Sv. Augustin a židovské náboženství XIII.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XIII.
V dnešní části našich úvah bychom se chtěli alespoň na začátku vrátit tam, kde naše zamýšlení původně začalo, tedy k přednášce jednoho kněze augustiniána, nazvané Sv. Augustin a judaismus. Nejprve proto zopakujme první větu kapitoly 3.3 pod názvem Znak židů. Říká nám, že : „Augustin obdivuje židy, že si zachovali víru a tradice jako žádný jiný národ v římském impériu. Tedy i po zničení Chrámu a kněžské třídy pokračují ve svých tradicích...“
K této větě bychom chtěli podotknout, že Ježíšův židovský národ si skutečně zaslouží velký obdiv v mnoha ohledech a je třeba při tom brát v úvahu, že židé jsou skutečný Bohem vyvolený národ, což bezvýhradně uznával i sám svatý Augustin. Důležitá poznámka: jde o vyvolenost ke službě, ne k nějakým privilegiím! My křesťané jsme pochopitelně nikdy žádný národ nebyli a jsme mnohem později věřící sice ve stejného Boha, ale pod úhlem pohledu a tehdy zcela nového teologického chápání židovského odpadlíka Saula, pozdějšího faktického hlavního teologického „programátora“ naší víry a celého křesťanství, svatého Pavla. Spolu s Augustinem jsme potomci lidí, kteří v prvním a během druhého století ještě jako řečtí pohané začali přijímat za svojí Pavlovým úsilím pozměněnou víru v Boha židů, neboli v toho samého Boha, se kterým židé uzavřeli svoji výhradní Smlouvu. Byl to tedy jejich Bůh, Bůh židů, se kterým tuto jedinečnou Smlouvu uzavřeli minimálně celých tisíc tři sta roků dříve, než se do tohoto národa narodil Ježíš, na jehož existenci, resp. na Pavlově chápání smyslu jeho existence na tomto světě naše křesťanství vzniklo. Jelikož tento Ježíšův národ jako jediný na světě zázračným způsobem uzavřel se Stvořitelem světa určitou dohodu (a tuto dohodu, resp. Smlouvu svým praktickým životem jednoznačně a nepochybně uznával a uctíval i sám Ježíš), pak je jasné, že tato dohoda je nejen nevypověditelná, ale národ, který jí ratifikoval, jí samozřejmě musí za každých okolností také do nejmenších detailů také i dodržovat. To je naprosto logické a není na tom nejen nic k podivování, ale v podstatě ani nic k obdivování. Je to prostě nezrušitelný závazek židů. Zdůrazňujeme velmi často opomíjenou skutečnost, že je to závazek národa, který dal světu Ježíše, ne nás křesťanů. My jsme jejich smluvní závazky včetně Desatera v prvním a druhém století prostě pouze převzali a uznali je i za své, samozřejmě zcela bez ohledu na stanovisko smluvní strany.
A posuzujeme-li pod tímto úhlem shora uvedenou větu ve smyslu: „Augustin obdivuje židy, že i po zničení Chrámu a kněžské třídy pokračují ve svých tradicích...“, pak se - pokud použijeme i my Augustinovy tak oblíbené hříčky se slovy - v tuto chvíli zase my podivujeme Augustinovi nad jeho obdivem. Pokud by totiž Ježíšův židovský národ chápal a vnímal podobným způsobem, jakým se už dlouhodobě snažíme i my, nemusel by židy, za to že si zachovali víru a tradice jako žádný jiný národ v římském impériu, v podstatě vůbec obdivovat. A svoji následující větu: „Tedy i po zničení Chrámu a kněžské třídy pokračují ve svých tradicích...“ by v takovém případě pak chápal jako spíše přebytečnou. Kdyby skutečně chápal sinajskou Smlouvu Ježíšova národa ve svém skutečném významu a se všemi svými důsledky, pak by:
a) nepochybně změnil svoji rétoriku vůči národu, do kterého nechal Bůh zrodit Ježíše. Změnil by jí doufejme i vůči jejich náboženskému způsobu prožívání svého života nesmazatelně poznamenaného právě Smlouvou, kterou uzavřeli s Bohem. Právě tou Smlouvou, jejíž součástí je Desatero přikázání, jehož autorem je výhradně všemocný Stvořitel světa; Desatero přikázání samotného Boha, které si právě náš Augustin bez rozpaků dovolil upravit pro potřeby našeho tehdy o více než dva tisíce roků mladšího křesťanství.
