Sv. Augustin a židovské náboženství II.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu
pokračování
Přednáška pokračuje zajímavou informací, že podle Augustina „Hebrejský lid ztratil svůj status jediného obhájce a vlastníka smlouvy s Bohem, když neuvěřil v Ježíše Krista. Chybějící víra však nevylučuje jejich privilegovaný vztah s Bohem Starého zákona“. V prvé řadě poznamenejme, že židovský národ dostal prostřednictvím Mojžíše, svého zachránce z Egyptského zajetí, na pouštní hoře Sinaj od samotného Boha Smlouvu, která tvoří základní pravidla pro jejich další život. Zdůrazněme, že tuto Smlouvu dostal židovský národ, a příkladně naše křesťanství z ní pouze převzalo Desatero (navíc si ho později mírně poupravilo). Připmínáme, že k této Smlouvě se například sám Ježíš vyjádřil velmi známým prohlášením, které jak se zdá, velký apoštol Pavel neznal - vzhledem k tomu, že hlásal v podstatě pravý opak následujících Ježíšových slov:
„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání — a třebas i to nejmenší — a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“(Mt 5,17-19).
K větě z našeho textu Chybějící víra však nevylučuje jejich privilegovaný vztah s Bohem Starého zákona si jen dovolujeme vyjádřit předpoklad, že se všichni shodneme na jednom faktu, že Bůh Stvořitel je jeden. Není jeden Bůh hebrejů, jiný Bůh křesťanů, další Bůh muslimů a podobně, takže termín Bůh Starého zákona je nepřesný a pro někoho možná i zmatečný. (Ze židovského hlediska navíc tzv. „Starý“ Boží zákon neexistuje, jelikož jim Bůh dal pouze jeden jedinný a nikdy ho nijak neinovoval. Název „Starý“ má ryze křesťanský původ a má zdůraznit odlišnost křesťanských především evangelijních textů od židovských. K původnímu objemnému hebrejskému Tanachu přidávalo naše křesťanství velmi pečlivě vybrané texty, tvořící ale jen čtvrtinovou část celé Bible, a jsou nazvány Novým Zákonem. Přidáním našich textů k cizím však neznamená, že tyto původní hebrejské texty by ztratily cokoli ze své platnosti, nebo snad z jejich Božského původu a zároveň, že by se díky našemu přidání staly původní prastaré texty rázem starými. Boží slovo nemůže zestárnout. Zatímco naše učení původní texty Tanachu ke své existenci bezpodmínečně nutně potřebuje, judaismus - z jejich pohledu - nemá důvod se texty, které jsme my křesťané k jejich přidali, nijak zabývat.)
Co se týče jejich privilegovaného vztahu s Bohem, připomínáme, že toto privilegium má přesný originální hebrejský název, a to am sgula, tedy oddělený lid. Tento základní pojem v sobě obsahuje zvláštní vztah Izraele k Bohu, mající svůj základ v Tóře ( Chamiša chumšej Tora, jinak Pentateuch. Jiný název „Pět knih Mojžíšových“ stejně jako už zmíněný termín „Starý zákon“ má ryze křesťanský původ): „ A nyní, budete-li poslouchat mého hlasu a budete-li zachovávat mou smlouvu, budete mi zvláštním majetkem mezi všemi národy...“ (Ex 19, 5) Tento zdroj tak častých vášní a nenávisti od jinověrců i nevěřících však znamená především dvoustranný smluvní závazek a stoprocentní duchovní „týmovou“ spolupráci národa ve službě Bohu, a každá jiná interpetace odvádí od této prosté skutečnosti. V přednášce zmíněný termín privilegovaný vztah (židů) tedy znamená oddělení tohoto lidu pro zvláštní a jedinečnou úlohu ve světě, a to nositelství Božího poselství a jeho živý příklad - samozřejmě, že vše výhradně v duchovní oblasti. A poslední termín z této věty: chybějící víra (v Ježíše Krista), pro hebreje znamená pravý opak, totiž jejich důkaz oddanosti a především pevné víry, ovšem jen ve zmíněnou Boží Smlouvu, kde však o Ježíšovi chybí jasná zmínka.
