Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv.Augustin o legitimitě válek

1-6.jpg

 

 

 

Učení sv. Augustina o válce

 

 

 

            Sv. Augustin byl první, který podal o otázce války přesné učení, jež ve své podstatě trvá až dosud, a objasnil různé zdánlivé nesnáze o poměru křesťanství k válce. Sv. Augustinu byl ovšem nejvyšším ideálem pokoj a mír. V patristické literatuře se hned tak nenaleznou podobně vřelá a krásná slova o míru, jaká čteme ve spisech Augustinových. Ve spise »O městě Božím« takto velebí pokoj: »Pokoj v sobě chová takové dobro, že v této pozemské smrtelnosti nad něj nelze nic milejšího uslyšet, nic příjemnějšího žádat a nic lepšího nalézt«[1].

A na jiném místě v témže spise píše: »Kdokoliv se mnou pozoruje povahu lidskou a běh vezdejších věcí, musí mi dát za pravdu, že jako není nikdo, jenž by se nechtěl radovat, podobně se nenajde nikdo, jenž by nechtěl žít v pokoji. Neboť i ti lidé, kteří dychtí po válkách, je vedou proto, aby vítězili a chtějí tedy válčením dojít pokoje. Co jiného je vítězství, než přemožení odpůrců? Dosáhne-li se ho, potom následuje pokoj, nebo-li mír. Vedouce války touží tedy nicméně po pokoji i ti, jež oddavše se umění válečnému, jsou vůdci a statečnými bojovníky. Z toho vyplývá, že žádoucím účelem válek je mír«[2]. Ještě vřeleji projevil sv.Augustin svou touhu po míru v listě veliteli africké provincie, Bonifaciovi: »Vůle lidská touží po míru, kdežto válku žádá nutnost. Nehledá se totiž mír roznícením války, ale válka se vede, aby byl zjednán mír. Buď tedy i ve válce mírumilovným, abys přemožením donutil své nepřátele k blahu míru. Blahoslavení pokojní, praví Pán, neboť oni budou nazváni Božími syny (Mat. 5, 9).

Je-li však mír lidský pro časné blaho smrtelníků tak sladký, čím sladší jest božský mír pro věčné blaho andělů. A tak bojujícího nepřítele ať zahubí nutnost, ne však vůle«[3]. A v jiném listě k témuž Bonifaciovi píše: »I v samotných válkách, budeš-li mít v nich účast, dodržuj sliby a hledej mír!«[4] Ale zvlášť krásná jsou slova, která sv. Augustin napsal v posledním roce svého života Dariovi, římskému veliteli, jemuž se podařilo utišit revoltu smírným ujednáním: »Velicí a slavní jsou stateční vojínové, ale zvláště — a to zasluhuje větší chvály — nejvěrnější bojovníci, jejichž námaze a sebeobětování se s pomocí Boží podařilo přemoci nezkrotného nepřítele a tak zjednat pokoj státu a smířeným zemím. Ale větší je sláva zabránit válce slovem, než zabíjet lidi mečem, a zjednávat mír mírem, než válkou. Neboť i bojovníci, jsou-li dobří, hledají bezpochyby mír, ale proléváním krve a tak oněm jest nutnost (války), tobě však štěstí (míru)«[5].

Tyto ukázky z Augustinových spisů jsou jistě výmluvným svědectvím o mírumilovnosti a pokojném charakteru srdce i učení našeho světce. Nelze tedy ani dost odsoudit nespravedlnost těch spisovatelů, kteří sv. Augustina staví do jedné řady se zastánci a hlasateli války. Učinil tak zvláště S. Melamed, jenž ve svém spise napsal: »Augustin jest a zůstane vtěleným Antikristem uprostřed církve. Jeho učení, které církev za vlastni přijala, stojí v nejúplnějším odporu k učení Ježíšovu«[6]. A na jiném místě týž spisovatel praví: »Ano, sv. Augustin si předsevzal dokázat, že válka není pouze nutným zlem, ale že je založena na duchu křesťanském a k učeni Kristovu se hodí«[7

