Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství VII.část

 

tiberiada1.jpg

 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu



 



 


pokračování
 


 

                                           V minulém zamyšlení o vztahu Učitele a Otce církve Aurelia Augustina k judaismu zmínili o jeho stále opakovaném faktu, že židé „... Krista ani za jeho života nepoznali...“, a potvrdili jsme, že tomu tak skutečně bylo. Ti židé, kteří se s Ježíšem nebo s jeho rodinou někdy osobně setkali, nebo vedle něho žili - ať už přímí sousedé, a další obyvatelé města Nazaret, nebo později při připojení se k původnímu obrodnému hnutí svého - později evangelisty a jejich pokračovateli vědomě silně nedoceněného - bratrance Jana, a následném zahájení druhého souběžného hnutí, skutečně v Ježíši očekávaného a prorokovaného lidského Mesiáše neviděli. Ježíšův přibližně stejně starý příbuzný, velmi asketicky v jeskyních kolem Jordánu žijící Jan, později zvaný Křtitel byl první, kdo obrodné křtící hnutí začal a který stejně jako ostatní zájemce také Ježíše omyl vodou jako akt symbolického očistění od jeho hříchů a počátek obrácení se k lepšímu životu. Mohli například právě tímto Janovým aktem Ježíšovo židovští spoluobčané „za jeho života poznat Krista?“ Mohl svatý Augustin očekávat, nebo zpětně a důrazně vyžadovat od židů jiný postoj k jejich spoluobčanovi, pokud se nechal stejně jako jiní věřící omýt vodou na znamení pokání a s ním souvisejícím příslibem změny svého života k lepšímu? Mohl Učitel církve po židech oprávněně požadovat bezpodmínečné přijetí myšlenky, že ten, který stvořil svět a vůbec vše, co existuje, a se kterým jako jediní v dějinách tohoto světa právě židé uzavřeli svoji Smlouvu, že změnil ze své vůle, náhle a neavizovaně zásadní body Desatera, na jejichž naprosto doslovné dodržování Hospodin tak důrazně apeloval? Že Bůh jejich Smlouvy možná tehdy na Sinaji sice byl, ale nyní už není jediný, a navíc má Syna, také Boha? Mohl vůbec svatý Augustin souhlasně obhajovat a opravňovat správnost utrpení a rozptýlení Ježíšova národa po světě jen proto, že si zbožní věřící nedokázali dost dobře představit situaci, že jejich soukmenovec, který se nechal od svého příbuzného omýt vodou na symbolické očistění od svých hříchů a na znamení Bohu, že se zříká svých dosavadních nedostatků, poklesků a hříchů, že tento jejich prostý syn stejně prostých, ale zbožných rodičů je ve skutečnosti sám Nejvyšší a nejmocnější Stvořitel světa? Měli snad židé podle Augustina naprosto bezvýhradně a okamžitě přijmout zcela novou, revoluční teologii svého nyní od židovství odpadlého aktivisty Saula, i přestože se tak diametrálně lišila od učení jejich a jejich zbožných předků, které jim na základě smluvního vztahu předal osobně autor tohoto učení, tedy Hospodin? Měli tedy ignorovat svoji Smlouvu s Bohem jen proto, že jim to doproučoval jejich soukmenovec, který se náhle a vmžiku v damašské poušti zřekl víry svých otců, za kterou však ještě před chvílí tak vášnivě bojoval? Ten, který přes pošť cestoval proto, aby podle svých vlastních slov „vyhubil křesťany?“ Je Augustinův záporný postoj k judaismu oprávněný, jestliže židé podle starých proroctví a výkladů očekávali příchod svého slíbeného Mesiáše za doprovodu mnoha udivujících a zázračných událostí, ale žádný z dávno avizovaných se za doby působení Ježíše ve skutečnosti nestal?