b) ještě před změnou této své rétoriky by musel projít procesem změny myšlení v této tak důležité otázce, a to především určitým vlastním, netendenčním, a podstatným vkladem do oficiálního církevního učení a protižidovského trendu té doby. Kdyby totiž o tomto národu skutečně dospěl až na potřebnou vědomostní úroveň, nemusel by pak již nijak vyjadřovat svůj obdiv na tím, že si židé vždy a za každých okolností (aniž tušil, co teprve na tento Ježíšův židovský národ v budoucnu nepochybně také i díky nám křesťanům čeká za neskutečné tragédie) zachovávali, zachovávají a budou zachovávat svoji smluvní víru, jelikož je to exkluzivní a nikdy už neopakovatelná Smlouva Boha Stvořitele všeho se svým stvořením! A to znamená nikdy nezrušitelný a nejednoduchý závazek, který židé musí plnit za každých okolností, jak toho byly svědky generace před námi, a jak to můžeme vidět dnes i my.
Jde-li jako v tomto případě o věrnost dohodě s Bohem, pak je veškerý Augustinův obdiv nad touto skutečností překvapivý a pokud je skutečně upřímný, pak je ovšem překvapivý. Nelze nijak obdivovat, nelze se podivovat, a ani se nelze se nijak divit národu, který za každých okolností zachovává Smlouvu, kterou uzavřel se Stvořitelem světa. Existuje snad nějaký ještě důležitější slib, nebo spíše závazek na tomto světě? Smluvní židovský národ, který dal světu mimo jiné velikány i Ježíše, prostě nemá a ani nehledá jinou šanci, nebo východisko ze situace, o tom není nejmenších pochyb. Tak je třeba židovský národ i se svojí nepřekonatelnou, až „zarputilou“ věrností Bohu chápat. Svatý Augustin by se spíše musel znepokojovat, pokud by takový národ svoje závazky k Bohu nedodržoval. Avšak vzhledem k postojům, které k Ježíšovu národu měl, a vzhledem k jeho podmínkám a požadavkům na tento národ je jasné, že jeho vnímání Ježíšova judaismu jako celku bylo na mnoha místech odlišné od dějinné skutečnosti. Můžeme tedy říci, že Augustinovo chápání židovského národa, (přestože zrodil Ježíše, na jehož osobě - a to nepoměrně více než na jeho učení a praktickém životě - vzniklo díky svatému Pavlovi naše křesťanství) a následné učení bylo výsledkem jen povrchního, omezeného a tendenčního prizmatu své doby, ze kterého vycházel.
A asi se nám už nikdy nepodaří zjistit to, co jsme v této souvislosti řekli už několikrát. Totiž zda věděl „své“, a přesto se alespoň navenek oficiálně držel církevního učení a dobového protižidovsky sílícího trendu, který de facto trval až do XX. století, a nebo skutečně mnohé důležité skutečnosti z historie Ježíšova národa prostě nevěděl, a proto se tohoto směru své státní církve až do své smrti držel. Jen velmi neradi se smiřujeme s myšlenkou, že bohužel zatím mnohé nasvědčuje spíše pro příklon k druhé možnosti. Pokusme se vyvážit toto neradostné konstatování alespoň připomínkou, že při pohledu na nesmírně širokou tématickou rozsáhlost Augustinova díla, spektra jeho zájmů a veřejné angažovanosti nám vychází, že potřebné dostatečně odborné znalosti také i judaismu už prostě nemohly být v jeho silách. Jestliže nyní někoho napadne otázka, jakou tedy vlastně měl motivaci k veřejné angažovanosti v tomto směru, nabízíme k úvaze zatím dvě spolu související, už dříve zmíněné možnosti: Svatý Augustin začal v katolické církvi působit v době, kdy postupně sílící protižidovský trend zastával už Řím ruku v ruce s církví. A náš velký učitel byl vždy prakticky uvažující pragmatik a nikdy mu nebylo cizí určité vyšší, jeho intelektu a potřebám odpovídající životní zázemí. Nikdy nebyl nespokojený buřič, kritik nebo kverulant, mající výhrady vůči své církvi Tu právě naopak spatřoval jako požehnané dílo Boží a sám sebe pasoval za jejího ochránce a bojovníka, samozřejmě jen pomocí svého psacího náčiní. A pokud chtěl mít klid na svoji nejen pastoraci, ale především na svá studia a milované psaní, nemohl být zároveň nespokojence a kritikem, majícím se svými nadřízenými, především s kartaginským primasem podobné potíže, jako měli jeho někteří nespokojení biskupští kolegové v Numidii.
