Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XII.

pokračování 

             V závěru předchozího zamyšlení o svatém Augustinovi a jeho vztahu k Ježíšovu židovskému národu jsme se mimo jiné zmínili také o tom, že tento - nejen pro církev - opravdu mimořádný člověk pátého století zastával takřka jednoznačný názor, že národ, který si Bůh vyvolil ke své specifické službě, nebude spasený, jestliže nevstoupí do křesťanské církve. Jinými slovy řečeno, Učitel církve je přesvědčený, že přestože si  Bůh ze své vůle někoho vyvolí a tuto vyvolenost s dotyčným  navíc potvrdí Smlouvou, neznamená to i tak pro něho automaticky spásu pro jeho duši. A to navzdory tomu, že takovou spásu nemůže zaručit nikdo jiný, než právě Stvořitel světa. Bůh má prý ještě skrytou podmínku, ale vyvolení židé, kterých se to výhradně týká, z nějakého důvodu o této podmínce nic neví. Naopak my křesťané správně víme, že tato skrytá Boží podmínka znamená vstup do našeho křesťanského společenství. Teprve tímto aktem je naplněn veškerý smysl jejich vzájemné  Smlouvy. Říká to navzdory tomu, co tomuto vyvolenému národu říkají tato Smlouva s Bohem, a jejich první monoteistické učení na světě, v době Augustina už existující přibližně osmnáct století.

„Jedinou cestou mezi člověkem a Bohem je Kristus“ tvrdil rozhodně už od svého přijetí křesťanské víry. Je tedy logické, že jestliže tohoto Krista reprezentuje naše církev, musí být každý uchazeč o spásu bezpodmínečně jejím členem. Tento zásadní postoj tehdejší církve a tedy i svůj nezměnil až do konce života, jak si ještě na úplném konci dnešního zamyšlení ukážeme. Například osmnáct let před svou smrtí se jako sídelní biskup hipporegijský zúčastnil v numidské Zirtě (412) církevního koncilu, kde spolu s ostatními severoafrickými biskupy ratifikoval mimo jiné i jedno ze závěrečných ustanovení, znějící: „Kdokoli je oddělen od katolické Církve, jakkoli chvalitebný dle jeho názoru může jeho život být, jen z důvodu, že je oddělen od jednoty s Kristem, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (Jan 3:36) Připojme, že právě onen zmíněný Boží hněv často spojoval s tragickými osudy židovského národa jako důsledek, nebo dokonce přímo jako oprávněný Boží trest za jejich nepřijetí Ježíše jako svého Mesiáše.

Dodejme k tomu, že dnešní učení církve již v některých bodech učení částečně otupilo i Augustinovu tradiční vyhraněnou černobílou jednoznačnost jeho vidění světa (mimo jiné i jeho učení o předurčení a další), a v tomto smyslu nyní církev opravdu podmíněně připouští, že mimo jiné i židé mohou dojít ke spáse. Ovšem aby toto učení udělalo určitý kompromis na jedné straně mezi proslulou Augustinovou netolerantní tvrdostí k nekřesťanům a odpadlíkům, a úctyhodností, vážností a stabilitou učení Svatého stolce, připuštění možnosti, že mimo jiné také i Ježíšův židovský národ má šanci na spásu, doplnilo podmínku, že této spásy dojdou jen v případě, že nepoznali Krista Ježíše. Připomínáme a zdůrazňujeme, ale ponecháváme bez komentáře k vlastní úvaze skutečnost, že tedy naše o minimálně tisíc tři sta roků mladší, na judaismus přímo navazující křesťanské náboženství formou oficiálního církevního dokumentu určuje Bohem vyvolenému židovskému národu podmínky pro jejich spásu. A to bez ohledu na podmínky této spásy obsažené a vymezené ve Smlouvě, kterou tento Bůh s nimi uzavřel...  Nebudeme se zde nyní ani zabývat otázkou, odkud a na základě čeho například právě náš velký Otec církve  bral onu pevnou jistotu, že v našem konkrétním a velmi citlivém tématu spásy lidské duše může tak přesvědčivě a jednoznačně vyvozovat jakékoli závěry. Kdo z lidí může skutečně znát Boží vůli, a kdo se může oprávněně považovat za Jeho mluvčího? Kdo z těch, které kdy Bůh stvořil, se může oprávněně považovat za vykladače Jeho vůle?  Podobně rozhodným způsobem náš svatý Augustin také jednal, když například provedl pro Ježíšův národ naprosto nemyslitelnou věc, když totiž udělal velmi zřetelnou redakci Božích příkazů, které právě židovský národ ve formě Desatera dostal od Hospodina  na Sinaji. Jak sami vidíme, pokud šlo o blaho jeho milované církve – přestože i jí samotnou vždy považoval za Boží dílo, v její prospěch dokonce neváhal samovolně upravit jiné, pro původní židovské příjemce  naprosto nedotknutelné Boží dílo, Desatero Božích přikázání, základ etiky prvního monoteismu na světě...  O tom si ale ještě řekneme pár slov později.

