Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu X.

 pokračování
 

               Hospodin se tedy vyjadřuje - jak jinak - nanejvýš dokonale a zcela jasně a z hlediska těch, ke komu hovořil, s interpretací těchto slov nemají problém. Řekl - li Stvořitel, že je jeden, pak je tedy skutečně jeden. Jen jeden byl, jeden je a jedním zůstane.  Nemáme mít jiného boha? Pak tedy máme jen Jeho a na žádného jiného nesmíme ani pomyslet. Jestliže náš vůdce Mojžíš za nás zde všechny přítomné stvrdil Smlouvu s Bohem a tímto aktem jsme získali status „vyvoleného národa“, bereme na sebe veškerou zodpovědnost za plnění všech úloh s tímto vyvolením spojených. A tak dále...

 Vyvolenost židovského národa, která byla v jejich pozdější historii nesčíslněkrát příčinou a rozbuškou především ze strany našich křesťanských nedostatečně vzdělaných horlivců a jiných fanatiků ke kutému útisku a násilí na Ježíšově národu neznamená nic víc, než vyvolení (jinak řečeno: zvolení, vybrání, určení) Bohem k určitým specifickým služebným úkonům. Skutečně nic víc, nic méně. Takové „cejchovní“ označení ovšem znamenalo především nejednoduchý a zároveň nezrušitelný závazek a soustavnou práci. Žádné výhody typu něco za něco, to však bohužel nežidé většinou nechápali. Žádná za odměnu - jako v našem křesťanství - vábivá vyhlídka nekonečného rajsky blaženého posmrtného života v Boží přítomnosti  za trvale jásavého zpěvu andělských sborů a ve věčné, nekončící radosti. Podle Augustinova výkladu budou dokonce v nebi spravedliví i s těly vzkříšenými do té nejlepší fyzické podoby, jakou měli lidé za svého pozemského života na zemi ve svých „nejlepších letech.“ A podobně. Nic z toho židům nebylo slíbeno a ani nic v této podobě neočekávají. Zajímá je především dobře - podle Božích příkazů - prožitý pozemský život.

Přesto však zmíněný status vyvolenosti, byť jen čistě služebné vyvolenosti, přinesl národu Ježíše od neznalých nevěřících, nebo nechápajících jinověrců  neuvěřitelná  a nesmazatelná utrpení, kterých byl Bůh svědkem. Sám náš učitel Augustin přitom pro někoho překvapivě uznával vyvolenost Ježíšova národa jako nezpochybnitelnou.

Kdyby Boží slova zněla jinak, než zní například první dvě a další přikázání Desatera, židovský národ by neměl žádný problém je v takovém jiném znění stejně poctivě a důsledně zachovávat, jako zachovávají slova autentická. Jakékoli jiné vyjádření by přijal stejně zodpovědně. Tedy pokud by Mojžíš na hoře Sinaj napsal a dolů čekajícímu národu přinesl na kameni vyryté jiné znění Boží vůle, než známe i my, s největším úsilím by zachovávali takovou formulaci. Konkrétně to znamená, že pokud by Boží slova zněla zcela jasně například v tom smyslu, že Jeho Božství je obsaženo ve třech osobách, a že  skrze každou z nich bude na život  člověka působit, nebo že jednou přijde jako svůj Syn skrze své stvoření, tedy skrze ženu  na zem, neměli by problém praktikovat právě takovou víru. Pokud by Hospodin Mojžíšovi sdělil, že v pravý čas přijde na svět pomocí dívky z jeho národa, židé by na avizovanou událost reagovali sice s jistou  bázní, ale i s neutuchajícím očekáváním i nakonec s obrovským nadšením. A tak podobně. Ve své  podstatě by pak ale nikdy nevzniklo naše křesťanství, stejně jako ještě později islám, a existovalo by pravděpodobně jen jedno jakési středovýchodní supernáboženství, či spíše jeden jediný způsob života ve víře, a to onen původní, sinajský. Vše by se odehrávalo pod původní nezměněnou Boží režií přesně v jeho intencích.