Buďme tedy k jednomu z největších velikánů teologie a filozofie své i pozdější doby spravedliví a nechtějme od něho takřka nemožné. Uvědomme si nejprve, že pravdu velmi dlouho hledající Augustin konvertoval až ve svých třiatřiceti a zemřel v šestasedmdesáti letech, a pak si zkusme představit to udivující kvantum jeho 113 dokončených, v několika případech skutečně zcela unikátních knih a traktátů, přes 200 dopisů a více než 500 kázání, které sepsal během třiačtyřiceti roků. Přitom ještě tři roky po své konverzi byl nucen veřejně přiznat své velké nedostatky ve znalostech Písma a svého biskupa žádal o půlroční dovolenou na jeho studium! Vzpomeňme i na Augustinovy pokusy o politickou angažovanost, na jeho nekonečné a vysilující pastorační cesty po Numidii, na zakládání nových klášterů a mnoha místních křesťanských komunit, a nemůžeme nevzpomenout ani na jeho důležitou funkci soudce, kterou byl jako biskup nucen pět dní v týdnu po celá desetiletí vykonávat. Bylo by od nás rozumné k uvedenému ještě očekávat i jeho výtečné znalosti judaismu a všech alespoň těch nejdůležitějších okolností s tímto tématem spojených? Vždyť sami pravověrní, prostí židovští věřící vedle svých zaměstnání a vykonávání dalších každodenních povinností studují svoji Tóru každý den většinou i několik hodin, a to po celý svůj život! Ocitli jsme znovu o otázky, proč se Augustin navzdory tomu právě v tomto tématu tolik angažoval a nemáme jinou odpověď, než před chvílí řečenou.
Jsme-li nyní u zmírňování našich možná přehnaných představ na odpovídající znalosti svatého Augustina alespoň těch nejdůležitějších témat, kterými se zabýval (a otázka Ježíšova židovského národa a jeho víry samozřejmě patří do té nejdůležitější kategorie), poznamenejme k tomu jeden důležitý poznatek. Jeho váha spočívá ve skutečnosti, o které se více zmiňují židé, než my křesťané, a vysvětluje fakt, že v historii náboženského judaismu má náš světec (pro mnohé křesťany s podivem) své pevné místo. Navíc můžeme - na základě více ověřených informací i vlastního mapování situace - zcela zodpovědně prohlásit, že mnozí dnešní židovští studenti náboženských škol ješiv mají o našem Augustinovi znalosti na převážně vyšší úrovni, než často mají jejich stejně staří pokřtění kolegové v církevních školách.
O co tedy jde? Přes všechen dobový protižidovský trend Říma a jeho státní katolické církve (který v šestém století vyvrcholil až extrémně protižidovskou doktrínou papeže Řehoře Velikého), do kterého se Augustin nemohl nezapojit, nakonec právě jeho vidění židovské existence paradoxně - a jistě nechtěně - židům na chvíli ulevilo jejich strádání a tvrdému zacházení ze zmíněných stran. Bylo jim totiž dopřáno na pár desetiletí alespoň trochu relativní svobody praktikování víry a zmírnění útisku především díky jeho zvláštní představě, že tento Ježíšův národ hraje Božím rozhodnutím roli svědků, dokazující svůj tragický omyl s nepřijetím Krista Ježíše, a zároveň svědků triumfu křesťanství po celém světě. „Židé už brzy budou svědky parusie a budou se v hrůze kát za svůj zločin! Tyto svědky našeho triumfu proto nesmíme vyhubit a děkujme Bohu, že je tu pro tuto roli ještě zachoval !“ Židovský národ se tak díky tomuto originálnímu Augustinovu pohledu nakrátko stal jakousi přijatelnou relikvií církve, nebo spíše dočasně užitečným fosilním amuletem našeho křesťanství.
Ale skutečně jen nakrátko. Podíváme-li se pozorně neutrálním pohledem na osudy Ježíšova židovského národa od Augustinovy doby až do minulého století, nalezneme velmi snadno v podstatě nikdy nepřerušenou čáru militantního nepřátelství, nepřejícnosti, závisti, netolerance, ponižování, pronásledování a trvalého útlaku. Paradoxně vůči těm, od nichž jsme jako pohané přijali nejen jejich Boha, (kterého vyznávali už minimálně třináct, čtrnáct století před námi), ale i jejich Desatero, jejich Zákon, a mnohé další, ale především díky kterým máme svého Krista! Tato výrazná čára začíná přibližně třicet let před svatým Augustinem za císaře Konstantina Velikého, a jako nikdy nepřerušená, často radikalizující negace Ježíšova praktického judaismu prostupuje všemi staletími, vrcholí nepopsatelně zrůdným holocaustem, a nakonec snad už definitivně (?) končí čtvrt století poté Druhým Vatikánským koncilem a jeho deklarací Nostra aetate.