Uveďme ještě jeden příklad z desítek dalších. Jestliže náš velký Učitel církve skutečně dobře znal všchny důležité okolnosti, které vedly k umučení Ježíše a ty, které po jeho smrti následovaly, musel si být dobře vědom skutečnosti, že po jeho ukřižování se nestalo vůbec nic mimořádného. Skutečně se navenek nestalo naprosto nic, co by židy, kteří se s Ježíšem snad setkali, nebo o něm alespoň (to je případ pozdějšího zakladatele křesťanství apoštola Pavla) jen slyšeli, přesvědčilo například o Ježíšově skutečném mesiášství. Vůbec nepochybujeme, že svatý Augustin dobře věděl, že Římané zabili Ježíše za pobuřování a z obavy z akutního nebezpečí rozpoutání revolty v Jeruzalémě právě na svátky Pesach, kdy město každoročně navštěvovalo odhadem jeden až dva miliony židů z celých vzdálených okolních oblastí. Stejně tak musel vědět, že po Ježíšově smrti se navenek nestalo naprosto nic, co by na jeho možné mesiášství jasně poukázalo, aby židé mohli poznat, obrátit se a přijmout. Nejenže nepoznali Krista ani za jeho života, ale k možnému poznání neudálo se nic ani po jeho tragickém usmrcení Římany. To, co v této souvislosti udávají autoři evnagelií a Pavel, samozřejmě nemohli židé znát, evangelia se začaly sepisovat až dlouhá desetiletí po Ježíšově smrti, navíc ne přímými svědky Ježíšova působení, ani případných událostí po jeho smrti, o kterých se někteří zmiňují. Ostatní zbožní židé po Ježíšově smrti viděli, že se jeho židovští učednící hned po svátcích Pesachu v nesmírném smutku a rozčarování, že jeho nebeský Otec dopustil jeho smrt, zdrceni a zklamáni nejdříve rozešli zpět do Galileje ke svým rodinám a řemeslům. Jejich Římany popravený soukmenovec byl velmi rychle sňat s kříže a pochovaný, navíc už ani jeho tělo by v případě zájmu nemohli spatřit. Pesachové gigantické týdení svátky v Jeruzalému daly na Ježíše naprosté většině přítomných zapomenout. V provincii, kde revolty, náboženské bouře, povstání a následné nesmírně kruté odvety Římanů včetně masových ukřižování provinilců nebyly žádnou velkou zvláštností, neměla samotná poprava dalšího náboženského vůdce ze vzpurné Galileje žádné bezprostřední historické důsledky. Tedy mezi židovským obyvatelstvem po Ježíšově smrti nenásledovaly žádné vzrušené debaty, žádný neklid, nebo snad tajné přípravy na možnou rebelii. Dlouhá desetiletí se nedělo – alespoň navenek – vůbec nic. Stejně jako v Judeji působilo mnoho cestujících kazatelů a potulných léčitelů před Ježíšovou misí, působili dál souběžně s Ježíšem a působili i po Ježíšově umučení Římany. Někteří z nich byli podobným, nebo stejným způsobem umučeni, jak víme od dobových dějepisců. Vše podstatné pro vznik křesťaství se začalo odehrávat až několik desetiletí poté na základě zjevení, které měl žid Saul, pozdější apoštol Pavel v damašské poušti v době, kdy jel s úmyslem zatýkat a následně pozabíjet první skupinky tzv. Kristovců v Damašku. A na základě svých prvních dopisů, které po svém obrácení začal psát malým sborům, které začal sám zakládat v pohanské Malé Asii. Evangelia, které jsou součástí našeho Nového Zákona, začala Pavlovou inspirací vznikat ještě později. Všechno toto geniální Augustin pochopitelně velmi dobře věděl, přesto nekonečně opakoval, že tím, že židé jako národ v jejich Ježíši Krista nepoznali, musí židé en bloc trpět - i když svá utrpení přežijí - do doby, než svého soukmenovce Ježíše přijmou, neboli než se nechají pokřtít a vstoupí do naší církve.

Znovu připomínáme, že přibližně o tři století později, tedy v době, kdy už v po dstatě Augustin žil, potomci těchto římských vrahů na postavě své oběti paradoxně vyhlásili naše římsko - katolické náboženství za jediné uznané a povolené státem a stalo se z něho tedy dokonce státní náboženství římského státu. Tím ještě více musela zesílit v té době urputná snaha o svalení viny Říma za Ježíšovu smrt na židovský národ, tím větší začal útisk a perzekuce Ježíšova národa v celém římském imperiu. Ještě nedávní pohanští císařové začali přijímat křesťanství a od prvilegované církve za svojí přízeň očekávali mohutné přímluvy u jejího všemocného Boha za další a další vítězná válečná tažení se svými statisíci obětmi.

Bible nám mimo jiné i prostřednictvím evangelisty známého pod jménem Jan říká, že pokřtěný Ježíš pak sám křtil židovské zájemce v Judsku, viz. Jan 3, 22 – 23. (Malá poznámka: Neslyšeli jsme nikdy o existenci nějakého vyobrazení křtícího Ježíše.) Dal snad právě tímto Ježíš svým spoluobčanům jasně najevo, kdo je ve skutečnosti, když navíc stejně jako Ježíš omývali hlásící se zbožné zájemce také i další Ježíšovo proletářští průvodci a učedníci? Přesto se náš velký učitel Augustin vytrvale podivuje a pohoršuje, že židé ve svém soukmenovci nepoznali Krista. Pomyslel skutečně na už řečené, totiž že Ježíšovo nejbližší židovští učedníci, jeho rodina, ženy zajišťující logistiku celé mise, a také mnoho dalších, kteří se k jeho obrodnému hnutí postupně ze zvědavosti třeba jen krátkodobě přidávali, museli mít pocit nesmírného zmaru a zoufalého zklamání ze zbytečných nadějí, jestliže mnozí z nich byli osobně svědky skutečnosti, že jejich velký rabi skutečně na kříži před jejich zraky zemřel? Uvědomil si Augustin při svém odsuzování Ježíšova národa za to, že v Ježíši nepoznali Krista, že mnozí z těchto židovských svědků Ježíšova umučení pravděpodobně očekávali určitý jedinečný, nesmírně ohromující a dosud nikdy nevídaně efektní zásah shůry, kdy dost možná předpokládali, že Ježíšův nebeský Otec ho kupříkladu přijde v poslední chvíli vytrhnout z rukou římských katů, na místě je zprovodí ze světa a svého Syna před všemi přítomnými svědky vezme k sobě do nebe? Je tak nemožné pochopit, že nesmírné zklamání přítomných židů, kteří možná až do poslední chvíle na Golgotě skutečně uvěřili, že jejich soukmenovec je opravdu Bůh, a nyní viděli nesmrtelného Boha, který neměl a jako Bůh ani nemohl zemřít, přesto v krutých bolestech umírat, že toto zklamání muselo mít pro jejich naděje a psychiku naprosto tragické důsledky? Mohl od těchto očitých svědků Ježíšovy smrti očekávat za pár desítek let jejich jiný soukmenovec Saul, který navíc Ježíše nikdy neviděl, že tito svědkové přestanou věřit tomu, co na Golgotě viděli na vlastní oči, a začnou věřit výkladům tohoto aktivisty, totiž že smrt jejich Mistra nebyla smrtí? Mohl náš svatý Augustin skutečně s čistým svědomím očekávat, že se tito, přestože jen prostí a nevzdělaní, avšak Boží Smlouvě věrní a zbožní židé, zřeknou toho, co na vlastní oči viděli ve prospěch tvrzení jednoho z nich, který však nic z toho nezažil, a že oni sami, nebo jejich potomci na jeho výzvu se zpětnou platností uznají, že jejich umučený spoluobčan byl sám Hospodin? Že skutečně poslechnou svého soukmenovce Saula, a podle jeho učení uznají, že jejich a Boží Tóra je nyní už neplatná, a že právě ten, kterého viděli na kříži umírat, že je přímý potomek toho, kdo text této nyní už neplatné Smlouvy utvořil? Neměl se Augustin raději pokusit sám o jakousi fudovanou osvětu uvnitř židovského národa, než jen vytrvale, s podivem a odsouzením opakovat to, co všichni křesťané stejně už čtyřista let velmi dobře věděli, totiž že židé - na rozdíl od nás pozdějších křesťanů - Krista ve svém spoluobčanovi Ježíši za jeho života nepoznali?