Těmito konstrukcemi se však židé samozřejmě celých čtrnáct století do příchodu Krista nezabývali, protože je až do prvního století našeho letopočtu ani neznali a nikoho z nich by ani nenapadly. Po celou tu dobu se tedy starali  především o co nejdůslednější a doslovně přesné plnění původních sinajských příkazů. Jakékoli případné odchylky a pokusy o jiný výklad Smlouvy s Bohem byl a dosud je prostě nemyslitelný. To je ale  naprosto logické a snad každému pochopitelné. Mimochodem, oddělení původní výhradně židovské sekty, ze které vzniklo křesťanství, od původního Mojžíšova „náboženství“, byl z teologického hlediska aktem, který poukázal naprosto jednoznačně na něčí chybu. Dodnes se nevyřešila a bohužel nikterak  originálně se o to nepokusil ani svatý Augustin, přestože mu vzhledem ke svým ojedinělým schopnostem muselo být naprosto jasné, že jsme buď  my křesťané nepochopili učení hebrejského Tanachu, nebo židé nepochopili Nový Zákon. Není jiná možnost. Jinými slovy, buď Všemohoucí Stvořitel na poslední chvíli změnil své původní smluvní závazky a vyvolenému národu do vzájemné Smlouvy ještě navíc potají zakódoval další důležitá  poselství, které židé nikdy  nepochopili, nebo žádný svůj závazek nezměnil, a Smlouvu je nutné brát v původním a jasném slova smyslu. O tom, jak  my křesťané chápeme jejich Smlouvu, není potřeba hovořit.

Naznačili jsme si v přibližných obrysech, jak a proč vypadalo, a už tři a půl tisíce roků nadále vypadá naprosto neměnné stanovisko národa, se kterým Hospodin uzavřel Smlouvu o plnění svých požadavků na jejich život. Zdůrazňujeme slovo jejich, jelikož tuto skutečnost si mnozí ostatní „jinak věřící“, a hlavně nevěřící lidé často dost dobře a se všemi principiálně důležitými důsledky neuvědomují. Ukázali jsme si zároveň i pevný a neměnný  postoj k plnění Božích příkazů národa, který dal světu Ježíše a další  důležité osobnosti, bez kterých by nikdy nevzniklo křesťanství a tím ani celý nesmírně široký systém západního vyspělého světa. Domníváme se, že přes všechna svá vyhlášení a vnější postoje náš nejvzdělanější a nejvlivnější z latinských teologů Augustin vnitřně naprosto jasně uvědomoval, že z důvodů, které jsme si před chvílí jen krátce naznačili, židé svého soukmenovce Ježíše jako Božího Syna a Mesiáše (a to dokonce jako i Mesiáše nežidů),  nikdy přijmout nemohou. Jsme o tom přesvědčeni, přestože jsme dobře obeznámeni s Augustinovými zcela opačnými veřejnými projevy jako například ten, že Ježíš Kristus je spojnicí mezi Starým a Novým Zákonem a židé nedojdou spásy, nepůjdou-li touto Kristovou cestou.  o Nepochybně také věděl, že židé po celou dobu existence jejich Smlouvy zase uznávali výhradně svoji  pravdu, že jedinou spojnicí, cestou, či prostředníkem mezi Bohem a Izraelem je výhradně obsah jejich posvátné Tóry. Když svatý Augustin kupříkladu hovořil o našem  Desateru, který nám dal Bůh, doslovně vzato by to  - a velmi absurdně - znamenalo, že to  říká žid o svém židovském národě, protože Bůh Desatero předal po vzájemné  dohodě právě tomuto národu, a to alespoň o třináct staletí dřív, než se narodil Ježíš.

My křesťané jsme  jejich smluvní vztah v době utváření našeho nového náboženství v prvním století n. l. prostě přejali jako také i náš Zákon, ovšem  upravený pro naše potřeby. Z našeho pohledu však jisté úpravy byly naprosto logickým postupem, mimo jiné prý i kvůli větší srozumitelnosti. Převzali jsme tu část židovských textů, které s principy nového náboženství příliš nekolidovaly, a doplnili ho svými vlastními texty podporující naše nové chápání jejich  Smlouvy s Bohem. Z naší strany šlo samozřejmě o jednostranný akt, nešlo tedy o žádnou vzájemnou dvoustranou dohodu o převzetí některých částí Tóry, která by stejně nebyla ze židovské strany ani teoreticky  myslitelná. Co pro naše křesťanství znamenalo „pro začátek“ převzít část  jejich posvátných textů je každému patrné hned, když otevře Bibli. Objemem je tato tzv. starozákonní část přibližně čtyři a půl krát větší, než tvoří spisy Nového zákona. Z tohoto zbytku je přibližně ještě jedna třetina listů a dopisů, které byly až donedávna jako autorovi připisované apoštolovi svatému Pavlovi. Pokud z této jedné třetiny dopisů převážně pohanům odečteme ještě polovinu, které tento apoštol ve skutečnosti  nikdy nenapsal, měli bychom dostat skutečný obraz skupiny originálních svatých textů, tvořících naše náboženství. Ovšem oficiální učení církve už několik desetiletí připouští další zajímavý fakt, že ani jedna z věhlasných postav, které známe jako evangelisty Matouše, Marka, Lukáše a Jana, ve skutečnosti  nebyla tím, za koho jsme je dva tisíce let považovali. Chápeme a zastáváme  stanovisko naší církve, že důležitý je obsah, ne autor, ale jedna manipulace většinou předchází dalším...Bylo by zajímavé dnes slyšet například právě Augustinův názor a sledovat jeho další projevy  a postoje, kdyby se dozvěděl, že pravost svého učení mnohdy  se vší vehemencí opíral o některé nepravé autory. 

