Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv.Augustin a Písmo svaté

ObrazekSv. Augustin a Písmo svaté

ThDr. P. Petr Mareček.
Olomoucká universita

Sv. Augustin patří zajisté k nejvýznamnějším teologům pozdní antiky. Jeho myšlení mělo silný dopad na teologii v západním světě, který přetrvává až do současné doby. Z nejrůznějších myšlenkových proudů antické kultury a křesťanské tradice Augustin vytvořil vynikající syntézu, která se stala základem dalšího teologického vývoje na celém křesťanském Západě. Naše pozornost se nyní soustředí jen na problematiku vztahu Augustina k Bibli, tj. na otázku jeho přínosu pro výklad Písma svatého. Zde je třeba mít v patrnosti, že se jedná pouze o jeden výsek z jeho rozmanité teologické činnosti, který zajisté nebyl ten nejdůležitější. Augustin nicméně jako první z teologů na Západě vyvinul systematickou teorii výkladu Písma svatého – biblickou hermeneutiku. K lepšímu pochopení způsobu Augustinova myšlení je vhodné si zmínit některé údaje z jeho života.

1. Život

Augustin se narodil 13. listopadu 354 v Tagaste v Numidii v severní Africe, která v té době patřila k římské říši. I když se zdá, že byl rasou Afričan, bezpochyby však byl Římanem jazykem, kulturou a srdcem. Po absolvování tehdejšího běžného školního vzdělání (Tagasta a Madaura) začal v 16 letech studovat rétoriku v Kartágu. V 18 letech se seznámil s Cicerovým dílem „Hortensius“, které v něm vzbudilo rozhodnutí hledat pravou moudrost. Během dalšího studia nabyl rozsáhlé znalosti antické filosofie a svobodných umění. Prostřednictvím své matky Moniky se již brzo nacházel v kontaktu s církví a byl přinejmenším katechumenem. Po tom, co se seznámil s Písmem svatým, které na něj nezapůsobilo, celých devět let (373–382) byl posluchačem tehdy rozšířené sekty Manichejců, kteří spojovali perský dualistický systém (absolutního protikladu dobra a zla, světla a temnoty) s gnosticko-marcionistickými (odmítnutí Starého zákona) a křesťanskými prvky. Přesto však manichejské učení nemohlo stačit Augustinovu neúnavnému hledání pravdy. V roce 383 obdržel Augustin postavení jako mistr rétoriky v Miláně. Augustinův pobyt v tomto městě byl rozhodující pro jeho další vnitřní i vnější rozvoj. Především jeho setkání s biskupem Ambrožem a vliv jeho kázání způsobily pozvolné přilnutí Augustina ke křesťanství. Augustin se pak brzy rozešel s manicheismem a obnovil svůj katechumenát, avšak vnitřně se ocitl v krizi. V tomto okamžiku (v létě v roce 384) mu především pomohla četba neoplatonských spisů (Plotin a Porfyr). Od té doby zůstalo neoplatonské myšlení po celý život vůdčím motivem Augustina a zároveň ovlivnilo i jeho způsob chápání Bible.

V období, kdy Augustina přitahoval zdánlivě racionální systém manicheismu, Písmo svaté pro něj nemělo žádnou důležitost. Na základě pouhé autority církve nechtěl věřit „písmenům“ Bible. Její obsah se mu zdál neslučitelný se znalostmi, které získal vzděláním. Jazykové formy Bible se Augustinovi jevily v diametrálním protikladu vůči pravidlům klasické rétoriky. Písmo svaté nicméně sehrálo klíčovou roli při jeho „obrácení“. V osmé knize „Confessiones“ – ve své životní zpovědi, se kterou se obrací k Bohu – líčí Augustin okamžik v létě roku 386 v zahradě svého domu, když uslyšel ze sousedního domu hlas dítěte: „Tolle, lege (vezmi, čti).“ Tuto výzvu Augustin pochopil jako hlas Boží. Otevřel Písmo svaté a nalezl text: Řím 13,13n. Z jeho života zmizely veškeré temné pochybnosti a zároveň si uvědomil, že je povolán k asketickému způsobu života.