Z pozice potomků bohabojných lidí, kteří s existujícím, ale nežijícím Bohem uzavřeli exkluzívní smouvu, prostě nebylo ani myslitelné, aby toho samého sinajského Boha viděli ve svém galilejském sousedovi Ježíši, až do začátku svého hnutí poctivě pracujícím a pokojně a zbožně žijícím ve městě Nazaret; či snad dokonce Syna Boha jejich Smlouvy. Právě do této Smlouvy jim totiž sinajský neviditelný Bůh mimo jiné jasně a velmi důrazně uvedl, že je jen jediný a na tuto skutečnost že je velmi žárlivý. Konečně ani Ježíš sám, ani jeho otčím či matka se v tomto smyslu nikdy nechovali, ani se nijak úměrně o jeho Božství nevyjářili. Ptáme se proto, z čeho měli podle Augustina židovští spoluobčané Krista poznat a nepoznali, a na základě jakých jasných znamení a činů je tedy potřeba Ježíšův vlastní národ (citujeme Augustina: za „jejich slepotu“) důrazně kritizovat a jejich utrpení považovat za správnou Boží odvetu, navíc paradoxně odvetu za jejich pravou věrnost a obětavost právě tomuto Bohu?

Sám Ježíš se jak víme od malička až do zahájení své křtící a kazatelské mise (a ještě dlouhé měsíce poté) nikdy nechoval až natolik ojedinělým a tak zcela mimořádným způsobem, aby mezi svými židovskými soukmenovci hromadně vyvolal myšlenky spojující ho s očekávaným příchodem Mesiáše. (Není náhodou, že později během počátků vzniku křeťanství a v následujích destiletích a staletích až do konečné dohody a finálního výběru textů vhodných ke kanonizaci našeho Písma, se do kanonizovaných textů nevešel žádný, ani žádná zmínka o průběhu Ježíšova dětství, dospívání a dospělosti – až na několik málo schválených a nám všem známých zmínek). Židé skutečně ve svém spoluobčanovi Ježíšovi z Nazareta Krista ani za jeho života nepoznali. Dávná židovská proroctví hovoří o mnoha průvodních jevech, které mají jejich Mesiáše ohlásit a jeho působení v zemi Izrael provázet. Židé však nic z prorokovaného a ohlášeného během přibližně 33 roků Ježíšova života a jeho působení podle jejich pevného přesvědčení nezpozorovali.

Připomínáme znovu a snad zcela zbytečně - přesto však víme proč, že hovoříme čistě o židovském pohledu na jejich soukmenovce Jošuu především v kontextu s Augustinovými vyjádřeními a odsouzeními Ježíšova národa za jeho tzv. nepřijetí, či nepoznání Krista. Vyjadřovat se o našem zcela odlišném křesťanském chápání významu a poslání a víře příslušníka židovského národa Ježíše není a nebude tématem žádného z těchto zamyšlení o Otci církve a jeho postoje k židům. Náš svatý Augustin ve svých často tendenčně negativních vývodech a tvrzeních o tomto vyvoleném národu buď až nepřípustně mnoho důležitých, ba přímo zásadních skutečností z judaismu ignoruje zcela, nebo některým dodává jinou váhu a naprosto jiný význam, než mají ve skutečnosti, jakoby - a to si raději nepřipouštíme – o celé problematice neměl potřebné znalosti odpovídající rozsahu svých prací a děl, a vůbec celé své angažovanosti v tomto směru. Raději si budeme hrát s pro nás přijatelnější myšlenkou, kterou jsme už mnohokrát uvedli. Podle našeho nezlomného přesvědčení Augustin sice znal a věděl své (a to se nejspíš netýká jen oblasti problematiky judaismu), ale mnoha svých vlastních názorů a těžce nabytých vědomosti se raději zřekl ve prospěch oficiálního názoru a vlastně i celé doktríny své milované církve na toto téma. Tedy doktríny, na jejímž počátku stál faktický zakladatel našeho náboženského směru, velký apoštol svatý Pavel, a která přetrvala v podstatě v původní formě až do minulého století. Apoštol ze židovského národa, který přestože Ježíše nikdy nespatřil, veřejně: „... proklíná všechny, kteří hlásají jiné evangelium, než které hlásá on“(Gal. 1, 6 – 9).

