Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XIV.

pokračování

                                                                          Na rozdíl od vlastního Ježíšova tradičního praktikování židovské víry ve Stvořitele - mimo jiné osobnosti církve -  i náš svatý Augustin a tím i církev ještě celá dlouhá staletí vnímala velmi často - přes všechnu stále opakovanou, nekonečnou, všeobjímající a všeodpouštějící Boží lásku – hned druhým dechem téhož Hospodina  jako přísného sudího, podle jeho skutků nepřetržitě přikládajícího každému člověku na jeho misku vah zrnka  věčného života - kde jinde než – kdesi nahoře v nebi v těsném sousedství Boha, a nebo naopak nenávratné zatracení v prostorách někde dole, snad pod naší zemí. Augustin dokonce říká, že my hříšníci, tedy řečeno jeho originálním  výrazem: my hříšná masa , budeme trpět v pekle rafinovaně. To znamená ne trpět až k našemu definitivnímu zničení, ale trpět systematicky, po částech a trvale. Tedy pekelné utrpení nezpůsobí hříšníkům smrt a tím konec bolestem, jak by si pak jistě pak přáli, nýbrž postupná a pravidelná, nezadržitelná a nezměnitelná dávka dennodenního utrpení do konce věků. V tomto duchu vidí náš Učitel církve odvrácenou stranu Boha nepochybné věčné lásky a milosti a zjevně se mu zamlouvá.

U našeho ještě i dnes praktikovaného způsobu křesťanského vyznání víry v Boha lze skutečně stopy Augustinova polarizačního vnímání života i celého světa najít, o tom není sporu. Naprosto evidentní a každým okamžikem našeho života hmatatelná, ovšem ve všech směrech, a to nejen při bohoslužbách stále probíraná a stále opakovaná jedinečná, opravdová Boží láska bez hranic v pavlovsko – janovském duchu tvoří na jedné straně nesmírně důležitou část našeho teologického vědomí.

Na straně druhé je to ona legendární Augustinova - často jím samým - veřejně deklarovaná krajní kajícnost, emotivními projevy prezentovaná hluboká lítost nad spáchanými hříchy, smutek z poklesku, a alespoň do příští svátosti smíření smutek v duši z toho, že jsme svým hříchem zarmoutili Boha lásky. Ten je nyní z našeho poklesku sám smutný a nás tato představa děsí a psychicky ničí. Tyto stavy pak u nás často střídá strach z Boží „odvety“ - tedy přestože ústy donekonečna vyznáváme nekonečnou Boží lásku, na druhou stranu jako bychom jí v srdci nevěřili.

Euforické nadšení a radost z odpuštění a cituplné lásky na jedné straně, a naopak depresivní nálady a hluboké skepse, sebemrskačství, neklidný spánek z výčitek, v naší mysli často velmi úzkostné a tajné noční „přesunování“ našich hříchů z domnělé kategorie těžkých, smrtelných hříchů do šuplíku těch lehkých, za které nás peklo nečeká. Dokola se vnucující a klidný život ohrožující strach z trestu, a v hlubokém usedavém pláči prožívaná kajícnost nad svojí peklo zasluhující hříšností, které život svatého Augustina zvlášť po konverzi provázely, rezonuje ještě dnes v mnoha našich křesťanských myslích a dokonce snad i v srdcích…

Kdo z nás nikdy neslyšel, nebo sám nevyřkl onu naší častou křesťanskou „moudrost“ : „Vidíš, Pán Bůh ho potrestal, to má za to…“ jako reakci z našeho věřícího okolí na nějakou nepříjemnost, v horším případě na tragedii člověka, kterého nemáme z nějakého důvodu (např. naše závist) rádi a komu nepřejeme nic dobrého. Za tohle ho „pánbů“ musí potrestat! Neřekli jsme nikdy nic podobného například našim dětem, abychom v nich vyvolali strach provést nějakou dětskou „nepřístojnost“, protože přeci  Boží oko vše vidí? A neposlušné lidi trestá! A ti, kteří se nepolepší přijdou rovnou do pekla! Modli se, aby ti „pánbů“ odpustil! atd…Bůh soudce tvrdě trestá, Bůh věčná láska odpouští, Bůh trestá a odpouští, trestá, odpouští… Neslyšíme v těchto slovech ještě i dnes stopy šestnáct století starého Augustinova černobílého vnímání lidí, života, světa, ale především Boha? Kam se pak poděla naše tak frekventovaná, typicky janovská charakteristika Boha, že „Bůh je láska“ (např. 1 Jan 4,16)? Jak dalece je pro tak potřebný klid v duši věřícího - z dnešní chaotické doby však často i labilního -  člověka nestále opakované extrémně rozdílné prezentování Boha jako lásky všech lásek a Boha jako hrůzu budícího, který při posledním soudu sedí na zlatém trůně a jen „mlčky ukazuje palcem nahoru, nebo dolů?“