Na podzim roku 386 Augustin ohlásil své odstoupení z úřadu rétora. O velikonoční noci v roce 387 byl pokřtěn biskupem Ambrožem a pak se vrátil přes Řím a Kartágo do Tagasty, kde žil následující čas v ústraní. Jeho matka Monika před jeho odjezdem z Ostie náhle zemřela. V roce 391 biskup Valerius z Hippo vysvětil Augustina na kněze a pověřil ho kazatelskou činností. Augustin rovněž nadále pokračoval v již dříve započaté literární činností. V této době vznikly spisy proti různým herezím: proti manichejcům, proti donatistům, ale zároveň vznikly rozličné práce týkající se Bible. V roce 395 byl Augustin vysvěcen na biskupa. Nejdříve zastával úřad pomocného biskupa a pak po smrti biskupa Valeria v roce 396 se stal biskupem v Hippo. V tomto období biskup Augustin společně s biskupem Aureliem z Kartága byli duchovními vůdci africké církve. Augustin vedl prostřednictvím četných spisů boj proti donatistům, kteří často svým počtem a vlivem přesahovali křesťany. Za tímto účelem organizoval též mnohé synody. Augustinovy střety s manichejci v této době nebyly významné, za to však bylo pro něj důležité vypořádat se s Pelagiusem a jeho přívrženci. Pelagius zastupoval typ křesťanství, který se zakládal čistě na Horském kázání. Evangelium bylo chápáno jako zostření Zákona, ale byla též vyučována Bohem darovaná svobodná vůle: člověk je od přirozenosti uschopněn k dobru, je schopen plnit Zákon. Hřích je svobodným činem. Augustin četbou Pavlových listů naproti tomu usoudil, že veškerá dobrá vůle člověka závisí na Boží milosti. Takovýmto způsobem byl dán impuls ke vzniku významného Augustinova teologického tématu, kterým se později zabýval Luther. V této době Augustin napsal četné antipelagianské spisy, ve kterých jsou ústředními tématy dědičný hřích a hříšné žádostivosti.

V posledních letech svého života se ještě Augustin, velký církevní učitel, střetl s arianismem, který se dostal do Afriky s germánskými žoldáky. Tímto byl ohlášen blížící se konec římské vlády. V roce 429 Vandalové překročili Gibraltar a zmocnili se krok po kroku celé provincie. V létě roku 430 začali obléhat město Hippo, což trvalo celý následující rok. Augustin se dobytí a zničení města nedožil, zemřel 28. srpna 430.

2. Dílo

Nesmírnou Augustinovu literární plodnost je možné přirovnat pouze k rozsáhlé literární tvořivosti Origena. Augustin sděluje ve knize Retractationes, že do roku 427 napsal 93 spisů s 232 knihami. Do těchto údajů však nejsou započítána jeho četná kázání a obsáhlá korespondenční činnost. Pouze deset jím zmiňovaných děl se nám nedochovalo. Augustin po sobě zanechal především dogmatické spisy. Jeho hluboké úvahy o Božím městě, o Trojici, o předurčení, o dědičném hříchu a o milosti se staly určujícími texty pro další diskusi o velkých tématech teologie až do současné doby. Augustinovo teologické myšlení se v tomto smyslu stalo základní strukturou západní teologie.

Zatímco v mládí Augustin opovrhoval Písmem svatým kvůli neuhlazené latině jeho překladu a lehce se nechával strhnout manichejskými kritikami Starého zákona, po svém obrácení se s horlivostí začal věnovat studiu Bible. V tomto nadšení vytrval po celý svůj život. Skutečnost, že Augustin nebyl velmi výrazný v osobitosti výkladu Písma svatého, odpovídá systematickému sklonu jeho myšlení. Nicméně však byl ve velké váženosti jako interpret Písma svatého během středověku. Jeho výklady Bible byly pokládány za nejvyšší autoritu. Říkalo se: „Si Augustinus adest, sufficit ipse tibi (Když půjdeš k Augustinovi, to samo ti stačí).“ V období Reformace byl Augustin citován více než kdy jindy.

Ve způsobu interpretace Písma Augustin sleduje dalekosáhlou tradici Otců. Jeho výklad je více než jen textový a lexikografický komentář, neboť si klade za cíl též duchovní vnímání Písma. Vyžaduje schopnost vyvozovat životodárné síly Písma jako duchovní potravu pro čtenáře.

Augustin hebrejsky neznal a řecké texty byl schopen překládat jen s obtížemi. Za nejlepší latinský překlad Bible pokládal verzi, kterou označoval „Itala“ a kterou také používal. V pozdější době svého života se Augustin zajímal též o Jeronýmovu Vulgátu.

