Sv. Augustin a židovské náboženství III.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu
pokračování
Text přednášky, nad kterou se dnes potřetí zamýšlíme, pokračuje dalšími myšlenkami vyplývajícími z Augustinova chápání judaismu tak, jak ho vnímal autor. Podle něho tím, že - jak už bylo řečeno - židé nedokázali pochopit, že všechno se ve Starém zákoně vztahovalo ke Kristu, židé tedy nemohli pochopit, a skutečně tedy prý nepochopili ani celé své učení, které pouze jim dal Bůh na hoře Sinaj. Ovšem Stvořitel se tehdy o svém Synovi, nebo dokonce o své trojjedinosti v žádném případě ani náznakem nezmínil – ba právě naopak, pod hrozbou nejtěžího hříchu Mojžíšovi zjevený Bůh trval na tom, že : „ Já jsem tvůj Bůh, jež tě vyvedl ze země Egyptské z domova otroků, a neměj jiná božstva před mou tváří! Nedělej si sochy, obrazy čehokoli, co je na nebesích shora a co je na zemi dole a ve vodě pod zemí! Neklaň se jim a nesluž jim, protože já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý...Proto nedělejte žádné stříbrné božstvo, ani zlaté nedělejte...atd.“ K těmto slovům není pro jejich jednoznačnost potřeba cokoli dodávat, a zbožní židé se také nepokoušeli o těchto příkazech samotného Boha jakkoli diskutovat. V dějinách světa neexistuje žádný jiný národ a jiná denominace, který by od svého vzniku - přes všechno své tak nesmírné utrpení - až dodnes tak urputně trvala na maximální možnou míru dodržování, na neměnnosti a na definitivnosti jim daných Božích zákonů.
Tak tomu bylo ale už za svatého Augustina, velmi vzdělaného a nesmírně inteligentního člověka – a přesto se dokázal tvářit, jako by mu tato skutečnost nebyla známa a dokonce naopak utrpení a rozptýlení židů nevnímá jako Boží zkoušku svého národa, nýbrž jako trest a logický důsledek židovského nepochopení našeho křesťanského výkladu, že Bůh ve skutečnosti není tím, čím se například na Sinaji prohlásil. Židé přes všechny tragedie svého národa už tisíciletí vytrvale vyznávají jen to, co jim Bůh zjevil, ale Augustin to však – a v podstatě stejně jako učení naší církve - vnímá jako chybu. Dokonce podle něho Ježíš - Bůh, jak ho často nazýval, existoval jako jeho nedílná součást už od samého počátku utváření světa. V tom případě bychom ale mohli nazývat Ježíše stejně tak Stvořitelem, což by ovšem znamenalo jisté velmi podstatné teologické revize, k nim však ze zřejmých důvodů nikdy nedošlo. Navíc - čistě hypoteticky by takové tvrzení mohli věřící židé vztáhnout na sebe v tom smyslu, že je chce svatý Augustin začít přesvědčovat o tom, že například na hoře Chorev, pak několikrát v Egyptě, nebo konečně i na hoře Sinaj mluvil k Mojžíšovi vždy Ježíš. A to i přes to, že se hlas vždy ve všech případech představoval výhradně slovy: „ Já jsem Bůh“.
Kdyby tedy Židé tak s takovou až tvrdohlavou důsledností (z jejich pohledu ovšem věrností a poslušností Bohu „až za hrob“) netrvali na jednoznačnosti a neměnnosti pokynů a předpisů jim daných samotným Stvořitelem světa, a nevnímali by je „až tak doslova a do písmene přesně“, poznali by v nich podle Augustina něco daleko více. To, s čím po Ježíšově umučení v podstatě jako historicky první přišel především jejich soukmenovec Saul, který bude jednou známý jako největší apoštol církve svatý Pavel. Ten, který sice na rozdíl od Ježíšových učedníků sám Krista nikdy nespatřil, nicméně však byl (na rozdíl od těchto osobně Ježíšem vybraných učedníků, kteří ho pak provázeli) podle svých vlastních slov Nanebevzatým osobně vybrán, osloven, a seznámen s jeho učením i vůlí, byla mu zjevena všechna skrytá tajemství včetně ustanovení eucharistické oběti a také přání Božího Syna k hlásání tohoto učení ostatním národům.
Nedílnou součástí takového vnímání je i následující nezvratné přesvědčení jak Pavla (a postupně mnoha dalších), tak po třech a půl staletích poté i jeho velmi zaníceného duchovního žáka, konvertity Augustina:
Už v samém počátku celého stamiliony let trvajícího Božího procesu (právě tím, který jednou dá židům na poušti své zákony) utváření všeho hmotného i nehmotného světa, nebes, země a jejich tvorů, vždy existoval nejen Duch Boha jako jeho druhá osoba, ale po celou dobu tohoto utváření existovala i další, třetí podstata tohoto Boha, totiž zároveň i jeho Syn, Ježíš, který přišel na svět v právě v Pavlově době. Mimochodem, oba byli přibližně stejně staří. A ještě snad zbytečná poznámka: čteme-li v Písmu o šesti dnech utváření světa, nejedná se samozřejmě o doslovný časový termín.
