Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv.Augustin a církev

augustinus_004_m.jpg

 

 

 Církev svatého Augustina

       

      

 

         Ve druhém dílu svého spisu De civitate dei - O Boží obci se Učitel církve svatý Augustin v jedné části XVIII.knihy překvapivě věcně vyjádřil o prvotních příčinách dynamického růstu církve v jejích počátcích. 47.kapitolu, zabývající se náležitostí ke společenství nebeské obce, Augustin zakončuje těmito slovy: „..poukážeme-li na ty božské předpovědi o Kristu, které jsou zapsány v knihách Židů; neboť  když oni  byli vyrváni ze svých sídel a rozptýleni kvůli tomuto svědectví po celém světě, rozrostla se Kristova církev na všechny strany.“ Moudrý teolog mnohé čtenáře asi zaujme především částí věty : „...když oni  byli vyrváni ze svých sídel a rozptýleni kvůli tomuto svědectví po celém světě“. Od velkého myslitele bychom možná očekávali určité vysvětlení, širší objasnění slov, že Židé byli  rozptýleni kvůli tomuto svědectví po celém světě tak, jak jsme u něho zvyklí při vysvětlování  daleko méně důležitých skutků, názorů, nebo situací. Jeho stanovisko je známé, jelikož se na toto téma v minulosti mnohokrát vyjádřil, přesto bychom kvůli nesmírné historické důležitosti právě nyní - vzhledem k novým a ještě rozsáhlejším poznáním, které nabyl do doby, než začal De civitate Dei psát (od roku 413 do roku 427)  - asi očekávali určité upřesnění, doplnění,  nebo alespoň vysvětlující poznámky k této části věty. Všeobecně  vzdělaný Augustin totiž nejen v tomto díle mnohokrát  prokázal výborné znalosti také i z oblasti obecné i církevní historie a svými někdy osobitými výklady a pohledy na  dějiny nejednou překvapil.

         Zásadním okamžikem pro další vývoj náboženského života Židů bylo v roce 70 zničení Druhého jeruzalémského chrámu římskou armádou v průběhu krutého potlačení židovského povstání, a v tomto a následujícím období se celé židovství centralizované kolem Chrámu téměř zcela zhroutilo a reálně hrozil jeho úplný zánik. První pokřtění Židé tvořící jeruzalémskou církevní tzv. obec pokřtěných se údajně k povstání soukmenovců nepřipojili, ale ještě před vypuknutím  uprchli přibližně roku 66 před Římany do bezpečí kolem města Pelly u Jordánu. Naprosto drtivá většina Židů považovala tyto  pokřtěné soukmenovce nejen za sektáře a zrádce víry svých předků, ale po jejich útěku do bezpečí před římským pronásledováním byli Židy považováni i za zbabělé zrádce (židokřesťané - ebionité). Židovská vzpoura zkrachovala a potupení Židé zůstali v římském područí, navíc je zevnitř silně oslaboval   nejen tzv. gnosticismus (z tzv. gnóze) vzniklý v prostředí výrazně helénizované diaspory, ale samozřejmě i nové učení vyznavačů Ježíše pocházejícího z tehdy zcela bezvýznamné galilejské vesničky Nazara ( dnes Nazaret , severní Izrael )

