Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství XI.část

1. 8. 2013

bibliografia.jpg 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu XI.

 

 

 

 

 

 

 

pokračování

 

 

 

 

                       Jsme jednoznačně přesvědčeni, že všeho, co jsme si dosud v našich zamýšleních nad jistou přednáškou o Učiteli církve Augustinovi a jeho vztahu k judaismu jen v krátkosti v souvislosti se židovstvím, s jeho historií a principy uvedli, si byl také i náš velký učitel nepochybně vědom. To už jsme několikrát dříve poznamenali s tím, že v takovém případě by to pak - byť jen zdánlivě nelogicky - vysvětlovalo jeho značně neobvyklou tvůrčí pasivitu v této zcela zásadní teologické oblasti. To znamená, že i tak velký bojovník za svoji víru a svou milovanou instituci církve velmi pravděpodobně nenalézal natolik závažnou teologickou protiargumentaci základním principům židovského učení a jejich praktické aplikaci do každodenního života, aby jí mohl alespoň znejistit jejich dokonale pevným náboženským vědomím. (Církev skutečně vždy považoval za Boží přání a dílo – na rozdíl od židovských věřících, kteří o naší budoucí církvi křesťanů, kterou by měl jednou Bůh vytvořit, nikde ve své Bibli nenalezli žádnou zmínku.) Tímto postojem ovšem Augustin také pravděpodobně zcela záměrně nepřinesl žádné možné pozitivum ani do našeho křesťanského, často velmi tendenčním způsobem osvojeného vnímání významu a praktikování obsahu jejich tehdy už osmnáct století staré Smlouvy se Stvořitelem. Smlouvy, kterou uzavřel židovský, ke službě Bohem zvolený národ. Na tuto zcela zásadní otázku jediných regulérních vlastníků této Smlouvy jsme my křesťané především v minulosti bohužel často zapomínali.

Křesťanství se tedy ke své škodě ani od takové mimořádné osobnosti, jako byl náš svatý Augustin, o judaismu bohužel nedozvědělo nic natolik podnětného, co by mohlo změnit jeho převažující záporné vnímání a postoje, a tak naši starší bratři žili a žijí dál svojí (podle jejich přesvědčení nikdy nezpochybnitelnou) nezměněnou, a tedy doslovně původní, už tři a půl tisíciletí starou vírou v jediného Boha. A tak se veškerá případná polemika mezi ním a židovským učením odehrávala jen nepřímo a jednostranně, jen jako jednotlivé reakce na různé situace a podněty vzešlé z odlišnosti obou učení. Pokud vůbec, tak z jedné strany občas padaly námitky podobné typu: „ Je-li Bůh jen jeden, jak se mohla do člověka vtělit pouze jedna část Svaté Trojice?“ a od našeho Učitele církve za to na oplátku zase padaly na Ježíšův národ velmi časté invektivy.

Pokud by - jak Augustin říká - Bohem daný, tzv. „Starý zákon“ nedával spásu, jaký je jeho skutečný smysl a proč jsme ho pak od původních majitelů zcela svévolně převzali a nevytvořili si raději svůj vlastní a čistě křesťanský, který by nám spásu zaručoval? Co tedy dává lidstvu spásu? Naše odpověď na tuto otázku jsou skutečně Boží slova? Jako křesťané se nyní ptáme, proč jsme převzali právě ty zákony, které nám podle výkladu našeho Učitele a Otce církve spásu nedávají? Chtěl svatý Augustin říci, že miliony a miliony oddaných a zbožných židovských věřících za (v jeho době) celých sedmnáct, osmnáct staletí zachovávání svého Zákona nedosáhlo spásy? Že miliony zbožných duší lidí, za svého života poctivě zachovávajících Stvořitelovo příkazy, jsou za svoji věrnost v pekle, kde se (jak prý jednou prohlásil): „Vaří, ale nikdy neuvaří, aby jejich trest neměl konce?“Jestliže hlavní smysl našeho života ve víře je naše spása, a svatý Augustin překvapivě (a zde opět plně ovlivněn svatým Pavlem) tvrdí, že zákony, které Mojžíš zachytil z Hospodinových slov nám nedávají spásu, proč tyto pro naši spásu - jako hlavní cíl našeho života - zbytečné a „spásu nedávající“ zákony Boha tvoří přibližně čtyři pětiny naší Bible? Říci o jakémkoli Božím díle jen to, že je užitečné, je žalostně málo, ale přímo o Hospodinových Zákonech tvrdit, že spásu lidem nedávají, znamená buď ovlivnění způsobené až otrockým přijetím názorů a přesvědčení svatého Pavla, nebo nepochopitelný zvrat v Augustinově mysli.