Svatý Augustin tedy v duchu učení své milované církve a zdá se, že i podle svého vnitřního přesvědčení skutečně očekával od židovského národa, že po Ježíšově tak tragicky zakončené obrodné misi změní, respektive vypoví Bohu smlouvu s ním kdysi dávno uzavřenou. Otec církve věc chápe tak, že Ježíšův národ své vlastní tzv. „Písmo“ nepochopil a díky tomu byl jejich „Jeruzalémský Chrám zničený, židé byli postiženi exilem a podřízením se.“ (citace z přednášky). Dokud nepřijmou Krista jako Syna toho, s kým kdysi uzavřeli smlouvu - a to bez ohledu na skutečnost, že v tehdejší smlouvě na Sinaji nebyla o Božím Synovi žádná zmínka – jsou odsouzeni (neříká kým, jediná možnost je ale být odsouzeni tím samým Bohem, kterému tehdy slíbili dodržování jeho příkazů, včetně toho, že Bůh je jediný a židé nebudou mít žádného jiného. Tedy podle Učitele církve svatého Augustina dobrotivý a nanejvýš láskyplný Bůh Stvořitel trestá národ, který si vyvolil ke zvláštní službě, za věrnost Smlouvě s jejími přikázáními, kterou s nimi kdysi sám v poušti uzavřel... )
Přednáška o svatém Augustinovi a jeho vztahu k judaismu hovoří ve své další části o našem Otci církve, který ve své vlastní interpretaci 1.Mojžíšovy knihy (4, 15) uznává určitou mimořádnost židovského národa „nejen v sociálně-náboženských tradicích“, které je odlišují od ostatních národů, ale také i ve své chráněnosti od Boha. Ta, jak už jsme dříve několikrát podotkli, byla logickým důsledkem vyvolenosti Ježíšova národa k určitým specifickým, ovšem pouze a výhradně jen náboženským úkonům! Tuto skutečnost jsme my křesťané (a nejen my) často a rádi zapomínali. Jestliže se někteří z našich křesťanských předků v minulosti v mnoha zemích Evropy, ale dokonce přímo i zde v Čechách z důvodu této údajné nadřazenosti židů nejednou zapojovali do nejrůznějších ponižování a násilností, počínaje trestními výpravami do židovských čtvrtí a konče účastmi na skutečných protižidovských pogromech, obrazně chápáno v těchto lidech znovu a znovu mrzačili a zabíjeli velkého syna jejich národa Ježíše, na kterém později jiný žid Saul vystavěl naše nové náboženství.
Autor přednášky dále cituje z díla jistého odborníka na svatého Augustina, který píše v tom smyslu, že Otec církve zastával názor, o kterém je „možné říci, že Božím úmyslem bylo židům zajistit jejich fyzickou bezpečnost.“ Na tom, co víme o (i našich vlastních nezpochybnitelných projevech) antijudaismu, vidíme, že bohužel ne vždy se Boží úmysly rovnaly úmyslům lidí. Zároveň i poznáváme, že Augustin v této otázce nezastával vždy a zásadně tak jednoznačně vyhrocená stanoviska, která mu v jiných případech nikdy nebyla cizí. Ovšem dávejme dobrý pozor na to, kdy a při jakých příležitostech se o Ježíšově vlastním národě vyjadřoval negativně až agresivně, a kdy byl ochotný na judaismu připustit i určitá pozitiva.
Nad jedním takovým případem se nyní pozastavme a hned na začátku si řekněme otevřeně, že z Augustinovy strany tehdy šlo spíše o projev dobře promyšlené kalkulace, než o skutečný posun v názoru a snad i skutečného vnitřního přesvědčení. Jak všichni dobře víme, náš velký učitel byl přibližně devět let nadšeným a velmi aktivním stoupencem bludného perského učení – manicheismu. Šlo o ve své době populární a velmi rozšířenou určitou značně nesourodou a nadmíru fantaskní náboženskou směsici, které jako mnoho jiných podlehl i on, a to ke konci svých studií v africkém Kartágu. Sám Augustin sice takticky uvádí, že po devítiletém vyznávání toto náboženství opustil především kvůli „ neučenosti jejich nejučenějšího biskupa“ (myšleno Fausta z Mileve), víme však, že to nebyl důvod jediný. Další k opuštění tohoto náboženství měl ten, že manichejské “dvojbožské učení“ bylo Římem z dobrých důvodů zakázané a jejich věřící postupně stále tvrději pronásledováni. Když se perzekuce tohoto náboženství začala zřetelněji projevovat i v Africe, Augustinovi stejně jako ostatním členům sekty hrozilo nebezpečí uvěznění, nebo dokonce vyhnanství, a tedy především konec jeho slibně začaté vysněné kariéry. Navíc nikdy nebyl typem nějakého hrdiny, nebo mučedníka a hlavně do konverze uvažoval a jednal vždy velmi prakticky s ohledem především na sebe a na své zájmy.
Dostatečně to prokázal například právě v této době útisku, kdy manichjeských kontaktů v Itálii a protekce na správných místech využil nejen k odplutí (některé prameny hovoří dokonce i o tom, že manichejci mu nákladnou cestu prý sami hradili) z Afriky, ale také k dlouhodobému bezplatnému ubytování u jednoho římského manichejce. A nejen to. Pomocí dalšího, který zase měl své kontakty mezi milánskými tajnými spoluvěřícími ve vysokých státních funkcích, manichejští zákulisně zmanipulovali v Augustinův prospěch výběrové řízení na státem velmi dobře placené a významné místo magistera rhetoricae. Na využití protekce od africko-italského manichejského undergroundu by v jiném případě snad nebylo nic až tak mimořádného, ovšem v jeho případě šlo především o skutečnost, že už v době, kdy se chystal opustit Afriku, se podle svých vlastních slov už manichejcem tzv.„necítil“, ovšem ani náznakem jim to nedal najevo. Naopak. Augustinem klamaní vysoce postavení manichejci o tom neměli ani tušení, naopak (s jeho nadšeným souhlasem) počítali s tím, že tohoto svého vynikajícího muže se skvělou perspektivou budou mít na vysokých státních postech, kde bude - byť nepřímo a skrytě – hájit jejich zájmy. A tyto zájmy, stejně jako v naší i jiných církvích a podobných institucích, nebyly jen a jen čistě náboženské...Tolik jedna malá ukázka pragmatismu našeho velkého Učitele církve.