V následujícím pojednání ukážeme, jak nespravedlivým a nekritickým jest toto obvinění a jak přesně, podle učení Pána Ježíše, řešil sv. Augustin jeden z nejobtížnějších problémů církve katolické: poměr křesťanství k válce. Své mravoučné zásady o válce projevil sv.Augustin nejprve ve svém spise proti Faustu Manicheovi. Ukazuje v něm dovolenost válek na Mojžíšovi, na některých spravedlivých ve Starém Zákoně a přechází pak k Zákonu Novému: »Vojákům, kteří přišli za Janem, aby je pokřtil a kteří se ho ptali ‚Co máme dělat?‘, Jan neodpověděl ‚Nikoho nezabíjejte, zbraně zahoďte, vojenskou službu opusťte!‘,ale protože věděl, že ti, kteří bojují, nejsou vrahy, nýbrž služebníky zákona, nejsou mstiteli svých bezpráví, ale obhájci státu, řekl: 'Nikoho neutlačujte, nikomu škodu nečiňte, ať vám stačí váš plat. Ale poněvadž Manicheové se obyčejně Janu rouhají, nechť slyší samého Pána Ježíše Krista kážícího dáti císaři ten poplatek, o kterém pravil Jan, že má dostačit vojákovi. Dávejte, pravil, císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest Božího. Daně se odevzdávají také k tomu, aby v době válek byl dáván vojákům žold pro jejich potřeby. Pán Ježíš také právem pochválil víru onoho setníka, který pravil: ‚…i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky …‘ a nezakázal mu stav vojenský«[8].

Sv. Augustin tedy zásadně dovoluje křesťanům zúčastňovat se válek. Na příkladech vzatých z Písma sv. Starého i Nového Zákona ukazuje, že bojovat ve válce není hřích. Tytéž zásady projevil v jiném listě psaném ku sv. mučedníku Marcellinu, v němž odmítá námitku, jakoby křesťanství škodilo blahu státu: »Kdyby křesťanství všechny války zavrhovalo, tím spíše by bylo řečeno v evangeliu vojákům, žádajícím radu o spáse, aby odhodili zbraně a vůbec opustili vojenský stav. Místo toho je jim řečeno: nikoho neutiskujte, nikomu nekřivděte, ať vám stačí váš plat. Když jim přikázal (Jan Křtitel), aby se spokojili se svým platem, nezakázal jim konat vojenskou službu. Proto, kdo říkají, že učení křesťanské škodí státu, ať dají takové vojsko, s vojáky podle učení Kristova, konečně ať dají takové obyvatele, takové manžele, takové manželky, takové rodiče, takové syny, takové pány, takové otroky, takové krále, takové soudce, konečně i takové dlužníky a takové pokladníky, jakými být přikazuje učení křesťanské«[9].