Citujme z dalšího textu této zajímavé přednášky, který hovoří o tom, že: „ Augustin tvrdil, že Hebrejové, ne Římané jsou zodpovědni za smrt Krista. Hebrejové však nejsou vinní deicídiem - zabitím Boha, ale jen zabitím člověka, protože by nebyli zabili Boha, kdyby ho byli poznali v Kristu. Dokud se Hebrejové neobrátí, zůstávají nepřáteli Krista a církve“. V textu jsou uvedené celkem tři citace z Augustinových děl a jeho autor přesně vystihuje tehdejší Augustinův vzorový, mezi křesťany pevně zažitý názor na národ, z něhož vzešel Ježíš. Co se týče věty: ... že Hebrejové, ne Římané jsou zodpovědni za smrt Krista, připomeňme si jen krátce, že Ježíš vadil v dané situaci a v daném místě především saducejským kněžím. Pokud je reálný odhad, že Ježíše při jeho osudném vjezdu do Jeruzaléma na svátky Pesachu doprovázelo možná až šest set lidí a další zvědavci se k nim cestou stále přidávali, pak je logické, že nejen římská městská posádka, ale především saducejští kněží, ovládající Chrám, znejistěli silnou předtuchou velkého problému. A bude-li problém, budou nepokoje a jejich obrovské příjmy (o který se neoficiálně dělili i některými vlivnými členy místní římské posádky) jsou ohroženy. Hrozilo nebezpečí, že možné menší šarvátky mezi židovskými poutníky kvůli Ježíšovým aktivitám kolem Chrámu přerostou v krvavé nepokoje, které by muselo tradičně velmi krutě potlačit přítomné římské vojsko.
Na tyto velké poutní svátky se do Jeruzaléma sjíždělo ze všech koutů (nejen) Judeje kolem milionu poutníků (!). Pro Ježíše to byla už tradiční návštěva Jeruzaléma, neboť tuto cestu konal jako pravý zbožný žid nejprve pravidelně se svými stejně zbožnými rodiči, a v dospělosti už se svými židovskými přáteli. Předtucha saducejů se ukázala jako oprávněná v okamžiku, kdy na sebe Ježíš přišel mezi davy poutníků strhnout pozornost několika akcemi, především spíše jen ostentativním pokusem k předem neúspěšnému vyhnání obchodníků a pro chod Chrámu životně důležitých směnárníků z jim vymezeného ( a Saducejům za pronájem dobře zaplaceného) prostoru kolem Chrámu. A jak víme, nebyla to jediná Ježíšova aktivita s cílem na sebe obrátit pozornost jeruzalémského lidu a upozornit tak na následné důkladně promyšlené události, které tam přijel coby galilejský buřič vyvolat. Ovšem pokud by nechtěl pokud možno až doslova vyplnit dávná proroctví o Mesiášovi, která především posledním roce vztáhl na sebe, mohl ještě z města plného poutnického chaosu a praskajícího ve švech volně odejít, to ovšem neměl v plánu. Také Mesiáš totiž podle proroctví měl na místě střetu zůstat a před nebezpečím neutíkat.
K větě „ Hebrejové však nejsou vinní deicídiem - zabitím Boha, ale jen zabitím člověka, jistě zcela zbytečně poznamenáváme, že Boha nemůže zabít nic a nikdo, jelikož samozřejmě nepodléhá zákonům života a světa, které sám stvořil, ale bohužel stejně zbytečně jako nepochpitelně tuto větu napsal Augustin ve svém díle Enarrationes in Psalmos (Výklad Žalmů 65, 5). Druhou část Augustinovy věty jsme dříve v jiných souvislostech už několikrát komentovali, připomeňme tedy jen znovu uvažování židů v této otázce. Z hlediska jejich učení obsaženém v Tóře v žádném případě nemohli Ježíše uznat za Mesiáše, natož snad rovnou za Boha! Tóra je považovaná za stvrzení smlouvy Izraele s jediným existujícím Bohem v jediné podstatě, a podle toho se zbožní židé každý den už odnepaměti modlí: „…a žádný jiný není“, a tudíž pro ně neexistuje jakákoli možnost Boží trojjedinosti. Odtud tedy jejich nepřijetí svého soukmenovce jako Mesiáše a dokonce jako Syna toho, s kým uzavřeli smlouvu, a kdo se sám prohlásil jako jediný a žárlivý. Ze židovského hlediska tedy ve svém soukmenovci nemohli poznat Boha, ale viděli v něm jen jednoho člověka z nich, byť vysoce charismatického a naprosto mimořádného. To u nich ostatně platí dodnes.