Text se tedy jak už jsme řekli, dále zabývá i jiným Augustinovým dílem obsahujícím téma judaismu, a to protimanichejským spisem Contra Faustum (to je ten zmíněný nejučenější manichejský biskup Faust). Jak známo, Augustin v tomto spise neobhajuje judaismus jako takový, nýbrž v protimanichejské argumentaci se dostává až k bodu, kdy obhajuje Starý zákon proti útokům a kritice tehdejšího manichejského představitele Fausta, kterého osobně znal ještě z dob svého vlastního aktivního vyznávání tohoto mírumilovného, ale zmateného perského náboženství. Faust je zde citovaný, jak zcela správně podotýká ve shodě s názorem většiny židovských laiků i učených odborníků na Tóru, že osoby ve Starém Zákoně žily špatným životem a že se poskvrnily mnohými zločiny a hříchy. Židé si jsou tohoto faktu skutečně velmi dobře vědomi, a tehdejší situaci a „starozákonní poměry“ v jejich národě nijak výrazně nezlehčují a neomlouvají. Jsou dokonce ochotni o mnohdy těžkých selháních svých dávných předků s lítostí, ale zároveň velmi otevřeně hovořit, v čemž nám mohou být často příkladem. Biskup Faust mluvil pravdu, když poukazoval například na nevěru praotce Abrahama, na Lota, spícího s jeho dcerami, na Judu, spustícího se s falešnou prostitutkou, kterou je ve skutečnosti jeho snacha, na Mojžíše, který se dopustil zabití, a podobně. Ano, i takový byl život některých jedinců Bohem vyvoleného národa, taková je skutečnost. A jak říkají mnozí dnešní židovští učenci, kvůli těmto a jiným hříchům svých předků museli tolik ve své historii trpět, a také i z tohoto důvodu Ježíšův národ na příchod svého Mesiáše stále čeká...
Ve dvanácté knize zmíněného díla Contra Faustum Augustin podle autora přednášky „vášnivě brání Starý Zákon“. Dělá to zde tak jako ve většině svých dalších polemických děl pomocí textů apoštola Pavla, kterého shodou okolností měli také i manichejci v oblibě. (Odtud hledejme Augustinův jedinečný inspirační vztah ke svatému Pavlovi. Některé jeho učení poznal už jako manichejec.) Židovská Tóra (až námi křesťany pojmenovaná jako „Starý zákon“) je podle svatého Augustina dobrá a židé mají tu velkou výhodu, že byli obdarováni „Božími starozákonními výroky“. Všimněme si zatím jeho kladného postoje k Ježíšovu národu a uznání jejich určitého zvláštního postavení mezi jinými národy ve vztahu k Bohu a naopak. Přednáška dále obsahuje následující tvrzení, totiž že: „Toto je echo pozdějších zdůraznění v De utitlitate credendi (pozn: myšleno Augustinův spis De utilitate credendi ad Honoratum - O užitečnosti víry pro Honorata), že Starý zákon nedává spásu, ale byl užitečný a byl vyslovený a chtěný Bohem“.
To je ukázkově jasný příklad Pavlova, a tedy i Augustinova zásadního nepochopení určitých částí Tóry, respektive Božích slov! Tedy ne, jak Augustin často píše, že židé nepochopili to a to..., ale náš Otec církve navenek nepochopil, protože z časových a pravděpodobně i z osobních důvodů neměl tu pravou pohnutku Tóru důkladně prostudovat, a mnoho podstatných skutečností v ní obsažených pak nedokázal dát do těch správných souvislostí. Ostatně důsledně věřící židé jí právě z tohoto důvodu studují poctivě po celý život takřka nepřetržitě. Tzv. „Starý zákon“ samozřejmě spásu židovskému národu nabízí - vždyť co jiného, než Boží slova, než návod ke správnému a bezpečnému používání jím darovaného života by jim mohla přinést? Odvážil by se někdo z lidí i v dnešní době tvrdit, že Bůh by dal svému stvoření cokoli k jeho neprospěchu, tedy ne k finálnímu spasení, ale k zatracení jejich duší? Proč by jinak zákon: „ byl užitečný a byl vyslovený a chtěný Bohem“, jak zdůrazňuje Augustin? Tzv. Starý zákon tedy spásu pochopitelně dává a jakákoli diskuze na toto téma troufale uráží samotného autora tohoto návodu života ke spáse. Židé navíc učí, že nejen jim, ale každému jinému člověku učení Tóry a především dodržování jejích 613 příkazů přinese spásu, tedy žádná exkluzivita tohoto národa.
Ostatně, některé křesťanské texty obsažené v naší části Písma už nejsou tímto směrem tak přímočaře a výhradně zaměřené, jelikož ve „Starém zákoně“ je na téma spásy - tak jak si přál sám Stvořitel světa - jasně řečeno vše a víc než v dostatečném množství, což dokládá například už jen poměr obsahu židovských a křesťanských textů v celém Písmu. Sám příslušník vyvoleného národa Ježíš, na jehož učení se začalo utvářet, a později už především na jehož osobě vzniklo naše náboženství, velmi dobře znal a také důsledně dodržoval příkazy Tóry, například včetně pravidelného putování do jeruzalémského Chrámu na předepsané poutní svátky. To nebyly žádné výlety k povyražení, folklórní akce či společenské události, ale především z mnoha hledisek často velmi náročné splnění příkazů Boha pro miliony židů a Ježíšovo rodiče a později on sám z těchto náročných putování měli mnoho dramatických zážitků, přesto by si nikdy nedovolili stejně jako ostatní věřící nesplnit příkaz alespoň třikrát za rok o svátcích putovat do jeruzalémského Chrámu.
