Jdi na obsah Jdi na menu
 


Od katedry ke křtitelnici

 

Sv_%20Augustin%20v%20obrazech%2033.jpg

 

Z Milána do Cassicicaca a zpět

  


 

 

 

 

         

                          V roce 386 se v Římské říši událo mnoho zajímavých, nebo významných  událostí; z hlediska našich zájmů jich jmenujme alespoň několik. Filozof, gramatik a rétor Hieronymus - Jeroným (o sedm let starší, ale  také i vzdělanější než Augustin), jedinečný vzdělanec a mimořádný odborník na hebrejštinu, autor mimo jiné i biblického překladu Vulgaty, který rok předtím nuceně opustil  Řím a dostal se až do Palestiny, se nakonec natrvalo usazuje v  klášteře v Betlémě. Jednou s Augustinem povede nepříliš přátelskou korespondenci a nazve ho mimo jiné například malým povýšencem a teprve po mnoha letech se jeho názory na Augustina trochu zmírní a vzájemné vztahy se částečně urovnají na úroveň mimořádné korespondence s uznávaným kolegou psané v oficiálním tónu.

        V témže roce jsou Augustinovo nedávní dlouholetí přátelé ve víře manichejci nadobro vyhnáni z Kartága. Jen tři sotva roky předtím tehdy ještě jako manichejec Augustin také i z důvodu blížících se státních perzekucí jeho náboženství právě Kartágo opustil.

        Tento rok také vyhlašuje mladičký císař Valentinián, který je pod trvalým silným vlivem své matky, náboženskou svobodu pro ariány. Augustin také proti nim bude jednou na náboženském poli důrazně bojovat. Pro tohoto císaře byl zcela  nedávno v Miláně  přinucen vytvořit ze srdce neupřímnou veřejnou chvalořeč, za kterou se nakonec velmi styděl.

        A v roce 386 byl také například presbyter Jan z Antiochie (od šestého století zvaný Chryzostomos – Zlatoústý) vysvěcen na kněze. Neblaze se zapsal do náboženských dějin tím, že ve svém novokněžském nadšení začal ještě v tomto roce v antiošské katedrále  sérii svých kázání nazvaných víc než jasně  Proti Židům - Adversus Judaeos.

        Uveďme jen pár výrazů z těchto kázání, která vyslovila Janova zlatá ústa o Kristově národu  : Židé  zdegenerovali na psí úroveň, nebo o synagogách, tedy shromaždištích židovských věřících, v nichž například  sám obřezaný pravověrný Žid Ježíš před více než 350 lety velmi často promlouval, se nyní Jan v kázáních vyjadřoval jako o domech prostituce, nebo dokonce  jako o doupěti zvířat, posvátnou synagogu jindy neváhal nazvat  skrýší pro zloděje, nebo třeba místem démonů a podobně.  Přestože tato kázání byla původně kvůli Janově tehdy ještě neexistující autoritě mezi věřícími adresovaná především křesťanům, žijícím více podle židovských, než křesťanských předpisů, a udržujícím se Židy ty nejvřelejší vztahy, odstartovala později mezi křesťanskými militantními fanatiky hlavně v dalších stoletích mnohá naprosto nepochopitelná  masová vyvražďování Židů po světě. Na rozdíl od Augustina o Janovi z Antiochie není nic známo o tom, že by se za svá tragicky neuváženě vyřčená slova (kterými nesmírně rouhavě urážel především samotného Ježíše, jeho židovskou matku Mirjam, bratry, učedníky a tím i celý jejich národ) jakkoli styděl, nebo se je snažil vysvětlit, či zmírnit. Důvodů k sebereflexi by našel (později dokonce svatý) Jan zvaný Zlatoústý mnoho, kupříkladu ten, že jeho a tedy i naše křesťanství vzniklo díky zjevení  a pozdější teologie Žida Saula a všichni původní hlavní aktéři počátku křesťanství byli také Židé.  Mimochodem, Augustin v roce své smrti (430) dokončil dílo, které nazval úplně stejně, jako v roce 386 pozdější patriarcha Jan,  tedy Proti Židům - Adversus Judaeos. Náhoda, inspirace, nebo dokonce ještě i na konci života stejný Augustinův názor na Ježíšův národ a proto i stejný název?

         Brzy po skončení školního roku (začínal a končil později, než jsme zvyklí) se koncem srpna roku 386  stěhovalo celkem devět severoafričanů do Cassiciaca v alpském podhůří  kraje Brianza severně od Milána, aby tam na venkovském statku Augustinova kolegy z milánské fakulty strávili dobu od nevlídného podzimu, přes mrazivou zimu, až do začátku postní doby v příštím roce. Před pár týdny Augustin ukončil svůj několikaletý boj sám se sebou, aby nesmírně emotivně prožil  svoji konverzi v zahradě milánského domu, kde bydlel se svými africkými  přáteli, kteří ho nyní na venkov také vyprovázeli. Vedle Augustina, jeho matky Moniky a  syna Adeodata patřili do skupiny  ještě Augustinův bratr Navigius, jeho bratranci Rustik a Nastidian, věrný přítel Alypius, a ještě dva  velmi mladí žáci, které Augustin doučoval; Licentius a Trigetius. K samotnému zážitku v zahradě, kde měl Augustin zaslechnout jistý dětský popěvek za sousedství, který inicioval jeho definitivní rozhodnutí pro Boha, snad můžeme podotknout, že způsob, jakým Augustin učinil svůj nejdůležitější krok v životě, nebyl v jeho době něčím zcela mimořádným, nebo zcela originálním. Obzvlášť v antické době, na jejímž sklonku Augustin žil, byly zaznamenané desítky případů – ať už skutečných, nebo bájných, kdy prý  na základě určitého náhodného projevu nic netušícího dítěte byla činěna nejrůznější závažná rozhodnutí, například dokonce i o zahájení bitvy nebo vojenského tažení, o kapitulaci a mnoho dalších. Stejně tak způsob, který Augustin v nesmírně silných emocích použil pro naznačení dalšího směru  svého života, tedy náhodné otevření knížky a přečtení první věty, na kterou mu padne zrak, byl zvlášť v pohanském Řecku velmi populární způsob rozhodování pomocí náhody, nebo jak se věřilo, podle určitého vyššího řízení. Tento způsob měli v oblibě například snoubenci nebo studenti, stejně tak ho používali kupříkladu filozofové, soudci,  politici a další.

         Augustinův kolega, který skupině svůj statek zapůjčil, byl profesor milánské fakulty Verecondos. Ten byl přesvědčený, že se na jeho statku přítel  na zdravém vzduchu zrekreuje, doléčí jisté bronchitické obtíže a na začátku nového školního roku opět nastoupí k výuce studentů. Taková byla mezi nimi  pravděpodobně dohoda, jelikož Augustin si studentům i kolegům mnohokrát stěžoval na své problémy s dechem. Pobyt na zdravém venkovském vzduchu, který většinou vanul od blízkých Alp, měl tedy Augustinovi přinést uzdravení, rekreaci a sílu do další výuky. Je však jasné, že v té době už byl Augustin rozhodnutý, že se v příštím, ani v žádném dalším ročníku už před studenty nepostaví.

         Samotný pobyt celé skupiny a především působení samotného Augustina na venkově bývá často vykreslovaný až přespříliš lyricky a to především ke škodě samotného hlavního aktéra. Musím si uvědomit například nezvykle drsné klimatické podmínky, které tam pro obyvatele severní Afriky panovaly zvlášť v zimním období. Z domova byli zvyklí spíše na vyprahlou písčitou přírodu mezi středozemním mořem a pohořím Malého Atlasu, která dělí část severní Afriky od saharské pouště, a nyní se ocitli pod chladnými Alpami, aby zde prožili období pravé zimy.

         Augustinův žák Licentius byl synem bohatého Afrického mecenáše, bez jehož časté finanční výpomoci by možná Augustin nikdy nedostudoval, a lze tedy předpokládat, že tradičně  vydatně přispěl i na potřeby celé skupiny. Sám Augustin si pravděpodobně za dva roky vyučování našetřil slušné peníze, kterými jistě na pobyt přispěl, a také  další většinou  nemajetní členové nějakým drobným obnosem přispěli na „logistiku“ venkovského pobytu.  Provoz na statku s devíti, možná  deseti lidmi vyžadoval především zajištění dostatku stravy, denní vaření, topení, praní a podobně, takže je reálný předpoklad, že mnozí ze skupiny, a to včetně Augustina, tam poprvé v životě okusili fyzickou práci. Od Vereconda jak víme, sice dostali zdarma k dispozici relativně slušné ubytování, o samotný provoz, údržbu a opravy nemovitosti se však museli postarat a hradit už sami. Při čtení některých životopisů, líčících těchto několik měsíců v Cassiciacu, však musíme mít pocit, že Augustinova skupina strávila několik měsíců v komfortním rekreačním zařízení především rozjímáním a moudrými bratrskými rozhovory na vysoké duchovní úrovni pod laskavým vedením přirozeného lídra Augustina, realita však byla jistě zcela jiná. 

         Stejně tak bývá často velmi nadneseně líčena vysoká teologicko – filozofická úroveň vzájemných rozhovorů o Bohu plných lásky, pochopení, a vzrušených duchovních debat, které na statku probíhaly. Je však nutné si uvědomit, že ze všech členů skupiny byly dvě děti, Augustinovu synovi bylo přibližně čtrnáct let (a dosud se jistě nevzpamatoval z toho, že mu jeho babička Monika vyhnala maminku zpět do Afriky a už jí nikdy nespatří), a o vzdělání a úrovni případné víry Augustinova bratra Navigia a dalších údajných bratranců není nic známo. Na skutečné filozoficko – náboženské hovory pak už tedy zbývají jen velmi vzdělaní Augustin a  přítel Alypius a  zřejmě také nelze podceňovat svým způsobem nezanedbatelný názorový přínos  v podobě selské moudrosti a projevů nezlomné pevnosti a jistoty víry vnášené do rozhovorů od sice negramotné, ale Kristu a církvi naprosto oddané Moniky. Ta zpočátku také učila (spolu s Navigiem?) celou skupinu nejen tehdejším základním modlitbám církve, ale i dalším denním křesťanským zvyklostem. Augustin měl tehdy ještě poměrně daleko k tomu, aby mohl vést hlubší teologické debaty – dokazuje to sám nejlépe tématy spisů, které v Cassiciacu naspal, nebo psát začal. (Bylo jich pět – Contra Academicos, De beata vita, De ordine, Principia Dialecticae a především Soliloquia). Byl však pevně odhodlaný všechny pro budoucího křesťana potřebné vědomosti  rychle dohnat, a to se mu jak víme, také  dobře dařilo. Jako jeden z prvních a základních cílů si dal přečíst a porozumět nejprve kompletnímu Novému zákonu, s jehož některými listy apoštola Pavla se již setkal doma v Miláně, podle všeho však spíše povrchně, než studijně.

        Záleží jen na nás, jak si běžný denní život na běžném venkovském statku, pravděpodobně nepříliš často majiteli navštěvovaném, dokážeme představit. Některé životopisy líčí každodenní život skupiny přespříliš idealisticky a jako příklad nyní z jedné útlé knížky o svatém Augustinovi  reprodukujme takový  ukázkový popis. Ten vykresluje především její obyvatele jako družinu bezstarostných, věčně rozesmátých a šťastných dětí a jejich starších kamarádů, nad jejichž rozpustilými kousky  s mateřskou něhou a chápavostí dohlíží z povzdálí kuchyně mezi svými nepřetržitými modlitbami laskavá  matka Monika, která po celou dobu pobytu několikrát denně připravuje chutný pokrm všem hladovým krkům. Nádherné slunce ozařuje areál statku i prostornou jídelnu, kde se po obědě na Augustinův pokyn všichni  zklidní a nastane první část každodenních akademických debat o světě, lásce a krásnu, o štěstí, vše prokládáno úryvky a myšlenkami z děl Sokrata, Platona a dalších velikánů filozofie. Filozofii střídají teologická témata, padají dotazy na vysoké úrovni, dětskou radost, smích a drobné hašteření vystřídal důstojný klid, příkladné soustředění a hluboké platonské myšlenky. Nejmenší děti zatím vesele pobíhají na zahradě u domu a vymýšlí nové a nové hry. Do zcela ztichlé oázy rozjímání a vzájemné lásky občas po špičkách vcházejí obě malé ukázněné děti pro občerstvení, nebo laskominu. Pozdě odpoledne po náročných filozoficko-teologických debatách, kterých se pravidelně zúčastňovala i Augustinova matka, všichni vyjdou relaxovat na čerstvý vzduch, aby se s radostí vraceli k chutné večeři, kterou všem s největší láskou a radostí zatím Monika uvařila. Tak prý šel den po dni, měsíc po měsíci.

       Skutečný venkovský život Augustinovy skupiny však vypadal zcela jistě jinak. Středozemní Afričané nejsou zvyklí na typickou zimu v alpském podhůří a pro společné duchovní usebrání a klidnou přípravu na křest si bohužel vybrali tu nejnevhodnější roční období. Majitel Verecondos jistě Augustina varoval, protože sám by na zimu nikdy na venkov nejel a snad mu  nápad odjet na několik měsíců do nepříliš udržovaného domu i důrazně rozmlouval. Dům nebyl na zimu připravený, nebyly v něm zásoby, chyběl otop, a ještě před prvním sněhem bylo nutné urychleně provést několik menších oprav. V podstatě nikdo z devíti obyvatel nebyl zvyklý na fyzickou práci, takže se vše dělalo velmi narychlo, improvizovaně a chaoticky. Do života malé zapadlé osady svérázných podhorských sedláků náhle vstoupila skupina devíti Afričanů, které nikdo neznal, nikdo neočekával a nikdo nevítal. V zemi v té době vzrůstala xenofobie a projevovala se zvlášť ve velkých městech a jejich okolí. V císařském Miláně se projevy rasové nesnášenlivosti projevovaly zvlášť výrazně. Z těch mírnějších jmenujme ukázkový případ z největšího milánského divadla, kdy  během jednoho představení obecenstvo začalo skandovat hesla proti několika přítomným africkým divákům tak dlouho, dokud představení raději rychle neopustili a jen zázrakem nedošlo k většímu násilí.

         Příchod, zabydlení a především několikaměsíční pobyt Afričanů mezi zemitými domorodci tedy nebyl rozhodně nijak romantický, ani ideální, jak bývá často líčený.  Největší problémy měli noví obyvatelé především se zásobováním a zajištěním dostatku dřeva na topení, jelikož místní jim neprojevovali žádné projevy náklonnosti, nebo nabídek sousedské výpomoci, spíše naopak. Pro ně byla Augustinova skupina v prvé řadě naivní parta podivínů z Afriky, kteří  neví, co je čeká. Několikaměsíční venkovský pobyt v neznámém místě mezi starousedlíky, navíc v té nejnepříznivější roční době tedy nemůžeme chápat jako  komfortní lázeňský pobyt skupiny akademiků. Úlohu samotného Augustina musíme po celou dobu pobytu vnímat spíše jako každodenní práci ustaraného provozního, na kterého se denně v vedle množství zařizování, jednání a nejrůznějších prací valí nekonečně mnoho dotazů, žádostí o radu a jistě také – především od nejmladších obyvatel -  i nejrůznějších námitek a stížností a porovnávání s komfortem milánského domu, kde předtím všichni žili.. Svoji nelehkou a velmi zodpovědnou úlohu, jistě i za vydatné pomoci své matky, splnil Augustin výtečně a zkušenosti, které na venkově za velmi obtížných podmínek získal, jednou využije při zakládání a vedení nových mnišských komunit. Oplýval přirozenými vůdčími schopnostmi a vždy dokázal nejen imponovat, ale i strhnout k horčnaté činnosti. Snad tedy až pozdě večer, kdy většina obyvatel statku už spala, se mohl Augustin s Alypiem a někdy i s matkou oddávat nekonečným duchovním rozhovorům a klidnému rozjímání.

       Na začátku března roku 387 dorazila celá skupina  zpět do císařského města. Všichni, kteří toužili po přijetí křesťanské víry v tradičním velikonočním termínu, se museli u biskupa přihlásit nejdéle do začátku postní doby a Popeleční středa v tom roce připadla přesně na 10.března. Samotné udílení křtu na Bílou sobotu byl tehdy vlastně jediný termín stanovený církví, kdy se pořádaly  křty všech  uchazečů a katechumenů, na případný jiný termín bylo potřeba mimořádného povolení. V období mezi Popeleční středou a Bílou sobotou probíhaly tedy také pro Augustina, jeho syna a několik přátel pravidelné hodiny výuky vedené určeným knězem, kdy byli kandidáti poučováni o smyslu jak křtu, tak i biřmování a také prvního svatého přijímání.

       Vzhledem k tomu, že se tehdy z několika důvodů udílel křest většinou až dospělým lidem, přijímali kandidáti na Bílou sobotu tedy hned trojí svátost – křtu, biřmování a zároveň hned prvního svatého přijímání. V hlavním milánském kostele tyto svátosti udílel biskup, který tento hlavní stánek spravoval, tedy charizmatický a miláňany nesmírně oblíbený a neohrožený politik, biskup Ambrož. Je jen náhodou, že se svatým Augustinem měli  jedno společné – oba se jmenovali Aurelius, tedy Aurelius Ambrosius a Aurelius Augustinus. V době čtyřicetidenní přípravy už Augustin v Miláně navštěvoval velmi pilně převážně Ambrožovy bohoslužby, aby do sebe vštípil maximum z jeho kázání a zároveň i z novinky v západní církvi, zpěvy při bohoslužbě. Ty při liturgii poprvé pevně zavedl právě on a Augustinovi se velmi líbily. V  té době  Augustin rozhodně neměl ani tušení o svém budoucím kněžství (nikdy ho neplánoval) a  následné biskupské funkci, ale když se tak po létech v africkém Hippo Regio stalo, zavedl hudbu a ambrosiánské bohoslužebné zpěvy i tam. Augustin se ve zbývajícím čase zabýval i dopisováním textů, které začal psát na venkově a také pokračoval ve svých objevech na filozofickém poli. Spisy, které dokončoval, nebo právě začal psát, se pochopitelně zatím nemohly týkat teologie, protože v oboru, který ho později tolik proslavil a na kterém církev upevnila velmi mnoho ze svého učení, byl ještě v roce 387, tedy ve svých téměř 33ti létech, téměř naprostý začátečník. Do Bílé soboty se mu ale podařilo dopsat knihu o gramatice a jednu část zamýšleného velkého encyklopedického díla o hudbě, která ho nejvíc zaujala a inspirovala především právě v Miláně. Čas přípravy rychle uběhl a 22.dubna na zelený čtvrtek stál Augustin s přáteli a mnoha dalšími katechumeny v chrámě před shromážděným lidem, aby společně odříkali Vyznání víry. Od čtvrteční půlnoci až do sobotního půlnočního křtu následoval přísný půst. Na Bílou sobotu trval obřad za svitu svíček a loučí až do rána. Začínal vkládáním rukou biskupa nad každým katechumenem, pokračoval trojími sliby věrnosti a poslušnosti Božím zákonům s obličejem odvráceným na východ, a poté každému biskup dechl do obličeje symbolicky Ducha svatého. Následovalo poznamenání křížem na čele, ústech, na uších a na prsou a poté se četly dlouhé žalmy. Po skončení těchto obřadů se všichni katechumeni konečně odebrali do křestního baptisteria, které bylo vždy mimo chrám v přilehlé kapli. Následovalo poslední trojí odřeknutí se satana a jeho skutků a pak byl každý pomazán posvěceným olejem. Celá náročná slavnost vyvrcholila  trojím kompletním ponořením každého jednotlivce v nádrži. Při trojím ponoření každý biskupovi odpovídal na otázky víry z Kréda. Následovalo samotné pokřtění, poté znovu pomazání olejem a pak už biskupovi pomocníci navlékli Augustinovi a všem dalším bílý háv. Pak pokračoval obřad  biřmování poznamenáním kříže na čele a následoval akt, který neměl nikde jinde, než u milánského biskupa obdobu – Ambrož před každým katechumenem poklekl, a omyl mu symbolicky nohy. Augustin a všichni ostatní pak dostali svíci a už za svítání se vrátili v průvodu zpět do chrámu, kde pokračovala bohoslužba. Při ní všichni pokřtění zároveň poprvé přijímali podobojí. Ještě během bohoslužby byl nakonec podle vžité tradice  všem přítomným podávaný pohár mléka smíchaný s medem.

       Ranní slunce, které po ukončení obřadů nakonec už silně svítilo, bylo pro Augustina více než symbolické naznačení jeho konečně nalezeného štěstí.

 

 

 

 

 

 

M.Č.