Vraťme se však zpět k dnes mnohokrát zmiňovanému Augustinovu pohoršenému a odsuzujícímu podivu nad tím, že židovští soukmenovci svého Ježíše jako Krista ani za jeho života nepoznali. Řekli jsme, že Ježíš se před svými židovskými soukmenovci až do svého osudného pesachového vjezdu do Jeruzaléma navenek neprojevoval natolik mimořádně, aby na své mesiášství výrazně upozornil on sám, nebo jeho rodina, jeho posluchači, nebo sami učedníci. (Toto naše tvrzení se za chvíli pokusíme objasnit a předem upozorňujeme, že jsme v žádném případě nezapomněli na množství nezpochybnitelných zázraků, které Ježíš během své pravděpodobně jen roční veřejné obrodné mise a svého posleství uskutečnil.)

To samé se týká například i jeho bratra Jakuba. Neexistuje žádný doklad, který by nám jasně dokazoval, že by svého bratra Ježíše uctíval jako božskou bytost, a to ani během jejich společného života, ani po Ježíšově smrti. Ve svých dopisech se navíc vůbec o takové možnosti nezmiňuje, důraz klade pouze na obsah bratrova učení. Jakub poté vedl několik desetiletí celé jeruzalémské uskupení Ježíšových zbylých židovských učedníků a jeho nových následovníků, ale Ježíše v žádném případě neuctívali in memoriam jako Boha, či Božího Syna. (Jakub vedl početnou skupinu bratrových následovníků celých 30 let až do roku 62, než byl ukamenován – shodou okolností byl souzen ve stejnou dobu o Pesachu, a stejně jako za smrtí Ježíše stál i za jeho popravou rod saducejského velekněze Annáše, tentokrát to byl jeho syn stejného jména). Existuje poměrně mnoho nejrůznějších ranných historických záznamů (např. Hegesippus, nebo Josephus a jiní) z Ježíšovy a následující doby a nikde (vyjma křesťanských autorů) se jméno Ježíš neuvádí v souvislosti s božským, nebo spasitelským uznáním, nebo titulem. Náš velký Otec Augustin v pátém století tedy neuvádí vůbec nic nového, jestliže píše, že židé „... Krista ani za jeho života nepoznali...“. U tak nejvýraznější a autorsky i angažovanostně nejplodnější osobnosti pozdní antiky bychom vedle konstatování této skutečnosti očekávali spíše také i poctivou a upřímnou snahu o pochopení, a poté veřejnou prezentaci pokusu o vysvětlení alespoň základních důvodů, proč a díky čemu to tak bylo.

Je nepochybné a už několikrát řečené, že prvním židem, který nebeského Krista poznal, byl při svém vizionářském zážitku v damašské poušti horlivý a nesmírně aktivní Saul, pozdější apoštol Pavel, avšak to bylo až několik let po Ježíšově ukřižování. Jak sám udává, na poušti náhle uslyšel hlas bez těla, a v tomto hlase pak prý poznal Ježíšova slova. Opakujeme, že se to se stalo až po Ježíšově smrti, ovšem během jeho svými důsledky mohutné, leč krátké obrodné kampaně ho jako Boha nepoznal ani on, tehdejší horlivě zbožný žid Saul. Lze celkem jednoznačně vyjádřit, že podle skutečnosti, že ani Pavel nikdy Ježíše osobně neviděl, nikdy si nepřišel jeho veřejná vystoupení poslechnout, a ani se k tomu nikdy nechystal (přestože pro to měl nespočet možností), tento pozdější židovský zakladatel křesťanství v Ježíšovi za jeho života Krista, či Mesiáše stejně jako jeho soukmenovci nepoznal. (Tím se potvrzují naše domněnky, že Ježíšovu veřejnou aktivitu vnímali jeho židovští spoluobčané, pravděpodobně i včetně Saula, sice s velkým údivem a respektem, přesto však to z jejich hlediska nebyly činy, které měly provázet příchod jim dávno avizovaného Mesiáše.) V opačném případě by se pozdější velký aktivista a apoštol logicky choval a angažoval zcela jinak. To však Augustin jako jeho věrný teologický žák, a sám autor mnoha protižidovských vyjádření v podstatě nikdy nebral v úvahu, přestože si to nepochybně velmi dobře uvědomoval. Tedy skutečně je to tak, jak Augustin s kritickým podivem píše; tedy že především ti židé, kteří se s Ježíšem někdy osobně setkali, podobně jako ti, kteří o něm a jeho aktivitách a zázracích věděli jen z doslechu (a my doplňme: včetně pozdějšího hlavního architekta křesťanství apoštola svatého Pavla)„... Krista ani za jeho života nepoznali...“. Učitel církve alespoň navenek opravdu skutečnost, že Krista za jeho života nepoznal ani sám velký apoštol, jednoduše ignoruje. Nikdy se tomu ve svých vyjádřeních nepodivil, nikdy za to apoštola svým tradičním způsobem zpětně „nepokáral“, avšak na ostatní židy jako národ za to samé „nepoznání Krista“ pohlíží objektivem kolektivní viny a odsouzení.

