Trinitární teologie a spiritualita svatého Augustina
1. 1. 2011
Trinitární teologie a spiritualita svatého Augustina
Pospíšil Ctirad Václav OFM
Jak jsme viděli, trinitární teologie se v prvních čtyřech staletích rozvíjela především ve východní polovině tehdejšího křesťanského světa. Na konci čtvrtého a na počátku pátého století se však na scéně objevuje bezesporu nejvýraznější postava latinského teologického světa, svatý Augustin,[1] jehož myšlení ohledně tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého je shrnuto zejména ve spise De Trinitate (O Trojici), na němž jeho autor pracoval zhruba dvacet let. Vliv tohoto díla na teologii ale i na spiritualitu křesťanského západu byl obrovský, to platí pochopitelně i pro františkánství, a tak když chceme hlouběji porozumět například Františkovým výrokům o Duchu svatém, nezbývá nám nic jiného, než seznámit se také s Augustinem.[2] V prvních osmi knihách De Trinitate Augustin vypracoval teorii vnitrobožských vztahů, další část díla pak pojednává o tak zvané psychologické teorii. [2][1]
Východiskem psychologické teorie je skutečnost, že člověk je stvořen k Božímu obrazu.[3] To však znamená, že teolog by se měl tázat, zda se v tomto Božím obrazu nějakým způsobem zračí tajemství Boží trojjedinosti. Augustin objevuje určitou analogii mezi jedinou lidskou myslí (mens) a jejími třemi schopnostmi pamatovat si, poznávat a milovat na jedné straně a Boží trojjediností na straně druhé. Mysl nejenže má tyto tři schopnosti, ale zároveň jimi i skutečně je, a tak odpovídá jediné Boží přirozenosti. Paměť je určitým odrazem Boha Otce, schopnost chápat ukazuje na Boha Syna, konečně schopnost milovat vypovídá cosi o Duchu svatém. Jednoznačná hranice této analogie spočívá v tom, že zatímco v člověku je nositelem vnitřní jednoty lidská osoba, v Bohu je to jediná Boží přirozenost. Jinými slovy: paměť, chápavost a vůle člověka nesubsistují[4] samy v sobě, ale v lidské osobě, která je nositelem jednoty. V Bohu je tomu opačně, protože jediná a naprosto jednoduchá Boží přirozenost subsistuje trojím reálně odlišným způsobem v osobě Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého.[5] Přes tuto podstatnou odlišnost je ale trinitární rozměr Božího obrazu v člověku základem toho, že člověk je schopen určitým způsobem Boha poznávat a milovat Jej. [5][4][3]
„Tato trojice v mysli není obrazem Boha proto, že mysl si pamatuje, chápe a miluje sebe samu, ale proto, že si může také pamatovat, chápat a milovat Toho, který ji stvořil. Když se věnuje právě tomu, stává se mysl moudrou. Jestliže to nečiní, byť se rozpomíná na sebe, chápe sebe a miluje sebe samu, nemůže být moudrá."[6][6]
Člověk je tedy schopen Boha[7] poznávat a milovat právě na základě toho, že je jeho obrazem. Ze stejného důvodu je člověk také schopen nějakým způsobem poznávat a milovat jednotlivé osoby Trojice. Vnitřní jednota lidské mysli zároveň svědčí o tom, že pravé poznání Boha a pravá moudrost nemohou být odtrženy od lásky k Bohu. Jinak řečeno: pravá teologie vyžaduje nejen lidský rozum, ale i vůli a cit, a právě to všechno je sjednoceno v lidském srdci, vždyť slovo >>srdce<< je v dílech velkých teologů synonymem výrazu >>mysl<< a někdy také výrazu >>lidský duch<<.[8] Navíc, jestliže dokonalost toho, jak Boha poznáváme, uzce souvisí s kvalitou našeho spodobení s ním,[9] pak podle Augustina není možno oddělovat teologii od duchovního života, růst pravého poznání Boha od pokroku na cestě spásy, zbožštění, spodobení s Bohem Otcem Synem a Duchem svatým. Augustinova trinitární teologie tedy není nějakou od života odtrženou spekulací, ale jedná se o pravou a nesmírně propracovanou trinitární spiritualitu. Proto také Augustinovo myšlení uchvacovalo a bude uchvacovat až do skonání světa. Například velcí františkánští teologové jako Alexandr Haleský či svatý Bonaventura byli do spisů biskupa z Hippo opravdu >>zamilovaní<<. [9][8][7]