         Chrámové židovství (prezentované především saduceji) s celým funkčním aparátem bylo tedy téměř zničeno (jmenujme kupříkladu i pověstný Nejvyšší židovský soud Sanhedrin, v evangeliích zmiňovaný v souvislosti s Ježíšovým procesem, ovšem i přesto existují poslední zmínky o Sanhedrinu ještě z roku 400, tedy z doby, kdy byl Augustin již čtyři roky sídelním biskupem v severoafrickém přístavním městě Hippo Regio – dnes Annaba v Alžíru), nebýt jedné části farizejského hnutí, ze kterého se později postupně vytvářelo rabínství. Náboženský život Židů se v určité podobě a pod římským dozorem uchovával pouze v menších synagogách, kde si věřící snažili předávat své vědomosti a dál se podle značně omezených možností i vzdělávat. Druhé a poslední židovské  povstání proti útlaku Říma vypuklo přibližně sto let po Ježíšově smrti (mezi roky 132 až 135) v čele se Šimonem bar Kozebou, který se prohlásil za konečně pravého a generacemi toužebně očekávaného (na rozdíl od  Židy neuznaného Ježíše) Mesiáše. Povstalce bar Kozebu Židé v domnění, že je pravý Mesiáš, nejprve nazvali bar Kochbou – synem Hvězdy, a když svůj omyl poznali, změnili mu jméno na bar Kozibu – syna lži. Křesťané vyznávající mesiášství  Ježíše ale židovské protiřímské povstání bojkotovali a tím se vzájemná nesnášenlivost ještě více prohloubila. Židé byli Římany z Jeruzaléma definitivně vyhnáni a bez výjimky tam již nesměli vkročit, což byla pro ně ta nejcitelnější rána. Římská okupace Jeruzaléma a zkáza jeruzalémského Chrámu, nyní zasvěceného římskému bohu Jupiterovi, byla mnohými zbožnými Židy vnímána jako ohavné znesvěcení a tragická, proroky předpovězěná předzvěst konce světa .

         Ani v tuto chvíli a z tohoto pohledu nám asi není zcela jasné Augustinovo užití slov z uvedené části De civitate Dei, že  Židé byli  rozptýleni kvůli tomuto svědectví po celém  světě. Faktické rozptýlení, neboli diaspora Židů, byla započatá v podstatě už zničením Šalamounovým chrámem (roku 586 př.n.l., po něm babylónské zajetí), pokračovala zničením Druhého jeruzalémského chrámu Titovým vojskem 10.srpna roku 70, a dovršila se římským dobytím pevnosti Masada na okraji Judské pouště v roce 72 (nebo 73). V rámci objektivity je nyní vhodné podotknout, že přes ono rozptýlení Židů neexistuje žádné datování faktického oddělení křesťanství od židovství a to ani po zničení Druhého jeruzalémského chrámu. Připomeňme si v té souvislosti velké rozhořčení Augustinova současníka svatého Jeronýma (347 - 420), vyslovené  kolem roku 371 nad tím, že mnozí křesťané dosud slaví židovský svátek šabat (Šabes). Tedy tři sta let po zničení posledního ohniska židovského odporu na Masadě a ještě v době Augustinova dospívání se  mezi některými křesťany dodržoval zvyk zachovávat svátek dávno rozptýlených Židů. S velkou pravděpodobností šlo o potomky původních křesťanů, kteří se po odmítnutí listů a učení apoštola Pavla rozptýlili do oblastí východně od řeky Jordán. Této myšlence by i odpovídala skutečnost, že Jeroným se v těchto letech skutečně na Blízkém Východě pohyboval – konkrétně v Sýrii a Pavlově Antiochii, takže se tam s křesťany zachovávající židovské předpisy skutečně mohl setkat. Někteří  potomci  těchto původních jeruzalémských křesťanů dokonce apoštola Pavla považovali za schizmatika (!) a tvrdili, že pouze oni a ne Pavel zdědili a zachovávají učení, předané jim původními apoštoly, kteří  po tři roky provázeli Ježíše Krista na jeho cestách. Později se nazývali  ebionité  podle hebrejského slova „chudí“. Připomínám podobný, ale později  násilím provázený donatistický rozkol, do jehož řešení se na obranu církve s velkou vervou pustil i svatý Augustin. Také křesťané - donatisté se považovali za  čisté vyznavače původního učení Ježíše bez dalších jiných (v tomto případě světských) zájmů.