Tím více nás v sedmé části přednášky zaráží tvrzení, že Augustin vedle svého velmi osobitého chápání synagogy jako židovského lidu navíc ještě: „…má na mysli synagogu jako místo kultu…“ Toto jeho vnímání je sice neobyčejně zajímavé a s největší pravděpodobností opět originální - tak jako mnohé jiné z jeho teologicko - filozofického učení, ovšem zdá se nám, že v některých částech je běžnému čtenáři či posluchači až příliš překombinované na úkor srozumitelnosti. U tak velké osobnosti si ale na to při studiu jeho díla prostě musíme zvyknout, a jeho způsob přijmout, jinak nám jeho mnohé myšlenky zůstanou navždy uzavřeny. Podle našeho Otce církve jsou tedy Ježíšovo soukmenovci synagoga, a v takovém případě pak jsme my křesťané kostel. Přestože nám samotným asi podobné označení zní značně podivně, faktem zůstává, že tehdy ještě minoritním křesťanům se tak po určitou dobu hlavně v některých maloasijských oblastech skutečně říkalo. Přestože jsou Bohem vyvolení věřící židé pro Augustina synagogou, kostelem své věřící samozřejmě sám nikdy nenazýval. Nevíme dost dobře, jestli slovo kult mělo v době Krista a především v době Augustina naprosto stejný význam, a zda se ho tehdy používalo ve stejných souvislostech a spojeních, jako se ho užívá dnes. Nebudeme se rozebíráním významu tohoto slova příliš zabývat, ale shodněme se na tom, že slovo kult pro nás znamená především jednostranně nekritické, až fanatické uctívání jednotlivých osob, jejich zbožňování, zveličování jejich zásluh a nemožnost jejich kritiky, a přitom nemusí jít vždy jen o náboženskou oblast – viz například známý termín kult osobnosti v diktaturách. Tímto slovem tedy označujeme určitou nezdravou výrazovou přepjatost, často vedoucí až k těžko kontrolovatelnému vztahu k dotyčné osobě, ale i k věci, k nějakému tendenčnímu proudu, hnutí a podobně. Pokud tedy v dnešní době sami toto slovo používáme, nebo o něm v různých souvislostech čteme, rozumíme mu především v tom negativnějším slova smyslu. Přestože i v našem náboženství existuje možná i několik výjimek - uveďme například možná nepříliš šťastné spojení Mariánský kult, kterým jistě nemyslíme nic záporného (církev ho považuje za projev zbožné úcty), přesto však lze obecně říci, že slovo kult užíváme především pro vyjádření něčeho nepravého, zavádějícího, negativního a podobně. Představme si, jak rozpačitě by nám znělo spojení slova kult s Ježíšem a jeho činností: například Ježíšův kult, kultovní Ježíš, Ježíšovo kultovní učení, kultovní uzdravování, Ježíšovo kultovní horské kázání a podobně…
Jelikož se však za patnáct století po Augustinovi význam slova kult ve skutečnosti nijak zásadně nezměnil, pak to tedy podle něho mimo jiné znamená, že sám Ježíš, který synagogy s rodiči od malička pravidelně navštěvoval, modlil se v nich k Bohu a v dospělosti v nich pak i podle Tóry učil, se v nich i pravidelně zúčastňoval kultovních židovských bohoslužeb a věřil a vyznával kultovní učení. A tím pádem podle Augustina ovšem sám učil a vyznával podle dnešního chápání kultovní, tedy nekritické, pochybné a zavádějící učení.
Co na tom, že učení, které tak jako každý jiný židovský věřící vyznával i žid Ježíš, že toto učení předal na Sinaji jako jedinému lidu na světě Bůh, Stvořitel světa? Pokud náš Učitel a Otec církve hodnotí místo shromažďování židovských věřících jako místo kultu, pak se ptáme, proč více než sedmdesát pět procent naší křesťanské Bible podle tohoto výkladu pak tvoří kultovní učení? Jak jinak nazvat učení, které se podle Augustina učí v centrálním místě kultu? Proč jsme ze synagogy jako místa provádění kultu převzali i její samotný význam a smysl do našich kostelů, tedy proč se i my shromažďujeme k modlitbám k Bohu téměř ve stejných prostorách, kde židé provádí svůj kult? Proč jsme tedy vůbec převzali drtivou většinu tohoto židovského kultovního učení a přidali k němu zcela nenavazujícím způsobem náš značně menšinový novozákonní, nepochybně nekultovní přínos? A na jakém základě naše nekultovní učení vzešlo, pokud ne na kultovním učení Ježíše, které získával především v synagoze, místě kultu? Co by asi odpověděl profesor Aurelius dnešním studentům na otázku typu; pokud jsme z jakéhokoli důvodu my křesťané převzali tak vysoké procentuální množství kultovního učení do své víry, může on sám zodpovědně a zcela vyloučit nabízející se možnost, že v takovém případě musí logicky i naše víra obsahovat minimálně některé kultovní prvky? Je-li víra Ježíšova národa kultem, a my křesťané jsme na tomto kultovním učení přesto postavili své vlastní, nekultovní, projevilo se to pak zpětně i na tomto původním židovském učení? Tedy oprostil se naší zásluhou - třebaže nevyžádaně - náboženský judaismus alespoň od části svého kultovního pojetí? Do jaké míry? Jaký je názor těch, kterých se Augustinovo vyjádření týká nejvíce ?
Je-li podle Augustina synagoga skutečně místo kultu, pak tedy Ježíšovu národu předal před třemi a půl tisíci roky Hospodin kultovní učení, protože naprosto vše, co se v synagoze během bohoslužeb odehrává, se týká výhradně předaného učení Tóry. K čemu potřeboval Stvořitel světa kult? Ježíš tedy podle toho učil kultu. Proč? A my křesťané včetně našeho velkého učitele jsme později na toto Ježíšovo kultovní učení navázali. Proč?
Jak víme, naše křesťanství se logicky samo za kultovní učení nepovažuje, a právě naopak se proti němu někdy velmi důrazně vymezuje. Zopakujme si jednu z oficiálních křesťanských definic kultu. Říká jasně, že kult je určitá náboženská skupina odmítající jeden nebo více ze základů biblické pravdy. Ptáme se tedy, jaký základ biblické pravdy odmítali židé v době, kdy ještě neexistovalo křesťanství, a dokonce ještě ani tři století po jeho vzniku - a století před Augustinem - nebyl znám ani výraz bible, tedy ani výraz biblická pravda.
Pokud by měl svatý Augustin na mysli, že židovská synagoga je místo kultu v tom smyslu, že v takové synagoze se učí víra, principiálně popírající jeden ze základů našeho křesťanství, pak by teoreticky snad mohl mít pravdu z hlediska křesťana, ovšem křesťana minimálně analfabeta, který neví, že učení Ježíšova národa nevzniklo z křesťanství, ale naopak. Pokud problém dovedeme až k absurdnosti: Jestliže by židé, které Augustin nazývá synagogou (a tou samou synagogou označuje i místo kultu), zároveň jedním dechem tvrdili, že jsou křesťané, pak ano, v takovém případě z hlediska křesťanů patří do kategorie kultu. V případě, že by věřící Ježíšova židovského národa teoreticky tvrdili, že jsou vyznavači naší křesťanské nauky, a dál se scházeli ve svých synagogách a praktikovali by tam svoji vlastní víru, pak by se k našeho hlediska jednalo o kult, a to v rámci křesťanství. To je ale pro obě strany naprosto nesmyslná myšlenka.
Ovšem připouštíme, že několikrát v historii bychom přesto podobnou situaci nalezli a máme tím na mysli především situaci tzv. marranos. Toto slovo znamená silně urážlivý španělský výraz značící „svini“, který v patnáctém století hojně používali příslušníci naší katolické církve na Pyrenejském ostrově vůči příslušníkům Ježíšova národa, kteří naoko konvertovali ke křesťanství, aby unikli útisku a ponižování spojeným často s násilím. Velmi početné a většinou nadmíru prosperující židovské komunity se i tam totiž pravidelně stávaly především terčem závisti a touhy po jejich majetku jak ze strany vládních představitelů, tak i členů církve. Celé mnohatisícové komunity od nich dostávaly na výběr: Buď zřeknutí se své prastaré víry, kterou vyznával sám Ježíš, křest a „dobrovolné“ odevzdání či „darování“ větší části, nebo celého majetku, nebo krutým násilím provázené vyhnanství z domovů, později i z celého poloostrova. Ti, kteří především kvůli záchraně svých rodin, životů i majetku naoko oficiálně souhlasili s konverzí a mohli – byť často ožebračeni – v zemi svých předků zůstat, se většinou přesto tajně scházeli v podzemí, kde pod nesmírným nebezpečím dál praktikovali víru svých předků podle Mojžíšova Zákona. U těchto židovských věřících by se za určitých okolností dalo užít slovo kult, myšleno ovšem kult v rámci křesťanství, o kterém jsme se před chvílí zmínili. K situaci marranos ještě uveďme, že dokonce v roce 1917 byla v silně katolickém Portugalsku objevena jedna dosud existující skupina těchto židovských příslušníků Ježíšova národa, opravdových marranos, oficiálně příslušníků naší církve, ve skutečnosti však stále po dlouhá staletí tradičně praktikujících svojí Abrahámovu a Mojžíšovu víru v prostorách už jen velmi vzdáleně připomínající synagogy. V židovském prostředí se samozřejmě pro tyto španělské a portugalské navenek odpadlíky samozřejmě nepoužívá křesťanské označení svině, nýbrž značně lidštější a tolerantní hebrejské slovo anusim, v překladu „přinucení“. K uvedenému ještě poznamenejme, že tristní a velmi bolestná situace španělských židů marranos nám zpětně připomněla Augustinovu dobu a tehdejší problematiku odpadlictví v křesťanské církvi, proti které Augustin po celý svůj křesťanský život neúspěšně bojoval. Máme na mysli vnitřním násilím provázený donatismus, se kterým se tehdy rozpolcená církev pátého století vyrovnávala nepoměrně hůře až tragicky, na rozdíl od chápavého způsobu, jakým se ostatní židovští spoluvěřící vyrovnali se svými španělskými „přinucenými“.