Kupříkladu ve svém díle De utilitate credendi ad Honoratum (O užitečnosti víry pro Honorata) zcela nepochopitelně a s překvapivou troufalostí zpochybňuje, a bohužel přímo neguje význam jedinečného Božího díla, totiž samotného Tanachu, když píše, že sice "Starý zákon byl užitečný, ale nedává spásu" (sic!!!). Hovoří-li o tzv. Starém zákonu, že byl užitečný, znamená to že jeho užitečnost už pominula. A skutečně přesně to má na mysli! Podle jeho přesvědčení tento Bohem daný Zákon opravdu byl užitečný až do jednoho důležitého okamžiku, kdy jeho užitečnost pominula. A tím okamžikem byl podle něho (zcela původně však podle Pavla), a tedy i podle naší církve příchod Krista. Podle tohoto tvrzení tedy nejprve sice Stvořitel svůj Zákon židům skutečně dal, ale po určité době přišel sám na svět a svým příchodem tento svůj vlastní Zákon zase zrušil. Zrušil ho navzdory tomu, že však sám zdůraznil nemožnost jeho zrušení, nebo jakékoli úpravy tohoto textu. Jak například zaznamenal Ježíšova slova autor evanglia známý jako Lukáš 16, 17: „Spíše pomine nebe a země (!), než aby padla jediná čárka Zákona.

Třebaže Augustin zcela nepochybně věděl, že sám Hospodin při předání svého Zákona židovskému národu o jeho smyslu hovořil právě naprosto opačně, přesto se jak vidíme, o důsledku zachovávání tohoto jednoznačného Božího díla nebojí hovořit záporně! To už se ale nechává unést sám sebou a jeho myšlenkové pochody se nyní dostávají už daleko mimo schopnosti naše chápání.

To, že název Tanach jako Starý zákon je naše křesťanské, zcela chybné pojmenování, je to nejmenší, co v nás na této větě vzbuzuje údiv a opravdové rozpaky...Náš zavádějící název pro židovský Tanach jako Starý zákon téměř dva tisíce roků jasně a jistě ne zcela bez záměru evokoval paraelu se slovem zastaralý (tedy nutný k obnovení, k repasi, či k defragmentaci). Naštěstí už nejméně druhé století sílí požadavek křesťanských teologů, biblistů a dalších učenců na zavedení správného původního názvu Tanach, jako důkaz našeho uznání původního židovského učení, které jsme převzali, a na které jsme se svým křesťanským Zákonem celkem logicky nepříliš plynule navázali. Nebezpečná, a hlavně už dlouho nezadržitelná lavina celosvětového úpadku víry v Boha, a hlavně dlouhé staletí neřešené, zatajované a naivně bagatelizované problémy jednotlivých církví (o jejichž možné budoucí existenci neměli naši velikáni typu svatého Pavla či Augustina ve svém příkladném nadšení jistě ani potuchy), nám dnes jasně dokazují „neprorocké“, svým způsobem sice snad částečně pochopitelné, přesto však přespříliš emotivní a plně nedomyšlené rozetnutí původního stromu Boží víry z prvního století našeho letopočtu. Svatý Augustin, jeho africký krajan svatý Cyprián, řecký žid apoštol Pavel, nebo svatý Chrysostom z pořečtělé východní části Římské říše a mnozí další si bohužel nedokázali dost dobře představit více možných, správných, přestože odlišných cest, i tak správně vedoucí k jednomu jedinému možnému cíli naší existence, kterým je samozřejmě Bůh. To byl hlavní důvod vzniku mnoha především pozdějších omylů z naší strany, příkladně těch typu Extra Ecclesiam Nulla Salus. Žádné místo na světě ani mimo něj není dosažitelné jednou jedinou, takzvaně správnou cestou. Jedinou podmínkou k dosažení stejného cíle nestejnou cestou je jen správný způsob, jakým po ní jdeme. Otec církve Augustin a další však bohužel uvažovali téměř zcela opačně. Pro ně, a až do II.vatikánského koncilu pro celou naši církev existovala jen jedna jediná možná cesta.