Svatému Augustinovi bylo (už) sedmatřicet let, když s u něho až dosud nezvyklou pokorou a sebekritikou požádal hipporegijského biskupa Valeria, u kterého začínal svoji kněžskou službu, o půlroční odklad nástupu do praxe z důvodu svých dosud velmi nedostatečných znalostí Písma, nejdůležitějšího předpokladu pro úspěšnou pastoraci. Tuto dobu pak skutečně využil s maximálním možným nasazením ke studiu Bible a právě tehdy se ještě více upevnila jeho už tak dost silná vazba na teologii apoštola Pavla. Ten se pak stal dominantním zdrojem jeho teologického myšlení k dalším, často zcela originálním teoriím. K těm - ovšem v tomto případě bez Pavlovy teologické účasti - patří mimo jiné například i jeho vlastní originální učení o predestinaci. Toto učení, stejně jako například další Augustinovo oblíbené téma o dědičném hříchu židé zcela jednoznačně neuznávali, a i tento důvod – přestože ho náš učenec nikde neuvádí – byl jistě jedním z mnoha kamínků mozaiky negativního obrazu judaismu v jeho očích a jeho následných výkladů v tomto smyslu. Židé jsou nezlomně přesvědčeni, a také z jejich učení jasně vyplývá, že lidstvo jako celek nemůže být následně zpětně zodpovědné za prvotní hřích Adama a Evy, který se stal člověk smrtelným. Pro ně není pochyb o tom, že se každý člověk rodí neposkvrněný, a ku obrazu Božímu, tedy dokonale čistý. Učení o predestinaci je  podle mnohých rabínských výkladů příklad absurdnosti a  nepochopení.

Existuje záznam který uvádí, že jistý velmi učený rabín v Kartágu, se kterým Augustin už jako věhlasný biskup osobně konzultoval určité otázky z Tóry, se měl k jeho učení o předurčení postavit naprosto a nekompromisně negativně a náš biskup s ním především díky tomu údajně přerušil veškeré další kontakty. Takže ani po této osobní zkušenosti se židovstvím se pochopitelně jeho názor na Ježíšův národ nijak nezměnil, spíše naopak. Svému učení o predestinaci totiž věnoval s velkým úsilím mnoho let práce, ale od samého začátku až do konce života měl s jeho interpretací dokonce i mezi křesťanskými kolegy a učenci velké problémy. A to tak velké, že  k jeho zklamání církev za jeho života (ani nikdy poté) toto velmi polemické učení nepřijala za přijatelné a závazné a stalo se spíše zajímavým diskusním tématem pro nejrůznější skupiny odborníků.

Augustin žil v pátém století už rozvinutého a téměř dotvořeného křesťanství. Jako zajímavost dodejme, že úplně první regulérní soupis novozákonních knih, tedy oficiální a ukončená kanonizace křesťanského Nového Zákona je až z roku 382 ! (tzv. Decretum Damasi římské synody), to znamená, že mu v té době  bylo už 28 let a byl  přibližně už desátým rokem aktivním, a dosud stále ještě ze srdce spokojeným členem severoafrické numidské manichejské sekty s hlavním sídlem v Kartágu. V té době o právě kanonizovaném křesťanském Písmu pravděpodobně vůbec nevěděl, ale i v opačném případě by ho jako zarytého manichejce nejspíš stejně nezajímalo. Teprve devět let po oficiální kanonizaci Písma už jako křesťan, navíc novokněz zjišťuje, že jeho znalosti těchto svatých textů jsou na velmi nízké a pro jeho nové povolání na naprosto nedostačující úrovni.

