sv.Augustin o pokoře
O pokoře
Cesta k ní je kontemplace, kterou Augustin nechápe jako otius, nedělání, ale jako klid, který usnadňuje hledání pravdy, aby její nalezení mohlo být užitkem pro bližního a zárukou vlastní stability (De Civ. Dei 19, 19).
Pravdivost je vnějším důsledkem tohoto vnitřního postoje, když se člověk snaží ve svém životě být sám sebou, být on/ona. Když je člověk pravdivý k sobě, vede ho to k tomu, aby byl pravdivý vůči ostatním, aby měl jenom jednu tvář. A pravdivost žádá schopnost být průhledný, tak potřebnou ve společném životě.
Často člověk ztratí průhlednost. Je to hodnota anebo schopnost, kterou máme právo žádat. A tak přijímáme úkol zlepšovat se navzájem.
První krok: sebepřijetí. Jsi to nejlepší, vždyť jsi, co jsi. Ale jsi také možnost: musíš se mít každý den raději. Vydat se na cestu k lepšímu.
Nikdo to za nás neudělá. Poznej sám sebe, poslouchej sám sebe, až uslyšíš patřičné ticho, které se potom může stát slovem.
Je to dialog tebe s tebou v přítomnosti Toho, kdo je.
Na základě toho poznání, uspořádej své lásky, Boha a lidi. Poznej také vlastní nedostatky, musíš jim jít vstříc.
Potřebujeme také ostatní, abychom byli sami sebou (Ser. 242, 1). Pravda patří všem, a musíme ji sdílet, abychom ji našli. (Vyznání 12, 25).
K víře je nezbytně potřeba pokora
Lékem na nádor pýchy tvé nafoukanosti je Kristova pokora, protože kdybys nádor pýchy neměl, nezahynul bys.
Počátkem každého hříchu je pýcha; proti počátku hříchu se nutně musel postavit počátek spravedlnosti.
Pýcha je láska k vlastní skvělé výjimečnosti[1][1]. Domnívám se, že pýcha je velikým zločinem: to, co svrhlo anděla, co z něj udělalo ďábla a navěky mu uzavřelo nebeské království, je velkým zločinem. Je to velký zločin a začátek i příčina všech zločinů, neboť je psáno: Počátkem každého hříchu je pýcha[2][2]. A abys to nebral na lehkou váhu, je řečeno: Počátkem pýchy člověka je odpadání od Boha[3][3].
Z té neřesti se stává odpad od Boha, kdy duše kráčí do temnot a špatně se užívá vůle, a pak následují i další hříchy: marnotratník prohýřil svůj majetek s nevěstkami a také z toho, kdo býval rovný andělům, se z nouze stal pasák vepřů.
Kvůli této neřesti, vůli tomuto velkému hříchu pýchy přišel pokorný Bůh. Tato příčina, tento veliký hřích, tato hrozná choroba duší přivedla všemohoucího lékaře z nebe dolů, a to až k podobě sluhy, který trpěl urážky, visel na dřevě, aby se pro spásné uzdravení tímto úžasným lékem nádor naduté pýchy vyléčil[4][4].
Nenech se oklamat pýchou, že toho vykoná mnoho: důkladně se zamysli nad tím, jak působí podobné, až jakoby stejné věci jako láska. Hladového sytí láska i pýcha: láska proto, aby byl chválen Bůh, pýcha proto, aby byla sama chválena. Nahého šatí láska i pýcha; postí se láska, postí se i pýcha; mrtvé pohřbívá láska i pýcha. Ke všem dobrým skutkům, které láska vykonat chce a také je koná, podněcuje naruby i pýcha; jako by vyvedla do boje své koně. Ale více uvnitř je láska: zaujímá místo špatně podnícené pýchy – ne ke špatnosti podněcující, ale špatně podnícené. Běda ti, jestliže je ve tvém spřežení pýcha, protože musíš nevyhnutelně vjet do propasti.
Pyšný koná vůli svou, pokorný vůli Boží[5][5].