Položme si nyní otázku, zda by svatý Augustin o synagoze hovořil jako o místě kultu i v případě, kdyby uvažoval způsobem podobným následujícímu:
Bůh na Sinaji ustanovil ve Smlouvě právě vyvolenému židovskému národu zcela jasnou podmínku své přízně a ochrany: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat tuto mou Smlouvu…budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ Podle mnoha ukazatelů Augustin dost dobře nevěděl, nebo plně nedocenil, že židé tento verš nikdy nechápali jiným způsobem, než jako výzvu. To je velmi důležitý poznatek, skrze který je nutné národ Krista vnímat. Bůh tedy v prvé řadě přikázal židovskému národu ustanovit si své kněze, kteří by vytvořili na světě doslova království kněží. Jejich role podle zmíněného Božího příkazu nemohla být jiná, než na sebe vzít nelehkou úlohu duchovních a kazatelů, a vykládat ostatním lidem na světě obsah a význam Božího Zákona pro život člověka. Kněz k vykonávání svého poslání potřebuje posluchače, ze kterých postupně vytváří celý sbor věřících a ten, který by tento sbor posluchačů nebyl schopný sestavit, by se nemohl za Bohem požehnaného kněze považovat. Židovští kněží tedy měli už někdy od třináctého století před naším letopočtem za úkol naučit každého člověka poznávat Hospodina. Lze takové poslání nazvat kultem?
My křesťané bychom nikdy židovského Boha nepoznali, a takového Boha nepřijali také i za svého, nebýt Abrahama a dalších významných biblických postav a nemáme žádné relevantní poznatky naznačující, že by snad náš Augustin měl jiný názor. Logické by tedy bylo, kdyby své učení opíral o původní hebrejský písemný materiál, a Ježíšovu národu pak podle toho přiznával roli učitelskou a kazatelskou, zatímco jiným národům roli zmíněného sboru věřících posluchačů, dychtivých poznat Hospodina. A tohoto Hospodina poznávali podle možností především v prostorách synagogy, o kterých Otec církve hovoří jako o místě kultu. Je-li tudíž podle takové logiky i samotné původní a originální učení Boha Stvořitele všeho světa kultem, které učení jím pak není?
Z mnoha desítek přímo ukázkových příkladů, které bychom mohli uvést jako mimo jiné i Augustinovo od historické skutečnosti odlišné chápání dějinných událostí Ježíšova národa, uveďme například vyprávění z Gn 11, 1–9 o tzv. Babylónské věži (hebr. Bábel, zmatek). Učitel církve mnohokrát použil příběh babylonské věže naprosto stejně jako ho užívala církev, aniž by však například tuto část Písma alespoň on sám velmi důkladně prostudoval. Pokud by se tak totiž stalo, nemohl by tento biblický příběh používat stejně jako církev ve smyslu Božího trestu za lidskou opovážlivost, jelikož se podle našeho křesťanského výkladu židovských svatých textů lidé v Babylonu chtěli svojí megalomanskou stavbou fyzicky přiblížit k Jeho nebeskému příbytku. Podle (také i Augustinova) zjevně jen povrchního chápání prastarého židovského textu měl tedy Bůh rozdělit jazyky oněch opovážlivých stavebníků, aby si nerozuměli, tím jim měl znemožnit pokračování a rozehnat je po celé zemi. To je ovšem podstatná chyba, která se bohužel dodnes učí především v našich církevních školách a v hodinách základů náboženství.
