Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství VIII.část

 

tra11.jpg 

 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu VIII.



 


 

 

 pokračování


 

                           Osmou kapitolu XXII. knihy De civitate Dei Augustin nazval O zázracích, které se staly proto, aby svět uvěřil v Krista, a které se nepřestávají dít, ani když svět v Krista věří. Už jen sám tento nadpis nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Názor našeho Učitele církve nás zajímá především v kontextu s jeho vlastním vnímáním židovského národa, ze kterého vzešel jeho velký syn Ježíš, a náboženského judaismu jako způsobu života tohoto národa ve víře a ve velmi úzkém osobním vztahu s Bohem každého věřícího jednotlivce.

V židovském národě a jejich duchovním světě se už od samého počátku jeho existence děly nejrůznější divy a zázraky, a stejně tomu bylo i v době, kdy Ježíš žil. Mnohé zázraky se udály zjevným zásahem „shůry“ od Boha, jiné divy – a těch bylo samozřejmě daleko víc, se událo prostřednictvím nejrůznějších příslušníků izraelského národa. Některé zázraky byly natolik udivující a originální, že se skutečně už nikdy neopakovaly, ovšem existovaly zázraky uskutečněné skrze člověka, které skutečně byly relativně četné. Na jejich významu a důsledcích to však samozřejmě nemělo vliv – kupříkladu při různých evidentních, skutečně prokázaných zázračných vyléčeních, uzdraveních a podobně. Je pochopitelné, že léčitelské schopnosti v sobě neobjevovali jen někteří zbožní Židé, kteří v nich viděli vymodlenou Boží pomoc a spolupráci, ale tyto schopnosti v sobě nosili i například mnozí pohané, kteří v nich zase viděli pomoc svých nejrůznějších bohů, nadpřirozených sil a kultovních předmětů. To samé existovalo a existuje u každého národa kdekoli na světě bez ohledu na jejich náboženství, vyznání, nebo přesvědčení. O zázracích a divuplných uzdraveních v křesťanské společnosti kvůli jejich dostatečné publicitě není zapotřebí se blížeji zmiňovat, mnohé jejich příklady vyjmenovává Augustin právě ve zmíněném díle De civitate Dei, a to ještě podotýká, že ví o dalších možná stovkách podobných zázraků uskutečněných v relativně malé oblasti severoafrické Numidie.

Uvedenými informacemi chceme poukázat na skutečnost, že i židé byli na zázračné skutky různých léčitelů a divotvůrců kvůli jejich početnosti poměrně zvyklí. Je zákonité, že v každém národě existovalo a dosud existuje mnoho léčitelů falešných, různých šarlatánů a jiných podvodníků, kteří ve většině případů pouze klamali důvěřivé a těžili z nich, jak ostatně vidíme i dnes u nás. Nejinak to bylo mezi lidem Izraele.

Jestliže ale svatý Augustin v knize De civitate Dei píše, že se zázraky v křesťanském prostředí staly proto, aby svět uvěřil v Krista, a které se nepřestávají dít, ani když svět v Krista věří, chybí nám zde určité vysvětlení právě o zmíněných zázracích, které se děly a dosud dějí i v jiném, než křesťanském prostředí. Bylo by nesmírně zajímavé dozvědět se Augustinův názor na smysl evidentního zázraku uskutečněného před mnoha svědky například v nějakém prostředí velmi vzdáleného od křesťanského, kde v jeho době ještě o víře v Ježíše jako Krista, Božího Syna nikdo neslyšel, a nebo naopak slyšel, a velmi dobře zná, ale víru v Krista dodnes odmítá. Kupříkladu právě judaismus. Augustinova slova: „…ani když svět v Krista věří“ pochopitelně nemůžeme chápat doslovně, a nešlo to ani v jeho  pátém století, ani v dobách svého největšího rozmachu, a už vůbec ne v dnešní době, kdy v poměru na celkový počet obyvatel naší planety je víra v Krista a vůbec v Boha Stvořitele bohužel na značném ústupu.

Už několikrát jsme se při jiných příležitostech zmiňovali, že podle dochovaných historických záznamů se v době, kdy začal Jan Křtitel a později i jeho bratranec Ježíš své obrodné křtící hnutí na očistu od dosavadních hříchů, mělo jen v Jeruzalémě a jeho nejbližším okolí pohybovat minimálně šest (!) různých tzv. proroků, divotvůrců a zázračných léčitelů. Lépe řečeno těch, kteří to o sobě tvrdili. A v době Pesachu, největších židovských svátků, kdy do Chrámu putovalo obětovat Bohu odhadem kolem jednoho a půl miliónu zbožných židů, a kdy tam dokonale promyšleně a cílevědomě doputoval i Ježíš v doprovodu odhadem kolem šesti stovek svých převážně galilejských příznivců a zvědavců, se tam počet různých divotvůrců a léčitelů ještě zvětšil. Je nepochybné, že zdroje, ze kterých pro tato zamyšlení čerpáme, měl k dispozici a dobře znal i svatý Augustin, ať už to byla některá díla například židovského kněze a historika Josefa ben Matitjahu zvaného Flavius Josephus, římského historika Cornelia Tacita a dalších, přesto však se může zdát, že vzhledem k jeho negativnímu názoru na Ježíšův židovský národ za to, že v něm nepoznali Krista, nevěnoval některým důležitým historickým skutečnostem dostatečnou pozornost, nebo je právě naopak velmi dobře znal, ale zcela promyšleně je ignoroval. Nejde jen například o fakt, že židé podle učení své Tóry neměli očekávat svého Mesiáše v podobě Božího Syna (viz: Já jsem Bůh jediný, nebudeš mít jiného boha), a že jejich Mesiáš má být výhradně jen skutečný člověk. Důležitá je pro nás skutečnost, že se mnozí ze zmíněných léčitelů a dalších podivínů prohlašovali zároveň i za tohoto dlouho očekávaného Mesiáše a že v případě, že Římanům z jejich strany hrozilo (jako v případě Ježíše) nebezpečí vzniku určitého hnutí a jeho podpory ze strany porobených židů, a z ní vyplývající možnost následné protiřímské vzpoury, byli někteří tito samozvaní mesiáši stejně jako Ježíš coby nebezpečí pro římský stát popraveni. Právě proto jsme se před chvílí zmínili o určité navyklosti a určitý pesimismus v pohledu židů na nejrůznější léčitele a divotvůrce, nebo na ty, kteří se prohlašovali za mesiáše. (Ostatně takových potkáte například v Jeruzalémě ještě i v dnešní době stále dost, a pokud obtěžují, nebo jsou agresivní a jinak lidem nebezpeční a není jiné řešení, bývají hospitalizováni a soustřeďováni do specializovaného „mesiášského“ oddělení jedné z tamních nemocnic. Místní lidé jsou na ně zvyklí a většinou jim nevěnují zvláštní pozornost.)