Někteří Ježíše znali osobně jako dítě, znali jeho rodiče i jeho rodinu, věděli kde a u koho se Ježíš vzdělával, věděli zároveň o jeho roztržce s rodinou v době dospělosti, a podobně. Mnozí z Ježíšova okolí znali jeho značně osobitý názor na určité pasáže a výklady Tóry, které někteří tehdejší rabíni považovali minimálně za neúctu, a evidujeme ještě několik dalších dobových zmínek o Ježíšově životě ještě před zahájením veřejné činnosti, ze kterých jeho Božství zatím není nijak patrné. Pokud tedy svatý Augustin píše o židovském nepoznání Boha v jejich spoluobčanovi, očekávali bychom od něho, že zmíní i možné důvody a širší okolnosti takového postoje, to se však bohužel nestalo. Máme důvody se domnívat, že Augustin navzdory jeho shora citovanému vyjádření z dobových pramenů věděl, že Ježíšovo židovští soukmenovci neviděli ani v době jeho mládí, a ani v dospělosti až do začátku jeho veřejné činnosti na jeho životě a projevu nic natolik výjimečného, co by zcela zřetelně poukazovalo na jeho mimořádnost. V té době to mohli být logicky zatím jedině právě oni, protože křesťanství vzniklé na základě jeho životě, učení a poslání, se začalo formovat až několik desetiletí po jeho umučení. V podstatě i my sami křesťané nemáme mimo asi dvou tří výjimek k dispozici žádné další doklady o určitém neobyčejném způsobu nebo jiného projevu života Boha Ježíše na zemi až do začátku jeho mise. Z Ježíšova mládí a dospívání nevíme téměř nic a zvídavého křesťana může jen velmi těžko uspokojit standardní odpověď mnoha teologů na otázku, proč je v Písmu o Ježíšově životě až do počátku jeho hnutí tak málo informací. Tradiční odpověď většinou bývá v tom smyslu, že to pro naši víru není důležité. Sdílnější odborník někdy k podobné odpovědi ještě navíc přidává dodatek, že určité záznamy, nebo spíše vzpomínky na Ježíše od některého jeho současníka jistě existovaly, že však prostě nebyly do kánonu vybrané. Z naší ukázky hned pochopíme proč.
V takovém případě má totiž na mysli tzv.apokryfy, konkrétně ovšem může být brán v úvahu snad pouze jediný (?), a to i samotnými křesťanskými odborníky kvalifikovaný jako veskrze lidový a značně naivní spisek „Pseudo-Tomášovo evangelium dětství“ napsaný přibližně 130, nebo více let po Ježíšově smrti. Dvě jediné možné opory v Novém Zákoně, a to vlivní evangelisté Lukáš a Matouš naší zvídavost o Ježíšově dětství a dospívání bohužel nemohou v žádném případě ani trochu uspokojit.
Přečtěme si nyní krátkou ukázku, co uvádí tento prý (opravdu?) filozof Tomáš Izraelský o Ježíšově mládí, snad z dobré snahy o potvrzení jeho Božské výjimečnosti, které – přestože je adresované nežidům, také jistě i na ně by mělo případně argumentačně natolik zapůsobit, aby v Krista uvěřili, a jak Augustin později napíše, aby dál nezůstali nepřáteli Krista a církve. Z lidové řečtiny do lidové češtiny toto vyprávění přeložil dr.Peňáz (mgr.Šípová):
Vyprávění Tomáše, izraelského filozofa, o dětství našeho Pána.
Já, Tomáš Izraelský, píšu tuhle zprávu pro všechny vás, bratry z nežidovských národů, abyste věděli, co jako kluk i jako velký udělal náš Pán Ježíš Kristus, který se narodil v naší zemi. Začalo to takhle:
Tenhle Ježíš, když mu bylo jako klukovi pět let a přišla bouřka, tak si hrál u brodu přes potok a sváděl pramínky vody do rybníčků. A potom udělal, že ta voda byla najednou čistá, a to řekl jediné slovo.
Taky udělal bahýnko a z něj uplácal dvanáct vrabčáků, a ona byla sobota, když to udělal. Byla tam i spousta jiných kluků, co si s ním hráli.
A jeden Žid, když viděl, co dělá Ježíš v sobotu, jak si tak hraje, tak hned běžel a povídá jeho otci Josefovi: „Podívej se, ten tvůj kluk je tam u potůčku, a vzal si tam bláto a uplácal z něj dvanáct ptáčků, a nedodržuje tak sobotu!“ A Josef běžel na to místo, a když to viděl, křikl na něj: „Co to děláš v sobotu, “říká,“ když se to dělat nesmí?“
Jenže Ježíš zatleskal rukama a křikl na ty vrabčáky: „Tak zmizte!“ A ti vrabčáci vyletěli a s křikem zmizeli.
No a Židé, jak to uviděli, tak se vylekali a běželi a vykládali starším ve vsi o tom, co viděli, že Ježíš udělal.Syn písaře Annáše tam postával vedle Josefa a vzal vrbovou větev a vypustil ty rybníčky, co postavil Ježíš.