Jedno je jisté. Nesmírně emotivního, a často velmi unáhleného, někdy až zbrklého jednání se svatý Augustin ani po přijetí křesťanství nedokázal (tak jako například – jak sám upřímně přiznává – svých problémů ze sexuální oblasti) plně zbavit. To můžeme nejlépe, a přímo ukázkově vidět například právě na jeho vztahu k národu Ježíše. I přes svůj zralý, a duševně nejproduktivnější věk v nejlepší kondici si bohužel na judaismus nedokázal vytvořit jednoznačný, pevný a neměnný názor, který by byl schopný kdykoli, komukoli a fundovaně obhájit. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč v případě, když náš velikán píše o židech a především proti židům, obrací se především k prostým křesťanům ze svého okolí, kteří pochopitelně v drtivé většině neměli o judaismu a okolnostech vzniku křesťanství žádné potřebné adekvátní poznatky a vědomosti. (Na rozdíl od judaismu, kdy společné studium v midraše a především každodenní samostudium Tóry je pro jejich věřící nejen neodmyslitelnou několikahodinovou součástí jejich života, ale zároveň i plnění Božích příkazů a také micvot, naše křesťanství studium Bible sice doporučuje, ovšem, jak sami dobře víme, v míře spíše ponechané na vlastním uvážení každého jednotlivce. Na její denní systematické samostudium každého věřícího se tolik potřebný důraz bohužel neklade a je ponecháno především na vůli nás věřících, což je v judaismu naprosto nemožné.)

A tak zatímco náš Otec církve jednou ve vztahu k Bohem vyvolenému národu používá slova (snad upřímné?) chvály a porozumění pro jejich nesmírně pevnou víru, jejich vyvolenost a příkladnou snahu o dodržování Božích zákonů, jindy z nepochopitelných důvodů naprosto obrátí, a vůči Božímu národu, bez něhož by nikdy nevzniklo naše náboženství, s překvapivou neúctou k obsahu Božího Zákona, a s neurotickou popudlivostí adresuje na stranu prvního monoteistického národa na světě mnohé hrubě urážlivé a tvrdě odsuzující výroky. Dnes chceme věřit, že se tak dělo snad jen bez opravdu hlubšího uvážení, tedy především unáhleně a impulzivně pod vlivem momentálně jen těžko ovladatelných emocí. Navíc jednal v tehdy už nepochybně tendenčních intencích církve, pracující v těsné součinnosti s římskými císaři.

Počátek tohoto velmi těsného, a následně už trvalého státně - církevního vztahu hledejme v datu 28.října 312, kdy pohanský císař Konstantin vyhrál velkou bitvu u Říma na řece Tibeře a dvěma vlivnými křesťany na svém dvoře byl údajně přesvědčený, že k zmasakrování desetitisíců nepřátelských vojáků mu dopomohl mocný Bůh, kterého vzývají právě křesťané. Přízeň a ochranu tak mocného Boha si chtěl zaručit i do budoucna, a to právě mohutnou podporou církve, a u jejích věřících si tím zajistit modlitby a přímluvy za císaře a zdar dalších připravovaných válek. Ovšem Konstantinův skutečný, vnitřní vztah k jedinému Bohu Stvořiteli nejlépe napovídá sama skutečnost, že se až do své smrti nezřekl svého titulu pontifex maximus, tedy hodnosti nejvyššího pohanského kněze. Přestože – ovšem čistě formálně – začal velkolepost různých pohanských svátků, slavností a obětí především na přání církve oficiálně částečně umírňovat (podle mnohých pramenů však ani to ne), ve skutečnosti se možná v menší a méně slavnostní formě uskutečňovaly i nadále. Římský proletariát, který především z existenčních důvodů raději přestoupil na preferované křesťanství, však mohl své pohanství v naprosto nezměněné formě praktikovat i nadále, a to někde dokonce i dlouhá století poté. Venkova se císařovo spíš jen formální oficiální přání zmírnit pompéznost a velkolepost pohanských oslav netýkalo, a s touto skutečností se přibližně o devadesát roků později setkává - a potýká - v africké Numidii i náš Augustin už jako hipporegijský biskup. Stále citelnější a drastičtější, a už trvalé omezení praktikování víry Ježíšova židovského národa, které zavedl Konstantin, a ve kterém pak už pokračovala téměř celá řada římských císařů, které Augustin za svého života zažil, náš učitel vnímal jako jednoznačnou Boží vůli a přání…

Zároveň lze současně říci, že císař Konstantin - přestože tímto způsobem většinou dosud není hodnocený - svojí masivní podporou církve dovršil tak jednoznačně ojedinělý fenomén v dějinách světa, jakým se stalo křesťanství, na jejímž počátku stál dvě a půl století před ním osamělý řecký žid Saul, později známý jako apoštol svatý Pavel.

