Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Augustin a židovské náboženství I.část

 

 

 

augustinus_093_m.jpg


 

Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu





 

 

 

                            Dnešní zamyšlení začněme trochu delším úvodem a jedním úryvkem z dopisu rodící se křesťanské komunitě v Efezu, původně připisovanému apoštolovi Pavlovi. Důležitý význam obsahu slov, které zde uvádíme, nemůže nijak snížit skutečnost, že autorem tzv. listu Efezským je kdosi zcela neznámý. Napsaný byl až dlouho po Pavlově smrti především z důvodu nabídnout zájemcům o vstup do církve jednoduché shrnutí křesťanské nauky, a vznikl v době, kdy první křesťané už přestávali doufat, že se ještě osobně dožijí parusie. Poznamenejme, že už svatý Pavel spolu s novými věřícími, kteří jako jedni z prvních přijali jeho vlastní teologii, očekával brzký druhý příchod Ježíše na zem a především proto vykazoval tak nesmírnou horlivost při evangelizaci pohanů. U svých židovských spoluobčanů byl v tomto směru logicky bezúspěšný; případným přijetím Pavlova výkladu Ježíšovy existence a jeho poslání by se podle svého svědomí prohřešili proti učení své nedotknutelné Tóry. Příkladně věřící Hebrejci byli přesvědčeni, že odpadlý bývalý souvěrec Saul se jim snaží svými horlivými pokusy zevnitř podkopávat jednotu jejich tisíc pět set roků trvající vyvolenosti k životu podle Tóry (viz apoštolovo vyzdvihování vlastních schopností přetvářky podle momentální potřeby: „Pro Židy jsem byl Židem, pro pohany pohanem...“) a také z tohoto důvodu ho ze synagog vyháněli. (pozn: Synagogy nelze zcela úměrně porovnávat s našimi kostely, jelikož synagogy plní širší spektrum využití – mimo modlitebny, kde se zbožní věřící scházejí 3x denně k modlitbě, to bývá místo společenských setkání, místo studia, duchovního odpočinku, výuky a podobně. V synagogách běžně šlo, a dosud ještě někde i dnes lze dokonce i přespat !)

Původní hlásání prvokřesťanských aktivistů na téma blízké parusie se začalo pozvolna přeměňovat v hlásání radostného posmrtného života v Kristově přítomnosti pro všechny, kteří v něho uvěří (Tedy v jeho Božství a Mesiášství, což je ovšem pro chápání Izraele velký rozdíl. Bůh podle tohoto učení existuje výhradně v jedné jediné podstatě a vždy byl nedělitelný. Mesiáš - viz učení především Gemary - je vždy jen člověk, nikoli sám Bůh. Sv.Augustin naproti tomu pro vyjádření křesťanského chápání slov Bůh a Mesiáš velmi často používal výraz Bůh Ježíš). Tohoto způsobu víry a jeho hlásání se po své konverzi velmi rázně ujal i svatý Augustin, který se pravděpodobně už nikde ve svých dílech nezmiňuje o možnosti, že by snad právě za jeho života měl přijít podruhé Kristus na svět. Tím samozřejmě nechceme naznačit, že by takovou možnost vylučoval. Jeho učení je ovšem stejně jako Pavlovo, a především pak Janovo zaměřeno na rajskou budoucnost, na posmrtný život v nebeském království. K němu má křesťan směrovat veškeré své konání, jak vyplývá z poselství Augustinových děl. Následující slova domnělého apoštola svatého Pavla bychom měli mít nejen během dnešního zamyšlení stále na paměti.


V Ježíši Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka a tak nastolil mír. (Ef 2, 14-15)


Z mnoha zarážejících skutečností v dějinách našeho křesťanství nyní uveďme neoddiskutovatelný fakt, že přestože Ježíš cit: „...dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár... “, už během další generace po jeho ukřižování začali ranní křesťané onu zeď, kterou Kristus zbořil, urychleně a důkladně stavět znovu. Dokonce mnohem bytelnější, než byla ta, o které hovořil „Pavel“. Zeď, která měla natrvalo oddělit nové náboženství pokud možno se všemi hlavními spojitostmi židovského národa s Ježíšem a jím praktikovaným životem ve zbožné víře předků. Zpoza oné trvale budované zdi se pak už po sto letech po jeho ukřižování začaly objevovat „první vlaštovky“ nepochopitelně konfliktního postoje některých horlivých členů církve k národu toho, ze kterého byla paradoxně právě tato církev vystavěna...Mladé Pavlovo křesťanství se začalo důrazně vymezovat. Byla pro církev skutečně nepřekonatelným problémem skutečnost, že se (z hlediska našeho učení) Syn stvořitele světa narodil právě do národa Hebrejů a ne pohanům, ze kterých jsme vzešli my křesťané? Byla to až tak vážná překážka, že horlivost k Ježíšově osobě se za touto zdí musela naprosto nelogicky postupně přeměňovat až v čisté nepřátelství vůči jeho vlastnímu národu? Nevěděli snad tito „zbožní exponenti“, že Ježíšova rozvětvená židovská rodina se sama musela v minulosti nesčíslněkrát vyrovnávat ze stejnou nenávistí ze strany pohanů? Těch pohanů, kteří nyní právě na tomto Ježíši založili své nové náboženství?

Nebudeme se už dál zabývat touto větou a dál rozebírat slova neznámého autora textu, který byl dva tisíce let chybně prezentovaný jako dílo apoštola Pavla, přesto si neodpustíme krátké vyjádření k první části druhé věty: „ Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů“, kterým tento autor kopíroval snad původní skutečná, ale mylná slova svatého Pavla (pokud je ovšem skutečně vyslovil, existují o tom oprávněné pochybnosti), která naše církev nikdy neanulovala, přestože víc než kdokoli jiný znala Ježíšova autentická slova k této otázce: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým“. (Mt 5, 17 a dál) Tento z hlediska dalšího vývoje křesťanského učení zcela zásadní rozpor mezi skutečnými Ježíšovými slovy a dokonalou orientací na (domnělou) Pavlovu interpretaci těchto vyjádření (přestože tento apoštol Ježíše nikdy osobně neslyšel hovořit), je nutný mít i při našem zamýšlení nad Augustinovým dílem stále na paměti. Ne tedy, co skutečně kázal Ježíš, ale to, co z těchto slov po jejich přečtení, nebo slyšení z druhé ruky třicet let po jeho životě chápal tento apoštol, nebo jeho pozdější napodobitelé, má tedy podle všeho v našem učení podstatnější váhu. O postupném přesunu důrazu z Ježíšových slov na jeho osobu bude ještě zmínka.

Svatý Augustin dokázal napsat mnohá naprosto úžasná díla a četné myšlenky a konstrukce z nich jsou dodnes nepřekonané, avšak pro své absolutní pracovní vytížení (spíše jeho trvalé pracovní přetížení) neměl čas studovat nejen jazyky, ale do hloubky ani historii svého náboženství. Přesto však při svém neomezeném okruhu zájmů nedokázal odolat, a na uvedenou znovuvýstavbu zdi, kterou zbořil Kristus, přidal alespoň dva kameny. Jeden větší a těžší se jmenuje Adversus Iudaeos – Proti Židům, druhým jeho kamenem na obnovu zbořené zdi je jeho Epištola 196. Další dvě protižidovská díla uváděná pod jeho jménem jsou naštěstí podvrhy, podobně jako v Pavlově případě.

Přes třicet let Boha hledající Augustin si pro přijetí křesťanské víry nemohl zvolit lepší období, jelikož víru přijal v době závěrečné fáze mohutné christianizace římské říše. Její počátek hledejme především v roce 312, kdy římský císař Konstantin I. zvítězil ve velké příbuzenské bitvě o moc poblíž Říma (tzv. Bitva u Milvijského mostu) a dvěma křesťany se nechal přesvědčit, že nepřátele pobil díky přímé pomoci Boha, kterého vyznávají právě tito křesťané a jejich přátelé. Jelikož si Konstantin chtěl i pro další výbojné války udržet přízeň tak mocného Boha, začal nesmírně silně především materiálně podporovat křesťany a jejich církev. Druhé a v dějinách církve už poslední velké pronásledování křesťanů, které rozpoutal císař Dioklecián, trvalo přibližně dva roky a právě rok před zmíněnou bitvou byly oficiálně zrušeny všechny dřívější výnosy omezující svobodu křesťanského vyznání. Celý velký proces christianizace byl nakonec dovršen v roce 391 dalším římským křesťanským císařem Theodosiem I., a to v době, kdy byl v severoafrické části (Numidie) této říše v přístavním městě Hippo Regio Augustin proti své vůli přinucen k vysvěcení na kněze.

V tomto období Theodosius svým výnosem striktně zakázal vykonávání veškerých pohanských kultů a díky tomu, že se souhlasem církve sám sebe považoval za zástupce Boha na zemi (!), začal tvrdě potírat heretiky a různá nekřesťanská společenství. To, co by argumentačně tehdy ještě pravděpodobně církev sama nedokázala, dokázal direktivně na svých poddaných císař, ovšem za jakou cenu... Svůdně lákavými, ale pro život ve skutečné víře spíše škodlivě těsnými vazbami a především zásahy státu do života církve (ale také i opačně), končil právě v době, kdy Augustin velmi aktivně vstupoval na církevní pole, dlouhodobý proces stále zřetelnějšího přeměňování původního a čistého prvokřesťanského nadšení Ježíšovým učením na učení o Ježíši. Tomuto trendu, který svými emotivními dopisy nově založeným církevním obcím v Malé Asii (a z těchto několika dopisů následně vzniklou křesťanskou teologií) jako vůbec první započal svatý Pavel, samozřejmě nemohl uniknout ani Augustin, kterému se stalo apoštolovo učení trvalým a nejvýraznějším - nejen - teologickým zdrojem. Je tedy zákonité, že svatý Augustin po Pavlovi plně převzal mimo jiné i jeho velmi pozoruhodný názor na národ, který dal světu Ježíše a mnohé další základní osobnosti křesťanské prvocírkve. Zbožní Židé pak svým postojem dopomohli k v podstatě nekonfliktnímu zrodu a rozšíření našeho křesťanství, a z něho nakonec vzniklé celé vyspělé západní kultury. Přestože se tento fakt v našem křesťanství nezdůrazňoval a spíše clonil, je potřeba připomenout si, že celé naše učení, sama teologie, autoři Nového Zákona a mnohé další základy našeho náboženství jsou postaveny na reálných židovských postavách v reálné židovské zemi. Jak nesmírně a hlavně tragicky se kdysi mýlili zaslepení křesťané, často militantní fundamentalisté, kteří jako záminku, nebo jako omluvu pro své zločiny na Ježíšově národu mimo jiné uváděli, že „ Nám židé zabili Boha“ (!) Snad je dnes už zbytečné podotýkat, že v této jediné větě složené ze čtyř slov, jsou obsaženy tři základní omyly:

a) Snad nikdo z věřících nemůže popírat tu nejzákladnější skutečnost celého jsoucna, totiž že Bůh existuje. Existuje, ale nežije životem jako jeho stvoření, které je bez výjimky smrtelné. Pokud Bůh nežije, nemůže ani zemřít, tudíž Boha nikdo ani nemůže zabít. To není téma pro diskuzi.

b) Židé by ani teoreticky nám křesťanům nemohli Boha zabít (i bez ohledu na právě uvedené), jelikož v době, kdy Ježíš tragicky skonal - a ještě minimálně třicet let poté, dosud žádný - v dnešním smyslu slova - křesťan neexistoval. Po nepříslušném slově zabili tedy z této věty vyškrtněme zároveň i slovo nám.

c) Ani donekonečna opakovaná manipulace se skutečností se nikdy nemůže stát pravdou. Ježíše umučili tím nejhorším možným způsobem výhradně Římané. Ti Římané, jejichž potomci v době Augustina vyhlásili náboženství vyzniklé na tom, koho jejich předci zabili, za náboženství státní.

Vyškrtněme nyní v této souvislosti další nepravdivě užité slovo, a to židé. Z celé věty, která tolikrát v dějinách našeho křesťanství působila jako roznětka k výbojům fanatiků pod praporem Krista Ježíše proti národu Krista Ježíše, tedy zbylo jediné slovo, kterým je pravda sama - Bůh. Bůh, který byl svědkem tolika násilí na národu, se kterým kdysi uzavřel svoji Smlouvu. Násilí a útisku od vyznavačů stejného Boha.

Pokud jsme výše užili výrazu, že Hebrejci svým postojem dopomohli ke zrodu křesťanství, máme tím na mysli, že původně považovali rodící se křesťanství za pouhou neškodnou sektu, kterých tehdy bylo mnoho a měli s nimi své zkušenosti, stejně jako s jejich vůdci, většinou přímo „mesiáši“. Domnívali se, že i tato sekta pokřtěných zanikne sama od sebe, stejně jako mnohé jiné. V této souvislosti by snad bylo vhodné, aby si alespoň někteří vyspělejší křesťané v sobě dokázali trochu poopravit důsledně opakovanou, a tedy většinou hluboce zažitou prezentaci farizejů, zákoníků, velekněží a dalších svědků Ježíšovy obrodné mise jako krvelačné skupiny židů, dychtícího jen po Ježíšově smrti a pro ten účel ho nepřetržitě „chytajícího“ za každé slovo. Tento cíleně zavádějící pohled je původně záležitostí především jednoho, dvou evangelistů, případně opisovačů jejich textů, kteří se z celkem pochopitelného důvodu snažili o co nejbarvitější a nejemotivnější vylíčení okolností, které Ježíše Krista dovedly až k jeho kruté smrti umučením římským vojskem. Připomeňme jen, že zákoníci a farizeové měli ve společnosti určité specifické postavení – farizeové pro svoji příkladnou zbožnost, studovaní zákoníci zase pro svoji velmi důležitou znalost zákonů. S oběma skupinami Ježíš vedl debaty běžné v židovském věřícím světě a chápané také i jako způsob modlitby k Bohu, což je pro nás křesťany těžko pochopitelná věc. Navíc měl Ježíš mez těmito skupinami mnoho skutečných přátel, jak například dokazuje fakt, že právě díky farizejovi a jeho kontaktům mohl být Ježíš po ukřižování sňat z kříže a narychlo, přesto důstojně pohřbený do hrobu. (Povolení ke snětí z kříže bylo velmi obtížné u Římanů získat, protože běžně nechávali těla ukřižovaných jako výstrahu u cest tak dlouho, dokud se těla nerozpadla a jejich zbytky nedotáhli především divocí psi, kterých tehdy bylo jen v Jeruzalémě prý až několik tisíc.)

Před chvílí jsme uvedli, že svatý Augustin neodolal dlouhodobému křesťanskému trendu, a jako velmi agilní duchovní osoba pocítil potřebu, aby i on přispěl několika kameny na znovuvystavení zdi nepřátelství, kterou podle apoštola Pavla Ježíš svojí existencí a působností zbořil, viz: V Ježíši Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Dějiny Hebrejů, ale podle dalších indicií i dějiny prvopočátků vzniku svého vlastního náboženství bohužel pravděpodobně neznal detailně až natolik, a v takovém rozsahu, aby dokázal bezpečně rozpoznat veškeré skutečné okolnosti Ježíšova poslání a činnosti v kontexu se vznikem Pavlovy teologie a dokázal k nim vyjádřit svá vlastní stanoviska, tak jako ve svých mnoha dílech.

Nešlo samozřejmě pouze o jeho dvě zmíněné práce, nýbrž o jeho průběžná vyjádřování a vynášení nepříliš lichotivých stanovisek vůči Ježíšovu národu především v kázáních ve své domácí hipporegijské bazlice, jelikož v i v tomto městě existovala menší židovská komunita a synagoga. Největší komunita z celé Numidie však byla v Kartágu, ve městě, které od dob studií nesmírně miloval, a kam i přes značnou vzdálenost velmi rád jezdil na pozvání kázat. Nutno poznamenat, že jeho názory na Hebreje nebyly vždy konstantně výrazně negativní a několikrát se dokonce na jejich učence obrátil se žádostí o konzultaci ohledně přesného překladu starých textů a podobně. Přestože se z jeho strany nedalo hovořit o přátelských vztazích, dokázal v určitém smyslu si Židů vážit a dokonce je v některých souvislostech dával svým ovečkám za vzor. Navíc chápal jejich dosavadní existenci jako Boží řízení, a dokonce jako důkaz o správnosti křesťanského učení, což je pravděpodobně čistě jeho originální vnímání existence Izraele a křesťanů.

Z minulosti ještě před Augustinem známe na toto téma velmi mnoho nevhodných až nenávistných vyjádření různých křesťanských exponentů vedených nejrůznějšími podněty. Tak například pozdější mučedník Justinius ze druhého století neváhal o nejstarších posvátných židovských textech, tvořící základy jejich učení napsat, že tato Písma nepatří jim, nýbrž křesťanům (!). Patron Anglie sv.Jiří, Diokleciánova oběť pronásledování křesťanů uvedl o Kristově národu, že jsou hadi – ve smyslu příběhu vyhnání prvních lidí z ráje a doživotnímu odsouzení hada Stvořitelem. Křesťanský biskup Ireneus ve druhém století zase napsal a hlásal, že židé (ano, ti židé, které si Bůh vyvolil ke speciálním službám) jsou odděleni od Boha, a podobně, a z několika příkladů pohledu křesťanství na národ, ze kterého vzniklo, uveďme už z doby Augustina kupříkladu vyjádření velkého muže církve a jeho současníka svatého Jeronýma, autora biblického překladu z hebrejštiny do hovorové latiny, zvané Vulgáta (Versio vulgáta – Lidové vydání). Podotýkáme, že svoji téměř dokonalou znalost hebrejštiny (kterou Augustin neovládal vůbec) získal dlouholetým, nesmírně náročným studiem právě u židovských učenců (!). O národu těchto učenců se nerozpakoval mnohokrát značně nenávistně vyjádřit, že jsou to hadi s Jidášovou podobou. (Skutečně tak viděl obřezaného Hebreje Ježíše, jeho židovskou matku Marii, Josefa, Pavla, učedníky, židovské evangelisty a další velké osobnosti základů křesťanství?)

Nenávist některých představitelů církve k národu, do kterého měl podle naší křesťanské nauky nechat Stvořitel světa zrodit svého Syna, a díky němuž tato církev vznikla, vyvrcholila vyjádřením srovnatelným s příbuznými projevy iniciátorů holocaustu za druhé světové války se svými šesti miliony zavražděných příslušníků Bohem vyvoleného národa. Cařihradský arcibiskup Jan Chrýsostomos, jemuž byl pro jeho kazatelské úspěchy po jeho smrti přidán přídomek Zlatoústý, žil přibližně v létech 347 - 407 a byl nakonec jmenovaný stejně jako sv. Augustin Učitlem církve. Velký muž pozdně antické církve uctívaný všemi významnými křesťanskými denominacemi byl jako příklad hodný následování ještě za Augustinova života jmenován papežem Innocencem I. za svatého. O místě, kde se Syn Boha, Stvořitele světa učil náboženství, které pravidelně podle židovských předpisů se svými rodiči navštěvoval, kde už od dětství svým židovským souvěrcům přednášel, o náboženském a společenském centru každé židovské obce, ve kterém jsou s veškerou úctou uloženy posvátné texty smlouvy Boha s tímto národem, o tomto místě svatý Jan Zlatoústý bez bázně z Boha prohlásil, že synagoga je bordel, tyátr, doupě lupičů a sídlo divých šelem, obydlí démonů a podobně. I přes mnohá rozporuplná vyjádření svatého Pavla o svém vlastním národu ovšem napsal i slova, které tento biskup z Cařihradu jistě znal zpaměti: „Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouva s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus.“ (Ř 9, 4-5)

Nedávno se nám náhodou dostal do rukou přepis přednášky jednoho mladšího kněze, velmi aktivního člena augstiniánského řádu. Téma přednášky přímo nahrálo našim tehdejším vlastním myšlenkám i léta shromažďovaným poznatků na tutéž záležitost, týkalo se totiž Augustinova pojetí judaismu. Z původních několika poznámek, které jsme si pro sebe zpočátku jen zcela výjimečně psali na volná místa mezi textem, vznikl nakonec vůči autorovi až neuctivě hustě popsaný les vlastních poznámek. Rozhodli jsme se proto alespoň s několika prvky tohoto velmi zajímavého textu, ale také i s několika  vybranými vlastními  poznámkami čtenáře trochu seznámit.

Autor hned na začátku své práce uvádí, že tzv. protižidovská polemika křesťanů v době svatého Augustina vyvrcholila osmi protižidovskými kázáními sv. Jana Zlatoústého, kterého jsme náhodou před chvílí také zmínili (jmenují se stejně jako Augustinova práce na stejné téma - Adversus Iudaeos). Navíc správně podotýká, že Chryzostomova protižidovská kázání byla směrovaná nejen proti tomuto národu, ale zároveň i proti těm křesťanům, kteří vedle praktikování svého náboženství zachovávali i některé zvyky a předpisy zbožných židů. To jak jsme slyšeli, přivádělo biskupa z Konstantinopole k nevídaně agresivním výrokům a hrozbám, mající k láskyplnému křesťanství nekonečně daleko. Horlivost pro čistotu svého náboženství totiž u tohoto člověka vysoce přesáhla všechny snad trochu omluvitelné stupně projevu lidské nenávisti a netolerantnosti. Také náš svatý Augustin zvlášť v prvním období svého života ve službě církvi překypoval horlivostí a tradičním entuziasmem konvertity, převážně ve svých dílech a veřejných disputacích s bludaři, avšak nikdy ve své zlobě proti nim neklesl až na úroveň Chryzostomových výroků plných nenávisti. Hipporegijský biskup by se například nikdy neodvážil vyslovit o národu prvních monoteistů světa s tehdy téměř už dva tisíce let starou existencí, smluvně svázanou s Hospodinovým partnerstvím a požehnáním, že jejich místo setkávání s tímto Bohem je místo sídla démonů, a tito démoni že zároveń sídlí v duších příslušníků tohoto vyvoleného národa. Půjdeme-li v myšlenkách ještě kousek dál, tento svatý, tedy podle církve náš vzor, skrze něhož máme pro zesílení efektu našich modliteb předkládat Bohu své prosby, kázal tedy v tom smyslu, že Stvořitel světa si vyvolil démony, na hoře Sinaj s těmito démony uzavřel smlouvu a nakonec požehnal jejich konání, protože jakou má člověk duši, takovým člověkem je. A jakým je člověkem, takovou má duši. Má-li tedy člověk v duši démona, je sám démon. V čí duši tedy vlastně v době vzniku těchto projevů démon ve skutečnosti sídlil?

Nebývale neklidný, horlivý i vznětlivý Augustin trvale překypoval emocemi a vášněmi, a ve svém trvalém napětí jeho mysl a duše neustále těkavě pulsovala mezi kladem a záporem, dobrem a zlem, mezi vášní i nenávistí, láskou a zlobou, a vrcholným zájmem poznat Hospodina víc, než kdokoli předtím. Navíc měl ten známý pocit snad každého nadšeného novokřtěnce, totiž že musí nonstop evangelizovat - a to v co nejširším záběru, a zároveň se ke každému problému své milované církve se co nejhlasitěji vyjádřit  - často na základě jen momentálních emocí a vnějších pohnutek a bez ohledu na skutečnou znalost daného problému, nebo situace. Při nesmírně bohatém spektru jeho nových a nových (nejen duchovních) zájmů je logické, že jeho skutečné znalosti problémů a dalších záležitostí, ať již ze světské, nebo duchovní sféry občas musely zákonitě zaostávat za potřebným objemem i kvalitou. Vzhledem k tématu dnešního zamyšlení máme v tomto případě konkrétně na mysli jeho neodmyslitelné příspěvky do všeobecné a v jeho době velmi rozvířené problematiky judaismu a křesťanství. Jak jsme již uvedli, na jedné straně to byly naštěstí jen dvě díla, na druhé straně naneštěstí jen dvě díla. Slovo naštěstí uvádíme proto, že díky tak minimálnímu počtu (z časových, nebo jiných důvodů?) jeho prací nemohl dosáhnout „osvětové úrovně“ Chrysostomovo kazatelské a publikační činnosti na toto téma. Naneštěstí jsme uvedli proto, že i při tak malém počtu prací, a tomu úměrnému rozsahu znalostí této problematiky, nezasáhlo toto téma svatého Augustina natolik, aby byl schopný vytvořit si vlastní obraz o Ježíšově starobylém národu, úměrný jeho naprosto unikátnímu smluvnímu vztahu s Bohem. Otec církve si při svém významu a hodnotě mohl mnohem víc, než jen přijmout a v podstatě jen opakovat negativní stanoviska své církve, zvlášť některých jejich nejvýraznějších exponentů.

Přednáška pokračuje autorovým rozdělením Augustinova postoje k Hebrejům na „dva velké bloky“ a dále uvádí skutečnost, kterou jsme už sami zmínili, a to, že biskup znal základní tradice židovských spoluobčanů, mající své komunity nejen v jeho sídelním městě Hippo, nýbrž i v mnoha satelitních městech. Logicky tedy musel znát i jejich zvyky, které někdy chválí, někdy shovívavě komentuje, někdy však ostře a bezdůvodně útočně kritizuje. Podivné na celém problému jeho vztahu k Židům je, že se jich - jako někteří jiní duchovní jeho doby - nejenže nestranil, ale když je potřeboval, tak je aktivně vyhledával a žádal o pomoc. (Není známo, že by mu nějaký Hebrej pomoc odmítl, přestože by to vzhledem k jeho názoru na tento národ byla odpovídající reakce).

Potvrzuje se tak jeho - v jiných našich zamyšleních už mnohokrát poukazovaný - velký smysl pro praktičnost, zděděný po své matce Monice. Pokud Augustin chtěl něčeho dosáhnout, až na několik známých výjimek toho skutečně dosáhl, ovšem opravdu za každou cenu. Trochu nám tím připomíná jeho velký vzor svatého Pavla. Například když náš učitel církve potřeboval přesné informace ze starozákonní oblasti, neváhal požádat o korespondenční pomoc či osobní konzultaci různé židovské učence a rabíny, jak jsme již uvedli. Tím spíš nás musí zarazit jeho skeptický a veskrze negativní pohled na židovský národ (ne však na většinu jejich učení). Ovšem nesmíme opomenout stejný, ne-li ještě zápornější postoj své církve, kterou nesmírně miloval a nikdy vůči ní a jejímu učení nevyslovil jakékoli nesouhlasné vyjádření. Dokud Augustin hodnotil Hebreje spíše neškodnými poukazy například na jejich spekulativní obchodování, nebo že reptají, pokud je hipporegiský biskup ze své soudcovské pravomoci odsoudí, bylo vše v pořádku. Některá jeho kritika Ježíšova národa však vyznívala až hluboko pod jeho úroveń a spíše dětinsky, když například poukazoval na to, že židé křičí v divadlech více, než ostatní, nebo že si umí velmi dobře stěžovat. Když jim „doporučoval“, aby o šábesu raději trochu pracovali, nevěděl snad, že sobota je pro židy posvátný a stejný den odpočinku, jaký „si dopřál“ sám Bůh po stvoření světa? Nebo je tak z jejich pohledu nabádal k porušení Zákona podobně jako apoštol Pavel a v několika nejznámmějších případech i samotný Ježíš, z našeho křesťanského přesvědčení Ježíš, Syn Boží. Tedy Syn toho, kdo tyto zákony vydal. Horší, někdy až zcela nepochopitelné to bylo s Augustinovými výroky v tomto směru v jiných případech.

Položme si v této souvislosti otázku, z čeho náš Učitel církve usoudil, že tento Ježíšův vyvolený národ si od něho en bloc zaslouží především kritiku a negativní pohled? I přes svoji evidentně nepříliš brilantní znalost židovských dějin a judaismu, potřebnou k případným kritickým výrokům na adresu vůbec prvního monoteistického náboženství světa, svatý Augustin – snad aby v tomto nastalém trendu nezůstal pozadu za ostatními osobnostmi církve – tento národ pojímá velmi často především negativně. A jako bývalý učitel má zřejmě nutkavý pocit, že devatenáct století existující národ velmi zbožných, (ale i velmi hřešících) Hebrejů potřebuje slyšet a čeká na jeho kritická slova, napomínání a výzvy k obrácení na pravou, "už celých" třistapadesát trvající víru. Stačilo přitom tak málo, aby po nastudování jejich základního učení pochopil, že snaha o dokonalé dodržování sinajské smlouvy s Bohem je alfou a omegou jejich života. Cokoli odlišného od obsahu učení Tóry už z principu své víry a daného slibu museli židé striktně odmítnout. Kolem svého učení vytvořili vůči jakýmkoli cizím vlivům neproniknutelné ochrané pásmo a jeho neporušenost chránili svými životy, takže když se z Ježíšova hnutí stalo díky apoštolovi Pavlovi náboženství pohanů, byla to pohanská záležitost, ne však židovská. 

   

 Zbožný žid lpící celým svým životem skutečně dvacet čtyři hodiny denně na učení Tóry prostě v žádném případě nemohl přijmout učení svého soukmenovce - a kohokoli jiného, pokud se jeho učení lišilo od prastarých a nezměnitelných zákonů daných tomuto národu samotným Bohem. Nešlo v žádném případě o jakousi osobní zuřivou nenávist Hebrejů vůči Ježíšovi, jak se tak často snažili nejhorlivější a nejradikálnější exponenti naší církve vyvolat dojem. Pro zbožné Židy byl Ježíš vynikajícím léčitelem, osvíceným prorokem, brilantním kazatelem, vystudovaným a velmi vzdělaným člověkem (na rozdíl od našeho učení, které Ježíše ukazuje jako prostého nevlastního syna tesaře a jeho pozdější udivující kazatelská činnost prokazující perfektní znalost židovských svatých Písem byla a je vnímána jako projev Božího Otcovství) a podobně. Protože však učení Tóry a vůbec smlouva s Bohem neobsahovala žádnou zmínku o jeho případném Synovi (přetože se až později naši křesťanští učenci snažli zpětně v židovském učení dokázat opak), rozpaky židů nad jeho přijetím, nebo nepřijetím netrvaly dlouho. Pokud by galilejského Ježíše jakýmkoli způsobem přijali, vnímali by to jako hrubé a v podstatě základní porušení své smlouvy s Bohem. Tuto skutečnost velmi dobře věděl zakladatel křesťanství svatý Pavel, který po pár neúspěšných pokusech mezi židy přenesl svůj vlastní teologický výklad Ježíšova života a jeho působení dál na sever. Tedy především tam, kde to znal, odkud pocházel, a kde se mohl se svým revolučním učením cítit bezpečněji, než v židovské Judeji, a to mezi většinou mnohem tvárnějšími a přístupnějšími řeckými modloslužebníky, kteří nic o prastaré Boží smlouvě s Hebreji nevěděli.

Nejsme zde od toho, abychom jakkoli komentovali pojetí vývoje oddělení křesťanství od judaismu, zabýváme se především myšlením a učením svatého Augustina. V té dnešní úvaze se věnujeme výhradně naším vlastním pohledem na jeho značně problematické vnímání celého problému, často se lišící od jeho základních skutečností. Musíme však jen v několika málo bodech poukázat na některé nejzákladnější prvky nesmírně rozmanitého židovského učení a především zdůraznit jejich věrnost „až za hrob“ tomuto učení, smluvně zajištěném a požehnaném samotným Bohem.


 

 

Učitel církve mnohokrát za život vyčítal židům tzv. jejich slepotu a to především v souvislosti s jejich nepřijetím Ježíše jako Mesiáše. Věděl, nebo nevěděl, že židé důsledně dodržující a ovládající Svatá Písma Tóry by se Ježíšovým přijetím za Mesiáše tomuto učení a slibu Bohu k jeho dodržování zpronevěřili? Nelze se zde nyní pouštět do rozvádění všech okolností nepřijetí, zkomprimujme si tedy alespoń dříve tak ožehavé téma do jedné jediné vysvětlující věty:

Podle tři a půl tisíce let starého neměnného učení vycházející ze sinajské smlouvy s Bohem bude Mesiáš Izraele člověk (tedy ne Bůh, ne Bohočlověk !!!) a dříve než zemře, nastane v zemi trvalý mír; všichni Židé se pak vrátí z diaspory zpět do své vlasti a znovu vystaví Jeruzalémský Chrám - jediné místo na světě, kde podle tradice skutečně Hospodin „fyzicky“ přebýval.

Nic víc, nic méně. Dodejme k tomu jen poznámku, že jelikož se nic z toho za Ježíšova života nesplnilo, nemohli ho podle svého přesvědčení uznat za svého Mesiáše. Jednodušeji gró celého dvě tisíciletí starého problému vyjádřit neumíme. Pokud v této souvislosti svatý Augustin přesto hovoří o jejich tvrdohlavosti, musí jít buď o dokonalé přijetí tehdejšího oficiálního církevního pohledu, nebo o prostou neznalost základního učení Hebrejů. Chybí nám zde jeho vlastní originální a ničím neovlivněný postoj. Jsme přesvědčeni, že u tak inteligentního člověka však takový postoj musel existovat a že v mnoha bodech nemohl korespondovat s postojem církve. V tom případě ale nikdy nenašel odvahu ho veřejně vyjádřit.

V textu dále čteme, že židé a židovství představovali pro Augustina teologický problém, o který měl starost a zajímal se o něj. Domníváme se, že čtyři století po vzniku křesťanství, navíc v době právě nastalého nepopiratelného církevně - státního útlaku nejen judaizmu, ale i samotné příslušnosti k židovskému národu, bylo už na řešení jakéhosi teologického problému pozdě, záležitosti především ve věci judaizmu se řešily na státní úrovni mezi římským křesťanským císařem a papežem. Navíc židé se svojí vírou a stejně tak ve své víře žádný teologický problém nikdy neměli, problém byl v spíše v „ne - teologickém“ odmítání chápání judaismu, nebo z naší strany v projevení alespoń shovívavosti k tomuto prastarému způsobu života ve víře.

Autor pak poznamenává, že je vhodné si připomenout, že sv. Augustin je spisovatel i apoštol, teolog a sociolog, apologeta a kazatel. (Přidejme, že byl - i když ve srovnání například se sv. Ambrožem téměř bezvýznamný - také politik, či básník) Tak prý spíše pochopíme, že jednou píše proti židům a jindy v jejich prospěch. Jednou je haní, jindy chválí, zlobí se s nimi, ale také je i toleruje. V některých příležitostech je dává za příklad křesťanům, jindy je kárá a protestuje proti jejich zlému příkladu a moci dělat si proselyty, zavázat lidi k židovství. Upřímně řečeno, domníváme se, že člověk jeho formátu a postavení a bez ohledu na to, že je střídavě spisovatel i apoštol, teolog a sociolog, apologeta a kazatel, mohl a měl mít na tehdy tisíc devět set staré náboženství svůj vlastní názor, který by dokázal před kýmkoli veřejně obhájit, byť by to byla sama jeho milovaná církev.

To, že byl Augustin spisovatel, apoštol, teolog, sociolog a podobně, podle nás v žádném případě nevysvětluje jeho v celku negativní přístup k Ježíšově národu. Jedním z hlavních důvodů, pro který Augustin tzv. „ochraňoval“ existenci židů byl ten, že prý rozptýleností tohoto národa po světě a jejich neradostným údělem dokazuje Bůh jejich omyl v nepřijetí Ježíše. Tedy velmi široká masa spokojených a šťastných křesťanů má kontrastovat se živořícími židy a názorně tak dokazovat, jak žijí ti, co Krista přijali a jak ti, co ho odmítli. Komu tedy Hospodin za přijetí žehná a koho za nepřijetí trestá. Hebrejci jsou podle toho živým příkladem, jak se prý měl Augustin mnohokrát vyjádřit. Jindy měl říci v podobném smyslu, že tito tehdytak obtížně přežívající židé rozptýleni ve světě jsou svědky triumfu křesťanství, a jejich útrapy skončí, až naše křesťanství konečně přijmou. Jak si ovšem měli tuto zcela jistě dobře míněnou radu hipporegijského biskupa brát k srdci, pokud jim, nebo jejim soukmenovcům v diaspoře v některých případech tyto útrapy způsobovali právě sami křesťané? Skončí jim tedy útrapy tím, že přestoupí do jejich tábora?

Svatý Augustin, čteme dále, „upozorňuje věřící, aby se židům nevysmívali, také aby je neprovokovali a aby je neuráželi“. V této souvislosti pokládáme otázku, proč situace v pátém století došla v naší církvi tak daleko, že jeden z jejích největších exponentů vůbec už ani nehledá příčiny proč se jeho zbožní křesťané vysmívají, proč provokují, a proč uráží národ, díky kterému vůbec křesťanství vzniklo? Velká škoda, že nenapsal, čemu konkrétně se jeho ovečky vysmívají? Židovskému národu ? V tom případě za co? Snad za to, že tento národ dal světu Ježíše, kterého jsme my křesťané, tehdy ovšem pohané, spolu s mnohými základními principy jejich učení bez ptaní jednoduše převzali za svého? Posmívali se snad biskupovo zbožní farníci a jiní posluchači oné až udivující víře Hebrejů v Boha Hospodina, v Boha, který nám podle naší víry měl dát svého Syna, aby za nás trpěl?

Zkusme najít odpověď na otázku, co udělal svatý Augustin, aby nejprve sám v dostatečné míře nastudoval, a posléze tyto vysmívající se farníky seznámil se skutečnou historií Ježíšova národa a s jejich smlouvou uzavřenou s Bohem o téměř dva tisíce let dříve. Nebo zda vůbec, a případně jak moc mu takový výsměch, provokace a urážky právě tohoto vyvoleného národa vadily. Jaká byla Augustinova osvěta v tomto směru? Z jakého důvodu? Augustin, jak vypovídá jeho jednání, podle všeho zřejmě neviděl nic neetického, nepřirozeného, a ani nic rouhavého proti samotnému Stvořiteli takřka ustavičně a velmi emotivně ho vzývat a velebit a zároveň hanět, ponižovat a odsuzovat národ, který vznikl na výslovné Boží přání a který si tento Bůh kdysi dávno zvolil za svého služebníka? Svatý Augustin si při své nezpochybnitelné inteligenci, pevném postavení v církvi a při svém významu nejen pro věřící zcela jistě mohl a také měl nastudovat nesmírně pohnuté dějiny judaismu, vytvořit svůj vlastní názor na celou problematiku tohoto národa, a teprve pak o judaismu hovořit v kontextech s mladým křesťanstvím. Alespoň v tomto tak důležitém bodě nemusel v podstatě jen pouze opakovat myšlenky a osobní přesvědčení žida Saula, pozdějšího apoštola Pavla, zakladatele křesťanství a jeho teologie, které beze změny převzala naše církev. Stačilo nejprve sám dobře pochopit a pak jiným vysvětlit, že uráží-li nevědomí křesťané Boží národ, uráží tím i Boha a v tom případě logicky pak i jeho Syna, kterého tolikrát denně vzývají - a to především o pomoc, nebo o přímluvu právě u tohoto Boha, jehož lid programově pomlouvají, nenávistně uráží, snižují, a podobně...Vrcholem a posledním bodem předcházející pozdější mnohé násilí, vraždy, vypalování synagog, a dokonce středověké pogromy na tomto národu, kterých se mnozí naši souvěrci v historii také dopouštěli, nebo ke kterým se rádi přidávali, bylo Augustinovo vyhlášení, že tento národ Krista Ježíše je určen k tomu, aby sloužil křesťanům. Toto na osobnost typu svatého Augustina takřka neuvěřitelné vyhlášení bylo právě ve středověku vnímané bohužel právě mnoha křesťany doslovně, a podle toho se také k tomuto Bohem vyvolenému národu chovali. Sám Augustin však údajně nemyslel toto své vyjádření doslova a šlo tedy o jeden z jeho mnoha příliš emotivních výroků, vyslovených unáhleně ještě dřív, než byly domyšleny.

Bývalo by stačilo, aby si Augustin - pokud by to ovšem dokázal - ne jako křesťan, nýbrž naprosto nezaujatě, s odstupem a s veškerou důkladností prostudoval nejposvátnější hebrejské učení Tóry, aby pochopil, že jeho snaha o přesvědčení zbožných Hebrejů ke křesťanské konverzi je v podstatě předem odsouzená marnost a ztráta jeho drahocenného času. Z učení Tóry by pochopil příčinu „jejich tvrdohlavosti“ , kterou však sami Židé vnímali jako oddanou věrnost svému Bohu a jejich vzájemné smlouvě. Tehdy už více než devatenáct století trvající smlouvu i se všemi uplynulými velmi trpkými zkouškami věrnosti nemohli vyměnit za - podle jejich pohledu - (cit. M. Schwarcz): „Novou teologii pohanů vzešlou z vidění jednoho člověka.“ Učení Tóry o ní nehovořilo, přestože se mnoho křesťanských teologů a dalších osob včetně našeho svatého Augustina snažilo především na Žalmech a prorocích dokázat opak. Odtud Augustinem ona zmíněná „jejich tvrdohlavost.“

Text přednášky o Otci církve a jeho vztahu k židům dále uvádí, že: „...jindy židy napomíná a protestuje proti jejich špatnému příkladu a moci dělat si proselyty, zavázat lidi k židovství“. V tomto případě ale Augustin evidentně měří dvěma metry, protože v případech, když občas hovořil o Hebrejích ve smířlivějším tónu, aktivizuje své věřící například těmito slovy: „Modlete se za židy a za jejich vstup do naší církvea podobně. Jako velmi zkušený rétor a evangelizátor se snaží o jejich konverzi, protože v té nejlepší víře snad skutečně chce, aby se i oni dostali do nebe a setkali se tam s  Ježíšem, kterého na zemi za svého Mesiáše neuznali. Znovu podotýkáme, že Mesiáš v pojetí judaismu bude člověk a nám v této souvislosti nezbývá, než vyslovit čistě osobní domněnku: Kdyby Ježíš během své veřejné působnosti splnil alespoň tři základní požadavky pro očekávaného židovského Mesiáše, s největší pravděpodobností by ho židé jako takového uznali. Šlo o už zmíněné nastolení skutečného trvalého míru v zemi Izrael, návrat rozptýlených Hebrejů zpět do své vlasti, a znovuvybudování centra židovské víry a místa Boha na zemi – jeruzalémského Chrámu. K této osobní domněnce ještě dodáváme myšlenku, že možná až právě od  okamžiku počátku vnímání Ježíše Krista budoucími křesťany jako Boha a Božího Syna, nemohli židé z hlediska svého učení Ježíše přijmout, neboť očekávali příchod Mesiáše člověka, ne Boha.

Židé ovšem pro nás možná až překvapivě dobře znali Ježíšovo učení a věděli, že se sám nikdy výslovně za Boha neprohlásil, viz například Pilátova otázka: „ Ty jsi král Židů, Mesiáš?“ a Ježíšova inteligentní a promyšlená mnohoznačná odpověď: „Ty sám to říkáš.“ (Římskému prefektovi jako pohanovi vůbec nešlo v souvislosti s Ježíšem vstupovat do vnitřního náboženského sporu okupovaného národa. Ježíš ho začal zajímat především z důvodu jeho případného vyhlášení se Králem Židů, jelikož takové přímé vyhlášení by se považovalo za vzpouru proti nadvládě samotného Říma, navíc v době jednoho ze tří největších židovských poutních svátků - Pesach, kdy se do Jeruzaléma sjížděly statisíce Židů. Jednoznačně kladné vyjádření Ježíše v tomto smyslu mohlo zažehnout židovské nepokoje vůči římským okupantům v celé Judeji, za kterou byl Pilát Římu osobně zodpovědný.) Stejně nepřímo jako Pilátovi odpověděl Ježíš už dříve Petrovi a podobně. Pokud se tedy při vzniku křesťanské teologie začalo Ježíšovo Božství vnímat z jeho zázraků, z léčení nemocných, z proroctví, atd., ale především z jeho častých osloveních typu: „Můj Otec v nebesích, nebo Otče, odpusť jim“ a podobně, Židé z toho neusuzovali nic mimořádného, jelikož i oni tak ke svému Bohu hovoří a konečně i my křesťané se například modlíme Modlitbu Páně odvozenou ze židovské modlitby Avinu Malkenu a říkáme Otče náš. Stejně tak v nerůznějších situacích jako židé i my říkáme Můj Otče, můj Bože a podobně. Z výše uvedeného nám tedy nakonec vychází pravděpodobné tedejší odmítavé stanovisko židů k Ježíšovi ze dvou hlavních důvodů: Protože očekávali Mesiáše člověka z Davidova rodu (viz např. verš z jedné jejich modlitby: „Skrze syna Jišaje Betlémského, přiblíží se spása k duši mé“ a jiné), který nastolí mír, navrátí vyhnance a znovu zbuduje Chrám a Ježíš toto neučinil, za člověka Mesiáše ho nepřijali. Stejně tak Ježíše nemohli přijmout jako Boha, Božího Syna, neboť - mimo jiné argumenty typu Bůh nemůže zemřít, a tedy ho ani nelze nikdy zabít – podle učení Tóry a tradic je Hospodin neviditelný, fyzicky nepředstavitelný a nevyjádřitelný, je jedinečný, nedělitelný a jediné podstaty. Je první a poslední. Ani tyto požadavky Ježíš podle židovského učení nesplňoval.

Řekli jsme si, že náš učitel církve vzhledem k jeho neuvěřitelně širokému rozsahu zájmů a následných prací neměl zcela dokonale osvojenou problematiku judaismu samotného a také vztahů judaismu kontra křesťanství. To dokazují mimo jiné už zmíněné pouhé dvě práce, které na toto tak veledůležité téma vytvořil. I z tohoto důvodu se jeho projevy a názory často podle momentální situace u něho ve farnosti či v diecézi, a také podle konkrétní situace v církvi až tak diametrálně odlišovaly. Proto jednou vůči Hebrejům protestuje proti jejich špatnému příkladu a moci dělat si proselyty, zavázat lidi k židovství, a podruhé emotivně žádá své ovečky, aby se modlili za židovské přijetí Ježíše jako Krista, tedy Mesiáše.

V jeho dalším velkém  díle Enarrationes in Psalmos 65,5 (Výklad Žalmů), jak uvádí autor přednášky, čteme jeho slova věřícím: „Když Pán vstal z mrtvých, židé v něho uvěřili. Nechápali, když ho křižovali, ale později v něho uvěřili a byl jim odpuštěný tak velký zločin. Krev Pána, kterou oni prolili, byla daná jako dar těm jistým vrahům člověka, abychom neřekli vrahům Boha. Protože kdyby poznali Pána slávy, nikdy by ho nebyli ukřižovali. Závěrem dnešního zamyšlení k tomu uveďme, či spíše znovu zopakujme jen několik dříve už mnohokrát uvedených poznámek:

Pokud by se skutečně stalo, jak píše Augustin, že: „Když Pán vstal z mrtvých, židé v něho uvěřili“, nikdy by nemohlo dojít k tomu, k čemu za dva tisíce let společného soužití křesťanů a židů docházelo, a svatý Augustin by na toto téma neměl o čem psát. Věta by měla logiku a jisté opodstatnění pouze v tom  případě, že by napsal: „...jeho židovští učedníci a pár dalších svědků v něho uvěřili“. Další komentář k této větě považujeme za zcela zbytečný a bezpředmětný. „Nechápali, když ho křižovali...“: Opakováním už milionkrát řečeného, totiž že Pána Ježíše ukřižovali Římané, (jejichž potomci nakonec necelých čtyři sta let poté na tom, koho ukřižovali, vytvořili své státní náboženství ) by bylo hrubým podceňováním čtenářovy inteligence. Samozřejmě, že přitom nemůžeme jakkoli snížit podíl Hebrejů na Ježíšovo vydání k soudu, ovšem mějme přitom zároveň na paměti, že podle jejich chápání situace Ježíš své posluchače mnohokrát nabádal k bagatelizování, nebo dokonce odmítnutí některých článků Božího Zákona, což pro ně byl teologický zločin. Vybízel pouze své nejbližší posluchače podobnými apely jako například: „ Pojďte za mnou, následuj mne, atd“, ale přestože byl příslušníkem židovského národa, k tomuto národu jako celku v tomto smyslu nikdy nehovořil. Jelikož před tisíci pěti sty roky daroval Bůh své zákony židovskému národu výhradně jako celku, ale Ježíš vyzýval jen své blízké přátele, a ne celý židovský národ, a navíc ne k následování Boha, nýbrž sebe, nemohl se národ - i kdyby teoreticky chtěl – bez ohledu na další skutečnosti za Ježíšem vydat.

Můžeme se pouze domýšlet, co ze zde jen v nejzákladnějších bodech uvedeného svatý Augustin bezpečně věděl. Rádi bychom věřili, že historii judaismu a celou problematiku kolem vzniku nového náboženství ovládal bravurně, ale mnoha svými výroky nás o tom nepřesvědčuje, spíše naopak. Přesto nevylučujeme, že i v této otázce byl svými vědomostmi mistrem nad mistry a učitelem nad učiteli, podobně jako v jiných případech. Pak je ale někde problém, jelikož se tak nevyjadřoval. Nabízíme odpověď, kterou ovšem sami uznáváme jako takovou, která má k dokonalosti možná stále ještě  dost daleko: Svatý Augustin tuto problematiku sice vnitřně možná i dokonale ovládal, avšak tyto vědomosti často nekorespondovaly s učením církve. Jelikož však církevní instituci vnímal jako Bohem už dávno avizovanou a nakonec také ustanovenou, podle toho jí také miloval, ochraňoval, a za ní i bojoval. A z toho důvodu - bez ohledu na vlastní přesvědčení – učil a vyjadřoval se tak, aby jeho učení plně souznělo s učením jejím.




 

 


pokračování




M.Č.








 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění VI. díl