 Augustin doufejme věděl, že židé odjakživa věřili, že skutečný Mesiášův příchod budou provázet určité dramatické průvodní jevy a zásadní zvraty v jejich národě, které se neprojevily ani během prohlašování se mesiášem od zmíněných nejrůznějších existencí, ale bohužel se neprojevily ani během Ježíšova života, ani během vyvrcholení jeho působnosti o svátcích Pesachu v Jeruzalémě. To byl jeden z hlavních důvodů Ježíšova nepřijetí jako Mesiáše od jeho vlastního národa, o kterém se však díky tomu Augustin vyjadřuje ve smyslu jejich slepoty, zatvrzelosti, neústupnosti a podobně.

Nebudeme zde zbytečně hovořit o mnoha jiných, úžasných, a nepochopitelných zázracích, které Ježíš za svého vykonal, a pomocí kterých věříme v to, v co věříme, ale je nutné brát v úvahu, že ze židovského hlediska žádný z těchto zázraků nespadal do kategorie očekávaných jevů, které budou příchod židovského Mesiáše provázet. Tuto skutečnost náš Učitel církve do svého učení O židovském národě a jejich utrpení za odmítnutí Krista bohužel nezakomponoval. V tom spatřujeme podstatný nedostatek jeho učení a pohledu na judaismus jako nábožensky praktikovaný život Ježíšova zbožného národa ve víře v Boha, kterého v jeho pojetí na tomto světě zástupně nahradila naše církev. Protože kdo jiný než sám autor, by měl v tak důležité otázce odlišného vnímání podstaty Ježíšovy existence mezi jeho vlastním národem a námi křesťany s onou příslovečnou augustinovskou důslednosti před svými posluchači a čtenáři vysvětlit a jasně obhájit správnost a logičnost svého přesvědčení o tom, že židovský národ kvůli nepoznání Ježíše trpí a bude i nadále trpět do doby, než ho jako Krista přijme?

Židé už tehdy uznávali - a v podstatě do dnešní doby nezměnili přesvědčení, že jejich soukmenovec Ježíš byl velmi mimořádný člověk, vzdělaný kazatel, prorok, léčitel, učený reformista, a podobně. Ale pozor: Podle jeho soukmenovců už ničím jiným, tedy rozhodně ne oním tehdy zvlášť výrazně očekávaným Mesiášem, se kterým mají přijít do židovského národa obrovské dějinné změny. A už vůbec pro ně nemohl být přímo Bohem, Božím Synem. Taková byť jen myšlenka byla pro zbožné židy nesmírným rouháním, které by se neobešlo bez trestu od skutečného a jejich jediného Boha, se kterým na Sinaji praotcové židovského národa uzavřeli smlouvu. Navíc židé především v prvním a druhém století poukazovali na zásadní rozpor našeho křesťanského chápání jejich Ježíše, a to že židovský Mesiáš bude podle dávných proroctví výhradně člověk, a jestliže my hovoříme o Ježíši jako o Bohu, sami se usvědčujeme ze špatného chápání skutečné Ježíšovy existence v židovském národě. Bůh totiž podle židovského učení nikdy neměl být jejich Mesiášem; tím měl být výhradně jen člověk.

Podle některé rabínské a jiné židovské literatury toto zcela rozporné chápání bytí Ježíše je především dílem jejich soukmenovce, řeckého žida Saula, který jako první jeho existenci tímto mesiášským způsobem několik desetiletí po jeho smrti začal sám chápat a následně pak i učit pohany ve své domovině. A na jeho učení poté navázali ve stejném tónu evangelisté, respektive ti, jejichž euangeliony (řecky dobré zprávy) o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše byly až mnohem později ve starověku z přibližně dvou set jiných existujících textů o Ježíši nakonec vybrány do našeho křesťanského biblického kánonu. Žádné původní prvokřesťanské texty o radostné zvěsti, kterou přinesl a kázal Ježíš, však do kánonu vybrané nebyly – na rozdíl od čtyřech slavných a nám všem dobře známých evangelií, jejichž obsah se od ostatních evangelických textů lišil svým zaměřením z původního obsahu o Ježíšově radostné zvěsti na texty pojednávající o radostné zvěsti o Ježíši.