Zdá se  nám poměrně reálné tvrzení jednoho augustinologa, že náš Otec církve jako hippoergijský biskup s velkou pravděpodobností ukončil své konzultace s jedním učeným rabínem v Kartágu především proto, že ten nesouhlasil s jeho – pro Augustina samotného, ale i pro církev tehdy velmi důležitým – učením o predestinaci a Boží milosti. Náš Učitel církve, který se tolik věnoval širokému tématu dědičného hříchu, zcela jednoznačně musel znát postoj o třináct století staršího „náboženství“ (židé toto naše označení nepřijímají, své praktické žití podle Božích přikázání vnímají jak jejich životní způsob), který jasně říká, že „Duše, kterou jsi mi Bože dal, je a musí být čistá, právě  protože je od Tebe.  Ty jsi ji stvořil, Ty jsi ji zformoval, Ty jsi mi ji vdechl a Ty ji ve mně opatruješ, a Ty jsi ji časem vezmeš ode mne, ale zase mi ji vrátíš v čase příštím.“ Z uvedeného vyplývá, že v podobném duchu se musel k Bohu modlit a podobně vyznávat svoji víru i sám pozdější nejznámější židovský náboženský aktivista nového věku Ježíš. Ovšem Augustin viděl věc jinak, to znamená, že jsme se všichni narodili už jako hříšníci a že především těm  v Jeho jménu pokřtěným jsou následky prvotního hříchu odpuštěny Bohem Otcem, který poslal svého Syna Boha Ježíše právě za vykoupení  hříšníků na smrt. Židé však ve svém původním Bohem předaném učení nic podobného nenalezli a jelikož tomuto Bohu a jeho učení slavnostně na Sinaji slíbili „věrnost až za hrob“, logicky svůj slib dodržovali. Tady hledejme jeden z důvodů pozdějších konfliktů, na který bohužel pozdější křesťanští horlitelé včetně našeho svatého Augustina nebrali ohled. V opačném případě by se mohli alespoň  pokusit určitým mírumilovným způsobem „sladit“ tradiční způsob víry Ježíšova národa s naším novým, křesťanským pojetím existence Ježíše na tomto světě. To znamená postupně a tak radikálně nepřesunovat největší důraz ze samotného Ježíšova učení a jeho vlastního praktikování víry v Boha, na především Pavlovo do té doby naprosto originální učení víry v Ježíše jako Božího Syna a tím se - ovšem oklikou -  vracet zpětně k Bohu Stvořiteli.  Augustinovo učení podle toho zní naprosto jasně. „Boží spásy lze dojít výhradně spojnicí mezi lidmi a Bohem, což je pouze Ježíš Kristus.“ Jako sami aktivní křesťané vidíme největší problém právě v oné svatým Pavlem započaté radikalizaci,  bohužel často a zákonitě vedoucí až k Bohem nikdy nechtěnému vzájemnému mezilidskému násilí, zvláště pak na Jeho vyvoleném národu. Radikalizaci, se kterou se snažil odtrhnout Ježíšovu osobnost od Smlouvy, kterou jako příslušník židovského národa sám pochopitelně důsledně dodržoval. Jeho pokračovatelé pak dílo dokonali a teprve po několika stoletích se naši křesťanští učenci, kteří se naučili ovládat původní jazyk Tóry, snažili na tomto textu dokázat oprávněnost zmíněného radikálního odtržení od původního Bohem předaného učení pro praktický život židovského národa.

Zmíněnou interpretaci o dědičném hříchu však s námi později nemohli sdílet židé věřící výhradně (a jako národ Smlouvy i logicky) v Boží učení obsažené v Tanachu. Například v knize Devarim, (po našem pozdějším křesťanském chápání dělení v tzv. Páté knize Mojžíšově) neboli v  Deuteronomiu se totiž ve verši 24:16 píše: „ Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Takto doslova a ne jiným způsobem podle názoru židovských učenců z prvého a především z dalších století  musel Devarim vnímat i Ježíš. Židovská neměnná víra ve svého smluvního Boha  hovoří díky Tanachu - pokud se vůbec posmrtnou budoucností jen čistě  okrajově zabývá – především o duši, nehovoří však téměř o nebeském království a zmrtvýchvstalých tělech  spravedlivých tam sídlících, jak je častým Augustinovým tématem. Ovšem pozor, židovské teologické učení vcelku postrádá dogmatičnost, alespoň takovou, jak jí známe my. Toto učení je tedy svým způsobem a jen do určité míry „pružné“ a jako takové tedy reaguje – ovšem vždy v mezích pevně stanovených Smlouvou s Bohem – na vývoj světa a s ním provázejícími určitými změnami i v teologickém chápání. (viz například občasné částečně inovující prvky v židovském učení, objevující se například u židovského význačného komentátora svatých textů Rašiho jako reakce na stále dogmatičtěji upevňující se křesťanství v 11. století. Pro svoji genialitu si dokonce vysloužil uznání od některých křesťanských učenců a  dalších významných osob.)  

