Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nad několika tvrzeními sv. Augustina

sv.augustin-osetruje-vezne.jpg

 


 


 


 

 

O některých vyjádřeních v De civitate Dei


 


 


 

        XI.kniha světově uznávaného veledíla De civitate Dei – O obci Boží, která je ze širšího hlediska vůbec nejvýznamnější prací svatého Augustina, je věnovaná stvoření světa, vztahy Boha a lidí, nutných koncích dvou obcí, totiž pozemské a nebeské a mnoha dalšími tématy, které s ústřední myšlenkou nějakým způsobem souvisí, nebo na ní přímo navazují.

         Autor vždy oplýval obrovským myšlenkovým potenciálem – jak ostatně nejlépe dokazuje samo dílo, nad jehož částí se zabýváme – takže je pochopitelné, že nikdy nemohl zůstat u jednoho tématu, třebaže si to jistě nejednou předsevzal. To se týká jak jeho kázání, nebo nekonečných rozhovorů o Bohu s kýmkoli, kdo byl ochoten velkého Božího entuziastu poslouchat, stejně tak i veřejných disputací s jinověrci a podobně, ale především jeho psaného projevu. Při čtení jeho děl sami a bez větší námahy poznáváme sice jeho zřetelné původní odhodlání udržet myšlenku a ústřední téma ve stanovených hranicích a pro tento záměr i zjevně vynaložené úsilí, zároveň ale býváme svědky trvalé potřeby doplnit už sdělené novými a novými příklady, nebo nápady, které mu v průběhu psaní přicházejí na mysl. Jako nadmíru zkušený rétor a pedagog chce danou látku vysvětlit pomocí široké argumentační škály tak, aby každému byla jasná pokud možno hned napoprvé a tak svému posluchači nebo čtenáři jako bonus předkládá další zajímavé myšlenky a další příklady, podporující správnost jeho tvrzení. Ovšem jen málo čtenářů je zvlášť v dnešní době schopných udržet dlouhodobě svoji pozornost na výši, kterou Augustin předpokládá jako samozřejmost. Stačit tempu a pozorně sledovat množství příkladů a argumentů u tohoto skvěle vytrénovaného rétora, filozofa a teologa není jednoduché, natož jim pak bezezbytku porozumět.

         Podobně tomu může být i v tomto velkém díle, které nás v mnoha směrech skutečně nesmírně obohacuje, ovšem především tehdy, jsme-li schopni sami pozorně sledovat původní ideu a rozpoznat, kdy se tato idea začíná pod nánosem mnoha dalších příkladů a argumentů ztrácet. Především ten, kdo si dokáže Augustinovu původní ústřední myšlenku nejen dobře pamatovat, ale i přes lákavě nabízenou škálu nových zajímavostí a dalších podnětů se k této myšlence dokáže i stále odhodlaně vracet, si dokáže z textu jako pravý labužník vybrat ty nejlepší lahůdky a náležitě si je vychutnat.

         První kapitola XI.knihy je tradičně koncipovaná jako velmi zajímavý úvod, který u čtenáře vyvolá zvýšenou pozornost a očekávání, a osvědčeným pedagogickým způsobem ho vtáhne do široce rozvíjejícího se tématu v následujících částech knihy. Autor nejprve charakterizuje pojem Boží obec a na podporu svých myšlenek a budoucích tvrzení cituje jako obvykle vybrané úryvky z Písma. Citace zakončuje slovy: „ Z těchto i jiných podobných dokladů, jež všechny uvádět bylo by zdlouhavé, jsme zvěděli, že je jakási Boží obec, jejímiž občany dychtíme být v té touze, kterou nám vdechl její Zakladatel.“