Augustin nepochybně věděl, že příslušníci Ježíšova národa v zásadě až na několik sporných bodů většinou neměli vážné výhrady vůči Ježíšově radostném zvěstování, ale že ze svého pohledu na světě jediného existujícího smluvního národa s Bohem nemohu přijmout naše vnímání Ježíšovy existence tak, jak o něm hovoří ta evangelia, která jsme si vybrali do našeho kánonu. Tedy radostné zvěsti o příslušníku židovského národa Ježíšovi, jako Bohu a Božím Synovi, a navíc Mesiáši, který byl svým Bohem Otcem z nebes poslán pro nás a za naše hříchy tragicky zemřít.

O tom, proč se skutečné zázraky děly a dosud dějí, snad můžeme diskutovat, ale jejich skutečný význam zná jen Bůh. Augustin ale v tomto případě působí - a není to poprvé, ani naposled - jakoby by v našem případě smysl zázraků znal přímo od samého Boha. Podle jeho přesvědčení tyto zázraky především mezi křesťany činí Bůh tedy výhradně proto, aby svět uvěřil v Krista, a které se nepřestávají dít, ani když svět v Krista věří. To je zajímavý dovětek, protože podle něho by tak ve skutečnosti význam zázraků nedával smysl. Pokud člověk skutečně a pevně v Krista věří, pak už nepotřebuje žádnou obnovu své víry v tohoto Krista, žádná duchovní cvičení, žádné opakované zázraky. Zázrakem je už sama jeho víra. V opačném případě ovšem tato víra nestojí na pevných základech, jestliže tyto základy z pravděpodobně nepříliš kvalitního materiálu potřebuje neustále opravovat a znovu a znovu svoji víru podepírat nejrůznějšími duchovními injektážemi. Pak je celá stavba jeho víry velmi náchylná na okolní cizí vlivy a dotyčný potřebuje - třeba zmíněnými opakovanými zázraky - stále doplňovat svoji víru na potřebnou hodnotu. Jestliže tedy svatý Augustin píše, že se zázraky dějí kvůli uvěření světa v Krista (hebr. Maššiah, v našem vlastním křesťanském pojetí jordánským křtem Bohem Pomazaný Mesiáš, Bohem vyvolený král), jde o čistě křesťanskou záležitost, neboť židé existenci svého soukmenovce vždy chápali jen v mantinelech, přísně vymezených Tórou. Tam však podle židovského chápání těchto nejposvátnějších Bohem darovaných textů jeho jasná identifikace chybí.

Co se chápání smyslu a nutnosti opakování zázraků už věřícím týče; sám Augustin byl v podstatě spíše nekompromisní radikál stylu buď a nebo, a který byl přesvědčený o jedné jediné existující pravdě. Buď naprosto jedinečným způsobem miloval, nebo úplně stejným způsobem nenáviděl. Srdce mu většinou buď sálalo láskou a entuziasmem, nebo bylo uzavřené a chladné jako kámen, a obrazně řečeno, z barev znal jen dvě : černou a bílou. Od něho především bychom očekávali přesvědčivé a tradičně velmi emotivní tvrzení, že člověk, který v Krista jako Božího Syna jednou uvěřil, nemůže už nikdy dojít do stavu různých pochybností, kdy by pak potřeboval svoji víru repasovat.

Náš učitel tedy byl přesvědčený, že čtyři století po Kristu se podle něho zázraky dějí pro ty, co už v něho uvěřili, i nadále. Jiný důvod nepřipouští, nebo nezná. Pokud by ale například uvedl podle tehdejší skutečnosti, že zatím ještě celý svět v Krista neuvěřil, a právě proto se zázraky dějí, znělo by jeho tvrzení důvěryhodněji a logičtěji. Proč vlastně Ježíš předváděl svým židovským spoluobčanům zázraky? Proto, aby uvěřili v něho, jak říká náš vžitý a tradiční křesťanský výklad, a nebo proto, aby projevili svoji víru, aby uvěřili v neomezenou Boží moc? Kolikrát najdeme v evangeliích (i s ohledem na pozdější evidentní interpolace a různé úpravy těchto textů) záznam o tom, že Ježíš skutečně někdy řekl například ve smyslu svých zázraků: „Věř ve mně a já tě uzdravím? “ a nebo „Víra tvá ve mně tě uzdravila? “ Proč tedy konal zázraky mezi židovskými spoluobčany, pokud je nekonal proto, aby v něho uvěřili? Co by nám asi odpověděl Augustin na naši otázku, proč se v židovském národě děly zázraky už minimálně o šestnáct, sedmnáct století dřív, než se jim narodil Ježíš? Aby nějakým skrytým způsobem tomuto vyvolenému národu oznamovali, že jednou přijde na svět Boží Syn a to bude konec jejich sinajské Smlouvy, jak mimochodem tvrdil židovský zakladatel křesťanství svatý Pavel?

A jestliže se tedy v židovském národě děly zázraky už dávná staletí před Ježíšem, o čemž nemůže být pochyb, proč také existenci těchto, a také i začátkem našeho letopočtu dalších přítomných zázraků nebral v úvahu, především když s podivem a ve značně odsuzujícím tónu psal a kázal o zaslepených a tvrdohlavých soukmenovcích Ježíše, kteří ani přes všechny jeho zázraky neuvěřili v jeho Mesiášství? Když odmítal vzít v úvahu skutečnost, že židé viděli jako jedinou prioritu svého života věrnost Smlouvě s Bohem a v souladu s ní vést dobrý a Bohulibý život na zemi? Že židé na rozdíl od nás křesťanů ve svých vlastních prorockých textech a žalmech nikdy nenalezli žádnou skrytou zmínku o tom, že by tato Smlouva měla omezenou platnost jen do určité doby, nebo že Bůh přes všechno své ujišťování, že je jediný, jednou pošle na zem svého Syna? Ovšem právě v takovém teologickém pojetí spatřoval Kristův národ především silný vliv řecké pohanské kultury (kdy bohové měli děti, manželky, milenky a podobně), jejíž některé evidentní prvky a stopy pohanských zvyklostí podle židů do nově vznikající sekty Kristovců vložil maloasijský žid Saul z Tarsu (pozn: některé novější studie dokonce Pavlův židovský původ, stejně jako stupeň jeho vzdělání, tak jak ho sám uvádí, velmi zpochybňují a silně relativizují).

