Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin o čase

4848503451_c2a3f1a280_t.jpg

 

 

Svatý Augustin 

                           Život a dílo  

                     
          
                Stejně jako u Aristotela před započetím rozboru Augustinovy práce nejprve nastíním jeho život a úlohu, kterou sehrál v historii, především v dějinách křesťanství. Narodil se 13. listopadu r. 354 v Tagastě v Numidii, jako syn úředníka římské správy. Jeho otec ctil impérium a podle dostupných pramenů byl pohan, narozdíl od jeho matky, která byla hluboce věřící. Při svých studiích prošel Augustin školami v rodném městě, v Madauře a nakonec studoval i v hlavním městě provincie, v Kartágu. Díky obrovským znalostem v oblasti rétoriky mohl působit jako právník, advokát či učitel řečnictví. Díky své pohledné tváři pak mohl působit na srdce roztoužených dívek a žen. A že jich nebylo právě málo. Po nějaké době se začal zamýšlet nad svým prostopášným životem a pustil se do studia filozofie. Ale ani zde nenašel to, co hledal.
            Po získání všech dostupných znalostí o vybraném filozofickém směru jej vždy odvrhnul jako nevyhovující. R. 383 se svou rodinou odešel do Říma, kde působil jako právník a učitel rétoriky. Dlouho zde ale nevydržel a vydal se až do Milána, kde zažil osudové setkání s biskupem Ambrožem. Ten se mu vryl do srdce svým kázáním a Augustin začal rozvažovat o křesťanské cestě. Stále se však ještě úplně nerozhodl, proto odešel na samotu se svými přáteli a rodinou. Prošel zde myšlenkovou krizí vedoucí až k jeho přijetí křestu, 24. dubna 387. Vše o několik měsíců později vypsal v díle Dialogy. Po křtu se rozhodl vrátit do Afriky, cestou mu však zemřela matka a po příjezdu do rodného města i jeho otec, což ho podpořilo v cestě za křesťanským ideálem. Po kněžském vysvěcení se stal r. 395 biskupem v Hippo Regiu. R. 398 dopsal své významné dílo Vyznání.
         Celý život ostře vystupoval proti církvím, které se odlišovaly od oficiálního křesťanství. Ve svém pronásledování byl podporován státní mocí a zůstával tak do morku kostí Římanem. Nejostřeji vystupoval proti církvi donatistů, protože hlásali separatismus, což bylo v rozporu s jeho přesvědčením. Ve své snaze o čistotu církve dospěl až k fanatistické snaze převést všechny na pravou víru, a to i za použití násilí. Pojetí času u Svatého Augustina „Když se mne nikdo neptá, vím dobře, co je čas; když se mne někdo zeptá, nevím, co bych odpověděl.“ [2] Základní myšlenka, která je stěžejní pro Augustinovy úvahy o čase, je ta, že Bůh nestvořil svět v čase, ale stvořil ho s časem. Stvořením světa tak vznikl i čas, před tím nebylo nic, ono totiž ani nebylo žádné před tím. Svět byl stvořen z ničeho. To souvisí s křesťanským chápáním stvoření světa. Bůh stvořil svět z ničeho. A tak také vše, co souvisí s časem, je vůlí Boží: „Na Tvůj pokyn plynou okamžiky.“ [7] Tak bezmezně věří Augustin v Boží moc. Vše, co bylo stvořeno, to je, protože to prochází změnami a určitým koloběhem. Vše to, co stvořeno nebylo, to také je, ale změnám ani koloběhu to nepodléhá.
         Stvořené věci pak sami volají po svém Stvořiteli a promlouvají k němu, nesmírně si ho vážíc, stejně jako Augustin. Ve svých úvahách Augustin vychází z toho, že na počátku všeho bylo Slovo. Bůh řekl a stalo se. Bůh je nekonečný a věčný, ale slova jím pronesená jsou někde v čase, protože začala a skončila. Ale Bůh nemluví, promlouvá ústy pozemského tvora. Zatímco svět je konečný, Bůh je nekonečný. Boží Slovo je věčné, vše ostatní je pomíjivé. Když ale Bůh promlouvá pomíjivým hlasem, tedy hlasem něčeho, co on sám stvořil, protože on není pomíjivý, pak zůstává otázkou, jak mohl slovem stvořit svět, když musel nejprve stvořit někoho, kdo by to slovo vyslovil. Ale před stvořením světa nebylo nic. Vše, co řekl Bůh, pak musí být bráno mimo čas, jako jeden souvislý okamžik, protože pokud bychom se snažili jeho slova rozdělit v čase, měla by začátek a konec a to nelze. Bůh je věčný a nekonečný. Všechno kromě Boha má svůj počátek a konec. Vše se rodí, vzniká a umírá, zaniká. Před a po Božím Slovu ale nebylo nic, protože je věčné. Boží Slovo je teď, v přítomném okamžiku trvajícím věčně a je jím tvořeno vše, ale stvoření se neděje v tomto okamžiku.
        Objevují se tu tak dva zcela rozdílné časy. Ten pozemský, který je neustálým koloběhem vzniku a zániku a pak je tu ještě jeden – Boží čas, který je nekonečný a věčný. Všechno začíná a končí okamžikem vyřčení Slova, ale to je vyslovováno nekonečně, věčně. Bůh je počátkem všeho. Augustin ztotožňuje Boha s pravdou a moudrostí, pak je i pravda a moudrost počátkem všeho. Nic by nebylo, kdyby to Bůh nechtěl stvořit. Kde se ale vzala vůle tam, kde předtím nic nebylo? Pokud se tedy objevila vůle tam, kde předtím nebylo nic, pak nemůže být tato vůle věčná, protože má svůj počátek. Pokud si Bůh přál stvořit lidstvo od samé věčnosti, vyvstává zde další otázka. Proč není lidstvo a vlastně všechno na světě věčné? Takovou otázku si podle Augustina ale kladou jen Ti, kdo nepochopili Boha. Ti, kdo si kladou tuto otázku, porovnávají věčnost s plynoucím časem, což je naprosto nemožné. „Dlouhý čas nemůže býti dlouhým, leda dlouhou řadou prchavých okamžiků.“ [8] Ve věčnosti je všechno bez pohybu, věčnost je stále zde.
        Věčnost rozhoduje o tom, co bylo a co bude, aniž by sama byla v minulosti či budoucnosti. Ona je stále. Augustin přiznává, že neví, co bylo, než Bůh stvořil svět, ale věří tomu, že před stvořením nebylo nic. Bůh stvořil i všechen čas, jak pak ale mohl nějaký čas uplynout, než byl stvořen svět, když před stvořením světa nebylo nic? Augustin dochází k tomu, že před tím, než byl stvořen svět, nebyl ani čas. Čas byl stvořen současně se stvořením světa. Na otázku po podmíněnosti času Augustin říká: „Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo.“ [9] Minulý čas ale už není a budoucí ještě nenastal. Pak tedy nemohou být. Není ale možné ani to, aby byl stále jen přítomný čas, protože pak už by nebyl přítomností, ale věčností. Aby tomu tak nebylo, musí se každá přítomnost jednou změnit v minulost. Vše tedy musí jednou skončit. Pak ovšem nemůžeme ani o čase říci, že je, protože bychom tím zároveň tvrdili, že spěje ke svému konci, že jednou zanikne.
         Stejně tak není možné tvrdit o čase, že je dlouhý nebo krátký. V přítomném okamžiku není ani takový, ani takový, prostě je. Pokud chceme vyjádřit, že čas od r. 100 n. l. do tohoto okamžiku je dlouhý, pak musíme říci, že byl (!) dlouhý, a stejně tak, hovoříme-li o čase do budoucnosti, musíme říci, že bude (!) dlouhý. Pak ale hovoříme o čase, který ještě není, nebo už není. Lze tedy vůbec o čase říci, že je nebo není dlouhý či krátký? A protože čas je nekonečně dělitelný, nacházíme ho pouze v bodě, kde končí minulý čas a začíná čas budoucí. Pokud chceme měřit čas, musíme nejprve připustit, že můžeme měřit i to, co není. Jak jinak bychom mohli změřit třeba hodinu, když už uplynula, je tedy minulostí a proto už není? Čas můžeme měřit pouze pokud ubíhá. A kdyby minulý čas nebyl, jak bychom si mohli vyprávět, co se stalo včera? To znamená, že čas minulý i budoucí dozajista je, stejně tak, jako je čas přítomný. Ať je přítomný a minulý čas kdekoli, pak tam musí být časem přítomným, protože kdyby tomu tak nebylo, nebyly by ani tyto časy. V přítomné podobě je nacházíme v naší mysli.
          Pokud vzpomínáme na své dětství, pak se nám v představách jeví jako přítomné. Přemýšlíme o něm právě teď, jako nám právě teď probíhá „před očima“. Stejně tak si v mysli připravujeme budoucí činy, jako bychom je činili nyní, takže i budoucnost nám pak probíhá „před očima“ jako přítomnost. Budoucnost nemůžeme předpovídat, ale můžeme na ni usuzovat z přítomných projevů (jako usuzujeme, že vyjde slunce, vidíme-li ranní červánky). Jak ale může Bůh ukazovat prorokům věcí budoucí, když pro něho samotného neexistuje budoucnost, jen věčnost? V tomto případě Augustin přiznává, že to netuší. Rozdělit čas rezolutně na minulý, přítomný a budoucí neshledává Augustin jako správné. Lépe je podle něho hovořit takto: „Jsou tři časy, totiž přítomný čas s hledem k minulosti, přítomný čas s hledem k přítomnosti a přítomný čas s hledem k budoucnosti.“ [10] Čas nemůžeme ztotožnit s pohybem, ale pohyb probíhá v čase.
          Abychom mohli změřit trvání pohybu, musíme být svědkem začátku i konce pohybu. Pak změříme dobu trvání pohybu od bodu „začátek“ do bodu „konec“. Měříme plynoucí čas, tedy jakési trvání pohybu. Pokud chceme změřit dobu trvání znějícího hlasu, musíme ho měřit v době plynutí. Pokud pak chci říci, že některé vyslovené slovo bylo krátké, už hovořím o minulosti, ta už není a nelze ji měřit. Měřím to tedy ve své mysli, kde si hlas vybavuji jako přítomnost. Nemůžeme říci, že neexistuje minulé, protože ho máme ve vzpomínkách a nemůžeme říci, že neexistuje budoucí, protože ho stále očekáváme. Aby minulé přešlo v budoucí, musí být mezi tím přítomné, přestože pomíjí v okamžiku. Nad tím vším pak stojí Boží věčnost. Bůh svým Slovem stvořil svět, předtím nebylo nic. Bůh je Počátek, Bůh je Moudrost, Bůh je Věčnost.