Pokud by se při skutečně důkladném studiu takzvaného Starého zákona (správně však Tóry), ale  především křesťanského Nového zákona se stejným zaujetím pustil do souběžného studia judaismu a počátků prvokřesťanství z pozice nezávislého badatele, a ne jako už nadšeného křesťana, možná by časem dosáhl objektivnějšího názoru a dokonalejších znalostí problematiky vztahů Ježíšova národa ke křesťanům a naopak. Musel by ale studovat nejen ony tradiční prameny, na kterých své učení staví naše církev, ale musel by se se stejným zaujetím věnovat i těm zdrojům, které v ohnisku církevního zájmu celkem logicky být nemohly. Kdo jiný než právě Augustin by si v pátém století mohl dovolit vyjádřit a hlavně obhájit – nemyslíme snad přímo od oficiálního učení zásadně odlišný, nazvěme ho ale třeba doplňující pohled nebo svůj vlastní názor na důvody židovského nepřijetí Krista jako Boha a Mesiáše. Jsme si naprosto jisti, že i poté by si zcela nepochybně zachoval svoji dosavadní nesmírnou lásku ke Kristu, Bohu a církvi na nezměněné úrovni. Hovořit a opakovat o národu, který dal světu Ježíše, že například kvůli jeho nepřijetí je tento národ obrazem židovství vyhnaného Bohem a terčem zlořečení od jeho vlastních proroků, se nám zdá na tak geniálního člověka až překvapivě povrchní a příliš pasivní vyrovnání se  - jak dějiny ukázaly -  s tak závažnou problematikou.

Víme, že miloval polemiky a disputace především s heretiky a schizmatiky, kde mohl předvést své pozdější brilantní teologické vědomosti, ale až dosud neexistuje žádný záznam o jeho nějaké případné veřejné disputaci se židovským učencem, a my můžeme jen spekulovat, proč tomu tak bylo.  Není také  jasné, jak se vyrovnal se židovskými námitkami na jeho (a samozřejmě i dalších křesťanských osobností) opakované požadavky na přistoupení židovských věřících  na náš křesťanský výklad jejich unikátní Smlouvy s Bohem. Dosud neznáme například jeho případnou reakci na námitku protistrany na příliš mnoho helénských, tedy pohanských prvků v myšlenkovém pojetí faktického zakladatele křesťanství, řeckého žida Saula, které v sobě  nese  křesťanství. Židé konkrétně tímto argumentem  měli jednoznačně na mysli, že Saul při utváření své teologie byl  nesporně ovlivněn silně zakořeněnou řeckou mytologií. Pro nás je zajímavé, že v době svého mládí v časech neustálého hledání Boha „na všech možných frontách“ se Augustin mimo jiné také i s touto mytologií seznámil, a právě řecký apoštol Pavel se mu později stal jednoznačně nejvýznamnějším teologickým zdrojem a inspirací pro jeho myšlení a práci.

Jako  zajímavost v této souvislosti uveďme, že právě řecká teologie v době, kdy už žil svatý Augustin, stála největší měrou za vypracováním nauky o Nejsvětější Trojici, kterou židé ze svého pohledu zcela logicky neuznávali, protože se jednoznačně odlišovala od příkazu, který jim dal Bůh. Možná se s ní sice určitým způsobem setkali už při svém otroctví v Egyptě, kde se v jistých formách částečně vyskytovala, ale Bůh k nim při útěku z  této země hovořil na Sinaji zcela jednoznačně, jak víme z desek Desatera To jsme, jak známo, od Ježíšova národa také přejali - přestože s malými úpravami, lépe vystihujícími naší víru. Úprava se však samozřejmě netýkala přikázání: Nebudeš mít jiného boha mimo mne, nemíníme-li se zabývat skutečností, že v katechetické formulaci toto převzaté přikázání hovoří o bozích v množném čísle.  Možná že i to bylo jedním z faktorů, které Augustina v pozdní křesťanské dospělosti  dovedly k nesmírnému zaujetí tématem Nejsvětější Trojice, jak Boha chápeme my křesťané. Jeho vskutku monumentální dogmatické dílo De trinitate (O Trojici) vznikalo neuvěřitelných dvacet roků (!) v době jeho nejplodnější tvůrčí síly, tedy mezi léty 399 až 419. Když se zpětně vracel a procházel tímto svým dílem, uznal sám, že jeho vývody vyplývající ze spisu, budou většinou pochopitelné jen omezenému počtu čtenářů – a měl pravdu. Je nesmírně zajímavé sledovat způsob, jakým se zde vyrovnával se skutečností, že v novozákonních textech se toto trojičné učení neobjevuje a dokonce tam nenalezneme ani slovo jako trojice, nebo Trojice. Pojetím trojjedinosti se totiž církev začala zabývat až o několik generací později. Někteří židovští učenci se možná už za jeho života s některými částmi Augustinova díla  seznámili (mnohé z nás skutečně udivuje a zároveň i příjemně překvapuje nečekaně velký rozsah zájmu a také znalostí, které mají dnešní židovští studenti  náboženských škol - ješivot o našem sv.Augustinovi, zvláště o jeho některých dílech a naukách.), ale i přes svůj údajně vyslovený kompliment k tomu spisu museli trvat na slovech, které Mojžíš slyšel od Boha, tedy že Bůh je jeden jediný a na tuto skutečnost že je tzv. „žárlivý“.