Falešná je neznalost židů o svém Ježíšovi jako pomazaném Kristovi Mesiáši, Božím Synovi, napsal a s pověstným ohnivým zápalem také i kázal náš velký Učitel církve. Podle tohoto výroku by nám ovšem jakoby chtěl ve svém pozdnějším díle naznačit, že židé dokonce snad o mesiášství svého soukmenovce věděli, možná mu jeho mesiáštví i věřili, ale ve svém strachu z nově nastalé situace dále hráli jakousi falešnou hru na nepochopení. Očekával snad Augustin od židovského národa veřejné výtky Bohu za jeho „nepravdivé“ tvrzení ze Sionu, že je Bůh jediný, jestliže, jak se právě ukázalo, má i Syna, kterého před svým vyvoleným národem přibližně šestnáct staletí tajil? Přisuzovat jakousi teologickou faleš Bohem oblíbeným židům, který se snaží více než tři a půl tisícíletí velmi zbožně a pokud možno do nejmenších detailů plnit původní Boží vůli stvrzenou vzájemnou Smlouvou, by však bylo skutečně absurdní. Škoda, že k podobným často opakovaným výrokům a názorům nám nepřidával ještě stejně vytrvale jejich výklad. V našem případě by nám nesmírně pomohlo přečíst si na jakých základech dospěl k názoru o falešné neznalosti židů vůči svému Ježíšovi.

Podívejme se ale nyní už konkrétně na některé zázraky, uváděné Augustinem v jeho veledíle De civitate Dei, které se údajně staly za jeho života. Některé zmíněné případy však jeho názorům na židovské nepoznání Krista kvůli jejich zatvrzelosti příliš neprospěly a nijak je nepodpořily. Za chvíli si vysvětlíme proč.

Svatý Augustin v 8.kapitole XXII.knihy například píše, že se stalo mnoho zázraků, dosvědčujících jeden veliký a spasitelný zázrak Kristova tělesného vzkříšení a nanebevstoupení. Hovoří samozřejmě o záracích na křesťanském poli, jaký ale asi měly takové zázraky vliv na národ, který Ježíše jako Mesiáše nepřijal? Kupříkladu uvádí zázrak z doby jeho působení ještě v Miláně, kdy slepec nabyl zraku, když se přiblížil k ostatkům dvou křesťanských mučedníků. Smysl zázraku je podle Augustina jasný: Dosvědčit zmíněný jeden veliký a spasitelný zázrak Kristova tělesného vzkříšení i nanebevstoupení. Souhlasil by s jeho výkladem sám Ježíš, který zase pomoci bláta také uzdravil slepce? Nejednalo se v obou případech spíše o víru dotyčného nemocného, než o materiál (tedy bláto, nebo částečky kostí), právě o tu víru, o které tak často hovořil Ježíš? Podobný zázrak se prý stal i kdesi u Tbilitánských vod v podhůří Atlasu v severní Africe, a to slepé ženě, která si prý přiložila k očím květiny, které se dotkly údajného ostatku mučedníka svatého Štěpána. Tedy podobné zázraky, které v židovském národě podle evangelií učinil Ježíš, a to dokonce celkem čtyřikrát, se po asi třistapadesáti letech jako v kopii odehrávají naprosto obyčejným lidem, ovšem už ne v židovském, ale v křesťanském prostředí. Ježíš chtěl svým židovským soukmenovcům podle všeho především ukázat na možnosti a důsledky pevné víry člověka v neomezenou Boží moc. V době svatého Augustina se v severní Africe podle něho děly zázraky křesťanům proto, aby se jimi dosvědčil jeden veliký a spasitelný zázrak Kristova tělesného vzkříšení a nanebevstoupení.

Všimněme si, že v jeho De civitate Dei uvedené nejrůznější zázraky a uzdravení mezi křesťany měly jedno společné. K zázačným uzdravením většinou nebylo zapotřebí ani přímého vlivu, nebo zásahu člověka, ale uskutečňovaly se buď prostřednictvím víry a modliteb, nebo pomocí nejrůznějších věcí. Takové ukázky však byly ze židovského hlediska spíše jen potvrzením jejich vědomí, že Ježíš sice naprosto nepochybně dokázal uzdravovat a činit nejrůznější zázraky, avšak ty se děly i jinde a jindy - dokonce například jen prostřednictvím vroucích modliteb, nebo i pomocí pouhých věcí, a to se stejným výsledkem, jaký dokázal Ježíš. Při disputacích na podobné téma na tento fakt židé často poukazovali. Odmítali tedy jeho nepochybné, přesto však ne zcela jedinečné zázraky vnímat jako důkaz jeho Mesiáštví.

Pokud se tedy snažíme pochopit alespoň některé důvody, proč vlastně židé nechtěli Ježíše za svého Mesiáše přijmout, měli bychom brát v patrnost i ten důvod, že na ně Ježíšovo veřejné zázraky pravděpodobně nijak oslnivě nezapůsobily, jelikož stejné, nebo podobné znali i bez přímého viditelného lidského zásahu. Nemáme žádné indicie, že by se Augustin tímto faktem při svém posuzování židovského nazírání na svého soukmenovce Ježíše nějak zabýval. Naopak - nemalou měrou právě na základě Ježíšových divů a zázraků po židovském národu požadoval, aby ho jako Mesiáše Boha uznali. Jen tak prý mohou dojít ke spáse.