Jestliže počátkem každého hříchu je pýcha, jak jinak by mohl být uzdraven nádor pýchy, než že Bůh byl tak laskavý a stal se pokorným? Kristus Pán byl tedy tak laskav, že se ve všem pokorně ponížil, a tak ti ukázal cestu. Budeš i ty tak laskavý, že po ní budeš kráčet?[6][6]
Pyšným připadá Pánova pokora nedůstojná, a proto se od nich uzdravení vzdaluje. Nevynášej se – chceš-li být uzdraven, sestup dolů[7][7]. Chceš-li dosáhnout Božích výšin, sáhni napřed po Boží poníženosti.
Buď tak laskav a staň se pokorným kvůli sobě, protože Bůh byl tak laskavý a stal se pokorným právě kvůli tobě, ne kvůli sobě. Dosáhni Kristovy pokorné poníženosti, nauč se být pokorný, nevyvyšuj se pýchou. Až jeho pokory dosáhneš, spolu s ním povstaneš, ale ne jako by i on povstával, ale spíše tak, že se mu stále více budeš přibližovat.
Napřed jsi začal chápat trochu s rozpaky a váhavě; pak pochopíš s jistotou a jasností. Ne že by on rostl, ale ty se přibližuješ, a tak se zdá, jako by on s tebou rostli, jako by on s tebou povstával. Věř Božím přikázáním, podle nich jednej a dostane se ti síly pochopení. Nebuď příliš opovážlivý a nedávej jakoby přednost poznání před Božím přikázáním, abys nezůstal níže a abys neztratil pevnou půdu pod nohama.
Povšimni si, jak je tomu se stromem: nejprve směřuje dolů, aby pak vyrazil vzhůru; upevňuje kořen v pokorném ponížení, aby korunou směřoval vzhůru k nebi. O co jiného se opírá než o to, co je tak nízko? Ale ty chceš bez pokorné poníženosti a nadpřirozené lásky dosáhnout výšin, bez kořenu chceš směřovat k vysoké obloze? To vede k pádu, ne k růstu. Když skrze víru bude v tvém srdci přebývat Kristus, musíš svůj kořen zapustit v nadpřirozené lásce a v ním položit základ, abys byl naplněn veškerou plností Boží[8][8].
Poslechni si, jak Pán velebí: Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi to skryl před rozumnými a moudrými a zjevil jsi to maličkým[9][9]. Uvažuj o tom z opačné strany! Bůh to skryl před rozumnými a moudrými a zjevil to ne hloupým a nerozumným, ale maličkým. Proti rozumným a moudrým, kteří se posmívají, nepostavil pošetilé a nerozumné, ale maličké. Copak sám Pán neukázal, že pod označením rozumní a moudří se mají chápat pyšní a povýšení, když říká: Zjevil jsi to maličkým?
Skryl jsi to těm, kdo nejsou maličcí. Co jsou zač? To jsou ti, kdo nejsou pokorní, kdo nejsou ponížení. A co jiného je ten, kdo není pokorný, než člověk pyšný a povýšený? Staň se maličkým, protože kdybys chtěl být veliký jako rozumný a moudrý, nezjevila by se ti cesta Páně.
Poslechni si apoštola: Kdo o sobě říkají, že jsou moudří, stali se hlupáky[10][10]. Obrať to a najdi si v tom lék: když tím, že bys o sobě říkal, že jsi moudrý, by ses stal hlupákem, řekni o sobě, že jsi hlupák, a budeš moudrý. Ano, řekni si to, řekni si to uvnitř, říkej si to pořád dokola, protože je to tak, jak říkáš. A jestliže to řekneš, neříkej to před lidmi, ale před Bohem[11][11].
Toto je křesťanská nauka, přikázání pokory a její doporučení, aby ses chlubil jedině křížem našeho Pána Ježíše Krista[12][12]. Není nic velikého na tom, chlubit se Kristovou moudrostí, ale chlubit se Kristovým křížem, protože kvůli tomu se ti posmívá bezbožný; zbožný se tím však má chlubit. Kvůli čemu se ti posmívá pyšný, tím se má chlubit křesťan[13][13].