        Jak je patrné, zaujalo nás hned úvodem především slovo jakási, které nečekaně uvádí ve vztahu k Boží obci, tedy : “K cíli našeho pozemského snažení“ Skutečně tento zřejmý cíl asi každého křesťana považuje Augustin za něco abstraktního? Jistě ne, a pro příklad nemusíme chodit daleko. Například v XXII. knize tohoto díla autor popisuje nebe a život v něm tak plasticky, konkrétně a přesvědčivě, že máme dojem, že už sám do Boží obce vizionářsky nahlédl. Jak jinak by totiž mohl v této knize napsat celou jednu kapitolu, důsledně a zcela vážně pojednávající například o tom: „ Zdali těla žen budou vzkříšena se svým pohlavím a setrvají-li při něm“, nebo v jiné kapitole se stejně pečlivě zabývá otázkou, na kterou si ovšem také hned odpoví, a to: „Že tělesné vady, které jsou v tomto životě protivné lidské kráse, o vzkříšení nebudou...“ Tady ale už nehovoří o jakémsi vzkříšení v jakési Boží obci, nýbrž způsobem, vylučujícím jakoukoli pochybnost o tom co se stane, kde se to stane, a dokonce jak to v Boží obci bude vypadat, navíc jak budou vypadat obyvatelé této Obce! Pak ale spojení slova jakási s toužebně očekávaným místem setkání s Bohem, tedy s konkrétní Boží obcí, vyznívá z textu skutečně nepatřičně a mohlo by zde snad být uvedené omylem. Přesto nelze nad tímto slůvkem jen mávnout rukou, to skutečně nelze nad ničím, co kdy Augustin napsal, či řekl.

        Samotný termín Boží obec převzal zřejmě z některého překladu hebrejského Tanachu (Bible), konkrétně z jeho třetí části nazvané Žalmy (hebr. Sefer thilim). Těmi byl, jak známo, po celý svůj křesťanský život velmi zaujatý – připomeňme kupříkladu jeho mimořádné dílo, věnované tomuto tématu: Enarrationes in Psalmos – Výklad Žalmů, na kterém s mnoha přestávkami nutnými pro doplnění znalostí tématu pracoval neuvěřitelných 28 (!) roků (392 – 420). Boží obec, o které se tedy v začátku této kapitoly zmiňuje jako o jakési Boží obci, neznamená v jeho myšlení nic, co by se dalo připodobnit k našemu světu, dokonce ani k jeho milované církvi, kterou vnímal především jako instituci zřízenou zde na zemi přímo na přání a pod trvalou, ale přesto v jstém smyslu podmíněnou patronací samotného Boha. Z jakého důvodu tedy užil slova jakási v souvislosti s toužebně očekávanou Boží obcí, jejímiž občany dychtíme být v té touze, kterou nám vdechl její Zakladatel, zůstává alespoň protentokrát nezodpovězenou otázkou a je tedy výzvou do budoucna. Víme, že ve všeobecném pojetí slovo jakási buď ukazuje autorovu nedostatečnou informovanost, nebo jeho nejistotu o nějaké skutečnosti, ke které toto slovo vztahuje, naznačuje ale i malé zaujetí, nedostatečný respekt, popřípadě určité pochybnosti o smyslu, či správnosti a faktickém významu daného tématu, nebo předmětu, o kterém hovoří. Nic z uvedeného se ovšem v tomto případě nemůže vztahovat na Augustina, jak upřímně věříme a pevně doufáme...

        Druhá kapitola, respektive její druhá část ( první částí jsme už zabývali jindy) hovoří o poznání Boha, o kterém autor v duchu tradičního dobového výkladu přesvědčeně tvrdí, že ho nelze dosáhnout jinak, než skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Krista Ježíše. Závěr této kapitoly zní takto: „Protože lidská mysl, která je od přírody (sic!) obdařena rozumem a inteligencí, je ochromena jakýmisi temnými a starými neřestmi, musela být především napojena a očistěna vírou, a to nejen ke spojení s neměnným světlem a k jeho požívání, ale i aby je vůbec snesla, dokud by se nestala den ze dne se obnovujíc a zotavujíc schopnou takového ohromného štěstí. A aby v té víře s větší důvěrou kráčela k pravdě, sama pravda, Bůh Boží Syn, přijav člověčenství a neodloživ božství, ustanovil a založil právě tu víru, aby člověk měl otevřenu cestu k Bohu člověku skrze Bohočlověka. To je totiž prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. Tím je totiž prostředníkem, čím je člověkem, a tím je i cestou. Neboť jestliže mezi tím, kdo jde k cíli, a jeho cílem vede cesta, je naděje na dojití; není-li jí však, nebo neví-li se kudy jíti, co je platno vědět, kam se má jít? Je však jediná cesta, naprosto chráněná všeho bloudění, aby totiž jeden a týž byl Bohem i člověkem; tím směrem se kráčí k Bohu, tudy se kráčí k člověku“.