Židovské nepoznání Krista je jak víme, naprosto nejzásadnější epicentrum celé problematiky vztahů křesťanů k židům, především k těm žijícím podle Tóry. To že my pohané, pozdější křesťané, jsme Ježíše jako Krista díky Pavlově pozdější obrovské angažovanosti v tomto směru také poznali, je záležitost naší pevné víry a našeho přesvědčení. Ovšem pokud se naši církevní velikáni jako svatý Augustin a další vyjadřovali s odporem a pohoršením, že sami židé svého soukmenovce Ježíše jako Krista nepoznali, měli brát nejprve v úvahu i například takové „maličkosti“, které jsme nyní jen ve zkratce pouze naznačili. Poznání, či nepoznání Krista Mesiáše v nazaretském Ježíšovi vždy byla a je dosud výhradně interní záležitostí židovského národa. Není rozhodně nic špatného pokusit se zjistit a pochopit důvody, vedoucí je ke stanovisku, které pevně zastávají. A přestože s nimi z pozice našeho odlišného chápání jejich víry, jejich jedinečné smlouvy s Bohem (!) nebudeme souhlasit, neobdrželi jsme od tohoto Boha naprosto žádné instrukce, které by nás opravňovaly k jiným krokům, než k toleranci, úctě a zároveň respektu vůči starším bratřím a jejich přesvědčení. Byli jsme to my křesťané, kdo od Hebrejců samovolně převzal tehdy již třináct až patnáct staletí starou víru v Boha a začali tuto jejich víru vidět jinak, ne naopak! Pokud by podobně uvažovala hned od svého vzniku sama církev, a později například i její velká osobnost svatý Augustin, ušetřili bychom Boha pohledu na mnoho tragedií, které se právě z nedostatku této tolerance zrodily. Jedno proto mějme stále na paměti: Židé se snaží chovat pokud možno co nejblížeji požadavkům, které na jejich národ má z existenčních důvodů nepochybně sám Bůh Stvořitel. Pokud nám podobně jako Augustinovi a bezpočtu dalších z nějakého důvodu jejich detailní věrnost Smlouvě s Bohem vadí, může to být jedině důsledek nejistoty v naší víře.

Už dříve jsme uvedli, že podle mnoha nezávislých studií se z velmi přibližného celkového počtu šesti miliónů židovských obyvatel, kteří žili v Ježíšově době ( židé samozřejmě nežili výhradně na území Judska, Samařska a Galileje, tedy na místech jeho života a jeho pozdějšího krátkého hnutí, ale v daleko širších oblastech nejen dnešního Blízkého Východu, ale i jinde), se jich přímo s ním mohlo osobně setkat, nebo o něm alespoň s doslechu vědět maximálně čtyři až pět procent všech existujících židovských obyvatel. Pojem „tři sta tisíc židovských obyvatel“ bychom měli mít pevně uložený v paměti především pro ty případy, kdykoli se setkáme s nejrůznějšími pracemi, názory a stále se opakujícími vyjádřeními počínaje dopisy apoštola Pavla, evangelistů, mnoha Otců i Učitelů církve, a v tomto konkrétním případě i našeho svatého Augustina, se snahami o vnímání kolektivní viny en bloc židovského národa za Ježíšovu smrt. Naštěstí sama církev sice až, přesto ale konečně v minulém století začala především Druhým vatikánským koncilem a jeho zlomovou deklarací Nostra Aetate připouštět své dva tisíce let staré „nedopatření“ v této zcela zásadní otázce. Vůbec poprvé v celých dějinách církve a jejího po celou tuto dobu přetrvávajícího tragického omylu, tato deklarace z roku 1965 oficiálně:

- Odmítá kolektivní vinu Židů všech dob a míst za ukřižování Krista!

- Zavrhuje veškeré pronásledování Židů a lituje projevů nenávisti a antisemitismu, jimiž se kdokoli a kdykoli obrátil proti Židům.

- Potvrzuje, že Židé zůstávají pro své otce milí Bohu, jehož dary a povolání (rozuměj: „tomuto národu“) jsou neodvratitelné.

Vidíme tedy, že nakonec sama naše církev po dlouhých staletích především nedostatku odvahy, ale i dobré vůle konečně připustila svůj - a ještě dříve Pavlův - tak silně zažitý (a ve svých důsledcích pro samotný Ježíšův národ často i velmi tragický) omyl ve vnímání úlohy a podílu židů jako Bohem vyvoleného národa na ukřižování svého soukmenovce Ježíše Krista Římany, které od ní takřka bezezbytku bohužel převzal mimo jiné velikány křesťanství i náš Otec církve. Zdůrazňujeme, že takřka bezezbytku převzal, protože v jeho názorech a přesvědčeních mimo jeho několika málo originálních kombinací skutečně nebylo nic nového, a pro vzájemné křesťansko - židovské vztahy rozhodně ani nic přínosného, spíše naopak, jak ukázala boudoucnost. Pokud však měl v této velmi citlivé záležitosti přeci jen svůj vlastní názor (tomu bychom ze srdce rádi věřili, dosud to ale zůstalo spíše jen naším velkým přáním), pak se tento názor nepochybně musel výrazně odlišovat od toho oficiálního, natolik byl Augustin inteligentní. Ovšem co se týče jeho faktických vědomostí z historie židovského národa a znalostí mnoha zcela zásadních okolností provázejících zrození našeho křesťanství, tam už si v porovnáním s jeho opakovanou refrénovou monotóností a strnulostí dovolujeme vyslovit určité pochybnosti. Vzhledem k tak nesmírně širokému spektru jeho angažovanosti, zájmů a neúnavné práce na (nejen) církevním poli totiž v jeho případě už není dost dobře myslitená ještě nutná erudovanost a osvojení si dané velmi citlivé problematiky na takové výši, jakou by si rozhodně zasloužila.

