Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ustavičná modlitba u sv. Augustina I.část

foto_miniature.jpg

 

 

 

„Bez ustání se modlete“ (1 Sol 5,17) - Ustavičná modlitba u sv. Augustina

Fra. Jan od sv. Bruna, OCD

 

 

Před několika lety jsem se pokusil o přiblížení malé části bohatství ukrytého v tradici východního křesťanství, článkem Ať dnem i nocí rozjímají zákon Páně a bdí na modlitbách.[1] Mým záměrem tehdy bylo poukázat na jedno z možných pojetí ustavičné modlitby. Příspěvek, který je předkládán nyní,[2] chce přispět k témuž tématu, tentokrát z pohledu západní tradice, konkrétně z pohledu jednoho z jejích nejvýznamnějších představitelů – svatého Augustina. Věřím, že i nám, kteří se inspirujeme zejména karmelitánskou spiritualitou, může prospět hlubší seznámení s duchovním dědictvím církevních otců, jejichž odkaz je bohatstvím celé církve, bez ohledu na rozličné pozdější duchovní proudy a školy.

 

V první části článku bude představen vývoj Augustinova života modlitby, ve druhé a třetí jeho teologická reflexe k tématu modlitby.

 

 

Svatý Augustin – duchovní autor?

 

Jméno svatého Augustina jsme nejčastěji zvyklí spojovat s jeho hlubokými filosofickými a teologickými vhledy. Zatímco po celá staletí ovlivňoval zásadním způsobem teologii a duchovní život křesťanského západu, dnes bývá přijímán s velkou opatrností a někdy dokonce odmítán - pro příliš pesimistické vidění člověka, které, jak se mnohdy může zdát, neodpovídá dnešnímu cítění. V tomto příspěvku bychom se chtěli pokusit představit Augustina především jako muže a učitele modlitby. Ačkoli nenapsal mnoho spisů, které bychom dnes vnímali jako ryze „duchovní četbu“, zůstává přesto jednou z největších postav západní spirituality. Modlitba a duchovní život prostoupily jeho myšlení, v němž mnohdy můžeme spatřovat odraz jeho vnitřních bojů. Věřím proto, že hlubší seznámení s Augustinem jakožto mužem modlitby nám může napomoci hlouběji pochopit i některé prvky jeho teologie. Než se dostaneme do období Augustinovy zralosti a pokusíme se rekonstruovat jeho vizi „ustavičné modlitby“, připomeneme alespoň v krátkosti, jak vypadala modlitba a život z víry tohoto světce, a to jak v období, které předcházelo jeho definitivnímu obrácení, tak v období po něm, zvláště v letech kněžské a biskupské služby.

 

 

Modlitba v období před definitivním obrácením

 

Augustinovou první učitelkou modlitby byla beze sporu jeho matka Monika.[3] Augustin ve Vyznáních vzpomíná na své dětské modlitby: „Tak jsem se já, dítě, začal k tobě modlit, můj pomocníku a mé útočiště. Rozvázal jsi můj jazyk, a tak jsem k tobě volal, ač maličký, přece ne s malou touhou, abych byl ušetřen učitelových ran.“[4] Moničin přímý vliv však netrval příliš dlouho. Již po dokončení základních studií v rodné Tagastě, odešel studovat gramatiku do Madaury, vzdálené dvacet pět kilometrů, odkud se vrátil roku 370 jako šestnáctiletý. O rok později poprvé odchází do Kartága, aby zde pokračoval ve studiu rétoriky. Vliv pohanské kultury, která byla obsahem jeho studia, ani kouzlo smyslovosti, jemuž v této době podlehl, nevymazaly nikdy zcela z jeho srdce vzpomínku na Boha i jisté povědomí o jeho blízkosti, jak sám později vzpomíná: „Věřil jsem někdy živěji, někdy slaběji, avšak věřil jsem vždy, že jsi a že o nás pečuješ, ačkoli jsem nepoznával správně tvou podstatu, ani cestu, která nás vede zpět k tobě.“ [5] Jeho srdce však bylo rozdvojené mezi Boha a touhu po požitku, což se odrazilo i na obsahu jeho modliteb, o němž opět sám svědčí: „Já, bídný mladík, prosil jsem tě již na začátku svého mládí o čistotu říkaje: Dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ne hned! Bál jsem se totiž, abys mě příliš rychle nevyslyšel a hned neuzdravil od nemoci mé žádostivosti, kterou jsem chtěl spíše nasytit než udusit.“[6]