Přednáška se dále zmiňuje o tom, že Augustin uznává a potvrzuje, že Tóru dal židům skutečně sám Bůh. To je velmi důležitá poznámka, na kterou vzhledem k některým jeho dalším postojům klademe zvláštní důraz. Manichejský předák Faust vždy vyhlašoval, že například rituální požadavky na židy obsažené v Tóře byly jejich výmysly, avšak Augustin to směrem ke svému bývalému biskupovi Faustovi nyní poměrně důrazně popírá, přestože v době svého aktivního manichejství měl sám stejný názor. Text pak poukazuje na to, že nyní podle Augustina není problém v samotné Tóře, nýbrž v jeho interpretaci. Užívá přitom opět svůj dominantní teologický zdroj, a znovu cituje apoštola Pavla, který v 2.Kor 3, 15 a dále uvádí, že: „... závoj pokrývá srdce těch, kteří čtou Mojžíšův zákon. Jen v Kristovi se závoj odhaluje a jen skrze něho je možné správně vysvětlovat Písmo...“ Když tedy čtou židé svůj Zákon doslovně, říká Augustin, nedokáží prý vytáhnout z Písma duchovní význam (sic!). Řečeno jinými slovy: „Nečtěte Boží slova zase až tolik doslovně a pak poznáte, že celé směřují ke Kristu. Ne vaše Tóra, přestože samotným Stvořitelem ustanovená, nýbrž výhradně jeho Syn Vás dovede ke spáse “ To tedy znamená totéž, jako by náš učitel říkal, že: „ Búh toho sice na Sinaji hodně namluvil, ale ne vy židé, ke komu Bůh hovořil, ale my spolu se svatým Pavlem víme, že jste celá dlouhá staletí tato Boží slova četli špatně, protože jste v nich nepoznali ještě další, skrytý obsah“ V tom smyslu se ale skutečně jak svatý apoštol, tak i náš Augustin (a samozřejmě po nich i další a další) vyjadřovali a v podstatě je tento názor z církevního hlediska platný až dodnes a bylo o něm různě emotivně sepsáno nekonečně mnoho „důkazního materiálu“, který ovšem se stejnou vehemencí ti, o které se především jedná, tedy židé, naopak vášnivě vyvrací.
A jsme znovu u jádra veškerých nedorozumění mezi židy a křesťany, trvající bohužel už dva tisíce let. Praktikující zbožní židé nemají k žádné jiné věci na světě včetně svého vlastního života tak neuvěřitelně pevný a silný (zároveň i zcela pochopitelný) vztah, jako k přímým Božím slovům obdrženým na sinajské poušti přibližně třináct, nebo čtrnáct století před tím, než se právě v tomoto vyvoleném národě narodil Ježíš. Jakékoli pozdější pokusy o jiné, už čistě lidské interpretace Božích slov a návodu k životu židovského národa podle jeho výslovného přání ze své podstaty tito lidé prostě museli odmítat a stále tak pochopitelně dál dělají. Každý pokus o změnu svého myšlení a vnímání daného Božího Zákona chápou jako pokušení a Boží test jejich věrnosti, slíbené tehdy na Sinaji. Jejich neuvěřitelnou sílu odolávat v tomto smyslu nejrůznějším lidským nátlakům jim dává právě do nejmenších detailů důsledné dodržování předpisů Tóry, středobodu a smyslu jejich života. Otázka odměny za to je pro ně za jejich života předčasné téma, kterým se téměř – na rozdíl od nás – nezabývají. Pro nás křesťany je tato bezvýhradná životní závislost na Zákonech jen velmi nesnadno pochopitelná, i přes předpokládané uznání každého z nás podobně jak to udělal Augustin, že tyto Zákony jsou skutečně jedinečným přímým Božím darem lidstvu. Židé nic víc, žádné jiné náznaky a podobenství, žádné tajemnosti ve své Tóře nehledají, neboť i Bůh na Sinaji hovořil k přítomným zcela srozumitelně, jasně a bez mnohoznačných formulací.
Jen málokteré náboženství na světě má tak detailně propracovanou vizi posmrtné odměny za dobrý život, jako má i díky Augustinovi naše křesťanství. Například v jeho díle De civitate Dei – O Boží obci je nesmírně přesvědčivě popisovaný posmrtný život v nebi u Boha, stejně jako detailně popisované utrpení hříšníků kdesi v pekle. Máme zde půvabně zpracovaný systém odměn, odpuštění, nebeského života, zároveń i očistce a hrozného pekla pro zavržené a podobně. Náš život je primárně vedený k věčnému a jásavému nebeskému životu v trvalé Boží přítomnosti za nekonečného oslavného hlaholu cherubínských chórů, krásy, třpytivého jasu a radostných setkání se svými bližními.
Díky našemu Učiteli církve víme, jak krásně budou vypadat po našem zmrtvýchvstání ženy a dokonce zda jim bude v nebi ponechané jejich pozemské pohlaví, nebo jak budou vypadat děti, které zemřely ještě jako malé, nebo které byly potraceny. Díky velkému africkému mysliteli víme, jak budou v nebi vypadat zdravotně postižení a invalidé, takže víme, že všichni lidé tam budou vypadat tak krásně, jak vypadali v době své největší fyzické přitažlivosti za svého života. V nebi prý nebudou žádní oškliví, nebudou tam starci, znetvoření, nemocní a podobně. Z Augustinova spisu se dozvíme ještě mnoho jiných podrobností, například koho čeká zatracení, kdo ještě i jako hříšník má šanci a kdo ne, a podobně. Víme snad vše, co nás v nebi a na cestě tam čeká. Náš učitel v rámci principů své víry říká naprosto jasně a ani chvíli nezapochybuje o tom, co říká; totiž že naše křesťanská cesta, ale nejen naše, nýbrž každého člověka z každého národa, včetně toho Ježíšova, do tohoto ráje vede výhradně jen, citujme: „ Skrze prostředníka, kterým je Kristus, Boží Syn“.