         Vraťme se zpět ke 47. kapitole XVII.knihy. Pro čtenáře totiž může být stejně zajímavá i druhá část věty: „neboť  když oni  byli vyrváni... a rozptýleni... , rozrostla se Kristova církev na všechny strany.“ Augustin tu zcela samozřejmě a bez váhání hovoří o skutečnosti, která už v jeho době, ale především v příštích létech a staletích byla třebaže v nejlepší víře, přesto mnohokrát překrucována a s těmi nejlepšími úmysly idealisticky upravována. Především je třeba si připomenout, že Ježíš jako příslušník židovského národa nebyl křesťan, židovský Zákon nepřišel nahradit, ale reformě naplnit, a stejně tak ani nepřišel křesťanství založit, přestože je tak někdy vnímán. Největší zásluhu na vzniku křesťanství má nepochybně Augustinem nejčastěji citovaný a po umučení Krista k původním apoštolům doplněný svatý Pavel (dříve židovský protikřesťanský horlivec Saul), který svoji teologii vystavěl na základech vnuknutím předaného učení Ježíše Krista. Vůbec prvně se začali vyznavači Kristova učení nazývat křesťany (tedy Kristovci podle Krista Ježíše, ne podle křtu svatého) v Antiochii přibližně třicet, čtyřicet let po jeho mučednické smrti.

         O Bohem požehnaném, velmi dynamickém růstu křesťanství a společenství jeho vyznavačů tvořící dohromady velkou Kristovu církev není třeba hovořit, vše již bylo řečeno. Růst církve křesťanů jednoznačně vnímáme jako projev Boží vůle, jako zázračný i tajemný Boží záměr. K tak pronikavému růstu  Kristovy církve na všechny strany  by ale nedošlo bez odpovídajícího projevu Bohem dané svobodné vůle lidí, kteří se tuto církev rozhodli budovat a učení Krista šířit pro Boží slávu. Tomuto šíření napomáhalo nejen obrovské nadšení hlasatelů a upřímná víra lidí v mesiášství Krista, ale i nekonečná škála dějů a skrytě řízených procesů, přispívajících k takovému vývoji. Upřímná víra v Kristovo poselství byla základem k tomu, aby lidé mohli projevit svobodnou vůli ve správný okamžik správným směrem, ale k tak pronikavému růstu církve na všechny strany, o kterém hovoří Augustin, mohlo vedle pevné víry lidí dojít i díky pro církev příznivému vývoji mnoha politických událostí v římském světě. Učitel církve  vstoupil do jejích dějin už v době silného rozkvětu křesťanství, aby se na tomto vývoji podílel, církev usměrnil, očistil a napřímil k dalšímu růstu, což se mu téměř bezezbytku podařilo.

         Církev vyznavačů učení Ježíše Krista se v prvním a druhém století nepochybně rozrostla tak skutečně jedinečným způsobem  na všechny strany mezi pohany také i proto, jelikož po zmíněném rozptýlení - diaspoře Židů po celém světě - pochopitelně přestalo existovat i saducejské centrum náboženství, výuky a dalšího studia, tolik důležitého pro život židovských věřících. Židovská víra a její pravdy tak zůstala hlavně v srdcích těch, kteří se zachránili hlavně útěkem ze zaslíbené země. A nové učení křesťanů, které na náboženství rozptýlených Židů navazovalo, bylo především pro pohany logickou a později vlastně i jedinou možnou alternativou víry. Teprve po ukončení druhého velkého pronásledování Diokleciánem dostala církev křesťanů navíc i nebývalou materiální, a vůbec všestrannou podporu k onomu růstu na všechny strany  přímo od státu, a právě do této doby  štědré státní podpory se Augustin narodil, především jako duchovní pastýř za ní nebývale úspěšně působil a také tuto přímou státní podporu pro nezbytnou ochranu své církve proti donatistickým schizmatikům nakonec i využil.