Mnohé světové biblické kapacity včetně některých našich odborníků se zvláště v posledních desetiletích znovu zabývaly autorstvím jednotlivých evangelií v Písmu a na základě nově získaných poznatků z důkladných vědeckých rozborů textů značně zrevidovalo dosavadní poznatky a přesvědčení o jejich skutečných autorech. Týká se to například i evangelia svatého Jana, ze všech evangelií vůbec nejsilněji zdůrazňující Ježíšovo božství na základě jeho sedmi zázraků, kdy se na základě nově nabytých výsledků v podstatě shodují na faktu, že tzv. Janovo evangelium vznikalo v delším procesu tradice a jeho skutečného autora nelze ztotožňovat s apoštolem Janem Zebedeem, Ježíšovým učedníkem. Podle tohoto evangelia, ovšem od neznámého autora, velmi výrazně usilujícího o hlubší a přesvědčivý teologický pohled na Ježíše jako Krista, Božího Syna, řekl Ježíš čtyři dny mrtvému Lazarovi z Betanie, ležícímu v hrobě: „Lazare, pojď ven!“ a ten oživlý vstal z mrtvých. Mimo jiné i tento zázračný skutek uvádí onen neznámý autor tzv.Janova evangelia podle svých vlastních slov proto: „ ...abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží...“ (Jan 20, 31)

Augustin ovšem o tři století později píše v De cicitate Dei takřka novinářsky věcně například o zemřelém synovi jistého Irenea, numidského výběrčího daní. Když prý kdosi zcela neznámý potřel mrtvolu olejem mučedníka svatého Štěpána, dotyčný také vstal z mrtvých. Co takový olej obsahoval, kdo ho vyrobil a s jakým úmyslem, se bohužel už nedozvíme, stejně jako souvislost tohoto oleje s mučedníkem Štěpánem. Bývalý numidský tribun Eleusinus měl malého synka, který také zemřel. Otec mtrvolku vzal, odvezl do nějakého města s hrobem mučedníků, pložil ji na něj a dítě okamžitě vstalo z mrtvých.

Uveďme za chvíli jiný, naprosto anonymní, z hlediska dějin takřka bezvýznamný zapomenutý případ, o kterém nebýt Augustina, nikdo na světě neví, přestože se jednalo o zmrtvýchvstání tolik podobné tomu, které podle Janova evangelia způsobil Ježíš Lazarovi. A Jan, respektive autor evangelia známého pod tímto jménem, chtěl například na tomto zázraku dokázat a ještě více zdůraznit Božskost a Messiášství žida Ježíše. Augustin jak víme, byl ochoten změnit své vcelku velmi nepříznivé hodnocení náboženského judaismu Ježíšova národa jen tehdy, uznají-li právě svého soukmenovce za Mesiáše Syna Boha tak, jako jsme to udělali my křesťané. Plně však nedocenil paradox, který vyvstal uváděním například těchto a podobných příkladů zázračných zmrtvýchvstání. Pokud například na zmrtvýchvstání Lazara církev a tím i samozřejmě Augustin dokazoval židům Kristovo Božství, nutně musel počítat s jejich námitkami, že těchto zázračných zmrtvýchvstání existuje ve světě nekonečná řada, jak ostatně dokazuje sám Augustin uváděným poukazováním na zcela anonymní, pro svoji velkou četnost ani nepublikovaná a dávno zapomenutá zmrtvýchvstání, která se udála na poměrně malém kousku severoafrické Numidie.

Židé zcela určitě Ježíšův zázrak nepopírali, avšak ze svého hlediska nemohli přijmout, že tímto zmrtýchvstáním zemřelého Lazara jejich soukmenovec dokázal, že je Bůh. Vždyť sám ten, který je za jejich nepřijetí tak vášnivě a často ve zlobě napomíná, sám uvádí možná desítky podobných zmrtvýchvstání v Africe a nikomu z aktérů těchto zázraků samozřejmě nepřipisuje Božskost. Tady Otec církve zjevně nedocenil pro židovské vnímání jasný rozpor mezi nekompromisním požadováním přijetí příslušníka jejich národa jako Boha (mimo jiné právě i na základě Lazarova zmrtvýchvstání), a uváděním řady takřka stejných, nebo podobných a téměř už běžných případů zmrtvýchvstání v jeho domovině, které podle všeho nevyvolaly žádnou mimořádnou odezvu.

Uvádíme onen slíbený, a ještě několik podobných případů, které nám v De civitate Dei Augustin de facto jen oznamuje pár holými větami : Syřanovi Bassusovi z Augustinova sídelního města Hippo prý umírala dcera. Otec se šel vroucně modlit také do kaple mučedníka Štěpána a vzal tam sebou z nějakého důvodu i šaty dcery. Ta mezitím skutečně zemřela a když se Bassus vrátil domů, ze žalu tyto šaty hodil na její mrtvolu. Dcera rovněž rázem vstala z mrtvých.

Další příběh zmrtvýchvstání je z jednoho severoafrického statku. Volský potah přejel malé hrající si dítě a na místě zemřelo. Nešťastná matka ho vzala do vesnické kaple a dítě ožilo bez následků.