Kdyžto Ježíš viděl, co udělal, tak se rozzlobil a povídá mu: „Ty mizero, ty darebáku, ty hlupáku, co ti jako udělaly ty rybníčky a ta voda? Však počkej, teď uschneš jako strom, a nebudeš mít ani listí, ani kořeny, ani ovoce.“
A ten kluk hned celý uschl a Ježíš šel pryč a vrátil se domů, k Josefovi. No a rodiče toho kluka, co uschl, byli bez sebe a zoufalí, že byl ještě tak malý, a šli za Josefem a křičeli na něj: „Tak takového kluka máš,“ říkali, „že tohle udělal!“
Pak zašel po vsi, a nějaký kluk mu v běhu vrazil do ramene. Ježíš se rozčílil a povídá: „Ty už odsud neodejdeš!“ A ten na místě padl na zem a bylo po něm.
Když si Josef uvědomil, jak je chlapec bystrý a že už dospívá, opět si lámal hlavu, jak to udělat, aby mu nezůstal bez vzdělání, a tak ho přivedl k dalšímu učiteli. Ten Josefovi povídá: “Nejprve ho naučím řecky a pak hebrejsky." Věděl, že je Ježíš velmi chytrý, a bál se ho; nicméně, rozepsal alfabetu, dlouho se s tím malovala nevšímal si ho.
Tak mu Ježíš povídá: “Jestli jsi skutečný učitel a jestli dobře víš, co píšeš, řekni mi, co se skrývá za písmenem A, a já ti povím, co se skrývá za B." Učitel se rozlítil a praštil ho po hlavě. Kluka to bolelo, proklel učitele, ten hned ztratil vědomí a padl na zem obličejem dolů.
Ježíš se sebral a šel domů. Josef byl z toho zoufalý a nařídil Ježíšově matce, aby nepouštěla kluka z domu, jinak že pomřou všichni, kdo ho dráždí.
A tento spis pokračuje dalším „důkazním materiálem“. Řekněme si rovnou, že tato naprosto infantilní argumentace tzv. „izraelského filozofa“ by dnes nebyla myslitelná ani pro naše nejmenší žáky církevních školek a jestliže snad někdy v historii byla míněna opravdu vážně, pak onen autor uškodil církvi daleko víc, než například husité. Pokud by se snad nějakou náhodou k věřícím židům dostaly tyto, a další podobné materiály o Ježíšově zázračném dětství, které měly takovým způsobem snad i je přesvědčit o jeho Božství, musíme se my divit Augustinovi, že se on divil židům, že: “ v Ježíši Kristu nepoznali Boha“. Židé si ze Sinaje vedle smlouvy s Bohem skutečně neodnesli žádné jiné, jakési dodatkové informace v tom smyslu, že Boží Syn jednou bude mocí danou svým Otcem jako dítě zabíjet své dětské kamarády – třeba za to, že do něho jiný židovský chlapec omylem vrazí. A nejen zabíjet, Bůh Ježíš (jak ho často nazývá sv.Augustin) je v podání tzv. izraelského filozofa také navíc vzeklý, vznětlivý, nemilosrdný, nadává, je popudlivý, zlobí se, a dokonce také proklíná, a v podstatě tedy vytrvale páchá jeden „Boží“ hřích za druhým. Bůh tedy páchá stejné hříchy, za které ale jeho stvoření jednou sám pošle do pekel, jak káže naše víra. A konečně například prokletí: „...teď uschneš jako strom, a nebudeš mít ani listí, ani kořeny, ani ovoce.“, které měl údajně říci Ježíš tentokrát jinému svému dětskému kamarádovi, než ho takto malý Boží Syn – Bůh Ježíš opět usmrtil, svým obsahem samo vypovídá a potvrzuje o autorovi textu ještě víc, než bychom si asi dovolili sami pomyslet. Pokud zmíněný izraelský filozof na základě tohoto svého spisku snad očekával někdy ve druhém, nebo třetím století díky těmto Ježíšovým „smrtelným zázrakům“ nějaký příliv nových věřících do církve, musel se v případě, že by ho někdo vzal vážně, dočkat pravého opaku. Mohl svatý Augustin v případě, že znal tyto dětinské a další podobné materiály o Ježíši, vyčítat Židům, že například právě v tomto tolika lidsky zcela negativními vlastnostmi prezentovaném Ježíši Kristu skutečně nepoznali svého Boha, dobrého a milosrdného Boha svých předků, Boha sinajské smlouvy??? Byly jeho údiv a někdy i zloba nad touto skutečností myšleny vždy opravdu upřímně, nebo se v celé problematice sice dobře orientoval, ale...?
Na Sinaji přikázal Bůh Hebrejům mimo jiné: Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. Jestliže náš učitel Augustin někdy psal o židech také i v kladném smyslu a s určitou nadějí, že dokonce i oni dojdou skrze Krista spásy, měl se pokusit pro ně najít řešení tohoto teologického problému a předložit jim ho, ne jen pouze opakovat ze židovského pohledu - a pro židy poctivě dodržující Boží zákony vzájemné smlouvy - nepřesvědčivé argumenty čtyři století starého učení naší církve. Nám, kteří jsme se do naší víry narodili, nebo kteří jsme jí později s rozmyslem přijali, argumentace našeho náboženství většinou plně dostačuje a ten samý pocit měl zcela jistě i Augustin. Ovšem to samé skutečně nemohl očekávat od židů, kteří měli tehdy s Bohem už devatenáct století starou smlouvu, v některých důležitých bodech bohužel mírně se odlišující od našeho učení, lépe řečeno od zavedené praxe. Se stejnou vervou a nedšením, s jakou se pustil do řešení mnoha závažných teologických a filozofických problémů, se - ovšem v případě odpovídajích znalostí judaismu, které však zvlášť u něho oprávněně předpokládáme - podle našeho názoru měl pustit i do hledání přesvědčivých argumentů pro židovské věřící, velmi důsledně dodržující zmíněnou smlouvu s Bohem. Kdo jiný než náš velký učitel Augustin na to měl v církvi pátého století odpovídající potenciál? Pokud by Augustin například uvedený apokryfní spisek jakéhosi izraelského filozofa znal, musel by naprosto jasně vědět, že tudy by cesta pro židy (a nejen pro ně) k „přijetí Krista Ježíše za Mesiáše a Boha“ tehdy (a nejen tehdy) opravdu nevedla a pokud by se jim toto ultra naivní vyprávění dostalo do ruky, mělo by jistě zcela opačný účinek, než pro které bylo, byť jistě v nejlepší vůli napsané. Takto a podobně prezentovaný Bůh v jejich chápání prostě nemohl být ten, se kterým na Sinaji uzavřeli smlouvu.
Poměrně obsáhlé pojednání o prorokování příchodu Mesiáše - Ježíše už v Tanachu napsal Augustin s výřečností sobě vlastní ve svém mimořádném díle De civitate Dei, kde podle učení církve, a tedy i jeho samého, existují nezpochybnitelné důkazy o tom, že již staří hebrejští proroci měli ve svých proroctvích (a také v několika verších Žalmů) na mysli například nadpřirozené početí Krista u Marie Panny, jeho život, smrt, zmrtvýchvstání a podobně. Ovšem jak jsme již řekli, Augustin sice nesmírně poutavě a přesvědčivě, přesto však pouze jen opakuje staletí opakované učení církve, aniž by do něho vložil podobně jako v jiných případech své vlastní originální myšlenky a jejich proslulé vzájemné kombinace. Schází nám Augustinův vlastní vklad, nějaký originální návod, nebo určitá aktivní pomoc starším bratrům ve víře, na základě jakých zásadních argumentů mají hebrejové Ježíše za Mesiáše přijmout. Na tak velkou myslitelskou osobnost pozdní antiky, jako je Augustin, je žalostně málo psát o židech negativně za to, že Ježíše nepřijali, aniž by pro ně vyhledal nové důkazy – třeba v jejich Tanachu. Bývalý vyskoškolský profesor rétoriky v Kartágu a Miláně měl rozhodně na víc, než o židech jen psát, že: „...dokud nepřijmou Krista, zůstávají nepřáteli jeho i církve.“ Za touto a podobnými větami měl následovat určitý originální a vysoce fudovaný recept na změnu jejich pevného postoje a zažitého myšlení. To by ovšem bylo logicky možné jen v tom případě, že by Augustin nějaký znal. V opačném případě nám pak ale musí chybět Augustinova motivace, proč o Ježíšově národu psal tak jak psal, ovšem ve spisech určených pro věřící, tedy své křesťany. Ty však už nebylo nutné znovu a opakovaně přesvědčovat o správnosti jejich víry a o tom, že právě křesťané jsou – na rozdíl od židů – na správné cestě ke spáse. Bohužel nevíme o jediném případu, že by argumentace například obsažené v De civitate Dei, třebaže nijak mimořádně objevné, někdo přeložil do hebrejštiny, aby se s nimi mohla také seznámit široká platforma židovských věřících. Bylo tedy těžké pak očekávat a požadovat od tohoto Ježíšova národa, aby po přibližně devatenácti stoletích důsledného dodržování sinajské smlouvy tuto smlouvu Bohu jednostraně vypověděl, jak si Augustin přál.
Povšimněme si ještě jedné velmi zajímavé skutečnosti, dokreslující už dříve řečené - ani apoštol svatý Pavel, ani jeho „duchovní žák“ a vysoce angažovaný teologický aktivista pátého století Augustin ve svých dílech kupodivu nevěnovali vlastnímu Ježíšovu životu žádnou větší pozornost - tedy takovou, jakou bychom u Syna Boha, Stvořitele vesmíru očekávali. Kdo jiný by si jí snad měl více zasloužit? Ovšem co konkrétního mohl o vlastním životě pozemského Krista napsat apoštol, jehož teologii sice vděčí naše náboženství za svůj vznik, který však Ježíše nikdy neviděl, ani neslyšel a navíc, když své dopisy pohanům začal psát až po několika desetiletích po Kristově ukřižování? A co bychom vlastně očekávali napsané o Ježíšově ranném životě od svatého Augustina, pokud jeho hlavní teologický zdroj Pavel na toto téma nenapsal ve skutečnosti téměř vůbec nic? Ani oba výše jmenovaní evangelisté téměř žádnou zajímavost v tomto směru nepodávají. Pokud určité materiály o Ježíšovo mimořádném mládí existovaly, a přesto nebyly zařazené do Písma, mohly možná pouze kolovat mezi lidmi, ovšem ne dříve, než koncem prvního století. Těžko ale mezi židy.
Vraťme se ale zpět k přednášce, respektive k některým jejím tvrzením, nad kterými se zamýšlíme. Celá naše odbočka měla pouze jeden záměr, totiž poukázat na skutečnost, že židé Ježíšovy doby v něm prostě Mesiáše a navíc samotného Boha spatřovat nemohli, neboť do doby, než začal svoji veřejnou činnost (možná vlastně jen jeden rok trvající), vlastně ničím mimořádným, co by už od mládí významněji upoutalo pozornost jeho židovských soukmenovců, Ježíš téměř nezaujal. O to větším překvapením byla jeho pozdější ohromující kazatelská mise mezi Galileou, Jordánem a nakonec Jeruzalémem doprovázená veřejně předváděnými zázraky a léčením nemocných. A právě tato veřejná kazatelská a další činnost zahájená až v posledním roce svého života měla jasný a dokonale promyšlený cíl. Ježíš zcela vědomě jednal pokud možno přesně podle starých proroctví, přestože dobře věděl, co ho na konci své mise nemůže minout. Kdykoli mohl svých aktivit v tomto směru zanechat, nebo omezit okruh své působnosti, ale neučinil to.
O způsobu židovského života ve víře a v modlitbě, jehož základem je posvátná Tóra ze Sinaje a o tom, že ani při uzavření tamní Smlouvy hebrejů s Bohem nepadla jakákoli zmínka o Jeho případném Synovi, jsme si už řekli dříve. Když tedy snad nejvýznamnější učitel naší církve svatý Augustin napsal, že: „ ...protože by nebyli zabili Boha, kdyby ho byli poznali v Kristu. Dokud se Hebrejové neobrátí, zůstávají nepřáteli Krista a církve“, snad si ani dostatečně neuvědomil, že Ježíšovo židovští současníci na to, aby v jejich soukmenovci poznali Boha, měli vlastně snad jen jeden rok jeho veřejné činnosti, a ani během této doby se sám v tom smyslu Ježíš v podstatě sám ani jednou nevyjádřil. A to dokonce ani před svými několika nejdůvěrnějšími učedníky, ani před svými bratry. To samé – až na jedinou, přesto nejednoznačnou výjimku při výslechu Piláta – platí i na Kristovo Mesiášství, navzdory tomu, že Židé sice v té době skutečně očekávali příchod Mesiáše, ale člověka, ne Boha, jak už jsme dříve zmínili. Augustin měl pravděpodobně nejprve konkrétně specifikovat, na základě jakých Ježíšových skutků, nebo vůbec jeho života do začátku hnutí měli židé v Kristu poznat Boha, a teprve poté tento Ježíšův vlastní národ podle svého mínění možná oprávněně za nepřijetí odsuzovat, a za tento postoj pak považovat Tóru nesmírně ctící a důsledně dodržující Hebreje za: „ ...nepřátele Krista a církve“. Pokud nyní někoho v této souvislosti napadla námitka typu: „A co Ježíšovo zázraky, uzdravení, vkříšení a podobně v posledním roce jeho života?“, odpovíme, že právě proto, že trvaly v podstatě jen jeden rok, měli hebrejci jen málo času na to, aby se zázraky a úžasná kázání jejich soukmenovce dostaly do širokého povědomí když ne celého národa, tak alespoň většiny věřících. Bylo málo času na to, aby se kompetentní židé o Ježíšově Božství osobně za jeho života přesvědčili a jako národ k němu zaujali stanovisko, a podle tohoto stanoviska možná i svůj postoj ke své sinajské smlouvě s Bohem. Informace se tehdy šířily především ústně, a tedy nesmírně pomalu. Pokud tehdy měl židovský národ jako celek - tak, jak si přál náš Augustin – přijmout Ježíše za svého Mesiáše, musela by ho přijmout většina z přibližně šesti milionů Židů, kteří tehdy žili na Blízkém východě, popřípadě ještě kolem Středomoří. To by se mohlo teoreticky stát tehdy, kdyby Ježíše osobně, nebo maximálně „z druhé ruky“ poznala taková část národa, která by dokázala zbytek přesvědčit o tom, že proroctví jsou v tomto svém soukmenovci naplněna. Kdyby v Ježíši prokazatelně během jednoho jediného roku jeho života poznali Boha (jak píše Augustin: „ ... kdyby ho byli poznali v Kristu.“) a na základě tohoto poznání se v podstatě zřekli svého sinajského Boha.
Jaká však byla skutečnost, kterou Augstin znal (nebo neznal?), a přesto od Ježíšova národa dříve nebo později očekával přijetí jednoho „z nich“ za Boha a Mesiáše - podle jeho dobrého mínění samozřejmě, že čím dříve, tím pro ně lépe? Existují reálné odhady postavené na studiích dobových demografických údajů, že Ježíš přibližně za rok své veřejné působnosti mohl svým působením především v oblasti Galileje osobně ovlivnit padesát, maximálně snad až šedesát tisíc obyvatel. Odhady dále vypočítávají, že z těchto nejvýše sedesáti tisíc si postupně pomocí různých osobních sdělení, diskuzí a podobně, přibližně polovina vytvořila už během prvního roku o Ježíši určitý názor, a to ať už pozitivní, nebo negativní. V případě, že by tedy charismatického Ježíše během jeho ročního působení nějakým bližším způsobem poznalo opravdu jedno procento židů, a z nich si na jeho učení a osobnost učinila konkrétní úsudek předpokládaná jeho polovina, znamenalo by to, že Kristus jasně existoval ve vědomí přibližně třiceti tisíc židovských obyvatel. Pokud je tento odhad skutečně blízký tehdejší realitě, vychází nám, že přibližně každý dvoustý příslušník židovského národa za Ježíšova života o něm a o jeho divuplném působení věděl a zaujal k němu postoj, ať už pozitivní, nebo opačný. Polovina procenta z celé populace je však jak každý jistě uzná příliš málo na to, aby se o židovském názoru, ať už byl jakýkoli, hovořilo jako o názoru židovského národa en bloc. Svatý Augustin, ať už podobné odhady znal, nebo ne, přesto vždy za nepřijetí Krista odsuzoval, ale také se za jeho přijetí i modlil za židovský národ jako celek.
Připomeňme si ještě jednou onu důležitou část Augustinova vyjádření, totiž že: „...by nebyli zabili Boha, kdyby ho byli poznali v Kristu“ a porovnejme jí s částí další věty: „... zůstávají nepřáteli Krista a církve“ Židé jako šestimilonový národ tedy podle našeho autora měli v Kristu poznat Boha na základě jeho přibližně ročního veřejného působení. Nepoznali, ovšem jedním z možných důvodů by mohl být ten, o kterém jsme se právě zmínili, a ke kterému ještě něco málo poznamenáme: K tomu, aby nesmírně zbožní, a v otázkách přijaté víry skálopevní Izraelité naruby obrátili své - za Augustina už - devatenáct století staré učení a smlouvu s Bohem, a v Ježíši Kristu zase tohoto sinajského Boha, respektive Jeho Syna poznali, jim mimo jiné scházel čas a možná i přesvědčivě mimořádný pozemský život svého soukmenovce Ježíše, úměrný jeho Božství. Augustin píše, že židé by nebyli zabili Boha, kdyby ho poznali v Kristu, jinými slovy řečeno, nepoznali, že Bůh je Kristus a Kristus je Bůh. Ovšem pak je hned jeho následující věta Dokud se Hebrejové neobrátí, zůstávají nepřáteli Krista a církve trochu nejednoznačná, jelikož ani Augustin nepochyboval nikdy o tom, že židé mají stejného Boha jako my křesťané. Pokud by židé byli skutečně nepřátelé Krista - Boha, byli by v takovém případě i nepřátelé toho samého Boha, jakého znali už ze zjevení na Sinaji, a jehož Zákon až tak krajně důsledně tolik století, a na život a na smrt dodržovali. Nevidíme jinou variantu. Přitom židé, jak už bylo zmíněno, neuznali Krista Ježíše za Boha mimo jiné proto, že právě neviditelný Bůh na Sinajské hoře prohlásil, a smluvně potvrdil, že je jeden jediný a není jiného, a židé tudíž nebudou mít žádného jiného Boha, než toho, který k nim na hoře mluvil. Snad by situace s židovským uznáním viditelného Boha Ježíše nebyla až tak rozhodně záporná, kdyby možná už od začátku svého života Ježíš žil nějakým způsobem mimořádně, jak by se dalo z lidského hlediska od Boha očekávat. My křesťané však chápeme důvody jeho - především do začátku hnutí - ukázkově prostého pozemského života zcela jinak, avšak náš postoj k této záležitosti není a ani v budoucnu nebude tématem našeho zamyšlení. Jde nám pouze o to, pokusit se pochopit postoj původně jen vemi nepatrné části národa Izraele k Ježíši, postoj křesťanů díky tomu stanovisku k celému židovskému národu, a především jak celou záležitost chápal svatý Augustin. A také, zda se v jeho názorech někdy projevil určitý posun směrem ke smířlivosti, nebo alespoň k pochopení argumentů Ježíšova národa na základě dostatečné znalosti jejich učení.
Jako ukázku jeho postoje a odpověď na naší snahu nyní uvádíme jedno Augustinovo vyjádření na toto téma v jeho díle Adversus Iudaeos tractatus (Proti Židům), které dopsal krátce před svojí smrtí a které je uvedené v přednášce, nad kterou se zamýšlíme. Hovoří tam v tom smyslu, že židé jsou slepí a tvrdohlaví, protože chybějící poznání Ježíše Krista jim zabraňuje v možnosti správného čtení hebrejské Bible. Augustin tedy umíral s přesvědčením, že národ, který dal světu Ježíše, a který - včetně toho samého Ježíše – se minimálně třikrát denně podle předpisů z hebrejské Bible modlil a prováděl další náboženské úkoly, už celých tisíc devětset roků čte ve své Bibli špatně. Porovnejme nyní tento výrok z konce Augustinova života s jeho jiným výrokem, vyřčeném na stejné téma přibližně o třicet let dříve. V díle Contra Faustum Manichaeum (Proti manichejci Faustovi) zde například uvedl, že židé nedokzali pochopit, že všechno se ve Starém zákoně vztahovalo ke Kristu. Jak vidíme, Augustin byl skutečně zásadový a ani za třicet roků svého života nenašel důvod ke změně svého názoru.
Pro to, aby u Hebrejů mohlo dojít k jinému názoru, než faktickému nepřijetí Ježíše jako toho, za kterého ho přijali maloasijští pohané, pozdější křesťané, scházela mimo další okolnosti i dostatečně velká informovanost jeho národa založená na pro ně natolik přesvědčivých přesvědčivých důkazech, které by jejich dosud pevný postoj alespoň zviklaly. Tuto informovanost však – jak jsme si právě poukázali, například o Kristově dětství, mládí a životu až do zahájení veřejné činnosti zřejmě ani tři a půl století poté neměl ani svatý Augustin, jinak by jí zcela jistě takticky využil pro důslednou argumentaci místo pouhého konstatování, nebo jen komentovaném opakování dávno řečeného. Ti židé, kteří se s Ježíšem za rok jeho působení někde v Galileji dost možná i osobně setkali, na něm podle všeho nespatřovali nic až natolik mimořádného, co by snad poukazovalo na jeho možné Božství či Mesiášství dokonce ani během jeho veřejné činnosti provázené mnoha zázraky, neboť v té době zvláště mezi určitými skupinami zbožných vrcholilo už dlouho trvající období očekávaného příchodu Mesiáše. Tento osvoboditel a sjednotitel židů měl však podle tradice splnit alespoň několik základních bodů provázející jeho očekávaný příchod. Bylo to například znovushromáždění rozptýleného národa – deseti ztracených kmenů - zpět do jejich vlasti Erec Jisrael - אֶרֶץ יִשְׂרָאֵל, osvoboditel měl být člověk, v žádném případě ne Bůh, a podobně. Dokonce se očekával příchod dvou Mesiášů současně, ale to už jsou témata pro jiná zamyšlení.
pokračování
M.Č.