To je zcela správné konstatování naší dominantní osobnosti křesťanství. Ovšem správné jen do té míry, pokud jde o nás křesťany, protože to je naše už celých dva tisíce let stará víra. Ale co ta o ještě dalších třináct, čtrnáct století starší víra, kterou jim nezpochybnitelně předal sám Bůh, a kterou velmi důsledně praktikovala pro naši víru vůbec nejdůležitější židovská osobnost, sám Ježíš? Co se celá tato staletí dělo s těmi, kteří s takovou silou a neuvěřitelnou obětavostí a důsledností svým praktickým životem uskutečňovali a hájili za každých okolností svoji Tóru; Zákon, o kterém si ani náš velký Augustin v této souvislosti jako křesťan nikdy nedovolil prohlašovat nic jiného, než že Ježíšův národ skutečně tento Zákon přímo od Boha obdržel? Žil snad tento národ celou dobu v úmyslném skrytém omylu, který jim předal nejdobrotivější Bůh? Proč by si dobrý Stvořitel vybral židovský národ ke své výsadní službě, a předal mu svůj vlastní návod na život, který se mu líbí, ale zatajil jim ještě další nesmírně významné skutečnosti, které skrytě tato smlouva obsahuje? Pokud by Bůh chtěl, aby židé zároveň vyznávali i jeho Syna, jednoduše by tento fakt zahrnul do svých příkazů a tím by si mohl být jistý, že vyvolený národ tak bude konat s tou největší možnou důsledností. Ale Bůh jim naprosto jasně říká: Já jsem jediný, nebudeš mít jiného mimo mě! Měli tento dokonale jasný příkaz židé celých třináct století vykládat mnohoznačně? Existoval snad důvod svoji smlouvu s Bohem zradit a připustit ještě jiné výklady s tím, že jednou stejně jejich smlouva pozbude platnost? Židé byl jediný národ v celé dlouhé historii světa, na které se Bůh s nabídkou darování Smlouvy prokazatelně obrátil. (Přestože existují tzv. midraše, výklady hovořící o tom, že tuto nabídku dostaly od Boha i další národy, ale jen Izrael na tuto zavazující smlouvu kývnul.) Judaismus tedy není náboženství v tom samém smyslu, jak ho chápeme a praktikujeme my, nýbrž způsob života podle výslovného Božího přání.
Není to totéž. Praktikující židé žijí s cílem přenést nebe na zem a žít zde podle toho. Učinit podle Božího Zákonu už na této zemi Boží ráj. Čeká-li židovské duše jednou za tuto snahu ještě i „originální“ ráj, to je věc čistě Boha, ne jejich. My křesťané žijeme ve stadiu celoživotní přípravy a zajištění posmrtné „vstupenky“ do toho samého nebe. Své úsilí ovšem soustřeďujeme do snahy přiblížit především svůj osobní život k ideálu dokonalosti, otevírající bránu ráje. Židé nemají představu „jaké to tam je a jak tam budou vypadat lidé“, a nedělají si s tím hlavu, my křesťané však mimo další také i díky svatému Augustinovi určitou představu míme, viz např. jeho už zmíněné dílo De civitate Dei II. Ne přímo sám Ježíš, ale až Saul – Pavel (který však Ježíše nikdy ve svém životě neviděl, to však Kristu nebránilo tomu, aby si právě jeho vybral pro svůj záměr a kterého oslovil z nebe) své židovské soukmenovce v podstatě jako vůbec první přesvědčuje, že teprve nyní dostává jejich víra ten správný směr, pokud ovšem přijmou jeho verzi chápání a výkladu sinajské smlouvy s Bohem, kterou prý židé chápali až dosud špatně. Zákon, který od Boha dostali, ale ve kterém prý neuměli najít „zašifrovanou“ budoucí převratnou událost, ztratil příchodem Ježíše na svět platnost, protože ho svojí pozemskou přítomností nahradil. Bůh Ježíš tedy přišel na svět, aby během své velmi krátkodobé veřejné působností zrušil předpisy a zákony svého Boha Otce. Vzhledem k už zde řečenému se mu tato přesvědčovací kampaň však - až na malé výjimky - mezi lidem Izraele nepodařila, proto po zhodnocení svého úsilí uváženě přesunul aktivitu mezi pohany do Řecka a okolí, odkud pocházel. Dodejme, že Bůh svoji smlouvu s Izraelem nikdy "nepřehodnotil", jelikož byla prohlášena jako věčná Smlouva. Pokud by Bůh provedl zhola nemožné, a i přes věčnost své smlouvy by se rozhodl pro její zrušení, nebo alespoň historicky převratnou korekturu, zjevil by své přání Izraeli sám "osobně" jako na Sinaji, nebo by si k tomu vybral židovského odpadlíka od své vlastní Smlouvy? Ze židovského hlediska se nic z toho nestalo.
Vedle svého řemesla se podle Boží vůle obřezaný Ježíš příkazy Tóry sám zcela zřejmě usilovně učil, a také je bravurně ovládal, a všechna nařízení tam obsažená také důsledně s celou rodinou dodržoval, o tom nepochybují nejen sami židé, ale ani my křesťané. (Poznámka: Existují jisté velmi staré dobové zmínky o tom, že v určitých oblastech Izraele včetně Galileje bývalo velmi často spojováno povolání tesaře s tradičně vyšším náboženským vzděláním a toto povolání se prý spolu se zvláštním důrazem na studium Tóry dědilo z otce na syna. Přestože nám přímá souvislost mezi tímto řemeslem a náboženským vzděláním momentálně uniká, mohlo by to na druhou stranu vysvětlit Ježíšovu brilantní znalost židovských náboženských předpisů a zákonů. Podle některých pramenů prý tehdy na malých venkovských vesnicích, pokud měla svého místního tesaře, ale ne vlastního učitele, mistr tesař fungoval tradičně jako místní znalec Tóry. Na druhou stranu však výsledky některých archeologických průzkumů naznačují, že Ježíšův otčím mohl být povoláním spíše kameník, vzhledem k tomu, že dřeva se ke stavbám - prý už kvůli poměrné vzácnosti - a podobně spotřebovalo jen velmi málo, takže tesařů bylo v Galileji zapotřebí jen omezené množství.)
