Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství V.část

tora25.jpg 

 

 Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu

 


 


pokračování

 

 

 

 

                                  Další část přednášky hovoří o tom, že přestože Augustin ve svých názorech pokračuje v označování židů jako viníků Kristovi smrti, na druhou stranu eliminuje všechnu půdu na křesťanskou pomstu vůči židům. Zastavme se hned zpočátku u této části věty a znovu zopakujme, co už jsme v této souvislosti mnohokrát uvedli. Přestože to bylo v Augustinově době teprve necelých tři a půl století, od kdy zhruba můžeme hovořit o úplných počátcích vzniku našeho křesťanství, už se zde hovoří věcným, nevzrušeným tónem o jakési křesťanské pomstě vůči židům.

První, zdaleka ne však definitivní ohraničení souboru křesťanských textů, vztahujících se především k Ježíšovi a později nazývaných jako Novozákonní texty, a jeho oddělení od desítek jiných údajně nerelevantních proběhlo někdy v průběhu polemiky s Markionem (tzv. ďáblův prvorozenec) a jeho kánonem po roce 150 (tzv. kanonizace Nového zákona). Vášnivá a bouřlivá polemika s tímto významným křesťanským teologem 2.století skončila prohlášením jeho učení jako silně heretické, stejně tak jako jeho vlastní, už tehdy (!) odštěpená církev, neboť toto učení bylo založeno čistě na obsahu dopisů apoštola Pavla. Existující žid Ježíš jako historická postava z jeho učení de facto zmizel, stejně tak jako původní judaismus. Tím však proces kanonizace našeho křesťanského Písma zdaleka nekončil. Desítky nejrůznějších „evangelií“ byly do kánonu dodatečně vkládány, aby byly jinými učenci opět vyjímány jako škodlivé dogmatice. Tyto neustálé třenice trvaly minimálně od třetího století až do pátého, jelikož existovalo několik nesmiřitelných křesťanských středisek s velmi rozdílnými až bojovnými názory. Zatímco jedna autorita do kánonu vložila některé nové texty, vzápětí je jiný proud vyjímal a takový proces probíhal v podstatě ještě za Augustina. Teprve za jeho života se konečně znesvářené, ale nekonečnými disputacemi už unavené skupiny křesťanských autorit shodly alespoň na tom, že ze dvou stovek (!) křesťanských evangelií vyhovují potřebám církve jen nám dobře známé pouhé čtyři, které byly uznány jako jádro Nového Zákona. Dokončení celého procesu novozákonní kanonizace bylo fakticky dokončeno až v době, kdy už Augustin studoval střední školu v africké Madauře, tedy v roce 367. Jak naprosto nejednotný byl názor na to, které knihy do novozákonního kánonu jako vhodné, a které ne, a jak těsný výsledek přineslo hlasování zainteresovaných, popisuje například apologeta Sisson: „Ve skutečnosti, se po smrti Ježíše objevila celá záplava knih, ve kterých se tvrdilo, že jsou inspirovány... Spory o to, které z nich jsou pravé, byly tak silné, že probíhaly po staletí. Nakonec, v pátém století, skupina církevních hodnostářů svolala koncil a nechala hlasovat. 66 knih zahrnutých do naší Bible bylo prohlášeno za Písmo volbou 568 proti 563.“