Ke shora uvedeným četným problémům Augustina souvisejícími s jeho často nepředvídatelnými reakcemi a projevy provázené nadměrnými emocemi ještě pro úplnost doplňme, že se v jeho případě netýkaly jen judaismu, ale i v mnoha dalších centrech svého angažování a zájmů, včetně těch z vlastního křesťanského prostředí.

Jindy ale je kupodivu schopný na skutečně vysoké úrovni plné respektu a uznání svého protějšku vést sérii korektně vedených odborných konzultací s jistým velmi učeným rabínem v Kartágu, a to především nad jedním důležitým problémem, který si Augustin kvůli svému už rozepsanému dílu potřebuje vyjasnit. Pak ale náhle z důvodů, které jsme již dříve uvedli jako velmi pravděpodobné, náš Otec církve rázně další konzultace ze židovským učencem bohužel ukončuje – možná ke své, avšak rozhodně k naší škodě… A v dalším případě ho zase pro změnu – snad z důvodů skutečné neznalosti některých základních forem praktického judaismu a jeho Zákona - rozčiluje chování židů o šábesu, tedy o sobotním svátku, o kterém nepochybně i každý křesťan ví, že v tento poslední den židovského kalendáře je práce Bohem přísně zakázaná a věřící mají především odpočívat a svým chováním Boha radostně velebit. Bez nejmenší pochybnosti Augustin tento pro židy veledůležitý každotýdenní svátek velmi dobře zná. Zná, ale reaguje způsobem, jako by o něm nikdy neslyšel. Tak kupříkladu ve svém Sermo 9,3 (Promluvy) píše o židech, že by bylo lepší, kdyby v sobotu alespoň trochu pracovali (sic!!!), protože: „...jejich ženy beze studu celý den tancují na terasách při rytmu tamburín.“ (Kvůli slovům beze studu nelze nepodotknout, že ten, kdo někdy osobně viděl zbožnou ortodoxní židovku, si jí svým oblečením, lépe řečeno zahalením, mohl - vyjma zakrytého obličeje - velmi snadno splést spíše s muslimkou v tradiční burce...)

Přestože studiu židovských Žalmů věnoval obrovské úsilí (viz například jeho Výklady k Žalmům (Enarrationes in Psalmos ), které psal od roku 392 neuvěřitelných 28 let!) trvající více než třetinu jeho života, a ze Žalmů všeobecně velmi často citoval, a tedy se dá předpokládat Augustinova jejich téměř dokonalá znalost, přesto se o židovském šábesu a způsobu jeho prožívání věřícími vyjadřuje, jak jsme si právě ukázali, naprosto laicky, navíc negativně a podrážděně. Zapomněl však snad jako fundovaný znalec těchto skvostných Žalmů, že například právě šábesovou radostí a tancem židé přesně a doslovně dodržují výzvu obsaženou kde jinde, než například právě v Žalmu 14, 9 : „...Ať se raduje ze svého Stvořitele, ať tancem chválí Jeho jméno!“ ? Věděl a přesto ignoroval, nebo tento verš svatý Augustin prostě v danou chvíli zapomněl? Pokud by totiž skutečně věděl, že židé tancem a radostí o šábesu svého Boha chválí, troufl by si tuto lidskou činnost kritizovat? Jaké vysvětlení dává porovnání Augustinovy kritiky chování židů v jeho Sermo 9,3 se známým Žalmem 14, 9 toto jednání v podstatě přikazujícím?