Augustinovu exegetickou činnost je možné rozdělit na tři oblasti:

díla se všeobecně teoretickým charakterem;

díla zabývající se Starým zákonem;

díla zabývající se Novým zákonem.

2.1 De doctrina christiana

Plodem stále hlubších Augustinových znalostí Písma svatého bylo teoretické pojednání De doctrina christiana, které zastává funkci úvodu do studia Bible. Toto dílo se skládá ze čtyř knih. První kniha, která se zabývá především úvodními otázkami, předkládá kritérium lásky jako základ pro hodnocení Písma svatého. Druhá a třetí kniha, které mají spíše technický ráz, pojednávají o způsobu interpretace Písma svatého. Čtvrtá kniha se zabývá využitím textu Písma svatého pro studium gramatiky a rétoriky na místo klasických pohanských děl. V díle De doctrina christiana Augustin chápe Písmo svaté jako jediný základ opravdové křesťanské kultury a zabývá se v něm množstvím otázek, které souvisí s jeho interpretací. Pokud se nepřihlíží k Tyconiovi, Augustin takto vytvořil první obšírnou latinskou hermeneutiku v dějinách křesťanské teologie.

Obtížnost interpretace Písma svatého je způsobena podle Augustina tím, že v Bibli bylo všechno božsky uspořádáno tak, aby se podmanila pýcha prací a aby se předešlo pocitu uspokojení intelektu, který obvykle má v malé úctě to, co je objeveno bez obtíží (2,6,7). Pojem lásky není předložen pouze jako cíl studia Písma svatého (láska k Bohu a bližnímu), ale též jako platné kritérium k posuzování interpretace (1,35,39–1,36,40). Od exegety je vyžadováno velké množství znalostí. Není pouze nezbytná znalost řečtiny a hebrejštiny (2,11,16; 2,16,23), ale jsou potřebné též různé pomocné vědy: geografie (2,29,45), historie (2,16,24; 2,29,45), hudba (2,16,26), chronologie (2,28.42), věda o číslech (2,16,25), přírodní vědy všeobecně (2,29,45), dialektika (2,2,31,48) a znalost spisů antických filosofů (2,40,60).

Obtížnost interpretace Písma je dána všeobecným zjištěním: Existují dvě příčiny, které brání, aby bylo pochopeno, co je napsáno: buď je to skryto jako neznámé nebo jako dvojznačné znamení. Je tedy vyžadována jak znalost jazyků (2,11,16), tak znalost věcí (2,16,23). Dvojznačnost Písma svatého a z toho důvodu i skutečná obtížnost jeho interpretace spočívá v tom, že je v něm použit jazyk ať vlastní, tak obrazový (2,10,15). I když je rozlišení mezi těmito dvěma formami mluvy je teoreticky snadné, v praxi tomu však vždy tak není. Tato skutečnost vysvětluje důvod, proč se Augustin tak obšírným způsobem zabývá tímto rozlišením (3,10,14).

Potom, co Augustin navrhl kritéria k vyřešení dvojznačností, jež mohou vzniknout též z pouhého jazyka Písma (3,2,2), přechází k pojednání způsobu rozlišování skutečné a obrazové mluvy. Předkládá vnější kritéria: všechno, co se v posvátném textu nemůže vztahovat ani na čistotu života a ani na spolehlivost nauky, když se to chápe doslovně, je považováno za obraznou mluvu (3,10,14). Augustinovu bystrozraku však neuniká, že lidé soudí dobro a zlo podle kritérií, která se mohou měnit se změnou doby a tak by mohli hodnotit mluvu Písma pouze relativním způsobem. Naproti tomu Písmo vyžaduje pouze lásku k bližnímu (charitas) a nezavrhuje nic kromě žádostivosti (cupiditas). Tímto způsobem utváří život lidí (3,10,15). Další kritérium, které má všeobecný charakter, vychází z předcházejícího kritéria: obraznou mluvu Písma je třeba vidět v textu tak dlouho, dokud objevená interpretace směřuje k budování království lásky. Jestliže však doslovná interpretace dává takovýto smysl, výrazy v textu není možné považovat za obrazné (3,15,23). Takto se vysvětluje, proč Augustin tolik otálel s vyjasněním jistých zvyklostí patriarchů, které se jevily neslučitelné s křesťanskou morálkou. Události tohoto druhu je třeba interpretovat nejen v jejich historickém a literárním smyslu, ale též v jejich obrazném a prorockém smyslu (3,12,20). Téměř všechny zprávy zaznamenané ve Starém zákoně je třeba interpretovat nejen doslovně, ale i obrazné, tedy pomocí těchto dvou rovin četby (3,22,32).