        V této citované kapitole narážíme minimálně na tři výrazy a vyjádření, která si zaslouží krátkou poznámku. Zastavme se hned na začátku odstavce u Augustinova tvrzení, že: „Lidská mysl, je od přírody obdařena rozumem a inteligencí, je ochromena jakýmisi temnými a starými neřestmi“. Pokud se zde opět nejedná o určitou nepřesnost v překladu, velký církevní otec Augustin, který se velmi důkladně a až do těch nejmenších podrobností zabýval vznikem světa, se nyní v případě lidské mysli vyjadřuje tak, jak jsme zvyklí slyšet od nevěřících. Lidská mysl je od přírody obdařena rozumem. Tedy ne od Boha? Od toho jediného Boha, který Augustinovi zcela a naprosto dokonale prostoupil veškerou mysl, kterému věnoval každý okamžik svého křesťanského života a kterému od křtu až do chvíle smrti věnoval všechno své úsilí a všechny myšlenky? Proč právě nyní, ještě stále ve vrcholné tvůrčí fázi navzdory pomalu se blížícímu sklonku života hovoří o přírodě, která obdarovává člověka rozumem a inteligencí? Neslýcháme dost často stejná slova ze sekularizovaného tábora? Můžeme jen donekonečna spekulovat a hledat důvody, proč v této kapitole vynechal, nebo proč ve chvíli psaní snad plně nevnímal Boha jako jediného tvůrce naprosto všeho, co existuje. Čím ještě může Bohem stvořená příroda obdarovat člověka mimo nabídky smyslových požitků? Augustinovo vyjádření je pro nás nepochopitelné a tedy nevysvětlitelné, a nelze nepoznamenat (se stopou přátelské jízlivosti, kterou si snad  vzhledem k našim vzájemným vztahům můžeme dovolit. I on byl často jízlivý...), že k jeho pochopení nám opravdu nepomůže ani naše mysl, která je inteligencí a rozumem obdařena od přírody.

        Zcela úmyslně jsme nebrali v úvahu samo se nabízející a téměř (u jiných autorů) přirozené vysvětlení slov o „rozum a inteligenci obdarovávající“ přírodě, totiž že slovo od „přírody“ je jen jakýsi všeobecný řečnický obrat, který člověk často užívá, pokud chce vyjádřit něco vrozeného, nebo dědičného. U Učitele církve Augustina ale takový pokus o vysvětlení rozhodně nelze přijmout, protože jen málokterý člověk se ještě za života dostal duchovně tak blízko k Bohu, jako on, jak vyplývá z jeho některých děl.

        Ani druhá část věty nás nezbaví otazníků v případě následujících slov, totiž že tato naše mysl je ochromena jakýmisi temnými a starými neřestmi. Znovu jsme u Augustinova nyní hojně používaného slova jakýsi, tentokrát ale v přijatelnějším spojení, než bylo před pár okamžiky řečené v souvislosti s Boží obcí. Ovšem i v tomto případě nám schází autorova poznámka, nebo odkaz, tentokrát vedoucí k vysvětlení, jakými vlastně temnými a starými neřestmi má být naše mysl ochromena. Kdo z  nás věřících – natož nevěřících žije s vědomím, že má ochromenou mysl, navíc temnými a starými neřestmi? Pokud máme skutečně ochromenou mysl, jak můžeme správně chápat Boha? Nebo máme ochromenou mysl právě proto, že Boha nechápeme správně? Jsou snad důsledky této mysli například takové atributy, jaké provázely nejen dlouho pravdu hledajícího a ještě i poté tápajícího Augustina, o kterých ale ví své i mnohý dnešní věřící? Máme na mysli například jeho i naše časté kolísání od smutku a duševní melancholie k náhlé náboženské euforii, mezi pocitem ponížení, hluboké hříšnosti a strachu z trestu a šťastným opojením z předpokládaného odpuštění, mezi hlasitým jásotem nad příslibem ráje a vzápětí úzkostí a panickou hrůzou nad možným spásu vylučujícím proviněním, mezi  skálopevnou vírou v Boha Stvořitele střídanou pochybnostmi a podobně. Kdo z nás věřících nikdy nepoznal to, co Augustina jedno období sužovalo snad čtyřiadavcet hodin denně, totiž duševní rozpolcenost a její rozmělňování, sebeobviňování, lítost, strach že zklamu sám sebe a tím Boha, nicotnost, hrůzua z pekelných muk? Kam se tehdy z  mysli ztratil dobý Bůh, skutečný utěšující Otec?  Kde  byla jeho (a naše) víra? Jsou právě tyto stavy důsledky té ochromené mysli, o které píše?

