národa ve věci jejich Mesiáše. Zkusme si proto vyvolat představu, že by nějaká z třeba stávajících křesťanských sekt během pár století i za pomoci obrovské státní podpory dosáhla takového rozmachu, že by nás původní a pravověrné křesťany se svým jedinečným Božím učením tato sekta začala všemi způsoby utlačovat, odsuzovat a někdy i tyranizovat jen proto, že jsme zůstali věrni svému Bohu a jeho učení, a nepřijali jejich falešnou nauku, která je  pouhou zkomoleninou odvozenou z naší jedinečné víry.

Je tedy už konečně alespoň v základech jasné, že postoj Ježíšova národa k základním bodům našeho nového  křesťanství byl naprosto zákonitý, a vzhledem ke svým dávným smluvním závazkům k Bohu Stvořiteli ve skutečnosti nikdy nemohl být jiný? Nebyla to tedy jak říká náš svatý Augustin  zaslepenost Ježíšova národa, ale věrnost zákonům Božím. Nebyla to ani jejich pýcha, nýbrž poslušnost Bohu. Augustin se mýlil, jestliže věrnost slibu daného Bohu nazývá židovskou zatvrzelostí. Mýlil se i tehdy, jestliže věrnost Ježíšova národa v zachovávání Boží Tóry jmenuje jako falešnou neznalost židů. Augustin snad opravdu nechápal, že národ, který si Hospodin vyvolil za svůj a slibuje mu za to i svoji ochranu, by mohl teoreticky snad proklít  jen ten, kdo si je vyvolil, rozhodně však nemohl být prokletý naší církví, jak kupříkladu píše ve svém spisu Contra Faustum Manichaeum l - Proti manichejci Faustovi  (12, 10-11)  vytvořeném v letech 397-398. Nebyl rozhodně neomylný, ale v zásadních bodech teologie i filozofie se projevoval moudře a uvážlivě. Až v otázce především náboženského judaismu a svého postoje k Ježíšovu národu bohužel  tyto vlastnosti téměř  neprojevoval. Dokonce lze říci, že právě pro židovský vyvolený národ měly uvedené Augustinovy omyly často fatální důsledky, protože ti, kdo se své nejrůznější zločiny vůči tomuto národu snažili ospravedlnit a zlegalizovat poukazováním také i na osudově protižidovské výroky svatého Otce církve Augustina, nejspíše o jeho jen průměrných znalostech judaismu  neměli ani tušení. Bez ohledu na to, jak jsme existenci jejich velkého soukmenovce Ježíše pochopili my, židovská tradice hovoří o mnoha nejrůznějších událostech, které budou příchod jejich Mesiáše předcházet i provázet. Z těch méně známých uveďme například část Ezechielova proroctví, kde se verše kolem 38, 8 vykládají jako předpověď veliké války mezi národy, předcházející Mesiášovu příchodu: „Před mnohými dny jsi byl určen k tomu, abys na sklonku let vtáhl do země, která se zatím zotaví po meči.“

Přestože naši velcí teologové jak předpokládáme i tuto část Ezechiela dobře znali, přesto jakoby neslyšeli židovské poukazy na skutečnost, že Ježíšův příchod na svět žádná velká válka mezi národy nepředcházela, a navíc, že o žádném sklonku let (myšleno existence světa)  nemůže být ani řeči. A pokud se přeci jen někteří naši učenci o této a podobných skutečnostech někdy zmínili, pak jen většinou v tom smyslu, že si židé proroctví svých vlastních proroků špatně vyložili... I náš Otec církve Augustin v některých případech podobná slova na toto téma používal a my se ptáme, podle jakých indicií si troufl tvrdit, že světově první monoteistický a Bohem vyvolený národ si špatně vyložil proroctví svých vlastních dávných proroků, a čekal  desítky staletí let na to, až ho na tuto skutečnost upozorní jedno nové náboženství. Taková a další vyjádření však Ježíšův národ, který už v té době přibližně dva tisíce let  dennodenně s nesmírnou důkladností studoval Bohem danou Tóru, považoval za nesmírnou urážku. A to urážku a výsměch nejen jim, ale i samému Bohu, neboť Boží učení může být samozřejmě jen jednoznačné a jen tato jednoznačnost se může usilovným studiem ještě více prohlubovat. 