Uvedli jsme, že nynější učení církve o spáse se dá – na rozdíl od Augustinova názoru - chápat tak, že za jisté okolnosti přeci jen už připouští možnost spásy také i pro židovský národ. Ale vznesená podmínka, že této spásy dojdou nekřesťané nebo nevěřící jen v případě, že nepoznali Krista Ježíše, kterou naše církev (netušíme bohužel, na základě jakého pověření) nepřímo i Ježíšovu národu klade, se i nám křesťanům musí zdát mimo reálný požadavek. Vždyť kdo lépe mohl  osobně poznat  Ježíše, než právě jeho židovská rodina, jeho nejbližší  židovští příbuzní, jeho židovští učedníci, přátelé a jeho četní příznivci? Na rozdíl od nich dokonce ani sám faktický zakladatel původní židovské sekty kristovců (jak byla tehdy naše prvocírkev ostatními židovskými věřícími vnímána, protože tehdy splňovala obecná kritéria pro takovou klasifikaci) Saul z řeckého Tarsu nikdy osobně  Ježíše ani nespatřil! Židé z Ježíšova okolí ho za 33 roků jeho života naopak osobně velmi dobře poznali, přesto však ho - jak trvale na tento fakt poukazovali -  právě z tohoto důvodu osobního  poznání za svého Mesiáše nepřijali.

A s touto záležitostí čistě židovskou, záležitostí Bohem vyvoleného národa vůbec nesouvisí skutečnost, že v cizí, zcela pohanské maloasijské oblasti začala její určitá část tamních obyvatel postupně vnímat do té doby jim naprosto neznámého  příslušníka vzdáleného  židovského národa  Ježíše  především díky pozdějšímu apoštolovi Pavlovi  jiným způsobem. Odlišné vnímání tehdejších pohanů podstaty a původu výjimečného příslušníka židovského národa, které byly výsledkem hlavně Pavlova úsilí, nemohlo z jejich pohledu celkem logicky nic na jejich nepřijetí změnit, protože to nebyl ani apoštol Pavel, ani řečtí pohané, ale židovští soukmenovci, kdo byl s jejich Ježíšem 33 roků denně ve styku. Jak oprávněná je tedy  kolísavě více či méně nepřátelská, přesto trvalá rétorika našeho svatého Augustina vůči jejich nepřijetí Ježíše za svého Boha Mesiáše? Nebylo by Bohu, který s tímto Ježíšovým národem uzavřel svoji Smlouvu předal jim své Desatero  milejší, kdyby bývalí řečtí pohané začali Jeho židovský národ i se svým Ježíšem vnímat jiným způsobem, ale především nesoutěživě, nekonfliktně, mírumilovně a v každém případě bez nenávisti vůči Božímu národu končící tak, jak tato nenávist často končila? Nebyl by snad Všemohoucí Stvořitel raději, kdyby na zemi velikáni typu našeho geniálního  Augustina věnovali raději svoji energii a nadání například skládáním chvalozpěvů a díků Bohu za dar své víry, za své poznání, než nesmírně usilovně sepisovat nejrůznější traktáty proti přesvědčení Jeho národa a klást mu navíc své  podmínky, za kterých je jejich Bůh spasí? Byla skutečně potřeba - i přes všechno deklarované uznání vyvolenosti židovského národa - nesmiřitelná konfrontace, a jak vůbec jí podle nás (a tedy i podle svatého Augustina) Stvořitel všeho vnímal?

