Svatá Monika - matka světce a kněze
Svatá Monika
Příběh svaté Moniky je svědectvím o tom, jak velký význam pro kněžské povolání má vliv matky. Je to také příběh o zpustlém a nemravném mladíku Augustinovi, který se nakonec stal knězem a biskupem, jehož dílo, stejně jako život jeho matky, k nám promlouvá dodnes.
Jak se mohlo stát, že syn tak dobré matky, jakou Monika byla, sešel na scestí?
První důvod spočívá v nejednotné výchově. Ve čtvrtém století, tedy v době, kdy Monika žila, byli křesťané stále velmi roztroušeni po říši, a tak běžně docházelo ke smíšeným manželstvím s pohany. Málokteré smíšené manželství bylo však tak nežádoucí a politováníhodné jako to, jež uzavřela devatenáctiletá dívka Monika s jednou tak starým obecním úředníkem Patriciem. Jednalo se o zcela zesvětštělého člověka, bez jakýchkoliv skrupulí, který se v hněvu neváhal uchýlit dokonce i k násilí.
Dokud na Augustinovu výchovu dohlížela jeho matka, vše směřovalo k dobrému cíli. To však skončilo, když otěže převzal otec. Pro něj nebyly cílem výchovy zbožnost a ušlechtilá mysl, nýbrž světská sláva a bohatství. Proto neustále vědomě vytrhával z duší svých dětí křesťanskou nevinnost a skromnost, jež Monika s takovým úsilím a opatrně zasazovala. Jak už to v podobných rodinách, kde otec říká „hot“ a matka „čehý“, bývá, děti zprvu nevěděly, koho mají poslouchat, ale pak zvítězila silnější strana, pro dospívající chlapce bude totiž téměř vždy otec vítězem. Augustin se tedy vysmekl matčině ruce, která jej vedla, a následoval svého otce v sestupu z vrcholu hory do propasti.
Druhý důvod Augustinova pádu spočíval v jeho povaze a nadání. Moničin syn byl velmi inteligentní. Stal se miláčkem učitelů, který svou moudrostí zastiňoval všechny spolužáky. Získal si oblibu jako básník a skvělý řečník. Ze všech stran byl zahrnován obdivem, a, jak se nezřídka stává, ten mu brzy zamotal hlavu. Ovládla ho nemírná pýcha jdoucí ruku v ruce se smyslnou žádostivostí, která přemohla jeho vůli. V Augustinově případě pýcha předcházela pád, což v dějinách lidstva není ničím novým. Škola a přátelé dokončili to, co začalo pýchou a nejednotnou výchovou. O svých neslavných školních dnech Augustin po svém obrácení napíše tato výmluvná slova: „Ze zlaté číše jsem pil jed, který mi podávali okouzlení učitelé.“ Knihy, divadlo a špatná společnost udělaly zbytek. A když se Augustin stal otcem nemanželského dítěte, neutrpělo tím jeho jméno, nýbrž jméno jeho matky. Celé město Moniku pomlouvalo, na ni lidé shazovali veškerou hanbu. Augustin si z toho ale nic nedělal. V záchvatu slavomamu se v kruhu svých stejně smýšlejících a zpustlých přátel vytahoval tím, že je považován za nejhoršího z nich.
Sám Augustin bude později často hovořit o hříšných cestách svého mládí. Ale jak se mohlo stát, že tak zkažený mladík nakonec vyrostl ve svatého kněze a biskupa?
Na tuto otázku nám opět odpovídá on sám: „Za to, co jsem, vděčím modlitbám a úsilí své matky.“
Jak ale mohla Monika přispět k obrácení svého syna?
Dokončeme náš příběh. Moničin manžel se pod vlivem zbožné manželky nakonec rok před svou smrtí obrátil a stal se z něj zcela oddaný křesťan. V oněch posledních dvanácti měsících se chmurné, neutěšené manželství prozářilo jasným slunečním světlem.
Monika, jako každá dobrá matka, toužila přivést svého syna zpět na pravou cestu a neváhala ho napomínat. Samozřejmě se nesetkala s žádným valným úspěchem, neboť mladí lidé, kteří vedou zpustlý život, neradi naslouchají zbožným radám. Jednoduše je obtěžují, jak se později svěřil i sám Augustin: „Házel jsem matčiny výtky do větru jakožto hloupé ženské žvanění.“
Neústupná Monika se nenechala odradit a pustila se se svým synem do učené debaty. Ovšem prostá nevzdělaná žena nemohla na svého učeného syna stačit. Pro Augustina nebylo těžké její tvrzení vyvrátit hnidopišskými argumenty, nejednou se této vzácné ženě dokonce i nevybíravě vysmíval. Tyto debaty také nepřinesly žádný výsledek. Nakonec přišel den, kdy se Monika uchýlila i přes jisté obavy k ráznějšímu řešení. Vyhodila Augustina z domu. Řekla mu, že s ním již déle nebude žít a jíst pod stejnou střechou. Na cestu mu dala své úspory, vždyť byla stále jeho matkou. Ovšem tvrdost za tvrdost, navzdory mateřské štědrosti, jen zřídka přináší dobré výsledky, často natropí ještě více škody. To si záhy uvědomila i Monika, a tak povolala svého syna zpět do rodného domu.
Poté se Monika pokusila dosáhnout svého cíle s pomocí někoho jiného.Pomyslela si, že když se jí nepodařilo obrátit vlastního syna, tak by to mohl třeba dokázat spřátelený biskup. Jenomže, stejně jako v předchozích případech, ani to není cesta, která by vedla k obrácení duší Augustinova druhu. Podobní mladí lidé oddaní hříchu a nafouklí pýchou se jen těžko nechají pohnout ke změně života domluvami. Ihned bystře rozpoznají záměr a začnou se čertit. Na každé dobré slovo mají tři slova zlostná; a než se k nim dokáže kdokoli přiblížit, jsou už dávno pryč. Proto biskup odmítnul Moničinu žádost jakožto předem odsouzenou k nezdaru. Zdrcené matce poskytl jen několik slov útěchy: „Matko Moniko, nechte ho jít a spokojte se s modlitbou za něj. Tak jistě, jako že žijete, tak není možné, aby syn těchto slz zahynul.“
Tak pravil biskup, a jak se ukázalo, měl nakonec pravdu.
Dosud žádný ze čtyř Moničiných taktických postupů nevedl k obrácení jejího syna. Zbyla jen jedna možnost: cesta, kterou jí ukázal biskup, cesta modlitby, jíž, s Boží pomocí, probudí svého duchovně mrtvého syna k novému životu. Monika šla po této cestě neúnavně celých osmnáct let. Tato žena se navzdory všem překážkám, a ať to vypadalo jakkoli beznadějně, modlila, až udeřila hodina Boží milosti. Kdo by to tušil, že neochvějná a vytrvalá modlitba matky bude vyslyšena tak slavným a nádherným způsobem, že se Augustin zcela obrátí a nakonec se stane světcem, kterého Církev započítá mezi největší kněze a biskupy všech dob?
S Augustinovým obrácením byly Moničiny trpělivé modlitby vyslyšeny. Radost, jež ji naplnila, byla tak veliká, že ji staré srdce matky nemohlo unést. Nedlouho poté zemřela. Život Moniky je od těch dob nezvratným důkazem toho, že matky, které se svěří Boží vůli, mohou získat svatého kněze i z toho nejhoršího syna. Matky mají vskutku velký vliv na kněžské povolání.
„Za to, co jsem, vděčím modlitbám a úsilí své matky.“