Augustin si je však vědom, že samotný biblický text dovoluje rozličné alegorické interpretace. Proto předem upozorňuje, že je nejprve třeba zjistit, zda daný text má hodnotu doslovnou nebo obraznou, jako normu pro obraznou interpretací se odvolává (3,24,34) na výše zmíněné kritérium týkající se lásky: je přijatelná každá interpretace daného textu, která by vzbudila lásku i v tom případě, že nepřejímá záměr svatopisce, zatímco je mylná ta interpretace, která nedosáhne tohoto účelu (1,35,39–1,36,41). Z této skutečnosti plyne, že není nebezpečné dát dvě nebo více interpretací textu s obtížným významem, jen když naleznou oporu na jiných místech v Bibli. Pluralita významu byla božsky chtěná k většímu duchovnímu obohacení čtenářů a posluchačů (3,27,38). Ve skutečnosti základním metodologickým kritériem, které Augustin shledává pro interpretací Písma, je jeho duchovní důležitost, jenž je přenesena na tělesnost čtenářů/posluchačů. Z tohoto důvodu jako taková je dobrá k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti (2 Tím 3,16), aby mohla čtenáři přivodit tento užitek.

2.2 Spisy o Starém zákoně

2.2.1 Geneze

Ze Starého zákona Augustin nejvíce věnoval pozornost knize Geneze, kterou interpretoval ať v alegorickém, tak v doslovném smyslu. V době bezprostředně po svém obrácení mladý a nadšený Augustin byl velmi radikální v hodnocení posvátného textu. Alegorický výklad Bible, ke kterému mu dával podněty biskup Ambrož, mu pomohl překonat námitky, které navrhovali manichejci proti vyprávění Gen 1–3. Augustin interpretoval tento text ve dvou knihách proti svým starodávným společníkům ve víře, které měly titul De Genesi adversus Manichaeos. Pokud jde o Gen 2–3 Augustin prohlašuje, že text musí být nejprve vysvětlen secundum historiam a pak secundum prophetiam (2,3).

Zatímco v interpretací 1. kapitoly se polemika s manichejci odehrává především na úrovni naukové, v interpretací ostatních dvou kapitol Augustin nešetří s alegorií. Výraz „ager“ v Gen 2,5 znamená svět; vodní zřídlo, které zavlažovalo zemi (Gen 2,6), symbolizuje Kristovo poselství, které zavlažovalo duši před Adamovým hříchem (2,6–7); zahrada vysázená na východě označuje duchovní radosti; strom života symbolizuje moudrost; strom poznání dobrého a zlého symbolizuje střed duše a její uspořádanou neporušenost (2,12); čtyři řeky, které vychází ze zahrady označují čtyři kardinální ctnosti (2,13); fíkové listy, kterými se přepásali Adam s Evou po vykonání hříchu a které Bůh mění v kožené suknice, označují jejich žádostivost a smrtelnost, kterou Bůh vybavuje jejich těla (2,32). Při interpretací textu Gen 1,26 o stvoření člověka k obrazu Božímu, Augustin podává výklad, že k obrazu Božímu je člověk vnitřní, protože se nemá věřit, že Bůh je hmotný (1,28). Při výkladu textu Gen 2,7 o utvoření člověka z prachu země, Augustin podává dvě možné interpretace formulace: „Et insufflavit in eum spiritum vitae… (Vdechl mu v chřípí dech života).“ Buď Adam byl ještě pouhým tělem a Bůh mu vdechl duši nebo již byl duše a tělo a Bůh mu vštípil sensus (2,10). Augustin zároveň tvrdí, že tato vyprávění (Gen 1,26 a 2,7) je možné chápat ve vzájemné souvislosti a že obě dvě poukazují na celistvého člověka z duše a těla (2,9).