Tedy pozor – jen přibližně tři desetiletí poté, co uvnitř naší církve dohasínají vášně kolem ohnivých debat o vhodnosti či nevhodnosti a o počtu schválených knih do našeho Nového Zákona, a jen patnáct let po své konverzi, ve svých dílech už svatý Augustin nevzrušeně hovoří o křesťanské pomstě vůči židům jako o běžné, standardní skutečnosti. Znamená to tedy, že určitá myšlenka naší pomsty vůči židům byla už několik staletí, pravděpodobně už od doby zcela prvních pokusů o jistou inventarizaci všech dostupných zpráv o Ježíšovi po prvním století n.l., běžnou terminologií našich prvokřesťanských předků. Tedy nic nového, žádná vypjatá eskalace, ale součást běžného křesťanského slovníku. Paradoxní nepřátelství vůči národu Ježíše nabývalo z mnoha záminek a důvodů na intenzitě a nikomu z tehdejších (a například právě na Augustinovi vidíme, že ani z pozdějších) horlivců nepřipadlo jako zcela protismyslné, aby na jedné straně vyznávali žida Ježíše jako Mesiáše, pomazaného Krista a zároveň Boha a Božího Syna, a na druhé aby nenáviděli národ, který tohoto Ježíše světu dal a bez jehož existence bychom nejspíš zůstali helénskými pohany i se svými kulty. Aby z původní malé tzv. sekty Kristovců mohlo vzniknout naše nové náboženství, rozhodli se tehdejší prokřesťanští aktivisté raději od těchto pohanů přijmout a nadále zachovávat mnohé jejich učení a zvyky, než aby pokračovali v židovském náboženství Krista Ježíše. S aktivně prováděnými pohanskými kulty a zvyklostmi v mnohých křesťanskými sborech v Řecku měl problémy nejen apoštol svatý Pavel v prvním století, nýbrž i mnohé další významné osobnosti křesťanství až do minimálně šestého století, ať už to byl v Itálii pátého století nám dobře známý Augustinův křtitel milánský biskup Ambrož, nebo konečně i v samotné Africe právě náš Učitel církve.Ten proti těmto pohanským kultům uvnitř numidských křesťanských církví sice nesmírně horlivě - po Ambrožově vzoru - vystupoval, ale jen s omezeným účinkem. Důrazné a jasné oddělení nového křesťanství od původního náboženského způsobu života židů i za cenu infiltrace mnohých prvků helénismu, započaté už zakladatelem křesťanství Pavlem, tak sebou přineslo velmi mnoho problémů k řešení.

Vraťme se ale zpět k tehdy velmi zaběhnutému termínu křesťanská pomsta vůči židům, který má ty nejužší vazby na další podobná vyjádření typu: židé nám zabili Krista (případně zabili nám Boha, a pak to pro nás byli dokonce Bohovrazi). Zopakujme si jen v bodech, co už jsme na toto téma mnohokrát řekli: Za prvé Bůh sice může dopustit, aby se lidé vzájemně zabíjeli, ovšem neexistuje nic více absurdnějšího, než že by Boží hmotný výtvor - člověk svého nehmotného, nepochybně existujícího, ale neživého Stvořitele mohl zabít. V takovém případě je veškerá rétorika uvedeného typu nejen zbytečná, silně nenávistná a vytvořená na dokonale primitivní myšlenkové bázi, ale svými důsledky pro adresáty především smrtelně nebezpečná, jak nám uplynulé dějiny bohužel mnohokrát ukázaly. Za druhé Ježíše ukřižovali Římané (přestože ani sami židé nezpochybňují svojí nepřímou úlohu v této tragedii), kteří o pár století později paradoxně prohlásili náboženství postavené na této své oběti za státní, a tedy všeobecně silně privilegované římsko-katolické náboženství. Za třetí nám (myšleno vždy křesťanům) nikdo Krista nezabil. Hebrejcům zabili jejich vlastního soukmenovce Ježíše Římané a teprve několik desetiletí poté se díky zjevení apoštolovi Pavlovi začalo původně na základě učení, poté už především na základě osobnosti Ježíše utvářet naše křesťanství. V žádném případě tedy nelze hovořit o tom, že židé nám zabili Krista, jelikož my jsme v době této tragedie ještě zdaleka neexistovali a tudíž jsme Krista ani nemohli mít. Ježíš se narodil, žil a zemřel jako pravověrný žid a nikdy tuto skutečnost ničím nezpochybnil. Nikdy se tedy z naší strany nemělo stát nic podobného, jako byly naše například aktivní křesťanské pomsty vůči židům. My jsme nikdy neměli nejmenší právo jakkoli se mstít národu, který zrodil Ježíše, za něco, co neudělal. Mstít se za něco, co neudělal ani svému Ježíši, natož pak za to, co tento národ nemohl udělat ani nám, tehdy ještě neexistujícím křesťanům. Kdo ale existoval,a kdo Ježíše skutečně zabil, byli Římané a tedy čistě teoreticky tímto směrem by snad mohla vést snaha novokřesťanských horlivců o křesťanskou pomstu vůči vrahům Krista. Kdo by si to však z těchto neobjektivních entuziastů raného křesťanství troufl? Na rozdíl právě od židů, kteří se dvakrát Římanům alespoň postavili národní vzpourou? Věděli naši zapálení křesťanští předkové, že by čistě teoreticky a za splnění určitých předpokladů snad mohli mít určité morální předpoklady pro jakousi křesťanskou pomstu, ovšem výhradně proti těm, kdo by jim skutečně nějakým způsobem ublížil, nebo v ubližování pokračoval? Ovšem pokud víme, ani v evidentních případech nesmírně tvrdých útisků od římských císařů Nerona a později Diokleciána se k žádné formě jakési pomsty, nebo jiné odvety neodhodlali.

