Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatý Augustin trochu jinak

suznění v Ostii

 

 

 

 

Aurelius Augustinus - složitý člověk ve složitém životě

 

 

 

 

 

 

           „Kdo by nestrnul hrůzou, kdyby mu někdo navrhl znovu prožít dětství a nevolil by raději zemřít?“  Těmito značně překvapivými slovy hovoří svatý Augustin Ve svém veledíle De civitate Dei – O městě Božím (413 – 425) všeobecně o dětství, ale při těchto slovech myslí  překvapivě i na své vlastní. Větou však rozhodně nechce naznačit, že on sám by jako dítě jakkoli strádal, nebo snad dokonce trpěl; v jeho nejznámějším díle Confesiones – Vyznání (397 – 401) to jen namátkou potvrzuje kupříkladu slovy: „Také ke hraní mně byla povolena uzda víc, než dovoluje míra přísnosti“, a jinde například hodnotí podporu, kterou se mu dostávalo od jeho rodičů takto: „Vždyť ani mnozí mnohem bohatší měšťané nevynakládali tolik na své děti“. Rozporné pohledy, kterými hodnotí své dětství nejprve po přibližně čtyřiceti letech, a poté nepřímo ještě za dalších dvacet, mají svá vysvětlení.     

         Svatý Augustin s přibývajícím věkem a už s výrazně dynamickým oprošťováním se od všeho pozemského dochází ke stále pevnějšímu přesvědčení, že není-li člověk jednoznačně veden k Bohu už od dětství, je vystaven reálnému nebezpečí promarnění jedinečné Boží nabídky. Na rozdíl od většiny lidí, kteří právě  dětství považují za nejšťastnější období jejich života, učitel církve se velmi pravděpodobně sám řadí mezi ty, kteří nad svým vlastním zpětně trnou hrůzou. („trnout hrůzou“ z čistě hypotetického návrhu prožít znovu mládí ovšem začal až po přibližně padesáti letech, které od jeho dětství uplynuly...). Téměř neomezenou volnost, kterou mu v dobré víře nejprve dopřávali oba jeho rodiče, zpětně spatřuje v tom světle, že ho na dlouhá léta od pravého Boha naopak odvedla. Navíc, a to je právě u učitele překvapivé, přirovnává tehdejší pedagogické metody ve škole v rodném Thagaste doslova s peklem. Ještě nespoutaný, ale už se smyslem pro spravedlnost, a dokonce už s prvními osobnostními projevy, tvrdošíjně odmítal úmorný dril a ponižující tělesné tresty za nepozornost, které byly nedílnou součástí každé vyučovací hodiny, a proti kterým nikde nenašel zastání. Naopak, ke svému velkému zklamání se mu rodiče, kterým se v očekávané podpoře svěřoval, jeho trápení jen vysmívali.

         Odpor k učení se u Augustina začal postupně měnit úměrně přibývajícím studijním úspěchům. Učitelé i rodiče bezpečně rozpoznali chlapcovo nadání a  brzy v něm spoluvytvořili pocit určité výjimečnosti, který se u něho časem upevnil v jistotu. Zamiloval se především do literatury a přednesu, a každé dobré ohodnocení svého úsilí ho motivovalo k ještě intenzivnějšímu studiu. Z původně nenáviděného učení se mu stala až vášnivá touha vyniknout a umět víc, než ostatní. V těchto fázích života se zrodila a poprvé naplno projevila jeho vlastnost, která ho pak provázela už po celý život, totiž maximalizmus, trvalá nespokojenost s dosaženým. Po základní škole, kterou nakonec zvládl jako příkladný premiant, nastoupil jako třináctiletý na vyšší školu svobodných umění do blízké Madaury. Po třech letech studia, během kterého svými vědomostmi a rétorskými schopnostmi ostatní spolužáky vysoce převyšoval, dospěli učitelé k přesvědčení, že další pokračování studia na této škole by jeho potřeby a rozvoj už jen brzdilo.

         Augustinovo ctižádostiví rodiče nyní vycítili jedinečnou příležitost realizovat na synovi své nikdy nevyplněné sny o dobře zajištěném životě na úrovni vyšší římské společnosti. Šestnáctiletý syn se snadno nechal zlákat líbivými představami o své budoucnosti a došlo k rozhodnutí umožnit mu dosažení nejvyššího možného vzdělání v samém sídle nejkvalitnějšího studia řečnického umění, ve starobylém Kartágu. Studium na prestižní škole však bylo finančně velmi náročné a otci Patriciovi trvalo téměř celý rok, než potřebné prostředky sehnal. V necelých sedmnácti letech nakonec nadějný student Augustin opouští rodné město, aby se sem po čtyřech létech vrátil jako nejúspěšnější absolvent nejlepší řečnické školy celého římského impéria. Dvacetiletý profesor svobodných umění, nadšený manichejský aktivista a otec malého syna  nakonec v Thagaste zakládá svojí vlastní školu řečnického umění. Ta však neměla dlouhé trvání; už  po roce existenci školy definitivně ukončuje a brzy se vrací do Kartága, aby tam našel místo učitele. Na pravý důvod neúspěchu svého vůbec prvního pokusu o „soukromé podnikání“ v oblasti pedagogiky a následné rozhodnutí k návratu existuje více názorů. Patří k nim například   pravděpodobný nedostatek solventních a vůbec vzdělání chtivých žáků v malém, kulturně jen málo významném městě, jiná možnost hovoří o Augustinově malé pedagogické zralosti a také o “manažerské“ naivitě při  vedení vlastní školy. Další uvádí tehdejší asi nepřekonatelné rozpory arogantního manichejce se svojí emocemi překypující křesťanskou matkou, a nesmíme zapomenout ani na důsledně negativní vztah, který měla Monika k ženě, se kterou Augustin žil. Jejich společné dítě tento  postoj bohužel nezměnilo.