Geneze 1–3 je základním textem pro křesťanské učení z hlediska kosmologického, antropologického a soteriologického. Tato skutečnost vysvětluje, proč Augustin věnoval tak bedlivou pozornost všem drobnostem při své interpretací a vícekrát se vracel k tomuto tématu systematickým způsobem ve své exegetické a doktrinální činnosti. Na jedné straně se měnil předmět jeho polemiky: nejdříve to byli manichejci, pak donatisti a pelagiáni; na druhé straně se měnil způsob jeho interpretace (ratio interpretandi), který stále více věnoval pozornost doslovnému významu biblického textu. Když tedy Augustin píše své nejdůkladnější a nejúplnější dílo na toto téma De Genesi ad litteram, jeho výsledky jsou značně odlišné od těch, které se objevují v De Genesi adversus Manichaeos.

Neobvyklý rozsah díla De Genesi ad litteram, dvanáct knih, se vysvětluje tím, že exegeze Gen 1–3 slouží jako opěrný bod pro nauku. Např. původ a přirozenost duše, které patří mezi základní Augustinovy problematiky, jsou obšírně projednávány (1,7; 1,10). Věnována je též pozornost tématice ženy (1,9) a astrologii (1,2). V tomto díle je Augustinova interpretace převážně doslovná: stromy v ráji jsou skutečnými stromy (8,8–9); čtyři řeky jsou skutečné čtyřmi řekami. I vyprávění Gen 3, které je plné antropomorfismu, je doslovně interpretováno: např. fíkové listy jsou fíkovými listy (11,52). Pouze příležitostně je nějaká podrobnost vyprávění interpretována obrazným způsobem: strom života symbolizuje moudrost, tj. Krista (8,8–9). Ale též zde je rozdíl zásadní vůči De Genesi contra Manichaeos, neboť v onom díle Augustin vyloučil možnost doslovné interpretace a text pokládal pouze za symbolický.

2.2.2 Kázání na Starý zákon

K interpretací Gen 1–3 Augustin věnoval téměř všechny spisy, které byly pojaty specificky biblicky, zatímco velká část jeho exegeze má homiletický původ. Není náhodou, že z dochovaných kázání, pouze jedno je věnováno tomuto textu (sermone 1). Augustin zřejmě nepokládal za vhodné používat za předmět svých kázání text, který považoval za přiměřenější k diskusi, než k budování církve. Je nápadné, že Augustinova kázání mají mnohem častěji za předmět novozákonní text, než text starozákonní. Výjimkou jsou některá kázání na žalmy. Augustinova kázání na starozákonní text jsou obyčejně krátká, soustředí se na jedno místo nebo na důležitý výraz, který rozvíjí a aktualizují s morálním a parenetickým zabarvením. V těchto kázáních se zřídka objevuje i alegorie. Existuje však jen málo dochovaných kázání, ve kterých Augustin rozvíjí tradiční typologickou interpretaci Starého zákona ve funkci Nového zákona.

2.2.3 „Locutionum in Heptateuchum“ a „Questionum in Heptateuchum“

Augustin se domníval, že by bylo vhodné věnovat též pozornost problematickým textům Starého zákona, jejichž interpretaci nebylo snadné stanovit. Z těchto pohnutek v roce 419 vznikla dvě díla: Locutionum in Heptateuchum a Questionum in Heptateuchum. I když se oba dva spisy skládají ze sedmi knih, obsahově jsou však Quaestiones mnohem delší než Locutiones. V prvním díle Augustin vysvětluje velké množství výrazů starého latinského textu Starého zákona, které zněly nevraživě nebo barbarsky vzdělaným čtenářům. Druhé dílo je psáno ve stylu, který je nám už známý. Augustin zde řeší věčné těžkosti při interpretaci textu, která je převážně doslovná.

2.2.4 „Enarrationes in Psalmos“

Jako se Augustinův exegetický zájem o Starý zákon soustředil z hlediska spekulativního na Genezi 1–3, tak z pastorálního hlediska měl své těžiště v žalmech. Vznikl tak spíš Enarrationes in Psalmos, který pokrývá celý žaltář. Je nejobjemnějším a nejbohatším Augustinovým dílem na duchovní učení. Jedná se o jediný úplný výklad žalmu z období patristické literatury. Žalmy se staly pro Augustina tématikou, která ho zvláštním způsobem přitahovala, což dosvědčují též jeho kázání, ve kterých jednoduchý obsah žalmů mu sloužil k morálním a doktrinálním poučením. Žalmy totiž byly nejlépe známým starozákonním textem mezi věřícími. Základem Augustinovy interpretace žalmů byla kristologie. Augustinův výklad žalmů měl charakter duchovní interpretace, která někdy používala alegorických prvků. Např. při výkladu žalmu 64,13 (65,13): „tvá pole se budou znovu naplňovat úrodností. Jsou zúrodněny pusté končiny a pahorky se jásotem opásaly“ Augustin podává následující interpretaci: Pole, pahorky a pustiny jsou lidé: jsou poli pro svou rovnost ve spravedlnosti; jsou nazváni pahorky pro svou vznešenost, protože Bůh pozvedá ponížené. Pusté končiny jsou pohané; pusté z toho důvodu, neboť byli opuštěni, dokud k nim nepřišel Kristus (64,17).