Autor přednášky dále hovoří o tom, že eliminací veškeré půdy pro křesťanskou pomstu proti židům zároveň Augustin tuto možnost vylučuje udělením úlohy židům v dějinách spásy. Velký křesťanský učenec se tak pravděpodobně z důvodu zmírnění své dosavadní tendenční všeobecné protižidovské rétoriky konečně rozhoduje přiznat tomuto národu alespoň určitou úlohu v dějinách spásy. Vyvolenému židovskému národu, se kterým - jak i sám Augustin uznává - jako jediným národem v historii světa Bůh skutečně uzavřel vzájemnou dohodu, Učitel církve s jistou blahovůlí konečně přiznává určitý význam. Nedělejme si však v tomto směru příliš velkou naději na změnu myšlení, protože národ Ježíše Krista v jeho očích přežívá především z toho důvodu, že má svoji přítomností a svým nelehkým osudem (na kterém se někteří naši křesťanští předchůdci velmi rádi podíleli) svědčit o křesťanství a jeho správnosti. Podle něho sice židovský národ dokonce přežije až do konce dějin, avšak ve stavu podřízenosti nám křesťanům! Židovský národ, se kterým exkluzivně Bůh uzavřel na Sinaji svoji jedinečnou Smlouvu darováním pouček k dobrému životu, se o své fiktivní budoucí podřízenosti nám křesťanům nedozvěděl nic od dárce Smlouvy, tento jedinečný vztah však skutečně v židech vyvolal přirozený pocit naprosté a všeobecné, ale zcela dobrovolné podřízenosti, ovšem jen Hospodinu Stvořiteli. Teprve třináct, čtrnáct století poté začali někteří prvokřesťanští (a později další a další, viz například otec Ciprián, Justin Martyr, Melito ze Sard, Jan Chryzostom, nebo náš svatý Augustin a jejich pokračovatelé) lídři vznášet naprosto absurdní, ničím neopodstatněný požadavek na to, aby tomuto novému náboženství byl podřízen o mnoho staletí starší náboženský judaismus včetně svého smluvního vztahu s Bohem. Výlučně jemu podřízený národ však za téměř dva tisíce roků čelil mnoha zvráceným a dokonce často i násilím doprovázeným „nárokováním“ podřízenosti našemu křesťanství. Bohužel takové myšlení pak dlouho kvasilo a vyústilo až v tak neuvěřitelné projevy šílenství vrcholného zla, jako bylo masové vyvražďování Ježíšova národa ve středověku, nebo naprosto bezprecedentní šoa na konci první poloviny dvacátého století.

V této vyžadované podřízeností nám křesťanům však svatý Augustin nevidí jen trest (nevadí mu, že trest za něco, co nespáchali), nýbrž prý židé dokonce slouží jako svědkové o křesťanské pravdě! Drží prý u sebe knihy Starého Zákona, texty, ve kterých v duchu učení své církve spatřuje i on proroctví o Kristovi. Podle toho prý mohou křesťané tvrdit, že (tato proroctví) nejsou jen výplodem církve. Židé tedy jsou nosiči knih pro křesťany! (En. Ps. 56,4) Dále v přednášce čteme: „Zachování Starého Zákona nezávislým, dokonce nepřátelským lidem, pomáhá potvrdit křesťanské pravdy potvrzením, že stará proroctví o Kristovi nejsou nynější výmysly křesťanů, ale nezávislé svědectví. Později v Contra Faustum Augustin argumentuje, že mnoho pohanů poznalo Krista čtením židovských knih. Bohem vyvolený, chráněný a ke zvláštní službě ustanovený židovský národ, se kterým jako jediným v dějinách světa Bůh uzavřel svoji Smlouvu, je tedy podle Augustinova vyjádření nám křesťanům podřízený a služebný národ v obrazném postavení pouhých nosičů knih.