Svatý Augustin jako znalec a odborník na Písmo (z učení Tóry nejvýrazněji především na Žalmy, svůj výklad k nim psal neuvěřitelných 28 roků (!) , dále např. komentář ke knize Job, apod.)   jistě velmi dobře znal i knihu Kazatel, kde se však bez jediného náznaku o posmrtném znovuvytvoření původních pozemských podob lidských těl jednoznačně ve verši 12, 7 píše naopak o duši: „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ Tedy nepochybně věděl, že všichni věřící židé vnímají svoji Tóru tak, že Adamův hřích se v každém případě týká výhradně těla, ne duše, a pouze tělo bez života se stává součástí země. Jestliže Ježíš křesťany chápaný jako židovský Kristus Boží Syn praktikoval stejně zbožně víru v Boha a jeho učení jako jeho ostatní židovští soukmenovci - a nemáme relevantní známky o opaku, pak mu například  i tento verš byl posvátným. V některých levitských (příslušníci významného židovského kmene Levi, pomocníci kněží Kohenů) zákonech lze nalézt konstatování, že trestem za některé hříchy je oddělení duše hříšníka od svého lidu. Nebo například v Leviticus (Třetí Mojžíšova kniha) ve verši 7, 27 čteme: „Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován (rozuměj: jeho duše bude oddělena) ze svého lidu“. Kdo může tvrdit, že například tento verš Ježíš (z učení svého Otce, jak my chápeme) neuznával? Přesto se učení o dědičném hřích v našem křesťanství objevuje od druhého století a především právě náš svatý Augustin z něho evidentně vytvořil doktrínu. Konečně, ani náš daleko pozdější dodatek a vlastní vklad k židovské Tóře tzv. Nový Zákon nehovoří v jiném smyslu, než z tohoto textu vyplývajícího, totiž že Ježíšovo ukřižování Římany a dědičný hřích nemělo vliv na ty co zemřeli nevykoupeni (tedy na nekonečné generace lidí počínaje od stvoření světa, kteří zemřeli před Ježíšem).

Vraťme nyní svojí pozornost zpět k našemu Otci a Učiteli církve. Augustin jak víme byl nekompromisním člověkem vnímající svět kolem sebe především vyhraněně černobíle, jakoby jiné barvy života neexistovaly. To znamená, že buď miluje, nebo nenávidí, buď má srdce překypující láskou otevřené každému, nebo někdy projevuje takřka militantní nesnášenlivost vůči svým kritikům, lidem s jiným názorem, s  jiným způsobem víry v Boha, než křesťanským, a nebo vůči těm, o kterých soudí, že jsou nepřátelé církve. Na vnější podněty velmi často reagoval okamžitě, někdy příliš emotivně a občas i unáhleně, na druhou stranu se k některým nesmírně důležitým záležitostem raději nevyjadřoval vůbec a pouze opakoval především stanovisko své  Boží církve ; viz například jeho - podle našeho mínění – velmi dobře promyšlená tvůrčí pasivita k otázkám typu historie judaismu a především k problematice judaismu a z něho vzniklého křesťanství.