Ještě jednou se ale vraťme k přednášce na téma Svatý Augustin a judaismus, nad kterou se zamýšlíme, konkrétně k jeho větě: „... židé Krista ani za jeho života nepoznali...“. Kvůli závažnosti tohoto konstatování zopakujme, že židé přímo s Bohem prostřednictvím Mojžíše a za přítomnosti více než 600 000 dospělých židovských mužských svědků (nepočítaje u Sinajské hory přítomné ženy, děti, nežidovské služebníky, a pod) jako jediní v hisrorii světa byli poctěni výsadou uzavřít a také uzavřeli s Bohem Smlouvu o způsobu života židovského národa na tomto světě. Jedním z hlavních bodů Boží Smlouvy je důrazná připomínka, že autor smlouvy je jediný a ty nebudeš mít jiného boha mimo mne (to je pro židy a ve vztahu k jejich vnímání pozdějšího křesťanství naprosto nejzásadnější bod Desatera) a hned poté následuje stejně důležitý příkaz, že si židé nezobrazí Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Židé se nesmí ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. A tento příkaz končí připomínkou židovskému národu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ Slova „židé“ a „židovský národ“ jsou zvýrazněna, abychom si ještě lépe uvědomili, že Bůh na hoře Sinaj neuzavřel smlouvu s nikým jiným, než s příslušníky tohoto národa, a to je nesmírně důležitý fakt! Bůh jim dále jasně řekl, jaké tragické důsledky by pro jejich národ mělo nedodržení těchto a dalších příkazů. Z toho vyplývá jediné a naprosto logické: Pokud příkladně zbožní a bohabojní židé nechtěli Boha zradit a do vzájemně ratifikované Smlouvy po čtrnácti stoletích přijímat i jiné nové, nežidovské výklady, nebo jí snad dokonce považovat jako svatý Pavel za překonanou a už neplatnou (a takovou byť jen myšlenku si skutečně věřící židé nikdy ani nepřipustili, a statisíce židů proto raději podsoupilo mučednickou smrt), nemohli prostě ze svého hlediska Krista poznat a přijmout. Bůh jejich předkům jasně sdělil, že: „ Je jediný, že nebudou mít jiného boha a žádnému jinému se nebudou klanět.“ Od tohoto absolutního základu židovské víry se odehrává naprosto vše v pohnutém životě tohoto národa. Pokud někteří z nás křesťanů mají stejně jako my vedle nesmazatelného pocitu provinění na druhou stranu také dost dobré vůle i odvahy, pochopí Augustinovu větu o nepoznání Krista v naprosto jiném světle, než jí napsal. „Nepoznáním“ totiž židé ze svého jediného možného hlediska a v intencích svého slibu daného Bohu, totiž doslovným dodržením paragrafu číslo 1 v jim darovaném Desateru zachovali svému Hospodinu a jejich vzájmené Smlouvě uzavřené na Sinaji poslušnost a věrnost. Z jejich hlediska by jakákoli jiná reakce byla zradou na Hospodinu s nepředstavitelnými důsledky pro každého žida.

Uvedené zdůrazňujeme ne kvůli vyvolání vzrušené vnitrokřesťanské polemiky a neuvážených slov, neurotických reakcí, činů a nepřátelských nálad, ale kvůli klidnému a rozvážnému uvědomění si, proč židé ze svého postoje Krista přijmout nemohli. Viděli by v tom trestuhodnou neposlušnost vůči Bohu a sebevražednou, neštěstí na celý národ přivolávající zradu a bezprecedentní jednostranou výpověď vzájemné Smlouvy.

O tom, jak na Smlouvu židovského národa s Bohem začal začátkem našeho letopočtu pohlížet sám také původní velký židovský náboženský entuziasta Saul, a jak nakonec jejich Smlouvu, proroky, Žalmy a další svaté knihy obsažené v židovském prastarém učení Tóry chápeme díky tomuto apoštolovi - a také díky učení svatého Augustina - my křesťané, je zbytečné se zmiňovat. My prostě jejich Smlouvu, jejich svaté knihy a poslání jejich Ježíše chápeme jinak než oni. To však nás nikdy neopravňovalo k ničemu jinému, než k respektu jejich vyznání a k příkladně zbožnému životu plné vzájemné lásky a tolerance. Jak se nám to dařilo, jednou nepochybně posoudí náš se židy společný Bůh. Ten Bůh, se kterým však už někdy čtrnáct, třináct století před Kristem uzavřel jeho židovský národ nezměnitelnou Smlouvu. Teprve pak jsme přišli na scénu světa my, ještě zcela nedávní pohanští modloslužebníci z Malé Asie, a začali jsme po tomto starobylém Bohem vyvoleném národu sebevědomě požadovat zásadní rekonstrukci všech nejzákladnějších pilířů jejich života. Augustin dokonce velmi nedomyšleně tvrdil, že židé ve své Tóře neumějí číst (sic!), takové tvrzení však vzhledem k naší bezbřehé úctě k autorovi raději vůbec nebudeme a v podstatě ani nelze komentovat.