Teprve přibližně dvacet, třicet let po Ježíšově tragické smrti se objevují první dopisy maloasijským pohanům jiného příslušníka židovského národa, odpadlého od té samé víry, kterou důsledně praktikoval sám Ježíš a tvrdí, že závoj pokrývá srdce těch, kteří čtou Mojžíšův (ale především Boží) zákon. Jen v Kristovi se závoj odhaluje a jen skrze něho je možné správně vysvětlovat Písmo. Podotýkáme však, že ani jmenovaný Kristus se však v tomto smyslu nikdy přímo nevyjádřil, stejně jako z jistých důvodů o sobě nikdy jasně netvrdil, že je Bůh. Toto a mnohé další věděli nejen příslušníci jeho národa, ale věděl to apoštol Pavel a věděl to o pár století později i náš svatý Augustin. Ale jejich vyjadřování na toto téma tomu příliš nenasvědčuje. Poznámka navíc: Židé své zákony obdrželi přímo od Boha, takže nepřipadá v úvahu, že by zároveň nedostali schopnosti těmto (svým a zároveň Božím) zákonům dobře rozumět. V tom případě ovšem ze svého hlediska pak židé nepotřebovali, aby po čtrnácti stoletích usilovného studia a správné aplikace těchto zákonů do svého denního života jim - třebaže v dobré víře – ještě zcela nedávní pohané správně vysvětlovali jejich vlastní Písmo.
Nemělo by být nic složitého na tom, navzájem respektovat víru jednotlivců i celých národů a nesnažit se tyto kombinovat, nebo přetvářet na úkor druhého. A už vůbec ne používat přitom všech možných druhů prostředků počínaje emotivním přesvědčováním, lákavými materiálními pobídkami a konče násilím a krveproléváním. Kolikrát za svůj život použil násilí náš Kristus? A kolikrát bylo jeho jméno zneužito k tomuto účelu? My křesťané máme svoji dva tisíce let starou pravdu, židé jí mají ještě přibližně o dvě třetiny starší. Naše víra vychází částečně z Tóry a částečně z Pavlovy teologie. Můžeme v čele s naším Učitelem a Otcem církve vyčítat národu, ze kterého jsme přijali ústřední postavu našeho náboženství, že nepoznali Ježíše jako Boha, pokud jim takovou dějinně zcela převratnou událost Bůh na Sinaji ani náznakem neavizoval? Může Augustinova i naše tradiční křesťanská rétorika odsuzovat Ježíšův národ za nepřijetí jeho Božství a Mesiášství, když to ovšem sám Kristus před svými soukmenovci doslovně nikdy neprohlásil? Židé dobře ví, že hlásal brzký příchod Království Božího (stejně jako mnoho jiných reformátorů v tehdejší době, z nichž - ze židovského hlediska – byli prý mnozí daleko významnější, co se týče dopadu jejich působnosti na židovské dějiny), ovšem zároveň také tvrdí, že Ježíš o tomto Božím království nikdy nehovořil jako o svém vlastním království. Na námitku, že ale rozhodně hovořil minimálně o království mého Otce jejich učenci poukazují na to, že Bůh je Otec každého z nás a oslovujeme ho různými verzemi oslovení Můj Otče. Hovoříme-li i my o Bohu v intimnějším kontextu jako hovořil Ježíš, použijeme naprosto běžně slova můj Otec, nebo můj Bůh, aniž bychom tím samozřejmě chtěli naznačit, že jsme druhá Boží osoba.
Svatý Augustin o tom všem samozřejmě dobře ví – mějme na paměti jeho vysokou inteligenci – a přesto Ježíšovu národu vyčítá jejich zaslepenost, jejich závoj, tvrdohlavost,a podobně. Archanděl Gabriel měl podle naší víry židovské dívce Mirjam ohlásit, že se jí narodí Syn Boha, ovšem v judaismu je Gabriel především významný ochránce židovského národa, ale i anděl smrti, například likvidující hříšnou Sodomu. Jestliže však prosté židovské dívce Mirjam tak důležitý ochránce národa přijde zvěstovat její budoucí úlohu matky Boha, avšak okolí se o této jedinečné události od ní, ani od anděla nic nedozví, nemůže nás nenapadnout otázka: Proč tomu tak bylo? Jeden náš dobrý přítel, vynikající člověk, teolog, pedagog a obětavý kněz se při jedné své přednášce zmínil, že Ježíš intuitivně poznal své Božství někdy v pubertálním věku, aniž mu to jeho matka někdy předtím byť jen naznačila. Jeden přítomný student mu k tomu položil otázku: „Ale co tedy dělal Bůh Ježíš předtím, jako dítě, jako dospívající, a co dlouhá léta v dospělosti - až do zahájení své veřejné činnosti? Proč Bůh zatajil, že nyní je dočasně osobně přítomný na Zemi, kterou sám stvořil, a proč dopustil, aby se i za jeho přítomnosti lidé navzájem zabíjeli? Pokud by lidé věděli, že je mezi nimi Stvořitel, přestali by rázem hřešit a byl by na světě mír! Bůh to nechtěl?“ Náš přítel ho prý raději odkázal na Boží tajemství.
Problém židé - křesťané - okolní svět není v tradiční židovské nezlomné věrnosti Bohu a důsledném dodržování jeho Zákona. Problém je v naší schopnosti, ale především ochotě k pochopení kořenů této věrnosti, jejich nanejvýš důsledné ochrany Boží Tóry a pevné rezistence judaismu před vlivy a zásahy jiných národů a vyznání.