Jak je vidět, psychologická teorie vypovídá mnohem víc o člověku než o Bohu, proto je také svatý Augustin nejen vynikajícím teologem, ale zároveň všeobecně uznávaným znalcem hlubin lidského ducha.[10] Jedno je však naprosto jisté, každé naše pravé hlubší poznání Boha musí být provázeno prohloubeným poznáním Božího obrazu, člověka. Například Boží svatost smíme zakoušet tehdy, když si zcela pravdivě >>sáhneme<< na svou vlastní ubohost a slabost; Boží nekonečnost a nesmírnost lze plněji vnímat tehdy, když pronikavěji pocítíme >>pouta<< svojí omezenosti. Proto se Augustin často modlíval: >>Dej ať poznám sebe a ať poznám Tebe<<. Sebepoznání je ovšem velmi bolestné, prudké světlo Pravdy nás sráží na kolena a často nutí oči k slzám, a právě proto se pravdivému sebepoznání lidé často brání a unikají před ním. Bohužel pak nemohou dojít k hlubšímu poznání Boha, který je láska a jehož milosrdenstvím není jen naší spásou, ale zároveň i zákonem pro naše počínání.[11][11][10]
Teorie vnitrobožských vztahů je velmi náročná, a tak si ji v tomto stručném příspěvku můžeme přiblížit jen velmi zjednodušeně. Pokud se následující stránky budou zdát někomu nesrozumitelné, ať si uvědomí, že největšímu západnímu církevnímu otci trvalo dvacet let, než to vše promyslel a na mnoha stech stranách spisu De Trinitate také popsal. Bylo by tedy bláhové chtít všemu rozumět za pět minut a po přečtení těchto několika stránek, to prostě není možné. Rozhodně však není na škodu alespoň něco z Augustinovy geniality ochutnat.
Augustin vychází ve svých úvahách nikoli z osoby Boha Otce, jak to před ním činili zejména východní otcové, ale z jediné a naprosto jednoduché Boží přirozenosti. Jednoduchost znamená nesloženost. V zásadě platí, že to, co je nějak složeno, může být také rozebráno. Rozložení na části znamená konec existence stvořené věci a v případě živého tvora to znamená smrt. Bůh je však naprosto a dokonale nesložený, tím pádem i nerozložitelný. Je tedy nesmrtelný a existuje nutně. Je-li Bůh dokonale nesložený, je také neměnný, protože Mu nemůže ničeho ubývat nebo přibývat. Boží vlastnosti tedy nejsou jen čímsi jakoby zvenku přidaným k Božímu bytí, ony jsou s tímto Božím bytím v dokonalé jednotě. JInak řečeno: Dokonalá vnitřní Boží jednoduchost a nesloženost vyžaduje, aby všechny Boží vlastnosti byly reálně totožné s jedinou Boží přirozeností. Takže On není pouze moudrý, On je moudrost sama. On není pouze milujícím, On je láska.[12] Jestliže jsou vlastnosti Boží reálně identické s jedinou Boží přirozeností, pak jsou v Bohu také navzájem mezi sebou reálně totožné, a tak musíme říci, že jednotlivé osoby Trojice nelze vzájemně rozlišit na základě Božích vlastností. Například Otec vlastní stejnou moudrost jako Syn[13] a Duch svatý. Když však Písmo hovoří o reálné odlišnosti mezi Otcem, Synem a Duchem, na základě čeho existují tyto odlišnosti mezi třemi osobami jediného Boha? [13][12]
Augustin odpoví, že tato rozlišení mají základ pouze v logicky vzájemně protikladných vztazích mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Nejprve si však musíme jasně uvědomit, že vztahy mezi námi lidmi jsou čímsi případkovým, protože existence konkrétní lidské osoby nezávisí na jejím jednotlivém vztahu k člověku, věci či události. Jinými slovy: například já jsem sebou samým nezávisle na tom, jestli vstoupím do vztahu se čtenářem nebo ne. V Bohu je tomu ale jinak, protože Otec je Otcem jenom proto, že má Syna a že je ve vztahu k Synu. Syn je osobou jenom proto, že je ve vztahu k Otci. Právě z tohoto důvodu jsou vnitrobožské vztahy nikoli případkové, ale podstatné, vždyť bez nich by nebylo možno hovořit o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém.[14] Proto platí zásada, že v Bohu je všechno dokonalá jednota, pokud nenarazíme na opozici subsistujících vztahů. K tomu je ale ještě třeba dodat, že tyto vnitrobožské vztahy jsou sice vzájemně reálně odlišné, stejně jako se liší Otec od Syna a od Ducha svatého, nicméně všechny tyto vztahy jsou zároveň reálně totožné s jedinou Boží přirozeností. Kdyby tomu tak nebylo, Otec by nebyl Bohem, Syn by nebyl Bohem, Duch by nebyl Bohem. Již na první pohled se jedná o logický paradox, protože dvě věci totožné s nějakou třetí by měly být zároveň reálně totožné mezi sebou. Jenomže v trinitární teologii sice platí, že Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch je Bůh, ale Otec není Syn ani Duch. Můžeme tedy zůstat klidní, Augustin nedokázal tajemství Nejsvětější Trojice vysvětlit. Jediné, čeho dosáhl, je, že o tomto tajemství dokázal hovořit méně nepřesně než ostatní. [14]
Z toho, co jsme řekli ovšem vyplývá mnohé pro naše pojímání křesťanského života. V Bohu totiž být osobou, být sebou samým, je naprosto neoddělitelné od bytí ve vztahu s druhými a od života pro druhé. To znamená, že pravé křesťanství se nerealizuje bez společenství a že naše spodobení s Bohem se naplňuje, když se svobodně rozhodneme být pro druhé a vydávat za ně svůj život.[15][15]
V čem však spočívá tato opozice vztahů? Otec při plození Syna daruje Synu vše, co má, kromě své nezplozenosti, která je v reálném protikladu s tím, že Syn je zplozený. Stojíme tedy před reálným protikladem Nezplozený - Zplozený. Jak je tomu ale s Duchem svatým, který podle Písma a podle konstantinopolského vyznání víry vychází z Otce?[16] Nezbývá než odpovědět, že mezi Otcem a Duchem je opozice vztahu Darující - Darovaný. Zbývá ještě vyřešit, jaký je rozdíl mezi Synem a Duchem svatým. Kdyby neexistoval žádný protiklad vztahu mezi Synem a Duchem, pak by Syn a Duch museli být jedna a tatáž osoba, a to není pravda. Pokud si to chcete představit, namalujte si tři body, z nichž jeden bude znázorňovat osobu Otce, druhý Syna a třetí Ducha svatého. Od bodu znázorujícího Otce směrem k bodu znázorňujícího Syna namalujte šipku, ta znázorňuje reálný rozdíl mezi Otcem a Synem. Totéž udělejte mezi body znázorňujícími Otce a Ducha. Je pochopitelné, že kdyby mezi body znázorňujícími Syna a Ducha svatého chyběla šipka - reálný rozdíl, pak by Synem a Duchem nebyl rozdíl logicky protikladného vztahu, a tak by Syn a Duch svatý museli být tatáž osoba. To se ale úplně příčí zjevení Boha, jak o něm vydává svědectví Nový zákon. [16]
Řešení tohoto problému není tak složité, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jestliže Otec daruje při plození Syna tomuto svému Synu vše, kromě nezplozenosti, daruje mu tedy i svoji moc být Dárcem Ducha.[17] Mezi Synem a Duchem svatým je proto tentýž logický protiklad Darující - Darovaný jako mezi Otcem a Duchem svatým. Otec a Syn tak jsou společně jediným principem, z něhož Duch svatý vychází,[18] oba jsou Darující v opozici k Duchu, který je Darovaný. Duch svatý tak logicky vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Konec konců Nový zákon hovoří zcela jasně o tom, že oslavený Ježíš z Nazareta daruje učedníkům Božího Ducha. Tyto velmi hluboké úvahy později vedly západní církev k tomu, že doplnila nicejsko-konstantinopolské vyznání víry o slůvko >>Filioque<< - Duch svatý vychází z Otce i Syna. [18][17]
Když hovoříme o Trojici Božích osob, je třeba připomenout, že Augustin rozhodně nebyl nadšen tím, co lidský jazyk poskytuje k vyjádření nevýslovného tajemství trojičné jednoty. Pojem osoba totiž vede člověka k tomu, že si celkem spontánně představuje Otce, Syna a Ducha svatého jako tři zcela odlišné jedince.[19] Lidská osoba je vždy spojena s numericky jednou přirozeností, reálně odlišnou od ostatních jednotlivých lidských přirozeností. Každá lidská osoba má své vlastní vědomí, své vlastní poznání a svou vlastní vůli. V Bohu tomu ale tak není, protože jednota Boží přirozenosti říká, že v Bohu je pouze jedno jediné vědomí, jedno jediné poznání a jen jedna jediná vůle. Takže v Bohu je jedna jediná schopnost poznávat, ale Tři, kteří prostřednictvím tohoto jediného poznání poznávají. V Bohu je pouze jedno vědomí, ale jsou v Něm Tři, kteří si prostřednictvím jednoho jediného vědomí uvědomují sebe sama. V Bohu je pouze jedna schopnost chtít, ale jsou Tři, kteří prostřednictvím jediné Boží vůle chtějí a jednají. Pojem osoby v sobě proto skrývá nebezpečí podvědomé představy jakýchsi tří vedle sebe jsoucích >>Bohů<<, odborně se takovému nesprávnému pojetí Trojice říká triteismu. Právě proto Augustin nebyl pojmem osoba užívaným v oblasti trinitární teologie vůbec nadšen,[20] nicméně je podle něj lépe hovořit o třech Božích osobách, než mlčet[21] a nehlásat toto tajemství. [21][20][19]
Ctirad Václav Pospíšil OFM
[1][1]Srv. B. Mondin, La Trinit … mistero d\'amore (Bologna 1993) 139.
[1][2]František s největší pravděpodobností Augustinovy spisy nečetl, ale určitě je znal zprostředkovaně.
[1][3]Srv. Gn 1,26n.
[1][4]Subsistence je individuální podstata, například: „tento člověk". Každá individuální podstata je cosi, co existuje samostatně, zatímco případek může existovat jedině spolu s nějakou podstatou. V Bohu jsou tedy tři vzájemně reálně odlišné individuální podstaty, subsistence, osoby. V člověku je pouze jedna jediná osoba, individuální podstata, subsistence díky níž existují i jednotlivé schopnosti mysli.
[1][5]„... zatímco v obrazu Trojice tři schopnosti nejsou jeden jediný člověk, ale náleží jedinému člověku, ve vše převyšující Trojici, jejímž obrazem je člověk, tyto tři schopnosti nepatří jedinému Bohu, ale jsou třemi osobami a ne pouze jedna jediná." De Trin., XV, 23, 43; PL 42, 1090.
[1][6]De Trin., XIV, 12, 15; PL 42, 1048.
[1][7]Srv. Katechismus Katolické Církve (Praha 1995) str. 25.
[1][8]Srv. C. V. Pospíšil, „Christologie a spiritualita", Teologické Texty 7 (1996) 191a - 193b (193a).
[1][9]„Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest." 1 Jn 3,2. Jan tu zcela otevřeně hovoří o velmi úzké vazbě mezi naším poznáním Boha a naší podobnosti s Ním.
[1][10]Srv. B. Mondin, La Trinit … mistero d\'amore (Bologna 1993) 155.
[1][11]Srv. Mt 18,23 - 35.
[1][12]Srv. 1 Jn 4,8.
[1][13]Syn je často nazýván Moudrost. To však neznamená, že Otec by byl moudrý pouze díky Synu.
„Jestliže v Bohu platí, že být a být moudrý je totéž, nemůže Otcem zplozená moudrost činit Otce moudrým, protože to by pak nezplodil on moudrost, ale moudrost jeho. ... Takže Otec sám je moudrost a Syn se nazývá moudrostí Otce stejně, jako se nazývá Otcovým světlem. Tedy stejně jako se Syn nazývá světlo ze světla, a jeden i druhý jsou jediné světlo, je třeba chápat moudrost z moudrosti, a tak jsou oba jednou jedinou moudrostí." De Trin., VII, 1, 2; PL 42, 936.
[1][14]„Poněvadž Otec se jmenuje Otec jenom proto, že má Syna, a Syn se nazývá Syn jen proto, že má Otce, nejedná se o názvy, které se týkají jediné podstaty. Jeden ani druhý se nevztahují k sobě samému, a tak se jedná o jména označující vztahy, které ovšem nejsou z řádu případků, protože ten, kdo se jmenuje Otec stejně jako ten, kdo se jmenuje Syn, je věčný a neměnný. Takže, i když není totéž být Otec a být Syn, nejedná se o nějakou jinou podstatu, protože tato jména se nevypovídají o podstatě, ale o vztahu, který není případek, protože je neměnný." De Trin., V, 5, 6; PL 42, 912.
[1][15]Srv. např. Mk 10,45, 1 Jn 3,16.
[1][16]Srv. Jn 15,26.
[1][17]Srv. De Trin., XV, 17, 29; PL 42, 1081.
[1][18]„Je tedy třeba tvrdit, že Otec a Syn jsou jedním jediným počátkem Ducha svatého a ne dvěma jeho počátky. Jako jsou Otec a Syn jediný Bůh a ve vztahu ke stvoření jeden jediný Stvořitel a jediný Pán, tak obdobně ve vztahu k Duchu svatému představují pouze jediný počátek. Ve vztahu ke stvoření jsou pak Otec, Syn a Duch svatý pouze jediným počátkem, stejně jako je pouze jeden Stvořitel a pouze jeden Pán.". De Trin., V, 14, 15; PL 42, 921.
[1][19]Srv. Kelly J.N.D., Il pensiero cristiano delle origini (Bologna 1984) 335.