Spisovatel, konvertita a pozdější odpadlík od církve Tertullianus byl Augustinův velký africký předchůdce z přelomu druhého a třetího století. I on jako Augustin prodělal náhlou konverzi ke křesťanství v přibližně stejném věku a také se stejným zápalem obhajoval církev a její učení, a  oba dva byli také i spisovatelé.  Oba se také dokonce zcela stejně vrátili z ciziny do Kartága jako už křesťané a dokonce bychom vystopovali i jejich určité stejné povahové vlastnosti a jednání. Pro nás je v tuto chvíli Tertullianus zajímavý především proto, že je autorem základní latinské křesťanské terminologie a vymyslel téměř tisíc teologických novotvarů. A právě jedním z tohoto nesmírného množství byl neologismus Trinitas, tedy Trojice, o které právě hovoříme. Nakonec zopakujme už dnes jednou řečené, totiž že relativně brzy poté, tedy ve čtvrtém století v době, kdy Augustin již byl na světě, to byla opět záležitost právě - několikrát dnes zmiňované - řecké teologie, která měla na vzniku nauky o Trojici největší vliv.

K tématu Trojice, kterým byl náš učitel svatý Augustin tolik zaujatý jen dodejme, že v křesťanském  doplňku k původnímu hebrejskému Tanachu, tedy v našem Novém Zákoně nalezneme křestní formuli v trojičném tvaru, která je připisovaná Ježíšovi, u evangelisty svatého Matouše (28, 19 / Český studijní překlad). Není žádným tajemstvím, že sami mnozí křesťanští badatelé Ježíšovo autorství u tohoto prvního novozákonního užití slova Trojice zpochybňují a považují ji za velmi pravděpodobnou pozdější interpolaci. Ostatně v tomto smyslu se vyjadřují například také i skripta jedné naší teologické fakulty, které máme k dispozici pro naše soukromé studijní účely a jsou nám občasným zdrojem informací i pomocníkem v naší práci.

K řeckému vlivu na vznik a další rozvoj křesťanství uveďme ještě několik poznámek. Ježíš zahájil svoji pravděpodobně jen jeden rok trvající veřejnou činnost v plném rozsahu až po tragické smrti svého příbuzného Jana (později zvaný Křtitel), který ho nejen zcela zjevně inspiroval, ale v jedné starosyrské evangelijní verzi se navíc uvádí, že se od něho také i učil. Podle slov samotného Ježíše vyplývá Janova důležitost, neboť říká, že Jan je "víc než prorok" a "mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan". Víme že Ježíš upozorňoval přítomné židovské kajícníky a zájemce o křest,, že "... všichni proroci i Zákon prorokovali o Janovi." Nepochybně s ním mimo jiné i důkladně probíral taktiku a strategii celého obrodného křtícího hnutí u Galilejských a v okolí Jordánu žijících židů, než ho nejprve Jan a poté Ježíš spustili. Některé velmi staré zápisy pro někoho možná překvapivě  poznamenávají, že Jan měl mnoho svých vlastních učedníků a dokonce i evangelistů.  Je dobré si připomenout  skutečnost, že ani Jan, ani Ježíš nebyli prvními, ani posledními, kdo se k vlastnímu obrodnému hnutí odhodlali. V té době totiž už nesmírně silně expandovali Řekové (v této souvislosti znovu připomínáme osobnost právě řeckého žida Saula, pozdějšího faktického zakladatele našeho křesťanství) nejen vojensky, ale i kulturně a nábožensky také až k Judeji a osidlovali, nebo kolem hranic a později už  i ve vnitrozemí  zakládali  svá satelitní města. Řekové svoji kulturou, vzdělaností a okázalým bohatstvím nesmírně silně působili na místní židovské obyvatelstvo a postupně tak docházelo k jejich přirozené a nenásilné helenizaci. To sebou samozřejmě neslo pro židy velmi nebezpečný úpadek vlastního kulturního a duchovního uvědomění a v méně zbožných vrstvách obyvatelstva postupný odklon od tradičního praktického náboženského judaismu. Příchod Řeků do Judeje a jejich postupné splývání s místním obyvatelstvem vyvolal poplach u mnoha zbožných židů, kteří viděli reálně obrovské nebezpečí pro čistotu a zachování originality původního  mojžíšovského, Bohem předaného „náboženství“. Mnozí radikálněji zbožní židovští učenci tedy raději odešli do okolních pouští, kde zakládali jakési malé „oázy čisté víry a zbožnosti “.

Jedním z mnoha takových míst daleko od civilizace byl například dnes známý Kumrán v nehostinné poušti u Mrtvého moře, který se s příchodem dalších a dalších zbožných věřících rozrostl až na velkou osadu. Vznikla přibližně 250 roků před Kristem a její obyvatelé se postupně nábožensky radikalizovali. Viděli Jeruzalém a další posvátná místa už jako zkažená a vzhledem k tomu, že se podle dávných proroctví blížila doba, ve které měl židovskému národu přijít jejich lidský (pro nás nesmírně důležitá informace: Lidský, ne Božský !!!) Mesiáš, začali se velmi asketickým a zbožným životem v těchto osadách na příchod svého Mesiáše připravovat. Své židovské soukmenovce všeobecně zasažené helénstvím považovali už za ztracené Boží Smlouvě a Jeho zaslíbení pro věrné a Zákon dodržující.

Pro nás je důležité, že Ježíšův bratranec Jan žil odloučeným nazirejským způsobem v jeskyních kolem Jordánu a s největší pravděpodobností se až do složením obyvatel ultrazbožného, ale podle všeho až fanatického  Kumránu dostal buď osobně, nebo se alespoň zcela jistě setkal s některými jejich obyvateli. Některé prameny dokonce udávají, že prý určitou dobu dokonce mezi kumránci žil. Každopádně pokojný Jan si sice jejich až militantně vyhraněnou radikální zbožnost neosvojil, ale přesto převzal jejich vášnivé odhodlání k očistě dosavadního života a touhu k návratu k čisté mojžíšovské zbožnosti. Především z tohoto důvodu se už nevrátil do svých jordánských jeskyní jako nazirejský divoce vypadající  poustevník, a v okolí řeky začal místním židovským obyvatelům hlásat nutnost změny dosavadního života a návrat ke zbožnosti a ke svým sinajským závazkům k Bohu. Židovská fyzická očista se děje především v mikvi, avšak odhodlání k duchovní  očistě u zbožných zájemců stvrzoval Jan politím vodou jako symbolické smytí duchovní nečistoty před zahájením nového zbožného a kajícího života. Totožný  způsob své veřejné činnosti později začal praktikovat i Ježíš, to znamená, že logicky také jako jeho bratranec zájemcům symbolicky smýval jejich duchovní nečistotu, neboli stejně jako on křtil zájemce o duchovní obrodu. Tato skutečnost byla později náboženskými horlivci stále více (ale zcela zbytečně) potlačovaná, neboť mezi nimi  převládal názor, že se do celkového obrazu Ježíšova života nehodí, aby Bůh křtil. Z tohoto důvodu například dnes nikde nemůžeme vidět nějaké zpodobnění křtícího Ježíše, přestože se tak dělo. Konečně i v Bibli je o tom nenápadná zmínka, ovšem s daleko později vloženým dovětkem: „...přestože sám nekřtil.“

A ještě jedna skutečnost je pro nás poměrně zajímavá: Janova křtící mise, ve které shromážděné lidi nabádal především k pokání, spravedlnosti k bližním a zbožnosti, byla pro Heroda Antipu kvůli vzrůstajícímu počtu Janových učedníků, masovosti pokřtěných a také kvůli vzrůstající všeobecné nespokojenosti obyvatel, velkým nebezpečím kvůli možné vzpouře, nebo alespoň nepokojům. Proto k domnělému vyřešení problému mu stačila známá záminka a popravil ho. U jeho příbuzného Ježíše, jakmile po něm jeho závazky ohledně hnutí převzal, nic takového nehrozilo. Pro Heroda Ježíšovo převzaté hnutí nebezpečí zatím neznamenalo a nepronásledoval ho, přestože se tak evangelista známý pod jménem Marek snaží zdůraznit. Z ostatních evangelií vyplývá, že Ježíšova veřejná aktivita překáží ne tolik Herodovi, jako spíše některým stranám a hnutím uvnitř židovské společnosti. Z toho vyplývá úsudek, že s největší pravděpodobností Ježíšovo krátké, rok trvající hnutí mělo zatím ještě méně sympatizantů, než Janovo. V opačném případě by Herodes bezpochyby proti Ježíši zasáhl hned zpočátku, jelikož věděl, že jeho hnutí je jen pokračováním Janova a stojí na naprosto stejných principech. Uvedenému nahrává skutečnost, že židovský historik Josephus Flavius ve svých Starožitnostech věnuje Janově misi zřetelně více prostoru, než Ježíšově, ačkoli vzhledem k jejím známým dopadům by to mělo být logicky právě naopak. Osobně odhadujeme počet Ježíšových stoupenců na počátečních několik málo stovek, protože teprve v době, kdy na svátky Pesachu vjížděl Ježíš symbolicky podle dávných proroctví právě na oslici z Olivové hory do Jeruzaléma, měl  už svých stoupenců podle věrohodných pramenů kolem šesti, sedmi stovek. A teprve tohoto počtu se Herodes kvůli možným nepokojům ve městě zalekl. A na jeho a na předpokládanou reakci saducejských kněží byl Ježíš připravený.

Víme, že náš svatý Augustin si mimo jiné i kvůli své pozdější brilantní znalosti Bible, především Nového Zákona, získal nanejvýš oprávněně posmrtný titul Učitel církve. A právě u takové osobnosti jsme si jisti, že právě uvedená fakta, jejich zdroje a další uvedené  podněty sám velmi dobře znal. V případě, že jak věříme, sám porovnal údaje z evangelií, hovořící o až o pětitisícových zástupech Ježíšových příznivců, s údaji historika a s případně jeho vlastním zkoumáním poměrně nedávné historie, musel pro to mít vysvětlení. Kde zůstaly tyto  tisícové davy, když Ježíš triumfálně vjížděl do Jeruzaléma? Rozutekly se strachem, protože Ježíšův další osud se dal předpokládat?  Bohužel se nám odpovědi na podobné otázky v dostupných dochovaných písemnostech svatého Augustina nalézt nepodařilo.

Vraťme se však ještě zpět k úvodní části, kde jsme hovořili o některých důvodech židovského nepřijetí Krista Ježíše jako židovského Mesiáše a slyšeli jsme i některé pokusy o bližší vysvětlení takového postoje. Řekli jsme si, že židé měli naprosto nesmiřitelný odpor k jakémukoli pokusu o duchovní intoxikaci jejich Bohem smluvně garantované víry a náboženského přesvědčení a stejné nebezpečí viděli v nebezpečí ovlivnění své víry helénským pohanstvím. Poukazovali například právě na tu skutečnost, že nejrůznější řečtí pohanští bohové měli velmi často příliš lidskou formu domnělé existence, tedy že mnohdy měli rodiny, syny a podobně, a měli i  problémy a jednání často totožné s lidskými. Nic z toho však  neměl jejich židovský samojediný Bůh dávných otců, který se poprvé a naposled v dějinách světa zjevil právě jim před šesti sty tisíci dospělými muži na hoře Sinaj po útěku z Egypta. Někteří židovští učenci v této souvislosti poukazovali  právě na - z jejich pohledu - více než pravděpodobné ovlivnění teologického myšlení a učení faktického zakladatele křesťanství žida Saula (Pavla) právě řeckou pohanskou kulturou, který v takovém prostředí vyrůstal a dlouho žil.  V podobném duchu je potřeba chápat opakovaně zmiňovaný nesmírně pevný postoj židovského národa k uchování čistoty a jejich lpění na doslovné původnosti své Smluvní víry, které přes všechny své výhrady v tomto případě mnohokrát s velkým uznáním kvitoval náš Učitel církve.

Znovu připomínáme, že se v případě  těchto našich zamyšlení zcela záměrně téměř vůbec nevyjadřujeme o podstatě naší křesťanské víry, tedy neporovnáváme, nespojujeme, ani nerozdělujeme. Zajímá nás výhradně svatý Augustin a konkrétně v těchto úvahách jeho postoj k judaismu, a snažíme se najít nejen příčiny, ale i důsledky tohoto postoje. To by se nám ale nikdy nemohlo podařit, kdybychom se předem neseznámili alespoň s těmi zcela  nejzákladnějšími principy náboženského života národa, který dal světu Ježíše.

Opakovaně tvrdíme, že spíše než trvalé opakování církevního téměř už čtyři staletí starého stanoviska k judaismu (nevnímejme judaismus jako náboženství, nýbrž jako aktivní praktikování zbožného života ve víře), bychom u tak mimořádné osobnosti, jako byl nesporně svatý Augustin, očekávali o jakýsi návrh řešení, nebo spíše pokus o nalezení východiska teoreticky přijatelného pro obě strany například na určité filozoficko - teologické bázi. Na druhou stranu jsme si naprosto jisti rázným a nekompromisním židovským nepřijetím jakékoli teologické formace, pokud by se třeba jen sebenepatrněji lišila od jejich původní Smlouvy s Bohem. I tak by bylo nesmírně zajímavé slyšet od našeho Otce církve určitou  iniciativu ve formě (augustinovsky tradičně fundovaného) pokusu o aktivní a konstruktivní polemiku na základě odpovídajících znalostí historie judaismu v porovnání s počátky vzniku křesťanství a jeho vývojem především v prvních dvou stoletích našeho letopočtu.

Zároveň jsme si vědomi, že židé i přes svoji jedinečnou vášeň k historii chápou svoji Tóru především ve světle jejího praktického celoživotního  plnění a filozofie rozhodně není jejich stěžejním studijním zájmem. To však neznamená, že by neměli vynikající filozofy (např. Aristobúlos ve 2.stol.př.n.l., nebo třeba samotnými rabíny později zavržený Filón z 1.stol.n.l., či proslulý středověký filozof Maimonides a mnozí další) a nebo že by neoplývali nepřeberným množstvím skvělých filozofických prací (kupř. Kniha Moudrosti, 3. stol.př.n.l., či 4. kniha Makabejská z 1. stol.n.l.. a podobně.) Přesto však je nutné Tóru, zvlášť od její části zvané Exodus vnímat především ve světle určitého návodu k dennímu praktikování bohulibého života židovského národa v mezích, které jim ustanovil sám jejich autor. Bohužel ani tak velký filozof, jako byl náš Augustin, buď nedokázal, nebo nepovažoval za potřebné vyzvat například některého v jeho době žijícího významnějšího židovského filozofa k veřejné disputaci v podobném duchu, jaké se později odehrávaly například ve středověku v Evropě. Možná bychom se bývali dočkali oboustranně pozitivnějšího a tolerantnějšího postoje ve vzájemných vztazích obou náboženství, věřících v toho samého Boha. Naneštěstí Augustinovy postoje a výroky typu o trvalé podřízenosti židů křesťanům, o tom, že si židé zasluhují sedm trestů za usmrcení Krista, nebo o tom, že jejich náboženské praktiky jsou zcela neúčinné a marné,  že židé jsou horší než démoni, nebo že  jsou špatní, protože často chodí do divadla a křičí tam silněji než ostatní, a podobné - i když v jeho slovníku patří ještě k těm mírnějším, přesto nesvědčí o láskyplném sourozeneckém vztahu mladšího bratra ke staršímu, Bohem vyvolenému. Tvrdí dokonce, že Judaismu chybí víra (sic!) a zůstává slepý, ale neuvědomuje si, že takovými neuváženými  výroky v podstatě neguje nesmírně oddaně praktikovanou židovskou víru samotného Ježíše! Navíc, pokud by judaismu chyběla víra, proč tedy nechal Bůh zrodit Ježíše právě do tohoto judaismu?

A jestliže svatý Augustin jedním dechem a zjevně v emocích o judaismu zároveň tvrdí, že je slepý, pak musí být slepé i Desatero (které jsme však od judaismu z vlastního jednostranného rozhodnutí převzali), a také Zákony, které dal židům sám Stvořitel... Dialog se tedy jak sami vidíme, v žádném případě nechystal. Věřme, že to bylo hlavně proto, že o něj v době začínajícího velkého rozmachu křesťanství rozhodně neměla zájem ani jeho upřímně milovaná církev. V Augustinově době se právě naopak se její postoj vůči Ježíšem oddaně praktikující víře silně polarizoval a vyhrotil. Zeď byla dostavěna.

Z toho vyplývá, že i v tom případě, že by čistě hypoteticky  náš Učitel církve o určitou veřejnou polemiku projevil alespoň vnitřně zájem, byl natolik realista a pragmatik, že si byl vědom především reálného nebezpečí možného ohrožení své vlastní pozice v církvi, pokud by se o to snad pokusil.

Na obranu našeho velkého Učitele církve podotýkáme, že uvedený výrok měl zjevně na mysli v souvislosti s „patovou“ skutečností, že židé nepřijali svého soukmenovce Ježíše za Boha a Mesiáše. Bohužel mnozí naši křesťanští horlivci později tento výrok převzali doslova, tedy čistě v původní podobě a dokázali se jím při svých protižidovských postojích náležitě zaštiťovat. Nebyl to první, ani poslední případ, kdy svatý Augustin v určitém (a častém) zápalu pronesl určité tvrzení, nebo jiné vyjádření v jiné, nebo neúplné podobě, jako právě v uvedeném případě a rozhodně se tento problém netýkal jen jeho vyjadřování v souvislostech s judaismem. Známe i jiné případy, kdy kvůli jeho častému vášnivému rozohnění pro danou věc, a ne zcela dokonale uzavřenými vyjádřeními docházelo k  nedorozuměním v jeho vlastní církvi, a to jak se svými kolegy duchovními, tak i s některými mnišskými komunitami  dokonce i mimo africký kontinent.

Podobné to bylo s Augustinovým oblíbeným a velmi užívaným výrokem, jehož autorství je připisované svatému Cyprianovi ze začátku třetího století a shodou náhod také Afričanovi a také z Kartága: o kterém se příště také krátce zmíníme: Extra Ecclesiam Nulla Salus (Není spásy mimo Církev), který často užíval především při svých kázáních a různých  promluvách o naší víře a o židovském národu.

pokračování

 M.Č.