Většinové chápání původních držitelů tohoto textu, a tím ovšem s největší pravděpodobností i jejich velkého syna Ježíše bylo zcela opačné! Žádný Boží trest za lidskou zpupnost, ale naopak opět Jeho požehnaná pomoc milovanému lidstvu, které nechal přežít při potopě světa…Gró židovského příběhu vůbec nespočívá ve vysoké věži, pomocí které by se lidé chtěli fyzicky přiblížit Bohu. Sama věž je jen nepodstatným prvkem celého příběhu – stejně tak to mohla být třeba hluboká jáma... Z důkladného prostudování tohoto textu by náš svatý Augustin jistě poznal to samé, co v něm spatřovali židé: Celá po potopě přeživší populace byla jedné řeči a jedněch slov. Horší sebezničující situaci lidstva si ani sám Bůh pro přeživší lidstvo neuměl představit! Vůbec tedy nešlo o nějakou stavbu, nebo jiné podobné rozhodnutí z oblasti architektury. Šlo o to, že po potopě světa chtěli lidé zavést to samé, o co se pokoušeli o tisíce let později komunisté! Hrůzná totalita par excellence! Jeden jazyk, jeden mozek, jeden vládce, jeden názor, jedna morálka, jedna nálada, jedna chuť, stejný čas k jídlu a stejný čas k…Děsivost takové myšlenky Boha akcelrovala jeho jednání a nejenže „po-potopním“ lidem „zmátl jazyky“ aby si konečně přestali rozumět v té příšerné totalitní myšlence, ale k jejich vlastní záchraně je rozehnal po světě, aby si mohli založit jednotlivá a především vzájemně odlišná společenství a tak přežít další věky.
To byl jen jeden z mnoha ukázkových příkladů také i Augustinova buď odlišného, ale spíše jen povrchního chápání mnoha důležitých textů židovského Tanachu, které stálo v počátcích a bylo příčinou pozdějšího vesměs negativního pohledu na židovský národ Krista Ježíše od apoštola svatého Pavla a tím ovšem nejen od naší církve, ale i od našeho Otce církve.
Víme, že svatý Augustin podobně jako celé církevní učení svoji teologii čerpalo především z jednoho ústředního zdroje, kterým byla zcela mimořádná osobnost počátku křesťanství, svatý Pavel. A tento apoštol, přestože sám žid, náhle vidí Hospodinovo úmysly s národem, který si vybral ke své službě, zcela jiným, naprosto originálním pohledem. Pavel po svém pouštním vidění nanebevzatého Ježíše začal chápat všechny věřící stejně, tedy že „neznal Židy, ani Řeky, atd.“, což znamená, že ve svém myšlení vyrušil národnostní a další rozdíly věřících s tím, že kdokoli, kdo chce dojít ke spáse, musí přijmout Ježíše Krista jako Boha a Mesiáše. Tak spatřoval hlavní smysl a výsledek Ježíšovy pozemské mise několik let po jeho smrti, přestože ho nikdy osobně nespatřil. A v podobném duchu tedy uvažoval i jeho věrný duchovní žák Augustin. Židé, ke kterým na Sinaji mluvil sám Bůh a o jejichž místě vzdělávání a vyznávání své víry hovoří jako o místě kultu říkají, že tento Hospodin neměl nikdy na mysli, a nikdy ani nežádal, aby mu všechny budoucí náboženské obce na světě sloužily stejným, tedy univerzálním způsobem. Naopak prý uznává stejnou měrou své smluvně vázané Židy jako Řeky i barbary. Všechny Boží rasy a národy sice spolu tvoří jeden celek, ale na druhou stranu každý z tohoto celku věřících neztrácí svojí jedinečnost. V takovém světle ovšem pak ještě tím zřetelněji nekonvenuje Augustinovo vyjádření o místě modliteb prvního monoteistického národa světa jako kultu, chápeme-li ho ve smyslu zde už citovaného křesťanského pojetí, že kult je určitá náboženská skupina odmítající jeden nebo více ze základů biblické pravdy. A tím více vyniká učencova názorová závislost na učení apoštola Pavla.
Přednáška dál pokračuje poměrně očekávaným sdělením, že více než problematické užití slova kult pro synagogu jejího autora zajímá druhý význam slova, jak jej uvádí Augustin. Připomeňme, že se u něho jedná o synagogu jako synonymum pro židovský lid všeobecně. Abychom se připravili na další pokračování tohoto problematického tématu, snažme se nejdřív pochopit jeho myšlenkový proud, kterým se bude pohybovat. Začněme připomenutím skutečného významu slova synagoga a budeme se snažit popsat ji tak, jak vypadala v pátém století za doby Augustina a vypadá i dnes.