Krásné myšlenky o válce a o vojenském stavu Augustin rozvijí ve svém listě k římskému vojevůdci v Africe, Bonifaciovi, který jej žádal o životní pravidla vojenská. Sv. Augustin napsal Bonifaciu pravidla, do nichž uložil celý svůj názor na válku.V tomto listě píše: »Nedomnívej se, že Bohu se nemůže líbit nikdo, kdo bojuje ve válkách. Byl mezi nimi svatý (král) David a mnozí jiní spravedliví oné doby. K nim také patří setník, který Pánu řekl: ‘Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: ‘jdi’, jde, a jinému: ‘přijď’, přijde, a svému služebníkovi: ‘udělej to’, a udělá to.’ A o tomto setníkovi Pán řekl: ‘Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho.’ (Mt. 8, 8 – 10)  Ve válkách byl i onen Kornelius, kterému poslaný anděl řekl: ,Tvé modlitby a tvoje almužny vystoupily před Boha …’ (Sk. ap. 10, 4—8) . Ve válkách byli i ti, kteří chtějíce se dát pokřtít, přišli ke sv. Janu (o kterém Pán řekl, že: ‘Mezi těmi, kteří se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel’ - Mt. 11, 11)  Přednější místo mají ovšem u Boha ti, kteří opustivše všechny tyto pozemské věci, s největší zdrženlivostí čistoty jemu slouží. Každý ale má, jak praví apoštol, od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono (1 Kor. 7, 7). Jedni tedy, za vás se modlíce, bojují proti neviditelným nepřátelům, vy zase bojujete proti barbarům viditelným. Kéž by byla ve všech jedna víra, protože pak by se nemuselo tolik bojovat a snáze by byl přemožen ďábel se svými anděly! Ale protože nyní nemůžeme žít jen se svatými a spravedlivými je nutné, abychom byli trápeni a zkoušeni, jako zlato v peci; pokušením mezi bloudícími a bezbožnými. Na toto se rozpomeň dřív, než se budeš vypravovat do boje, protože tvá statečnost i síla tělesná je darem Božím. Poznáš pak, že dar Boži neodporuje Bohu. Dané slovo je třeba zachovat i nepříteli, proti němuž se válka vede; tím spíše ovšem příteli, pro něhož se válka vede«[10].

Takové jsou tedy nábožensko-mravní zásady sv. Augustina na válku a stav vojenský. Jejich jasný a striktní styl nás zbavuje nutnosti, šířeji je vykládat a rozvíjet. Je z nich zřejmé, že i ve vojenském stavu a válečné službě je možno se Bohu líbit. Ovšem ne každá válka jest křesťanu dovolena; pouze válka spravedlivá. Je opět velkou zásluhou sv. Augustina, že byl první, jenž přesně definoval a podtrhl specifické znaky spravedlivé války, které se křesťan může účastnit bez obav, že koná něco hříšného. Stalo se tak zvláště v již vzpomenutém Augustinově polemickém spise proti Faustu Manicheovi. Sv. Augustin v něm napsal: »Záleží na tom, z jakých příčin lidé počínají vést válku a kdo jsou jejich původci. Přirozený řád smrtelníků žádá, aby vladař dal popud k podniknutí války. Nesmí však být pochybností o spravedlnosti války, která se vede na popud Boží buď k odstrašení, nebo zničení, nebo k podrobení pýchy smrtelníků.

Ale ani válka, která se vede ze zlé žádostivosti lidské, nemůže nijak škodit nejen neporušitelnému Bohu, ale ani jeho vyvoleným, jimž spíše prospívá ke cvičeni trpělivosti, skromnosti a k zachování občanské poslušnosti. A nikdo nemá nad druhým moc, leč byla-li mu dána s hůry. Není moci, leč od Boha. Spravedlivý muž proto může bojovat i na rozkaz bezbožného krále, aby byl zachován pořádek občanského míru. Pokud to, co král rozkazuje, je proti Božím přikázáním, ale voják o tom nemá jistotu, pak se král nespravedlivým rozkazem dopouští hříchu, ale voják, který jej poslouchá, je nevinný«[11].