 

Augustin se nedokázal plně osvobodit od žádostivosti až do svého definitivního obrácení v roce 386. Avšak již od věku devatenácti let to nebyla žádostivost, která by určovala směr jeho života. Prožil v těchto letech první a možná nejdůležitější zlom ve svém životě, jakési filosofické obrácení, které ho uvedlo na cestu hledání pravdy. Událost byla vyprovokována četbou Ciceronova Hortensia, ke kterému se dostal dle obvyklého studijního řádu: „Ta kniha změnila mou náklonnost, obrátila mé modlitby k tobě, Pane, dala zcela jiný směr mým přáním a touhám. Všechna marná naděje se mi rázem znechutila a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem vzplanul po nesmrtelné moudrosti, takže jsem začal povstávat, abych se navrátil k tobě.“[7] Následné mnoho let trvající přilnutí k manichejské sektě bylo součástí tohoto hledání moudrosti, neboť Augustin byl v této době přesvědčen, že katolická církev nenabízí odpovědi na otázky, které ho trápily, a místo nich ukládá věřícím fideismus.[8] Pro naše téma je důležité, že Augustin zřejmě u manichejců hledal rovněž hlubší duchovní rozměr a jakousi lidskou blízkost, které zřejmě obtížně nacházel v kartaginské církvi, oslabené donatistickým schismatem.

 

Protože však s přibývajícími léty zjistil, že mu ani manicheismus nepřináší odpovědi na jeho nejistoty, ale naopak se sám utápí v rozporech, upadl Augustin do další krize, která mu však  napomohla odhalit jeden z nejdůležitějších prvků pro jeho vizi křesťanské modlitby, totiž vlastní nitro. Líčí, jakou hořkost a bolest mu předtím působilo hledání pravdy jen ve vnějších věcech: „Horečně jsem hledal původ zla. Jaké utrpení pro to, co se rodilo v mém srdci, jaké nářky, Bože můj! Ty jsi zde však byl, abys je vyslyšel, jen já jsem to nevěděl. Když jsem v mlčení hledal, hlasité byly před tebou nářky mého srdce, které stoupaly k tvému milosrdenství. Ty jsi znal mé utrpení, z lidí však nikdo. Jen malou část svých muk jsem vyjevoval svým nejbližším přátelům. Ale mohli vůbec slyšet křik mého ducha, když nestačil čas ani slova k jeho vyjádření? Avšak veškeré sténání mého srdce pronikalo k tvému sluchu. Před tebou byla všechna má touha, avšak světlo mých očí nebylo se mnou. Bylo uvnitř mě, já však byl venku. Nebylo v prostoru, zatímco já sledoval jen věci obsažené v prostoru. Nenacházel jsem však místo, kde spočinout.“[9] Bůh však nenechal bez odpovědi Augustinovu upřímnou touhu po pravdě a stejně jako v devatenácti letech, i nyní ho osvítil skrze prostředek blízký mladíkovu životu, totiž skrze spisy novoplatoniků, zejména Plotina a Porfiria: „Napomenut těmito knihami, vstoupil jsem do svého nitra. Mohl jsem tak učinit, neboť ty ses stal mým pomocníkem. Vstoupil jsem a spatřil okem své duše a nad svým rozumem neproměnné světlo.“[10] Nebylo to již světlo obsažené v samotných knihách, které se Augustina dotklo. Knihy byly jen prostředkem, avšak světlem byl Bůh sám, který přebývá „nad“ člověkem, avšak člověk ho poznává v sobě samém. Augustinovi tak byla naznačena cesta k pravdě, která je osobní a která nechává v sobě samé spočinout. V následujících letech si postupně uvědomoval, že tato pravda jediná může naplnit život člověka: „Stvořil jsi nás, (Bože), pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“[11]