Nesmírně silně miloval svojí v mnoha ohledech výjimečnou matku svatou Moniku, přestože mu svojí přemrštěnou péčí, ale i citovým vydíráním, pláčem, scénami, výčitkami a nesmírně emotivně veřejně projevující mateřskou láskou (kterou mu však dokázala velmi intenzivně projevovat především až po smrti svého manžela Patricia v synově dospělosti, když už ale měl vlastní rodinu) způsobovala mnohá psychická traumata, vrcholících pro obě strany nervy drásajícím útěkem do Říma, který mimochodem Augustin hned po připlutí z výčitek svědomí zle odstonal. Na druhou stranu – jen proto, že byl nevěřící - nenašel pro svého otce jediné kladné vyjádření, jediný dík za jeho na africké poměry laskavou a mírnou výchovu, ani za jeho oběti a ponižování, které musel podstoupit, aby nadanému synovi mohl hradit jeho drahé studie. Naopak svého otce za jeho oběti až mrazivě chladně kritizoval a když zemřel, nejen že nenašel žádná slova díků a přímluvy u Boha (o kterém se snažil sám sebe i veřejnost později přesvědčit, že v něho již tehdy věřil a dokonce, že se k němu i modlil…), ale dokonce otci ani nepřijel na pohřeb. V celých svých Vyznáních mu věnoval pouhé dvě věty, navíc v negativním smyslu.… Jak tento neuvěřitelný citový chlad k vlastnímu otci kontrastuje v té samé knize s několikastránkovým líčením jeho srdcervoucího žalu nad úmrtím jakéhosi nejmenovaného, nesmírně milovaného přítele, kvůli kterému dokonce ve dvaadvaceti letech  opustil své rodné město, aby mu tohoto přítele nic nepřipomínalo! Upřímnou a horoucí láskou miloval svojí přítelkyni, která s ním po celých třináct roků snášela dobré i zlé, a navíc Augustinovi porodila syna. S ní a se synem utekl před matkou do Říma, přesto však jakmile se Monika stejně  v Itálii nevyžádaně a brzy objevila, naprosto apaticky a bez jediného slůvka zastání sleduje, jak jeho dlouholetou družku od něho matka narvalo vyhání a k tomu všemu jí tato světice ještě odcizí jejího vlastního syna.

Augustinova neklidná povaha schopná, jak už jsme řekli,  především vyhraněně kontrastního vnímání a následného jednání (barvy buď jen černočerná, nebo oslnivě zářivě bílá, mrazivý citový chlad nebo nevídaně vášnivá láska, laskavá mírnost  kontra neuvěřitelná a nesmiřitelná tvrdost, milování a nenávist, jeho časté slzy a nečekané výbuchy emotivního pláče kontra  zarputilá neústupnost a podobně) bylo plné těchto nečekaných reakcí. Je tedy zcela zákonité, že po přijetí víry Augustin chápal existenci také i Stvořitele podobně krajním vnímáním, tedy Boha  nesmírně milujícího, plného neutuchající lásky, ale také nekompromisního pronásledovatele hříšníků.

Je evidentní, že skutečného Boha více než třicet let hledajícímu, trvale neklidnému, výbušnému a  emocemi překypujícímu profesorovi rétoriky se nakonec muselo nesmírně zalíbit právě křesťanství se svým protikladným vnímáním  Stvořitele, jako třeba nejrůznějšími veřejnými i soukromými kajícími úkony, vyznáváním svých poklesků a hříchů před spoluhříšníky, modlitbami za odpuštění vin, umravňování posty, zjevně našel zalíbení v trvalé ostražitosti před všudypřítomným nebezpečím svodů od ďábla, a podobně. Dokonce někdy se Augustin vyjadřuje tak, že z něho zcela evidentně vnitřně sálá radost ze své (většinou domnělé) hříšnosti, protože ta ho nutí k nesmírně vroucím, mnohými slzami skrápěným modlitbám i na veřejnosti. Nad hříšností svojí, nebo svých věřících se dokonce se dokázal usedavě rozplakat během bohoslužby, zvláště ve chvílích eucharistické oběti, i během svých emotivních kázání. A téměř zároveň prožíval obrovské nadšení jistoty z odpuštění  hříchů, Boží milosti a nekonečně trvalé lásky a z příslibu posmrtného života v nebeském ráji.

Na druhou stranu, pokud by někdy nahlédl do synagogy na bohoslužbu, kterých se po celý svůj život nepochybně  zúčastňoval i žid Ježíš (není vyloučeno, že Augustin to někdy udělal, nejspíš by si to dovolil až v Kartágu, mimo dosah své matky, kterou nesmírně miloval, ale bál se jejího dominantního vlivu), neslyšel  by téměř nic jiného, než „pouze“ radostnou Boží chválu, radost z daru života a Boží milosti,  nekonečné díky a neutuchající velebení všemocného a laskavého – přestože svým majestátem až hrůzu budícího - Hospodina. Druhého protipólu jako různá veřejná gesta hluboké kajícnosti nad spáchanými hříchy, trvalé sebezpytování, asketicky utrápený výraz, odhalování svých prohřešků, úkony kajícnosti, veřejné vyznávání hříchů, lítost nad dosavadním životem ve hříších a podobně, v promluvách například peklo, tresty  a další - téměř nic z toho by při standardní bohoslužbě  v synagoze nenalezl. Je evidentní, že ho naše křesťanství a jeho způsoby praktikování jednoznačně a už trvale zaujalo, protože jeho vnímání světa a jeho  povaze nejvíce vyhovovalo. Například jak mnoho ho zaujalo téma křesťanského mučednictví a utrpení pro slávu Boží! Jak moc si přál právě jako takový mučedník pro Krista on sám jednou zemřít!

Vzhledem k hlavnímu tématu těchto zamyšlení musíme zmínit i jeho velmi podobné, tedy pod radikálními postoji vnímaný judaismus a jeho postoj ke starším bratřím ve víře, k Ježíšovu židovskému národu. V tomto případě však se až na malé výjimky jednalo spíše o setrvání u celoživotně negativního a nekompromisního vnímání židovského národa, především toho z doby Ježíšova života a z následného období po jeho  smrti. (samotné texty Boží Tóry si však kritizovat naštěstí netroufl, právě naopak – viz. například jeho zmíněná práce na Žalmech a podobně) K tomu mu však stačil totožný postoj své milované církve a nic víc už vědět nepotřeboval a snad ani nechtěl (pod tímto úhlem je vždy zapotřebí posuzovat veškerou jeho angažovanost ve věci Ježíšova národa). Své nesmírně rozmanité celoživotní studijní úsilí proto orientoval jiným, především „nebeským“ zaměřením (viz například Janova kniha Zjevení). To mu však nebránilo, aby stejně zaujatě  psal i o zcela opačném prostředí především proto, aby perspektivně a ještě kontrastněji zdůraznil výhody života podle Božích přikázání v Kristově duchu oproti sebezničujícímu žití v hříchu.

Nejen v jeho Vyznáních, v  Boží obci, ale i v dalších jeho spisech a kázáních najdeme často tak barvitě vypodobněné prostory očistce a pekla plných  trpících bezbožníků, jinověrců a jiných  nenapravitelných hříšníků, že nás musí napadnout, že Augustin tam snad měl někdy už možnost nahlédnout, aby o tom mohl napsat varování všem dosud hřešícím lidem. Opakujeme, že mu v žádném případě nemůžeme upřít ty nejlepší úmysly s apelováním na změnu života lidí, přesto však se čtenáři může zdát, že právě o pekle psával s jistým přejícím potěšením a možná i s přílišným zaujetím vysněnou krutou Boží odplatou všem hříšníkům.  Ovšem  stejně barvitě, samozřejmě naprosto opačnou, tentokrát euforicky jásavou a nadšenou rétorikou nám popisuje, jak blaženě to vypadá v nebi u Boha Stvořitele, kde jsou již teď s Ním Jeho věrní poslušní andělé, křesťanští mučedníci a další, kteří ani nemuseli čekat na den posledního soudu (v tomto konkrétním bodě, zdá se, však  příliš neoplývá svoji pověstnou  jistotou). To vše v kulise nepopsatelného jasu, zářivé čistoty, oslnivé krásy, nekonečné vzájemné lásky a blaženosti, neutuchajícího andělského jásotu z Boží přítomnosti a nekončícího oslavného hlaholu nebeských trub.

Uveďme si pár malých příkladů. Židovské učení, které aktivně vyznával sám Ježíš později zvaný (pro zajímavost: sám sebe tak ve skutečnosti nikdy nenazýval) Kristus, se až na nepatrné maličkosti téměř nezabývá nebem, především ve smyslu, jak ho popisuje Augustin. Ten má pravdu v tom, že židovská víra se - podle jeho subjektivního názoru až příliš - zabývá především pozemským životem, ovšem navzdory tomu, že prožitým pokud možno přesně podle Božích, jasně stanovených přikázání. Tak to ale Augustin pravděpodobně nevnímal, proto ten kritický tón, kterým naznačuje, že my křesťané v Pavlově a Janově duchu vyhlížíme a směřujeme daleko výš než sice původní a výhradní, přesto však jen přízemně smýšlející příjemci Desatera. Ježíšův národ se skutečně  nedívá k nebi způsobem, jak to vedle apoštola Pavla známe  především u ryze nadpozemské, nebeské teologie evangelisty svatého Jana.