Apoštol řekl, že zná jedině Ježíše Krista, a to ukřižovaného[14][14]. A jestliže znal jedině to, není už nic, co by neznal. Je velká věc znát Krista ukřižovaného, ale před oči maličkých předložil jakoby zahalený poklad. Kolik toho uvnitř v sobě tento poklad má!Varuj se toho, aby tě někdo svedl nějakou filosofií a prázdnými slovy podle tohoto světa a ne podle Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a vědění[15][15]. Nenech se tedy oklamat ve jménu moudrosti. Sám sebe povolej k tomuto zahalení, modli se za to, aby ti bylo odhaleno.
Filosofe, hlupáku tohoto světa, to, co hledáš, nic není, tvým skutečným pokladem je ten, kterého nehledáš. Co je platné, že hodně žízníš, když pramen přejdeš a pošlapeš? Pohrdáš pokorou, protože nechápeš vznešenost. Tomu, co nechce slyšet pýcha, ať naslouchá moudrost. Nehledej něco, co by mohlo vystupovat do tvého srdce, ale místo, kam by si tvé srdce zasluhovalo vystoupit. Zasloužíš si být s chloubou oslaven v tom, který kraluje, jestliže se naučíš chlubit se v tom, který byl ukřižován.
Mnozí viděli kam, ale neviděli kudy: milovali vlast výsosti, ale nedbali na cestu pokory. Svůj poklad hledej tam, kam se pyšná filosofie stydí: k cennému jádru zahalenému závojem dojdeš tak, že nebudeš pohrdat téměř bezcenným závojem. Kde je pokora, tam je vznešenost; kde je slabost, tam je i síla; kde je smrt, tam je i život. Chceš-li dojít k jednomu, nesmíš druhým pohrdat[16][16]. A proto o sobě nesmýšlej povýšeně, protože víra je milostí Boží. Ta milost je ti dána z milosti zdarma, bez jakýchkoli zásluh obdarovaného, ale díky tomu, že se dárce smiloval. Tvá víra je daná Božím dobrodiním, ne nějakou tvou zásluhou[17][17].
Poslyš, co říká Pán: Nepřichází ke mně nikdo, komu by to nebylo dáno od mého Otce[18][18]. Nepřichází ke mně nikdo, koho by nepřitáhl Otec, který mě poslal[19][19]. Ta síla působí na srdce, ne na tělo. Věř – a už přicházíš, miluj – a budeš přitažen. Ta síla je sladká a lahodná – vždyť tě přitahuje samotná lahodnost. Vždyť i hladovou ovci se podaří přitáhnout, když se jí ukáže tráva. I ty stejně přicházej ke Kristu, nepřemítej o délce cesty, v co uvěříš, tam dojdeš.
K tomu, který je všude, se přichází láskou, ne plavbou po moři. Protože však i na té cestě je spousta vlnobití a bouří rozmanitých pokušení, věř v Ukřižovaného, aby tvá víra mohla vystoupit po dřevě kříže. Nepotopíš se, ale toto dřevo tě bude nadnášet. Jestliže už věříš, raduj se, že ti to bylo dáno. Dárci vzdávej díky srdcem pokorným, ne zpupným, abys o to, co sis jako pokorný zasloužil, jako pyšný nepřišel[20][
[21][1] Serm. 364. 6.
[22][2] Sir 10, 13
[23][3] Sir 10, 12.
[24][4] In Ps. 18, 2, 15
[25][5] 9In Io. 24,
[26][6] Serm. 123, 1.
[27][7] Serm. 124, 3.
[28][8] Serm. 117, 17.
[29][9] Mt 11, 25.
[30][10] Řím 1, 22.
[31][11] Serm. 68, 8.
[32][12] Gal 6, 14.
[33][13] Serm. 160, 5.
[34][14] 1 Kor 2, 1-2.
[35][15] Kol 2, 3.
[36][16] Serm. 160, 3, 4.
[37][17] Ep. 140, 48-51.
[38][18] Jan, 6, 65.
[39][19] Jan 6, 44.
[40][20] Serm. 131, 2-3.
[41][21] Žalm 17, 29.
[42][22] Serm. 67, 8-10.