Jak víme, naše křesťanství si tento židovskému národu Bohem přikázaný svátek v Desateru z důvodů jasného a cíleného vymezení a oddělení od Ježíšova praktického judaismu přesunulo ze soboty na neděli. A našlo k tomu i zdánlivě zcela logický důvod. Avšak ve způsobu, jakým tento den odpočinku a radosti z Boží přítomnosti praktikujeme my křesťané a původní příjemci tohoto Božího nařízení, tedy výhradně židé, jsou obrovské rozdíly. Pro nás křesťany, je posledním dnem týdne určená neděle jako den odpočinku, ve kterém podle naší víry třetího dne vstal Ježíš z mrtvých. Od prvního století byl tento den křesťany veřejně svěcen (1 Kor 16, 2); nejprve vedle židovského šabatu (šábes), pak jeho zmíněným nahrazením. Nařízeným občanským svátkem římské říše se neděle stala jak už jsme si řekli, opět díky Konstantinovi, který už v roce 321 inspirován judaismem vydal pro tento den zákaz fyzické práce pro všechny obyvatele říše. Až teprve dvě století po svatém Augustinovi ustanovila církev povinnou účast věřících na nedělní eucharistické bohoslužbě. Mnoho církevních veličin, a s nimi i například velký milánský politik a biskup Ambrož, nebo náš Augustin mělo obrovské problémy se skutečností, že velké množství tehdejších křesťanů slavilo nejprve židovský šábes, a v neděli šli ještě do kostela na bohoslužbu. Šlo o pragmatické chování mnoha křesťanů, kteří „to tak chtěli mít dobré na obou stranách“ a svatého Augustina toto chování mnoha svých oveček pochopitelně nesmírně rozčilovalo a velmi plameně a dlouhá léta proti nim ve své Africe - marně - kázal. Připomínáme, že paradoxně podobně „dobré na obou stranách“ to chtěl mít ve čtvrtém století i mnohokrát zde už zmíněný císař Konstantin, který sice začal nesmírně silně a mnoha způsoby privilegovat křesťanství - a to na úkor jiných denominací, v součinnosti s církví a jejím přáním především na úkor Ježíšova původního židovského „náboženství“. Zatímco mnozí křesťané praktikovali od pátečního až do sobotního večera židovský šábes, a v neděli zase slavili Kristovo zmrtvýchvstání, o vlivném a nesmírně štědrém donátorovi církve Konstantinovi sice není známo, že by snad osobně z přesvědčení křesťanské bohoslužby navštěvoval, avšak jisté je, že se nikdy nezřekl svého titulu vrchního pohanského kněze.

Abychom se ale ještě jednou vrátili zpět k Augustinovým kritikám chování židovských žen o šabatu, a zmíněnou naší křesťanskou oslavou každé neděle jako dne zmrtvýchvstání Krista Ježíše, přidejme k tomu jako zajímavost názor, že na základě vědecky prokázaných skutečností bychom i my křesťané měli čistě hypoteticky slavit neděli jako den zmrtvýchvstání také v sobotu. Samozřejmě každý z jiného důvodu. Dnes je jisté, (pomocí počítačových metod dnes například není problém dokonale přesně určit, v který den se například staly jednotlivé události v Ježíšově životě) že mimo svatého Marka, Lukáše i evangelista Jan věděl - a z náznaků jejich evangelií to lze i vyčíst – že Ježíš nezemřel v pátek, nýbrž ve čtvrtek. Překvapivě podobnou indicii najdeme dokonce i u apoštola Pavla (!) v 1. listu do Korintu. Kdo alespoň částečně zná nejzákladnější židovské předpisy a nařízení, a zároveň i pořadí jednotlivých obřadních úkonů a předpisů židovských svátků zvaných Pesach, dojde jednoduše a zcela nepochybně ke stejnému závěru. A jelikož nás zajímá především svatý Augustin, musíme se znovu ptát, zda tuto skutečnost věděl, a pokud jak předpokládáme ano, proč jí ve svých dílech a kázáních zcela ignoroval.

Musíme přijmout skutečnost, že ve středu 13. nisanu (3.dubna) Ježíš naposled povečeřel se svými učedníky a následně byl v Getsemanské zahradě zatčen. Ve čtvrtek 14.nisanu (4.dubna) Ježíšovo odsouzení, ukřižování a v 15 hodin jeho smrt. Augustinem zmiňovaný šábes, tedy svátek šabat, logicky připadl na následující den, tedy na pátek 15.nisanu (5.dubna), ale to již byl Ježíš jeden den pohřbený. A třetí den, kdy podle naší víry Ježíš vstal z mrtvých, ovšem byla sobota 16. nisanu (6.dubna). Neděle 17.nisanu (7.dubna), kterou mylně oslavujeme jako den Ježíšova zmrtvýchvstání, a kdy časně ráno ženy z Ježíšova doprovodu objevily už prázdný hrob, byl už den čtvrtý. Buď bychom se tedy měli v našem Vyznání víry správně modlit „čtvrtého dne vstal z mrtvých , nebo – a to prosím raději neberme zcela doslova, nebo jako požadavek – bychom měli mít den odpočinku třetí den, což je ovšem jak jsme si právě ukázali, sobota. Tedy den, kdy zákazem práce, odpočinkem a modlitbami pravidelně podle předpisů slavil šábes i sám Ježíš; ten samý šábes, o kterém by náš svatý Augustin raději viděl židy, aby pracovali a jejich ženy aby ho neoslavovaly. Kdo z nás si dokáže představit situaci, kdy den našeho slavení eucharistie je stejný jako den, kdy i sám Ježíš po celý svůj život nepochybně slavil pravidelně šábes? Nedospělo by to pak snad až k situaci, proti které mnozí naši Otcové církve včetně svatého Augustina tolik brojili, totiž že by někteří naši věřící, byť třeba jen z pouhé zvědavosti, možná i z velké zbožnosti někdy navštívili bohoslužby obou dvou způsobů vyznání víry v toho samého Boha? Pro Augustina takové „nesmírně hříšné a rouhavé, nejhorší trest si zasluhující chování některých křesťanů porovnejme s jiným chováním, ke kterému se ovšem sám nikdy neodvážil vyslovit třeba jen svůj soukromý názor. Natož ho kritizovat jako tyto křesťany, vedle své nedělní bohoslužby navštěvující zároveň i stejnou bohoslužbu, které se ve vší zbožnosti předpisově zůčastňoval každou sobotu i sám Ježíš. Máme na mysli zde už vícekrát jmenovaného „prvního římského křesťanského císaře“ Konstantina I., východními křesťany uznávaného jako svatého, který se jak už víme, zároveň nikdy až do své smrti nezřekl svého postavení nejvyššího pohanského velekněze. A že takový titul sebou  samozřejmě nesl patřičné závazky, o tom nemůže nikdo pochybovat.

Od učence Augustinova formátu bychom také například očekávali velmi důkladný rozbor a následnou snahu o rázné vyvrácení nejrůznějších námitek židovských věřících vůči našemu chápání jejich, tedy židovského Mesiáše; kupříkladu že sám Ježíš říká v Mat 10, 34-35: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni.“ Židé však i za doby Augustina poukazovali na fakt, že jejich Písmo svaté ale Mesiáše kupříkladu v Zach 9, 10 popisuje zcela jinak, tedy způsobem, že Mesiáš po svém příchodu „…vyhlásí pronárodům pokoj“, a že například Izajáš 2, 4 o době po jeho příchodu píše: I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ A přitom podotýkali, že ve skutečnosti se spíše stalo opravdu to, o čem např. v Mat 10 hovořil velký syn jejich národa Ježíš, než to, o čem v souvislosti s jejich očekávaným Mesiášem hovořili jejich dávní proroci, např.citovaní Izajáš, Zachariáš a jiní. A tak dále... Na příklad právě toto tvrzení byla „rukavice hozená k Augustinovým nohám“, a měl najít odvahu jí zvednout. Tady už nestačilo jejich námitky pouze neslyšet, nereagovat a ignorovat, a opakovaně hovořit o zaslepenosti židů, kteří: „Nemohou být spaseni, nepůjdou-li cestou, kterou je Kristus.

Na tyto a mnohé další otázky vyplývající z učení Ježíšova národa a z něho vzniklých námitek vůči našemu křesťanskému chápání jejich židovské víry a přesvědčení, vyplývající z opět jejich Smlouvy s Bohem odpovídá Augustin jinak, než bychom čekali – a především než bychom chtěli a v dnešní době možná i potřebovali. To znamená, že na mnohé konkrétní diskutabilní poukazy z nějakého důvodu buď nereaguje vůbec, nebo oklikou, nepřímo a někdy jen v jiných souvislostech, kdy rozdílnost už nebyla tolik výrazná. Právě od – nejen ve věcech své víry a církve - nedostižně pracovitého a důsledného člověka, filozofa a především významného teologa bychom vzhledem k množství jeho zájmů a silného zaujetí očekávali především v těchto nanejvýš důležitých teologických otázkách a problémech promyšlenou a systematickou práci na pokusu o fundované vyvrácení židovských námitek vůči už řečenému našemu novému pojetí jejich původní víry. A zároveň využití těchto případných výsledků své práce k vytvoření určitého základního „manuálu“ (podobného tomu, jaký známe například v podobě jeho příručky pro katechety De Catechizandis rudibus - O vyučování katechumenů ), jakéhosi vodítka těm křesťanům, kteří velmi často neznali úměrné a dostatečně fundované odpovědi na židovské námitky proti pojetí jejich víry v toho samého Boha. Bohužel však na toto téma nenapsal nic natolik přínosného a jednoznačného, co by snad nově a zcela originálním způsobem výrazně podpořilo absolutní správnost a jednoznačnost naší víry do možné diskuze. Nenapsal žádné dílo na tak vysoké teologické úrovni, které by na židovské straně otřáslo pevností jejich smluvní víry s Hospodinem, a zaneslo tam určité pochybnosti, ale zároveň ani nám křesťanům v této důležité oblasti nepřinesl žádnou významnou teologickou podporu například na základě porovnávání jednotlivých sporných bodů obou učení. Orientoval se raději na všeobecnou, řekněme tehdy už tradiční a laicky podanou obhajobu své církve a křesťanství, jak se můžeme sami mnohokrát přesvědčit v jeho dílech.