         Oproti některým  minulým názorům a přesvědčením, ale i názorům mnoha současníků zde vidíme velmi patrný, jasný posun v Augustinově myšlení a vysokou vyzrálost moudrého filozofa teologie, která je odrazem jeho nepřetržité práce na poznávání a zkoumání pravdy. Neboť  když oni  byli vyrváni... a rozptýleni... , rozrostla se Kristova církev na všechny strany. Mohl Otec církve lépe vyjádřit fakt, že jeho milovaná církev, společenství nás křesťanů, dosáhla v prvních staletích své existence tak pronikavých evangelizačních úspěchů vedle mnoha dalších nezpochybnitelných faktorů i díky často lokálně úspěšným snahám o likvidaci židovství? Augustin po přijetí víry v dospělosti svou veškerou lidskou vášeň a schopnost milovat druhého člověka už definitivně přesměroval na Boha, a jak chápal, na Jeho církev křesťanů, o které nikdy nezapochyboval, že je to pravá, Bohem vyvolená a také požehnaná církev Krista Ježíše.

         Slovo církev pochází z řeckého slova kyriaké, popřípadě z  kyriakon (Páně) a nejstarší starozákonní hebrejský výraz odpovídající slovu církev je gahál, do řečtiny přeložené jako nám známé ekklésia. Slovo gahál,nebo také kahál  znamená ve Staré smlouvě „shromáždění“, ale řecký ekvivalent ekklésia může znamenat zcela světské shromáždění nebo také například (myšleno v politickém smyslu) „hromadu“. Svatý Augustin ovšem vnímal církev především jako společenství Božího lidu, který se snaží žít podle Kristova příkladu zaznamenaném v jednotlivých evangeliích. Velmi si oblíbil a často citoval úryvek apoštola Pavla z listu bratřím do Efezu (4, 4-6), říkající ve zkratce: „Jeden je Bůh, jeden je Kristus, jedna je církev“ a miloval jí tak vroucně především proto, že církev nevnímal jako vlastnictví věřících lidí, nýbrž samotného Boha a Krista. Říkáme-li tedy byť s nejlepším úmyslem  naše církev, neodpovídá to zcela skutečnosti.

         Ve  48.kapitole spisu hovoří ještě Augustin o tom, že starozákonní Aggeovo proroctví o slávě Druhého jeruzalémského chrámu se nevyplnilo na jeho znovupostavení (místo Šalamounova chrámu),  nýbrž  právě v církvi Krista Ježíše. V podstatě tedy říká, že se prorok Aggeus zmýlil, když prorokoval novou velkou slávu Božího domu a inicioval  monumentální stavbu centra židovské víry v Jeruzalémě (kam byl ovšem rodiči podle židovských předpisů rodiči  přinesen také i malý Ježíš), protože naplnění proroctví nedošlo v samotné stavbě Chrámu, dokonce ho nevidí ani v Ježíšově narození, nýbrž v církevním společenství věřících. Augustin se dál nepříliš lichotivě o Chrámu vyjadřuje v tom smyslu, že už nikdy nedosáhl slávy předchozího chrámu Šalamouna  a asi nejzajímavější je jeho vyjádření, že: „ sláva tohoto domu utrpěla...ohromnými porážkami tohoto (židovského) národa až do jeho konečné záhuby přivozené Římany...“ Nechce se připustit i jen myšlenka, že by si nejpozoruhodnější  Otec církve svatý Augustin konečnou záhubu národa věřících, ze kterého vyšel Kristus a celé křesťanství snad přál, nebo s ním počítal. Stejně tak ale nelze věřit tomu, že by nevěděl nic o tom, jak ne po konečné záhubě, ale po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity chachamin – rabíni předávají prostým lidem Mojžíšův Zákon v podobě ústní Tóry, jak výrazně stoupl po zničení tohoto Chrámu význam synagog a podobně. To už bychom se ale dostali příliš daleko od původního tématu.

 

 

 

M.Č.

 

 

       
 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění II. díl