Posuňme se nyní o kousek jiným směrem a připomeňme, že v čase nábožensky obrodného hnutí dvou aktivistů Jana a Ježíše na změnu života židovského národa a jeho pokání před tehdy proroky avizovaném příchodem Mesiáše, křtili oba dva tito příbuzní zájemce z řad židovských kajícníků po obou březích Jordánu. Křest tehdy znamenalo polití vodou klečícího věřícího na znamení zahájení skutečného pokání, změny dosavadního života a symbolického omytí od špíny svých dosavadních hříchů. Tento symbolický obřad podstoupil jak víme i Ježíš, ale původně neznamenal tak jako dnes žádný akt závazného přijetí mezi stejně vyznávající. Stejně tak tehdy samozřejmě neznamenal ani omytí od hříchu prvních lidí světa, neboť židé pojmy jako dědičný, nebo prvotní hřích nikdy neznali. Tóra jako Boží učení totiž o ničem podobném nehovoří,  například jedna každodenní židovská modlitba říká jednoznačně: „Duše, kterou jsi mi dal, je čistá. Ty jsi ji stvořil, Ty jsi ji zformoval, Ty jsi mi ji vdechl a Ty ji opatruješ ve mně…“ Jen z této jediné ukázky musí být každému jasné, že židé takovou duši nemohou  vnímat jako hříšnou duši, se kterou se rodí děti na svět. Naopak svatý Augustin se například ve svých Confessiones, tedy Vyznáních, o hříšnosti už kojenců rozepisuje až se zarážejícím zápalem nekompromisního soudce při zdůvodnění navrhovaného trestu. 

My křesťané díky svatému Pavlovi (Saul) považujeme, a podle toho také titulujeme Ježíše od doby jeho pokřtění (vnímané jako pomazání) bratrancem Janem v Jordánu za Pomazaného krále, tedy Krista, nebo  Mesiáše (původním židovským  jazykem Meššiach, Kristus je řecky Christós). Pomazání zvoleného člověka v židovském národě znamenalo jeho slavnostní uvedení do královského, prorockého, nebo vysokého kněžského úřadu. Kristus tedy není Ježíšovo druhé jméno, jak se někdy především nevěřící domnívají, nýbrž mu tímto slovem přidáváme královský titul. Vůbec první zmínky o Ježíši jako Kristovi jako v Jordánu pomazaném královi světa nalezneme v Pavlově dopisu do Filip a také v listě nazvaném  Skutky apoštolů od autora známého jako evangelista Lukáš.

Je logické, přesto však může být pro někoho trochu překvapivé, že sám Ježíš, jeho rodina, učedníci, a další pokřtění v jeho době nejenže nebyli tímto  křtem přijati do žádné církve jako je tomu dnes – viz tzv. iniciační svátost, ale žádný z nich samozřejmě ani nebyl pokřtěný pod  jedinou platnou křesťanskou formulací, tedy: „Ve jménu Otce, i Syna i Ducha Svatého.“ Žádná zmínka o Bohu jako Trojici se totiž - stejně jako ve zmíněném případě prvotního hříchu - v Tóře nikde nevyskytuje (nutno přiznat, že de facto ani v našem pozdějším Novém Zákoně!), takže je jasné, že jí tehdy nikdo ani nemohl znát. Nemusíme v tuto chvíli nijak zdůrazňovat, že všichni jmenovaní byli zbožní židovští věřící, včetně Ježíše denně se modlící Amidu i základ všech židovských modliteb Šema Israel: „Šma Jisarel, Adonai Elohejnu, Adonaj echad“ tedy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný“. Naše křesťanské dogmatické učení o Svaté Trojici je záležitostí daleko pozdější doby, takže je nasnadě, že celé generace prvních křesťanů byli přijímáni do církve pod stejnou, nebo podobnou formulací židovského původu, pod kterou byl pravděpodobně od svého příbuzného Jana na znamení pokání a očisty pokřtěný i sám Ježíš. Podobně ještě v době Augustina a v některých oblastech ještě dlouho po něm zachovávali křesťané nejen v severní Africe mnohé židovské tradice, obřady a dokonce i šábes souběžně s křesťanskými bohoslužbami a dalšími zvyklostmi.