Slíbili jsme si, že se pokusíme vysvětlit a dokumentovat naše tvrzení, že: „Ježíš se před svými židovskými soukmenovci až do svého osudného pesachového vjezdu do Jeruzaléma navenek neprojevoval natolik mimořádně, aby na své mesiášství výrazně upozornil on sám, nebo jeho rodina, jeho posluchači, náhodní zvědavci nebo sami jeho učedníci.“ Nebudeme se nyní vracet ke všem velmi známým, skutečným divům a zázrakům Ježíše během jeho mise, které jsou uvedeny v evangeliích (při té příležitosti si všimněme, že faktický zakladatel našeho křesťanství svatý Pavel se o Ježíšovi a jeho osobním životě v této souvislosti - až na jediné dvě výjimky, které jsme nalezli - ve svých dopisech vůbec nezmiňuje. Na druhou stranu to je pochopitelné vzhledem k faktu, že ho osobně nikdy nepoznal). Od několika židovských dějepisců prvního a dalších století (např. Flavius a další) a také z velmi bohaté rabínské literatury známe některé popisy zázraků divotvůrců a jejich údiv vzbuzující činy, které se odehrávaly jak v Ježíšově a následujících dobách, a jejichž aktéři byli jak židé, tak později i sami křesťané. Především ti nás zajímají a vypráví nám o nich překvapivě sám svatý Augustin.

Nejprve ale na ukázku uvedeme z Ježíšova židovského prostředí alespoň jeden příklad z doby před pádem druhého Chrámu, abychom pochopili to, co možná sám nepochopil, nebo z praktických důvodů nechtěl pochopit později náš Učitel církve Augustin. Když psal a kázal o nepoznání Krista jeho židovskými soukmenovci, pravděpodobně nebral v úvahu, že Ježíš v žádném případě nebyl jediný člověk, kdo konal různé divy zázraky. Ty se konaly jak před jeho dobou, tak i v období jeho života, ale samozřejmě i poté. Zázračných skutků, které se děly během historie židovského národa, a na kterých se podíleli často obyčejní lidé bylo velké množství – dokonce tak velké, že některé už ani nevzbuzovaly pozornost, jakou bychom dnes očekávali. Tyto nejrůznější zázraky často nejprostších lidí musíme mít na paměti, jestliže chceme nestranně poznat a pochopit, proč židé Krista mimo jiné také nepřijali. Augustin toto však jak jsme si už řekli, bohužel ignoruje, stejně jako skutečnost, kterou zvláště tehdy nebylo těžké si zjistit. Totiž že v době obrodného křtícího hnutí Jana Křtitele a následně i Ježíšova, se jen v jednom jediném městě Jeruzalém podle dobových zápisů pohybovalo minimálně ještě pět jiných, velmi výrazných i podivných postav, kteří kázali v ulicích a na náměstích a každý z nich o sobě tvrdil, že právě on je ten očekávaný mesiáš. Někteří se na potvrzení svých slov dokonce pokoušeli o uzdravování, jiní na sebe neustále strhávalo pozornost různými kouzelnickými triky, další prý neustále několik let chodil po ulicích města a křičel stále stejné věty o tom, že přišel konec světa, a podobně. Pokud si představíme podobnou situaci i v jiných městech a na venkově celé provincie, pak nám nebude zatěžko si uvědomit, že židé byli na nejrůznější poblouzněné potulné kazately, tzv. proroky, zázračné léčitele, „mesiáše“, pouliční vizionáře a další natolik zvyklí, že je v převážné většině nebrali vážně, a pokud nebyli agresívní, či nestrhávali na sebe příliš velkou pozornost, nechávali je ke svému pobavení a rozptýlení na ulicích měst působit i sami římští vojáci.

Jestliže se Augustin podivoval a zlobil nad skutečností, že židé ve svém člověku Ježíšovi Boha a Mesiáše za jeho života nepoznali, měl v případě, že o těchto falešných léčitelích, prorocích a divotvůrcích věděl, napřed brát na zřetel také i tyto skutečnosti. V žádném případě nemíníme srovnávat jakýmkoli způsobem zázraky a uzdravování Ježíše s aktivitami těchto většinou prapodivných existencí. Pouze znovu poukazujeme na fakt, že židé byli na podobné jevy už zvyklí a většinou k nim i neteční, a pokud se v jejich okolí objevil další nový vizionář, léčitel, nebo „spasitel“, a podobně, v naprosté většině ho nebrali vážně a k jeho působnosti byli v tom lepším případě neteční, a pokud se jim zdálo, že je až příliš obtěžuje, vyhnali ho z města. O očekávaném skutečném, Bohem vyslaném Mesiáši měli totiž alespoň ze starých proroctví jasnou představu.