Přednáška, ze které rozebíráme některá tvrzení, se dále zmiňuje o tom, že pro svatého Augustina celé Písmo míří na Krista, na duchovní význam, který židé bohužel nevidí. Z našeho křesťanského hlediska je to trochu problematické, pro židy však rovnou nepřijatelné tvrzení. Augustin to ale tak skutečně chápal a nebyl první, ani poslední. Je ovšem nutné si uvědomit, co má na mysli, hovoří-li o celém Písmu, a co pod tímto pojmem chápe národ Ježíše. Ujasníme-li si nyní správně pojem Písmo, pochopíme, proč je toto Augustinovo vyjádření pro židy nepřijatelné. Židé i křesťané pro své soubory svatých textů užívají téměř stejných pojmů, judaismus je má jen v trochu rozšířenějším rozsahu. Kanonická posvátná literatura judaismu nikdy přímo na Krista, ani na budoucí církev skutečně „nemířila“, použijeme-li Augustinův výraz. Na toto téma jsme už hovořili jindy a nyní si jen připomeňme, že možný skrytý a jakýkoli nepřímý náznak odkazu na Ježíše začali vzdělanější křesťané hledat v Tóře (ještě dávno před kanonizací textů křesťanské Bible) v době, kdy se křesťanství už jasně vyprofilovalo z původní sekty v nové náboženství a bylo potřeba ho celkem logicky v jeho počátcích podpořit domnělými důležitými historickými odkazy. Učenci, kteří ovládali hebrejštinu, začali propátrávat původní židovské texty, ze kterých nakonec vyzískali několik z jejich hlediska možných náznaků o dávných, ale skrytých poukazech na budoucího mesiáše Ježíše a dokonce i na církev pokřtěných. Nebudeme zde znovu opakovat poznatky na toto téma, ke kterým jsme se dobrali už dříve, řekněme si jen, že se stejnou vehemencí, se kterou například náš Učitel církve domnělé zmínky o budoucím Ježíši ve svých textech mnohokrát důrazně a přesvědčivě obhajuje, je logickými poukazy zase židovští učenci vyvracejí a odkazují na Augustinovu neznalost hebrejštiny a z ní pramenící zkreslenost v chápání obsahu původních textů.
Jelikož jak už jsme řekli, Bůh na Sinaji neřekl před šesti sty tisíci přítomnými halachicky dospělými muži (a odhadem alespoň 1.5 milionu dalších členů jejich rozvětvených rodin) nic ve smyslu, že je Ježíš a že jednou v této osobě přijde na svět, ani nic podobného, co by se alespoň vzdáleně mohlo týkat jeho Syna v jakékoli formě, nemohla být o něm logicky také žádná zmínka či náznak v Tóře, jinými slovy v původním hebrejském Písmu svatém (Kitvej ha-kodeš). To samé je nutné říci například i o Žalmech, či Prorocích, o kterých se v této souvislosti Augustin také zmiňuje a o které opírá svá tvrzení. Židé celou tu dobu zastávají nezlomné přesvědčení, že jejich Tóra nemíří nikam jinam, než k dobrému prožití a smysluplnému naplnění života v Boha věřícího člověka podle Božího návodu. Zdůrazňujeme, že hovoříme o judaismu a jeho chápání jemu Bohem darované Tóře. O našem odlišném chápání obsahu jejich Tóry není potřeba se zmiňovat.
Augustin ale neměl na mysli jen Tóru, když hovořil o směřování celého Písma na Krista, ale myslel i na spisy a listy, které jsme „přidali“ k židovské Tóře, a poté je nazvali Novým Zákonem. Tam je to ale samozřejmé. Některé tyto spisy ovšem nemíří téměř nikam jinam, než k osobě Božského Krista (např. tzv. Janovo evangelium od neznámého autora z konce 1.století, které ukazuje Ježíše jako Boha, kráčícího touto zemí. Jako naddějinné Slovo - Logos, jako Jednorozeného, žijícího na Otcově srdci a podobně) a to dokonce ještě mnohem více a s daleko větším důrazem, než na jeho učení. Tedy důraz ne na Bohulibý způsob žití člověka na zemi, nýbrž na osobu Ježíše Krista jako vyzyvatele: „Pojďte za mnou k mému Otci, nebo Já vám říkám, že...“
Pod stejným pojmem Písmo svaté tedy věřící židé rozumějí Bohem jim pradávno darované učení, neboli návod k dobře prožitému životu zde na zemi. Naše křesťanské Písmo, jak víme, svým obsahem tvoří necelou třetinu Tóry, a doplňuje jí vlastními soubory posvátných spisů, kde vedle evangelistů svojí velikostí především dominují domnělé i skutečné (přibližně půl na půl) listy apoštola Pavla, faktického zakladatele našeho křesťanství. V době, kdy ještě nevěřící Augustin navštěvoval střední školu, byl celý dlouhodobý a nesnadný křesťanský proces kanonizace Písma dovršen. A první kompletní soupis kanonických knih pochází z roku 382, tedy čtyři roky před jeho obrácením na naši víru. Spis, o kterém už také byla zmínka, tedy protimanichejský Contra Faustum Manicheum – Proti manichejci Faustovi, ve kterém se zabývá mimo jiné i judaismem a Tórou, začal psát Augustin hned v druhém roce své biskupské funkce v 397 a dokončil ho o rok později. Jestliže ještě v roce 391 přiznává své vážné nedostatky ve znalosti nedávno kanonizovaného křesťanského Písma, a už po šesti, sedmi letech v této protimanichejské knize prokazuje vynikající znalosti nejen křesťanské nauky, ale i určité znalosti judaismu, ukazuje nám to jasně na neuvěřitelnou pracovitost, zapálení a studijní úsilí, které při tak velkém množstvím další práce předvším na teologickém poli musel vykonat.