         K tomu je potřeba poznamenat, že křesťanské matce synův samotný život v nemanželském svazku rozhodně nevadil, ale z ne zcela jasného důvodu jí silně vadila  jeho družka. Augustinův dosavadní způsob života, včetně zmateného manichejského náboženství považovala   jen za dočasné výstřelky svého miláčka, na kterého se teprve až po smrti svého manžela Patricia velmi výrazně upnula.  (Nemanželský svazek byl  dokonce i u křesťanů tehdy církví tolerovaný a partneři například mohli přistupovat ke svatému přijímání). Monice vadil hlavně zvětšující se společenský rozdíl partnerů úměrný synovu pozvolnému vzestupu na společenském žebříčku, a přestože jeho družka byla  údajně velmi přitažlivá, byla (ovšem stejně jako Monika) neurozená a nevzdělaná. Jestliže si Augustin z Kartága domů do Thagaste přivezl i družku se synem, což lze předpokládat, nemohla rodina kvůli těmto antipatiím rozhodně s jeho matkou bydlet společně, přestože v Augustinově rodném domě byl dostatek místa. Pokud tedy mladá rodina skutečně žila k podivení (a jízlivému pobavení) sousedů a proti všem africkým zvykům u někoho cizího v podnájmu, narostly pravděpodobně Augustinovy náklady spojené s uživením rodiny a udržením vlastní školy  nad únosnou mez. I tento fakt je snad vhodné mít na zřeteli, pokud zvažujeme možné důvody  pozdějšího Augustinova rozhodnutí vrátit se s rodinou  po roce zpět do vzdáleného  a  z hlediska životních nákladů i drahého Kartága.

         Vyzdvihněme nyní už zmíněnou, velmi důležitou okolnost, která zcela nepochybně také silně ovlivnila Augustinovo rozhodnutí k odjezdu. Kdo přijal za své mnohá líčení takřka toho nejideálnějšího vztahu nesmírně zbožné a obětavé křesťanské matky Moniky k bloudícímu synovi Augustinovi, nebo si snad v paměti nejvíce ze všeho uchoval obraz ideálního duchovního souznění matky a syna s jejich klidnými pohledy upřenými k nebesům od Ary Scheffera z poloviny 19.století (je znázorněn v úvodu tohoto zamyšlení), bude nyní možná trochu překvapený. Skutečnost z její (samozřejmě ani z Augustinovy) strany nebyla vždy tak ideální, jak se příkladně projevilo právě během synova pobytu v Thagaste.

         Když se dvacetiletý Augustin vrátil (nejspíše s rodinou) domů, aby tam vyučoval, byl zcela jistě zaskočený přijetím od své matky, a také mnoha změnami, které v rodném domě zavedla. Před třemi roky odjel do Kartága jako nadějný a také ještě naivní student bez víry. Zpět se vrátil jako horlivý manichejský agitátor a suverénní, nadmíru  sebevědomý profesor rétoriky s nevyšším možným dosaženým vzděláním ve svém oboru. Už to samo předurčovalo jeho přezíravý a nadřazený postoj nejen k ostatním obyvatelům města, ale i k nejbližším sousedům, kteří ho ještě pamatovali především  jako  živelného, chytrého a hlavně dobrosrdečného    chlapce. Brzy se ukázalo, že stejný postoj zastává také ke své matce. Před třemi roky Augustinovi zemřel otec Patricius, ovšem jakoby se ho smrt obětavého otce, díky kterému vůbec mohl pokračovat ve studiích, vůbec netýkala a jeho odchod ze světa z neznámého důvodu zcela ignoroval. Brzy po manželově úmrtí Monika podnikla  několik kroků vstříc „ křesťanské dokonalosti“, které by si za jeho života jistě neodvážila, například ze svého domu odstranila vše, co by mohlo jen připomínat pohanské tradice a vše nahradila v přísně křesťanském duchu. Začala ještě častěji chodit na bohoslužby a stala se velmi aktivní a ve věcech víry nesmlouvavou farnicí, důsledně dodržující církevní předpisy a všechna  doporučení pro ještě větší zbožnost a horlivost, a rozhodla se jít ostatním farníkům a hlavně místním křesťanským ženám příkladem. Zdejší kněz měl u ní jako zástupce Boha na zemi  neomezenou autoritu a z jednoho životopisu se dokonce dozvídáme, že svatá Monika údajně nosila i zvlášť ušitý, jakýsi polořeholní hábit, měla prý také učinit slib zdrženlivosti. Spolu s několika dalšími farnicemi podobného zaměření měly mít v místním kostele vyhrazeno své zvláštní místo vedle skutečných řeholnic, od ostatních věřících údajně dokonce oddělené zábradlím.

         Ovšem její syn, po úspěšném vystudování velmi sebevědomý suverén, o jejím křesťanství nechtěl ani slyšet  a od první chvíle u nich doma panovalo napětí. Matčině přepjaté, až fanatické zbožnosti se doma i na veřejnosti hlasitě vysmíval, a pokud jí chtěl ještě více ranit, přesvědčoval jí o pravosti učení jeho manicheismu a nabízel jí, aby se i ona k nim přidala. K náboženství perského proroka Máního přemlouval i své přátele, rodiče svých žáků i  je samotné, a po skončení vyučování veřejně - a díky svým řečnickým schopnostem i velmi úspěšně – agitoval ve prospěch tohoto učení na náměstích a tržištích města. Dokonce se prý vysmíval těm svým žákům, kteří se hlásili ke křesťanství a měl je přesvědčovat o jejich omylu. Představíme-li si nervově labilní, stále plačící nešťastnou matku, u které bydlí až provokativně spokojený syn, vysmívající se jejím modlitbám, a přemlouvající ji k opuštění milované církve, je logické, že situace brzy vyvrcholila i na africké poměry nevídaným činem.  Monika Augustina, a tedy zřejmě s ním i jeho družku s vnoučetem vyhnala na ulici a zakázala mu další přístup do otcovského domu. Pokud čekala nějaký obrat v chování Augustina, velmi se zmýlila. Brzy svého činu velmi litovala a byla nešťastná daleko víc, než předtím, protože ve svém zoufalství a beznaději uvěřila, že syn je pro Boha už definitivně ztracen. Hrdý Augustin nejenže  neprosil o možnost návratu domů, ale naopak až s posměšnou lehkostí sehnal pro svojí rodinu luxusní ubytování u jednoho místního boháče, kterému vyučoval syna. Zdrcená Monika brzy poznala neuváženost svého kroku, který byl  mnohými sousedy a známými rodiny po Thagaste veřejně probíraný a kritizovaný, hrdý syn se však už domů nevrátil.  Je jasné, že i tato situace velkou měrou přispěla k Augustinovu rozhodnutí ihned po ukončení školního roku odjet urychleně z města.   

       

         Budeme-li číst konkrétně čtvrtou knihu Vyznání, která tyto dramatické události   popisuje, povšimněme si ještě pár zajímavostí. Augustin se o této ženě, (se kterou podle všeho už asi tři roky žil možná někde v podnájmu „ve společné domácnosti“) a dokonce ani o svém dvouletém synovi vůbec nezmiňuje, takže jde skutečně jen o čistě osobní, ale podle všeho velmi reálný předpoklad, že s ním rodina i v Thagaste skutečně byla. Důležitým argumentem pro to je vedle jiných důvodů hlavně Augustinova životnost, a při jeho nezkrotném africkém temperamentu – násobeném po otci zděděnou náruživostí - celkem logická neschopnost být delší čas bez ženy, což znovu a zcela bez zábran dokáže ještě za deset let v Miláně. Když tam totiž měl jako snoubenec čekat dva roky na dospělost velmi dobře zajištěné nevěsty „na jeho úrovni“,  kterou mu v cizí zemi velmi iniciativně našla matka, obratem a bez skrupulí si nastěhoval k sobě domů  dočasnou „náhradnici“. Připomeňme jen, že Augustinovi tehdy bylo přibližně dvaatřicet (!) let a jestliže se tehdy dospělost u dívek počítala v římské říši už od šestnácti let, kdy se mohly vdávat, znamená to, že budoucí nevěstě objevené jeho matkou bylo pouhých čtrnáct let.  Monika byla poprvé v životě v cizí zemi, kde nikoho neznala a hovořila pouze svým mateřský punským jazykem, přesto pro syna  dokázala vyvinout takřka nadlidské „dohazovačské“ úsilí a nějakým způsobem domluvit s rodiči nevěsty zásnuby. Těžko by existoval větší důkaz nesnadno pojmenovatelné směsice snad přímo nevyžadované, přesto podrobeně přijímané, do krajností projevované mateřské lásky a opožděné, nyní už neovladatelné potřeby Moniky ze všech svých tří dětí právě Augustina takovým způsobem ochraňovat. 

         Malé odbočení: Pokud chceme v širším horizontu pochopit Augustinovu povahu a důsledky  výchovy v dětství na  pozdější chování a jednání tohoto sice nejprogresivnějšího, ale také i nejplačtivějšího a citově možná nejlabilnějšího Učitele církve a skutečného milovníka vlastních slzí, musíme mít na zřeteli právě míru ovlivnění jeho dominantní matkou. Pro ní byl (podle Augustina) každodenní slastný a opojný  pláč, kterým provázela většinu svých citových pohnutí, nedílnou součástí jejího života v dospělosti. Volnost, kterou v dětství pro někoho možná značně překvapivě v té nejširší míře Augustinovi poskytovala, tuto její vlastnost vůbec nevylučuje, jak je zřetelné z pozdější doby synova dospívání a hlavně z její snahy o trvalý dozor nad ním v jeho dospělosti. Pláč používala jako důkaz, jako argument, i jako apel, a pod tímto úhlem bychom ovšem také měli vnímat například Augustinova slova „Mou slastí bylo prolévání slzí“, kterými líčí svůj zármutek nad smrtí přítele.

         Bezpochyby vysoce zbožnou Moniku je potřeba  vnímat pokud možno reálným a nezidealizovaným pohledem, ke kterému později v dobré víře docházelo a v někdy stále ještě dochází. Tehdejší ještě poměrně mladé křesťanství původně vzniklo největší měrou ne z Mojžíšovými zákony pevně regulovaného života monoteistického judaismu, ale především z nesmírně rozmanitého a nespoutaného pohanského polyteismu, se kterým tak heroicky zápolil faktický zakladatel křesťanského náboženství a geniální evangelizátor apoštol  Pavel. Ve čtvrtém, respektive v pátém století se zvlášť v odlehlých provinciích římského, již zcela křesťanského státu, stále ještě přes všechny oficiální zákazy potýkalo křesťanství se zbytky pohanských kultů. (Jak víme, některých pololegálních, ale zdejšími úřady stále ještě tolerovaných pohanských oslav se zúčastnil pravděpodobně už za studií v Madauře, rozhodně pak v Kartágu i mladý Augustin.) Upevňování morálky křesťanů a tlak na úplnou likvidaci v jejich mysli často pevně zakořeněného, neregulovaného a lákavě rozmanitého pohanství  byl velkým úkolem církve i v Augustinově severní Africe. Pokud nám tedy příliš nekoresponduje velká zbožnost a skutečně nevídaná křesťanská horlivost jeho matky například s tím, že v mládí synovi dopřávala tolik volnosti, že ho například nedala pokřtít, nebo že - jak už bylo řečeno – mu tolerovala a dokázala určitý čas žít v milánském domě pod jednou střechou s ženou pochybných morálních hodnot, která měla zasnoubenému synovi po vyhrazenou dobu dvou let do jeho svatby poskytovat sexuální uspokojení, mějme na mysli její nejen nevídaně vášnivou mateřskou lásku. Měli bychom vědět i o tehdejším dokonce i církví tolerovaném (!) přesvědčení věřících, že hřích spáchaný křesťanem je Bohem posuzovaný jinak, než u nepokřtěného. Proto ani Monika syna pokřtít nenechala, ani na něho později v tomto smyslu nenaléhala. A tedy i proto, přestože vášnivá křesťanka, nijak neprotestovala například argumentací alespoň  o nemorálnosti, nebo ze svého vnitřního křesťanského přesvědčení o jasné hříšnosti tohoto dočasného, tržními pravidly poptávky a nabídky smluveného soužití. O tom, jak by asi svůj postoj a synovo rozhodnutí vysvětlovala mladičké snoubence, své budoucí snaše, či jejím rodičům, pokud by byl tento poměr  odhalen, asi ve své nakonec už neregulovatelné mateřské lásce zřejmě vůbec neuvažovala.   

         Čteme-li od samotného Augustina například v Confessiones tolik upřímné a plačtivé lítosti nad svým minulým hříšným životem, připomeňme si jakým způsobem vlastně ve skutečnosti jeho výchova probíhala a jakým vzorem mu mohlo být křesťanství, které mu jeho nade vše milující matka ve své lásce k němu názorně předváděla. Mohlo  křesťanství Augustina v dospívání inspirovat k následování a změně dosavadního života například nekonečnými výčitkami, kdekoli na veřejnosti deklarovaném zoufalství a nekonečným pláčem  své matky? Mohl tehdy v matčině vrcholně vypjatě prezentovaném a především na emocích založeném praktikování  náboženství vidět skutečnou vnitřní lásku, úsměv, optimismus, nebo laskavé přátelství, ale především neotřesitelnou víru, že „co Bůh činí, dobře činí?“ Mohl například nemilosrdné vyhnání své družky a odebrání jejího syna matkou vidět Augustin jako příkladný akt křesťanské lásky vhodný k následování? Myslela si skutečně Monika, že když mu v době, kdy už v manichejství nevěřící Augustin v Miláně opět hledal skutečnou pravdu  (a právě nyní tedy měla ideální šanci příkladným jednáním dosáhnout svého cíle), mu  například pokryteckým tolerováním jeho nové milenky nabídne své křesťanství jako pravou cestu k Bohu, založenou na vysokých morálních principech daných Zákonem a učením Krista Ježíše? Augustin si později už jako křesťan nikdy nemusel zpětně vyčítat svůj minulý život bez víry. V rodině, ani později ve svém postpohanském okolí ještě dlouho nenalezl dostatečný impulz ke změně. Jednoznačně upřímná snaha jeho matky ho k tomu také nevedla, nelze ovšem v žádném případě ignorovat semínka pravdy, která v něm zanechala a která na Boží pokyn vzklíčila v jediném okamžiku onoho srpnového odpoledne roku 386 v zahradě milánského domu. Augustinovo období od dětství až ke křtu tedy procházelo mnoha bludnými procesy, které paradoxně především díky vlivu výchovy, byť sebelépe myšlené, v něm dlouho nedokázaly nalézt nejen sebe samého, ale i pravého Boha. To se stalo až tehdy, když se nad oběma hlavními aktéry v jejich velkém trápení tento Bůh smiloval a nechal se Augustinem konečně poznat.                                

          Vraťme se ale ještě zpět do rodného Thagaste k původním úvahám nad neúspěšnou pedagogickou misí budoucího slavného rodáka.  Augustin na svoji půvabnou družku  žárlil a velmi mu na ní záleželo. (podle jiného autora jejich soužití provázely „jižansky temperamentní“ výstupy končící stejně temperamentním udobřováním.) To je další důvod, proč by jí spolu s milovaným synem nechával po celý rok v Kartágu – navíc když ani netušil, že jeho škola bude mít tak krátké trvání. Svojí nikdy nepojmenovanou družku měl dokonce tak rád, že jí byl více než čtrnáct let skutečně věrný a samozřejmě s ním a se synem bydlela později i v Miláně. Nikde se také ani slovem nezmiňuje, že by se tento obapolně láskyplný vztah někdy chystal ukončit – to dokázala až později zmíněným brutálním vyhnáním družky a „odebráním“ jejího syna až jeho matka Monika za Augustinova odevzdaného přihlížení.  Schází nám tedy jakýkoli reálný důvod k domněnce, že by finančně nezajištěnou družku s malým synem v Kartágu ponechal.

        To, že o družce i synovi zarytě a téměř nezúčastněně mlčí, a mlčet bude i v dalších kapitolách, má jiné důvody. A s přihlédnutím k těmto důvodům hledejme vysvětlení  k tak rozporuplným větám z úplného začátku tohoto zamyšlení. Po vstupu do katolické církve se totiž radikální Augustin snažil pokud možno definitivně vypořádat se svojí minulostí, kterou pod téměř tradičními projevy každého nadšeného konvertity nyní spatřoval jednoznačně záporně a prezentoval ji v silně emotivně prožívané kajícnosti. Ta vedla po desetileté, pravděpodobně ne zcela úspěšné snaze o vnitřní vyrovnání, k rozhodnutí vypořádat se s minulostí do té doby zcela originálním veřejným vyznáním. Stejně nazvaná autobiografie začala vznikat v roce 397 a Augustin, k jehož silným stránkám nikdy nepatřila přílišná vděčnost, nyní spatřuje svoji volnost, kterou mu v mládí poskytli rodiče, jako chybnou a ohrožující jeho mravnost. Za dalších dvacet let už spatřuje jen pouhé vzpomínky na mládí přímo v hrůze nad tím, co vše se možná mohlo stát, kdyby  nepoznal pravou cestu a pravý cíl. To však už vnímáme spíš jako tehdejší momentální malověrnost, než trvalý postoj.

         Už od dětství, ale především pak v letech dospívání provázela Augustina velmi silná touha a potřeba pevného a láskyplného přátelství „na život i na smrt“, inspirovaná mnohými příklady ideálů hrdinství a fyzické krásy ztvárněnými v mnoha dílech starověké řecko-římské literatury. Jeden příklad za všechny: Publius Vergilius Maro a jeho hrdinský epos Aeneis, na dlouhá léta snad vůbec nejoblíbenější Augustinova četba, do jejíž děje se dokázal zcela vnořit a s hlavním, značně zženštile vykresleným hrdinou v duchu prožívat jeho dobrodružství, pevné přátelství i lásku. Nejenže se neustálou četbou naučil celé dlouhé části eposu nazpaměť, ale v dramatickém přednesu básně vyhrál i jistou prestižní studentskou soutěž, a dokonce v jeho vlastním životě poznáme určité prvky  podobné myšlení a jednání, jako měl hlavní hrdina eposu - přestože neohroženě udatný, tak především velmi citlivý a moudrý trojský hrdina Aeneas.

         Přestože dospívající Augustin prohlašoval, že bez ženy po svém boku by nemohl žít, a skutečně tak dlouhé roky žil, silně inspirovaný antickou literaturou zároveň toužil po pevném bratrském přátelství v určité komunitě stejně smýšlejících. Několikrát se o to více či méně úspěšně pokusil, vzpomeňme  například na jepičí život jeho filozofické komunity v Kartágu o deseti mužích, která velmi brzy zkrachovala na faktu, že někteří její členové byli zasnoubení, či ženatí. První skutečně fungující bratrské společenství se mu nakonec podařilo vytvořit až doma v Thagaste rok po milánském přijetí křesťanské víry a další, už mnišská komunita žijící podle daných pravidel  pak následovala za pár let poté.

         Nahlédněme ještě jednou do Thagaste do let 375 až 376, kdy se tam Augustin pokouší ve vlastní škole vyučovat  především literaturu a řečnictví. Pokud jsme se díky uvedeným argumentům nakonec přiklonili k přesvědčení, že spolu s ním alespoň určitý čas bydlela v rodném domě i družka se synem, nebudeme asi bezezbytku schopni pochopit následující událost, které ve svých Vyznáních věnuje několik kapitol plných emocí. Význam a důsledky, které na Augustinovi smutná událost zanechala, vyzní ještě zřetelněji, pokud si uvědomíme, že v knize například o svém otci, včetně zmínky o jeho smrti, hovoří celkově jen v několika málo krátkých zmínkách...

         Když se Augustin vrátil s rodinou domů, aby tam založil vlastní školu, setkal se tam po dlouhých letech s jedním (opět „bezejmenným“) přítelem z dětství, a brzy zjistil, že mají mnoho společných zájmů. Nešlo jen o zálibu v řečnictví a  literatuře, ale  také i o stejný názor na umění, divadlo, a historii, a oba vyznávali velmi podobné hmotné i duchovní hodnoty. Postupem času se jejich vzájemný vztah vyvinul až v jakousi závislost, dnešní mluvou řečeno, měli „stejnou krevní skupinu“. Rozuměli si snad ve všem; doplňovali se, pomáhali si, a projevovali si vzájemnou úctu a ohledy. Augustin, který takové přátelství dlouho hledal, se například o tomto příteli, kterého brzy odlákal od jeho křesťanství a svedl ke svému manichejství, vyjadřuje ve Vyznáních slovy: „Se mnou již ten jinoch bloudil v duchu a má duše nemohla být bez něho.“ Přátelství, doslova láskyplné přátelství u něho znamenalo nesmírně mnoho, toužil po něm a byl na něm opravdu závislý, a dá se říci, že takové přátelství - zcela jistě ovlivněn mnohými příklady ze starořecké literatury – stavěl velmi dlouho téměř na stejnou úroveň láskyplného vztahu muže a ženy. Dokonce v určitých letech řadil takové přátelství mezi dvěma muži postavené na oboustranně intelektuálním souznění dokonce výš, než podle něho  převážně fyzický vztah se základní příměsí vzájemné lásky mezi  mužem a ženou žijících v manželství. Nutno podotknout, že tento názor nezměnil ani v letech, kdy v podobném vztahu sám žil se svojí družkou a synem, a zastával ho takřka až do smrti. Svůj na první pohled spíše negativní vztah k ženám jako celku ovšem získal až po přijetí víry, kdy ve své vášni pro Boha a církev spatřoval ženu, pramáti Evou počínaje, jako nestálého tvora, dokonce hlavní příčinu zla a snadný nástroj, kterým zlo vyhrává na zemi mnoho dílčích bojů s dobrem. Na druhou stranu nesmíme ignorovat jeho pozdější částečnou korekci často velmi vyhraněných názorů na úlohu, postavení a význam ženy jako protějšku muže na cestě k Bohu. Dokazuje to svými dopisy, promluvami a také spisy, které postupně s přibývajícím poznáním sepsal na téma manželství, vztahu muže ženy, dobra vdovství, dobra zasvěceného stavu, ale i potřeby darování se cele jeden druhému v manželství, a podobně. Jako příklad uveďme  práce nazvané De Coniugiis Adulterinis - O manželství a cizoložství, dále De Continentia - O zdrženlivosti, De matrimonio - O manželství, ale i De Sancta Virginitate - O svatém panenství, a pro ilustraci uveďme také  De  vidius  - O vdovách a konečně jinou přesně vystihující práci De Bono Coniugali - O dobru manželském. O té bude ještě krátká zmínka.

         Opravdu nezapomenutelný je Augustinův popis posledních dní života jeho matky Moniky  v římské Ostii, které strávili v nejdůvěrnějším láskyplném vztahu ve vzájemných rozhovorech o Bohu, který přešel až do nadzemské extáze. Jejich dřívější vzájemný vztah ovšem nebyl vždy tak ideální a prošel několika velmi bouřlivými obdobími a strhujícími událostmi, kdy jeden druhého odmítal, nebo jeho potřeby nebyl schopný pochopit.. Pokus odhalit skutečný vztah matky k synovi a synův k matce byl, a jistě ještě bude tématem mnoha prací. Ať už se seznámíme s jakýmkoli názorem, neberme ho raději nikdy jako definitivní.

         Přítel z dětství, o kterém jsme se před chvílí zmínili, pocházel z Thagastské křesťanské rodiny a stejně jako Augustin studoval rétoriku: „...byl mně nesmírně milý pro stejný obor studia“. Můžeme jen hádat, jakým asi způsobem mladý profesor trávil čas s družkou a synem, pokud mu vyučování a organizační a administrativní povinnosti se školou zabíraly téměř všechen čas a jestliže skutečně trávil každou volnou chvíli s tímto přítelem. Muselo to být buď na úkor rodiny, nebo školy. (Máme hledat možné příčiny konečného neúspěchu vlastní školy i tady?).

          Například když jednou přítel nenadále onemocněl, Augustin měl o něho takový strach, že: „...neopouštěl jsem ho ani na okamžik, tak velice jsme lpěli jeden na druhém...“. Sice se brzy uzdravil, ale už za pár dní dostává opět horečky, a za Augustinovy nepřítomnosti nakonec umírá. Tato velmi smutná událost je ve Vyznáních obsáhle popsaná silně patetickým způsobem připomínajícím spíše starořeckou tragedii, například čteme: „Jak strašnou bolestí bylo zarmouceno mé srdce! Mé oko vidělo všude jen smrt. Pobyt v rodném městě byl mně pravou mukou a otcovský dům nevýslovným utrpením, neboť všechny předměty, jichž jsem s ním společně užíval, působily mně bez něho bezměrná muka. (poznámka: žádná zmínka o předpokládaném hledání útěchy u své věrné družky, ve svém synovi, dokonce ani u své milující matky!) Všude ho hledaly mé oči a neobjevoval se jim. Nenáviděl jsem každou věc, kde on nebyl...Řekl-li jsem své duši  sám: „Doufej v Boha“, právem neposlechla, poněvadž pravdivějším a lepším byl ten předrahý jinoch, jejž ztratila, než přelud, ve který měl doufat. jen slzy mně byly sladkými a nastoupily na místo přítele, rozkoše mé duše“. Celé líčení Augustinova nesmírného zármutku pokračuje ještě několika kapitolami a končí jeho rozhodnutím definitivně ukončit vyučování  a opustit rodné město.

         Vyjma  zmíněného popisu vytržení a úžasného duchovního povznesení v Ostijském přístavu s umírající matkou se Augustin už nikdy víc nezmínil o tom, že by například trávil poslední okamžiky života u svého otce, nebo že by snad byl se svým bratrem, když umíral. Smrt svého vlastního syna Adeodata přechází pouhou zmínkou, podobnou té, kterou téměř jen mimochodem zmiňuje smrt  svého obětavého otce Patricia, bez kterého by nikdy nevystudoval. Nevíme ani, zda jeho matka vůbec někdy  oplakávala smrt svého manžela, nebo že by na něho někdy s láskou vzpomínala, přestože dokázal celou rodinu velmi slušně zabezpečit a všem dětem poskytnout dobré vzdělání. Jednání Augustina a  Moniky je v mnohém velmi podobné, často totožné.

         Závěrem  zamyšlení uveďme ještě malou, pro někoho důležitou poznámku: Svatý Augustin nebyl bisexuál, tím méně homosexuál! To je potřeba naprosto otevřeně a jednou pro vždy jasně vyjádřit, protože dříve nebo později se zájemci o bližší poznání života velkého Učitele  církve s těmito mylnými názory jistě setkají. V mnoha výčtech význačných osob, žijících tímto odlišným způsobem svého soukromého života, zaujímá s neskrývanou, v tomto případě však s nepatřičnou hrdostí nejen abecedně jméno Augustina Aurelia vždy čelní pozice, přestože jde o hrubý omyl, způsobený pouze povrchními znalostmi a nedostatkem základních vědomostí o jeho životě. Pokud si nezasvěcený čtenář v některém z jeho děl pouze přečte, jakým způsobem píše o přátelství, jakou váhu mu přikládá, nebo jaké výrazy při popisu takového vztahu mezi přáteli používá, může si skutečně o autorovi a jeho sexuální orientaci snadno vytvořit  podobný, nebo stejný názor, jako jsme právě uvedli. Jestliže však čtenář pronikne do jeho života jen o kousek hlouběji, bezpečně sám dojde k přesvědčení, že Augustin měl po celý život problém právě opačný. Jeho vrozená vášnivost, a také fyzická přitažlivost pro opačné pohlaví mu dělala velké problémy před i po konverzi a tyto problémy neutichly ani později v jeho životě duchovního dokonce až do hlubokého stáří. Vnímal je jako Boží zkoušky spolehlivosti a zároveň i jako příležitost k projevu pokání za své hříchy. Aby se možnému nebezpečí dokázal úspěšně vyhýbat, jako biskup a představený kláštera například nikdy nepřijal k soukromé audienci ženu, aniž by u něho byl zároveň i jiný spolubratr a také nikdy nepřipustil, aby v jeho klášterech zůstala přes noc jakákoli žena, třebaže se jednalo dokonce i o jeho vlastní sestru, rovněž řeholnici a matku představenou.

         Na dokreslení toho uveďme ještě malou historku. V roce 410 padlo věčné město Řím dobytím Alarichem a mnoho bohatých římských rodin stačilo před pohromou opustit město se svým majetkem i služebnictvem a narychlo odplout do relativního bezpečí severní Afriky. Do Kartága tak připlulo velmi mnoho narychlo vypravených lodí a jednou z nich i připlula jistá velmi významná a bohatá římská vdova s početným doprovodem dam podobného osudu. Tato vdova byla nejen bohatá, ale i vzdělaná a inteligentní a hned po usazení začala žít intenzivním společenským životem. Díky svému jmění si u nejvyšších vládních míst uplatila pro sebe a přítelkyně bezpečnost a ochranu a brzy kolem sebe shromáždila mnoho nových přátel. Velmi toužila osobně poznat všechny významné osobnosti v regionu a zvláštní zájem měla o seznámení se s věhlasným, navíc prý okouzlujícím hipporegijským biskupem Augustinem. Pro první oslovení věhlasného kazatele a literáta a jako záminku zvolila takticky dopis, ve kterém ho prosila o stanovisko k jisté otázce. Z dopisu ovšem mezi řádky Augustin vyčetl pro sebe i určité možné nebezpečí z nepříliš obratně skrytých náznaků možné budoucí osobní náklonnosti. Zalekl se, na otázky v dopise obšírně a uctivě dámě odpověděl, ale pak už jí raději na její  další dopisy nikdy neodpověděl. Předem tak eliminoval možné nebezpečí případných problémů, které by mohly později vyplynout z intenzivnějšího kontaktu s touto bohatou a společensky známou dámou. Jmenovala se Anicia Faltonia Proba a hlásila se ke křesťanské víře.           

         Pokud by se někdo chtěl ještě více ubezpečit o opodstatněnosti naší nezvratné jistoty v otázce jeho přirozené náklonnosti, ať si přečte některou z jeho už zmíněných knih o ženách, významu manželství, o přirozeném spojení muže a ženy a podobně. Můžeme také doporučit například nahlédnutí do některého významného díla antické literatury starého Řecka a Říma a porovnáním například s tématicky vybranými kapitolami v jeho Confessiones zjistit stupeň ovlivnění Augustina touto tvorbou, a tedy používání podobných výrazů a obratů, které by snad někoho mohly uvést k mylným úvahám o jeho přirozené náklonnosti. Uveďme namátkou několik jmen, jejichž díla Augustinovo myšlení, vyjadřování a posléze vlastní práci více či méně ovlivnily; z básníků to byli například Horatius, a především Vergilius, dále Homér, Catullus, Varro, Ovidius, Lucanus a další. Z filozofů jmenujme alespoň tvorbu Platóna, Ceicera, Plótínose, Senecy, Epikúrose, samozřejmě Marca Aurelia, a třeba Epiktétose. Mezi těmi, jejichž díla Augustin znal a tedy jimi mohl být i určitým způsobem ovlivněn, patří řečník Quintilianus, nebo například historici Livius, Sallustius, ale i Appiánus. Výčet se pochopitelně ani zdaleka neblíží k úplnosti.

         Manželství – základ společnosti, Manželství je společnost dvou pohlaví, Svatost manželů, nebo například Trojí dobro manželství jsou namátkou vybrané názvy kapitol už zmíněného Augustinova spisu De Bono Coniugali - O dobru manželském. Každý, kdo by si přečetl jen tuto jedinou knihu z několika dalších, ve kterých se zabývá rodinou, svazkem muže a ženy, nebo manželstvím, bezpečně pozná jeho samozřejmý soulad s Bohem určeným a tedy jediným možným přirozeným způsobem života. Hned v první kapitole tohoto spisu narazíme na následující slova: „ A tak je prvním přirozeným svazkem lidské společnosti muž a žena.“  

         Na učení Písma dokázal Augustin Aurelius dále vysvětlovat a  rozvíjet původní pravdy takovým způsobem, že z nich pak minimálně dalších devět století v takřka neupravené formě církev budovala své učení a  posilovala tak svojí pozici. Zároveň dokázal s přirozenou úctou a nesmírným respektem k Boží pravdě ve svatých textech často překvapivě objevovat do té doby většině lidí ukryté myšlenky, čekající na svůj okamžik. O správném vyložení a pochopení pravd obsažených v Písmu vedl se svými konzultanty, ale i oponenty často velmi jiskřivé disputace, ale nikdy si nedovolil Boží slovo jakkoli zpochybňovat, nebo o něm v podobném duchu uvažovat. Z pravdy Písma učil sebe i druhé, opisoval jí, vysvětloval i obhajoval, a jistě o ní nikdy nepochyboval. Nepolemizoval tedy nad správností textů a nad vhodností  předpisů a zákonů  Staré smlouvy, a tudíž ani o těch, které například nalezneme v  Leviticus (18, 22 a dál) i jinde. Pro vyjádření soukromého postoje autora k této menšině není v uvedeném zamyšlení určený žádný prostor.

 

 

 

 

 

M.Č.

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění V. díl