Především byla uzavřeným místem modliteb věřících Ježíšova národa a její historie sahá až do doby života židovských vyhnanců v poexilové Babylónii, jak se o tom zmiňuje Ezechiel 11, 6. Byla to místa lidových shromažďování za účelem modliteb, četby a studia Tóry, místa hledání útěchy a proseb k Bohu, a díky Písmu víme, že v synagogách se o Tóře diskutovalo i učilo ostatní. Vzpomeňme na několik novozákonních poznámek o Ježíšových aktivitách právě v souvislosti se synagogou. Po roce 70 n.l. synagoga nahradila až do dnešních dní Římany zničené centrum celého judaismu, jeruzalémský Chrám. Stala se výhradními centry židovských obecních a náboženských záležitostí po celé diaspoře a ustanovené modlitby pak v synagogách nahrazovaly původní, Zákonem ustanovené oběti Bohu konané v tomto Chrámu. Přestože židé zásadně odmítají připodobňování významu našich kostelů se synagogami, je na první pohled jasné, že přinejmenším uspořádání kostelů nezapře inspiraci u míst shromažďování Ježíšova národa. To znamená, že základní uspořádání synagogy tvoří jako u nás svatostánek, ležící vždy proti vchodu. Nad naším svatostánkem hoří stejně jako nad židovským červené věčné světlo, židům však připomínající obrovský svícen menoru , který byl umístěn právě v Chrámu. Boží přítomnost si jím na rozdíl od nás nepřipomínají, ta je pro ně samozřejmá. Náš čtecí pultík na amboně dostal své uplatnění zjevně podle synagogálního pultíku stejného významu stojícího těsně u svatostánku. Náš svatostánek se přes rozdílnost obsahu stejně jako židovský uzavírá a zatahuje ozdobným závěsem. Kostel stejně jako synagoga není myslitelný bez oken, ovšem jednoznačný rozdíl je ve samozřejmě ve výzdobách vnějších a především vnitřních prostor, protože židé důsledně dodržují všechny požadavky Boha obsažené v Desateru, v tomto případě v jeho druhém přikázání. Výzdoba synagog tedy byla a je téměř nulová; mimo tohoto důvodu i kvůli řádnému soustředění při modlitbě.
Za doby Augustina se na rozdíl od synagog v našich chrámech dalo pouze stát, což jak víme, tehdy vedlo k moha kuriózním situacím při tehdejším (a především Augustinově) zvyku například kázat minimálně jednu hodinu a často i déle…Židé mají vysloveně stanoveno, že v synagogách nesmějí jíst a pít (mimo dvou míst posvátného obřadu), nesmí tam ani spát, obchodovat, mají výslovně zakázáno tam pomlouvat a podobně. Mnohé židovské liturgické znaky byly převzaty z bohoslužeb konaných ve Chrámu a mohou nám vícekrát připomínat naší vlastní liturgii. Může jít například o společné modlitby, čtení stejných žalmů, požehnání přítomných knězem, společné klanění se, modlitby ve stoje a další. Rozdíly však najdeme mimo jiné i v chování věřících při bohoslužbách v synagogách a v našich kostelech, a také ve frekvenci a dnes i délce bohoslužeb. K chování věřících poznamenejme, že zatímco my se při bohoslužbě snažíme chovat nanejvýš decentně, spořádaně a úměrně vážnosti posvátného prostoru a celé liturgie, chování zbožných židů v synagoze se vedle velmi specifického způsobu soustředění a prožívání jednotlivých částí bohoslužby vyznačuje i pro nás jistě překvapujícím uvolněným, téměř až domácím chováním. To je způsobeno především odlišným přístupem k Bohu. Zatímco za Augustina a vlastně ještě i v nedávné době byla mezi Bohem a svatými na jedné straně, a prostými křesťany - ve zbožné úctě, pokoře a především v bázni a trvalé kajícnosti žijícími věřícími nepřekonatelná vzdálenost, oddělující už nyní v nebi sídlící nedostižné od nás, ubohých nenapravitelných hříšníků (viz. Augustinovo pojmenování Bohem stvořeného lidstva en bloc jako hříšné masy!), židé se při bohoslužbách i přes všechnu nepřehlédnutelnou slavnostní zbožnost ve většině zároveň chovají radostně a nepřepjatě jako děti, které se konečně dočkaly návštěvy u svého milujícího otce. Jako v Jeho a tím i ve svém bezpečném domově.
M.Č
pokračování