V numidském městě Kalama bydlel kněz Eucharius, původem ze Španělska. Jednou ho sklátila nějaká choroba a zemřel. Truchlící pozůstalí prý přinesli z kaple svatého Štěpána: „...knězovu suknici, přiložili ji na mrtvolu a on byl hned jeho pomocí přiveden k životu.“

V sousední usedlosti Caspaliana zemřela jistá nejmenovaná řeholnice. Lidé prý vzali její hábit opět do kaple sv. Štěpána, vrátili se s ním, přikryli mrtvolu a řeholnice – jakoby se nic mimořádného nestalo - vstala z mrtvých. A výčet jakoby běžných zmrtvýchvstání pokračuje...

Svatý Augustin uvádí, že kdyby chtěl popsat jen ty zázraky a uzdravení, které se staly na přímluvu jediného světce, mučedníka svatého Štěpána, a to pouze v Kalamě a v jeho sídelním městě Hippo: „... byla by z toho řada svazků; a to bych ještě nemohl posbírat všecko, ale jenom to, o čem máme zápisy.“ Píše, že v Hippu je za dva roky od postavení kaple tomuto mučedníkovi registrovaných asi sedmdesát zázraků, a ve zmiňované Kalamě jich prý je neporovnatelně více (!). A jejich význam vidí v tom, že: „Ony zázraky vydávají svědectví té víře, která hlásala vzkříšení těla na věky.“ Ovšem zdá se, že příliš nehledí na už několikrát zmiňovanou skutečnost, že pokud chtěl židovský národ přesvědčit o jediné možné cestě ke spáse skrze prostředníka Ježíše také i pomocí poukazování na nadpřirozené zázraky, které jejich soukmenovec činil, a zároveň uváděl množství jiných obdobných příkladů, na kterých nikdo z přítomných nikoho žádné Božství nestavěl, nebyla to zcela zjevně ta pravá argumentace, která by u židů mohla mít šanci na úspěšné přijetí.

A kolotoč nepřijetí se točil dál: Židé v tomto případě ani od Augustina neobdrželi žádnou natolik přesvědčující argumentaci, aby snad o ní třeba jen začli vůbec uvažovat, a tedy své stanovisko k Mesiášství Ježíše neměnili, a Augustin díky této, citujeme: „Jejich tvrdohlavosti a zatvrzelosti“ některá svá vyjádření o praktikujícím židovském národu v nejednom případě značně emotivně vyhrotil až k těsné hranici nenávistného tónu své rétoriky. Ptáme se, zda se tak dělo z nepochopení této složité, pro židy však jednoznačné situace, nebo z důvodů přisouzení postoje církve jako stanoviska neomylnému, tedy stanoviska Božímu. Ovšem jako stanovisko Boží chápali svůj zcela opačný postoj také i židé, kteří s Bohem jako jediní v historii světa uzavřeli unikátní, neměnnou a nezrušitelnou smlouvu...

Právě Augustinovo chápání se však jak víme, stalo na rozdíl od vnímání jeho velkých předchůdců zcela nové v tom, že (podobně jako u apoštola Pavla, faktického zakladatele křesťanské nauky a Augustinova hlavního teologického zdroje) jedinou autoritou pro víru člověka pro něj už není Písmo i se svojí tzv. starozákonní částí hebrejsky zvanou Tanach, jako bylo pro předcházející církevní otce. Poslední instancí pravdy se pro něho postupem času stala výhradně autorita církve jako jediné a neomylné interpretky Písma.

Augustin pak popisuje ještě další divy a zázraky, které se udály v severoafrické Numidii za jeho života a s těmi se seznámíme zase jindy. V kapitole, která za touto velmi obsáhlou částí knihy De civitate Dei následuje, autor vysvětluje své vlastní chápání zázračných uzdravení, že uvedené a mnohé další zázraky se křesťanům staly proto, aby vydávali svědectví té víře: „Podle které Kristus vstal tělesně z mrtvých a s tělem vstoupil do nebe...Jestliže totiž u Krista dosud nenastalo či nenestane vzříšení těla navěky, jak je předpovíá Kristus, či jak je předpověděli proroci, kteří Krista prorokovali: proč ti, kteří byli pro tuto víru, hlásající vzkříšení, zabiti, mají takovou moc, i když jsou mrtvi?“ Ovšem kámen úrazu celé problematiky je v tom, že židé (a v tomto případě hovořme odhadem o skromném počtu maximálně třiceti tisíců lidí z tehdy šestimilionového národa, kteří možná Ježíšovy výroky osobně slyšeli, nebo znali z doslechu) si vysvětlovali Kristova slova pro ně výhradně jediným možným způsobem, tedy skrze učení Tanachu, a stejně tak vnímali učení svých vlastních proroků, kteří - podle svého chápání - v žádném případě neprorokovali ani o jejich soukmenovci Ježíšovi, a stejně tak ani o naší církvi.