Z časových důvodů se nebudeme pozastavovat nad značně specifickou logikou i rétorikou několika uvedených vět a raději svoji pozornost věnujme výše uvedeným závažnějším tvrzením. Nejprve si ale ještě všimněme neústupně tvrdohlavého a zarytého vyjadřování o národu, do kterého nechal Bůh zrodit námi pak převzatého Ježíše, jako nejen o nepřátelských lidech, ale podle toho jako o našich nepřátelských nosičích knih, a poté zaměřme svoji pozornost na slova o starých proroctvích Krista. Toto jedno z nejdůležitějších témat skoro dva tisíce let trvajícího oddělení křesťanství od náboženského judaismu vždy bylo a dosud zůstalo alfou a omegou nekonečného vzájemného dokazování a vyvracení své pravdy. My křesťané tvrdíme, že už v židovských svatých knihách tvořící Tóru nalezneme mnohé pasáže, jasně odkazující, nebo alespoň naznačující budoucího Krista – viz před chvílí uvedené tvrzení svatého Augustina.

Jaké odpovědi tedy vlastně mají na naše tvrzení jediní skuteční majitelé knih, ze kterých čerpáme naše důkazy o prorokování Krista od počátku dějin světa a dokonce i o prorokování vzniku naší církve pokřtěných ?

Naše zvolna se rodící křesťanství převzalo od svého zakladatele apoštola Pavla mimo jiné i názor, že se věřící židé mohou v dalším praktikování své víry obejít bez mnoha zcela zásadních příkazů obsažených v Tóře. V očích zbožných židů, kterým Tóru nepředal nikdo menší než sám Stvořitel, byla taková už jen myšlenka naprosto rouhavá, pobuřující a trestuhodná, a židovský odpadlík Saul (později Pavel) byl ve své době jediný, kdo si něco podobného troufl - ke skutečnému zděšení ostatních věřících - vyjádřit. Pokud podle dávných proroctví starých Hebrejů měl jednou přijít příkladně zbožný člověk – skutečný Mesiáš, nikdy by si samozřejmě v žádném případě nedovolil hlásat cokoli proti tomuto základu jejich víry, který jim předal Bůh. Takovou třeba jen myšlenku proti předanému Božímu učení považují za smrtelnou hříšnost, za rakovinový nádor, který je nutné okamžitě odoperovat dřív, než se rozbují a zachvátí další organismus. Sám Ježíš hovořil v této souvislosti více než jasně: „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“, přesto však jmenovaný apoštol Pavel, ačkoli mimo své vidění na poušti nikdy Krista osobně neslyšel, pochopil ústně předávané informace o jeho výrocích ve zcela jiném světle. A především na tomto bodě, nedodržovat Boží zákon jako celek, začal svoji velkou misi. Jak víme, zbožní židé ho téměř jednoznačně odmítali, ovšem řečtí modloslužební pohané byli jeho učení daleko vstřícnější. Zatímco židé dbali na důsledné plnění ne zcela lehkých příkazů Boží Tóry a navíc si své učení pečlivě chránili a nikterak se neangažovali o rozšíření svých řad, - přestože konvertity zcela neodmítali – Pavel modloslužebníkům ze svého vlastního národa předkládal velmi lákavé nabídky. Tak například ve svém dopisu Galatským pohanům(Gal 3, 24-25) píše jasně, že Tóra, kterou dostal jeho vlastní židovský národ skrze Mojžíše na Sinaji, je podle něho jen dočasným zjevením, které Kristus svým příchodem zrušil. Sami zde poznáváme zřetelný rozpor mezi tím, co řekl o Zákonu Ježíš, a co říká židovský odpadlík, nyní nesmírně horlivý a obětavý aktivista. Je více než pravděpodobné, že Ježíšova slova, která nikdy osobně neslyšel, si buď záměrně sám přeformuloval , nebo vinou určitého zkreslení z ústního předávání pochopil naprosto obráceně. Posuďme sami: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce“. Zde je jen potvrzené to, co jsme před chvílí říkali. Tento svůj dopis mohl v této formulaci napsat skutečně výhradně pohanům, kteří neměli znalosti nejen o židovské víře, ale ani o Ježíšovi a jeho výrocích, protože příchod našeho Krista neměl znamenat, a také neznamenal tzv. příchod víry. Takto formulovaný Pavlův výrok zní, jakoby až do doby příchodu Ježíše víra židů Boha Stvořitele a Spasitele (a navíc, cit. „ jednoho jediného, žádný mimo mne není“) neexistovala, což by byl samozřejmě nesmysl, jak konečně dokázal svým životem sám obřezaný Ježíš, například pravidelně putující třikrát ročně se statisíci jinými židovskými poutníky podle předpisů Tóry na poutní svátky do jeruzalémského Chrámu. Ovšem zvlášť z této části listu Galatským právě náš svatý Augustin velmi rád citoval a používal ho velmi často jako podporu své argumentace podobného rázu.

Učitel církve opírá - tak jako církev a mnozí další křesťanští učenci - své převzaté učení o budoucím Ježíši především o knihy Žalmy a Proroky, ale právě tito židovští proroci (Izajáš, Ezechiel, Jeremiáš a další) se naopak v případě příchodu Mesiáše v podstatě shodují na těchto hlavních bodech:

- židé se shromáždí z diaspory zpět do Izraele

- židovský mesiášský král začne spravedlivě vládnout shromážděnému lidu Izraele

- ustanoví se nová smlouva uvnitř židovského národa o znovuobnovení a svědomitém dodržení

náboženských příkazů Tóry

- příchodem Mesiáše zavládne věčný mír

- proběhne znovuobnovení Božího stánku – Chrámu v Jeruzalémě

- všechny národy poznají skutečného a jediného Boha

Uvedené skutečnosti se měly udát v jednom procesu, v jednom nepřerušeném sledu, není zde ani naznačena žádná - zatím dvoutisíciletá - přestávka. Jak sami vidíme, nic z  uvedeného se příchodem Ježíše na svět, během jeho působnosti, a ani až dodnes z židovského pohledu nestalo. Je nesmírně nutné znát alespoň tyto základní události, které podle proroků měly za doby Mesiáše přinést židovskému národu - a konečně nejen jim - pokud chceme pochopit Augustinův a vůbec křesťanský přístup k judaismu a židovský postoj k takovému přístupu. Jednoduše řečeno, v případě, že  se uvedená proroctví nevyplnila, židé podle své víry prostě nemohli Ježíše za Mesiáše uznat, pokud se nechtěli zpronevěřit textům darovaných Bohem, tedy Ho zradit. Jak reaguje Augustin? „Zachování Starého Zákona nezávislým, dokonce nepřátelským lidem (!), pomáhá potvrdit křesťanské pravdy potvrzením, že stará proroctví o Kristovi nejsou nynější výmysly křesťanů, ale nezávislé svědectví.“ Židé takové a mnohé další Augustinovy výroky jednoduše odmítají, ačkoli by mnozí křesťané byli nesmírně překvapeni, jak si někteří židovští učenci na jednu stranu Augustina váží, ovšem samozřejmě pro jeho zcela jiné schopnosti, než zastávat k tomuto národu tehdy už tradičně tendenční postoj pro jejich vytrvalost v dodržování  své Smlouvy. Dokonce se nerozpakujeme na základě několika vlastních zkušeností potvrdit, že někteří studenti v izraelských ješivách mají o svatém Augustinovi a jeho učení překvapivě často hlubší znalosti, než mají nejen mnozí naši věřící, ale často i duchovní osoby.

Křesťanské učení však ze svého hlediska vidí shora uvedené body o Mesiášovi v jiném světle, na však které původní držitelé Tóry odpovídají po svém a bez možnosti nějakého kompromisu, či snad dokonce jiného výkladu:

Jejich Bohem darovanou Bibli si nikdo nemůže vykládat pouhým vyjmutím určitých pasáží, zdánlivě příznivým pro svůj vlastní výklad jejich textů. Podstatné je především Tóru chápat podle Božího záměru, to znamená vcelku bez vyjímání jednotlivých částí, a zároveň jí vnímat jako šifrovaný text, k jehož rozluštění dostali židé pevně stanovená pravidla, předávaná až dodnes ústní cestou z učitele svému žákovi. Celé zjevení na Sinaji navíc provází mnohé další tradice, dál předávané stejnou formou, ovšem mající svůj základ výhradně opět na této pouštní hoře. Na naší křesťanskou snahu o jinou interpretaci jejich textů jakýkoli židovský věřící odpovídal (pokud vůbec) argumentací právě těchto ústních tradic. Snad jen zbytečně podotýkáme, že smyslem našich úvah na toto téma není v žádném případě jakýkoli vstup do této polemiky; pokud však chceme pochopit Augustinův postoj k judaismu a naopak, je nutné zopakovat alespoň ty nejzákladnější fakta celé problematiky.


Jeden z desítek sporných bodů je například vlastní chápání některých bodů u proroka Izajáše, které my křesťané používáme při naší argumentaci o naprosto jasném, a nezpochybnitelném proroctví o budoucím Ježíši Kristu v původním židovském textu, které jak říká Augustin, židé ve své zatvrzelosti nevidí. Asi zcela nejsilnější argumentace křesťanství, o kterou se samozřejmě opíral i náš Otec církve je tedy Izajáš především od 52, 13: „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.“ až do konce 53. verše. Dále například slova verše 53:4 - Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Kdo z nás by snad pochyboval o tom, že tyto verše jednoznačně hovoří o našem Ježíši Kristu?

Podívejme se ale na stanovisko původních držitelů tohoto textu, které nepochybně svatý Augustin také velmi dobře znal, ale bohužel většinou „opomněl“ také brát v úvahu a věnovat mu pozornost, kterou si jejich stanovsko nepochybně zaslouží. Je otázkou, jak dalece si přitom uvědomoval veškeré další okolnosti té skutečnsti, že jde o postoj jediných regulérních majitelů těchto textů, které jsme my křesťané při výstavbě nového náboženství z vlastní vůle převzali, abychom pak na nich oprávněnost naší nové víry mohli ještě důrazněji dokazovat pochybovačům. Například v uvedeném verši : „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší“ proroka Izajáše židé odmítají naše chápání spatřovat v něm odkaz na budoucího Ježíše, jelikož například podle jejich stanoviska Bůh nemůže hovořit sám o sobě jako o sluhovi, který by sloužil sám sobě samému. Na naši standardně poukazovanou námitku, že jde o Boha a jeho druhou podstatu, namítají stále stejně, tentokrát ještě navíc s poukazem na – původním židovským smluvním partnerům Boha - jednoznačná Stvořitelova slova: „Já jsem Bůh jediný Také i další důležitý verš z naší křesťanské „důkazní zbrojnice“, a to Iz 53:10, židé znovu odmítají jako poukaz na budoucího Krista, jelikož prý Ježíš nesplnil základní faktory obsažené ve verši, tedy: Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Židé do své Tóry nepřijímají žádné naše v dobré víře a iniciativně vytvořené doplňkové vklady a podpůrné argumenty, například typu: My křesťané jsme jeho potomstvo, nýbrž podle vlastního chápání svých posvátných textů tvrdí, že Ježíš ani nespatřil své potomstvo, nebyl dlouho živ a ani nemohl přijít vykonat vůli Hospodinovu v tom případě, že Ježíš je (a jak náš učitel Augustin velmi často uvádí ve spojení) Bůh Ježíš. A ještě poznámku k Pavlovým slovům o zdi nepřátelství, kterou podle jeho chápaní přišel Kristus zbořit. Židé říkají, že ani před příchodem Ježíše žádná zeď nepřátelství mezi židy nestála, ani během jeho působnosti žádná nepřátelství zeď nevyrostla, takže nebylo nutno žádnou bourat. Podle nich teprve několik desetiletí po ukřižování Ježíše právě díky Pavlovi a jeho nové teologii zeď důsledně oddělující obě náboženství vyrostla. Ne prý Ježíš, ale Saul - Pavel se snažil neustále snížovat význam dodržování mnoha pro židy základních a důležitých příkazů Tóry až na míru, která skutečně vytvořila nepřekonatelnou zeď mezi původním židovským a pozdějším křesťanským chápáním židovských předpisů a zákonů .

Bylo by naprosto zbytečné nyní znovu jako nekonečný refrén opakovat naše pevné přesvědčení a znovu argumentovat v jeho prospěch. Jde nám jen o to, znovu poukázat na pevná a neměnná stanoviska jediných původních majitelů Tóry a konfrontovat jejich postoj s postojem svatého Augustina. Pokud židovský národ podle svého přesvědčení oprávněně kritzuje za jejich nepřijetí Ježíše za Mesiáše, hledáme v jeho textech na dané téma rozuzlení problému, a přiznejme, že relevantní polemiku na úrovni - v jiných případech – Augustinovy dokazovací geniality bohužel postrádáme. Místo ní se zatím setkáváme s již dříve uvedenými (velmi decentně řečeno) nepříliš lichotivými charakteristikami Ježíšova vlastního národa, kteří trpí a budou trpět i jako naši služebníci do doby, než velkého syna svého národa Jošuu pochopí jako my křesťané. Snad bychom takový postoj mohli přijmout i v dnešní době, ale rozhodně nám schází logická a věcná, a především přátelská mírumilovná Augustinova argumentace – třeba už jen kvůli tomu, že bez Hebrejů bychom neměli našeho Krista. Místo ní zatím nalézáme převážně jeho tradičně emotivní a naléhavou rétoriku, kterou by mohl Hebreje skutečně přesvědčit. Na druhou stranu chápeme, že svá díla nepíše pro ně, nýbrž pro nás křesťany. Ovšem i nám by rozhodně v tomto směru neuškodlila jakási „obnova víry“, podobná těm, jaké známe například z exercicií.

Přednáška, nad kterou se zamýšlíme, nás dále seznamuje s Augustinovým (ovšem nepůvodním a téměř zcela převzatým) schématem lidských dějin, které jsou rozděleny na sedm časových, blíže neurčených období. V jeho už zmiňovaném díle Contra Faustum, konkrétně ve dvanáté části mimo jiné píše, že Boží ochrana židů je bude provázet až do konce sedmi dní času, což znamená, že tato ochrana jeho vyvoleného národa bude trvat až do konce světa. Pokud si toho byl Augustin nejen vědom, ale o vyvolenosti a ochraně židovského národa ještě s uznáním psal ve svých dílech, nabízí se nám znovu a znovu otázka proč vlastně vůči tomuto Božímu národu zaujímal tak negativní a odmítavý postoj, občas navíc silně podrobený jeho vášnivým kritikám? Proč vlastně kritikou Bohem vyvoleného národa nepřímo, ale přesto kritizuje i toho, který si tento národ ze své vůle pro sebe vyvolil? V Talmudu, v traktátu Sanhedrin na rozdíl od Augustinových sedmi časových dějinných období čteme, že existence světa je rozdělena na tři éry. Každá trvá shodně dva tisíce let Toto časové období má počátek u Adama a Evy a zatímco prvních dva tisíce let trvalo faktické odloučení lidí od Boha, druhé období podle jednoho výkladu trvá přibližně od doby počátku předávání Tóry lidstvu. A o dva tisíce roků později, přesně v roce 242 našeho letopočtu měly podle těchto tradičních talmudických výpočtů začít tzv. „Mesiášovy dny“. Kvůli hříchům židovského národa prý s příchodem dosud otálí a vyčkává na zlepšení jejich celkového kreditu. Traktát Sanhedrin tedy vypočítává, že nejpozději do roku 2242 se musí na světě konečně zjevit jejich avizovaný Mesiáš. Tím je uzavřen šest tisíc let probíhající dějinný proces a nastává ještě jedno, opět dvoutisícileté a jaksi přidané období neutěšeného stavu světa v prázdnotě. Tperve poté podle traktátu vzejde tzv. onen svět, tedy nadpozemské bytí pro všechny zemřelé, kteří žili ctnostnými životy a byli proto za odměnu vzkříšeni.

Opět podotýkáme, že je zcela zbytečné nyní znovu hovořit o naší víře, že náš „křesťanský“ Mesiáš už jednou přišel, aby se na konci věků ještě jednou vrátil a vykonal zde své poslání. Jestliže však Augustin jak přepokládáme znal následující schéma okolností Mesiášova příchodu podle verze Ježíšova národa, chybí nám v jeho učení na toto téma jeho určité „vnoření do hlubin“ tohoto jejich schématu, a poté jeho následné vítězné vynoření.

Židovští rabíni se například v podstatě shodují, že než nastane ono zmińované nadpozemské bytí pro všechny ctnostné zemřelé, bude probíhat určitý předem určený sled událostí. Nikdo z nich sice neví, kdy „jejich“ Mesiáš má skutečně přijít , ale jeho příchod budou avizovat úkazy jako války, faleš ve světě, vzájemná neúcta a neomalenost (!). Předpokladem blížícího příchodu je především pokání, po kterém se židovský lid začne pokorně kát, vrátí se zpět k dodržování Desatera a nakonec se shromáždí na jednom místě. Podívejme se, co se o tomto procesu dočteme v katolickém vydání ekumenické Bible z roku 1991 v Páté Možíšovo knize – Deuteronomium (30, 1-11) : „ Když na tebe toto všechno přijde, požehnání i zlořečení, jež jsem ti předložil, a ty si to vezmeš k srdci, kdekoli budeš ve všech pronárodech, do kterých tě zapudí hospodin, tvůj Bůh, a navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš ho poslouchat, ty i tvoji synové, celým svým srdcem a celou svou duší podle všeho, co ti dnes přikazuji, změní Hospodin, tvůj Bůh, tvůj úděl, slituje se nad tebou a shromáždí tě zase ze všech národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh rozptýlil. Kdybys byl zapuzen až na kraj světa, Hospodin, tvůj Bůh tě odtud shromáždí a vezme tě odtamtud“. Zde si povšimněme zcela jiného Augustinova tvrzení v této záležitosti, neboť jak víme, o disapoře hovoří přibližně v tom smyslu, že židé jsou rozptýleni proto, aby svým údělem svědčili o svém omylu s neuznáním Krista a o správnosti křesťanství. A zároveň říká, že tento neradostný úděl mohou židé změnit jen jeho uznáním a tedy přijetím.

Pokračujme však dál v citaci z uvedené části Deuteronomia: „ Hospodin, tvůj Bůh, tě uvede do země, kterou obsadili tvoji otcové (Pochybuje snad někdo, že jde o Izrael?), a ty ji znovu obsadíš a on ti bude prokazovat dobrodiní a rozmnoží tě víc, než tvé otce. Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ (v této fázi vždy židé poukazovali na absenci jakýchkoli i jen náznaků dvoj-, nebo trojjedinosti Boží). Všechny tyto kletby pak vloží Hospodin, tvůj Bůh, na tvé nepřátele ( už dříve jsme hovořili o tvrzení našeho svatého Augustina, že právě naopak on považuje židovský Bohem vyvolený lid za nepřátele nás a naší církve...), a na ty, kdo tě nenávistně pronásledovali.“ Zde jen připomínáme naší neuvěřitelnou a neomluvitelnou angažovanost v tomto směru nejen ve středověku, a zároveň podle toho i nabídku k možnosti částečného pochopení postoje židovského národa jako stále ještě čekajícího na svého Mesiáše...

Pokračujme však verši 8-11 „ Ty budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím.Hospodin, tvůj Bůh ti dá nadbytek dobrého v každé práci tvých rukou, plodu tvého života a plodu tvého dobytka a plodin tvé role. Hospodin se bude opět nad tebou veselit k tvému dobru, jako se veselil nad tvými otci, budeš-li poslouchat Hospodina, svého Boha, a dbát na jeho přikázání a nařízení, zapsaná v knize tohoto národa, a navrátíš-li se k Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší. Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený“.

Ten, kdo se pozorně zamyslel nad citovanou knihou naší křesťanské Bible by si nyní mohl položit otázku, zda zrušení a zneplatnění mnohých ( některých právě citovaných) předpisů a požadavků Boží Tóry, jak je hlásal a vyžadoval apoštol Pavel, nebylo v případě, že tato nařízení chápal a rozuměl jim, skutečně jak židé říkají: „Útokem a vzpourou jedince proti Boží vůli.“ Z textu je totiž na první pohled patrné, že právě ta přikázání, jejichž dodržování měl podle svatého Pavla Ježíš Kristus jako Mesiáš přijít zrušit svojí přítomností a působením, právě ta přikázání podle i naší křesťanské Bible představovala nejdůležitější předpoklad slíbeného vykoupení židovského národa. Svatý Augustin od apoštola převzal v podstatě bezvýhradně celé jeho učení, a my bychom s nesmírným vděkem a skutečným ulehčením přijali alespoň určité objasnění některých jeho postojů k národu, který dal světu Ježíše, a to s přihlédnutím na dnes řečené. Ještě se o to pokusíme.


 


 


 

 

 

pokračování
 


 

 

 

M.Č