Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teorie poznání u sv.Augustina, Socrata, Platóna a Descarta

Obrazek

Teorie poznání

Epistemologie

 

Vývoj poznání u vybraných představitelů

(Sókrates, Platón, sv. Augustin, Descartes)

Úvod

Cílem této seminární práce je nahlédnout a srovnat přístup k poznání v antice, přínos poznání  sv. Augustina, který stojí na pomyslném rozhraní antiky a středověku, dále pak u Rene Descarta, jakožto zástupce filosofie na pomezí středověku a novověku.

Poznání je pozoruhodná lidská aktivita, která se odlišuje od jiných tím, že je zaměřena na získávání informací, které poté používáme pro naše ostatní činnosti.  Poznání jako získávání informací má dvojí stránku. Jednak stránku smyslového poznání, které představuje naší bezprostřední smyslovou výbavu a jednak aktivity pracující mimo tuto výbavu, tzv. vědomé poznávání.  Poznání je tedy nástroj, kterým se snažíme nahlédnout pravou tvář světa a nalézt pravdu.  Co tedy rozumíme teorií poznání ? Nejprve musíme definovat slovo teorie a slovo  poznání.  Každá teorie je nejprve hypotézou, která se po ověření stává teorií. Některé teorie jsou proto odkázány zůstat hypotézami, jelikož je není možné vědecky ověřit.

Poznání znamená nabýt představu, získat smyslovým vnímáním a rozumovou činností náležitou představu, vědomosti, znalosti o někom nebo o něčem. 

Metodologie

Z metodologického hlediska lze nutno tuto problematiku uchopit jako celek a podívat se na její vlivy v ostatních odvětvích jako teologie, sociologie, politika atd., a zkoumat její přínos pro celý vývoj lidstva.

Sókratova kritická dialektika

(Sókrates 470-399 př. Kristem)

Podíváme-li se tedy na poznání u Sókrata, pak nutně musíme zvážit okolnosti jeho života. Do jaké míry byl například ovlivněn svou ženou Xantipou ? Snad to byla právě ona, kdo přivedl Sókrata k dialektickému souboji argumentů a protiargumentů, a vytříbil tak jeho schopnost hledání pravdy pomocí otázek. Anebo snad pro jeji hašteřivou povahu Sókrates často a rád opouštěl dům a vydával se do athénských ulic aby zde pozoroval obyčejný život a rozmlouval s lidmi. S obavami pak hleděl na známky úpadku v životě Řeků, pozoroval  nástup rozsáhlé krize řeckého ducha a právě proto se snažil otevřít lidem zrak. Velice mu záleželo na tom aby se lidé začali  sami sebe ptát a nad sebou přemýšlet. Pro něj byly dialogy způsobem zdokonalování obou zůčastněných stran. Vlastní tázání totiž znamená mít odvahu snášet také   hořkost pravdy nemluvě o hledání řešení v následné sebereflexi. Sokratovský dialog zavedl do filosofie prvek kritičnosti, tj. zásadu neustálého ověřování dosavadních poznatků a jejich porovnávání s jinými Spočíval zpravidla na přijetí hypotézy  a následném rozebrání pojmových a obsahových důsledků, k nimž její uplatnění vede. Dosáhla-li se obecná shoda v mínění, mohlo se postupovat dále. Závěr dialogu byl často překvapivě odlišný od zdánlivě zřejmé pravdy, která stála jako jasné východisko na počátku. Tím byla literárně zaručena dramatičnost, která dodnes činí z dialogů poutavé čtení. Dialog měl ovšem nesmírný logický význam v hledání přesného  definování pojmů, zpřesňování soudů a úsudků. V tom právě spočívá největší přínos Sókrata pro lidstvo a  proto je Sókrates vzorem filosofů po celá staletí.

Platónův svět  ideí

Platón (428-348 př. Kristem)

Zůstává otázkou, zda by vyšel na svět genius Platónův, nebýt génia jeho učitele Sókrata. Nejspíše ano.  Platón stejně jako jeho učitel hledal objektivní pravdu, posunul toto hledání dále a vypracoval jakýsi  systému ideí . To ale nebyla prvoplánovitá myšlenka.  Platónova cesta k filosofii také vedla přes zklamání z úpadkové politické a kulturní situace jeho doby. Vrcholem jeho zklamání bylo, když takový člověk jakým byl Sókrates, kterému nešlo o nic jiného než o spravedlnost,  byl odsouzen a popraven za to, že „kazí mládež“  To přivedlo Platóna k otázce: Co znamená spravedlnost jako taková ?  Při hledání odpovědi na tuto otázku objevuje, že člověk původně ví, co je spravedlnost a co jsou i ostatní ctnosti.  Objevuje, že jakési pravzory těchto správných  způsobů jednání máme někde ve své duši a přinášíme si je sebou  ze   světa ideí. Podle něj je tělo smrtelné ale duše po úmrtí těla přechází do tohoto světa ideí a po čase se opět vrací do jiného těla.  Během žití se pak  naše duše rozpomíná na jednotlivé idee a zejména pak na ideu nejvyššího dobra. Platón  zavádí termín anamnézis, tzn. rozpomínání se. 

V dialogu Faidros popisuje, jak duše v průvodu bohů vyjíždí na nebeskou klenbu a přitom vidí pravzory všeho skutečného. Zeus, velký kníže nebes, jede jako první, řídě svůj okřídlený vůz. Všechno uspořádává a o všechno se stará. Zatím pak následuje zástup bohů a démonů. K nim se připojují i lidské duše jako dvojspřeží s vozatajem…….Duch každé duše, která chce do sebe nabrat co ji přísluší uvidí tak  bytí. Miluje a nazírá to pravé, živí se jím, užívá je a pak po otočení se v kruhu vrací se nazpět na totéž místo. Během jízdy pozoruje samu spravedlnost, umírněnost, pozoruje poznání. Z tohoho zážitku, který nám byl umožněn v předchozí existenci, zbývá nám po celý život touha o návrat k tomu původnímu ideálu. „Když někdo vidí krásu zde a vzpomene si přitom na to pravé, narostou mu křídla a okřídlen touží po tom, aby se vznesl“.   

Zajímavou tezí pak je to, že ženou se rodí duše za trest, pokud jako muž v minulém životě se nedokázala ovládat.  Je velice pozoruhodné, že podle člověka s takovým smýšlením o ženách, dostala název dokonce čistá láska. Výraz Platonická láska,  jistě někdy použili i lidé, kteří jinak o filosofii nevědí zhola nic.

Jaký je tedy význam Platóna pro teorii poznání ? Domnívám se, že je to formulace otázky:

Je-li pravda, že hmota by nebyla nic bez formy, jež ji oživuje,  mohla by být forma něčím bez  hmoty ?   Tím připravil půdu dalším filozofům a zejména  Aristotelovi, který se poznáním zabýval nejintenzivněji.

Jaký kus cesty urazila filozofie od doby, kterou jsem zmínila. Ráda bych se nyní podívala na poznání o necelých 1000 let později. V době čtyři staletí po zjevení Ježíše Krista, kdy již byla Ježíšova zvěst mnohokrát různě interpretována a lidé se ptali, v čem je „pravý smysl“ oněch dokumentů o Ježíšovi. V tomto čase ranného křesťanství, jen pár let po ediktu milánském, kterým Konstantin legalizoval křesťanství, se nám objevuje postava sv. Augustina. V čem tedy byl jeho přínos pro světovou filosofii ?

Svatý hříšník Aurelius Augustinus

(sv. Augustin 354 – 430 n.l.)

Patří k nejpodivuhodnějším postavám světových dějin. Při jeho jménu se každému naprosto samozřejmě vybaví křesťanství. K jeho odkazu se ale nejednou přihlásily i opoziční a protestantské proudy, které čerpaly z jeho díla aby tam získali zbraně proti některým typicky katolickým tradicím (Mistr Jan Hus, Kalvín, Luther a další)

Ale Svatý Augustin oslovuje i nenáboženské proudy. Někdy je zařazován jako poslední muž Antiky a jindy zase jako první muž Středověku. Jeho neoddiskutovatelný přínos spočívá v tom, že provedl jakousi syntézu obou těchto názorových proudů. Přesněji řečeno, k přechodu od Antiky k filozofii Středověké začalo docházet již na přelomu letopočtu. Otázkou zůstává proč nemohl jít další vývoj evropského lidstva rozvíjením základů vytvořených Sokratem, Platónem či Aristotelem ? Opravdu za to mohl Alaric, král Vizigótů když v roce 409 vyplenil se svými vojsky Řím, nebo to byl jen důsledek narůstající krize Římské Říše ? Klasická filosofie už delší dobu byla jen hádkou nejrůznějších populizátorů, významnější roli hrála hnutí nábožensko-filozofická, jakási obdoba dnešní theosofie, jakými bylo manichejství, gnóseologie nebo novoplatonismus. Byly otřeseny základní kulturní pilíře a nyní bylo třeba zachránit civilizaci.  Aby se to podařilo, je si sv. Augustin vědom toho, že obec lidí se nemůže spasit sama. Taková myšlenka podle něj se zakládá na pýše a mohla by vést k tyranii. Lidé by neměli očekávat spásu od politiky ale od „království budoucího“, to ovšem neznamená, že na Zemi by měli žít v pasivitě. Lidé by měli pochopit, že království není z tohoto světa a jednat tak aby změnili svět tím, že zabrání násilí a zničení lidstva konflikty. Zkrátka když sv. Augustin postavil proti sobě obec boží a obec lidí, vyzval je, ne aby se smířili s pasivním osudem, ale aby jednali v přetvoření světa v lepší.  Zde bych použila paralelu s Platonem, když na ideálu Ústavy ukázal, že člověk a obec jsou centrem duality, která se nachází mezi bytím a vývojem, pak sv. Augustin dokončil dráhu tohoto antického myšlení, když se začal zabývat myšlenkou působení moudrosti, aby ji přeměnil na moudrost v jednání. Tím ožil duch západu, který spočívá v jednání. A byl to právě svatý Augustin, kdo umožnil pochopit, že skutečné přemítání vyúsťuje v čin.  „Dvě lásky vytvořily dvě obce: sebeláska až k pohrdání Bohem obec pozemskou. Láska k Bohu až po pohrdání sebou obec nebeskou…jedné, v jejích vůdcích a kvůli národům, které si podrobuje, vládne vášeň ovládat, ve druhé vůdci rozhodují a poddaní poslouchají, přičemž se jedni druhým obětují z lásky k bližnímu. Jedna v těch, kteří jí vládnou, miluje svou vlastní sílu, druhá říká svému Bohu: Budu Tě milovat, Hospodine, jenž jsi mou silou“ Sv. Augustin. O obci Boží.

Zmínila-li jsem u Sókrata vliv jeho ženy Xantipy, pak mi na mysli tane otázka: jaký by byl Aurelius Augustinus, nebýt jeho divokého mládí a nezřízeného života ? Ve svém spisu Vyznání si sv. Augustin vyčítá všechny hříchy svého mládí a přeje si aby se nikdy nestaly. Já se ale ptám, byl by tím kým se nakonec stal a udělal by pro světovou filosofii to co udělal,  kdyby neměl hříchy, které ho nutily zpytovat svědomí ?

Záhadný Descartes

(René Descartes  1596-1650)

Málokteré filozofické dílo je tolik zahaleno rouškou tajemství a protikladů jako dílo Descarta. Jeho život je neustálým bojem o skrytost, která se projevuje i v jeho práci. Kladl si za cíl, vyvést pomocí metafyzických otázek filosofii na světlo z temnoty, v níž byla pochována.   Otázky se týkaly důkazu Boží existence  a Descartes chce metodologicky pomocí matematiky najít skutečnou pravdu – řešení. „A jako mnohost zákonů bývá často omluvou neřestem, takže stát je mnohem lépe řízen, má-li jen velmi málo zákonů, jež jsou velice přísně zachovány, tak jsem se domníval, že místo onoho velkého počtu pravidel, z nichž je složena logika, budu mít dost na čtyřech, jen rozhodnu-li se pevně a nastálo, že se od nich ani jedinkrát neuchýlím“

A tak Descartes stanovil čtyři základní aspekty poznání.

Předně, má-li se pracovat vědecky, je nutné najít pevný bod, jakousi nevyvratitelnou pravdu. Co dosud bylo považováno za platné, musí být znovu přehodnoceno a podloženo. Sám Descartes spatřuje svůj cíl v tom, všechno od základu převrátit a začít znovu. Jeho základem v poznání je pochybování. Descartes jde tak daleko, že pohrává si s myšlenkou, že Bůh nás stvořil do podstatné zvrácenosti a nepravdy a je tudíž vlastně „klamajícím Bohem“ nebo „zlovolným démonem“. Jeho filozofická činnost je proto přirovnávána ke vzpouře proti křesťanství i když Descartes sám se této myšlenky zalekl. Později z toho však vyvodil, že existuji-li já klamaný pak jsem „jsem klamán, tedy jsem“, z čehož následně vzešlo světoznámé „dubito ergo sum“ a „cogito ergo sum“. Dalším, druhým Descartovým úkolem je rozdělit každou z otázek, na co nejmenší  podotázky, aby se mu lépe hledaly jednotlivé přesné odpovědi. Třetím úkolem bylo vyvozování myšlenek, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými, přes složitější až po poznání těch nejsložitějších. Přitom mu šlo o poznání vazeb i článků se sebou zdánlivě nesouvisejících. Poslední podmínkou, kterou si stanovil bylo podrobné popisování hledaného a nacházeného, tak aby tyto výsledky mohly být považovány za objektivní pravdu.  Tímto analytických postupem chtěl Descartes dosáhnout jakési geometrické přesnosti filozofického bádání. Byl přesvědčen, že touto cestou dosáhne objektivní pravdy. Stejně jako u sv. Augustina, spočívá i Descartův největší přínos ve filozofické reformně  své doby. Tím, že určil metodu a stanovil systém, dal René Descartes pevné základy nové analytické filozofie.

Shrnutí

Klasická antika, chtěla hledat a žít podle poznané pravdy, podle toho co doopravdy jest. Filozofie v této době hledala jakýsi mravní zákon a návod jak žít podle toho, co je správné. Ať už to byl Sokrates, který šel pro svou pravdu na smrt nebo Platón, který se sám pokusil reformovat státní zřízení, je u nich znát jakési vyšší poslání filozofie pro lidi.  Stejný cíl vidí ve svém díle i sv. Augustin.  Ten jakožto organizační  pilíř církve vybral správné myšlenky z antické filozofie a vtělil je do křesťanského učení. Tím, že se z antické polohy pasivního pozorovatele přenesl do výkonné pozice organizátora církve pomohl své době překonat skeptickou nemohoucnost. A přestože z antických myslitelů vyšel, a často v jeho dílech zaznívá odkaz na jejich slova, nejvýznamnějším přínosem je objev pravdy, která záleží v odevzdání se Bohu a vřelé vyznání lásky k Bohu.  

Ne láska k moudrosti ale láska k Bohu je to, co podle sv. Augustina dělá filozofa filozofem „Je-li Bůh moudrostí, pak pravý filozof je milovníkem Božím“. Sv. Augustin. O obci Boží. Praha : Karolinum , 2007. 46 s. ISBN 978-80-246-1284-3.

Descartes přijal dědictví Antiky a středověku, že cílem života je vidění pravdy, uvědomování si toho, co jest – přestože on sám se chlubil tím, že se nestará o historii a nectí žádnou z autorit lidí, kteří tu byli před ním. Cítil se být povznesen nad dosavadní nejistotu filosofie a proto kladl takový důraz na metodu filozofického bádání, matematiku, logiku a dedukci. Descartes byl průkopníkem učení o objektivní vědě, neutrální k životu, které se od té doby táhne filozofií.

Závěr

Ve své práci jsem nastínila počátky, ranný vývoj a proměnu v moderní pojetí filozofii poznání. Teorie Poznání od těch dob pronikla do všech oborů lidské činnosti. Významný je její přínos ve vědě, technice ale i politice a vzdělávání. Lidstvo se vyvíjí a jeho poznání navazuje na bohaté zkušenosti našich předků, které analyzuje a metodicky zpracovává aby na nich stavěla vlastní systém poznání.  Od dob Descartesa se poznáním zabývalo mnoho dalších filozofů, ke kterým by mohlo směřovat další analyzování, pakliže by cílem této práce bylo i mapování novověkých filozofů. Můžu jmenovat Kanta, Husserla nebo epistémického anarchistu Feuerabenda. Zajímavé je i pojetí Nietzscheho teorie poznání jako epistemologického nihilismu.

   

                                                             -  o  -