Vraťme se ale zpět k našemu tématu, zabývajícím se jednou přednáškou o svatém Augustinovi a jeho vztahu k judaismu. Z ní se dále dozvídáme, že Augustin nádherným obrazem poukazuje jak se bude na konci časů úhlený kámen radovat ze dvou zdí, doplněno odkazem na údajný dopis svatého apoštola Pavla do Efezu (2, 13-16). A je tu další problém. Tento dopis je totiž psán natolik slavnostním tónem a na mnoha místech až hymnickým slohem, a zároveň stejně jako jiný údajný Pavlův dopis Koloským vykazuje tolik rozdílů ve slovní zásobě, slohu i v teologických důrazech mezi těmito a skutečnými Pavlovými dopisy, že není pochyb o tom, že tyto dopisy sice psal jeden autor, avšak rohodně to nebyl náš apoštol. Dopis, o který se v našem případě Augustin opírá, sice nesmírně silně rozvíjí tajemství Božího plánu spásy, avšak nenapsal ho jeho hlavní teologický zdroj. Ale našemu církvevnímu Otci se právě tento dopis nesmírně hodil do svého chápání a do svých závěrů o judaismu, protože je v něm zároveň velmi přesvědčivým, emotivním způsobem vyzdviženo i tajemství univerzální Kristovy církve, tedy v jeho chápání také i církve pro židovský národ, ovšem jen v tom případě, přestane-li tento národ být zatvrzelým, hluchým a podobně. Ovšem o tom, že nejen zmíněné dopisy Koloským a Efezským, ale i oba dopisy Timoteovi, druhý dopis do Soluně, dále dopis Titovi a samozřejmě i dopis Židům nenapsal svatý Pavel, ale jde de jure i de facto o prostá falza, zneužívající Pavlův věhlas a autoritu, zcela jistě nevěděl. Jak by asi vypadala jeho argumentace vůči Ježíšovu národu za jejich odmítnutí v opačném případě? Tedy kdyby mohl - v případě že by ve svých argumentacích nechtěl užívat zmíněné tendenční napodobeniny Pavlových dopisů – pracovat jen s originály, to je s 1. dopisem Soluňanům, dále Galaťanům, Římanům, Filipským a dopisem Filemonovi? O kolik argumentační síly by tak přišel a jak by si s tímto handicapem asi poradil? Tím však v žádném případě nechceme ani naznačit, že by snad bez nepravých Pavlových listů byl jeho postoj k židovskému národu jiný. Vždyť stejný postoj zaujímala i jeho milovaná církevní instituce, o které jsme si před chvílí řekli, že v jeho myšlení její autorita nahradila dokonce i nejsvětější Písmo, včetně jeho původní části, které židům předal na Sinaji sám Bůh.

Autor přednášky pokračuje citací z Augustinova Výkladu Žalmů, tedy z Enarrationes in Psalmos (58, II, 10): „ Židé byli pyšní a byli pokoření. Národy žily v beznaději a byly pozdižené. Ať se přiblíží k rohu, kterým je Kristus. Sem ať přijdou a zde ať naleznou polibek pokoje. Ať přijdou z protichůdných stran, ale ať nepřijdou, aby se hádali a bojovali jeden proti druhému. Ať však přijdou a dají si polibek pokoje.“ To jsou bezesporu krásná slova, jejichž lesk by ještě více vyzněl v případě jejich aplikovatelnosti. Ta však skutečně nebyla možná a v případě svatého Augustina nám tato slova buď opět dokazují jeho nedokonalou znalost judaismu, nebo se jen na chvíli nechal unést ideální, ale neuskutečnitelnou představou.

Spíše pro neznalost a nepřesné vnímání celé problematiky kolem existence židovského národa však hovoří již první věta. Zopakujme si, co sám Augustin uznával a mnohokrát dokonce i zdůrazňoval: Židé jako jediný národ na světě před přibližně třemi a půl tisíci roky přijal Boží nabídku a smluvně se zavázal, že bude důsledně a do nejmenších detailů dodržovat Boží Zákony. To však pro ně nebyla vůbec žádná odměna, nýbrž (zvlášť z našeho hlediska) velmi tvrdá práce. O nějaké konkrétní odměně pro židovský národ za její dodržování není nikde ve Smlouvě ani zmínka – na rozdíl třeba právě od Pavlovy, nebo Janovy teologie. V žádném případě nelze hovořit o nějaké pýše židovského národa, protože za prvé stejnou Smlouvu s Bohem mohl tehdy uzavřít jakýkoli národ a za druhé jim tato Smlouva přinesla celkem 613 micvot, tedy příkazů, z nichž je většina negativních. To znamená, že 365 Božích přikázání židovskému národu něco každý den v roce zakazuje, lépe řečeno, po celý rok se má židovský národ vyvarovat hříchu, tedy porušení Božích přikázání. Lze o závazném přijetí těchto někdy velmi těžkých příkazů pohledem běžného nežidovského člověka hovořit jako o něčem, na co by mohl být národ pyšný? Navíc, když kdokoli, kdo by splnil pevně dané podmínky pro konverzi (hebr. gijur,גיור) k judaismu, se k tomuto zbožnému Ježíšovu národu mohl přidat a tyto Boží micvot důsledně plnit? Vždyť pojem židovský národ neznamená žádné uzavřené etnikum, které by spojovalo například stejné DNA, či jiné znaky. Augustin to tak ale nechápe, proto o Ježíšově národu hovoří jako o pyšném.

Podobně můžeme uvažovat i o druhé části jeho první věty citované z En. Ps. 58, II, 10; tedy o tom, že židé byli pokoření. Pokořený může být skutečně především ten, kdo je pyšný, a kdyby svatý Augustin jen tušil, jakými pekly bude muset v budoucnosti Ježíšův národ projít, použil by pro něj zcela jistě úplně jiné přídavné jméno. Zvlášť kdyby byl schopen vidět peklo středověku se svými nepředstavitelnými pogromy tohoto Bohem vyvoleného národa, kdyby ve vizi budoucna viděl na národu, který dal světu Krista, opakovaně páchané neuvěřitelné masakry křižáckých vojsk, kdyby jeho předvídavost dosáhla až do vcelku nedávné doby se svými šesti miliony židovských mučedníků. Takovou budoucnost národa židů však Augustin vůbec netušil a bohužel ani budoucí vývoj zesilujícího negativního postoje našeho vzkvétajícího křesťanství k Ježíšovu národu nedokázal odhadnout. Na druhou stranu je především dnešními věřícími odborníky už pevně přijatý fakt, že některé Augustinovy výklady o rozptýlenosti a nutnosti určitého utrpení židovského národa kvůli jejich nepřijetí Ježíše jako Boha Mesiáše spoluvytvářely základy nepopiratelného křesťanského antijudaismu, později hlavně v sekulárním světě - i když ne výhradně – dotvořeného v nenávistný antisemitismus. Přitom nebýt tohoto příkladně zbožného národa, nebylo by ani naše křesťanství, a například ani to, co známe pod pojmem vyspělá západní kultura.