Je nutno zdůraznit nejdůležitější pravdy, které jsou uloženy v těchto Augustinových slovech. Především v nich sv. Augustin učí, že k vypovězení a vedení války je nutná legitimní příčina a legitimní autorita, kterou má pouze vladař. První autoritou, ano, pramenem veškeré autority, je ale Bůh a proto není možno pochybovat o spravedlnosti válek vedených na rozkaz Boží, jak se to stávalo zvláště ve St. Zákoně. Příčina, pro kterou Bůh přikázal vést takové války, byla pýcha a hříšnost národů. Ale ani války, které se vedou ze zlé žádostivosti lidské, jako z lakoty, násilnictví, loupeživosti atd., nepostrádají jistého užitku. Lidem spravedlivým nejen neuškodí, ale i prospívají: ve cvičení trpělivosti, skromnosti a zachovávání občanské discipliny. Každé království a každá obec je složena z lidí spravedlivých i nespravedlivých. Válka jedny očisťuje a zdokonaluje, druhé pak trestá a ničí. Na různé lidi působí různě, jako výheň působí jinak na plevu a jinak na zlato.
Sv. Augustin dále učí, že spravedlivý člověk může s klidným svědomím bojovat nejen na rozkaz krále spravedlivého, ale i nespravedlivého a bezbožného. Jsou ale pro to nutné dvě podmínky. První je ta, aby člověk měl jistotu o spravedlnosti války, nebo aby si alespoň nebyl jist o její nespravedlnosti. Spravedlnost může tedy být pouze pravděpodobná. Rozkaz vladařův jest nutno uposlechnout, když alespoň pravděpodobně neodporuje přikázáním Božím[12]. Druhou podmínkou je, aby vojín poslouchal nespravedlivého krále z důvodu zachování občanského míru a pořádku.

Závěr výkladu sv. Augustina o spravedlivé válce obsahuje důležité pravidlo: »Nespravedlivým rozkazem se král dopouští hříchu, ale voják, který jej poslouchá kvůli pořádku občanského míru, jest nevinný«. Podle sv. Augustina tedy nestačí k vedení spravedlivé války jen pravděpodobně spravedlivá příčina. Má-li být válka spravedlivou, je nutné, aby její spravedlnost byla jistá a zřejmá, neboť lid nemůže být uvržen do nejhroznějších neštěstí, jaké způsobuje válka, bez určitých a jistých důvodů. Proto král, který by vyhlásil válku pouze z pravděpodobně spravedlivé příčiny sice těžce hřeší, ale voják je povinen poslouchat jeho rozkazy. Oba tedy činí totéž, ale jeden těžce hřeší a druhý je bez viny[13].

Toto neobyčejné a originální učení o spravedlivých válkách doplnil sv. Augustin ještě naukou o tom, které a jak veliké příčiny činí válku spravedlivou.  Ve svých výkladech o knize Josue praví: »Spravedlivé války jsou ty, které mstí nespravedlnost, jestliže některý národ neb obec buď zanedbaly potrestat nespravedlnost spáchanou jejich příslušníky, nebo vrátit co bylo odňato bezprávím«[14]. A ke čtvrté knize Mojžíšově píše: »Je třeba poznamenat, že v případě židů, kterým byl odmítnut spravedlivý požadavek neškodného přechodu zemí Emorejců a naopak jimi byli napadeni, se jedná o spravedlivou válku, v níž zvítězili a nakonec i toto území obsadili«[15]. Jiné příčiny, pro které se stává válka spravedlivou, naznačil sv. Augustin knihách proti Faustovi: »Věci, které ve válce právem jsou trestány, jsou: žádostivost škodit, krutost pomsty, neusmířený a neusmiřitelný duch, divokost odporu, touha po panování a jim podobné věci«[16].

Takové jsou příčiny, které dle názoru sv. Augustina činí válku dovolenou a spravedlivou. Přihlédneme-li blíže k jejich povaze poznáváme, že tyto příčiny jsou vážné. Vždyť by bylo velkým hříchem a bezprávím uvrhnout do neštěstí války celý národ pro malé nebo osobní bezpráví. Stát může být trestán jen pro velkou a veřejnou vinu. A takovou vinou je podle sv. Augustina vážná nespravedlnost spáchaná od příslušníků cizího státu, aniž by byla od tohoto státu potrestána, dále loupež území, majetku a pod., odepření přirozených práv, konečně veškeré bezpráví, násilí a krutost.

Sv. Augustinu náleží zásluha, že byl první, který osvětlil otázku války podle křesťanského učení. Učinil tak jasně, pronikavě a spolehlivě.  Jeho učení se stalo pevným základem pro ty, kteří se po něm problémem válek zabývali.

 

 

 

Msgre. ThDr.h.c. Bohumil Stašek