        Jakou takovou starou temnou neřestí oplývá například novorozenec? Nebo snad má Augustin na mysli něco ve smyslu tzv. dědičného hříchu? Jestliže uvádí spojení starými neřestmi, musí jít logicky o věci minulé, snad už překonané, a tedy Bohem odpuštěné...Pokud ovšem jsou odpuštěné, pak máme mysl uzdravenou, ne ochromenou. Tyto temné neřesti musí mít pro náš budoucí život nevšední význam, protože Augustin v té samé větě pokračuje, že naše ochromená mysl „musela být především napojena a očištěna vírou, a to nejen ke spojení s neměnným světlem a k jeho požívání, ale i aby je vůbec snesla, dokud by se nestala den ze dne se obnovujíc a zotavujíc schopnou takového ohromného štěstí.“ Je naprosto evidentní, kam Augustin směřuje, totiž ke svému nezlomnému přesvědčení, obsaženému v nadpisu kapitoly, tedy že Boha lze poznat jen skrze Krista Ježíše – a poslední věty kapitoly nám to jednoznačně potvrzují. Ale celá druhá polovina této kapitoly, která měla také nás k tomuto přesvědčení dovést, nás spíš utápí v labyrintu slov a ve složitých vyjádřeních, přestože jim neschází promyšlenost, logika a vzájemná vazba. Ve čtenáři nakonec může zbýt dojem, že se sice svojí mnohoslovnou argumentací snaží tlumočit tehdejší stanovisko církve o jediném možném způsobu poznání Boha, přesto však v kdesi v koutku jeho mysli stále zůstávají asi jen těžko odstranitelné vzpomínky na způsob, jakým kdysi dávno objevoval (a skutečně také objevil) Boha  jako sedmnáctiletý u starých filozofů, příkladně u Platóna, nebo u novoplatonistů – ať už Sakka, Plótina, Porfyria a dalších.

        Vzhledem k tomu, že Augustin začal De civitate Dei psát ještě ve svém vrcholném tvůrčím období, a také s přihlédnutím k jeho už mnohokrát zmíněném velmi širokém vědomostním záběru, očekávali bychom nyní od něho v této souvislosti něco víc, než jen závěrečné konstatování bez dalšího výkladu. Potřebovali bychom ještě bližší vysvětlení a v také i patřičnou argumentační sílu při zdůvodnění jeho slov o té jediné možné cestě, zvlášť v našem transcendentním křesťanství v tak podstatné otázce, jako je způsob poznání – a s tím související následné dosažení těsné přítomnosti u Boha a s Bohem. V této i v dalších kapitolách nám schází určitý přehled, nabídka, úvaha, jeho pověstný nesmírně široký argumentační potenciál jindy uváděný především proti dalším způsobům, jak poznat Boha; vždyť otázka způsobu Jeho poznání není a nemůže být exkluzivitou pouze křesťanů, ani nikoho jiného. Boha Stvořitele, a jeho vůli nelze jakkoli suplovat, protože kromě sinajského Desatera a souvisejících přikázání už nám lidem o sobě nic jiného nezjevil; nebylo to pak už zapotřebí. Žádný člověk, přestože by ho právě sám Bůh obdařil takovou hojností duchovních darů, jako našho Augustina, nemůže být nějakým analyzátorem Boží vůle. Nelze tedy ani zodpovědně tvrdit, přestože k takovému tvrzení mohou vést jen ty skutečně nejčistší úmysly, že Boha lze poznat výhradně jedním způsobem. Schází nám zde pár Augustinových slov z dějin náboženství třeba jen o tom, jak Boha poznával právě Ježíšův židovský národ celá dlouhá staletí před tím, než jiný příslušník židovského národa, špičkově vzdělaný syn zbožného farizeje Saul, ve své podstatě založil naše křesťanství.

        Neměli bychom ani zapomínat, že my křesťané nemáme žádný královský původ, na který bychom mohli být obzvlášť hrdi. Vzešli jsme především z pohanů, mezi které jako první s neuvěřitelným nadšením zaséval semínka nové víry zmíněný Saul, pozdější apoštol Pavel. A tento Pavel našim keltským předkům (latinsky Galli – Galové, odtud Pavlův list Galtským, Galaťanům), příslušníkům divokého krvelačného asijského kmene, polyteistům, jejichž nejposvátnější zvíře byl kanec, kteří praktikovali lidské oběti pohanským modlám, a jejichž potomci se později ze západní Evropy dostali až do Malé Asie, nehlásal žádného nového Boha, ale toho samého, jakého poznal a nad jiné horlivě vyznával před ještě pár lety jako Žid. Z prastarého učení svého národa začal mnohé chápat jinak, než dřív, nemohl však nijak změnit už dlouhá staletí poznaného Boha. Tento důležitý, zásadní bod svatý Augustin, velký obdivovatel Pavla, v této části spisu jakoby opomenul brát v úvahu. Pavel jako pevný kořen celého křesťanství ve svém vidění v damašské poušti neslyšel žádného nového Boha, nýbrž toho, kdo se mu představil jako Boží Syn. Syn toho, kterého poznaly nekonečné zástupy jeho soukmenovců nejpozději na hoře Sinaj třetí měsíc po útěku z Egypta, tedy přibližně už 1500 let (někteří vědci udávají ještě starší letopočty) před tím, než se zrodil a po třiceti letech započal svoji životní misi Ježíš Kristus, o kterém v této knize uvádí svatý Augustin, že Boha nelze poznat jinak, než skrze člověka Ježíše Krista. Hovoříme přitom pouze o jednom národu v jedné části světa a v jednom časovém údobí. Kdo může zodpovědně tvrdit, že za dobu existence celého světa až do roku 30 n.l. (tedy do doby, kdy lidé, kteří by do té doby teoreticky Boha nepoznali, mohli poznat osobně Krista, a skrze něho následně i tohoto Boha), nikdo, nikdy, a nikde na světě nepoznal Boha? Mimochodem o tom, co se stane s těmi, kdo ho nepoznají, se svatý Augustin velmi často vyjadřuje více než jasně...

        Chybí nám alespoň zmínka o dalších možnostech poznávání Boha, o kterých jsme přesvědčeni, že o nich zvlášť Augustin velmi dobře věděl, například zcela přirozené poznání Boha bez jakéhokoli lidského návodu, nebo jiného směrování, pouze na základě působení samotného Boha. U Augustina a jeho cestě k poznání Boha vidíme nejprve zmíněnou cestu poznání Boha skrze filozofy, později násobenou silou poznání, ke kterému dospěl samostatným usilovným hledáním: „něčeho absolutního, co by mohlo dát smysl a odpověď všemu, na co se ptáme: nějakého vyšší jsoucna, které je základem každé věci” ( Jan Pavel II – Fides et ratio) Tedy tvz. spontánní poznání Boha. Alespoň tuto svojí vlastní cestu „od Boha k Bohu“, na jejímž úplném vrcholu pak poznal Krista – ne obráceně (!), mohl v tomto případě a v tento okamžik také zmínit. Ovšemže jí ve skutečnosti zmiňuje, a to mnohokrát; vzpomeňme například na nejslavnější a velmi dramatické líčení této vlastní cesty ve Vyznáních, nám ale schází taková zmínka zde v této knize, v této kapitole, v tuto chvíli. Augustin psal knihy proto, aby se četly a studovaly, ne proto, aby se v nich obsažená tvrzení navzájem velmi pracně a usilovně porovnávala. Nelze přehlédnout, že Vyznání začal psát jen pár let po svém přijetí křesťanské víry, kdežto spis O obci Boží dopsal tři roky před smrtí. Do doby, než se dostal k manicheismu a k Ježíši v jejich podání, Boha sám nalezl a v omezené míře i poznal jak už jsme si řekli, především u platoniků. Teprve když se asi tři roky před křtem dostal důsledněji k listům apoštola Pavla, byl pro poznání Boha stále výrazněji ovlivňovaný jeho teologií založenou především na významu (Pavlovi) zjeveného Krista Ježíše.

        Augustin ale prokazatelně znal i další způsoby osobního poznávání Boha přímo bez zásahu jakýchkoli zprostředkovatelů, například poznáním Boha jeho zjevením, nebo nadpřirozeným poznáním Boží vůle, znal jistě způsoby, které předcházely pozdějším vědecko – teologickým poznáním, z vlastní zkušenosti znal poznání Boha teologicko-filozofickým bádáním, stejně i prostým samostudiem, nebo způsobem žití vlastního života, znal zcela jistě i mnoho dalších možností...A samozřejmě, že poté nelze nenalézt i Ježíše. Ani v nejmenším nevznášíme jakékoli pochybnosti o tom, že Boha lze poznat také skrze Krista  (o tom jistě nebudou pochybovat ani jinověrci), kterého tak poznaly a stále poznávají miliardy lidí na světě. Název druhé kapitoly : „ O poznání Boha, k jehož poznání nikdo z lidí nemůže dojít jinak, než skrze prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista“ však všechny zmíněné alternativy, které Augustin znal, ignoruje, a možnost poznání Boha v tuto chvíli soustřeďuje do pro něho jediného možného bodu.

        Třetí kapitola XI.knihy hovoří v krátkosti o pravdivosti Písma. O Bohu v této souvislosti hovoří takto: „Tento mluvil nejdříve skrze proroky, potom osbně, později prostřednictvím apoštolů, nakolik uznal za dostatečné, a složil také Písmo, zvané kanonickým, nanejvýše věrohodné, jemuž věříme v těch věcech, jejichž neznalost škodí a kterých vlastní silou poznat nejsme schopni“. Když Augustin říká, že „Bůh mluvil osobně“, myslí tím před chvílí jmenovanou horu Sinaj, kde poprvé a naposledy v dějinách světa hovořil Bůh k takovému množství lidí najednou. Pod horou bylo v době zázraku více než 600 000 dospělých mužů (!) a připočteme-li k nim minimálně polovinu dospělých žen a nebudeme přitom brát v úvahu svědectví nedospělých a dětí, Boží hlas slyšelo najednou kolem milionu lidí! Dostatečnější svědectví o Bohu a jeho vůli od počátku světa neexistuje.

        „A složil také kanonické Písmo“ - tady náš Učitel církve  pravděpodobně míní nejprve základní morální příkazy pro židovský národ, ve kterých je zkomprimovaný Boží Zákon, autorem předaný na Sinaji Mojžíšovi, tedy tzv.Destaero, které se spolu s Pěti Mojžíšovými knihami (první část hebrejské Bible - Tóra) v průběhu dalších asi 500 let rozšířilo o komentáře, výklady (tzv.rabínská literatura), Proroky a Spisy. Ty všechny tvoří celek zvaný Tanach (Hebrejská Bible). Tóra v židovském pojetí neznamená žádný Zákon – (tak jí snad za pět, nebo ještě více let po svém damašském vidění začal nazývat až apoštol Pavel), ale učení, vodítko, návod, nebo instrukce pro dobrý život na zemi. Ježíš Kristus jako bohabojný příslušník svého židovského národa nikdy nezpochybnil zásadní význam Tanachu a nejenže nepřišel na svět založit naše křesťanství, ani žádné jiné náboženství, ale naopak přišel hlásat obrácení, pokání, omytí od hříchů a návrat k životu pod touto Bohem danou "příručkou". Proto Augustin správně hovoří o tom, že Bůh složil kanonické Písmo. Má ale tím samozřejmě na mysli i náš křesťanský přínos k těmto svatým židovským textům, objemově dosahující asi jejich poloviny, který se začal utvářet několik desítek let po Kristově umučení a skončil jeho kanonizací v podstatě až roku 367 – tedy v roce, kdy už Augustin (*354) navštěvoval vyšší školu v městě Madaura. Teprve my křesťané jsme toto spojení svatých Písem začali nazývat jako Starý a Nový zákon.

        Počátky těchto názvů hledejme v intepretacích obsažených v listech svatého apoštola Pavla, konkrétně v jeho textech, hovořících v tom smyslu, že nyní víra v Krista Ježíše zrušila smlouvu izraelského lidu s Bohem (Tóra). V listu už zmiňovaným potomkům našich keltských předků Galatským se mimo jiné dočteme, že Boží návod k životu na zemi ze Sinaje byl pouze dočasným zjevením, které pozbylo svůj význam příchodem Krista. To byl ale oříšek pro pozdější nejvyšší křesťanské kapacity, kteří v žádném případě nemohli židovské svaté texty ignorovat. Bylo zapotřebí nové a původní učení oddělit, ale zároveň ponechat v jednom učení. Nakonec se tedy z celkem přibližně dvou set tehdy existujích textů o Ježíši Kristu (evangelia) vybraly čtyři spolu s několika jinými listy, především ale s listy apoštola Pavla, které jak víme tvoří většinu všech textů křesťanských svatých textů v celém Písmu (nebo spíše i s těmi, které za jeho autorství vydávaly – těch je celá polovina, jak prokazatelně ukázaly křesťanské vědecké rozbory). Tak vznikla už za Augustinova života křesťanská Svatá Bible, obsahující tzv. Starý a Nový zákon, o kterém  v této kapitole uvádí, že Bůh složil kanonické Písmo.


 


Pod čarou



 



        Závěrem našeho malého a skutečně jen povrchního zamyšlení nad některými skutečnostmi uvedenými v prvních třech kapitolách jedenácté knihy spisu De civitate Dei, si jako spíš úsměvné odlehčení od tématu uveďme drobnou historku z  nedávné doby na důkaz toho, jak rozdílně chápou sloučení tzv. Starého zákona s Novým Židé a křesťané.

        Byli jsme pozváni na jednu konferenci na vyšší intelektuální úrovni, kde k jednomu stolu zasedli současné křesťanské duchovní špičky a  zároveň nynější  vysocí reprezentanti judaismu. Téma samotné není tolik důležité, důležitější bylo jedno vyjádření nejvyšího představitele naší církve a náledná reakce stejné kapacity na židovské straně. Setkání proběhlo v naprosto přátelské, úsměvné a korektní atmosféře plné vzájemných komplimentů a projevů uznání  pravd a argumentů druhé strany. Náš představitel se ve svém skutečně výborném projevu hovořícím o době zrodu křesťanství mimo jiné vyjádřil následujícími slovy. Právě hovořil o tom, o čem jsme si před chvílí sami říkali, totiž o vzniku Nového Zákona: „...a byl to Starý Zákon, který jste nám křesťanům předali...“ Při těchto slovech jinak vždy stoicky klidný židovský protějšek tentokrát nadzvihl obočí, ale v klidu nechal našeho představitele svoji úvahu dokončit. Bohužel hned poté se náš přednášející naprosto nečekaně k údivu všech přítomných zvedl ze židle a pravděpodobně kvůli dalším povinnostem konferenci opustil, takže nemohl slyšet poznámku, kterou židovský představitel poté pronesl k přítomným v sále. Řekl přibližně toto: „A ke slovům předešlého řečníka pana XY jen tolik, že my Židé jsme vám křesťanům ale nikdy žádný zákon nepředali. My už podle něho žijeme alespoň tři a půl tisíce let. Vy jste  ho prostě jen převzali a přidali k němu váš zákon“ Nutno podotknout, že jeho odpověď vyvolala spokojené úsměvy nejen v táboře přítomných Židů, ale především u společného předsednického stolu u ostatních představitelů katolické církve. Dokonce po tomto bonmot připomínajícímu rabínově dodatku se už tak velmi atmosféra v sále ještě více uvolnila, takže za na konci diskuze už nebylo k rozeznání, kdo jaký tábor vlastně zastupuje...

        K tomu jen poznámku, že Židé název Starý zákon nikdy nepoužívají a neuznávají, jelikož soubor Svaých knih je pro ně první, Bohem daný a nikdy ničím nenahraditelný. Žádný jiný pro ně tedy neexistuje. Přesto však jsou do určité míry shovívaví, vyjádříme-li se o posvátné Tóře jako o Zákonu, zvlášť v tak přátelské atmosféře, ve které se toto společné setkání uskutečnilo.

 

M.Č.