Skuteční nejbližší židovští současníci  tedy Ježíše pochopitelně  velmi dobře znali a poznali a tím pádem se dnešní stanovisko naší církve ke spáse musí logicky vracet zpět k Augustinovu přesvědčení a znovu se s ním ztotožňovat. Podle podmínky pro spásu, kterou  hlásá naše církev (ne však Hospodin v židovském Zákoně), pro vlastní Ježíšův národ  neexistuje žádná šance na jejich spásu, protože speciálně pro ně platí daleko více než pro ostatní, že totiž: poznali a (přesto) nepřijali. Matematicky vyjádřeno: poznat Ježíše a přijmout jako Boha Mesiáše, rovná se spása dotyčné duše. Poznat a nepřijmout znamená věčné, nezměnitelné zavržení od Boha. Hospodin si ale tedy podle této rovnice za svůj vlastní vyvolil národ, který ovšem podle tohoto výkladu nebude spasen, protože nepřijal Ježíše Krista jako Hospodinovu součást.

Spásu duše, která Ježíše poznala a přesto nepřijala tedy nezaručuje ani skutečnost, že si tuto duši vyvolí sám Stvořitel všeho, nýbrž jí zaručuje pouze splnění podmínky, že vlastník této duše vstoupí do církve, která vznikla na základě Ježíšovy existence a jeho působení v tomto vyvoleném židovském národě. Není tak nesnadné pochopit, že tuto naší křesťanskou rovnici nemohl Ježíšův židovský národ, který s Bohem uzavřel svoji jedinečnou Smlouvu, přijmout. Neuzavřeli jí pochopitelně ani s námi křesťany, ani s žádným jiným člověkem a ani neslíbili nám poslušnost a věrnost v jejím dodržování. Tak to ale náš svatý Augustin nevnímal a ve svatopavelském duchu od Ježíšova národa v podstatě požadoval revizi jejich Smlouvy s Bohem ze Sinaje. To by však pro tento národ znamenalo  jen jedno:  zpronevěřit se Bohu, což pro příslušníka židovského vyvoleného národa nikdy nemůže být ani jen myslitelné. A nemělo by to být myslitelné ani pro nás křesťany, a pokud tomu tak skutečně je, tak samozřejmě v žádném případě nesmíme něco podobného vyžadovat ani od potomků signatářů této Smlouvy. Věříme totiž ve stejného Boha jako oni. Ovšem v době, kdy jsme ještě jako nadávní pohané začínali tohoto Boha přijímat za svého i my, Ježíšův národ Ho nesmírně zbožně a důsledně uctíval už více než třináct století. Tak vždy bylo, a stále je zapotřebí  jejich nezměnitelný postoj ke své Smlouvě vnímat.

Zopakujme ještě jednou původní tvrzení o spáse duše podle tohoto Učitele církve: „Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“

A nyní si tato jeho slova i předchozí stanovisko církve na stejné téma  porovnejme  s vyjádřeními nejpovolanějšími, tedy se slovy našeho křesťanského Zákona:

Skutky dnes nejednoznačného autora ve verších 16, 30-31 popisují, jak se žalářník zeptal Pavla a Silase:

„Bohové (!) a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn? Oni mu řekli: Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“

Jejich zde uvedená odpověď je ale ve zjevném rozporu s evangelistou Matoušem, konkrétně ve verších 19, 16-19, kde na stejné téma spásy popisuje Ježíšova slova následovně: „A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život? On mu řekl: Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! (povšimněme si, že v souladu s židovským učením Tóry, které pochopitelně zbožně praktikuje, Ježíš neříká „Já jediný jsem dobrý) A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! Otázal se ho: Která? Ježíš odpověděl: Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe.“ Slova v poslední větě jsou části přikázání Desatera, které dal židům Bůh, přestože v této verzi už Desatera neúplného a svatým Augustinem upraveného podle potřeb našeho křesťanství.

Písmo Svaté nám uvádí prostřednictvím evangelisty, známého jako Marek, Ježíšova téměř totožná slova, dokonce ještě konkrétnější (Mk 10, 17-19): „Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Ježíš mu řekl: Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.(i zde platí to samé, co je uvedeno v poznámce v předešlé ukázce z Matoušova evangelia) Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“

Konečně i ten, kterého známe jako evangelistu Lukáše, popisuje v Bibli situaci s Ježíšem téměř stejně (18, 19-20): „Ježíš mu řekl: Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.“

Svatý Augustin se tedy tak jako v dalších případech i v otázce spásy člověka řídil především pozdějším „lidským“ učením a svojí domněle správnou intuicí, než Božím Písmem. Tentokrát tvrzením svatého Cypriána a tedy i církve, která jeho učení v této otázce převzala za své.

Uvedené jednoznačné disproporce mezi definicí spásy lidské duše  od  samotného Ježíše na jedné straně, a mezi tvrzeními na stejné téma od velkých postav církve světců Pavla, Cypriána, Augustina a dalších, se kterými se ztotožnila církev, si musí buď každý vysvětlit sám, nebo za své přijmout jedno z nekonečného množství nejrůznějších  existujících výkladů. Ježíš sám jako příkladně zbožný příslušník židovského národa totiž zcela  logicky (a dodejme upřímně, že i naprosto očekávaně) svým učedníkům a ostatním lidem říká a potvrzuje  to samé, co učí judaismus. Tedy: „Židé, buďte poslušní Boha a Zákona, který vám dal skrze Mojžíše, a budete spaseni“ Náš svatý Augustin  Ježíšova slova uvedená v předchozích  ukázkách z Písma buď četl a pochopil jinak, nebo zastával definici spásy od někoho jiného. Třetí možnost zatím neznáme.

Zopakujme, že z důvodů, které známe, o kterých jsme již dříve hovořili, ale o kterých  můžeme jen dlouze polemizovat (avšak postoj Ježíšova národa tím v žádném případě nijak nezměníme), židovští soukmenovci Ježíše znali, poznali a přesto všechno, nebo právě z toho důvodu ho kvůli jejich chápání jejich obsahu učení převzatým od Boha nepřijali. Jak už bylo řečeno, tím pádem ovšem na ně dopadá plnou vahou důsledek podmínky, kterou pro spásu lidí určuje zmíněné oficiální církevní učení a podle toho tedy židovský národ, přestože světu zrodil Ježíše, nemůže být spasen. Poznali a přesto nepřijali. Svatého Augustina alespoň navenek nezajímaly příčiny tohoto postoje, pouze jeho důsledek. Rozumné stanovisko, které bychom k tomuto rozhodnutí židů mohli my křesťané zaujmout, by byl asi ten, že to je čistě jejich problém jejich duší a jejich Boha, se kterým uzavřeli dohodu a my bychom se měli spíše ještě více zaměřit na skutky, které by vedly ke spáse naší křesťanské duše. Naše někdy přespříliš viditelné a slyšitelné, ale občas i málo tolerantní evangelizační zaměření na duše jiných denominací - a tak jako v případě židovského národa na praktický způsob jejich náboženského života - může jak víme vést k zanedbávání tak nesmírně důležité a potřebné každodenní péče o duše své vlastní.

Jinými slovy, nezáří-li čistotou a Božím žárem moje vlastní duše, jak takovou duší mohu zapalovat jiné? Jak je mohu takovou duší oslnit a iniciovat tak jejich změnu? A ještě daleko důležitější je otázka, jak se vůbec taková duše líbí Bohu, a možná i to, co s ní jednou udělá... To se samozřejmě netýká jen nás křesťanů, ale právě i židů, kteří však o problému jejich (přes všechnu často velmi  příkladnou snahu) stále ještě nedostatečně Bohulibého života hovoří denně, velmi otevřeně a na všech úrovních ve smyslu, že kdyby jeden jediný den žili všichni židé na světě  tak, jak podle Boha mají nařízeno (viz zmíněné Desatero a vůbec  celá Tóra), pak by konečně přišla jejich národu ona Bohem slíbená spása, kterou by nejprve avizoval příchod jejich Mesiáše z řad lidí. Zároveň tento Ježíšův národ  prokazuje - vzhledem k tomu, co za dobu své existence prožil a bohužel někde stále ještě prožívá - neskutečnou morální sílu, protože tento problém svého národa zná, poukazuje na něj, a neúnavně, i když zatím marně už tři a půl tisíce let apeluje pro jeho nápravu.