Druhá věta Augustinova textu z Enarrationes in Psalmos hovoří o beznaději národů a jejich pozdvižení. Má-li Učitel církve na mysli beznaděj židovských národů, tedy spíše dvanácti židovských kmenů, tvořící národ Izrael, opět to v takovém případě neodpovídá tehdejší realitě. Ježíšův židovský národ, který za dobu své existence byl z mnoha ubohých záminek od nejrůznějších národů a především pak od Římanů, a nakonec od našich křesťanských předků s nelidskou brutalitou a nesčíslněkrát utiskován a decimován, právě naopak držela a dodnes přes všechny neúspěšné snahy o jeho likvidaci i udržela při životě právě naděje. Naděje, kterou získali Božím příslibem při vzájemné ratifikaci exkluzívní sinajské Smlouvy. To Augustin zřejmě z nedokonalé znalosti judaismu buď nepochopil, nebo se v opačném případě z čistě pragmatických důvodů prostě neodhodlal vyslovit jiné stanovisko, než měla církev. Nechceme našeho učitele podezírat, že by některé knihy a jiné texty o židovském národu psal přímo na „církevní objednávku“, na druhou stranu se stále ještě bráníme připustit možnost, že by - například z obrovského pracovního vytížení – nemohl a nebo z jiných důvodů prostě nechtěl tuto problematiku nastudovat do patřičné úrovně. Dá se snad jeho postoj k Ježíšovu národu charkterizovat jako vědomá nevědomost ?

Když dále autor obě strany, tedy židy a křesťany obrazně vyzývá, aby se setkali u zdi, jejíž úhelný kámen tvoří Kristus, a nehádali se tam a nebojovali proti sobě, snad ani nevnímá a nedoceňuje první stále zřetelnější projevy útisku Kristova národa, které měly vzestupnou tendenci v celé Římské říši, tedy i v Augustinově Severní Africe. Když mu bylo 25 let a byl v té době ještě nadšeným manichejcem, ujal se úřadu římského východního císaře Theodosius I. a hned v příštím roce 380 vyhlásil křesťanství za státní náboženství (viz nikajské vyznání víry). Paradoxně tedy potomci římských okupantů v Judei, faktických vrahů tamního příslušníka židovského národa Ježíše, za tři a půl století poté vyhlásili náboženství, vzniklé na osobě své brutálně umučené oběti, za státní a de facto tedy jediné povolené. A přibližně od této doby – samozřejmě s nestejnou intenzitou, s občasnou shovívavostí a tolerancí projevovanou některými vládci křesťanského Říma pro tento Kristův národ začaly nejrůznější perzekuce, omezení a zákazy vyhlašované křesťanskými císaři a nezpochybnitelně  iniciované a podporované naší křesťanskou církví. Důvod byl v podstatě jediný: židovské nepřijetí svého soukmenovce Ježíše jako Boha a svými dávnými proroky slíbeného Mesiáše jako ochránce židovského národa. Toto nepřijetí však bylo tímto národem chápáno právě jako za všech okolností projevovaná věrnost Smlouvě, kterou uzavřeli s Bohem. Skutečnost, že my, pozdější křesťané, jsme jejich Smlouvu a proroctví jejich učenců s příchodem Ježíše pochopili jinak - především díky teologii svatého apoštola Pavla, a v duchu evangelizačního zaměření našeho křesťanství jsme v dobré víře usilovali o změnu židovského chápání této jejich Smlouvy, však pro Ježíšův národ neznamenalo téměř nic jiného, než pokračování jejich přetěžkého osudu.

Když tedy svatý Augustin mimo jiné i ve svém veledíle Enarrationes in Psalmos (psal ho celých 28 let!) píše svá krásná slova o ideálu spojení dvou zdí křesťanství a židovství pomocí úhelného kamene Ježíše Krista, bez toho, aby se obě strany hádaly a aby proti sobě bojovaly, díky své tolikrát prokázané intuici už tehdy mohl vytušit, že boje jeden proti druhému nakonec vyústí především v jednostranný boj křesťanů proti doslovnému židovskému chápání jejich exkluzívní smlouvy s Bohem. Uvádí-li dále Augustin své vroucí přání, aby si obě strany na znamení míru a vzájemné lásky daly polibek pokoje, ovšem ve spojení s předešlými slovy ať jen židé přijdou, nebere v úvahu skutečnost, že Ježíšův národ úzkostlivě dodržuje svoji Smlouvu v té době už možná celých sedmnáct století. Okamžik, kdy by se zcela hypoteticky připojili k novému křesťanství, by však považovali za jednostranné a maximálně trestuhodné vypovězení své výsadní Smlouvy, které naprosto nepochybně jejich dávní předci uzavřeli jako jediný národ světa přímo s Bohem. To však po nich nikdo na světě, přestože, nebo právě proto, že vyznával stejného Boha, nemohl žádat. Především proto má národ, který dal světu Ježíše, tak neuvěřitelné množství  mučedníků víry.


 


 

M.Č.


 


 


 pokračování


 


 

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství