Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství IV.část

 imagesca8e45rx.jpg

 

 

      Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu


 


 

 

pokračování

 

 

  
                                                                   Přednáška, nad kterou se dnes opět zamýšlíme, pokračuje následujícím odstavcem s citací sv.Augustina:Biskup z Hippo bere na vědémí Kainovu odpověď Bohu, že neví, jde je jeho bratr a že není strážcem svého bratra. Židé, když se jich hlasem Božím, tj. Skrze Svaté Písmo, křesťané ptají na osobu Krista, odpovídají, že Krista neznají. Falešná je neznalost Kaina o svém bratrovi, podobně falešná je neznalost židů. Slovy: „Hlas krve tvého bratra volá ze země“, Bůh napomíná židy, protože na zemi má velký hlas právě krev Krista. Byl přijatý pohany, kteří odpovídají „Amen“. Je to hlas věřících, které vykoupila Kristova krev.“ (Contra Faustum 12, 10)

Především je nutné hned na začátku znovu zdůraznit, že primárním smyslem našich zamyšlení nazvaných Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu není polemika nad prapůvodní židovskou vírou a porovnávat jí s naším křesťanstvím. Hlavním cílem je především hledat a snažit se pochopit důvody, které vedly i tak zcela mimořádnou osobnost, jako byl svatý Augustin, k příklonu k tehdejšímu dokonale tendenčnímu způsobu někdy až vysoce negativního a nepřátelského církevního vnímání židovského národa jako Vrahů Krista, Bohovrahů a podobně. Nebudeme zde znovu široce poukazovat na naprosto zjevnou neoprávněnost těchto a dalších názvů národa Izraele, které naši dávní, velmi zapálení křesťanští entuziasté dávali zpětně (ale s trvale zvyšujícím se důrazem) národu, který zrodil Ježíše Krista – a kterého si tehdejší řečtí pohané (viz výše citovaný Augustin: Byl přijatý pohany, kteří odpovídají „Amen“) určili za ústřední bod svého nového náboženství. Připomeňme znovu a krátce (a přitom spoléháme na dostatečnou a objektivní vzdělanost našich posluchačů), že název „Bohovrah“ je zcela nesmyslný, neboť nic, nikdo, nikdy a nikde ve vesmíru nemůže zabít Toho, kdo tento vesmír stvořil. Bohužel tento našimi nejzaslepenějšími fundamentalisty zplozený výraz jednoznačně stál za stigmatizací Ježíšova národa jako těch, kteří nám křesťanům (!!!) zabili Spasitele a podle toho také až minimálně do II.vatikánského koncilu vypadal náš vztah k našim starším bratrům vyznávajícím stejného Boha Otce. To sice svatý Augustin nemohl tušit, ovšem pokud takový výraz užívala mimo mnohé další i tak mimořádná postava církve, nelze se příliš podivovat nad pozdějšími tak rozšířenými projevy náboženského antijudaismu. Jestliže se především v minulosti mnozí členové naší církve (včetně těch, kteří se k ní hlásili kdykoli to pro ně bylo právě výhodné) vzniklé na učení Ježíše (Jošua) z Nazareta naprosto nepochopitelně podíleli na útlaku národa, který tuto největší osobnost našeho letopočtu dal světu - a především nám nejkonkrétněji, způsobili tak největší a snad vůbec nejtragičtější paradox v dějinách světa, který bychom mohli spíše nazvat slovem antijošuismus. Od těch lidí, kteří sice  na jeho osobě  postavili a vyznávali své nové náboženství lásky, ale zároveň velmi často aktivně a nesmírně  krutě pronásledovali a terorizovali jeho vlastní národ. V každém umučeném příslušníkovi židovského národa znovu a znovu křižovali svého Krista. Tak daleko však náš velký Učitel církve vidět nemohl. Pokud by však do budoucnosti byl alespoň částečně schopný nahlédnout, jsme si naprosto jisti, že by jeho rétorika vůči národu Izraele zněla daleko promyšleněji.   

 Dále jen připomeňme několik historických skutečností, a to především a důrazně, že občana židovského státu Ježíše odsoudili a ukřižovali Římané. A byli to opět přímí potomci těchto Římanů, kteří přibližě tři století poté, co Ježíše zabili, vyhlásili naše římsko-katolické náboženství založené na osobě této své oběti za státní, a tedy silně privilegované a jediné povolené náboženství v celé Římské říši. Dokonce brzy poté začali římští císařové v součinnosti s představiteli tohoto státního náboženství se vzrůstající intenzitou prezekvovat (!) národ, který jako jediný na světě uzavřel smlouvu přímo se zjeveným Bohem (tuto skutečnost, jak už jsme podotkli, uznával i sám Augustin). Paradoxně ujařmovat právě ten národ, do kterého se jako žid narodil i sám Ježíš, pozdější Kristus, ústřední postava ovšem už nežidovského, zcela nového náboženství řeckých pohanů a nakonec římského státního náboženství. Připomínáme, že druhé jméno Kristus neznamená skutečné jméno, nýbrž přívlastek z řeckého slova Christós, tedy Spasitel nebo Pomazaný, a Jošuovi – Ježíšovi bylo posmrtně přiřčeno původními řeckými pohany v době intenzivního budování nového náboženství tzv. Christovců, které po svém vidění v poušti založil řecký žid Saul. Spojení jména Ježíš a titulu Kristus tedy znamená buď Spasitel Ježíš, nebo Pomazaný (t.j. král) Ježíš.

A ještě si v souvislosti s Augustinovým (a samozřejmě i dalších) výrazem Kristovi vrazi, kterým nazývá židovský národ, připomeňme jeden historický fakt, a to přímo ten zcela zásadní: I na tehdejší dobové poměry výrazně krutý a veskrze proradný římský prefekt Judejské provincie, zapřísáhlý nepřítel židovského národa Pilát odsoudil k smrti jejich poměrně už známého soukmenovce Ješuu ne pro jeho neshody v určitých náboženských otázkách s některými skupinami židovských věřících, nýbrž proto, že Ješua u překotně svolaného soudu zásadně nevyloučil, že by nebyl králem Judeje. To bylo jeho základní provinění na úrovni protiřímské vzpoury, za které mu podle tehdejšího práva mohl připadnout jediný trest, krutá, ale téměř už běžná a nijak mimořádná specialita krutého Říma; ukřižování odsouzeného provinilce. To také hlásala tabulka na kříži, která kolemjdoucím u každého ukřižovaného hlásala jeho provinění: Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, Ježíš Nazaretský, král židovský. Opakujeme, že tabulka hlásala nad ukřižovanými ne jejich uznaný titul a podobně, nýbrž provinění, za které byl dotyčný odsouzený k ukřižování. V Ježíšově případu z textu zřetelně vnímáme spodní tón výsměchu buď písaře tabulky, nebo možná smysl pro krutou ironii v nařízení znění právě tohoto textu samotným Pilátem. Pohanský prefekt neřešil, ani nemohl řešit jakékoli teologické otázky uvnitř židovského národa. Na to měli židé svůj vlastní trestní senát, tzv. Sanhedrin a do jeho práce římští okupanti v zásadě téměř nezasahovali. Poznámka na závěr: Přísně vymezené židovské soudnictví trest smrti ukřižováním neznalo, takže ho samozřejmě ani nemohlo nikdy uskutečnit. Na to si vzpomeňme vždy, když někde narazíme na slova Židé ukřižovali...Tuto nejhorší možnou smrt ze všech smrtí vymysleli a velmi rozšířeně zavedli Římané.

Uvedené a mnohem, mnohem víc však zcela nepochybně velmi dobře věděl i Otec a Učitel církve svatý Augustin, - o tom nemůžeme pochybovat - a přesto s jednoznačnou tendenčností zcela neobjektivně a dokonale ignoruje skutečnost vždy když použije o Ježíšově národu výraz Kristovi vrazi. Také i tento výraz se později stal (vedle naříklad nepochopeného a velmi často zneužívaného názvu Vyvolený národ) jednou z roznětek a oblíbeným mottem k útisku a nepokojům především ve středověku, vedoucím až ke známým násilnostem, loupežím, drancováním, zabíjením a pogromům nevinných věřících židů, které byly iniciované často jejich mladšími bratry vyznávajícími stejného Boha. Případně těmi, kteří se za tyto věřící podle své momentální potřeby navenek vydávali.

Náš velký Učitel církve v dnešním úvodu mimo jiné také zmińuje, že : Židé, když se jich hlasem Božím, tj. Skrze Svaté Písmo, křesťané ptají na osobu Krista, odpovídají, že Krista neznají. Falešná je neznalost Kaina o svém bratrovi, podobně falešná je neznalost židů. Významný dobový židovský dějepisec Josephus Flavius, který nakonec žil v Římě pod záštitou císaře Vespasiána a jeho syna Tita, píše ve svých známých Židovských starožitnostech stovky postřehů, zajímavostí i podrobností (například o Ježíšovi píše s úctou a respektem jako o velmi vzdělaném mudrcovi, ne tradičně jako o prostém nevlastním synovi tesaře, popřípadě jako o rolníkovi bez vyššího vzdělání), jakoby určených pro naše zamyšlení, a jak chceme věřit, mohl je znát (a zřejmě skutečně znal) i náš svatý Augustin. Z časových důvodů bohužel nemůžeme tomuto autorovi a jedo dílu věnovat více prostoru, vřele však doporučujeme knihu si přečíst. O tom, kdo Ježíše odsoudil a zabil, píše v Římě zcela stejně, jako zmiňuje další římský historik Cornelius Tacitus: Ježíš byl za vlády Tiberiovy popraven Pilátem...O nesmírné zbabělosti, a zároveň Pilátovy vyhlášené krutosti, cynismu a zášti vůči Izraeli vypravuje podobně například i Filón Alexandrijský, líčící mnohé střety židů s Pilátem, a další spisovatelé. Nikdo ze jmenovaných, ale i dalších dobových autorů ale nepíše ani slovo o „krvelačných židech, kteří ze zuřivé nenávisti ukřižovali Ježíše“, všichni hovoří o celé záležitosti tak, jak se opravdu udála. Augustin to ale z nám zřejmých důvodů zjevně a zarytě ignoruje. A nebere v úvahu celou plejádu dalších faktů, týkajících se tohoto tématu.

Vraťme se ale zpět k jeho slovům : „Židé... odpovídají, že Krista neznají.“ a použijeme-li právě zmíněné i mnohé jiné historické zdroje, dojdeme zákonitě k poznatku o naprosté oprávněnosti tohoto Augustinova tvrzení! Ano, Augustin má tentokrát stoprocentní pravdu. Drtivá většina židů totiž skutečně Ježíše neznala! Židovský národ Ježíše z Nazaretu čítal v jeho době odhadem celkem asi šest milionů už tehdy poměrně široce rozptýlených obyvatel a demografické studie uvádějí, že v době jeho hnutí, které trvalo přibližně jeden rok (k tomuto číslu se kloní nyní již převažující část odborníků), se s ním mohlo buď osobně potkat, nebo o něm mohlo alespoň něco zaslechnout přibližně pouze kolem 4 -5% všech židovských obyvatel. A to logicky hlavně v těch místech, kde především působil, tedy v oblastech Galileje a Samařska. 95 – 96 % židovského národa tedy svého soukmenovce Ježíše skutečně za jeho života nepoznalo, jelikož z jejich pohledu - i přes jeho nepopiratelnou výjimečnost ve znalostech Tóry a udivujících léčitelských schopnostech - nebylo nic z toho co kdy Ježíš řekl, nebo učinil, zcela převratného, nebo natolik zcela originálního, aby výrazným způsobem oslovil celý židovský národ. Opakujeme, že hovoříme o jejich židovském pohledu na Ježíšovu krátkou veřejnou působnost. Jestliže tedy Augustin píše, že podobně falešná je neznalost židů o svém Ježíšovi a jeho Božství, nemusí v tom být možná vůbec žádná faleš, ale faktická neznalost jeho osoby bez jakýchkoli jiných úmyslů. Ovšem pokud by Augustin znal základy judaismu, nebo spíše pokud by je neignoroval, musel by židovskou neznalost o Ježíšově Božství buď chápat, nebo alespoň tolerovat. On však celou záležitost alespoň navenek vidí tak, že: Bůh napomíná židy, protože na zemi má velký hlas právě krev Krista.

Pokud by židé alespoň tehdy na Sinaji dostali od jediného Boha Stvořitele stejným způsobem, jak obdrželi jeho předpisy - tedy jasné a jednoznačné avízo - o budoucím člověku, který se zrodí do jejich národa a který však bude zároveň i Syn právě tohoto Boha, se kterým právě uzavírají tuto jedinečnou Smlouvu, mohla by znít Augustinova věta Bůh napomíná židy oprávněně. Vzhledem k úplné absenci jakéhokoli takového sdělení se však židé detailně a naprosto důsledně drželi „jen“ výhradně obsahu Smlouvy, ovšem za jejich snahu o dokonalou věrnost Bohu a této smlouvě je i podle „selského rozumu“ ten samý Bůh nemohl napomínat, jak píše Augustin. Ze židovského hlediska by je Bůh musel nejen napomínat, ale i trestat, ovšem naopak za nedodržení jednoho z základních bodů Smlouvy: Já jsem jediný Bůh a nebudeš mít jiného!

Teprve až my, bývalí maloasijští pohané jsme díky svatému Pavlovi a jeho na poušti zjevené nové teologii začali několik desítek let po Ježíšově smrti celou záležitost vnímat a vyznávat tak, jak jí vyznáváme dodnes. Nelze však vyčítat židům, jestliže zůstali věrni své původní smlouvě s Bohem. Desatero obdržel židovský národ, už někdy třináct, čtrnáct století předtím, než my pohané jsme o něm vůbec poprvé snad něco zaslechli. Teprve poté jsme si tuto Smlouvu židů s Bohem Stvořitelem v podstatě samovolně zakomponovali do našeho nového náboženského směru a od té doby se snažíme žít i my také i podle  původní židovské Tóry. To je pochopitelně jen dobře a jistě bohulibé, ale žijeme podle Desatera, které od Boha obdrželi židé a které se snaží už tři a půl tisíciletí důsledně dodržovat. Sami židé však uznávají, že i gojim (nebo gójové) mají při dodržování jejich smlouvy Bohem zaručenou spásu duše, tedy žádná pýcha a exkluzivita vyvoleného národa, jak se mnozí horlivci snažili za posledních dva tisíce let tolikrát dokázat. Ovšem znovu připomínáme, že to je primární Smlouva židů s Bohem, ne nás křesťanů a měli bychom obdivovat důslednost a neměnnost, se kterou Ježíšův národ (a jednoznačně především sám Ježíš) tuto svoji smlouvu od svého vzniku dodnes pečlivě dodržuje, než je za to kritizovat, či používat různé invektivy. Na tom se nic nezměnilo ani do doby svatého Augustina, ani nikdy poté, a nic z právě řečeného nepochybně nebylo našemu velkému Učiteli církve neznámé.

Tak jako my považujeme svoji víru nedotknutelnou, považují židé snad ještě důrazněji tu svoji a nesnažme se s tím cokoli - třebaže snad v té nejlepší vůli, dělat. Mladší bratr jde zcela správně svojí cestou, ale neměl by se snažit (v tom lepším případě) třeba jen kritizovat staršího bratra za cestu, kterou jde on na základě svého smluvního vztahu s Bohem. Od tak geniální osobnosti pozdní antiky, jako byl nepochybně svatý Augustin, bychom v jeho postojích očekávali daleko více objektivní postoj a mnohem větší vlastní, a především ničím neovlivněný vklad do svého učení. Ještě malá zajímavost: Oba druhy víry v jednoho samého Boha, mají i podobné kulisy svého vzniku. Židé uzavřeli svoji Smlouvu s Bohem před více než milionem dospělých svědků na sinajské poušti a zhruba odsud se dá datovat (14 – 13.století př.n.l) vznik judaismu jako m.j. i náboženský systém Izraele. Naše křesťanství má z konce první poloviny našeho století své začátky mnohem skromnější; jeho faktický zakladatel svatý apoštol Pavel byl sice zcela sám, koho Zmrtvýchvstalý Kristus oslovil a komu exkluzívně zjevil svoji teologii, ovšem bylo to opět na poušti. Tentokrát na severu oblasti, blízko Damašku a vzdálenost mezi místem v Damašské poušti a předpokládaným místem hory Smlouvy je odhadem kolem šesti set kilometrů. Židům se Bůh zjevil osobně, apoštolovi skrze svého Syna.

Zdá se, právě v této pasáži Augustin zjemňuje možné obvinění z boho-vraždy, jelikož židé skutečně nikdy nepochopili, koho ukřižovali. Protože kdyby věděli (1 Kor 2,8), nebyli by ho ukřižovali.“ Rozhodli jsme se už dál neplýtvat časem a znovu a znovu zbytečně neopakovat fakta, která jsme již mnohokrát v této souvislosti uvedli, tedy například skutečnost, že Ježíše neukřižovali židé, nýbrž Římané, třebaže to samé, co zde opět uvádí Augustin, říkal mnohokrát už předtím - nikdo jiný, než jeho největší teologický zdroj – apoštol Pavel. Autor přednášky dále zmiňuje, že ve svém veledíle Enarrationes in Psalmos (65,5) dělá Augustin díky právě citovanému textu svatého Pavla výrazný rozdíl mezi ukřižováním Ježíše jako člověka a ukřižováním Krista Syna Božího. „Augustin právě říká, že tento zločin byl vraždou člověka - homicidium, ne bohovraždou deicidium. Podobně to vykládá v knize Contra Faustum 13, 11 kde citutje 1 Kor 2, 8. Použitím citátu sv. Pavla Augustin pokračuje ve zdůraznění slepoty židů. Kdyby poznali Krista, nebyli by ho ukřižovali.“

Nejprve se zaměřme na uvedené poslední tři věty a vezměme si k ruce Nový Zákon, například tzv.Novou Bibli kralickou (vyd. Biblion 2000), a vyhledejme zmiňovaný 1Kor 2, (7)-8: „Ale mluvíme tajemnou moudrost Boží, tu moudrost, kterou Bůh předurčil před věky k naší slávě, kterou nikdo z vládců tohoto věku nepoznal, neboť kdyby ji poznali, neukřižovali by Pána slávy“. Co z tohoto Pavlova citátu vyplývá? Za prvé, když hovoří o moudrosti, kterou Bůh předurčil před věky k naší slávě, dokonale nám odhaluje naprosto rozdílné pojetí Boží moudrosti, které uznával ještě jako žid, a které vidí jako vůbec nejvýznamnější aktivista vzniku křesťanství. Ještě jako nadmíru horlivý žid uznával život svůj a celého svého národa podle Tóry jako plnění smluvních závazků praotců národa ze Sinaje, aniž by stejně jako ostatní věřící přemýšlel proč tuto Smlouvu plnit. Smlouva, zvlášť s Bohem je tu prostě proto, aby se pokud možno do nejmenších detailů plnila. Ovšem po svém damašském pouštním zjevení vidí téměř vše jinak, mimo jiné tak zjišťuje, že Ježíšův Otec Bůh svoji skrytou Boží moudrost předurčil před věky k naší (rozuměj křesťanské) slávě.

Židé tedy od samého okamžiku předání špatně pochopili svoji Smlouvu, jak to ostatně po něm mnohokrát opakuje už právě apoštolův „doslovný“ duchovní žák Augustin. O významu Smlouvy pro svůj vlastní život, a především pro život celého svého národa se Pavel příliš nezabývá, přestože jí sám stejně jako jeho rodina přes třicet let velmi důsledně a poctivě dodržoval. (Pomíjíme bez komentáře tvrzení jednoho dobového pramenu, že tehdejší Saul byl původem řecký pohan, pozdější horlivý konvertita k judaismu, který se z důvodů, které zde nebudeme publikovat, opět od judaismu odvrátil.) Po svém vidění spatřuje věc tak, že Boží moudrost, která se jeho židovskému národu celých čtrnáct století projevuje právě v Tóře a ochraně národa z ní vyplývající, tuto moudrost předurčil před věky ke slávě nás křesťanů. Navíc tato původní Smlouva jeho a Ježíšova národa o dobrém způsobu prožití života každého jednotlivce i celého národa pozbyla příchodem Ježíše na svět svoji platnost – neboť jí svým příchodem na svět, citujme apoštola: nahradil. Z uvedené citace svatého Pavla tedy jednoznačně vyplývá, že naší slávou je Ježíš Kristus, před věky určený nám budoucím křesťanům a konečně i svému židovskému národu (a celému světu), pokud by v něho uvěřili. A jak už svatý Augustin ve své knize Contra Faustum citoval 1 Kor 2, 8 a jak my tento citát čteme v naší Kralické Bibli: „ (tuto skrytou moudrost...) kterou nikdo z vládců tohoto světa nepoznal, neboť kdyby ji poznali, neukřižovali by Pána slávy.“ Pán slávy je tedy naše víra, naše křesťanská sláva, kterou je Ježíš Kristus, před věky nám předurčený. Augustin v Ježíši spatřuje jedinou možnou cestou, unikátní Stvořitelem seslanou spojnicí mezi zemí a nebem, po které musí každý člověk jít, chce-li dosáhnout Boží blízkosti. Jiná prý není. Podle toho pak židé šli a dosud jdou ke svému Bohu slepou ulicí, ale v tom případě existuje naprosto zásadní rozpor, protože tuto ulici jim ukázal právě On sám.

Co tedy židé, kteří celých přibližně čtrnáct století, než se do jejich národa zrodila jim neavizovaná sama Boží moudrost Ježíš, tak přesně a věrně dodržovali svoji sinajskou Smlouvu, ovšem neobsahující Ježíšovo jméno a kteří tam tuto Boží moudrost tedy nemohli vidět? Kteří Boží moudrost logicky nemohli spatřovat jinde, než právě ve své Smlouvě se Stvořitelem? Kdo by se ovážil tvrdit, že je snad Bůh podvedl? Proč se náš svatý Augustin tímto tak zásadním bodem ve svém učení nezabýval - namísto trvalého opakování stanoviska apoštola Pavla k této otázce? Nehledal, nebo opravdu nenašel východisko z problému odlišného chápání projevu Boží moudrosti? Takové východisko, které by mohlo být pro národ Ježíše Krista snad přijatelné – namísto sesílání trvalé kritiky na jejich hlavu? Čím je oprávněna kritika, v horším případě pozdější užívání násilí na lidu za jeho věrnost své výsadní Smlouvě s Bohem tím, nebo těmi, kdo tuto Smlouvu neuzavřel? Kde v tomto případě zůstala Augustinova schopnost geniálních myšlenkových kombinací a jedinečného náboženského strukturalismu? Poznal snad Otec církve v Ježíšových slovech náznak sdělení, že to, co sám obřezaný Kristus po celý život vyznával a důsledně praktikoval je jen jakousi hříčkou jeho nebeského Otce?

Ovšem každého, kdo zná Augustinův smysl pro praktičnost, musí v tuto chvíli napadnout otázka, proč by vlastně měl své vlastní stanovisko k celému problému hledat, a v případě že ho i tak hleda a našel, proč by ho měl publikovat, zvlášť pokud by možná s oficiálním stanoviskem své nesmírně milované církve snad zcela a ve všech nejmeších aspektech až tak dokonale nekorespondovalo? Jaký užitek by přinesl nedávnému nesmírně horlivému konvertitovi chovat se jinak, než se rozhodl, tedy přijmout v plnosti a bez připomínek učení apoštola Pavla a tím i jeho církve, zvlášť pokud bylo křesťanství v době jeho konverze Římem už silně privilegované, což chápal jako Boží zásah a požehnání? Vždyť také římský císař se více než sám papež považoval za Božího zástupce na zemi! Učitel církve ještě coby velmi aktivní manichej zažil první výraznější projevy útisku a pronásledování této své církve v severní Africe, které mu znemožnily hlubší teologická poznání, a to byl jeden ze dvou důvodů jeho překotného úprku ze své země. Nyní po pár letech, když konečně poznal pravou víru, by neměl křesťanství přijmout se vším kladným, co přinášelo a měl by hned se pouštět na tenký led hledáním vlastních teologických stanovisek? Augustin nikdy nepatřil ke kverulantům a trvalým oponentům, hrdinsky prosazujícím a hájícím bez ohledu na následky své názory. Ostatně, jak už o sobě psal jeho jedinečný a trvalý teologický zdroj svatý apoštol Pavel: „Pro Židy jsem byl Židem, pro pohany pohanem..“ pokud chtěl „něčeho dosáhnout“. Otec církve byl zpočátku především filozof myslitel - třebaže vždy prakticky uvažující – a potřeboval mít na svoji práci klid, proto dlouho toužil po malé komunitě stejně smýšlejících přátel a rozhodně se nezabýval myšlenkou určité veřejné spirituální činnosti. Proto také ani po konverzi neuvažoval o kněžské službě a pozdější výzvu k takové službě přijal nejprve s pláčem a nesouhlasem. Vzápětí jí však poznal jako Boží přání.

Pokračujme však další částí přednášky. Dozvídáme se z ní, že Augustin (navzdory už řečenému): „Za následek zločinu židů považuje neúčinnost jejich náboženských praktik. Vztahuje marost jejich námahy k námaze Kaina, kterému zem odmítla dávat užitek z jeho lopoty po smrti bratra. Podobně je to se židy po ukřižování Krista – i oni se marně namáhají ve svém zachovávání zákona – soboty, svátky, obřízka... Zde však Augustin poukazuje především na jejich neschopnost přijmout Kristovu milost. I po jeho příchodu se židé chovají a chápou zákon, jako kdyby Kristus nebyl přišel..“ Nejprve se zamysleme nad tím, co pravděpodobně považuje za neúčinnost jejich náboženských praktik.Především jejich náboženské praktiky jsou praktiky poprvé v dějinách světa osobně přikázané samotným Bohem před šesti sty tisíci dospělých svědků. Přestože dané židům, nikde není řečena jejich exkluzivita, tedy Boží náboženské praktiky (konkretizujme alespoň Desatero) může pochopitelně vykonávat kterýkoli člověk na světě, který pochopí jejich smysl a autora. Takže nejsou to jejich náboženské praktiky, nýbrž Boží pokyny, které po vzájemné dohodě oni přijali za své. Bez ohledu na to, čemu věříme my křesťané však nemůžeme hovořit o marnosti jejich námahy, pokud jejich námaha je následkem jejich Smlouvy. Ostatně o tom, že dobržování Božích zákonů pro ně nebude procházka růžovým sadem, dostali autorské upozornění. Připodobnění židovské záležitosti k biblickému příběhu Kaina a Ábela je sice originální a z Augustinova i našeho pohledu i bezpochyby působivé, ovšem jen z pohledu nás nežidů, snažících se proniknout do praktického judaismu a jeho části si z vlastní vůle vyložit z našeho hlediska. To nám nikdo nemůže zakázat - a také to nikdo nedělá, ale stále to je naše hledisko, na jehož vyjádření máme bezesporu nárok, ne už však na jeho přijetí od těch, kterých se především týká. Je to naše stanovisko pravděpodobně zcela shodné se stanoviskem svatého Augustina, ale naše stanovisko k jejich příběhu z jejich učení. My v čele s Augustinem sice věříme, že toto naše stanovisko je správné, ovšem neočekávejme shodu a jeho přijetí druhou stranou jen na základě odsuzování a kritiky jejich postoje. O daleko horších přesvědčovacích metodách z minulosti bychom se snad raději dnes neměli zmiňovat.

Židé tento Kainův příběh používají k podobenství také, ale ve zcela jiné souvislosti. Svůj příběh ke svému podobenství; Augustin však používá jejich příběh ke kritice jejich náboženského postoje kvůli nepřijetí Ježíše Krista. Ti však jsou k těmto a všem dalším snahám neteční a zůstávají věrni svému vlastnímu původnímu vnímání Smlouy s Bohem, v tomto případě především k onomu zásadnímu přikázání: „Já jsem jediný Bůh, nebudeš mít jiného.“ Pokud tento Boží přikaz chápeme, řekněme v jakémsi zásadně rozšřenějším slova smyslu, je to naše víra, naše přesvědčení, ovšem jejich Smlouvy, ne naší. My jsme žádnou s Bohem neuzavřeli, taková příležitost byla dána židům a oni ji přijali. Proto se naše učení musí zakládat zčásti na jejich Smlouvě, zčásti na našem vlastním teologickém vkladu – Novém Zákonu. Toto jak se zdá, Učitel církve neviděl ve stejném světle. Silně pochybujeme, že by například záležitost s předáním Desatera na Sinaji chápal tak, že tuto smlouvu dostal od Boha pouze židovský národ a že tedy tato smlouva je výhradním duchovním vlastnictvím Ježíšova národa předávaného už stovky let z generace na generaci. Nám křesťanům jí Bůh znovu v určitém inovovaném znění nepředal, a v takovém případě bychom mohli dojít až k naprosto absurdní myšlence, že se podle Desatera vlastně ani nemusíme chovat, jelikož to není naše Desatero. To však nikdo z dědiců Smlouvy pochopitelně netvrdí, právě naopak, nemohou však souhlasit s některými našimi výklady a chápání jejich Zákona, především se snahami přesvědčit je o tom, že teprve budou-li chápat svoji Smlouvu kupříkladu podle doporučení našeho svatého Augustina, dojdou i jejich duše spásy. Jak vytrvale tvrdil: „ Jiné cesty ke spáse není.“ Ale Bůh jim sdělil něco jiného.

Podobně je to se židy po ukřižování Krista – i oni se marně namáhají ve svém zachovávání zákona – soboty, svátky, obřízka...“, pokračuje text přednášky. K tomu jen připomeňme ono známé Ježíšovo: „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“ a zároveň podotkněme, že vše uvedené, co Augustin považuje po ukřižování Krista za marné namáhání židů zachovával do nejmenšího detailu sám obřezaný Kristus! Bylo snad jeho počínání (dodržování Božího zákona) marné už za jeho života, nebo se toto dodržování stalo marností v myslích nežidů až po jeho tragické smrti? Je snad někde v Tanachu malá poznámka Exp. 0 n.l. ? Může se vůbec jakýkoli člověk vyjadřovat ve smyslu marnosti důsledného dodržování smluvního vztahu s Bohem, a posuzovat, za jakých okolností a podmínek takové dodržování marností přestane být?

Zde však Augustin poukazuje především na jejich neschopnost přijmout Kristovu milost. I po jeho příchodu se židé chovají a chápou zákon, jako kdyby Kristus nebyl přišel...“ Obě uvedené věty vyjadřují skutečnost: Židé opravdu nebyli a dosud nejsou schopni přijmout Kristovu milost, protože nebyla obsahem Smlouvy, kterou ratifikovali s Bohem. My bývalí řečtí pohané jsme tzv. Kristovu milost přijali mimo jiné i proto, že jsme žádnou smlouvou vázáni nebyli. U těch hebrejců, kteří se někdy během jeho krátké veřejné působnosti se svým soukmenovcem Ježíšem osobně setkali, nevyvolal svým chováním, kázáními, proroctvími, uzdravováním, zázraky a podobně, natolik mimořádnou a masivní odezvu, aby po jeho příchodu národ Izraele změnil své dosavadní chování a chápal Zákon jinak, než ho praktikoval celých čtrnáct století. Konečně, jak jsme už řekli, jak ho po celý život důsledně praktikoval i sám obřezaný Ježíš z Nazaretu. Pohané, kteří nebyli vázáni tímto, ani jiným smluvním vztahem s Bohem, měli mimo jiné i z tohoto důvodu pro přijetí Ježíše jako Krista nesrovnatelně příznivější důvody i podmínky.

Další část textu hovoří v duchu naší už dříve uvedené poznámky, že: „Při opisu trestu Kaina, předobrazu Židů, je Augustin skutečně originální.“ Hebrejci vidí svůj příběh Kaina a Abela pochopitelně po svém, Augustin však v něm nalezl své vlastní, vskutku originální podobenství, které si značně oblíbil. Velmi často, kdykoli se dostal k tématu judaismu, ho proto používal jako oblíbenou podporu své přesvědčovací argumentace o národu Izraele a důsledcích, které pro něho má jeho nepřijetí Krista za Boha. Autor přednášky píše o čtyřech askeptech tvořící zmíněnou originalitu Augustinova podobenství. Jsou to: diaspora židů mezi národy, úloha židů v Božím plánu, dále židé nesmí být fayzicky napadáni, nebo zavraždění a poslední židé sebou nosí speciální znamení Boží smlouvy. Diaspora (rozptýlení) židů má podle autora textu dva významy: žijí v diaspoře mezi všemi národy, truchlí a smutní pro ztrátu své země a tam kde žijí jsou podřízeni početnějším křesťanům. Židé však berou svůj nelehký úděl, na kterém jsme se naprosto jednoznčně nemalou měrou podíleli i my křesťané (a to velmi důrazně dokonce už v pátém století, kdy Augustin tyto své úvahy píše), jako Boží zkoušku věrnosti jejich Smlouvě. Ponižování, perzekuci a mnohé jiné, daleko horší skutky vnímají s pokorou, nesmírně houževnatým pudem sebezáchovy a pevnou vírou v Boží záchranu; když už ne na tomto světě, tak alespoň spásu jejich duší po smrti. Pokud trpí, trpí pro Boha a jeho Tóru a nepochybují, že je za to Bůh nikdy neopustí. Pokud neustále putují po světě, aby jako Boží národ vůbec přežili, vnímají svůj osud jako trest za svůj nedokonalý život, trest za - přes všechnu poctivou snahu – stále ještě nedokonalé plnění Smlouvy. Někteží židovští učeni zastávají názor, že kdyby celý jejich národ po světě jeden jediný okamžik nehřešil, a jako jeden člověk plnil do nejmenšího detailu Smlouvu uzavřenou s Hospodinem, přišel by konečně Mesiáš a národ by se ze všech koutů světa vrátil do své země Izrael, odkud byli nepřáteli svého učení a národa vypuzeni.

Autor přednášky dále hovoří v duchu Augustinových výroků o tom, že putování židů není jednoduchý trest (on ho však jednoznačně spatřuje právě kvůli jejich nepřijetí Ježíše), ale takový, který splní estachologickou úlohu v božím plánu. A znovu používá pro ilustraci příběh bratrovraždy z knihy Genesis 4, 15. Píše: „Když bůh dává Kainovi trest, Kain se bojí, že nyní se jeho život ocitne v ohrožení. Bůh se proto snaží ulehčit Kainovo utrpení a slibuje, že kdo by zabil Kaina, bude trpět sedminásobnou pomstou.“ Kolik statisíců mučedníků v dějinách judaismu se mohlo dožít přirozené smrti, kdyby jejich vrazi četli knihu Genesis!

Nosným tématem našich dlouholetých úvah a různých zamýšlení je jak známo především život, dílo a myšlení Augustina Aureila. Tragedie židovského národa je tématem především pro jiné autory v jiných úvahách, přesto však jsme pocítili potřebu alespoň jedním jediným příkladem z bezpočtu jiných ukázat, jak dalece může zajít nenávist jednoho bratra ve víře k druhému, který vyznává stejného Boha. Použijme při této příležitosti i my Augustinova přirovnání příběhu Kaina a Abela, tentokrát jsou však jejich role obráceny. Mladší Abel zabíjí stašího bratra Kaina. Po dlouhém váhání jsme se zde jako příklad tragické nenávisti, nad kterou i sám Augustin musel v nebi přehořce plakat, rozhodli spíše jen v hlavních bodech uvést skutečný příběh významného židovského učence rabi Amnona z Mohuče (tehdy hlavní sídlo arcibiskupů a knižat) přibližně z oddobí křižáckých pogromů na židovském obyvatelstvu na území dnešního Německa v 11. a 12. století. Definitivní rozhodnutí pro zveřejnění známého příběhu padlo až po osobním doporučení jednoho z nejznámějších soudobých křesťanských teologů.

Světoznámý kanadský básník, písničkář a prozaik Leonard Cohen je autorem slavné písně Who By Fire (viz odkaz* dole), jejíž předlohou je židovská velmi dojemná modlitba U-netane tokef, kterou se zbožní židé modlí o jejich významném svátku Roš ha-šana (dosl. Hlava roku), tedy na židovský Nový rok. Legenda praví, že tuto pro židovský národ nesmírně významnou modlitbu, která jim prý dává velkou sílu v jejich nekonečných těžkostech a mnohých tragediích, složil jmenovaný mučedník rabi Amnon.

Tento jeden z největších učenců své doby, velmi bohatý a zbožný žid měl kvůli svému vzdělání a velmi diplomatickému chování ty nejužší vazby jak na královský dvůr, tak i na mohučského arcibiskupa. Ten si přál tak věhlasného učence získat na stranu své církve a slavného rabína si v té věci nechal předvolat. Rabi pochopitelně odmítl, ale jeho odmítnutí jen vyprovokovalo biskupa k dalším nátlakům. Po jednom z nich ho Amnon požádal o tři dny na rozmyšlenou a poté byl k němu předveden znovu. Rabi hned v úvodu svého setkání s arcibiskupem požádal, aby mu byl vyříznut jazyk jako trest za to, že byť jen na malý okmžik a z pudu sebezáchovy, přesto o přestupu na křesťanství zauvažoval. Arcibiskup, křesťanský představitel církve vyznávající stejného Boha jako tento významný židovský učenec, v reakci na jeho slova poručil svým katům, aby jako trest za jeho odmítnutí naší víry tomuto velmi zbožnému učenci usekli všechny končetiny...Zmrzačené a umírající torzo těla nejvýznamnějšího učence své doby poté jeho přátelé donesli do synagogy a dříve než tam dokonal, se začal modlit svou vlastní velmi dojemnou modlitbu nazvanou U-netane tokef. Z pár okamžiků pak v nesmírných bolestech pro svoji víru zemřel. Byl právě židovský Nový rok Roš ha-šana. Celé jeho bohatství si brzy poté přivlastnil ten, který ho odsoudil ke smrti, arcibiskup mohučský, rabínův mladší bratr ve víře. Vzhledem k jeho postavení by se dalo předpokládat, že snad někdy přečetl nejen knihu Genesis, ale možná i některé Augustinovy spisy na téma judaismu.

Vraťme se raději zpět k naší přednášce, nad kterou se zamýšlíme. „Augustin si tu hraje s mečem ostrým z obou stran. Na jedné straně říká, že židé si zasluhují sedm trestů za usmrcení Krista (!), z druhé strany předkládá jasnou a nezpochybnitelnou obranu židů. Kdo je zabije, zakusí na sobě sedminásobnou pomstu. Tedy tvrdí, že židé se nacházejí pod Boží ochranou. Toto konstatování je velmi významné. Eliminuje totiž veškerou teologickou bázi na fyzické ublížení či poškození židovského lidu. Tato Boží ochrana však není jednoduše na zachování židovského lidu, spíše slouží jako projev podstatného Božího působení.“ (cit. Unterseher, Mark of Kain and the Jews, 112-113). Asi nejzajímavější tvrzení citované části nám přináší poslední věta. Škoda, že jmenovaný autor nám zároveň nevysvětlil, co on sám v tomto případě považuje za podstatné Boží působení, jelikož se jedná o velmi široký pojem, navíc snadno zneužitelný pro své osobní účely. Jestliže však jediný Bůh mimo jiným národům nabídl svoji Smlouvu a z ní vyplývající vzájemné vztahy a závazky také židům, kteří jako jediní na takovou nabídku řekli amen, může jakýkoli člověk nepocházející z tohoto národa tvrdit, že Boží ochrana židovského národa vlastně žádnou ochranu ve skutečnosti neznamená? Nemyslela si snad něco podobného mimo mnohé další i zmíněná tragická postava mohučského arcibiskupa? Kolika způsoby vlastně lze číst a chápat neposvátnější starozákonní texty? Nejsou snad Boží slova natolik dostatečně jasná, že k běžnému a dostatečnému chápání jejich obsahu nepotřebují ani komentáře, přestože nijak nezpochybňujeme jejich přínos pro důslednější orientaci v textech a jejich výklady? Jsme vůbec schopni přijmout podobně jako svatý Augustin bezezbytku fakt, že židovský národ jako jediný v historii světa nepochybně uzavřel s Bohem oboustraně závaznou smlouvu o způsobu prožití života člověka podle Jeho výslovného přání?

Nesnažme se mísit vodu s ohněm (to Bůh zařídil, že to nejde), ani dokazovat, co je z obou způsobů života bohulibější, protože oba pochází výhradně z Boží vůle, o které naprosto nic nevíme. S jedinou, zato však především pro nás křesťany a další jinověrce zásadní výjimkou: Národ, který světu zrodil Ježíše, je z Boží vůle výhradním vlastníkem Smlouvy, kterou už přibližně tři a půl tisíce let důsledně dodržuje nám všem příkladným způsobem. Máme-li i my v souladu s Augustinovým učením názor, že tato jejich Smlouva obsahuje také i určité skryté náznaky o budoucím Kristu, které na rozdíl od nich výhradně my křesťané v jejich učení spatřujeme, držme se nadále této své víry. Ale nesnažme se v jakési pýše a v troufalé sebejistotě těmto smluvním partnerům Boha tvrdit to, co sice tvrdili naši církevní Otcové, co však ani Ježíš Kristus, ani sám jediný Bůh nikdy nemohli říci, totiž: Extra Ecclesiam Nulla Salus, tedy že Není spásy mimo Církev. Právě tyto a podobné původní snahy mnohých z našich křesťanských předchůdců o podmínečné vyloučení Židů ze spásy  později přerostly až k tak tragickým událostem, mající za cíl tento Ježíšův národ vymazat i z holé existence.


 


 


 

pokračování


 


 

M.Č.

 


(*)  http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cohen-leonard/who-by-fire-123153#null