V nepříliš přátelském tónu a v duchu jen málo konstruktivního uvažování se totiž velmi často vyjadřuje například jen v následujících a podobných úrovních: „ Oči židů se zatměly, aby neviděli “ nebo „Židé jsou Bohem zlořečeni a nebo třeba ještě rozhořčenější vyhlášení typu: „Páteř židů je vždycky zkřivena, aby byli skloněni k věcem pozemským“... Uvědomoval si svatý Augustin při vyřčení těchto a podobných slov dostatečně, že hovoří o národu, který si ke své službě nepochybně vyvolil sám Hospodin Stvořitel světa – a jehož vyvolenost si nejenže nedovolil nikdy zpochybnit, ale při jiných příležitostech jí sám právě naopak mnohokrát zdůrazňoval? A jestliže mimo mnohá podobná vyjádření i prohlásil uvedenou větu o zkřivené židovské páteři, ptáme se, zda měl v danou chvíli na mysli i skutečnost, že sám Ježíš byl žid, stejně jako jeho matka, otčím, rodina, příbuzní, učedníci a další nejbližší z jeho života. Měli i oni jako nepochybní židé také „zkřivenou páteř?“ Lze ze „zkřivených židů“ vyjmout třeba žalmisty, proroky, nebo krále Davida, lze od nich oddělit třeba Abraháma a Mojžíše? Kdo jí měl, a kdo jí neměl, a proč jsme tedy od národa s tak „zkřivenou páteří“ převzali jistě osmdesát, spíše však devadesát procent - zbožní židé jistě tyto výrazy prominou - softwaru i hardwaru judaismu? Domyslel Augustin svá slova? Pokud chtěl urazit en bloc židovský národ, pak z této urážky logicky nemohl žádným způsobem právě jmenované jakkoli vyjmout nebo je jinak separovat.

K tomu ještě malou poznámku: Nakonec i my uznáváme, že Augustin měl v této souvislosti přeci jen pravdu, třebaže poloviční. Říká-li, že: „Páteř židů je vždycky zkřivena, aby byli skloněni k věcem pozemským“, druhou částí věty vlastně (evidentně naprosto nechtěně a opět aniž by skutečný význam své věty řádně uvědomil...) plně vystihuje princip praktikování víry Ježíšova židovského národa. Těmito pouhými třemi slovy v jinak zjevně záštiplné větě pravdivě a výstižně objasňuje to, co se jiným nepodařilo ani sepsáním mnoha dalekosáhlých pojednání. Náboženský judaismus totiž skutečně vždy - od okamžiku darování a převzetí Boží Úmluvy na Sinaji židovskému národu - byl a je o dobrém a bohulibém pozemském životě. Tóra a vůbec celé židovské učení se totiž v drtivé většině nezabývá posmrtným životem a barvitým vykreslováním nebeského prostoru plného věčné a zasloužené radosti, lásky, andělského oslavného hlaholu, nekonečné slávy a radosti za zpěvu Aleluja pro duše zbožných zemřelých. (Jak to nesmírně poutavě dokáže vykreslovat právě náš Augustin, v případě jeho a vůbec celého křesťanského pojetí však jen pro ty duše, které byly pokřtěny – viz dále) O tom všem ale v celém Tanachu není ani zmínka. Hospodin Stvořitel světa židům nedal žádný barvitě a lákavě vyvedený prospekt úžasné nebeské destinace! Bůh jim nic podobného na Sinaji nesliboval, právě naopak dostali od Boha celých 613 příkazů (!) jak mají žít na tomto světě! A právě v tomto bodě je to už ono zmíněné, nechtěné paradoxní Augustinovo vyjádření pravdy o židovském národě, aniž si to uvědomoval a aniž to měl v úmyslu. A to ve chvíli, kdy jak jsme již řekli, Ježíšův národ svými slovy o jeho křivé páteři zjevně urážel. Židovství skutečně je o dobrém pozemském životě praktikovaném pokud možno přesně podle Zákona, který jim dal Stvořitel. Věřící skutečně zajímá především život zde na zemi, protože to jim Bůh v Tóře přikázal. „Musíte dělat to a to, a nesmíte dělat to a to...A nechtějte ode mne slyšet, co za to dostanete a jak to bude vypadat. Dočkáte se a jistě nebudu vaším dlužníkem Židé si uvědomují, že jim, respektive jejím duším ke spáse v žádném případě nestačí jen příslušnost k určitému uskupení věřících v tom smyslu, jako je například v naší církvi první a nezbytná podmínka spásy duše být pokřtěný, tedy nebýt mimo církev.