Nyní avizovaná malá ukázka několika skutečných zázraků, které se opravdu udály. V prvním století našeho letopočtu žili shodou okolností v Galileji dva prostí chudáci. Jeden se jmenoval Abba Chilkija a tradovaly se u něho mnohé zázračné schopnosti i zvláštní síla jeho modliteb. Jeho věhlas byl takový, že se dokonce jednou v době velkého sucha za ním vydali dva vážení židovští zákoníci (často jmenovaní v evangeliích v souvislosti s Ježíšem) s prosbou o modlitbu za déšť. Pomodlil se, v modlitbě nazýval Boha Otcem, a spásný déšť se skutečně spustil. Druhý – také Galilejec, se jmenoval Chanina ben Dosa, a i on byl skutečnou postavou jednu generaci po Ježíši. Existovali například očití svědkové, kteří na vlastní uši slyšeli nebeský hlas, který Ben Dosu nazval „můj synu“. Tento prostý Galilejec podle starých záznamů skutečně uzdravil několik nevyléčitelně nemocných lidí. Už zmíněný nejvýznamnější židovský historik Josephus Flavius ve svém nejznámnějším díle Židovské starožitnosti píše mimo jiné i o jistém prosťáčku Chonim (+65 př.n.l), „malíři kruhu“, který se také v době sucha krátce, ale nesmírně silně působivě modlil k Bohu a ještě než skončil, spustil se dloho očekávaný a životodárný déšť, který odvrátil hrozící katastrofu. Choni se k Bohu modlil velmi důvěrně a osobně, jakoby Bůh byl jeho dobrý přítel, nebo člen rodiny. Brzy po Kristu existoval i jistý Chanan, zvaný Skrytý, jelikož žil v jeskyních a stejně jako Ježíš netoužil ani on po jakémkoli věhlasu a snažil se, i když nepříliš úspěšně, ukrývat se před davy (To bylo společné u téměř všech skutečných léčitelů a divotvůrců). Měl tak silné vnitřní vazby na Boha, že už jeho zázraky nakonec už nevzbuzovaly žádné velké a mimořádné nadšení a emoce, takže v období sucha a neúrody za Chananem do skal už ani nechodili sami zákoníci a jiní prosebníci, ale posílali za ním dokonce jen své děti, aby opět přivolal s Boží pomocí déšť. A déšť skutečně přicházel. Je zajímavé, že Chanan podle dochovalých záznamů vždy v modlitbách oslovoval Boha vždy jako svého Otce – stejně jako Ježíš. A stejně jako Ježíš nejraději působil zázraky s úmyslem pomoci hlavně nebohým, nemocným a dětem.

Uvedenými dvěma ukázkami jsme se snažili podpořit náš názor a v podstatě nyní už tvrzení, ovšem zásadně odporující tomu Augustinovu, že židé ani z mnoha zázraků a různých uzdravení, které na veřejnosti prováděl jejich soukmenovec Ježíš, rozhodně nemohli být jednoznačně přesvědčeni o jeho Mesiášství, natož snad o Božství. Jak jsme právě naznačili, v žádném případě nebyl Ježíš sám jediný, kdo v židovské zemi za jeho doby zázračně léčil, kázal a uzdravoval, situace byla ve skutečnosti spíše opačná a přímo v Jeruzalémě byla v tomto smyslu prý až nepřehledná. Právě za Ježíše se počet různých divotvůrců a jejich zázraků natolik rozrůstal, až mnohé jejich skutky židům téměř zevšedněly a ztratily svůj původní punc zázračnosti a mimořádnosti. Počet těchto lidí se úměrně zvětšoval blížící se - už dávno prorokované - době, kdy měl do židovského národa přijít Mesiáš. Ovšem ne jeden člověk, nýbrž dva, jeden kněz a jedna osoba z linie Davida. Neměl to však rozhodně být Bůh, takovou byť jen myšlenku by židé okamžitě zavrhli jako rouhání. (Vzpomeňme na Jana Křtitele, o kterém řekl Ježíš, který se sám narodil ze ženy, že: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není nikdo větší než Jan“. Ten kazatelsky působil v dlouhém pásu podél Jordánu mezi Judskou pouští na jihu, a území u Galilejského jezera na severu. Jakési motto Janovy mise duchovní obrody izraelského národa znělo ve smyslu : „Nadešel čas připravit jim (Mesiášům) v pustině cestu“)

Slíbili jsme, že uvedeme některé ukázky zázračných skutků, uzdravení a podobně, které prováděly často bezejmenné a navenek zcela bezvýznamné osoby tentokrát křesťanského vyznání v severní Africe v pátém století, kdy tam působil Augustin. Ještě více zázraků se však podle Augustina stávalo pomocí pouhých předmětů a proseb. V jedné z dřívějších našich prací jsme o těchto zázračných skutcích už hovořili a poznamenali jsme, že uvedením popisů poměrně velkého množství údiv vzbuzujících událostí v Augustinově díle De civitate Dei (II.kniha) autor vlastně naprosto nechtěně, a aniž si to zcela jistě uvědomil, částečně snižuje vlastní význam a skutečný mimořádný a nadzemský dar schopnosti konání zázraků, které během své veřejné činnosti vykonal čtyři století předtím sám Ježíš. Tím jsme se znovu ocitnuli u Augustinovo výtky, že židé ani za jeho života nepoznali Krista. Pokud podle našeho velkého učitele měli židé v Ježíši jasně poznat Krista kupříkladu už podle jeho mnoha zázračných skutků, a „ve své zatvrzelosti ho přesto nepoznali“ , je nutné mít stále na zřeteli ( jak nám konečně sám poutavě popisuje ve svém zmíněném díle ), že Ježíš v žádném případě nebyl jediný žid, který své soukmenovce zázračně léčil a konal další divy, navíc i souběžně s ním. A to byl právě jeden z důvodů, proč ani na základě jeho zázraků židé o Ježíšově mesiášství za jeho života neuvažovali Nutno ovšem podotknout, že několik jeho zázraků, tak jak jsou v evangeliích popisované, bylo skutečně jedinečných a originálních.


 


 

M.Č.

 

 

pokračování

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění I. díl