Když se náš Učitel a Otec církve o Ježíšově židovském národu kriticky zmiňuje ve smyslu jejich přílišného zaměření na pozemský způsob života, možná má na mysli kupříkladu 26 kapitolu v Třetí knize Mojžíšově (Leviticus), a na základě této kapitoly snad uvažuje, že se Mojžíšův Zákon ani  prorocké spisy nezmiňují o posmrtném stavu duše, a že se všechna proroctví vztahují pouze na pozemský život. Tóra se zabývá pouze fyzickým životem, židé jsou tedy přízemní, živočišní a podobně…Zaujímá tedy - ze svého hlediska oprávněně - kritický postoj ke způsobu v té době už minimálně 18. staletí praktikovaného způsobu života židovského národa ve víře v Boha. Připomeňme  paradox, který tímto postojem nastává, totiž že sám Ježíš Kristus byl ve skutečnosti zcela nepochybně  vychován a také žil stejným způsobem života a stejným vztahem ke Stvořiteli světa a Jeho Zákonu, který dal právě jeho vlastnímu židovskému národu.  Ježíš se minimálně do začátku své veřejné, pravděpodobně jen roční angažovanosti nepochybně řídil tradiční židovskou naukou v tom smyslu, že: „Všechny projevy našeho tělesného života jsou jasně viditelné, naše duše ale zůstává ukryta. To znamená, že se my židé máme soustředit především na dobrý, bohulibý život zde na zemi podle Boží Tóry. Proto a pro nic jiného nám ji Hospodin předal.“  Z toho důvodu židovská, tedy jednoznačně většinová část Písma Svatého podrobně upřesňuje a vyjasňuje vše, co se týká  pozemského života, a pouze velmi lehce se dotýká stavu duše. Proč tomu tak je, je evidentní – život na zemi můžeme a podle Boha ho také musíme ovlivňovat a směřovat dobrým směrem podle Jeho učení pevně ukotveném v srdci a ve svědomí. Tělo je naše, přestože zapůjčené a smrtelné, kdežto duše je Boží a tedy nesmrtelná, a jako taková už tedy nemůže bát předmětem našeho přímého pozemského zájmu.

 Augustin tedy svojí kritikou židovské orientace na pozemský život oproti vyzdvihování našeho křesťanského zaměření především na posmrtný život v nebi jistě nechtěně a neadresně, přesto však nepochybně kritizuje samotného Autora ve věci onoho „přízemního“ zaměření  Jeho Zákona. K tomu pouze připomeňme, co jsme si řekli už dříve; totiž že Učitel církve se kvůli použitelnosti tohoto zákona v křesťanském prostředí nerozpakoval udělat to, na co by si žádný zbožný  žid, a do té doby nejspíše ani křesťan nedovolil ani pomyslit – bez rozpaků upravil nedotknutelné  Desatero, které Ježíšův národ exkluzivně obdržel od Stvořitele světa.

My křesťané, stejně jako tolikrát psal a hlásal svatý Augustin (stačí nahlédnout například jen do Vyznáních), spoléháme a důvěřujeme v Boží pomoc, kdykoli si myslíme, že to je potřeba a dokonce jsme naprosto oprávněně přesvědčeni, že Bůh nám pomáhá, i když o potřebě této pomoci zatím většinou ani nevíme. Proto tedy ten zmiňovaný náš  pohled vzhůru k nebi, k našemu pomocníku a trvalé záštitě.

Židé však ve svém přibližně o tisíc tři sta roků starším „náboženství“ k Bohu praktikují trochu jiný vztah, a zdá se, že ho náš Augustin po nastudování Pavlových a Janových listů už pak  příliš nebral v úvahu. Ježíšův národ nespojuje a tedy pravděpodobně i Ježíš sám svoji víru nespojoval a s důvěrou v okamžitou Boží pomoc (jinak by například  Ježíš na Golgotě pravděpodobně o takovou pomoc žádal) a ani takovou pomoc neočekává. To je nesmírně důležitý a nepostradatelný poznatek pro mnohé naše otázky kolem rozdílnosti judaismu a křesťanství. Židé jsou na rozdíl od křesťanů především Bohem veřejně vyvolený národ a jednoduše v Něho věří  čistě pro Jeho Božství a ne pro Jeho  zcela jedinečný vztah ke svému výtvoru - ke člověku. Dodržují přesně svoji Tóru ne pro věčnou odměnu (!) a případně i splnění svých pozemských přání, nýbrž proto, že to je projev Boží vůle. Když náš svatý Augustin píše například o (častokrát použije slovo zuřivé) zaslepenosti židovského národa, zdá se, že ani tuto skutečnost příliš neakceptuje. Zopakujme ještě jednou, že judaismus, který zbožně praktikoval nepochybně i sám Ježíš se svojí rodinou, se vyjadřoval prostým, ale důsledným naplňováním původních (dokud stál Jeruzalémský Chrám)  šesti set třinácti náboženských předpisů a přikázání (micvot), ovšem ne kvůli následné přímé, nebo až později u posledního soudu Boží pomoci jako odměně za jejich dodržování. Problémy mohou vzniknout, a jak víme také i vznikly tehdy, když sám původní velký židovský horlitel, pozdější základní stavební kámen naši teologie velký apoštol Pavel začal asi dvě desetiletí po Ježíšově tragické smrti hlásat, že Kristus svojí pozemskou přítomností toto učení nahradil. Takový výklad však židé (ze svého pohledu pochopitelně) vzhledem k historickým smluvním vazbám s Bohem nemohli v žádném případě nikdy připustit.

Vraťme se však zpět k námi vytouženým nebeským výšinám, k Božímu domovu. Nebeský domov popisuje svatý Augustin například v druhém svazku De Civitate dei – O Boží obci (kniha XXII, kap.29. a 30.), ale i jinde těmito větami: „Jak veliké to bude štěstí, když tam nebude žádné zlo, když tam žádné dobro nebude skryto a půjde jen o velebení Boha…Bude tam pravá sláva, protože nikdo nebude chválen ani omylem ani z pochlebenství; tam bude pravá čest, která nikoho hodného nemine a nebude vzdávána žádnému nehodnému…protože tam nebude smět být nikdo mimo hodného. A jestliže (křesťané v nebi) nebudou moci nalézt zalíbení v hříších, nebudou proto ještě bez svobody vůle. Ta bude přece svobodnější, když bude osvobozena od záliby v hříchu až k neúchylné zálibě v bezhříšnosti… Není tam smrti, ani zármutku, není tam mdloby ani slabosti; tam žádný hlad, žádná žízeň, žádné horko, žádné porušení, žádná žalost… Ten zpěv na oslavu milosti Kristovy, jehož krví byli osvobozeni, jistě budou největší radostí oné obce…Tam ustaneme a uzříme, uzříme a budeme milovat, budeme milovat a budeme velebit. Hle, co bude nakonec bez konce! Neboť co jiného je naším konečným cílem, nežli dojít království, které bude nekonečné?“ Autor jinde popisuje dokonce i vzhled zmrtvýchvstalých těl vyvolených v nebi a zabývá se dále otázkou, zda i tam budou mít ženy své pohlaví, nebo jak budou v nebi vypadat na zemi předčasně zemřelé děti, či dokonce děti, které jejich matky potratily. Bez rozpaků se rozepisuje i o tom, jak budou v nebi vypadat fyzicky postižení lidé.

Pro ještě lepší pochopení rozdílu vnímání smyslu lidského života obou monoteismů tedy ještě jednou zopakujme, že judaismus, který vyznával a praktikoval i sám Ježíš, především učil, že cílem židovského národa, který uzavřel s Bohem Smlouvu o zachovávání Jeho příkazů je především Boží spokojenost s tímto snažením. Většinou se - jak jsme už několikrát podotkli -  nezabývá  nějakou odměnou v nebi, protože odměnou je jim už teď, nebo jednou bude právě vytoužená Boží spokojenost. Samotný popis a představy pobytu v nebi jim byl a je  převážně cizí. Na otázku proč židé dodržují Boží předpisy obsažené v Tóře odpoví vždy proto, že to chce Bůh. Tečka. A naši případnou otázku po nějaké adekvátní budoucí odměně – kupříkladu jako my v nebi - za toto dodržování většinou vůbec nechápou.  Judaismus tedy například nehovoří obecně o tělech a jejich vzhledu a  pocitech v nebi, ale o duších spravedlivých, které někdy nějakým nekonkrétním způsobem zřejmě jednou dojdou odměny. Naproti tomu, jak jsme právě poznamenali, svatý Augustin neváhal rozhodně tvrdit, že těla zmrtvýchvstalých jednou dojdou v nebi svého původního vzhledu, který měli jejich držitelé ve svých nejlepších letech. Jako příklad - pro svůj účel ovšem velmi trefně - uváděl hrnčíře, který ze střepů rozbité vázy znovu utvoří hlínu, a z ní opět vytvoří původní krásnou vázu.

Naše křesťanství jako celek zcela jednoznačně už od svatého Pavla i evangelisty Jana směřovalo smysl  života  a jeho cíl k nebi, a stejně tak tento fakt zákonitě chápal i náš svatý Augustin, pro kterého měla katolická církev stejnou autoritu, jako sám Hospodin, Stvořitel světa! Nemusíme zde připomínat z minulosti případy zneužití tak vysokého stupně sebechápání… Dodnes se také naše církev nazývá Boží církví a přestože o oprávněnosti tohoto titulu  nediskutujeme, přesto může někomu z nás trochu scházet určité časové zařazení a třeba i velmi působivá kulisa provázející udělení tohoto titulu naší církvi samotným Bohem, podobná té na Sinaji, když před šesti sty tisíci dospělými mužskými svědky prohlásil židovský národ za Jím vyvolený.

Pro židovství, které ovšem s tímto Stvořitelem uzavřelo Smlouvu a obdrželo svůj „na míru vytvořený“ Zákon pro židovský národ, je skutečnost, že určitá pozemská instituce sama sebe chápe jako instituce Boží, naprosto nemyslitelná a tedy i zcela nepřijatelná. Podle Ježíšova národa, který jako jediný v dějinách světa Smlouvu s Hospodinem ratifikoval, se nemůže nikdy a nikdo na světě jakkoli srovnávat, připodobňovat, nebo nějakým způsobem přirovnávat k Bohu Stvořiteli, nebo ho jakkoli znázorňovat, jak je – před Augustinovým zásahem - psáno v původním židovském Desateru a jejich Zákonu. Ten však, jak jsme si právě řekli, spatřoval - stejně jako mnozí jeho předchůdci - svojí církev přímo jako Boží přání, Jeho dílo a tedy nepochybně jako jedinou přímou Božskou instituci na tomto světě. To je ovšem velmi pozoruhodné vnímání, jelikož dosavadní židovskou jedinečnost, spočívající v jeho nikdy nezpochybněné vyvolenosti Bohem k určitým specifickým úkolům, po devatenácti stoletích díky mimo jiné i  Augustinovu chápání významu církve tedy ukončuje jiná Bohem darovaná  exkluzívnost, totiž historicky zcela první (a dosud poslední) instituce na světě, kterou založil osobně sám Stvořitel světa, tedy naše církev.  Navíc tím od Hospodina dostala poměrně mladá katolická církev - jistě ne náhodou - velmi podobné poslání, jako dostal Ježíšův židovský národ o dlouhá staletí dříve. V případě naší církve to totiž  podle chápání našeho Otce a Učitele této církve znamená Bohem vytvořené společenství všech křesťanů, kde symbolickou páteří této instituce je tělo Boha Ježíše, jako Jeho Syna, jednotliví křesťané v ní jsou různými částmi tohoto těla a Kristus je podle tohoto chápání duchovní hlavou  této Boží instituce Nové smlouvy. Zatímco si tedy Bůh kdysi velmi dávno a před statisíci svědky určil jeden národ jako své služebníky, o přibližně třináct, čtrnáct  století později tentokrát neveřejným, tedy nespecifikovaným, tajemným způsobem zakládá na zemi instituci, která má hlásat  spojení všech lidí světa ve víře v Jeho Syna a v Jeho vykupitelské dílo. Vzhledem ke svému pozdějšímu obrovskému a přelomovému významu ve světě je velká škoda, že o církvi jako takové se  v podstatě zmiňuje jen jedno jediné evangelium a kupodivu až nepochopitelně schází v osmi epištolách.

Není náhodou, že premiérově o církvi píše  ve svých dopisech právě Augustinův nejoblíbenější teologický zdroj apoštol Pavel, a nebo ti, kteří  psali pod jeho jménem, ovšem o to důrazněji právě o církvi, což se týká kupříkladu domnělého Pavlova listu křesťanskému sboru do Efezu. A nesmí nás mást skutečnost, končí-li takový, nebo jiný list napodobující Pavlovo dopisy podobně, jako například Druhý list Tesalonickým, který bez nejmenší pochyby také napsal někdo jiný. Bez ohledu na jeho ostatní obsah sami vidíme, že neznámý autor tohoto nepravého dopisu alespoň v jeho zakončení stoprocentně lže: " Pozdrav je psán mou, Pavlovou rukou. Tím je ověřen každý můj dopis, tak vždy píšu..." Toto velmi smutné zakončení našich dnešních úvah nám snad může zmírnit jenom konstatování, že neznámý autor podvodně vydávající svůj  výtvor za dopis svatého apoštola Pavla, který stejně podvodně ukončil, alespoň nepsal o církvi. To už by jí totiž skutečně více ublížilo, než pomohlo. 

Je otázkou, zda by Augustinova teologie a jeho chápání Ježíšova národa vypadala naprosto stejně, jako ji známe dnes i v tom případě, kdyby jen tušil, že polovina všech listů svatého Pavla obsažených v Novém zákoně jsou - velmi diplomaticky řečeno - dílem jiných autorů.

M.Č.

pokračování