Právě za doby našeho Augustina začal Ježíšův národ trápit daleko důležitější problém, než byly oboustraně nepřínosné slovní výpady a případné veřejné teologické polemiky, které židé sice nevyhledávali, ani se jim však v případě nutnosti nevyhýbali. Začalo pro ně další neblahé údobí nejrůznějších omezení a útisku jako reakce na nesmírně silnou privilegizaci našeho křesťanství římským císařem Theodosiem I. v osmdesátých letech 4.století, tedy už za Augustinova, v té době ale ještě jeho pohanského života.

Nejdříve se však vraťme ke slíbenému a tolikrát diskutovanému, mnohokrát zmírňovanému a nejrůznějšími způsoby vysvětlovanému (a dokonce v mnohých křesťanských církvích dodnes platnému) vyjádření svatého Cypriana: Extra Ecclesiam Nulla Salus (Není spásy mimo Církev), které Augustin velmi rád a často používal nejen ve vztahu k židům, ale i ke schizmatikům a pohanům. Kvůli objektivnosti našich příštích slov nejprve uveďme jedno jeho - vzhledem k dalším na toto téma - trochu nečekané vyjádření. Když jednou Augustin hovořil o setníkovi Kornéliovi (Sk 10, 44-47), dává ho překvapivě a originálně za příklad toho, že i nepokřtěný člověk může být naplněný Duchem svatým, tedy spasený. To je však u něho spíše výjimka potvrzující pravidlo (podobně jako jeho už zmíněný dočasný kontakt se židovským učencem v Kartágu), protože jindy například o té samé věci hovoří tímto způsobem: „Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“ A jelikož takové přesvědčení zastávala zcela nejvýraznější církevní osobnost pátého století (připomeňme, že je autorem 113 knih a traktátů, přes 200 dopisů a více než 500 kázání a podobně jako v prokázaných šesti případech listů svatého apoštola Pavla, i Augustina se někteří falzifikátoři snažili zveřejnit své spisy pod jeho jménem), jeho pozdější následovníci a obdivovatelé logicky nemohli mít názor jiný – jako například jeho pozdější „vynikající duchovní žák“ a krajan z Afriky Fulgentius. Ten už rovnou spatřuje všechny nepokřtěné přímo ve věčném ohni: „Nejen pohané, ale také židé, heretici, schismatici a všichni jiní, kdo žiji mimo katolickou církev, budou zbaveni věčného života a budou uvrženi do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům (Mt 25,41), jestliže před smrtí nebudou přijati do církve" (De fide ad Petrum 37, 78). I toto vyjádření v naší církvi získalo velký ohlas a bylo přijato i jako závazné stanovisko například Florentského koncilu. Cyprián, Augustin, a desítky dalších důležitých osobností zastávali v dějinách církve podobné, nebo zcela totožné stanovisko. Až Svatý otec, jehož délka pontifikátu výrazně předčila všechny ostatní papeže (pont. 1846 až 1878), konečně až čtrnáct století po Učiteli církve Augustinovi poměrně odvážně anuloval tato tvrzení a v souvislosti se zmíněným Cypriánovým Extra Ecclesiam Nulla Salus vyhlásil, že: „Nelze vymezovat hranice Božímu milosrdenství a my nemůžeme znát tajemné záměry Boží.“ Jako první pontifex romanus v dějinách církve konečně uznal možnosti spásy i pro nekřesťany žijící dobrým životem v dobré víře. Byl to papež Pius IX. A díky jemu se tedy i Ježíšův židovský národ premiérově po devatenácti stoletích od svých mladších bratrů také „dočkal uznání své možnosti spásy od Boha.“ Augustinova základní podmínka k ochotě připustit možnost spásy také i Ježíšova národa tedy nakonec padla.

 

 

 

 

 

 

pokračování

 

 

 

 

 

 

M.Č.

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství