Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin a zázraky

imagescaeuie9i.jpgsv.Augustin a zázraky

 

 

 

 

 

                                 

 

 

 

        

           Ve svém veledíle De civitate Dei – O Boží obci, které Učitel církve Augustin psal celých čtrnáct let (413 – 427) jako reakci na dobytí Říma v roce 410, se autor zabývá velmi širokou škálou témat s dvěma hlavními cíly – nejprve v první částí díla kriticky hodnotí uspořádání lidské společnosti, a ve druhé části předkládá  svoji vizi společnosti věrných věřících ve spravedlivé Boží obci. Mohutné dílo se skládá z dvaadvaceti knih a každá z nich obsahuje množství dalších kapitol. V poslední knize celého díla, v její osmé části, se svatý Augustin zabývá zázraky, které se staly proto, aby svět uvěřil v Krista, a které se nepřestávají dít, ani když svět v Krista věří.

         Jak je hned na začátku kapitoly patrné, autor se rozhodl vyvrátit pochybnosti a námitky  lidí, kteří se prý tehdy ptali: „Proč ty zázraky, jaké z minulosti zvěstujete, se nyní nedějí?“ Na tuto otázku hned odpovídá, že by takovým pochybovačům mohl říci, že dokud svět nevěřil, byly nutné proto, aby uvěřil. To je samo o sobě zajímavé tvrzení, protože od tak velkého teologa bychom možná spíše očekávali, že sice nezpochybní význam zázraků, ale zároveň uvede, že už sám svět a člověk na něm žijící jsou ty největší a nejpádnější zázraky Boha Stvořitele, kterým se žádný pozdější lidský zázrak už nemůže vyrovnat. A tedy že ten, kdo není ve schopnosti myšlení příliš limitovaný, by již k této své logickou úvahou zákonitě přijaté víře nemusel očekávat, nebo přímo vyžadovat další a další důkazy, které by mu znovu připomínaly a potvrzovaly onen zázrak všech zázraků k tomu, aby uvěřil v Boha. Augustin se ale raději rozhodl na uvedenou otázku zeširoka odpovědět. Zároveň podotýká, že oni (pochybovači) tak mluví proto, aby se nevěřilo ani tomu, že se tenkrát divy děly, a hned se například  ptá, kde se tedy vzala ta hluboká víra, že Kristus byl i s tělem vzat na nebe, a zároveň pokládá i další otázky na toto téma. Tyto otázky jsou však určeny ne věřícím, ale pochybovačům, které neváhá rovnou nazvat prázdnými hlavami : „Tolik bych řekl k vyvrácení těch nejprázdnějších hlav“.

         Kristovo vzkříšení a nanebevstoupení uvádí ve smyslu modelového, nezpochybnitelného příkladu největšího pozemského zázraku, který je stále dosvědčovaný množstvím jiných zázraků zde na zemi. „Všechny  jsou popsány v těch neomylných Písmech“ a vzešly ve známost proto, aby „vzbudily víru a skrze tu víru, kterou vzbudily, stávají se sami ještě slavnějšími a známějšími.“ Tyto následné „lidské“ zázraky se podle tohoto výkladu tedy děly a dějí proto, aby připomínaly onen největší zázrak na zemi, který lidé mohli osobně zažít, a to vzkříšení a nanebevstoupení Krista Ježíše. Větou : „ Čte se o  nich totiž v lidu, aby se v ně uvěřilo, a přece by o nich lid nečetl, kdyby jim nevěřil“ tedy autor v podstatě říká, že lidé Ježíšovu zázraku  a dalším popsaných v Bibli sice věří, a čtou o nich – přesto ale se o něm lidem čte (myšleno převážně při bohoslužbách), aby v ně (opětovaně?) uvěřili. Nechytejme ale autora příliš  za slovo; chce jistě vyjádřit, že i ti, kteří Kristovu a dalším zázrakům popsaných v Písmech pevně věří, si přesto o těchto zázracích rádi znovu a znovu poslechnou, jako si rádi připomínají každou příjemnou věc, či událost, která je může povzbudit. U opravdových věřících by ale nešlo o potřebu tyto zázraky stále připomínat, protože pokud v ně jednou skutečně pevně uvěřili, nemohou už o nich zapochybovat, jinak neměli pevnou (a tedy vlastně žádnou) víru. Čtením a stálým opakováním biblických zázraků u skutečných věřících nejde o upevnění (jejich předpokládaně pevné) víry, protože by to  bylo stejně zbytečné, asi jako stále a stále zpevňovat základy například  dokonale pevné základy stavby postavené na skále. Mělo by se jednat spíše o určité radostné připomínání velikosti Stvořitelovy lásky k nám a z toho vyplývající naše nezpochybnitelná naděje a radost z věcí posledních.

         Augustin dál hovoří o současných zázracích, které se i nadále dějí pomocí svátostí, modliteb a pomocí ostatků světců a připomíná, že takové zázraky ovšem  nejsou ozářeny takovým jasem, že by se rozhlásily tak slavně jako ty prvé. K tomu podotýká, že mají sice stejný význam, ale spíše lokální dopad, protože jsou známé pouze například v tom městě, kde se udály, nebo jen v tom místě, kde bydlí jejich svědkové. Když hovoří o tom, jak jsou pak tyto „místní“ zázraky uváděny ve známost dalším lidem, zmíní se o tom, že pokud za nimi nestojí určitá autorita, nejsou přijímány bez nesnází a rozpaků, a to i když je věřící líčí věřícím křesťanům. Augustin měl po konverzi k zázrakům vždy velmi kladný postoj, a jak je patrné, neměl důvod k nim vyjadřovat například  určité pochybnosti, ani nepovažoval za nutné takové zázraky nějakým způsobem hlouběji analyzovat. Přes všechnu svojí známou skeptičnost k lidem, v tomto případě o důvěryhodnosti člověka, oznamující nějaký zázrak nepochybuje, snad proto, že si vůbec nepřipustí myšlenku, že by takového člověka mohly vést k oznámení zázraku například nějaké osobní pohnutky, nebo momentální duševní rozpoložení. Jak uvidíme, oznámené zázraky prostě eviduje a k tomu vybízí i ostatní, kteří o nějakém zázraku buď slyšeli, nebo byli jeho přímými aktéry, či svědky.

         Zajímavé je, že přes svůj tak jednoznačně příznivý postoj k pozemským zázrakům nám nejmenuje žádný, který by se udál ve spojitosti s ním samým, ať už na veřejnosti, nebo v soukromí. Máme na mysli třeba jen jeden konkrétní osobní zázrak v pravém smyslu slova, ovšem například slovní spojení „Boží řízení, zásah, vůle…“ apod., používal  často i v souvislosti se sebou. Přestože tedy o mnoha zásadních teologických naukách a pravdách dokáže napsat množství nejrůznějších analýz a pojednání, aby se sám dopídil jejich jádra a pochopil je tak nejen on sám, ale i jeho posluchači a čtenáři, zázraky z jeho okolí, které uvádí v této kapitole, v podstatě pouze oznamuje čtenářům jako jasnou a nezpochybnitelnou věc. A protože je autoritou, nepředpokládá ani žádné nesnáze a rozpaky nad příklady několika tehdejších zázraků u svého pevně věřícího čtenáře. V žádném případě nám nyní nepůjde o vyslovování, ani naznačování rozpaků nad důvěryhodností příkladů těch několika případů, o kterých bude nyní Augustin hovořit, ale schází nám jeho určitý komentář, nebo alespoň nějaká poznámka k nim. Vždyť každý zázrak - ovšem je-li to opravdový Boží zázrak - si zasluhuje stejnou pozornost. Není velkých a malých zázraků, pochází-li skutečně od Boha.

         V IX.knize svých Vyznání Augustin vypráví o snu, který měl milánský biskup Ambrož, ve kterém se mu zjevilo dosud neznámé místo, kde byla ukryta těla známých mučedníků Gervasia a Protasia, a která na zjeveném místě byla k velké radosti milánských věřících skutečně nalezena. Vzápětí potom, co byly pozůstatky obou mučedníků přeneseny do Ambrožovy baziliky, udál se první z mnoha pozdějších zázraků pomocí uctívání jejich ostatků a slepý člověk, kterého znali všichni obyvatelé Milána, znovu nabyl zrak, jakmile se dotkl svým šátkem nosítek s ostatky, a pak si ho přiložil na oči. O tomto zázraku tedy ještě po více než čtvrt století píše znovu v této kapitole, a to na prvním místě výčtu. Dále se velmi široce rozpisuje o málo známém případu zázračného uzdravení jistého Innocence, bývalého zástupce vrchního místodržitele, které se událo v Kartágu, a kterého byl  Augustin svědkem. V této souvislosti uveďme malou poznámku.         

          Ve většině životopisů svatého Augustina se uvádí, že se po návratu z Říma odebral se svým synem a přáteli domů do Thagaste a tam v rodném domě celá skupina začala žít rozjímavým životem. Jen někdy je také udávána jejich krátká zastávka v přístavním velkoměstě Kartágu, nazývaným tehdy Malý Řím. Ale v tomto spisu se Augustin snad poprvé zmiňuje konkrétně, že po návratu ze zámoří neputovali hned domů, nýbrž nějaký čas (nekonkretizuje) přijala jeho skupina pohostinství právě tohoto významného a také zbožného muže Inocence. Pro směrování dalších Augustinových kroků v životě mohl mít tento pobyt a vůbec první zázrak, kterému byl osobně přítomen, možná významný duchovní dopad, přestože se tato jistá pravděpodobnost v jeho životopisech pomíjí.

        Pro nevěřícího člověka by možná šlo na první pohled téměř až o banalitu, nebo alespoň o částečně vysvětlitelnou věc – trpícímu nemocnému místodržiteli zbyl po mnoha bolestivých chirurgických zákrocích na těle už poslední vřed, a tento vřed v den posledního a velmi obávaného chirurgického zákroku zmizel. Ovšem vzhledem k rozsahu popisu celého případu, který Augustin se všemi podrobnostmi ve svém tak významném díle uvádí, nemůže věřící člověk vnímat náhlé uzdravení pacienta jinak, než jako skutečný zázrak a důsledek intenzivních a vroucích modliteb mnoha zainteresovaných lidí, včetně osobně přítomných biskupů z Uzaly a Kartága, mnoha kněží, jáhnů, lékařů i samotného nedávno pokřtěného Augustina a jeho přátel. Právě nezpochybnitelná autenticita a Augustinova osobní přítomnost u tohoto případu v něm jak se zdá, iniciovala už natrvalo tak jednoznačně příznivé vnímání  nejrůznějších zázračných událostí kolem sebe.

         Z Kartága udává i jiný případ zázračného uzdravení, tentokrát jisté velmi bohabojné ženy Innocencie, která onemocněla nádorem prsu, tehdy samozřejmě neléčitelným smrtelným onemocněním. Bezvýchodně nemocná žena upřela svoji poslední naději již jen na Boha ve vroucích modlitbách a ve snu dostala pokyn, aby jí postižené místo u křtitelnice poznamenala Kristovým znamením nově pokřtěná žena. To se stalo a nemocná žena se hned cítila uzdravena. Úplné zdravení jí potvrdil udivený lékař, věřící člověk, který její chorobu již dříve diagnostikoval jako smrtelnou a chtěl od ní slyšet, jaké léky, nebo  metody k takovému nepochopitelnému uzdravení použila. Když mu šťastná žena vyprávěla, co se jí zdálo a jak se podle snu zachovala, odpověděl prý pohrdavým tónem, zároveň ale zbožně a slušně v tom  smyslu, že na tom ve skutečnosti není nic divného, doslova: „Co je na tom velikého, že Kristus vyléčil raka (nádor), když vzkřísil člověka čtyři dny mrtvého?

         Když o tomto případu slyšel Augustin, prý se náramně zlobil, že zůstává neznámý takový velký div a dokonce uznal za dobré jí napomenout a skoro jí vyčinit. Horlivý kněz se pak rozhodl ženě a jejímu případu  udělat ve městě náležitou propagaci na důkaz Boží všemohoucnosti a milosrdenství a k posílení víry. Dál už ve zkratkách vypráví celou řadu zázraků, o kterých se ze svého okolí doslechl. Tak například jeden Kartaginský lékař, katechumen, trpěl vážnou nemocí kloubů nohou a trpěl velkými bolestmi. V průběhu obřadu svátosti křtu ho nemoc navždy opustila a nikdy už netrpěl. Augustin se ale pozastavuje nad tím, že o tomto zázraku téměř nikdo nevěděl.

         Jistý herec z blízkého města Kurubis byl zase během křestního obřadu náhle vyléčen z mrtvice a kýly. Také o tomto zázraku prý téměř nikdo nevěděl a když se o něm doslechl Augustin, povolali jsme ho z příkazu svatého biskupa Aurelia do Kartága, aby o tom vydal svědectví k zaznamenání. Jiný příklad vypráví z doby, kdy už byl biskupem v Hippo Regio. Bývalý tribun Hesperius měl na venkově statek, kde onemocnělo celé osazenstvo i chovaný dobytek neznámou nákazou. Majitel tedy poprosil, jak říká Augustin naše kněze (sám prý byl mimo město), aby na statku démony choroby zapudili svými modlitbami a tak se prý také stalo. Tribun doma v úctě uchovával hrst hlíny, kterou mu kdosi dovezl z Jeruzaléma, z místa, kde byl podle tradice pohřbený Ježíš. Po zázraku s vyléčením nákazy na statku chtěl z vděku udělat nějaký dobrý skutek a vzácnou hlínu z Ježíšova hrobu nabídl Augustinovi a jeho příteli, biskupovi Maximinovi k prospěchu všech lidí. Hlínu tedy zakopali do země a místo označili jako prostor pro shromažďování k uctívání a ke slavení eucharistie. Jistého mladého venkovana z okolí ranila mrtvice a ochrnul. Když ho rodiče na toto místo donesli, a pomodlili se, byl prý uzdravený a odešel domů sám bez jakékoli cizí pomoci.

         Augustinovo oblíbení mučedníci Protasius a Gervasius jsou hlavními aktéry dalšího zmiňovaného zázraku, tentokrát na jiném venkovském statku poblíž Hippa. V tomto dvorci byla vystavěna malá kaple zasvěcená těmto světcům a do ní přinesli místní lidé duševně nemocného mladého chlapce, který při přinesení do kaple ležel jako v posledním tažení nebo navlas jako mrtvý. Když do kapličky přišly navečer ženy z usedlosti zpívat žalmy a chvály, chlapec náhle dostal zuřivý záchvat a s hrozným skřekem popadl oltář a prý sám ďábel, který v těle vězel, hovořil k přítomným ženám; vyprávěl jak se do chlapcova těla dostal a podobně a nakonec prý chlapcovo tělo opustil. Chlapci ale během záchvatu vyhřezlo oko, které nyní viselo jen na tenké žilce. Švagr, který ho do kaple donesl, mu ho ale duchapřítomně vtlačil zpět, převázal šátkem, a za týden bylo hochovo oko uzdravené. Autor k tomu nakonec dodává: „V té svatyňce byli uzdraveni i jiní, o kterých bychom museli dlouho vyprávět.“

         V samotném Hippo Regio byla prý zase uzdravena z posedlosti panna, která se natřela olejem, do kterého kněz, modlící se za ní, uronil slzy. Jindy se zase měl uzdravit hoch, za kterého se pomodlil nejmenovaný biskup, který chlapce nikdy neviděl. Ve stejném městě žil starý krejčí, který nějakým způsobem sám přišel o své šaty. V jisté slavné kapli, zasvěcené  Dvaceti mučedníkům, se prý hlasitě modlil k Bohu a prosil o nové oblečení. Na mořském břehu pak nalezl rybu, kterou vyvrhnulo moře a prodal jí místnímu kuchaři, křesťanovi Katosovi. Ten v rybě nalezl zlatý prsten a krejčímu ho poctivě odevzdal se slovy, že ho tak Dvacet mučedníků obléklo. Pozornému čtenáři v příběhu ale jistě neujde malá zajímavost. Když prý starý krejčí prodal kuchařovi rybu, dostal za ní tři sta krejcarů a Augustin říká, že krejčí počítal s tím, že za peníze koupí vlnu, ze které mu jeho žena udělá oblek. Neznáme okolnosti případu, který autor řadí do výčtu zázraků, ale pravděpodobně každého čtenáře napadne otázka, proč měla krejčímu ušít šaty jeho žena.

         Zmiňovali jsme Augustinovu oblibu příběhů o zázracích, ve kterých měli hlavní roli  mučedníci. Mezi ně patřil i křesťanský prvomučedník svatý Štěpán, o kterém rád a často kázal věřícím. Nyní popisuje jiný zázrak – slepá žena poprosila biskupa, který nesl v průvodu Štěpánovo ostatky, aby přiložil květiny, které mu podala, k ostatkům. Když biskup ženě podal květiny zpět, ta si je přiložila k očím a hned viděla. Ostatky stejného mučedníka nesl při jiné slavnosti další biskup jménem Lucillus. Trpěl velkými bolestmi, které mu působil vřed na těle a měl být proto brzy operovaný. Během cesty, kdy nesl svatoštěpánské ostatky byl nenadále uzdravený a vřed z těla zmizel. Augustin dál vzpomíná na jiný zázrak, který se měl stát ve městě Kalama (colonia Calama) a shodou okolností je to město, kde byl biskupem jeho spolubratr z Hipponského kláštera a autor prvního Augustinova  životopisu, Possidius. V tomto městě zase hispánský kněz Eucharius trpěl bolestmi, které mu působil nějaký vnitřní kámen; i on byl uzdraven pomocí ostatků svatého Štěpána, které do města dovezl k uctívání uvedený biskup Possidius, Augustinův dobrý přítel. Navíc, a to už se jedná o skutečně velmi závažné tvrzení, měl tento kněz po těžké nemoci zemřít, a když na jeho mrtvolu lidé položili knězovu suknici, která byla předtím v kapli svatého Štěpána, okamžitě prý poté hned znovu obživl. Tady se ale už Augustin z mnoha důvodů, které nyní není vhodné rozvádět, ocitá už opravdu na tenkém ledě. Nejvíce zarážející na jeho pouhé kratičké zmínce o oživení zemřelého kněze je fakt, že ho prostě pouze oznámí a bez jediné poznámky uvádí další zázraky. Kupodivu ani nenaznačí třeba jen jisté souvislosti, nebo určité podobnosti se slavným a ohromujícím  biblickým vzkříšením Lazara Kristem Ježíšem, Božím Synem, tak krásně popisovaným v Janovi (11, 1-46). Nutno přiznat, že se necítíme být povoláni k tomuto faktu  se nadále jakkoli vyjadřovat a je na každém čtenáři, zda se sám pokusí vytvořit si k věci vlastní stanovisko, nebo se tomu raději pro klid své duše vyhne.

         Seznam zázraků z Augustinovy současnosti pokračuje vyprávěním o jistém Martialisovi, nepříteli křesťanské nauky, který se díky dalšímu zázračnému zásahu mučedníka Štěpána nakonec nedlouho před smrtí nechal pokřtít. Poté autor zmiňuje hned další případy zázračného vyléčení vážně nemocných měšťanů na  přímluvu téhož mučedníka. Na dalším venkovském statku přejel vůz tažený voly malého chlapečka. Matka odnesla mrtvolku dítěte do kostela, kde byla také i kaple zasvěcená Štěpánovi a chlapeček tam prý nejen ožil, ale také se ukázalo, že mu nic není.

         V blízké venkovské usedlosti jménem Caspaliana zemřela jistá řeholnice. Přítomní zanesli její roucho do svatoštěpánské kaple a když po návratu tímto rouchem mrtvou přikryli, začala náhle dýchat a uzdravila se. Augustin se ani na okamžik nad takovým zázrakem nepozastaví, nekomentuje, dokonce ani jako nesčíslněkrát předtím (a za nepoměrně méně důležité věci), tentokrát  za takový obrovský zázrak Všemohoucího Boha ani slovem nevelebí.

         Dále dokonce uvádí zázrak, který se stal přímo ve svém městě Hippo Regio, a který se velmi podobá už zmiňovanému skutečnému Ježíšovu "superzázraku" vzkříšení několik dní mrtvého Lazara; hlavními aktéry dramatu se stejným koncem je tentokrát jistý Syřan a jeho dcera. Následuje další zmrtvýchvstání, tentokrát jde o Irenea, syna výběrčího také z Hippa. Hned poté Augustin opět bez jakéhokoli předpokládaného velebení Boží dobroty a lásky  uvádí další případ  bývalého tribuna, tentokrát jménem Eleusina, kterému zemřel malý synáček a když tribun mrtvolku položil na hrob mučedníků kdesi v předměstí Hippa, modlil se, a také toto dítě ožilo.

         Nyní autor výčet zázraků na chvíli přerušil, aby se zamyslel nad tím, o jakých bude dál psát.  Píše, že ve výčtu vynechal mnoho dalších zázraků, a čtenáře nyní asi musí napadnout téměř až rouhačská otázka. Neztrácí nyní v tomto kontextu Kristovo evidentní a nikdy nezpochybnitelné zázraky (uznává je dokonce i většina praktikujících Židů) svůj určitý lesk, výjimečnost, jedinečnost? Koho nyní třeba i nechtěně nenapadla otázka, proč v jednom místě zapadlé a nepříliš významné Augustinovy severoafrické provincie se odehrává téměř každý druhý den nějaký zázrak, často srovnatelný například s tím zmíněným zázrakem Božího Syna na Lazarovi? Kdy vlastně tato silná erupce zázraků začala, když ještě nedávno byla Augustinova Numidie pohanská? Přestože naprosto chápeme Augustinův zápal pro šíření víry, není tento takřka nekonečný výčet zaznamenaných zázraků připisovaných převážně mučedníkovi svatému Štěpánu téměř až nebezpečný? Protože poctivý, prostý věřící, který se snaží žít podle jedinečného Písma svatého a pochopitelně o jeho pravdách  nikdy nezapochybuje, se jednou, jako v tomto případě, dočte o tolika zdánlivě totožných zázracích, které se nestaly Božímu Synu, ale naprosto obyčejným lidem, kteří žili (možná) kdovíjakým životem? Nemůže nyní věřícího člověka napadnout myšlenka, proč Bůh Stvořitel dává stejnou moc (v těchto zázračných uzdraveních) lidem, jako dal svému Synovi? Může se pak ptát, jaký je tedy rozdíl, mezi slinou, kterou  Syn Boha uzdravil slepce, a Augustinem popisovaným pouhým otřením květin na stejně postižené místo jistou slepou paní, když předtím tyto květiny byly jen na okamžik přiloženy k ostatkům mučedníka? Jsou jen náhodnou podobností k Božímu uzdravení slinou Augustinem už shora popisované slzy bezvýznamného venkovského kněze, které nakapaly do oleje, kterým se potřela posedlá panna z biskupského města Hippo a byla také rázem vyléčena? Aniž bychom nyní chtěli velkého Otce církve  posuzovat způsobem blízkým kritice, neprokazuje tímto dlouhým výčtem zázraků nechtěně své milované církvi a jejímu učení, kterému zasvětil život, spíše „medvědí službu“, kterou mohli a dosud mohou ve zlém zneužít nepřátelé právě této Augustinovy církve? Jaké stanovsko k této dočasné severoafrické explozi zázraků zaujaly tehdejší nejvyšší církevní autority v Římě, a jaký je vlastně názor církve dnešní? Těmito otázkami jsme se ale  bohužel dostali až do míst, kam jsme na začátku uvažování o svatém Augustinovi a zázracích původně neměli v úmyslu zajít a kde nám nepřísluší se dál pohybovat. Odpovědi na ně ale existují a pokud je nezná člověk, zná je nepochybně sám Bůh.

         Vrátíme-li se nyní raději v knize k místu, kde Augustin uvažoval, jaké další zázraky má jmenovat, dočteme se, že záznamů o podobných zázracích je: „... jenom v obci Kalamské a v naší (Hippo Regio) by byla řada svazků, a to bych ještě nemohl posbírat všecko“. Z dalšího textu vyplývá, že přibližně kolem roku 424-425 byl v Hippu vystavěn nový kostel (Neuplynuly však ještě ani dva roky, co je v Královském Hipponu zřízena tato svatyně) a náš biskup vlastní soupis skoro sedmdesáti zázraků, které mu za tuto dobu (!) byly nahlášeny, přestože „...spousta zápisů o zdejších zázracích, jak určitě vím, mi odevzdána nebyla“. Poté snad aby ukázal ještě širší pole zázraků ve svém okolí, široce uvádí případ dalšího zázraku, tentokrát z města Uzala (Uzalis, Africa proconsularis, Bizerta). Tam byl biskupem (jmenovaný dříve než Augustin) jeho věrný přítel ještě z pobytu z Milána, vzdělaný a velmi nadaný Euodius, který ve městě postavil kostel „ještě mnohem dřív, než u nás“. Augustin připomíná, že ve městě ještě nedávno nebylo biskupem nařízeno odevzdávání zápisů o zázracích, ale když v tomto městě sám přebýval, seznámil se se ženou, která byla také zázračně uzdravena a nyní její případ podrobně popisuje. Na popisu je (vzhledem už množství předešlých zázraků) asi nejzajímavější, že se vůbec poprvé a naprosto nečekaně zmiňuje o podstatné úloze, kterou měl v případu uzdravení  jeden Žid. Nebudeme již rozebírat další široce popisovaný zázrak, jako zajímavost přesto musíme uvést jednu Augustinovu větu: „Kdo nevěří, že i Pán Ježíš vyšel z lůna své matky a neporušil přitom její panenství, a že vešel ke svým učedníkům zavřenými dveřmi, ten ať nevěří ani tomuhle“. To je skutečně silné a velmi odvážné přirovnání!

         Posledním divem v kapitole věnované zázrakům ve spisu De civitate Dei  je příběh také z Augustinova biskupského Hippa a hovoří o deseti sourozencích (mezi spoluobčany značně vážených), kteří prý prokleli svoji matku a za to byli všichni stiženi nemocí, která podle popisu snad připomíná Parkinsonovu chorobu v těžkém stadiu. Bratr a sestra z těchto sourozenců byli právě při Augustinem slavené Velikonoční bohoslužbě v plném kostele zázračně a úplně z této nemoci uzdraveni právě v kapli a u hrobu mučedníka svatého Štěpána.

        

 

 

 

 

M.Č.

                    

  

                                                                                                                      

 

 

.