2.3 Spisy o Novém zákoně

2.3.1 „De consensu evangelistářům“

Při souhrnném pohledu na Augustinovu exegezi Nového zákona, je možné vidět příznačnou blízkost se starozákonní exegezí. I zde máme k dispozici jeden spíš, který se snaží vysvětlit obtížnosti interpretace a z toho důvodu je určitém slova smyslu paralelou k Locutionum in Heptateuchum a Questionum in Heptateuchum. Jedná se o dílo De consensu evangelistářům, které vzniklo kolem roku 400 za účelem, aby vyvrátilo námitky těch, kteří obviňovali evangelisty z protikladu. Augustin se snaží dokázat autoritu evangelistů, historičnost a soulad jejich vyprávění. Spíš De consensu evangelistářům, který je pokládán za nejpracnější Augustinovo dílo, se skládá ze čtyř knih. V první knize Augustin vystupuje proti těm, kteří tvrdí, že Ježíš byl jen nejmoudřejším z lidí, a kteří očerňují autoritu evangelií. V druhé knize pečlivě zkoumá text Matoušova evangelia od jeho začátku až k události Poslední večeře, srovnává ho s ostatními třemi evangelií (Marek, Lukáš, Jan) a ukazuje jejich vzájemnou harmonii. Ve třetí knize dokazuje vzájemnou shodnost mezi Matoušovým evangeliem a ostatními třemi evangelií od události Poslední večeře až do konce evangelního vyprávění. Čtvrtá kniha, se zabývá evangelními úryvky u Marka, Lukáše a Jana, které nemají paralelní místa v Matoušově evangeliu.

K provedení tohoto obtížného úkolu měl Augustin na jedné straně velké nadání, ale zároveň mu i mnohé chybělo. Vznešený a bystrý intelekt, hluboký duchovní vhled a velká láska k Písmu svatému uschopňovaly Augustina k tomuto nelehkému úkolu. Co se však Augustinovi nedostávalo, byl přesný vědecký přístup. Přesto je však možné konstatovat, že navzdory jeho neznalosti přesného textu na mnoha obtížných místech a jeho nedostatečné znalosti textu řeckého originálu mnohé Augustinovy výklady obstály zkouškami času a stále nachází přijetí u exegetu i v dnešní době.

2.3.2 Kázání na Nový zákon

Kromě díla De consensu evangelistářům vzniklo velké množství kázání na různé texty Nového zákona. Zatímco starozákonní kázání se soustředila především na žalmy, novozákonní kázání nacházela inspiraci nejvíce v Janově evangeliu. Novozákonní kázání kvantitou převyšují kázání starozákonní. Zatímco kázání na Starý zákon se dochovalo 50, na Nový zákon je jich mnohem více 131. Augustinova obliba kázat na novozákonní texty je především dána obtížností interpretace starozákonních textu. Nicméně však tato skutečnost neznamená, že by text Nového zákona neobsahoval problematické perikopy. Pokud se týká způsobu výkladu, Augustin se vcelku neodlišuje od způsobu interpretace v kázáních na Starý zákon. Jeho cílem je naukové poučení a morální povzbuzení. Zde je třeba především zdůraznit, že zatímco k vysvětlení perikop z Pavlových listů používá doslovné interpretace z hluboké úcty k morálně poučnému charakteru textu, vysvětlení evangelních textu někdy Augustina vede k pátrání po duchovním smyslu textu. Loď v Mt 8,23 je církev; učedníci na této lodi jsou duše procházející věkem ve dřevě (in ligno saeculum transuentes); spánek znamená, že Kristus spí uvnitř nás a je vhodné ho probudit (63,1–2). Dva slepci v Mt 20,29 symbolizují židy a pohany (88,10). K interpretaci perikopy o neplodném fíkovníku Augustin přebírá tradiční interpretaci fíkovníku=synagoga. Je však originální v interpretaci hory, která nesymbolizuje ďábla, jak ji interpretovali Origenes, Jeroným a další, avšak samotného Krista, kterého učedníci vrhají do moře, tj. do světa, tím že ho ohlašují všem národům (89,1–2).