Na začátku dnešního zamyšlení padla zmínka o tom, že si svatý Augustin dovolil pro původní národ, který od Boha dostal Desatero Jeho přikázání, věc nemyslitelnou a naprosto nepřijatelnou. Z katechetických důvodů, tedy aby pro nás křesťany byly základní židovské zákony pochopitelnější, a také aby s naším učením nevytvářely nesoulad, případně nevzbuzovaly konfliktní otázky, nedotknutelné Desatero Božích příkazů a prazáklad všech etických kodexů, které kdy na světě poté až dodnes vznikly, jednoduše upravil podle svých představ! Existují tedy dvě Desatera, jedno od Boha Stvořitele a druhé od našeho Otce církve, jehož příkazy se my křesťané máme řídit. Zdůrazňujeme možná zbytečně, že Augustin Desatero „pouze upravil“ do kratšího textu, přesto však je taková manipulace pro původní židovské příjemce Božího Desatera absolutně nepřípustná. Jeden současný německý teolog se k této otázce vyjádřil ve smyslu, že ani Ježíš, v křesťanském učení chápaný jako Boží Syn, tedy sám Syn autora těchto přikázání, by si nikdy ve svém životě nedovolil jakoukoli manipulaci třeba jen s jedním písmenem Zákona. (Pro úplnost dodejme, že Desatero se v 2.M a v 5.M odlišuje jen jedním slovem a dodnes se o této skutečnosti mezi židovskými učenci zapáleně diskutuje.) Augustin to udělal s rozhodností jemu vlastní.

Jestliže pečlivě porovnáme původní Boží Desatero s jeho, zjistíme v této verzi – pokud nic jiného - minimálně určitý odklon od důrazu na dar věčného života. Originální znění už prvního přikázání Desatera ukazuje Boha jako skutečného milujícího a starostlivého Otce lidí, kdežto Augustinova verze nám Boha ukazuje jako tvrdého nesmlouvavého diktátora, který nemusí a také nebude nikomu nic vysvětlovat (že by stopy Augustinovy vrozené tvrdosti zděděné po matce - viz zmíněná hříšnost kojenců ve Vyznáních?): „V jednoho Boha věřit budeš!“  Originál je pro příjemce o poznání laskavější: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z Egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mě.“ Bůh zde ve své  dobrotě bez hranic téměř až omluvně vysvětluje nárok na svůj požadavek obsažený ve druhé větě. Pro případ, že by snad měl jednou izraelský národ „krátkou paměť“, připomíná jim znovu nejprve kdo je, co pro ně udělal, a teprve potom zdánlivě zbytečně - ale protože dobře zná lidský nevděk, tak považuje za nutné připomenout, aby už nikdy (jako dříve) v  budoucnosti neuznávali jiné bohy, kteří jim z Egypta nepomohli ani tehdy, a nepomohou jim ani nikdy v budoucnosti. Bůh osvobodil Izrael a daroval mu svobodu. Ta nebude křehká a krátkodobá jen za podmínky uznání této skutečnosti, a dobrovolném, dětsky upřímném a oddaném  darování se do Boží moci. Bezpodmínečná poslušnost tohoto národa Bohu je toho jen nutným a logickým konečným výsledkem. 

Augustinovy často tvrdé, nekompromisní a odsuzující názory a přesvědčení na tento zásadní rozpor nezačínaly u příčin, ale bohužel až u důsledků. Tím ale do této problematiky nemohl přinést a de facto také skutečně nepřinesl (tak jako v některých jiných tématech – ale vždy  jen v duchovní oblasti)  žádný nový a originální pohled, protože mimo jiné také i nepochybně nestál o ohrožení vlastní osobnosti poklesem svého dosud nejspíše poměrně vysokého koeficientu u svých církevních nadřízených. Vzpomeňme přitom na jeho nesmírně velkou ctižádostivost a porovnejme jí se skutečností, že přestože byl jednoznačně tak mimořádnou  osobností církve už za svého života, i tak až do smrti zůstal v církevní hierarchii na spodním žebříčku jako jeden z přibližně 120 biskupů v africké Numidii. Nikdy nebyl povýšen a vyjma několika málo promluv na místních biskupských koncilech také nikdy nebyl pověřen žádnými mimořádnými úkoly. I z tohoto důvodu se někdy sám pouštěl například do pokusů o politickou angažovanost, ovšem bez patřičného pověření primase v Kartágu, nebo jeho nejbližšího okruhu poradců. To mu ovšem celkem logicky občas přinášelo nepříjemné vysvětlování a obhajování.

Pro porovnání dodejme, že  svého vlastního biskupa měl takřka každý severoafrický městys, takže tehdejší funkce sídelního biskupa by dnes – nepočítáme-li čistě biskupské pravomoci -  v podstatě dosahovala  úrovně hodnosti vikáře. Připomínáme, že Augustinovo přístavní město Hippo Regio bylo od primasova legendárního Kartága vzdáleno  celé dva dny jízdy na koni po nehostinných a nebezpečných prašných cestách…Toto město od dob svých studií a učení nesmírně miloval, přesto však se mu nikdy nestalo domovem. Někteří jeho životopisci udávají, že jeden z důvodů, proč dva týdny umíral v psychicky velmi špatném stavu, byl mimo dalších důvodů i právě pocit neuznání. Uzavřeme  tyto myšlenky konstatováním, že i přes Augustinovu velkou  snahu o projevy oddanosti, loajality a  stoprocentní věrnosti stávajícímu učení a dalšímu směřování církve (viz jeho pouze převzaté názory na Ježíšův národ), přes jeho nesporně vysokou inteligenci, neúnavnou pracovitost, nadšení, zbožnost a další podobné vlastnosti, musely existovat  důvody, které mu cestu do odpovídajících pozic v  numidské církvi zahradily.

Při pátrání po možných příčinách této skutečnosti nás nyní ještě napadá myšlenka, zda jednou z jistě více příčin (například známá rivalita mezi některými numidskými biskupy) nebyl právě jeho postoj k Ježíšovu židovskému národu. Je známo, že tehdejší situace africké církve nebyla vůbec dobrá a potýkala se nejen s četnými kritiky, schizmatiky a heretiky, ale i s kázní svých vlastních kněží i jim svěřených věřících. Vzpomeňme například na - z pohledu katolické církve - velký a dlouhodobě zakořeněný problém, se kterým se nepříliš úspěšně dlouhodobě potýkali jak nám známý milánský biskup Ambrož, tak samozřejmě i náš Augustin ve své  hipporegijské diecézi, a především jmenovaný numidský primas sídlící v Kartágu a mnoho dalších církevních postav té doby. Tímto velkým problémem byla nejen aktivní účast mnoha věřících na židovských synagogálních obřadech souběžně s katolickými, ale i důsledné zachovávání mnoha židovských zvyků nejen u jednotlivců, ale i v křesťanských rodinách, a celých katolických společenstvích. To znamená, že bez ohledu na stanovisko a potřeby církve v otázce praktického náboženského života svých věřících, velmi mnoho aktivních křesťanů vidělo v judaismu něco,v čem vyrůstal, co jako žid pochopitelně i uznával, zachovával a dál učil sám Ježíš. Něco, co tedy nemohlo být nikdy špatné. Něco, co tam pro další generace lidí zanechal ten, kdo stvořil svět.

Existuje prý dopis připisovaný Augustinovi, ve kterém údajně ve velkém rozčilení a v emocemi zdůrazňovaném rozhoření  líčí snad jistému spolubratrovi (Evodiovi, nebo Possidiovi?) názor nějakého vlivného vysoce postaveného pokřtěného člověka z jeho biskupského města Hippo Regio, který právě praktikuje výše uvedené zvyklosti. I se svojí celou zbožnou rodinou prý v sobotu navštěvuje bohoslužbu v synagoze a v neděli se všichni pravidelně zúčastňují Augustinovy biskupské bohoslužby v jeho katolické bazilice. Na Augustinovu pravděpodobně uctivou otázku na konci jedné bohoslužby (nezapomeňme na vlivnost hlavy rodiny) po příčině takového chování celé křesťanské rodiny prý obdržel odpověď, že pokud je skutečně Ježíš Bohem Mesiášem, pak je na správném místě dnes v neděli. A pokud ne, tak tam byla jeho rodina včera v sobotu…V dopise prý Augustin dále navrhuje svůj vlastní rázný postup, který musí zamezit takovému chování křesťanů.  

Nastalou trvalou kritiku a uměle vyvolávané a podporované negativní nálady vůči Ježíšovu  judaismu mohli však někteří tehdejší křesťané vnímat zcela opačně, než byl úmysl takových hlasatelů i samotné církve. Do této skupiny  patřilo i Augustinovo zmiňované učení o nemožnosti spásy duší těch, kteří Krista  nepřijali. A přestože církev například toto učení našeho světce zjevně vítala a mohutně podporovala, nelze ovšem očekávat, že by s takovým učením souhlasili i například právě zmiňovaní křesťané, zachovávající mnohé židovské zvyklosti a navštěvující pravidelně i bohoslužby v synagogách. Bez ohledu na to, co je popisované v údajném Augustinově dopise je skutečně známo, že mezi těmi, kdo v Africe praktikovali takový duálný způsob praktikování své víry v Boha byli některé velmi významné osobnosti veřejného a politického života, takže se naskýtá myšlenka, zda právě některé příliš vyhraněné Augustinovy názory na Ježíšův judaismus (i když zcela v intencích tehdejší církve) mu nakonec v jeho době nebyly spíše na škodu. Kdo z vás může nyní spolehlivě vyvrátit naše mínění, že právě o hodně pozdější a jednoznačně naprosto oprávněné  církevní ocenění svatého Augustina jako Učitele a zároveň i Otce církve mu  nejspíš mělo až několik století po jeho smrti „vynahradit“ tehdejší řádné neocenění jeho snah a nesmírného úsilí při hlásání a dalším rozvoji církevního učení?

 Znovu připomínáme, co jsem si řekli před chvílí, totiž že svatý Augustin umíral dva týdny na vlastní žádost v naprosté samotě uzavřené klášterní cely, a to velmi trpně, kajícně a v trvalém pláči. Mohlo mít na tomto jeho (především přítomnými spolubratry řeholníky) zcela nečekaném a pro mladší spolubratry šokujícím duševním rozpoložení svůj podíl i něco z toho, o čem právě hovoříme? Bylo by snad možné vedle téměř jistého pocitu neuznání do oné galerie dalších možných důvodů tak tristního umírání snad také zařadit i jeho postoj k Ježíšovu národu, který vzhledem k blížící se smrti už nebylo možné třeba jen trochu korigovat, nebo lépe a především originálně objasnit? Tento případný důvod se nám však nakonec stejně  ukáže jako bezpředmětný, protože pohledem do jeho chronologicky seřazené bibliografie bohužel okamžitě zjistíme svůj omyl. Jeho poslední, silně protižidovský spis, který se jmenoval Tractatus adversus judaeos totiž začal psát rok před smrtí a dokončil ho takřka těsně před tím, než někdy po desátém  srpnu roku 430 ulehl na smrtelnou postel. Naše naděje na vytvoření ještě příznivějšího portrétu svatého Augustina tímto ovšem zcela skončily, a Augustin tedy pravděpodobně svůj negativní  názor na národ, který dal světu nejprve Boží Smlouvu a pak Ježíše, alespoň navenek nezměnil ani v posledních chvílích svého života.

Své učení o židovském národu tedy začínal jak jsme si řekli přibližně od stejného bodu, jako jeho milovaná církev, tedy od „stránky“ nazvané „nepřijetí Ježíše jeho židovským národem a jeho důsledky.“ Ne však dřív. Nekompromisní výsledek Augustinova úsilí známe: třebaže církví později zmírněný, i tak je to od našeho Učitele církve pro Ježíšův židovský národ katastrofální prognóza. Zopakujme dnes už několikrát řečené:  „Spása duše je jasná pro ty, kteří Ježíše jako Krista poznali a přijali, nebo je možná i pro ty, kteří nepoznali a nepřijali, ale zcela vyloučená je spása pro ty, kteří ho poznali a nepřijali“, což je jak víme případ Bohem vyvoleného židovského národa. Židovské učence, ani prosté zbožné židy však pochopitelně Augustinův názor na jejich spásu naprosto nezajímal, protože se už celých osmnáct staletí před svatým Augustinem snažili o striktní dodržování značně fundovanějších kritérií pro svoji spásu, kterou obdrželi z „rukou nejpovolanějších“, tedy přímo od Stvořitele. Proto ani Augustinovy, ani žádné jiné lidmi stanovené mantinely pro spásu je nikdy nemohly přinutit k sebemenšímu odklonu od své dávno Bohu slíbené a nastoupené cesty.

Především pro nás křesťany je velká škoda, že někde od tohoto bodu, a lépe ještě dřív, nezačal náš Učitel církve své  učení o Ježíšovu židovském národu. S velkou pravděpodobností by pak jeho dějiny, ale i naše  vypadaly o mnoho jinak a především zcela bezpochybně k větší radosti samotného Boha Stvořitele. Konečně, nejen v židovské Tóře je stále opakováno, ale i v našem křesťanském Zákoně je uvedeno velmi mnoho vět v duchu následujícího úryvku ze Skutků:  "Boha je třeba poslouchat, ne lidi." (Sk 5,29) Proti tomu si nikdy nedovolil vznést jakoukoli  námitku ani náš velký a obdivovaný učenec Aurelius  Augustinus. Přestože ne vždy to tak alespoň na první pohled vypadá.

M.Č. 

pokračování