Podobných námitek proti uznání Ježíše za svého Mesiáše známe desítky, uvedeme jen pár takových příkladů; hebrejští proroci například uváděli, že Mesiáš při svém příchodu shromáždí všechny Izraelity z diaspory, což jak víme se nestalo, nebo kupříkladu skutečný mesiášský král měl vládnout izraelskému národu – a židé poukazovali na to, že Ježíš jim nikdy fakticky ani duchovně nevládl, navíc politicky tomuto národu v Ježíšově  době  nejprve vládl římský císař Augustus a poté Tiberius. Podle jiných proroctví měl hebrejský Mesiáš při svém příchodu s národem uzavřít novou smlouvu založenou na obnově slibu dodržovat Boží přikázání – ani to jak víme, žid Ježíš neudělal. To samé platí v otázce vybudování nového Chrámu za očekávaného Mesiáše, stejně jako skutečnost, že Boha za Mesiášovy éry měly uznat všechny ostatní národy, a podobně...Za splnění těchto proroctví se židé několikrát denně vroucně po celé generace modlili.

Doplňme poznámkou: V poslední době jsme se opět setkali s tvrzením o mimořádném významu už samotného jména Ježíš Kristus, což však není přesné vyjádření. Krátce si proto připomeňme, že jméno Jošua (nebo Jehošua) bylo v hebrejském národě  standardní a velmi často užívané, ale také velmi staré jméno. Zmínku o tomto jménu najdeme například už v Exodu v popisu sinajských událostí se zlatým teletem, na které Mojžíš v nesmírné zlosti reagoval rozbitím hliněných oboustranně popsaných desek s Božími zákony, které mu skrytý Stvořitel diktoval na hoře. Za obrovským táborem pod horou, ve kterém přebývalo kolem milionu navrátilců z Egypta, stál stranou stan setkání s Bohem, ve které směl být jen Mojžíš hovořící s Bohem. Každý večer však stan opouštěl a vracel se do tábora a jediný, kdo mohl posvátné místo hlídat a chránit i po jeho odchodu, byl Mojžíšův služebník jménem Jehošua. Tím se toto jméno v židovském národě velmi populární, ovšem po dávných stoletích  užívání jméno zevšednělo a v době Ježíše už bylo zcela běžné. Zbožní tohoto národa už vzhledem k důležitosti poslání prorokovaného Mesiáše ovšem věří, že očekávaný Mesiáš bude mít jméno úměrné jeho důstojnosti, což však ale apriori nemusí vylučovat, že by se nemohl jmenovat právě Jehošua. Vzhledem ke zmíněnému  historickému významu tohoto jména by to bylo logické -  jde však o náš pohled z křesťanské strany, což pro Ježíšův židovský národ nejspíše vůbec nic neznamená, neboť to je záležitost dějin jejich národa, ne naše.  Ovšem židé očekávali a dosud očekávají svého Mesiáše ne jako Boha, nýbrž výhradně jako člověka ze svého národa,  a jelikož naše křesťanství chápe Ježíše jako bohočlověka, nebo přímo jako Boha Ježíše (viz Augustin), je toto jeho Božství pro Ježíšův židovský národ další důvod pro jeho nepřijetí jako svého Mesiáše.

Co se Ježíšova „druhého jména“ Kristus týče, nejde samozřejmě o žádné jeho příjmení, přestože se to tak na první pohled může někomu zdát vzhledem k tomu, že je tak často z naší strany ve vztahu k němu téměř trvale užívané, nebo tímto slovem Ježíšovo jméno rovnou nahrazujeme. Zopakujme jen krátce, že Kristus není jméno, ale hebrejský titul maššíach (odtud Mesiáš), tedy Pomazaný , v Ježíšově národě užívaný výhradně pro krále, proroky a kněze, kteří byli při své inauguraci pomazáni posvěceným olejem (odtud pochází i náš převzatý křesťanský zvyk pomazání novokněží, nemocných a podobně tzv. křižmem, posvěceným balzámem). Pokud se tedy v souvislosti s používáním jména Ježíš ustálilo i slovo Kristus, pouze tím vyjadřujeme naše přesvědčení, že Ježíš byl král. Ze židovského pohledu tím ale zároveň připouštíme, nebo dokonce tvrdíme, že byl možná kněz a nebo že ho považujeme za proroka. Ovšem namítají, že ani k jednomu z řečených úřadů Ježíš nikdy nebyl slavnostně uvedený do úřadu a pomazán. Jméno Kristus ve vztahu k Ježíšovi začal používat jako první několik desetiletí po jeho smrti - kdo jiný, než svatý Pavel. Po něm pak neznámý autor, který napsal Skutky i tzv. Lukášovo evangelium a to samé platí i pro tzv. evangelistu Matouše od anonymního autora. Ti všichni poprvé titul Kristus užívají, ovšem nejdříve až asi šedesát let po Ježíšově tragické smrti. Za Ježíšova života ho tak neslovil nikdo ani z jeho rodiny, ani z učedníků a posluchačů.  

A dnes už poslední příklad k problematice uznání, nebo neuznání Ježíše jako Mesiáše židovského národa: velký židovský, řecky píšící  učenec, teolog a filozof Filón z Alexandrie (20 př.n.l až 42 n.l), často považovaný za předchůdce všech velkých autorů křesťanského učení uvádí, že například proroctví v Numeri 24, 7-8 nepochybně hovoří o tom, že ze židovského národa jednou vzejde člověk – Mesiáš, a v čele svého vojska podmaní hrdé a lidnaté národy. Není nutné znovu zdůrazňovat, že ani to Ježíš neudělal a především ani neměl v úmyslu nic podobného udělat.

Znovu opakujeme, že právě uvedené, a mnoho dalších nám dobře známých židovských námitek na Ježíše jako jejich Mesiáše nemají znamenat nějaké velmi závažné pochybnosti o naší vlastní víře, je však bezpodmínečně nutné takové a další námitky znát. A to minimálně kvůli poznání důvodů, jež vedly Bohem vyvolený lid Izraele k nepřijetí Ježíše, které bylo po téměř dvě tisíciletí hlavní příčinou velmi často menších, ale také až vražedně nenávistných projevů vůči Ježíšovu národu bohužel také i z naší strany. Věříme, že mnoho elitních postav katolické církve - samozřejmě včetně našeho svatého Augustina -  které naší církevní nauku budovaly, nejen zmíněné, ale i velké množství dalších židovských námitek proti Ježíšovu Mesiášství lidu Izraele, o jeho Božství nemluvě, velmi dobře znali. Ale právě na našem Učiteli a Otci církvi jasně vidíme, že - alespoň navenek - nezabývat se jimi, ale naopak zastávat se a posilovat už probíhající silně protižidovské tendence tito učenci spatřovali zjevně  jako správný postoj správného křesťana, dokonce až jako vůli samotného Boha. Mnozí z našich předchůdců tak nakonec sami sebe spatřovali jako prodlouženou ruku trestajícího Hospodina!  Jakoby tento námi opovrhovaný národ nikdy nezplodil velkého syna svého národa Jošuu, kterého naši pohanští předchůdci především díky (dosud plně nedoceněné) práci dalšího Hebreje Saula pochopili jako Božího Syna a na jehož osobě stojí celé  naše učení. Chápali naši dávní učenci židovský postoj k Mesiášství Ježíše ve skutečném světle, tedy jako střet nové teologie založené na Ježíšově zjevení židovskému pronásledovateli prvokřesťanů s vůbec prvním monoteistickým učením na světě, které svému vyvolenému národu předal na Sinaji samotný Bůh? Tedy střet na poušti zjevené teologie jejich židovského soukmenovce Saula proti teologii obdržené všemocného Stvořitele světa a celého vesmíru. 

Snažíme se - ač sami křesťané - poukázat na často evidentní neznalost problematiky, naivitu i mnohdy skutečně deformované myšlení některých našich velkých souvěrců, kteří o konverzi židovského národa ke křesťanství z nejrůznějších důvodů usilovali, a to mnozí doslova a do písmene za každou cenu. Výsledek jejich krátkozraké náboženské horlivosti je bohužel dodnes patrný, avšak na skutečnou příčinu této horlivosti dosud existuje mnoho nejrůznějších výkladů, z nichž některé jsou však až překvapivě zarážející.

Náš velký Učitel církve Augustin se jak víme, na judaismus díval především prizmatem horlivého příslušníka židovského vyvoleného národa Pavla, který po svém náhlém pouštním vidění Zmrtvýchvstalého začal svoji dosavadní  víru otců  spatřovat jako již nyní ukončenou přípravu pro příchod židovského Mesiáše. Jak apoštol zdůrazňoval, Ježíš svým příchodem na svět učení Boží Tóry nahradil a to navzdory tomu, že On sám ve svých promluvách tvrdil pravý opak. Augustin na židovství nikdy neměl jednoznačně vyhraněný názor; ten totiž kolísal pod vlivem jeho častých emočních pocitů a okamžitých, mnohdy až unáhlených reakcí na různé podněty z jeho doby. Avšak celkově vzato, Ježíšovu zbožnému národu byl ochotný - na rozdíl od jiných našich svatých - přiznat alespoň určité právo na existenci, přestože mezi několik zdůvodnění zařadil například i takové, jako například že židé jsou národ podřízený křesťanům, nebo že židé za svůj hřích  roztroušení po světě  jsou svědky křesťanského triumfu a podobně.  

V minulém zamyšlení jsme jen krátce otevřeli další část přednášky, nad kterou se zamýšlíme, a to pod názvem Synagoga jako synonymum pro židovský lid podle svatého Augustina a dnes bychom proto chtěli na toto téma navázat.  Víme že svatý Augustin používal slovo synagoga ve dvou významech. První je běžný, jak ho chápeme i my, tedy místo shromažďování věřícího židovského národa. Tedy místo, kde byl žid Ježíš obřezán, kde se učil znát Boží Zákon, kam chodil nejprve s rodiči, později s přáteli slavit šábes a všechny židovské svátky, a také místo, kde diskutoval o učení Tóry a  nakonec kde také sám učil.

Druhý význam slova synagoga už Augustin vnímal tak, jak jsme u něho zvyklí, tedy se značnou originalitou a osobitou nápaditostí, ovšem spíše k udivené nelibosti těch, kterých se to týkalo. Synagogou totiž také označuje židovský lid všeobecně, což je pro srovnání v podstatě stejné, jako kdyby nás křesťany nazýval kostelem. V textu naší přednášky se mimo jiné správně píše: „Augustin používá málo pozitivních charakteristik, když vypráví o synagoze“ A skutečně tomu tak je, především pokud myslí synagogu jako synonymum pro věřící židovského národa. Napadá nás proto otázka, na jaké místo ve svých většinou skutečně negativních charakteristikách zařadil ústřední bod naší víry, nepochybného příslušníka židovského národa Ježíše.

Není totiž dost dobře myslitelné, aby se ho Augustin  snažil vyčlenit jak z jeho národa, tak z míst, kde jak víme Ježíš veřejně a velmi aktivně praktikoval svoji víru v Boha. Viděl tedy náš velký africký učitel žida Ježíše také jako synagogu, jestliže  pod tímto slovem - ovšem bohužel v negativním smyslu - vnímá věřící židovského národa, kterým Kristus jednoznačně byl? Víme, že Ježíše ve shodě s naší vírou velký Otec církve velmi často tituluje přímo Bůh Ježíš, a v takovém případě vystupuje do popředí dokonce  ještě i v jeho době zřetelná bezradnost mnoha našich učenců snažících se nějak vypořádat s jednou základní, pro ně sice velmi nepříjemnou, avšak nepochybnou skutečností.  A to především s tím, že Ježíš, jak jsme už mnohokrát připomněli,  byl příslušník židovského národa a osobně se svým mimořádným přínosem podílel na obnově duchovního života svých židovských bratří v době očekávaného příchodu Mesiáše. Tento fakt prostě nešlo pominout a proto existovalo mnoho různých pokusů, jak tuto skutečnost vysvětlit do nějaké přijatelné podoby. Z nich se po dlouhodobém procesu nakonec ustanovilo několik verzí, ze kterých nakonec zbylo jedno oficiální,  nám všem dobře známé vysvětlení s odkazem na dávná židovská proroctví o Mesiáši pocházejícím z rodu židovského krále Davida. Rovnou uveďme, že také i tento náš výklad o příslušnosti jednoho z Ježíšových rodičů k Davidově linii buď nebyl přijat vůbec, nebo byl učenci zpochybňován.

A také že v případě naší víry, že žid Ježíš byl zároveň i Bůh, Boží Syn, to pro mnohé vzdělance jeho národa zase znamenalo jen ironické konstatování, že nehmotný a neživý Bůh, Stvořitel všeho vesmíru by ale v takovém případě musel být žid, ovšem židovský národ sám datuje svůj vznik přibližně mezi 12. až 10. stoletím před občanským letopočtem. Jak víme, posvátný Boží text Tóry uvádí jako zakladatele Bohem vyvoleného Ježíšova národa patriarchy Abraháma, Izáka a Jákoba. Připomínáme, že naše křesťanské výklady o Ježíši uvádějí, že jako druhá Božská osoba byl vlastně i stvořitel světa a jestliže byl nepochybně židem, opět se dostáváme zpět k uvedenému rozporu vyplývajícímu ze skutečnosti, že židovský národ vznikl „teprve“ před asi 14 – 12 stoletími. Jedna z možností, jak problém vyřešit, by bývalo anulování Ježíšova židovství, což jak jsme si řekli, ovšem dost dobře nešlo. Jsme tedy u další příčiny odmítnutí židovským národem  Ježíše jako Pomazaného Krista, svého Mesiáše.

Přednáška dále hovoří o tom, že pro Augustina znamenalo slovo synagoga: „Jsou to ti, kteří vzdávají zbožný kult Bohu, ale chválí ho pro pozemské dobra. Je to lepší lid než pohané, protože se modlí k jedinému Bohu Stvořiteli. Členové synagogy byli většinou dobří, ale obrátili se z dober duchovních na materiální.“ 

V některém z předcházejících zamyšlení jsme k tomuto vyjádření uvedli poznámku v tom smyslu, že uvedenými slovy náš svatý Augustin skutečně přesvědčivě dokazuje své mezery ve znalostech podstatných principů  praktického uskutečňování Bohem darované víry židovským národem. Nikdo z nás nemůže pochybovat o tom, že první a třetí věta z této ukázky je myšlena v negativním smyslu. Ovšem Augustin by jí asi nikdy neuvedl, kdyby jen tušil, že tím sice nechtěně, ale dokonale přesně  vystihuje podstatu náboženského judaismu. Ano, Ježíšův vyvolený národ je na rozdíl od nás křesťanů skutečně plně soustředěný na plnění Božího Zákona zde na zemi, a to prostě proto, že to je Boží Zákon! Nic víc, nic méně. Vytrvalá snaha o poctivé studium a důsledné plnění příkazů a přání samotného Stvořitele světa věřícím tohoto národa zaplňuje veškerý volný čas a dokonce mezi nimi dodnes existují určité ultrazbožné, velmi chudě žijící komunity, které přežívají na pokraji bídy jen proto, že muži kvůli zanícenému, takřka nepřetržitému studiu Tóry nepracují vůbec, nebo  jen tolik, aby jejich většinou početné rodiny nestrádaly hlady.  A  pokud i při tomto způsobu života dokonce něco ušetří, kupují si mnozí další posvátné spisy ke studiu a k učení svých dětí. Není výjimkou, jestliže čtyř, pětiletý židovský chlapec ovládá tři jazyky a celé velmi obtížné pasáže z Boží Tóry nazpaměť.

Tak v mnoha případech vypadá Augustinem zmiňovaná  jejich chvála pro pozemské dobra. V negativním tónu řečené pozemské, nebo dokonce materiální dobro si tito věřící představují především jako možnost svobodného a dokonalého studia Božích Zákonů a důstojné slavení šábesu v rodinném kruhu. Za dar splnění takového přání Boha skutečně několikrát denně  chválí. Závěrem uveďme ještě jeden postřeh. Zatímco skutečně zbožný křesťan se má těšit na smrt proto, že už brzy bude s ostatními spravedlivými jásat v ráji v blízkosti samého Boha, mnozí zbožní věřící z Ježíšova národa považují smrt za osobní tragedii. Proč? Protože po své smrti už nebudou moci plnit Boží Zákon. Co s nimi bude po smrti, mnohé jednoduše nezajímá, protože jejich osud je věcí Stvořitele, ne osobního přání, líbivých představ a pozemské touhy.

V přednášce se dále uvádí, že Augustin hovoří o synagoze jako o matce Krista. S  tradiční osobitostí pak  pokračuje, že Kristus je tedy podle těla dítě synagogy a v takovém případě této synagoze dokonce připisuje mateřské znaky, jmenovitě lůno a prsa (sic!!!). Dokonce pokračuje tvrzením, že synagoga neporodila jen Krista, ale i Petra, Pavla a další apoštoly. To však už bylo především na zbožnou severoafrickou židovskou skupinu žijící v Kartágu a okolí, kam občas svatý Augustin jezdil, až přespříliš... Dále se obrací ke svým věřícím a říká: „Když slyšíš hovořit o synagoze, nechci jí hned zlořečit, jako kdyby se jednalo o tu, která zabila Pána. Byla to určitě i synagoga, která zabila Pána, o tom nikdo nepochybuje. Ale pamatuj, že v lůně synagogy se narodili beránci, kterých jsme my děti.“ (Enarrationes in Psalmos 72, 4) Kvůli názornosti Augustinova velmi osobitého chápání židovské synagogy použijme ještě opis uvedené citace ze Sermo 91,7: „ Kristus zanechal otce i matku a přilnul ke své manželce, aby se stali jedním tělem. Zanechal Otce, protože zde na zemi se neukazoval jako Jemu rovný, ale vyprázdnil sebe samého a vzal na sebe podobu sluhy. Zanechal i matku Synagogu, ze které se tělesně narodil. Přilnul ke své manželce, kterou je jeho Církev“

Rabínské námitky na toto jeho pojetí zněly ve smyslu, že Bůh jim při předávce svého učení a zákonů nikdy nedal najevo, že by se snad někdy měl rozdělit na několik dalších božstev, jak je běžné v řecké mytologii, kterou dobře znal řecký žid Saul, pozdější faktický zakladatel našeho křesťanství. A právě pod touto inspirací jim Augustinův výklad zněl. Další jejich námitka zněla, že se jejich Ježíš během své rok trvající veřejné činnosti  nikdy nezmínil o tom, že chce nějakou církev založit, a až do doby, než ho Římané popravili, sám horlivě synagogy navštěvoval, jak vskutku potvrzuje i naše Bible.

Závěrem uveďme ještě pozoruhodný názor největších židovských učenců na význam zjevení, které v našem křesťanství zaujímají tak důležité místo, a díky kterému náš apoštol svatý Pavel ve svém vidění, jak říká „...přijal od zjeveného Zmrtvýchvstalého Krista jeho učení“ , na kterém postavil základy naší teologie. Chceme-li skutečně znát  důvody, proč židé odmítnuli Ježíše, jsou  pro toto poznání následující věty nesmírně přínosné. A vůbec přitom nezáleží na tom, zda s nimi souhlasíme, nebo ne. Znát bychom je měli.

Mnozí velcí učenci Ježíšova národa totiž tvrdili, že víra člověka, skutečné poznání Boha Izraele, se ani jednotlivě, ani ve společenství nezískává působením inspirace přicházející zvenčí. Dokonce ani vyjevení Boží přítomnosti nestačilo (myšleno na hoře Sinaj s následným odlitím zlatého telete mnohými svědky osobní Boží přítomnosti). Tato víra, která se projevila v okamžiku zjevení na Sinaji, byla víra znetvořená, důsledek dočasného dojmu. Lid byl svědkem velkolepé podívané, ale ta v jeho vědomí nezanechala nejmenší stopy. Z toho, že ani samo Zjevení nedokázalo v člověku vyvolat opravdovou víru, se vyvozuje, že víra musí vzcházet z lidského nitra. Je to právě tato myšlenka, kterou biblické podání neustále vyjadřuje.“ Místo komentáře jen připomínáme učení o víře od našeho svatého Otce Augustina...

Jen těžko bychom v tuto chvíli hledali výstižnější vyjádření důvodů odmítnutí víry v Ježíše jako jejich Mesiáše jeho vlastním národem. Naší víry předané židovskému náboženskému aktivistovi Saulovi právě ve zjevení.

pokračování 

M.Č.