2.3.3 Janovské spisy

Augustinova náklonnost k duchovní exegezi nám dává pochopit, proč byl tak přitahován Janovým evangeliem, duchovním evangeliem pár excellence, které pobízelo interpreta pátrat po skrytém významu v textu. Augustinovo dílo Tractatus in Iohannis evangelium svým rozsahem se zabývá celým textem Janova evangelia. Tento komentář na Janovo evangelium má pastorální charakter, nicméně však obsahuje bohaté teologicko-filosofické a duchovní poselství.

Někdy je Augustinova duchovní interpretace charakteristická svým morálním aspektem: Lazar, který vychází z hrobu, ukazuje, že když opovrhujeme milostí, jsme mrtví, ale když vyznáváme hříchy, vycházíme z hrobu (49,24). Prodavači z chrámu jsou těmi, kteří hledají v církvi své a ne to, co je Kristovo. Obvykle je však alegorie mnohem silnějším způsobem zřejmá v interpretaci. Fíkovník, pod kterým Ježíš viděl Natanaela (Jan 1,48), je dán do souvislosti s listy fíkovníku, kterými byly oblečeni Adam a Eva. Fíkovník tak symbolizuje hřích. Natanael byl před svým setkáním s Kristem pod stínem smrti (7,21). Šest džbánů při zázraku na svatbě v Káni Galilejské symbolizuje šest období světa, ve kterých nechybělo proroctví. A těchto šest období bylo prázdnými (nádobami), dokud nebyly naplněny Kristem. Proroctví byla naplněna, džbány byly naplněny, ale aby voda mohla být proměněna ve víno, musí být pochopen Kristus v tomto celém proroctví (9,6). V Jan 19,23 Kristovy šaty rozděleny na čtyři části zobrazují církev rozšířenou do čtyř částí, tj. do celého světa, zatímco spodní šat (tunika), která zůstala nerozdělená, označuje jednotu všech částí, které jsou spojovány ve svazku lásky (118,4). V těchto kázáních se často objevuje číselná symbolika.

Posledním biblickým dílem, které si zasluhuje naši pozornost, je 10 kázání na První list Janův In epistulam Ioannis ad Parthos, ve kterých se Augustin soustředí na tématiku lásky. Ve svém sedmém kázání praví, že je křesťanům dáno krátké přikázání: Miluj a dělej co chceš. Jestliže mlčíš, mlč z lásky, nebo jestliže křičíš, křič z lásky. Když trestáš, trestej z lásky, jestliže šetříš, šetři z lásky (7,7).

3. Závěr

Závěrem je možné konstatovat, že Augustin má ve svém výkladu Starého i Nového zákona náklonnost k duchovní interpretaci. Dokonce i evangelní texty, které antiochejská exegetická škola vysvětlovala výslovně doslovnou interpretací, Augustin objasňuje pomocí duchovní interpretace. Tato skutečnost vyjevuje jeho zvláštní zálibu v tomto druhu výkladu, která nebyla způsobena pouze pastoračními důvody, avšak především osobním sklonem. Augustin si byl vědom nejen svárů mezi doslovnými a alegorickými interprety Písma, ale především nebezpečí přemrštěného alegorismu při výkladu. Z tohoto důvodu není možné mluvit o Augustinovi jako o alegorickém interpretovi ve smyslu např. Hilaria z Poitiers (315–367), Ambrože (kol.340–397 ) nebo Rufina (345–410), ale samozřejmě ještě méně je možné ho definovat jako doslovného interpreta biblického textu. Augustin byl duchovním exegetou, který byl otevřen alegorickému výkladu, avšak s umírněností.

Co říci o Augustinovi závěrem. Jeho postavu krásně vystihl B. Altaner: „Mimořádný biskup, který v sobě spojoval tvořivou energii Tertuliána, šíři Origenova ducha, církevní smýšlení Cypriána, dialektický ostrovtip Aristotela s okřídleným idealismem a spekulací Platóna; praktický smysl Latinů s duchovní pružností Řeků.“ Augustin byl největším filosofem mezi církevními otci a zřejmě nejvýznamnějším teologem církve.