 

Novoplatonismus a antická filosofie vůbec sehrály v Augustinově životě roli jakéhosi „Starého zákona“. Bylo však třeba učinit ještě rozhodující krok, krok ke Kristu. Augustin si uvědomoval mnohé shody, ale i rozdíly mezi filosofií a evangeliem. Nejdůležitějším rozdílem byla přítomnost či nepřítomnost „bláznovství kříže“: „(V knihách platoniků) jsem četl, i když ne týmiž slovy (…): Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh (Jan 1,1). (…) Nestojí v nich však, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14 ). (…) Ani, že ponížil sám sebe, stal se poslušným až k smrti a to k smrti na kříži“ (Flp 2,7).[12] Rozdílný byl i efekt, který četba vyvolávala v Augustinově duši. Zatímco spisy novoplatoniků ho vedly k pýše, slova Písma přiváděla k pokoře: „Mluvil jsem jako znalec, ale když bych byl v Kristu, našem Vykupiteli, nehledal cestu k tobě, byl bych v té znalosti i zahynul.“[13] (…) „Shledal jsem také, že co pravdivého jsem četl v knihách platoniků, je zde (v Novém zákoně), díky tvé milosti řečeno tak, aby se ten, kdo vidí, nechlubil, jako by nepřijal (1 Kor 4,7).“[14]

 

 

Obrácení a křest

 

Momenty definitivního rozhodnutí pro následování Krista jsou ve Vyznáních vylíčeny v osmé knize. Tak jako v předchozích zlomových obdobích Augustinova života to byla opět kniha, která vyvolala následný proces, tentokrát Život sv. Antonína Egyptského od svatého Atanáše.[15] S touto knihou Augustina a jeho přítele Alipia seznámil Ponticián, původem Afričan, který zastával službu v císařském paláci.[16] Domnívám se, že celá pasáž, pojednávající o obrácení, je vlastně modlitbou. Je dialogem s Bohem, který promlouvá nejprve skrze životopis sv. Antonína a později prostřednictvím znamení,[17] které Augustina odkazuje k Písmu svatému. Sám Augustin odpovídá hlubokým zpytováním svědomí a následným rozhodnutím pro pravdu, která se mu nyní již jasně vyjevila: „Přišel den, kdy jsem stál nahý sám před sebou, a mé svědomí mi říkalo: Kde je tvá výmluvnost? Říkal jsi, že odmítáš opustit všechnu marnost pro nejistotu o pravdě. (…) Co všechno jsem sám sobě nevyčetl? Jakými ranami jsem nebičoval svou duši, aby mne následovala v mém úsilí kráčet v tvých stopách! (…) Všechny námitky byly vyvráceny. Nezůstalo nic než mlčenlivá úzkost. Jako smrti se (má duše) bála, že bude vyrvána z proudu zlého návyku, kterým chřadla až k smrti.“[18] Avšak v tuto chvíli jakoby k Augustinovi promluvila sama zdrženlivost, která mu odhalila své tajemství: „Měl jsem dojem, že mi s úsměvem na rtech, který byl výsměchem i povzbuzením zároveň, říká: Nemohl bys i ty, činit to, co činí tito muži a ženy? Mají snad k tomu síly v sobě samých, nebo v Pánu svém Bohu? Pán, jejich Bůh mě jim dává. Proč se spoléháš sám na sebe, když na tebe není spolehnutí? Vrhni se pln důvěry k Bohu. On neustoupí, abys padnul.“[19] Momentem, který Augustinovi definitivně vnukl odvahu vydat se na cestu za Kristem, byla událost následující po již zmíněném vybídnutí „vezmi a čti“: „Ze sousedního domu jsem uslyšel hlas jakoby chlapce nebo dívky, který zpíval a opakoval: Vezmi, čti! Vezmi, čti!“[20] Přečetl proto stránku z Písma, kterou náhodně otevřel: „Ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nenásledujte tělo v jeho žádostech (Řím 13,13).“ Dále již nemusel číst, „nebylo toho třeba. Neboť jakmile jsem dočetl tuto větu, světlo jistoty proniklo mé srdce a všechny temnoty pochybnosti se rozptýlily.“[21]

 

Pokud nepočítáme dětská léta, sledovali jsme až dosud Augustina, který se modlil spíše implicitně, ne ještě plně vědomě a s nasazením.[22] Nyní začíná epocha, trvající po celý zbytek jeho života, kdy bude zcela vědomě věnovat modlitbě určitou část dne, kdy se modlitba stane součástí jeho intelektuálního života a hledání moudrosti a kdy bude rovněž teologicky promýšlet otázky s modlitbou související. Prvním „zastavením“ na této cestě života byl jeho pobyt na statku Cassiciacum, kde se připravoval na křest a zároveň se společně s přáteli, matkou, a synem věnoval filosofii a modlitbě. Tou zde den začínal i končil, Augustin sám obyčejně věnoval polovinu noci rozjímání.[23] Bohatým zdrojem, z něhož sytil svůj duchovní život v tomto čase, byly žalmy, které směřovaly jeho život k Bohu a poskytovaly mu útěchu: „Jakými výkřiky jsem se k tobě obracel, můj Bože, když jsem četl žalmy Davidovy, tyto písně víry, hlas zbožnosti, tak odlišné od pyšného způsobu myšlení. (…) V nejtajnější komůrce svého srdce (…), poté, co jsem se svěřil tobě, začal jsem rozjímat o své obnově. A zde jsi mi dal poprvé zakusit tvou sladkost a vložil jsi radost do mého srdce. Propukl jsem v jásot, když jsem vnitřně chápal pravdy, které jsem četl. Nechtěl jsem již množit pozemská dobra, hltat je a nechat se pohlcovat jimi, zatímco jsem nalezl v tvé věčné jednoduchosti jiné obilí, víno a olej.“[24] Život na Cassiciacu rovněž definitivně spojil Augustina s jeho matkou, svatou Monikou, která svou moudrostí pramenící z mnoha let praxe křesťanského života doplňovala a potvrzovala to, o čem přemýšleli Augustin a jeho druhové ve filosofických diskusích.

Po období duchovní přípravy na Cassiciacu se Augustin navrátil do Milána, kde přijal o velikonoční vigilii z 24. na 25. dubna 387 křest z rukou svatého Ambrože.[25] Rozešel se tak definitivně se životem v hříchu a opět zakusil dotyky milosti: „Byli jsme pokřtěni a zmizel veškerý neklid, který v nás působil náš minulý život. V těch dnech jsem se nemohl nasytit přemítáním o velikosti a hloubce plánů spásy, které máš s lidstvem. Proléval jsem mnohé slzy, když jsem naslouchal hymnům a písním, které zněly v tvém domě! (…) Jejich slova vnikala do mých uší, vnášela pravdu do mého srdce a působila vroucí cit zbožnosti.“[26]

 

Skupina, která se kolem Augustina vytvořila a prožila několik měsíců na Cassiciacu, toužila pokračovat ve společném životě. Nejlépe realizovatelný se tento plán zdál být v Africe, proto se rozhodli pro odchod z Milána a usadili se v Augustinově rodné Tagastě. Ještě před tím, konkrétně při čekání na loď v Ostii nedaleko od Říma, se udály dvě pro Augustina důležité události. Jednak jeho vytržení (extáze) ve společenství svaté Moniky. Odehrála se během společné rozmluvy obou světců o věčné blaženosti a bylo jim při ní dáno na krátký čas zakusit něco z toho, o čem společně rozmlouvali.[27] Druhou důležitou událostí byla Moničina smrt několik dní po zmiňované extázi, která se Augustina nesmírně hluboce dotkla.[28] Protože zmíněná extáze má velký význam pro světcovu nauku o modlitbě, ještě se k ní vrátíme v souvislosti s úvahami o ustavičné modlitbě.[29]

 

 

V letech kněžské a biskupské služby

 

Augustinova komunita se zprvu usadila v Tagastě. Possidius[30] líčí hlavní účel tohoto způsobu života slovy vivere Deo, tedy jako život žitý plně pro Boha a v Bohu, zatímco sám Augustin výrazem deificari in otio, který bychom mohli volně přeložit jako úsilí o sjednocení s Bohem v klidu kontemplativního života. Ten zcela nevylučoval apoštolskou aktivitu, když se však Augustinova pověst rozšířila natolik, že se tento život začal zdát obtížným, odešel hledat útočiště pro komunitu do Hippo (svého budoucího biskupského sídla). Zde však byl v podstatě z donucení, dnes již těžko uvěřitelným způsobem, vysvěcen na kněze.[31] Ani po kněžském a následném biskupském svěcení se však nehodlal vzdát mnišského života. Sám starý biskup Valerius, Augustinův světitel, mu daroval půdu, aby mohl pokračovat ve svém projektu komunitního života. V Hippo se tak postupně utvořila svébytná forma mnišského života: klášter kleriků, kteří usilovali o sjednocení života modlitby s apoštolskou a pastorační činností.[32] O způsobu života modlitby během tohoto období můžeme nepřímo usuzovat zejména na základě Augustinovy reflexe tohoto tématu. Řehole, která jistě čerpá z života, jaký se žil v tomto domě, je stručná, avšak přece odkazuje na nutnost komunitní i osobní modlitby: „Neúnavně usilujte o modlitbu v časech k tomu stanovených. Oratoř ať slouží pouze k účelu, pro který byla postavena, a který jí také dal jméno.[33] Neboť když by se někdo chtěl ve volném čase modlit i mimo stanovené hodiny, nemá mu v tom být bráněno tím, který by chtěl oratoř používat k jiným účelům.“[34]

 

Poměrně obšírně Possidius popisuje poslední měsíce Augustinova života, kterým věnuje téměř třetinu svého životopisu. Kromě líčení dramatických událostí spojených s vpádem barbarů, kteří obléhali město, v němž světec umíral, je líčena také jeho modlitba a pokání, jimž posledních deset dní věnoval veškerý čas: „Během své poslední nemoci (…) si nechal napsat kající žalmy Davidovy, a zatímco ležel na posteli, hleděl na tyto listy umístěné na protější stěně, četl je a stále hořce plakal (…) Deset dní před svou smrtí prosil nás přítomné, abychom nenechávali nikoho vstupovat do jeho pokoje, mimo hodiny, kdy ho přicházeli navštěvovat lékaři, nebo když mu bylo přinášeno jídlo. Jeho vůle byla respektována a on se celý tento čas věnoval modlitbě.“[35]

 



[1] Článek byl otištěn v časopise Karmel v roce 2007 v čísle 2 a 3.

[2] Tato studie byla zpracována na základě mé magisterské práce: Modlitba u svatého Augustina, KTF UK, Praha 2009.

[3] Tato část článku je inspirována dvěma díly Augustina Trapè: Agostino, l´uomo e maestro di preghiera, Citta Nuova, Roma 1995, a Agostino.L´uomo, il pastore, il mistico, Città Nuova, Roma 2001.

[4] Confessiones 1,9,14. (CCL 27, 8) Lucas Verheijen (ed.), Turnholti Typographi Brepols editores pontificii, Brepols 1990. Sbírka Augustinových modliteb z knih Vyznání je obsažena též v publikaci Modlitby svatého Augustina, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004.

[5] Confess. 6,5,8. (CCL 27, 78) Citace z Augustinových děl, které uvádím, jsou téměř výhradně mé vlastní překlady, a to spíše z italštiny, do latinského textu jsem občas nahlížel, když mi nebyla jasná nějaká vazba.

Kompletní Augustinovo dílo v latině a moderním italském překladu lze najít na internetu: www.augustinus.it

[6] tamtéž 8,7,17. (CCL 27, 124)

[7] tamtéž 3,4,7. (CCL 27, 30)

[8] Srv.: De utilitate cred. 1,2. (PL 42, 66)

[9] Confess. 7,7,11. (CCL 27, 99-100)

[10] Confess. 7,10,16. (CCL 27, 103)

[11] tamtéž 1,1,1. (CCL 27, 1)

[12] tamtéž 7,9,13. (CCL 27, 101)

[13] tamtéž 7,20,26. (CCL 27, 109-110)

[14] tamtéž 7,21,27. (CCL 27, 110)

[15] Český překlad knihy: Sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Refugium, Velehrad 1996.

[16] Srv.: Confess. 8,6,14. (CCL 27, 121-122)

[17] Zde mám na mysli hlas, který Augustin přijal jako adresovaný k sobě, a který říkal: „Vezmi, čti.“ Srv.: Confess. 8,12,29. (CCL 27, 131)

[18] Confess. 8,7,18. (CCL 27, 125) Zlý návyk, jehož ztráty se Augustin děsí, byl jeho mnoho let trvající život v konkubinátu.

[19] tamtéž 8,11,27. (CCL 27, 130)

[20] tamtéž 8,12,29. (CCL 27, 131)

[21] tamtéž 8,12,29. (CCL 27, 131)

[22] Možná je však třeba spíše říci, že o jeho modlitbě v době, kdy byl manichejcem, nemáme žádné zprávy. Nicméně, jak bylo uvedeno, četba Hortensia „obrátila jeho modlitby k Pánu.“ Srv.: Confess. 3,4,7. (CCL 27, 30)

[23] De ordine, 1,3,6. (CCL 29, 91)

[24] Confess. 9,4,8-10. (CCL 27, 137-139)

[25] Pokřtěn byl i Augustinův syn Adeodatus a přítel Alipius, s nímž prožil obrácení.

[26] Confess. 9,6,14. (CCL 27, 140)

[27] Srv.: tamtéž 9,10,23nn. (CCL 27, 147)

[28] tamtéž. 9,12,30. (CCL 27, 150)

[29] Domnívám se, že význam pro nauku o modlitbě měla i druhá událost, totiž Moničina smrt. Tato možná nejbolestnější životní ztráta mu znovu připomene nutnost klást veškerou naději do Boha. V tomto příspěvku není možné tento aspekt hlouběji rozebírat.

[30] Possidius byl prvním Augustinovým životopiscem. Protože životopisná část Vyznání končí krátce po obrácení, jsme pro následující období odkázáni na Possidiovo líčení, které z pochopitelných důvodů postrádá hluboké vhledy do Augustinovy psychiky, a na příležitostné údaje z dopisů. Jeho stručnost také stojí za stručností tohoto oddílu, kterému je věnováno nesrovnatelně méně místa než předchozímu vývoji. Druhým důvodem této zdánlivé nevyváženosti je skutečnost, že Augustinův způsob modlitby v tomto období nepřímo rekonstruujeme v příštím oddílu, kdy budeme rozebírat jeho nauku o modlitbě.

[31] Vita Aug. 4,2-3. (PL 32, 37)

[32] Způsob jejich života vysvětluje svým věřícím v kázáních 355 a 356.

[33] Totiž v latině: oro, orare = (mj.) modlit se.

[34] Regula 3. (PL 32, 1379)

[35] Vita Aug., 31,2-3. (PL 32, 63)