Citovali jsme před chvílí autora přednášky, že v Augustinově myšlení míří celé Písma na Krista, na duchovní význam, který židé bohužel nevidí. Věříme, že jsme si alespoň v bodech základní stanovisko těch, která se tato slova nejvíce týkají, tedy původních majitelů a ochránců té části Písma, kterým byli kdysi dávno obdarováni jako první a poslední lidé přímo Stvořitelem. Zároveń jsme přesvědčeni, že vše, co jsme na toto téma jen ve zkratce naznačili, znal i svatý Augustin. A věříme dokonce, že měl o problému znalosti v nesrovnatelně širším rozsahu. V tom případě se znovu a znovu vracíme k otázce, proč k judaismu a k národu, který mimo jiné dal světu Ježíše, zaujímal stanoviska, jako by své jistě pracně nabyté znalosti pro toto téma nepovažoval za relevantní. Byl jediný důvod obdobné učení církve, kterou nadevše miloval a sám sebe považoval za jejího ochránce? Šla skutečně jeho nesmírná a vášnivá láska k přijatému křesťanskému učení tak daleko, že se alespoň navenek zřekl vlastního názoru a své postoje k judaismu vyjadřoval jen v duchu hranic oficiálního církevního stanoviska, a v těchto pevně stanovených hranicích ho ještě zúrodňoval?
Augustin na podporu svého učení o judaismu použil mimo jiné i známý hebrejský příběh z Tóry (Genesis 4, 7) o Kainovi, který ze závisti a vzteku, že Bůh požehnal jeho bratrovi formou přijetí jeho oběti, zatímco Kainovu ponechal nepovšimnutou, bratra Abela zabil. A hned, a v několika dalších případech, aplikuje příběh v podobenství na židovský lid. V naší přednášce dále čteme: „Kdyby, píše Augustin, Kain uznal svůj hřích (vzteku na bratra, který ovšem za Boží volbu nemohl) a vyznal to Bohu, Bůh by mu pomohl svojí milostí přejít přes jeho hřích a nebyl by zavraždil bratra.(Contra Faustum 12, 9) Stejně jako Kain, který odmítl uznat svoji vinu, i židé podobně selhali v uznání času spásy, který pochází z odpuštění hříchů prostřednictvím milosti. Svoji pýchou ze skutků zákona židé odmítli podřídit se Kristově milosti“ Svatý Augustin si toto přirovnání velmi oblíbil a používal ho velmi často, především pokud pocítil nutnost se ústně nebo písemně vyjádřit k Ježíšovu národu, popřípadě k judaismu v širším pojetí. Krátce řečeno, podle Augustina starší židé (Kain) zabili mladšího Boha Krista Ježíše (Ábel). Ten zahynul na poli, a Kristus podobně na hoře.
Mohli bychom znovu rozbrat uvedený text a poukázat na několik bodů, které by na jedné straně mohly sloužit jako ukázkový rozpor mezi judaismem a jejho chápáním věrnosti Božím zákonům obsaženým v Tóře, a na druhé straně naším křesťanským chápáním této skutečnosti, reprezentovaným nejvýraznější postavou křesťanství pozdní antiky Augustinem. Alespoň k poslední citované větě uveďme, že nelze zaměňovat hřích pýchy, kterou autor snad z nedokonalého pochopení všech podstatných okolností přijetí Božího Zákona přisuzuje židům kvůli jejich vyvolení (které však sám uznává), s věrností svému slibu danému Bohu na Sinaji. Je zbytečné znovu opakovat náš předcházející pokus o pochopení židovské nezlomné věrnosti obsahu Boží Tóry, kde bohužel pro nás není nikde obsaženo jméno Kristus. Tímto základním faktem nám může být trochu usnadněné hledání některých důvodů, proč židé odmítli přijmout svého soukmenovce Ježíše v roli Boha a Mesiáše. Jestliže se podle jejich učení už kdysi dávno podřídili Bohu a jeho milosti, nemohou toto své dávné podřízení po čtrnácti stoletích anulovat ve prospěch kohokoli jiného. Zvlášť když si několikrát denně ve svých modlitbách připomínají základní Boží napomenutí: „Já jsem tvůj žárlivý Bůh. Nebudeš mít jiného Boha.“
Jeden zákaz z hebrejské Tóry se nazývá Ša´atnez. Jedná se v podstatě o příkaz, zakazující praktikujícím židům nosit šaty zhotovené ze směsi vlny a lnu. Tento zákaz rabínští učenci později dokonce ještě zpřísnili, ale to už tolik nepatří k tématu dnešní úvahy. Ša´atnez znamená vlastně šat z dvojího druhu a v souvislosti s Augustinovým připodobněním Krista k Ábelovi a Kaina k židovskému národu je zajímavé vědět, že příběh Kaina a Ábela sami židé vztahují právě na příkaz Tóry – ša´atnez. Tento zákaz měl odstranit nenávist a svár mezi bratry Kainem, zemědělcem, tedy i pěstitele lnu a Ábelem, pastýřem pracujícím s vlnou. Samotný zákaz Ša´atnez (směsi vlny a lnu) je tedy pro židy připomínkou i varováním: nenávist mezi bratry povede jen nepřátelství a krveprolévání. A přestože jsme se tak mnohokrát v dějinách nechovali, židé jsou našimi vlastními bratry, jelikož máme stejného Otce. Škoda, že uvedené židovské zpodobnění nemohl Augustin znát, v opačném případě by svúj vlastní výklad pravděpodbně nepoužil vůbec, nebo by, věřme, vypadal trochu jinak.
Závěrem dnešních úvah uveďme ještě jedno Augustinovo přesvědčení uvedené v přednášce, nad kterou jsme se dnes opět zamýšleli, totiž že židé odmítají být pod milostí (myšleno Kristovou milostí), že tento jejich postoj je chtěný a svobodný a že raději chtějí být tzv. pod zákonem.
Náš Učitel a Otec církve má naprostou pravdu, jestliže říká, že židé svobodně a chtěně odmítají být pod jinou milostí, než pod milostí toho, s kým uzavřeli jejich dávní předkové smlouvu. Každý jiný postoj by byl z jejich hlediska svévolným vypovězením sinajské Smlouvy s nedozírnými důsledky pro jejich národ. Bez ohledu na naše vlastní křesťanské stanovisko k této otázce je nutné ocenit a vážit si nezlomnou zásadovost Ježíšova národa k příkladně věrnému a důslednému plnění obsahu Smlouvy, kterou s Bohem kdysi dávno uzavřeli.
pokračování
M.Č.